fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

74% 1384 hlasů
7.4 10 1384
film / dobrodružný, USA, , 133 min., od 12 let
The Way Back
Kinopremiéra v ČR 7.4.2011 v SK 9.6.2011, DVD a Blu-Ray od 14.9.2011 Magicbox

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:54



Jeden z nejsilnějších skutečných příběhů o lidské vůli a touze po svobodě. Útěk byl teprve začátek.
Drama, založené na skutečné události z roku 1940, popisuje útěk mezinárodní skupinky vězňů z ruského gulagu. Uprchlíci se vymaní ze sevření nelítostné sibiřské zimy, projdou oblastí jezera Bajkal a překročí Transsibiřskou magistrálu. Před sebou však mají ještě mnohem krutější zkoušky lidské odolnosti a vůle, poušť Gobi, Himálaje a Tibet. Zachrání se až po 4 000 mílích v Indii.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Filmy tohoto druhu podle skutečného příběhu zbožňuji,navíc sibiř,ta neutěšená krajina mne fascinuje, možná od té doby co jsem jedním dechem jako kluk přečetl knihu od Jana Kozáka "http://www.databazeknih.cz/knihy/lovcem-v-tajze-6 0346".Doporučuji stejně laděným přispěvatelům.
Všechny komentáře k filmu 23+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Útěk ze Sibiře

Australský režisér Peter Weir (nar. 1944) vstoupil do povědomí jako přední reprezentant australské nové vlny sedmdesátých let. Vznikl podle knihy Slawomira Rawicze Dlouhá cesta, v níž autor popisuje příběh několika uprchlíků, kteří v roce 1941 putují z ruského gulagu na jih až k indickým hranicím. Strastiplná cesta různorodé skupiny, dlouhá přes 6000 km, prověří nejen lidské charaktery, ale především jejich touhu po svobodě a vůli k životu. Hlavní postavy vytvořili mladý anglický herec Jim Sturgess (polský důstojník Janusz) a zkušený americký umělec Ed Harris (americký inženýr Mister Smith), jimž v přesvědčivých kreacích sekundují irští interpreti Colin Farrell (drsný kriminálník Valka) a Saoirse Ronanová (polská uprchlice Irena). Údajná autobiografičnost Rawiczovy předlohy byla sice úspěšně zpochybněna, neboť jeho kniha je ve skutečnosti záznamem příběhu jiných utečenců, ale to nic nemění na její působivosti, jež se díky citlivému zpracování přenesla i do filmové podoby. Režisér Peter Weir svůj film osobně uvedl na Febiofestu 2011, kde také převzal Kristiána na přínos světové kinematografii.


O příběhu
<>Obrázek nenalezen<> Sedm vězňů, chycených za Stalinovy vlády teroru, uteče jedné noci roku 1940 ze sovětského gulagu. Jsou teď svobodní a je téměř jisté, že také mrtví…neboť jejich blížící se výprava do bezpečí neposkytuje žádnou rozumnou naději na úspěch a krajina, kterou musejí projít je nemilosrdná.

S trochou jídla a vybavením, bez jistoty, kde jsou, nebo kam jdou za svým cílem, se vydají na cestu, která bude představovat nepředstavitelné potíže a drama. Hnání základním zvířecím instinktem - snahou o přežití a strachem, kdy se zároveň spoléhají na lidské povahové rysy - soucit a důvěru, skupina podstoupí zážitky, které jsou hluboké, bezútěšné a mučivé.

Po celou dobu se neustále řídí jediným imperativem: hýbat se, hýbat se, hýbat se… Peter Weir říká, „Náš film byl inspirován románem Slavomira Rawicze Dlouhá cesta, o kterém si myslím, že je úžasnou kombinací příběhu z vězení a příběhu o přežití“.

„S našimi hrdiny cestujeme po čtyři roční období, 12 měsíců a dobrých 10 tisíc km, sledujeme, jak se jejich chování a osobnosti mění pod vlivem krutých okolností. Samostatnost je nezbytná v gulagu, ale na této cestě musí lidé spoléhat jeden na druhého, jestli mají přeží, musí zbořit bariéry, které si kolem sebe vystavěli.“

Weir podobně jako v uznávaných filmech Master and Commander, The Truman Show, Beze strachu v Gallipoli, znovu podrobuje lidskou povahu velmi podrobnému zkoumání o výdrži. Běžní lidé jsou vystaveni mimořádným událostem a podmínkám, které je nutí, aby se zbavili všech masek a podívali se do svého nitra.

„Peter umí nádherně využívat závažné příběhy ke zkoumání lidského chování. Po mnoha letech vývoje a neustálých překážkách, které na tomto projektu byly, je dobře, že tento projekt skončil v rukou jednoho z režisérů, který ví, jak nejlépe příběh vyprávět,“ říká producent Joni Levin.

Příběh začíná na krutém pomezí gulagu, pak se přesouvá do zmrzlých sibiřských lesů, do rozsáhlých mongolských rovin a horkého soužení na poušti Gobi — postavy bojují s živly i proti sobě samotným. Příběh, zasazený do fantastických zeměpisných míst, se soustřeďuje kolem mladého polského Janusze, jehož nadšené dovednosti o přežití z něj udělají faktického vůdce uprchlíků.

Janusz, jako důstojník polské obrněné jednotky, která bojovala proti nacistům, je jedním z tisíců polských vojáků, kteří jsou uvězněni, když sovětská Rudá armáda postoupila z Východu do Polska. Jako uvězněný špion - Janusz byl v kontaktu s Němci a mluví anglicky, je mučen, odsouzen a donucen pochodovat do Sibiře. Podepsané prohlášení od jeho ženy, získané rovněž při mučení, zpečetilo jeho osud.

„Každý ze skupiny má vlastní důvody k útěku a příchod mé postavy tomu jaksi dodá poslední kapku,“ říká Jim Sturgess. „Janusz má dobré vzdělání, ale je to také zálesák, který se vyzná v lese. Věří, že je možné utéct a k útěku je absolutně odhodlaný, protože se chce dostat domů, aby odpustil své ženě za hroznou vinu, kterou trpí. Musí se osvobodit, aby osvobodil ji.“

obrazek
Januszovi komplicové jsou pan Smith - zamlklý americký stavební inženýr a nebezpečně nepředvídatelný Rus Valka. Valka patří do ničemné vrstvy odsouzených pouličních zlodějů, tzv. urki, kteří směli vést gulagy a ponižovat své „politické“ spoluvězně.

