Vojtěch Kotek

Vojtěch Kotek má za sebou pohostinská vystoupení v Národním a Stavovském divadle, zahrál si i na pražském Výstavišti v divadle Globe, není ani žádným nováčkem v dabingu. V televizním zpracování knížky Václava Duška "Tuláci" ztělesnil pod režijním vedením Víta Olmera postavu Tadeáše Falka. "Únos domů" je jeho prvním kinofilmem. Rozhovor s Vojtěchem Kotkem Je ti Libor, kterého hraješ, něčím podobný? Vojtěch Kotek: Myslím si, že v mnoha věcech. Například nemá moc rád, když si někdo utahuje z někoho, kdo je jaksi v menšině, jiné barvy pleti, nebo jen proto, že tak dobře nerozumí jazyku. A ještě mnoho dalších.

Obětoval jsi kvůli natáčení prázdniny. Proč vlastně? V.K: Protože jsem už dlouho chtěl hrát ve filmu a tyto prázdniny byly perfektní příležitostí. A taky protože jsem si myslel, že by to mohla být dobrá zkušenost. Pracovat ve společnosti takových hvězd. V žádném případě toho nelituji. Spíš naopak, byly to moje nejlepší prázdniny. Chodíš často do kina? A na jaké filmy? V.K: Docela často. Podle toho kdy mám čas. Žánr se u filmů, na které chodím do kina, dosti liší. Můžu jak komedii tak akční tak nějaký "slaďák" (ale to jen málokdy). Jediné co nemám moc v lásce jsou horory.

Na začátku příběhu je Libor jedináček, na konci má najednou tři sourozence. V čem to podle tebe změní jeho život? V.K: Řekl bych, že celá tato událost, která je ve filmu zachycená, Liborovi změní život. Ale zásadní změnou je pro něj právě výše zmíněné, abych tak řekl sblížení se s dětmi, které se stanou jeho sourozenci. Ve filmu jde taky o srovnání dvou životních stylů. Ty sám vyrůstáš odmalička v Praze. Dovedl bys žít na venkově, bez všeho toho, co poskytuje moderní technika, a skoro bez peněz? V.K: Já si myslím, že by mi to nevadilo. Samozřejmě, že když jsem ještě nic takového nezažil, tak to nemůžu posuzovat. Ale kdybych žil tam, kde ke konci filmu žije Libor, tak bych byl určitě rád.

Nemít problémy ve škole a k tomu hrát asi není jednoduché. Přijmeš další role, pokud přijdou? V.K: Určitě ano. Ale protože jsem teď na gymnáziu, chtěl bych točit jen o prázdninách. Ale ještě to nevím jistě. To všechno záleží na tom jestli nějaká ta nabídka přijde. Řekneš nám nějakou historku z natáčení? V.K To bych moc rád. Ale těch historek bylo hodně a myslím si, že by pro čtenáře nebyly tak vtipné a zajímavé tak jako pro mě. A i v mém podání by ztratily to kouzlo okamžiku i načasování. Samotný film je jedna velká historka. Takže se na něj běžte podívat, ne?

Hana Kusnjerová
Je studentkou druhého ročníku hudebně - dramatického oddělení pražské konzervatoře.

Rozhovor s Hanou Kusnjerovou

Jak se jmenuje postava, kterou hraješ, a jak bys ji charakterizovala? Postava se jmenuje Marcela, třináctiletá holka ze samoty, poznávající náznaky mezilidských vztahů. Je to tvoje první filmová role? Ne, není, ale je to první významnější role v mých prozatímních zkušenostech před kamerou. Jak se ti pracovalo s tvými filmovými rodiči, Bárou Hrzánovou a Radkem Holubem? Skvěle; nejen, že to jsou báječní herci, ale i lidé. A kromě toho s nimi byla při natáčení i "sranda".

Co ti při filmové práci dělalo největší potíže?
Vyhovět všem požadavkům pana režiséra.

Naučila ses při natáčení něco nového? A od koho?
Bylo toho dost. Učila jsem se nejen od herců, ale od celého štábu.

Jaké máš přání do budoucna?
Co chcete slyšet? Zahrát si s Brucem Willisem nebo....dostudovat?

Matěj Nechvátal

Matěj Nechvátal, který hrál ve filmu třináctiletého kluka z dětského domova, chodí do osmé třídy. Rozhovor s Matějem Nechvátalem Jak ses k roli Filipa dostal? Díky asistentce režie Běle Tesaříkové. Točila seriál Život na zámku s mým nevlastním otcem a napadlo ji pozvat na konkurs k "Únosu domů" mezi jinými kluky i mě. Co tvá filmová role vyžadovala? Musel sis kvůli ní něco specielního osvojit? Moc toho nebylo, ale jednu věc přece: Kvůli své roli jsem se musel naučit jezdit na koni.

Hana Kusnjerová, Vojtěch Kotek a Nela Výborná hráli ve filmu tvé adoptivní sourozence. Vytvořily se mezi vámi nějaké vztahy i mimo natáčení? S Vojtou Kotkem jsme byli sice během natáčení dobří kamarádi, ale od dotočné jsme se bohužel neviděli. Chtěl by ses stát hercem, nebo máš do budoucna jiné plány? Hercem bych ani moc být nechtěl a jiné plány do budocnosti nemám. Aspoň zatím. Ale myslím, že na rozhodování je času dost. Myslíš si, že Únos domů je film, na který se tvoji vrstevníci přijdou podívat do kina? Jací vlastně jsou - tvoji vrstevníci? Dokázal bys svou generaci stručně charakterizovat? Myslím že podívat se přijdou určitě, alespoň ze zajímavosti. Svoji generaci bych charakterizovat nedokázal. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlel o tom, že k nějaké generaci patřím.

Co děláš ve svém volném čase nejraději?
Nejraději trávím svůj volný čas venku s kamarády.

Došlo při natáčení k nějakým konfliktům?
Naštěstí ne. Nebo o tom nevím. V každém případě mě se netýkaly.

Kdybys měl jedno přání k dobru, co by sis přál?
Dalších 100 přání.

Iva Procházková
Scénáristku Ivu Procházkovou známe jako autorku předloh pro televizní film Opičí rok, Za zdí, Naše děti a dalších. Kromě toho vydala řadu knih orientovaných většinou na děti a mládež. Únos domů vyšel nejprve knižně a posléze jej autorka přepracovala do podoby scénáře.

Rozhovor s Ivou Procházkovou
Proč právě tento příběh?
Už v minulosti jsem některé své původně beletristické nebo dramatické příběhy posléze zpracovala jako scénáře. Myslím, že vůbec není podstatné, jestli film vychází z knížky, z divadelní hry nebo z původního námětu. Důležité je, aby příběh, který vypráví, dostal autentickou podobu s hodnověrnými postavami, žijícími věrohodné životy. Takový věrohodný život nemusí být ani zdaleka obyčejný, průměrný. Může být totálně vyšinutý, naprosto mimo normál! Ale když se podaří, aby divák věřil postavě, bude věřit i jejímu životu.

Čemu má divák v případě "Únosu domů" uvěřit?
Především hlavní postavě - Liborovi. Má se víc než dobře. Na co si vzpomene, to dostane. A stejně mu něco chybí. Možná to, co v životě dospívajícího člověka hraje největší roli. Chybí mu jistota, že k někomu patří. K někomu, někam.

Je pro dnešní mládež rodinné zázemí opravdu tak důležité? Vypadají sebejistě...
Oni totiž klamou tělem. Já nevím, jestli je to tím množstvím informací, které si denně vysurfují na internetu, nebo stravou - těmi rychlými kuřátky, které do sebe takovou rychlostí házejí, - každopádně působí daleko dospěleji než my v jejich věku. Dá se s nimi mluvit skoro o všem. Vypadají sebejistě, ale v něčem - možná v tom základním - jsou strašně zranitelní. Svět kolem nich nemusí být dokonalý, ale musí to být svět, kde se s nimi naplno počítá. Který by se bez nich zhroutil, změnil, prostě neobešel. Jako buňka, ze které byste vytáhli nějakou stavební částici už nikdy nebude tím, čím byla. A tenhle pocit dovedou zprostředkovat jenom lidé, ve kterých je láska.

Takže je to vlastně film o lásce?
Spíš o schopnosti dát city najevo. Vzbudit je a opětovat. Pokud jde o žánr, je "Únos domů" napínavé drama. Drama dospívajícího chlapce, který musí prokázat nejen odvahu, ale i schopnost v dnešním světě plném pseudohodnot a pseudovztahů najít svou vlastní osobitou cestu. To, co Libora na začátku obklopuje, je nesrovnatelné s tím, v čem žije na konci, a stejně chápeme - aspoň doufám, že divák pochopí - že se nechce vrátit do světa chladného luxusu, který se jen stěží dá nazývat domov.

Jakým divákům je film určen?
I když je to film s puberťákem v hlavní roli, je to film hlavně o nás dospělých. O tom, jak umíme náctileté vnímat, kolik času jsme ochotni jim věnovat a jestli se jim snažíme trochu dostat pod kůži. Takže je to film jak pro mládež, tak pro dospělé, kteří s mladými neztratili kontakt. Chtěla bych, aby si film našel ty diváky, kteří se nenechávají svázat konvencemi a jsou v kterékoli minutě svého života schopni vidět svět kolem sebe nově, prostě dávat znovu a znovu šanci lásce, přátelství a důvěře.