Unaveni sluncem

Píše se polovina třicátých let a zasloužilý hrdina revoluce plukovník Kotov tráví zaslouženou dovolenou spolu se svou rodinou. Je to asi padesátiletý muž s nezanedbatelným kouzlem osobnosti. Má pohlednou mladou ženu a šestiletou dceru Naďu. Jeho prázdniny probíhají celkem uspokojivě, je nádherné počasí a v domě vládne pohoda a blahobyt, jaký si v Rusku jistě nemohl dovolit jen tak někdo. Zásahy okolního světa narušují idylu jen zřídka, o to závažnější bývají. Jedno z takových vyrušení představuje několik tanků, které se objeví nedaleko Kotovovy dači na poli. Každý člověk s nezeleným mozkem pochopí, že dělat vojenské cvičení ve vzrostlém obilí je nesmysl a Kotov má kromě takového mozku i docela slušnou autoritu, vojáci tedy zase odjedou a dovolená může pokračovat. A pak přijede Míťa, který si kdysi chtěl vzít za ženu nynější Marusju Kotovovou a který pracuje pro KGB. Film Unaveni sluncem natočil v roce 1994 ruský režisér Nikita Michalkov a natočil jej velmi dobře. Nepříliš složitý děj je vyprávěn pomalu, což vyvolává poklidnou atmosféru letních prázdnin a v první polovině filmu se zdá, že se vlastně vůbec nic nestane. Později se napětí mezi Kotovem a Míťou stupňuje, oba muži jsou však dost chytří na to, aby svému okolí nekazili léto, a divák je tak stále udržován v příjemně bezstarostné náladě. Brutální, nespravedlivý a nevyhnutelný konec filmu je pak o to působivější.

<>OBRÁZEK NENALEZEN<> Značnou zásluhu na kvalitě filmu mají herci. Režisér filmu Nikita Michalkov obsadil do role plukovníka Kotova sám sebe a své herecké schopnosti zcela jistě nepřecenil. Jeho Kotov je silný a statečný muž, milující manžel a výborný otec. Roli malé Nadi ztvárnila Michalkovova dcera Naděžda a svým výkonem s přehledem strčila do kapsy Andreje Chalimona, u nás a v Americe lépe známého pod jménem Kolja. Další bezchybný výkon podal Oleg Menšikov coby Míťa, člověk, který dělá to, co dělá, jenom proto, že mu nic jiného nezbývá, a to už poměrně dlouhou dobu. Jak již bylo řečeno, Unaveni sluncem je znamenitý film. Někomu jako důkaz postačí fakt, že byl v roce 1994 oceněn Hlavní cenou poroty na festivalu v Cannes a o rok později Oscarem. Někoho možná přesvědčily předchozí odstavce. Nepatříte-li do žádné z těchto dvou skupin a stalo-li se vám už někdy, že jste se bavili u filmu, který byl kromě zábavy určen taky k přemýšlení, zkuste se na něj podívat, nemám strach, že by se nelíbil.