„Gulag byla hierarchická společnost vedená strachem a ponižováním,“ říká Farrell. „Urki měli určitou formu vlastní etiky, ale byla velmi hrubá a násilná. Dozorci žili v hrozných podmínkách, které nebyly o moc lepší, než měli samotní vězni. Papírování bylo noční můrou. Dozorci byli rádí, když nad určitým prvky systému mohli propůjčit moc urki.“

„Valka vyrůstal jako sirotek na ulici, většinu svého života strávil v institucích. V gulagu byl poměrně schopný fungovat. Ale rád hraje karty a co je horší - v kartách prohrává. Ačkoliv je sám nebezpečný, čím dál víc ho svazuje strach z odplaty kvůli nemalým dluhům,“ říká Farell. Valka zaslechne plány o úniku a při vyjednávání s Januszem nabídne své služby ochránce. Janusz souhlasí s tím, že se úniku může zúčastnit. Pan Smith to komentuje jako smlouvu s ďáblem. Pan Smith je tajemný, tichý muž, který přijel do Ruska se svým synem, aby pracoval na moskevském systému metra. „Zatkli ho v noci a poslali ho na Sibiř,“ říká Harris, „Nevěděl jsem o tom, ale během velké hospodářské krize vycházely v amerických novinách inzeráty na práci v Rusku. Tisíce Američanů šlo do Ruska hledat práci. Když přijeli, Rusové jim sebrali pasy a chtěli, aby se kvůli práci stali sovětskými občany. Když začaly čistky, Američané se obracely na americkou ambasádu o pomoc, ale tam jim řekli: „Litujeme, vzdali jste se svého občanství, nemůžeme pro vás udělat.“ Tak tam uvízli.” (V pracovních táborech zmizelo sedm tisíc Američanů.)

„Nepřátelé lidu“ byli typicky odsouzeni na 10 až 25 let. Nešťastný ruský herec Chabarov dostane 10 let za „pozvednutí statutu staré šlechty“ ve filmové roli, která je navíc založena na pravdivé události.

Chabarov se okamžitě spřátelí s novým vězněm Januszem a přesvědčí ho o možném útěku. Chabarov využije svého pozorovacího talentu a Janusze překvapí hlubokým náhledem do jeho situace a dodá mu odvahy.

“Chabarov Janusze navnadí spíš aby využil jeho energie a mládí, než aby zvažoval reálnou naději na útěk,“ říká Strong. “Je to fantazie, které se oddává, aby unikl kruté mizérii a své vlastní beznadějné situaci.“

Útěk je opravdu fantazií. Jak velitel informuje nové vězně: „Nejsou to naše zbraně, naši psi nebo naše dráty, které tvoří toto vězení. Vaším vězením je Sibiř.“ „Vzdálená, v létě horká, sveřepě studená v zimě. Vězni si museli postavit vlastní úkryty a žít denně o 1200 kaloriích,“ říká Keith Clarke. Pokud splnili svou vyčerpávající kvótu práce. Doba života v táboře: jeden rok. Volba: zahynout mezi soudruhy v gulagu nebo zahynout sám mimo gulag.

obrazek
„Naše postavy, skoro všechny odsouzeny bez viny, jsou fyzicky a psychicky poškozené ještě předtím než do gulagu dorazí. Teď jsou na útěku, zápasí s přírodou, po cestě se snaží vyhnout jakémukoli konfliktu, protože vědí, že na jejich hlavy je vypsaná odměna,“ říká Peter Weir.

„Tato odměna“, říká Clarke „se rovná ročnímu výdělku typického vesničana. K vyzvednutí odměny často jako důkaz stačila jen ruka nebo noha. S Januszem, Valkou a panem Smithem utíkají Poláci Tamasz a Kazik, Lotyš Voss a cynickým humorem oplývající Jugoslávec Zoran.

„Zoran je účetní a zdá se, že na zdařilý útěk má nejmenší šance,“ vysvětluje Bucur, „protože nemá dobrou fyzičku. Ale pro přežití je schopný si udržet smysl pro humor. A umí se přizpůsobit. Jeho kolegové mají větší důvody dostat se domů, ale Zoran se rozhodl, že se prostě pokusí přežít.“

Voss, před válkou lotyšský kněz a fyzicky obrovský muž se ke skupině přidá z loajality a protože ví, že v táboře má velmi nízkou pravděpodobnost na přežití. „Velcí lidé umírali nejdříve, protože potřebují více kalorií,“ říká Gustaf Skarsgård. „Voss má tendenci lidem pomáhat. Kvůli hrozné nehodě v minulosti, cítí, že ztratil právo žít. Když bude ostatním při této výpravě pomáhat, získá snad toto právo zpět, nebo alespoň zemře s klidem v duši.“

Kazik je ve skupině nejmladší, je mu 17 a je to ještě zelenáč, zatímco Tamasz má umělecký talent, který mu v táboře vynesl postavení, především kvůli portrétům smyslných nahých žen.

„Možná díky své umělecké povaze má Tamasz větší soucit, než většina ostatních vězňů,“ vysvětluje Alexandru Potocean. „Své kresby používá hlavně aby uspokojil Valku, o kterém si myslí, že je to člověk, kterému je lepší se zdaleka vyhnout.“

Valka je tak vázaný na instituce, že dokonce i mimo vězení potřebuje systematickou hierarchii, aby mohl fungovat. Janusze jmenuje pachanem (šéfem zlodějů) a sebe zástupcem velitele, který pachana chrání. Je to nelehký svazek, plný ostražitosti na obou stranách. „Valka nikdy nebyl v prostředí, kde by se převážně pěstovala nesobeckost,“ říká Farrell. „Musel myslet jenom na sebe. Teď se ocitnul v neznámé situaci, kde se muži spoléhají jeden na druhého a to vzbuzuje podezření a nedůvěru,“

Zatímco míří k jezeru Bajkal, které je vzdálené asi 640 km, narazí ihned na problémy. Důvěra v Janusze klesá a narůstají pochyby, zda vůbec přežijí první týden. Napětí ještě zesílí, když muži narazí na mladou ženu na útěku a nemohou se shodnout, zda ji mezi sebe přijmou, což by mohlo ještě ohrozit už takhle malou šanci na přežití.

„Moje postava Irena jim nejdříve zalže, protože doufá, že ji dovolí jít s nimi, ale ve skutečnosti prostě utekla ze sirotčince, kam ji umístili, když ji odvedli rodiče, protože byli komunisti. Když tyto muže osloví, má samozřejmě strach. Kdo ví, co by ji mohli udělat. Ale rozhodne se riskovat, protože je tak touží po lidském rozhovoru a společnosti a ví, že když ji přijmou, bude mít větší šanci na přežití.” říká Ronanová.

„Irena má na skupinu velký vliv. Podaří se ji muže přimět, aby ji důvěřovali. Dozví se o nich víc, než vědí sami o sobě, i když někteří byli spolu v gulagu léta. Díky ní se tato skupina velmi různých a zoufalých jednotlivců stane partou.“ říká producent Joni Levin.

Valka se dívá na Irenu přezíravě, je to někdo jako on sám — pouliční krysa, výsledek prohnilého sovětského systému. Pan Smith ji začíná vnímat jako dceru. Tato cesta už není téměř pro všechny muže jen o nich nebo o jejich osobních motivacích. Je také o mladé ženě, která potřebuje ochranu.

obrazek
O castingu

Colin Farrell byl prvním případným hercem pro tento film, který četl návrh scénáře a říká, že ho zaujaly dva specifické aspekty tohoto příběhu. „Svět v gulagu mě intenzívně fascinoval - jak tam vězni přežívají a ještě více mě přitahovalo metronomické tempo cesty. Postavy musí pořád jít dál, aby zůstali naživu a pomíjivost mě přitahovala k příběhu velmi meditativním způsobem.“

I když má film úžasný příběh, Farrell si nebyl jistý, zda je v něm vhodná role pro něj. “Měl jsem velkou radost, když se Peter Weir chopil režie, protože je to jeden z nejplodnějších režisérů, který si hodně vybírá. Ale neviděl jsem se v roli Janusze nebo Valky. Myslel jsem si, že Valka je slaboch, i když je nebezpečný a násilnický. Ale potom, co jsem si ten příběh znovu přečetl, jsem viděl, jak je Valka pro celou skupinu nedílnou postavou, zatímco pořád zůstává mimo ni. Je ukazatelem něčeho většího, klamu a tragédie tohoto zkorumpovaného despotického systému. Uvědomil jsem si, že ten příběh je větší, než pouhý součet jeho částí a jenom jsem doufal, že mi Peter dá příležitost v tom filmu hrát.“

Jim Sturgess reagoval na příběh podobně. „Scénář mě ohromil. Věci, které považujeme v každodenním životě za samozřejmost se v tomto prostředí stávají velkými dramatickými momenty. Například kousek jídla, které můžete poprvé po několika dnech sníst. Najít vodu. To je extrahovaná esence života.“

Sturgess, mladý nastupující herec, který hrál v rolích ve filmech Napříč vesmírem a Štvanec IRA, se s Weirem setkal poprvé v londýnském hotelu, po nočním vyčerpávajícím natáčení filmu Heartless.

„Objevil jsem se a vypadal jako smrtka,“ vzpomíná Sturgess. “Byl jsem hrozně utahaný, nespal jsem a nebyl jsem dobře připravený, byl jsem hrozně roztěkaný.“ Sturgess cítil, že neudělal nejlepší dojem, ale jeho postava se mu líbila. Vzal to proto do svých rukou. Pořídil videonahrávku, kde čte některé scény a poslal ji Weirovi s osobním dopisem.

„Nechtěl jsem přijít o možnost pracovat s Peterem Weirem, tak jsem udělal pár kroků navíc a on mi díky bohu odpověděl. Zavolal mi a tu roli mi nabídnul. Určitě jsem mu poděkoval asi padesát krát.“

Saoirse Ronanová se zrovna vrátila do Irska z Nového Zélandu, kde natáčela film Petera Jacksona Pevné pouto. Weir přiletěl z Londýna do Dublinu, aby se s ní setkal. „Hned mi byl velmi sympatický a vycházeli jsme spolu velmi dobře,“ vzpomíná Ronanová. „Všimla jsem si, že je hodně orientovaný na detaily a nic nenechá jen tak. Na té roli se mi líbily ty fyzické výzvy, začala jsem se hned učit polský přízvuk, který je roztomilý.“

Polský přízvuk se učili i Sturgess, Potocean, Urzendowsky a Bucur, zatímco Skarsgård se učil lotyšsky a Ed Harris a Colin Farrell studovali ruštinu. Colin Farrell si svůj dialekt procvičoval v Los Angeles s Judy Dickersonovou a ruštinu s rusky mluvícím bulharským hercem. „Učení ruštiny bylo skvělé - ruština je velmi prapůvodní, ten jazyk vychází ze střev,“ říká Farrell. „V puse cítíte ruštinu jako krutou zimní krajinu a její typické zvuky a akcent vás fyzicky ovlivní.“

Kromě toho, že se herci učili různé dialekty, dostávali také domácí úkoly jako žáci. Věděli, že Weir od nich očekává, že se do svého předmětu plně ponoří. Dostávali knihy a videonahrávky o gulagu, čistkách, a osobní příběhy těch, kteří to přežili.

„Každý den přecházely nové stohy materiálů,“ vzpomíná Sturgess. „Všechny jsem je přečetl a chtěl jsem další. Bylo tolik věcí, které jsem o tomto období nevěděl. Ve škole jsem to flinkal a jedna z úžasných věcí na téhle práci bylo, že jsem měl šanci si doplnit znalosti o věcech, kterým jsem se jako student moc nevěnoval.“

obrazek
Sturgess navštívil několik bývalých polských vězňů, kteří dnes žijí v Anglii, dva z nich utekli. Sturgess nasával jejich zážitky. „Bylo fascinující se jim dívat do očí a poslouchat jejich příběhy,“ říká Sturgess. „Nechtěl jsem do toho projektu přijít, aniž bych chápal historický kontext. Když vidíte ty muže živé, uvědomíte si, že to nebylo tak dávno.”

Příprava Gustafa Skarsgårda zahrnovala též návštěvu Lotyšska, aby získal cit pro jazyk a kulturu, „Tato část historie je pořád pro mnoho lidí hodně neznámá. Byl jsem zděšen, když jsem zjistil, v jakém rozsahu to bylo brutální a kolik lidí přišlo o život.“

Sebastian Urzendowsky souhlasně dodává: „Vyrůstal jsem v Německu, naše vzdělání bylo zaměřeno na holocaust a nacisty, o pracovních táborech a vládě teroru jsem toho věděl velmi málo. Tak jsem zhltnul všechno, co se mi dostalo do rukou: knihy o Stalinovi od Varlama Šalamova a Simona Montefioreho, dokumentární filmy, filmy o polské historii. Studoval jsem polštinu a polskou kulturu…byla to nejintenzivnější příprava, jakou jsem kdy prošel.“

Informace o pracovních táborech byly prvním krokem. Druhým krokem bylo seznámit se s dovednostmi pro přežití a pochopit, co obnáší pochod dlouhý 7200 km. Technickým poradcem filmu byl nadšený dobrodruh Cyril Delafosse-Guiramand, který sám tuto cestu detailně popsanou v knize Dlouhá cesta, podniknul.

„Cyril se podělil o zážitky z vlastní cesty a vysvětlil nám, jak se tělo během hladovění a únavy mění. Mysl se snaží ošálit sama sebe. Věci začnou pomalu vyplouvat na povrch,“ říká Colin Farrell,

V ledovém zimním počasí se většina herců zúčastnila táboření, které koordinoval Delafosse-Guiramand. Dával hercům individuální lekce o přežití, které obsahovaly specifické dovednosti, které jejich postava musela předvádět - ať už se jednalo o stahování kůže zvířat, nastražení pastí, stavbu provizorních přístřešků nebo rozdělání ohně. Kromě těchto lekcí vytvořil malého průvodce těmito dovednostmi.

„Bylo napínavé sledovat, jak během těchto zážitků začínají herci své postavy ovládat,” říká Delafosse-Guiramand. „Scénář mi začal ožívat před očima.“ Režisér Weir dokonce hercům připravil formou workshopu emoční trýznění, které vězni před příjezdem do gulagu zažili.

Weir umístil Sturgesse do malé místnosti se stolem a dozorcem, který chtěl, aby Sturgess podepsal doznání. Najednou se objevila žena, která vypadala jako jeho žena a v slzách prohlásila, že je nepřítel lidu. „Byla to srdceryvná scéna a byl jsem překvapený, jak je toto hraní rolí intenzivní. Peter pak řekl, že to hned natočíme, že neví, kam ta scéna přijde, ale že ji chce mít,“ vzpomíná Sturgess.

<>Obrázek nenalezen<> Weir pokračuje na své režisérské cestě ve filmu Útěk ze Sibiře

Ve filmu Útěk ze Sibiře, který je nyní v kinech, sledujeme skupinu vězňů, kteří v roce 1940 utečou ze sovětského gulagu a ujdou kvůli svobodě tisíce kilometrů o hladu a v těžkých podmínkách, přes zmrzlé sibiřské stepi, přes poušť Gobi a nakonec přes Himálaje až do Indie. Peter Weir, režisér filmů jako jsou Master and Commander: Odvrácená strana světa a The Truman Show, čelil během natáčení v Bulharsku, Maroku a Indii řadě logistickým problémům, které tento nezávisle financovaný film za 30 milionů USD měl. Jednu věc, kterou úplně nepředvídal, bylo zdraví herců, kteří brali své role příliš vážně.

„Byl jsem znepokojen tím, že herci si vzali tu cestu k srdci a konkrétně nechtěli pořádně jíst,“ říká australský režisér. „Po práci jsem jim soukromí kontrolovat nemohl, ale ptal jsem se jich, zda pořádně jedí. Zda nejedí pouze oříšky a různé bobule.“

Ve filmu Útěk ze Sibiře, natočeného podle vzpomínek polského spisovatele Slavomira Rawicze, hraje Jim Sturgess Janusze, mladého polského vojáka a zálesáka, kterého poslali do gulagu zato, že byl špion. Prozradila ho vlastní žena. Ve zmrzlých sibiřských lesích, nehostinné krajině je tolik bariér k útěku, jako je ostnatého drátu. Díky svým zkušenostem se Janusz stává de facto lídrem nesourodé skupiny osmi utečenců. Zkušený herec Ed Harris je tajemný Američan Mr. Smith, zatímco Colin Farrell ruský vymahač Valka, který se na Janusze dívá nejen jako na lídra, ale také na někoho, koho může chránit. Mladá Saoirse Ronanová z filmu Pokání a Pevné pouto, hraje cikánskou dívku Irenu, kterou skupina potká cestou. Její přítomnost rozehrává u mužů lidskost. Útěk ze Sibiře je typický druh Weirova filmu, který je o velkých věcech, ale soustřeďuje se na drobné momenty. „To jsou věci, které mě zaujmou jak ve vlastních filmech, tak ve filmech ostatních režisérů,“ říká Weir, který se téměř 30 let pouští do velkých projektů. Nejdříve natočil v roce 1981 epický film z první světové války Gallipoli, v kterém hrál Mel Gibson. „Lidé říkají, že je to jako úryvek z reklamy, ale mně to opravdu oslovuje.“ Weir říká, že to nebyl rozsah projektu, který zabral tolik času. Útěk ze Sibiře četl poprvé v roce 2007 a knihu nazval nádhernou kombinací vězeňského příběhu a příběhu o přežití. „Pracoval jsem na něčem jiném, co nevyšlo. Bylo to pro mě frustrující období. Účastnil jsem se tří projektů, které nevyšly — zřejmě to tak mělo být,“ říká Weir filozoficky. „Většinou mám z věcí dobrý pocit, ale tady jsem se začal cítit nesvůj a tu knížku jsem si ponechal.“ Ten film ale vyvolal určité spory. Bylo prokázáno, že autor knihy, která vyšla v roce 1956 byl uvězněný v gulagu, ale samotnou cestu nepodnikl (O Útěk ze Sibiře měli v Hollywoodu zájem už v 60. letech. Laurence Harvey pořídil na knihu opční práva pro Burta Lancastera) Rawicz byl mučen a donucen pochodovat do sibiřského vězení, ale dostal amnestii a odešel na Střední Východ, kde se přidal k Polákům, kteří bojovali po boku Britů proti nacistům. Ale ze záznamů vyplývá, že minimálně čtyři vězni tuto svízelnou cestu ze Sibiře do Indie podnikli a že Rawicz, který zemřel v roce 2004, pravděpodobně použil jejich příběhy. Weir, který věděl, že Rawiczův příběh není jeho vlastní, se rozhodl, že natočí fiktivní příběh. „Všechno, co jsem do filmu vložil, muselo být určitým způsobem prozřetelné,“ říká Weir. „Takže ve filmu stěží najdete dialog, nebo typ postavy, nebo vliv či detail, který by nebyl z historického zdroje získaného z vyprávění těch, kteří gulag přežili." Režisér, který se podílel na scénáři spolu s Keithem Clarkem říká, že se na film připravoval tak, že pouze četl a četl a četl. Gulagem prošlo na 20 milionu lidí, takže existuje hodně vzpomínek. Pak spoustu informací předal svým hercům. „Každý den jsem dostával další stohy materiálů,“ říká Sturgess. „Bylo tolik věcí, které jsem o tomto období nevěděl.“ Weir rovněž hodně spoléhal na technického poradce Cyrila Delafosse-Guiramanda, který sám cestu ze Sibiře do Indie podnikl, ale jak režisér dodává - s kempinkovým vybavením. Vzhledem k tomu, že pravé lokace byly na natáčení moc náročné, místo Sibiře posloužilo Bulharsko, místo v Gobi se natáčelo v Maroku a pouze indické záběry jsou z Indie. „Bylo mi hned jasné, že různé krajiny budou ve filmu hrát významnou úlohu,“ říká režisér. Nebyla to jen otázka natáčení v těchto zemích, ale šlo také o to, jaký aspekt krajiny mohly vytvořit a to byla pro Weira, který je též jedním z producentů tohoto filmu, velká výzva. Jelikož natáčeli kontinuálně, chtěl přespávat maximálně půl hodiny od místa, kde se natáčelo. Ale vzhledem k tomu, že se také obával o zdraví herců, herci spali v hotelu. „Byly dny, kdy jsem se díval na hodinky a říkal jsem si, že už je to hodina a půl a pořád tam nejsme,“ říká Weir. „A pak jsme měli krátký natáčení den, který jen přidal napětí.“

Přestože nemá nic dalšího v plánu, 66ti-letý režisér by chtěl natočit ještě pár filmů a i když natočil řadu historických filmů „dobrý příběh je dobrý příběh. Nemám žádný zvláštní zájem jen pracovat s minulostí. Moderní příběhy se stejně asi posouvají,“ rozjímá Weir, jehož film The Truman Show byl předzvěstí vzniku reality show v televizi. „Možná dnes vedeme život čím dál tím víc jako z druhé ruky .Vedeme život z druhé ruky tím, že se díváme na filmy a televizi. Tak proto se zdroj příběhů asi nějak změnil.“ Ale je dost možné, že režisér bude inspiraci pro svůj nový projekt hledat někde mimo svět špičkových technologií. „Dnes můžeme kamkoliv letět, ale když cestujete pomalu, můžete zaslechnout různé příběhy,“ říká Weir.

<>Obrázek nenalezen<> Ed Harris

Když se herec Ed Harris v roce 2008 účastnil tiskových konferencí při příležitosti svého druhého režisérského počinu - filmu Appaloosa, často se ho ptali, s kým by si přál spolupracovat. Vzpomíná, že několikrát řekl, že by zase rád spolupracoval s Peterem Weirem, protože si v roce 1998 velmi užil natáčení filmu Truman Show (tento film mu vynesl nominaci na Oskara za nejlepší vedlejší mužskou roli). Od tohoto přání neuplynula dlouhá doba a dostal scénář k filmu Útěk ze Sibiře.

„Udělal bych všechno, o co by mě požádal, ať už by to bylo cokoliv,“ říká Harris a přitom popíjí ice tea venku před svým domem v Malibu. „Peter Weir je takový pečlivý, oddaný režisér. Je jako nejlepší učitel, kterého jste kdy měli. Rád pro něj píšu, protože člověk ví, že zpětná vazba od něj vás povznese. Povzbudí vás to. Budete díky tomu lepší. A spolupráce s Peterem taková je, protože jeho pozornost je ostrá jako laser. Ať už děláte cokoli, on dává pozor. Jednu z věcí, které jako herec rád dělám, je upřesňování postavy, ale spolupráce s Peterem to obohacuje ještě víc. Prostě si to uvědomujete. Nutí vás to, abyste se soustředili na každý moment toho, co děláte.“

Harris ztvárňuje ve filmu pana Smitha, záhadného amerického samotáře, který se moří ve stalinistickém gulagu na Sibiři. Aby unikl komunistickému režimu, uteče spolu s hrstkou nadšených evropských vězňů a vydá se pěšky na cestu dlouhou 6400 km přes jižní Sibiř a přes celé Mongolsko. Film je natočen volně na motivy románu Dlouhá cesta, který popisuje podobnou cestu, která se uskutečnila v roce 1942.

„První čtení bylo v pořádku,“ říká o scénáři. „Říkal jsem si, že to může být zajímavé, ale proces natáčení filmu a čtyři měsíce pobytu tam, kdy se prostě ponoříte co nejvíce do toho, co tito lidé dělají, ta role mi svým způsobem přinesla jiný život. Takže jsem to nakonec opravdu přijal, ne že bych nechtěl, ale nebyl jsem si jistý, když jsem četl ve scénáři poprvé, odkud ten chlapík pochází.“

Harris se na roli připravoval tak, že se ponořil do některých DVD, která dostal od Weira  a dokumentárních záběrů lidé z tohoto období. Nejvíc mu ale pomohla kniha Tima Tzouliadise The Forsaken z roku 2008, která vypráví příběh tisíců Američanů, kteří odešli do Ruska počátkem 30. letech 20. století, v mnoha případech jen proto, že během hospodářské krize šli hledat práci.

„Byla to spousta informací a poskytlo mi to kreativní základ,“ říká „a v mysli jsem se mohl začít věnovat svému příběhu a postavě.“

Pro Harrise ta role byla hlavně hrou, protože má rád fyzicky náročnou práci. Říká, že mu to umožňuje se s danou postavou více ztotožnit „To natáčení bylo skvělé,“ říká. „Byl tam opravdu fyzický výkon a občas to bylo jaksi obtížné, ale v dobrém smyslu, protože čím to bylo fyzicky náročnější, tím víc člověk cítil, že to dělá.“

V rámci přípravy chodil Harris každý den s krumpáčem na pozemek, který vlastní nedaleko svého domova a kopal tam do země. „Je to jenom země, ale je to fakt těžké,“ říká. „Prostě jsem tam chodil, pár hodin jsem manuálně pracoval a získal trochu síly a pár mozolů. Nešlo o nic jiného, než že jsem vyčistil plochu, s kterou jsem stejně neměl nic v plánu. Takhle to přesně bylo, tohle jste museli dělat. Jste v gulagu a musíte jít pracovat, jinak by vás zabili.“

Weir herce povzbuzoval během natáčení k podobným improvizacím. Používali co bylo v jejich okolí dostupné, aby si na svou cestu udělali pomůcky, cokoli, co jim připadalo užitečné. Harris v tom samozřejmě vynikal.

„Pořád jsme něco dělali,“ říká „Udělat tenhle háček na ryby z kusu ostnatého drátu zabralo hodně času. Nechtěl jsem podvádět a použít kleště nebo něco podobného, tak jsem měl kamínek, v kterém byla dírka a ten drát jsem tam strčil a pak jsem ten drát mohl ohnout. Zaostřil jsem ho, jak to šlo, pak jsem si vytahal nitě z bundy a tři nebo čtyři jsem smotal dohromady na konec drátu a měl jsem poměrně dobrý vlasec. Pořád jsem něco dělal na svých botách, spravoval je, měl jsem kůstky ve tvaru jehel a šlachy, které jsem používali jako nitě.“ S úsměvem dodává: „Já prostě takovéhle blbosti miluju.“

„Člověk by si řekl, vzhledem k zálibě v takové práci, že se pokusím natočit více westernů jako je Appaloosa“ říká Harris. „Kdyby se točili, byl bych velmi rád. Točil bych jeden za druhým!“

Natáčení filmu Útěk ze Sibiře se většinou odehrávalo v různých extrémech v dalekém Bulharsku a Maroku. A Harris říká, že izolace byla součástí toho, jak se dostat panu Smithovi pod kůži.

„Jste tisíce kilometrů od domova,“ říká Harris. „V Sofii, hlavním městě Bulharska se nedá dělat moc věcí, ale já jsem před tím dělal tai-či, jednak pro tu roli a jednak kvůli sobě, takže když jsem nepracoval, byl jsem prostě vynulovaný. S Colinem Farrellem jsme bydleli na stejném místě a občas jsme šli spolu ven. Bulgarsko je divná země, protože ji řídí gangy a všude jsou odpadky a kolem pobíhají bandy zdivočelých psů, je to bizarní. A venkov je zchudlý. Sněžilo a když se v noci zvedl vítr, byla ukrutná zima. A v Maroku jsem nikdy předtím nebyl. Moc se mi líbilo. Bylo tam horko a my šli do pouště a tam dřeli do úmoru.“

Emoční vrchol příběhu je vztah pana Smitha s Irenou, mladou dívkou, která je také na útěku (ztvárnila ji herečka Saoirse Ronanová) a kterou uprchlíci na své cestě potkají. Harris vzpomíná, jak na něj svým výkonem zapůsobila ve filmu režiséra Joea Wrighta Pokání.

„Hodně se na to soustředila, s takovým správným odstupem a byla fakt záhadná,” říká. „Práci s ní jsem si moc užil. Bylo ji 17 let, když jsme ten film natáčeli. Myslím, že je o trošku starší než moje dcera. Měla úžasnou pracovní morálku, byla velmi přátelská, vždy v dobré náladě, okouzlující, hezká. Cítil jsem, že bych ji měl trochu ochraňovat, ačkoli to opravdu nepotřebovala. Měli jsme jednu takovou hezkou věc. Rád jsem k ní byl úplně upřímný a přirozený. Ona žije a dýchá daným okamžikem a vy jste schopný to s ní zažít.“

Když byl film hotový, čekal nějakou dobu na velké studio, které by po něm sáhlo, než se distribuce v USA ujala společnost Newmarket Films, pobočka společnosti Exclusive Media Group, která film produkovala. Peter Weir je sice filmař, který napsal scénář k filmu Master & Commander: Odvrácená strana světa, jež získal 10 nominací na Oskara, ale to bylo před sedmi lety. A věci se v této branži mění. Harris přiznává, že je smutnou realitou, že Weirův film nepřitahuje ve filmařské branži velký zájem. Ale rovněž dodává, že ho to vůbec nepřekvapilo.

„Co vám mám povídat,“ říká. „Je to tou dobou, v které žijeme. Nevím, jestli ten film uspěje, nebo ne. Nic mě už v tomhle ohledu nepřekvapí. Je to velmi zvláštní doba. Kdo ví, jestli se to někdy změní? Skoro to vypadá, jako by byly dvě filmové branže. Existuje branže s rozpočty nad 100 milionů dolarů a pak je branže s rozpočty pod sto milionů. Problém je s distribucí. Kdyby mohli dát filmy do distribuce stejným způsobem jako se dávají trháky, myslím, že by lidi na ně chodili Ale znáte to, někde na venkově stojí multiplex, který má 15 promítacích sálů a v pěti z nich půjde Harry Potter a Útěk ze Sibiře nebo něco podobného tam dávat ani nebudou.

„Potom, co jsem pracoval rok na filmu Ve stínu Beethovena, což obnášelo dirigování a všechno kolem a ten film dávali čtyři dny asi v pěti kinech, mě osobně už nic nepřekvapí. A na základě téhle zkušenosti jsem si naprosto uvědomil, že tyhle činnosti vás naplňují, inspirují a dávají vám důvod to dělat. Ta práce samotná. A pokud ten film bude žít, skvělé, protože natáčení stojí dneska fakt za starou bačkoru. Hlavně se to týká filmu, který nebude uveden do 3000 kin. Ale naplňuje vás ten proces při natáčení. Jestli ten film bude finančně úspěšný nebo ne, nemá s důvodem, proč to děláte nic společného.“

Herec má před sebou natáčení filmu režiséra Asgera Letha Man on a Ledge, který se teď natáčí v New Yorku. Kromě toho mu herec Ed Asner přinesl scénář o španělské občanské válce a hráčích baseballu, kteří se tohoto konfliktu účastnili. Doufá, že John Sayles scénář přepíše. A k tomu ještě biografický příběh o provazochodkyni Barbette. V rámci přípravy na tento film Harris denně trénuje chůzi po visutém laně.

Ale teď prostě doufá, že Útěk ze Sibiře získá co nejvíce pozornosti. Co se týká možné nominace na Oskara za svou roli, která by byla pro něj už pátá, skromně dodává: „Bylo by to skvělé. Ale chápu, že realita celého tohoto procesu je ve smyslu utracených peněz, reklamy, jak široký záběr ten film má. Jakákoli pozornost, kterou ten film získá, je ale dobrá. Z toho, co jsem v tom filmu dělal, mám opravdu skvělý pocit. Herecky jsem se cítil v tom filmu víc, než v jakémkoli filmu předtím, tím chlapíkem jsem prostě jen nebyl. Takže pokud tohle bude mezi řádkami cítit, tak budu spokojený.

obrazek
Umělec na úniku - Jim Sturgess přináší svůj nepolapitelný šarm do epického dramatu Petera Weira Útěk ze Sibiře

Zatímco někteří herci přečtou jako přípravu na roli pár knih, Jim Sturgess se na roli polského důstojníka, který uteče z ruského vězení ve filmu Petera Weira Útěk ze Sibiře musel sbalit a odjet na výcvik, jak přežít, uprostřed bulharské zimy. Vedle dalších pozoruhodných momentů, kdy pochodoval po pás ve sněhu, pídil se po jídle, po kterém by se neotrávil, měl Sturgess tu čest, že stahoval králíky se svým kolegou Colinem Farrellem. „Musím přiznat,“ říká Sturgess s mírným úsměvem, „že mu to šlo dost dobře.“

29ti-letý Sturgess se narodil v Londýně a vyrostl v Surrey. Začal hrát, což pro něj byla původně snadná omluvenka do školy, ale hraní ho zaujalo. Po střední škole dostával televizní role a v roce 2007 se dostal do filmu jako Jude ve filmu režisérky Julie Taymorové Napříč vesmírem. Od té doby si tento britský tmavovlasý herec se zasněným pohledem začal role vybírat, hrál zdráhavého falešného hráče ve filmu 21 i šibalského sympaťáka, který hraje po boku Anny Hathawayové v připravovaném filmu dánské režisérky Lone Scherfigové One Day.

Když zrovna nehraje, je Sturgess nadšený muzikant (napsal a nazpíval písničky pro několik filmů, v kterých hrál), spolupracuje se svou dlouholetou přítelkyní Mickey O'Brienovou - klávesistkou kapely La Roux. Poznali se v Londýně, kde Mickey pracovala v obchodě se značkovým oblečením a Jim pracoval v obchodě s obuví. „Po tomhle období se mi stýská,“ povzdychne si Sturgess. „Měli jsme skvělou velkou partu a byli jsme pořád někde venku, na skateboardu, chodili jsme do divadla“ Zdá se ale, že Sturgessovi sluší, že dospěl - nejen proto, že začala jeho kariéra. („Začal jsem blogovat na Twitteru, protože mě někdo napodoboval! Každý den napíšu jednu řádku z nějaké hrozné básně, kterou jsem napsal, když jsem byl mladý a lidi to začali dělat taky!“). Sturgess má ale určitý bezstarostný šarm, působí jako někdo, kdo se bez problému pohybuje mezi dvěma úžasnými kariérami. Ale co kdyby se měl jedné z nich zítra vzdát? Zadívá se do svého šálku čaje, jakoby na to radši nechtěl ani pomyslet. Pak odpoví: „Miluju hudbu, ale je to někdy pořád dokola, večer co večer. Herectví je úplně jiná disciplína. Například jsem hrál přistěhovalce. Naučil jsem se podvádět v kartách. V Belfastu jsem se naučil sestavovat bomby. Takhle můžete žít úplně naplno.“

<>Obrázek nenalezen<> Citlitvý přístup irské lišky

Saoirse (Sear-shuh) Ronanová umí říkat správné věci. Ale to tyto dychtivé, slávou povzbuzené krásky dělají; to je hollywoodský megastroj - není zde moc prostoru, nebo na její obranu - moc času na upřímnost. Takže mezi lety z letiště Charles de Gaulle, přes špatné spojení, irská dívka narozená v Carlow mluví srdečně a obezřetně o svých cestách, o svém oblíbeném irském čaji, své roli v novém filmu režiséra Petera Weira Útěk ze Sibiře a dalších věcech vhodných pro interview, které se liší od průměrného života 17ti leté dívky.

Ve filmu Útěk ze Sibiře, Ronanová (která hrála v širokém spektru rolí od skvělé, Oskarem oceněné filmové adaptace Pokání, až po nasládlý film Pevné pouto) hraje Irenu, ruskou dospívající dívku na útěku, která se díky lži dostane do skupiny uprchlíků z gulagu. Její příchod probouzí v zajetém kolektivu (kde uvidíme též Colina Farrella a Eda Harrise), který přežívá na štěnicích a občasném kusu syrového masa, náklonnost a sentimentální pohnutky. Je zvláštní, že její přítomnost ale u pánů, který neviděli ženu měsíce, či roky, žádné sexuální choutky nevzbouzí. „Irena je v zásadě dítě,“ říká Ronanová „a všechny ty postavy jsou velmi slušní muži a když se mezi ně dostane, rozněcuje tuto novou energii a světlo.“

Je to zvláštní, když vezmeme v potaz její papírovou modrookou svůdnost zahalenou pod sovětským rozdrbaným oblečením. Ale nesmíme zapomenout, že Peter Weir, jako všichni mistrovští režiséři, ve svém novém filmu dělal svérázné volby. Lidskost, nebo slušnost v tomto případě zobrazené v Útěku ze Sibiře odhalují spásnou vidinu v nemilosrdním fyzickém a politickém prostředí. Skupina táhne postavu Ronanové pouští, zatímco ona hladoví, přestává mluvit a nakonec zemře a přitom všem má obuté nádherné pantofle z liščí kůže.

Ronanová chválí, jak je Weir chytrý a přidává vtip z natáčení. „Vzpomínám si, jak jsme byli jednoho dne v lese a já mu říkala, jak by se mi líbilo psát scénáře a natáčet. Zeptala jsem se ho: Jak jste se k tomu vlastně dostal vy? Vystudoval jste nějakou školu? On odpověděl: Jen jsem si pořídíl videokameru a začal natáčet.“ Není to zrovna rychlokurz, ale vzhledem k tomu, jak je tato mladá dáma drze odvážná, to možná odstartuje její větší ambice.

<>Obrázek nenalezen<> Ikonický režisér Peter Weir opět ve formě s příběhem o přežití v gulagu

Oslavovaný filmový režisér Peter Weir přijel sice na tento rozhovor taxíkem, ale cesta za prací na jeho posledním epickém filmu Útěk ze Sibiře, byla nesmírně zdlouhavá, zatímco scenérie kolem se měnila. Ve filmu sledujeme skupinku mužů, kteří utíkají ze sovětského gulagu na Sibiři, až se nakonec dostanou do Indie. Pěšky. A to se opravdu stalo. Prošli pouštěmi, v tundře zažili cyklóny a užili si hodně hladu a žízně. A Weir se věnoval několik let sbíráním a pročítáním příběhů z vražedné černé díry Sovětského svazu.

„Když jsem mluvil s těmi, co přežili, ptal jsem se, co způsobilo, že přežili, i když šance byly mizivé. Téměř všichni odpověděli, že smysl pro humor. Pak základní čistota - když nemáte přístup do umývárny, měli byste si najít sníh a tím si umýt tvář, vyčistit zuby. A pak to byla poezie - pro ruské východoevropany je poezie nejlepší forma umění. Pro jiné je to učení. Byli mezi nimi i profesoři.“

Weirovy rešerše a natáčení nepochybně ovlivnily jeho světový názor. Popisuje svou cestu taxíkem sem: „Ten akcent jsem okamžitě poznal. Byl to Rus. A začal mě zajímat. Řekl jsem mu, že mě veze na film o gulagu. A on řekl: O těch gulazích je to přehnané. Nechtěl se o tom bavit. Myslím, že důvodem tohoto vzdoru je skutečnost, že bylo tolik informátorů, včetně vašich přátel a rodiny. To jsme viděli ve filmu Životy těch druhých. Takže je jednodušší to nechat být, uzavřít paměť do schránky s víčkem a pohřbít ji na smetišti.“

Weir ale s filmovou technikou svého kánonu podobně nezachází. Zatímco se v 90. letech režisér odchýlil od avantgardních, halucinačních filmů australské nové vlny, stal se slavným díky rychlejší akci, větší lehkosti a pravděpodobně díky pevnější populistické přístupnosti. Útěk ze Sibiře, jeho první film po sedmi letech je významný návrat k jeho raným skvostům. Minimálně ve svém fyzickém vjemu, kdy jsou zde úžasné metaforické scény v krajině, které se zesilují s hbitým zvukovým designem. Na to režisér reaguje tak, že prožíval estetickou renesanci: „Myslím, že je to série krajin, prostředí. V některých mých předchozích filmech hrála krajina velkou roli.“

Pod pláštěm opojných krajin, je jádro filmu, které je o individualizovaném utrpení při útěku přes nesnesitelnou zem před smrtí, která postihla miliony. Kupodivu ale tempo filmu a přísná rozhodnutí vyhnout se normalizovaným dramatickým záměrům heroismu, romance či pokusy o vzpouru, ponechává jakýsi rozjímavý prostor mezi divákem a tématem, které podle Weira dává filmu určitou jinou možnost, než je dokumentovat bolest. „Nevím,” říká Weir, “zda vzhledem k intenzitě dnešního života a vzhledem ke stresu a napětí, si lidé nedávají pozor na to, aby nechodili na filmy, které je budou nějak deprimovat, nebo jim odčerpávat energii. Tak se bojím, zda tento film takto nepůsobí. Nechci používat slovo inspirující, protože toto slovo se stalo naprosto kýčovité, ale existuje určitá empatie mezi divákem, tématem a cílem; být naživu vyvolává dobrý pocit. Takhle to působí na mě; je to o lidech, kteří přežili.“

Co se týká způsobu Weirova vyprávění, můžete čekat stylizovanou cestu do duší postav, zpustlých psychik. „V jednu chvíli jsme měli verzi scénáře, která byla více halucinační,“ říká Weir, „ale pořád jsem se vracel k tvářím těch lidí, jejich lidství a pomyslel jsem si, že nechci, aby to bylo o mně. Chtěl jsem tu stylistiku vypustit a udělat to prostě jednodušší. Když byl Matisse starší a tvořil akt, mohl ho namalovat ve dvou nebo třech tazích štětce. Říkal: „Když se podívám znovu na své rané obrazy, na své akty, mají víc bezprostředního šarmu, ale méně síly.“ Proto se jeho dílo zjednodušilo. Říkal jsem si, že to je fantastický komentář a dobrý cíl, pokud máte štěstí, že vaše kariéra je dostatečně dlouhá. Do určité míry sázím všechno na herce. Nechám film dýchat a budu spoléhat na diváky, že si spíš doplní další myšlenky, než aby poslouchali hudbu.“

Podobné filmy

Strom snů
(The War) Stu Simmons a jeho starší sestra Lidia se jednoho dne rozhodnou splnit si svůj s...
dnes 17.40
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Hellboy
Zlo nikdy nespí, chce ovládnout svět. Naštěstí je tu Hellboy, který přišel na svět už v do...
zítra 20.15
NAHRAT
ZDARMA
Prima Cool
Dva výtečníci
(I due superpiedi quasi piatti) Terence Hill a Bud Spencer jako nedobrovolní policisté, kt...
zítra 21.10
NAHRAT
ZDARMA
Barrandov
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Čtvrtek 17. 10. 2019 Svátek má Hedvika
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz