fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

79% 1879 hlasů
7.9 10 1879
drama / komedie / romantický, Francie/Belgie, , 100 min., od 12 let
The Artist
Kinopremiéra v ČR 16.2.2012 v SK 9.2.2012, DVD od 31.10.2012 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2011, Oskar, Režie (M. Hazanavicius), Hudba (L. Bource), Film, Mužský herecký výkon (J. Dujardin)


Ukázka
02:26



The Artist představuje upřímný a zábavný návrat ke klasickému americkému filmu.
Hollywood, 1927, George Valentin patří k největším hvězdám němého filmu. Poznáte ho podle tenkého knírku, typické bílé kravaty a fraku. Jeho účinkování v exotických příbězích o intrikách a hrdinských činech znamenalo velký úspěch pro filmové studio Kinograph, v jehož čele stojí magnát Al Zimmer. Sláva Georgovi vynesla elegantní manželku Doris, každý den ho vozí do práce oddaný šofér Clifton a vítá ho vlastní usměvavá tvář z plakátů Kinographu. Na filmové premiéře spontánně reaguje na bouřlivé davy fanoušků a reportérů. Jakoby svým postavám z oka vypadl a jeho hvězdná kariéra se zdá neohrozitelná. Hollywood však brzy ovládne nový fenomén: mluvený film. George touto technickou novinkou opovrhuje a označuje ji za nevkusné pobláznění. V roce 1929 chce Kinograph úplně zastavit výrobu němých filmů a George se musí rozhodnout: buď přijme zvuk, jako to udělala mladá vycházející hvězda Peppy Miller, nebo bude riskovat pád do zapomnění. The Artist představuje upřímný a zábavný návrat do klasického amerického filmu. Jean Dujardin získal za svůj výkon v tomto filmu cenu v kategorii nejlepší herec v hlavní roli na festivalu v Cannes. Děj se odehrává v Los Angeles, v čase postupného doznívání hollywoodského němého filmu. The Artist je příběhem charizmatického herce, který těžko snáší příchod mluveného filmu. Snímek má prvky komedie, milostného příběhu a melodramatu a svým zpracováním je oslavou černobílého němého filmu, který je postavený na vizuálním zážitku, hercích a jedinečné hudbě.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Snímek, který byl po zásluze odměněn několika zlatými soškami. Osobně se ani nedivím, protože se jedná o kinematografický zážitek na velmi vysoké úrovni. Kdo by to byl řek, že se v době moderních technologií bude dát prosadit němým filmem.
Všechny komentáře k filmu 17+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka 1, Oficiální stránka 2    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Umělec

Ocitáme se na sklonku 20. Na premiéře svého posledního snímku se hvězda setkává s fanynkou Peppy Millerovou, začínající mladou herečkou. Jejich vztah začne nabírat na vážnosti a Valentinův producent se jen těžko vyrovnává s tím, že se zamilovaná hvězda na place vůbec nedokáže soustředit. Zatímco Peppyina kariéra strmě stoupá, Valentin má obavy, že ho nový výstřelek filmového průmyslu


O produkci

obrazek
The Artist je kouzelnou oslavou hollywoodského filmu a představuje splnění dlouhodobého snu scénáristy a režiséra Michela Hazanaviciuse. „Od začátku své kariéry jsem snil o tom, že jednou natočím němý film,“ poznamenává. „Říkám ´snil´, protože kdykoliv jsem se o tom zmínil, dostalo se mi pobavené reakce - nikdo mě nebral vážně.“ Avšak Hazanavicius nežertoval. Legendární režiséři, které obdivoval, začali svojí kariéru právě němým filmem: Alfred Hitchcock, Fritz Lang, John Ford, Ernst Lubitsch, F. W. Murnau i Billy Wilder jako scénárista. Tento formát ho lákal hlavně po umělecké stránce. „Jako režiséra vás němý film přinutí k zodpovědnosti,“ poznamenává. „Všechno je to o obraze, o organizaci signálů, které k divákovi vysíláte. Jsou to filmy plné emocí, dojmů; skutečnost, že tam není text, vás vrací zpět k základu vyprávění příběhů, který je založen jen na pocitech vycházejících z vašeho nitra. Pomyslel jsem si, že to byla ohromná výzva, a když jsem to dokázal, naplnilo mě to velkým uspokojením.“

V roce 2006 zažil Hazanavicius úspěch kritiky i diváků se svým druhým celovečerním snímkem, veselou špionážní komedií OSS 117: Cairo, Nest Of Spies, s Jeanem Dujardinem a Bérénice Bejo v hlavních rolích. Pokračování OSS 117: Lost In Rio následovalo v roce 2009 a Hazanavicius si vytvořil pověst režiséra, který dokáže širokému publiku poskytnout inteligentní zábavu. Následně se rozhodl, že jeho dalším projektem bude němý film. Oslovil producenta Thomase Langmanna, který „nejenže vzal má slova vážně, ale viděl jsem, že tomu skutečně věří,“ dodává Hazanavicius a pokračuje: „Moje základní představa byl příběh o herci němých filmů, který nechce o zvuku ani slyšet. Zamýšlel jsem se nad tou postavou a napadlo mě vložit do děje mladou nadějnou herečku a zkřížit jim osudy. Všechno do sebe zapadalo, včetně hlavních témat - hrdost, sláva, marnivost, láska.“ Protože Hazanavicius nikdy nenapsal němý film, aby získal představu jak na to, musel se do tohoto žánru úplně ponořit. „Na začátku jsem sledoval němé filmy z celého světa: Ameriky, Německa, Ruska, Francie, Anglie. Všiml jsem si, že jakmile se příběh začal zamotávat - příliš mnoho událostí, příliš mnoho postav - ztratíte zájem,“ říká. „Nakonec jsem se zaměřil na poslední tři nebo čtyři roky éry němého filmu, hlavně v Americe. Myslím, že filmy vzpomínaného období patřily k tomu nejlepšímu a zároveň byly nejaktuálnější. Způsob, jakým se příběh vyvíjí, není příliš odlišný od toho dnešního.“ Režisér kromě toho četl filmové dějiny, memoáry a životopisy režisérů, producentů a herců éry němého filmu. Studoval fotografie, archivní materiály a poslouchal dobovou hudbu. Hledal inspiraci v díle a životě takových hvězd, jakými byli Douglas Fairbanks, Joan Crawford, Gloria Swanson, John Gilbert a Greta Garbo. „Je velmi důležité udělat si v daném tématu přehled,“ dodává. „Ne proto, abyste se striktně drželi skutečnosti - to nebylo mým úmyslem - ale jako potřebný základ pro fantazii. Výzkum obohatil příběh, souvislosti, postavy. Čím víc se tomu věnujete, tím víc máte možností.“

Příběh snímku The Artist se odehrává v období let 1927 - 1931, během kterého se seznamujeme s hlavním představitelem, hrdinou dobrodružných filmů Georgem Valentinem, hercem na vrcholu své kariéry. Davy fanoušků se sbíhají, aby zhlédli temperamentního George ve filmech šitých na míru: exotických příbězích, v nichž za pomoci oddaného čtyřnohého společníka Jack Russel teriéra v pravé chvíli porazí zlo důvtipem a šarmem. Příchod zvuku George odmítá (podobně jako například Chaplin). Svou kariéru tak postaví na přesvědčení, že zvuk je jen dočasné bláznovství a věří, že si dokáže zachovat úspěch jako umělec němého filmu.

Přestože se děj filmu The Artist odehrává před osmdesáti lety, je Georgova situace - a emoce s ní spojené - nadevše aktuální. Hazanavicius podotýká: „Pro mě je zajímavé dívat se na George jako na lidskou bytost přecházející období změn. Svět je stále v pohybu a vy předtím můžete chvíli zavírat oči. Ale jednoho dne vám svět oznámí: ´patříš do minulosti´. Může se to stát v kanceláři, v továrně, ve vztahu. Je to pocit, kterému rozumí každý člověk.“ Jenže ještě předtím než začne Georgova hvězda zapadat, setká se s energickou mladou herečkou Peppy Miller. Mezi slavným hercem a nespoutanou neznámou kráskou to vášnivě jiskří, ale možnosti a okolnosti je rozdělí a city zůstávají nevyjádřené. Je to klasický, osudem stíhaný milostný příběh, který je intenzivní a zároveň ctnostný. „Je to staromódní pohled na lásku, velmi čistý a vhodný pro němý film, dodává Hazanavicius. „Mnohá mistrovská díla němého filmu jsou jednoduché milostné příběhy. Inspirovalo mě to pojmout děj jako nekomplikovaný, optimistický a veselý.“

Když Hazanavicius dokončil scénář, věřil, že vytvořil příběh, který snese němý formát. Byl přesvědčený, že The Artist - představující hollywoodské filmové dějiny, podněty a techniky - musí vzniknout v Los Angeles. Francouzsko-americká koprodukce v Los Angeles by odrážela další aspekt dějin: mnozí z nejslavnějších režisérů amerického němého filmu byli původem Evropané, včetně Charlieho Chaplina, Ericha von Stroheima, F.W. Murnaua, Ernesta Lubitscha, Josefa von Sternberga a Victora Sjöströma. Langmann neměl proti natáčení v Los Angeles žádné námitky. „Kdyby mi býval Thomas řekl: ´V pořádku, film vznikne, ale bude se točit na Ukrajině!´, tak bych odjel na Ukrajinu a film natočil tam,“ říká Hazanavicius.

obrazek
Filmové obsazení

Během natáčení filmu OSS 117: Cairo, Nest of Spies v roce 2005 se Hazanavicius poprvé zmínil jeho hlavním představitelům Jeanovi Dujardinovi a Bérénice Bejo o své touze natočit němý film. „Pomysleli jsme si, jaké je to nádherné bláznovství a ani ve snu by nás nenapadlo, že by se mohlo někdy zrealizovat,“ vzpomíná Bejo.

Když začal Hazanavicius pracovat na příběhu, role hlavních představitelů George Valentina a Peppy Miller psal na míru Dujardinovi a Bejo v přesvědčení, že jsou pro tento formát ideální. „Jean se se svými výrazy tváře hodí na detailní záběry stejně tak jako celky, kde zase vynikne řeč jeho těla,“ pokračuje. „Ne všichni herci se hodí na obojí. Jean ano. Kromě toho má nadčasovou tvář. Bérénice má stejné kvality. Vyzařuje z ní svěžest, pozitivní energie, laskavost. Měl jsem pocit, že diváci lehce přijmou myšlenku, že právě ona vynikne z davu a stane se velkou hvězdou Hollywoodu. George Valentin a Peppy Miller jsou vlastně Jean a Bérénice očima mé fantazie!“ Dujardina dojala přeměna, kterou George podstoupil při příchodu zvuku. „Na začátku si George neklade moc otázek. Není arogantní, ale věří si, přičemž se spoléhá na svůj neodmyslitelný šarm,“ poznamenává herec. „George se rád předvádí, neustále hraje svou roli. Zdá se jako by byl jen fotografií, tváří z plakátu. Potom se pomalu začne tato sebejistota a lehkost rozpadávat a on cítí, jak klesá ke dnu. Naštěstí má nad sebou strážného anděla. Na konci už není jen fotografií, ale i člověkem - pouze člověkem. Tato cesta se mi líbila.“

Bejo je životní partnerkou Hazanaviciuse a měla tak možnost zblízka sledovat vznik a vývoj příběhu. Vzpomíná, že Peppy Miller sehrála na začátku pouze vedlejší roli, dokonce méně významnou než Georgův pes, jeho nejlepší přítel. „Michel mi řekl: ´Párkrát se tam objeví děvče. Je to taková menší role a byl bych rád, kdybys jí vzala.´ Žertovala jsem: ´Dokonce i pes má větší roli než já!´ Později mi Michel řekl: ´Je to zvláštní když píšeš, vytvoříš postav, příběh, ale v určité chvíli se stanou silnějšími než tvá ruka, co je vytvořila.´ Z příběhu o slavném herci se stal milostný příběh mezi ním a mladou nadějnou herečkou. S každou novou verzí se stává postava Peppy Miller důležitější.“

Casting se přemístil do Los Angeles, kde Hazanavicius pracoval s manažerkou Heidi Levitt. Johnovi Goodmanovi byla nabídnuta role vedoucího filmového studia Ala Zimmera. Johnovi se scénář líbil a sešli jsme se v kanceláři jeho manažera. Hazanavicius vzpomíná: „Pár minut jsme si povídali. Potom John řekl: ´Ok. Nikdy jsem podobný film neviděl a chci být jeho součástí.´ A bylo jasno.“ Další klíčovou postavou je Clifton, věrný a neústupný šofér, kterého si zahrál James Cromwell. Cromwell popisuje řidičovu přítomnost jako stálou a uklidňující součást Georgova života. „Clifton je víc než jen řidič. Ve skutečnosti je to Georgova pravá ruka a člověk, kterému na něm skutečně záleží,“ říká Cromwell. Zároveň je v jejich vztahu formálnost, která je typická pro danou dobu a vlastní Cliftonově povaze. „Clifton je stará škola: zdvořilý, tichý, nenápadný, sympatický, spolehlivý a vždy nablízku.“

Hazanavicius oslovil i herečku Penelope Ann Miller, která zaujala roli Doris, Georgovy stále nespokojené manželky. „Tato postava se mi zdála emočně dost složitá,“ říká Miller. „Od začátku filmu je zřejmé, že v jejich manželství vládne napětí. Doris je hrdá a charakterní žena a je pro ni důležité, aby jejich manželstvo působilo navenek stabilně. Jsou si vzdálení, ale někde uvnitř Doris stále George miluje a touží po tom, aby ji zbožňoval. Myslím, že kvůli tomu dost trpí.“

obrazek
Za kamerou

The Artist je třetím filmem, na němž Hazanavicius spolupracoval s kameramanem Guillaumem Schiffmanem. „Pracovat s Guillaumem, to je víc než spolupráce,“ říká Hazanavicius. „Dělali jsme spolu filmy, reklamy a známe se velmi dobře. Jakmile jsem dostal nápad natočit The Artist, řekl jsem mu o tom. Dal jsem mu spoustu filmů a on sám si udělal průzkum technik, kamer a objektivů té doby. Na obou stranách kamery měli všichni stejnou úlohu: udělat si přehled, inspirovat se, jasně pochopit pravidla, abychom je mohli později zapomenout.“

Hazanavicius rozkreslil celý scénář do obrázků a po dobu úvodních příprav strávil se Schiffmanem nad těmito návrhy nemalý počet hodin, zvažujíc své možnosti. V černobílém němém filmu jsou světlo a barevná škála základními nástroji vyprávění,“ zdůrazňuje Schiffman. „Protože tam není dialog, světlo a stín vám musí napovídat. Michel mi popsal svou představu pohrávat si s bílou a černou, stínem a světlem a množstvím šedé. Na Michelovi je úžasné, jak nikdy nezapochybuje o tom, co chce publiku sdělit. Nemůžete vytvořit sled krásných záběrů a v polovině ztratit zájem diváka. Není cílem, aby lidé při každé scéně padali smíchy, ale zaujmout je a - v našem případě - dojmout je.“

Schiffman film popisuje jako neobyčejnou tvořivou příležitost. „Černobílý film, formát 1,33; styl dvacátých a třicátých let minulého století: pro kameramana jednoduše splněný sen. Je potěšením nahlédnout do tohoto momentu filmových dějin a to hlavně dnes, kdy směřujeme k digitální nadvládě.“

V kostýmním výtvarníkovi Marku Bridgesovi našel Hazanavicius dalšího nadšeného člena týmu. Bridges, dlouholetý fanoušek němého filmu, sehnal oblečení i nápady v hollywoodských kostýmních prodejnách. „Tady v Hollywoodu máme vše potřebné vybavení k natáčení filmu typu The Artist. Můžu jít do kteréhokoliv z těchto obchodů, prohrabat se ve stovkách šatů a něco z toho mé Peppy určitě padne,“ říká.

Dámští kloboučníci upravili klobouky, které se desetiletí povalovaly kdesi v krabicích. Zkušení krejčí spravili pro Dujardina kopie společenského oblečení a obuvníci vytvořili kopie starých bot. Některé původní, dobře zachovalé kusy oblečení byly použity přímo ve filmu, včetně županu a tenisového úboru pro Bejo. Avšak většina starých věcí byly moc křehké nebo polorozpadlé a musely být vytvořené jejich kopie. Někdy se také staré látky zakomponovaly do nových; když Bridges našel kus brokátu ve stylu art deco, ozdobil jím šaty, které má Bejo na sobě, když dělají s Peppy rozhovor.

Hudba je neodmyslitelnou součástí němého filmu, přičemž slouží na zdůraznění děje a emocí na plátně. Z toho důvodu se Hazanavicius obrátil na svého dlouholetého spolupracovníka Ludovica Bourca, který dělal filmovou hudbu zatím ke všem jeho snímkům. Podobně jako ostatní členové týmu, i Bource se svědomitě připravil a naposlouchal si filmovou hudbu legendárních hollywoodských skladatelů, jakými byli například Max Steiner, Franz Waxman a Bernard Hermann; hudbu, kterou Chaplin zkomponoval ke svým filmům; díla skladatelů 19. století, které inspirovali Steinera; a další. Poté se Bource pustil do práce na filmové hudbě, která by nejlépe korespondovala s dějem filmu The Artist. Na hudbě začal pracovat ještě před samotným natáčením, přičemž komponoval různé melodie a úvodní a závěrečnou znělku jen podle scénáře a kreslených obrázků.

Práce na hudbě pokračovala i během stříhání filmu, kdy Bource spolupracoval s Hazanaviciusem na jejím dolaďování a přiřazování k finálním scénám. Bource nahrával hudbu v Bruselu s Flámským filharmonickým orchestrem. Bource říká: „Nahrával jsem s osmdesáti hudebníky a hrálo se na: padesát strunových nástrojů, čtyři francouzské rohy, čtyři trombóny, pět bicích nástrojů a jednu harfu. Dále jsme potřebovali deset techniků a tři osoby za mixážním pultem - bylo to nádherné. Měl jsem štěstí na úžasné lidi. Řekli mi, že už dlouho neprožili něco podobného při nahrávání hudby k filmu. Bylo to dojemné a naplňovalo nás to.“

obrazek
Natáčení beze slov

Natáčení snímku The Artist začalo v Los Angeles v říjnu roku 2010 a trvalo 35 dní. Po technické stránce film vyžadoval použití speciálního zařízení a techniky, která by vyhovovala formátu 1,33. Podle Schiffmana stálo to úsilí za to, „ne náhodou vznikl film právě v tomto formátu. Umožňuje nádherné záběry zblízka; dovoluje vám zastavit obraz jiným způsobem, vytvářet diagonály a perspektivy. Bylo to úžasné! Osvětlení je náročnější, protože musíte umístit projektory o dost výš než obvykle. Pochopil jsem, proč byly v té době studia vysoká osm metrů. Musel jsem se naučit jak tyto vysoké prostory osvětlit a použít silnější zdroje. Pracoval jsem s několika projektory z padesátých a šedesátých let.“

Možná to vyzní paradoxně, ale moderní černobílé filmové pásy se ukázaly jako příliš přesné a ostré pro film The Artist. Z toho důvodu použil Schiffman barevný film typu 500 ASA, který dokázal vytvořit ten správný efekt a použil neobvyklé filtry, které rozptýlily bílou a ztlumily intenzitu černé.

Když se zapnuly kamery, herci se ocitli v neobvyklé situaci. Podle Cromwellových slov: „Jako herec musíte věřit, že něco, co nevidíte - přesněji řečeno vlastní tvář - vyjadřuje všechny vaše city a potřeby.“ Poznamenává, že se vyskytly i technické rozdíly, kdy filmovaly rychlostí 22 obrázků za sekundu místo běžných 24. „Je třeba si zvyknout na mírně vyšší rychlost filmu a udržet daný moment o trošku déle, aby byl divák schopný vycítit konkrétní záměr a přizpůsobit svoje smysly.“

„Pro herce bylo natáčení neobyčejnou zkušeností,“ poznamenává Hazanavicius. „Pro většinu z nich je hlas velkou výhodou. Najednou se museli obejít bez něho. Text je základním prostředkem pro vyjádření emocí, ale v našem případě muselo být všechno vyjádřené vizuálně, bez pomoci slov, dechu, odmlčení, tónu, všech těch variací, které herci obyčejně používají. Myslím, že jejich úloha nebyla zrovna lehká.“

Dujardin si jako George Valentin prošel cestou plnou emocí ze světla do tmy a zpět. „Bylo vzrušující začít v roli muže, který se nepřetržitě předvádí před kamerou, s fanoušky, se ženou, ale postupně se začne nořit do temných vod. Zpočátku jsem se obával těch vážnějších scén, při nichž jsem se nemohl spolehnout na text. Ale zjistil jsem, že němý film je dokonce výhodou. Jediné, na co musíte myslet jsou city, které to za vás poví. Žádná slova to nenaruší. Stačí málo - upřený pohled, zamrkání - aby emoce ožily.“

Natáčení němého filmu mělo jednu nesmírnou výhodu, kterou všichni během natáčení ocenili: nikdy nemuselo zavládnout ticho. Herci si mohli navzájem říkat texty a Hazanavicius si s nimi zároveň povídal. Režisér během natáčení pouštěl hudbu, počínajíc klasickou hollywoodskou a Bourcovými kompozicemi, až po samostatné nahrávky, které měly v hercích vzbudit jisté pocity. „Ulehčovalo nám to práci, protože jsme mohli mluvit afektovaně bez toho, abychom se cítili trapně; hudba nám udávala směr,“ říká Bejo. „Některé nahrávky vás v momentě unesou, především když je slyšíte těsně před scénou plnou emocí. Michel vždy věděl, jakou skladbu má přehrát. Pro scénu, v níž vystupuji z autobusu a přicházím do studia na konkurz, vybral ´Day for Night´. Je to tak povzbuzující, že jsem okamžitě cítila, jak mi narostla křídla!“

obrazek
Dujardin a Bejo si možná museli zapamatovat pár řádků textu, ale jedna věc, kterou se bez pochyby museli naučit, byl tanec, přesněji řečeno step. Oba navštěvovali hodiny stepu několik měsíců a poté trávili týdny sestavováním společné choreografie. V den natáčení tanečního čísla, kterým The Artist vrcholí, byli připravení. Dujardin vzpomíná: „Věděli jsme, že Michel bude stříhat co nejméně a tím to pro nás bylo ještě víc vzrušující. Museli jsme si pamatovat kroky a zároveň udržet výraz tváře, ladnost a cit pohybů. Byli jsme na to samozřejmě dva, což vyžadovalo nejen know-how, ale také vzájemné porozumění. To je naštěstí s Bérénice jednoduché. Na konci každé scény jsme byli první, kdo řekl: ´Ještě jednou prosím!´“

Dujardin měl nejvíc společných scén s Uggiem, Jack Russel teriérem, který už má za sebou více filmových zkušeností. „S Uggiem se pracovalo hladce,“ pokračuje Dujardin. „Musel jsem jen poslouchat povely trenérů, kteří svou práci zvládali na výbornou. Jediný problém byl nosit během natáčení celého dne v kapse klobásy, aby poslouchal. Někdy jsem měl pocit, že je ze mě obrovská chodící klobása.“

Filmové lokality byly neocenitelným prvkem při vytváření atmosféry během natáčení i na plátně. Bylo to jako nahlédnutí do hollywoodské minulosti. Divadelní scény se natáčely ve dvou historických filmových budovách: Orpheum Theatre, kde se odehrává scéna z premiéry; v exteriérech studií Warner Bros a Paramount. Známá Bradbury Building v centru Los Angeles poskytla ty nejúchvatnější schody ve městě - ideální pro osudovou scénu, ve kterém se George s Peppy nečekaně střetnou.

Georgova honosná vila se nacházela ve Fremont Place, uzavařené části Hancock Parku - zámožné čtvrti postavené ve dvacátých letech a obývané městskou smetánkou. Druhý, menší dům ve Fremont Place posloužil jako rezidence Peppy Miller poté, co se stala slavnou.

Hazanavicius uzavírá: „Není tam řečené jediné slovo, takže proniknete hluboko do děje, do nitra postav. Jako divák jste součástí příběhu. Zhypontizuje vás to. V černobílém filmu v němém formátu jsou herci neobyčejně krásní. Mluví, ale neslyšíte je. Jakoby to byli bohové Olympu. Když se koukám na němý film, vrací se mi vzpomínky na dětství. Chtěl jsem se i s diváky podělit o tuto zkušenost.“


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Neděle 8. 12. 2019 Svátek má Květoslava
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz