fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

52% 56 hlasů
5.2 10 56
hudební / komedie / muzikál, Česká republika, , 103 min.
Kinopremiéra v ČR a SK 16.6.2011

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ukázka
02:51



Magický svět dobrých i zlých snů, který se ukrývá přímo v našich peřinách, ožije v muzikálové pohádce F. A. Brabce ve formátu 3D.
Velká hudební komedie F. A. Brabce V peřině je první český film připravovaný kompletně ve 3D. Efektní podívanou slibuje nejen poctivý a plnokrevný 3D formát ale i celý nový svět skrytý v peřinách, kde se část filmu odehrává a který vznikl celý v počítači. Film V peřině je hudební komedie v rozverném letním stylu Mamma Mia. V uvolněné atmosféře, kdy všichni tančili rock´n´roll a po ulicích jezdily růžové cadillacy, ožijí dobré i zlé sny, které se ukrývají v našich peřinách. Hudební dobrodružství pak vyvrcholí přímo v magickém polštářovém světě snů. V peřině zazní 22 původních skladeb. Hudbu k filmu a většinu písní složil René Rypar ze skupiny Support Lesbiens, skladatelskou sestavu ale doplnilo i několik unikátních hostů. Dvě skladby složila přímo pro film skupina Kabát, několik let po smrti Karla Svobody zazní ve filmu melodie, které pro "Peřinu" exkluzivně složil. Skladby otextoval scenárista filmu Miroslav Adamec a František Moravec. Velkolepé je obsazení filmu, kde téměř na dotek zpívá a tančí kurážná a možná trošku potrhlá Lucie Bílá a Karel Roden se představí tak, jak jste ho ještě neviděli. Silnou sestavu tvoří i Jiří Mádl, Anna Stropnická, čerstvá držitelka Českého lva Eliška Balzerová, Bolek Polívka, Nikol Moravcová, Arnošt Goldflam, Nina Divíšková. Dětských rolí se ujali Amelie Pokorná a Matěj Převrátil.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu V peřině, aneb kterak si i český film zahrává s 3D technologií, leč často to dělá tam, kde to v podstatě vůbec nemá smysl. Podle trailerové kampaně jsem čekal příjemný rodinný snímek v čele s mou oblíbenou lucikou Bílou, ale dostal sjem nesourodý sled klipů nez nějakého řádu.
Všechny komentáře k filmu 34+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu V peřině

V jedné čistírně peří na náměstí malého městečka objevili, jak se zbavit zlých snů z polštářů i peřin. O její provoz se starají babička, děda, maminka, tatínek a jejich dvě rozpustilé děti. Dědeček totiž vynalezl speciální mechanismus na čištění peří, díky němuž se z běžné čistírny peřin stane kouzelný obchod, který ovlivňuje životy obyvatel celého městečka. Rozruch do idylické atmosféry vnese jeho záhadné zmizení a také vykladačka snů, která se nastěhuje do protějšího domu. Dělá všechno pro to, aby se zase lidem začaly zdát zlé sny, protože s těmi pěknými k ní pro radu nikdo nechodí. Pomsta na sebe nenechá dlouho čekat a celá rodina v čistírně i sousedé budou muset o své sny bojovat nejen v našem světě, ale i v tom kouzelném, který se v peřinách ukrývá. Začíná dobrodružství, o jakém se nikomu ani nesnilo.


O filmu

obrazek
6 věcí, bez nichž se muzikál neobejde

Už se vám někdy stalo, že jste vyšli z kina a měli jste pocit, že lidé, čekající na autobusové zastávce nebo spořádaně stojící ve frontě u pokladny se zničehonic musejí dát do zpěvu a tance? Ano, takový pocit míváme po zhlédnutí těch doopravdy dobrých muzikálů. Jejich hlavním smyslem - kromě vyprávění příběhu - je totiž předávání energie mezi aktéry a diváky. Energie především ve smyslu radosti, jiskření, nadšení a elánu. Pravda, existuje i pár muzikálů, které pohání temná energie nenávisti a zoufalství (vzpomeňme třeba na Sweeneyho Todda: Ďábelského holiček z Fleet Street nebo Von Trierův Tanec v temnotách). Ale ještě nikdo nedokázal natočit skvělý muzikál o lidech, kteří jsou znudění, unavení a ospalí ( s výjimkou pana Karla z muzikálu V peřině ) . Nemastným neslaným lidem bez energie se ve světě muzikálů nedaří. A co všechno by tedy dokonalý muzikál měl mít?

Hrdiny, které si zamilujete: Audrey Hepburn jako Líza Doolittlová z My Fair Lady. Jaroslav Pucholt ve Starcích na chmelu. Nebo Meryl Streep jako osobitá matka v Mamma Mia!. Co mají tyhle postavy společného? Chytí vás za srdce...a už na ně nezapomenete. V muzikálu V peřině najdete takových nezapomenutelných hrdinů hned několik: ať už to bude odvážná a možná trošku potrhlá maminka v podání Lucie Bílé nebo tatínek, který shání otužilé kachny, v podání Karla Rodena.

Svět na pomezí fantazie a reality: Ty nejkrásnější muzikály jsou rozkročené mezi světem, který známe, a světem nejbujnější fantazie. Mary Poppins dokázala skutečný svět roztančit a rozezpívat s pomocí postavy kouzelné chůvy. V Kouzelné romanci se naivní princezna z disneyovským pohádek ocitne v současném New Yorku. A Čaroděj ze země Oz nás pro změnu odnese do světa pohádek prostřednictvím ničivého tornáda. Muzikál V peřině se odehrává na půl cesty mezi realitou a světem snů, který se, jak název napovídá, ukrývá uvnitř v peřině...

Spoustu slunce a barev: Právě proto se muzikály tak často odehrávají v místech, kde je slunce dostatek: třeba na řeckém ostrově jako Mamma Mia, nebo ve slunné Kalifornii, kde děti květin tančí v rytmu muzikálu Vlasy. Muzikál V peřině rozzářil sluncem a pastelovými barvami náměstí v Písku, které navíc rozsvítil i jasně barevnými kostýmy Jarky Pecharové.

Okouzlující romantickou zápletku: Nejkrásnější muzikálové příběhy patří zároveň k nejkrásnějším milostným romancím světové kinematografie. Stačí vzpomenout na West Side Story, Pomádu nebo Moulin Rouge! V muzikálu V peřině se můžete těšit na kouzelnou romanci mezi věčně ospalým Jiřím Mádlem a zamilovanou Annou Stropnickou, jejichž kartami zamíchá Nikol Moravcová v podobě oslnivé dívky Sen.

Postavy bláznivých excentriků: Výstřední, potrhlé a excentrické postavy jsou pro muzikál jako stvořené. Možná proto se světové muzikály tak často odehrávají v prostředí šoubyznysu, který je jich plný. Připomeňme třeba Producenty, Hairspray legendární Kabaret. V muzikálu V peřině najdete potrhlých postav nepočítaně. Je libo policistu v neodolatelně roztomilém podání Arnošta Goldflama? Tatínka, který sní o „otužilých“ kachnách s peřím vzdorujícím arktickému mrazu? Nebo charismatické „dědky“ Marka Vašuta a Milana Šteindlera?

Nejméně jedno tajemství: Nejeden skvělý muzikál je vystavěn na tajuplné či přímo detektivní zápletce. Stačí vzpomenout na velkolepého Fantoma Opery nebo komorní podívanou 8 žen. Muzikál V peřině přináší těch tajemství hned několik: kam zmizel dědeček v podání Boleslava Polívky? Co skrývá Nina Divíšková v roli záhadné vykladačky snů? Po kom jde chlap s rukama jako lopaty? Kam vlastně mizí všechny naše sny poté, co se nám „odezdají“? A co se vám stane, když usnete ve světě snů?

obrazek
První český 3D film

Výlet do třetího rozměru

Filmovým hitem současnosti jsou filmy ve 3D. Leckdo srovnává jejich nástup s příchodem zvukového nebo barevného filmu, hollywoodská studia investují do jejich vzniku a kina podstupují nákladné úpravy, aby je mohla promítat. Tím průkopnickým filmem u nás, který se pustil do 3D dobrodružství a který na špičkové úrovni objevuje nové cesty, je hudební komedie V peřině.

Film V peřině je vůbec prvním českým filmem, který byl od začátku do konce natáčen ve 3D a na špičkové úrovni, srovnatelné s technologií, jakou se natáčel například snímek Avatar. Proč se režisér F. A. Brabec rozhodl pro tento velkolepý technologický posun oproti svým dřívějším filmům? „Jedním z důvodů je, že scénář samotný se k tomu nabízel. Příběh V peřině nás zavede do zčásti nereálného světa, propadáme se v něm do neexistujícího prostoru,“ vysvětluje Brabec. „A za druhé, žádný tvůrce nechce předčasně zestárnout a vyhýbat se novým technologiím. Takže když se mi do rukou dostal projekt, který tomuto záměru vyhovoval, okamžitě jsem po 3D vystartoval.“

Cesty ke 3D

Řada 3D filmů dostává svůj třetí rozměr až v počítači - buď jsou animované, nebo natáčené klasicky a zpětně jsou do 3D převáděny. Jenom část z nich vzniká ve 3D formátu už od samého počátku a jsou snímány stereoskopicky na speciální 3D kameru. Dříve tak vznikaly pouze dokumenty pro kina IMAX, na kterých se magii tří rozměrů učil James Cameron. Dokonce i tvůrci nového dílu Pirátů z Karibiku zdůrazňovali, že jejich 3D piráti jsou jedineční tím, že vznikali prostorově už přímo na place. Takový způsob je totiž složitější a technologicky náročnější a odměnou je pak nesrovnatelně lepší obraz a hloubka 3D efektů.

Nemlátit diváky po hlavě

Rozverná hudební komedie V peřině se vydala právě touto cestou, kdy film získává svůj třetí rozměr hned během natáčení. Kromě technologického postupu přiznává F. A. Brabec ještě jednu důležitou inspiraci megahitem Avatar. A to je pojetí 3D. „Pojetí třetího rozměru bývá ve většině 3D filmů příliš agresivní. Pořád na diváka někdo útočí, sahá po něm z plátna, chce šokovat. Líbilo se mi ale, jak s technologií 3D pracoval James Cameron. Všimněte si, že s ní nemlátí diváky po hlavě, „jen“ ukazuje hloubku a krásu tohoto fantastického světa, třpytící se smítka v ovzduší i prostor na který si chcete sáhnout.“

Když proto F. A. Brabec uvažoval o pojetí 3D ve svém vlastním filmu, rozhodl se pro podobný přístup: „Nejde nám o plastičnost za každou cenu. Když maminka nalévá polévku, nemusí přitom polévat první dvě nebo tři řady. Když po sobě děti házejí polštářky, nemusejí je házet i po divácích.“ 3D formát tak měl především dát vyniknout nádherným, barevným scenériím v reálném světě i ve snovém světě V peřině. Vděčné 3D efekty, které „jdou“ až mezi diváky, V peřině samozřejmě jsou, ale jsou použity s mírou a tam, kde mají smysl.

„Pro nás ve střižně to znamená 3D formát především intenzivněji sledovat prostor a přitahovat diváka do prostoru nebo jít za ním do toho prostoru. Třetí dimenze dávám tvůrcům šanci vtáhnout diváka do filmu ještě víc a udělat ho součástí příběhu. Taková je alespoň naše ambice,“ říká střihač filmu V peřině Jan Mattlach.

Průkopníci ve 3D

Základní princip 3D - neboli stereoskopických filmů - je už dnes celkem známý. Film se natáčí na „dvoukameru“ neboli na dvě kamery naráz, které v daný moment suplují dvě lidské oči. Tím se docílí prostorového efektu třetího rozměru. Výsledný obraz na plochém plátně je díky rozdílným úhlům kamer rozmazaný ( obraz pravého oka v tuto chvíli vidíte i levým a naopak ) a do finální 3D podívané ho nakonec spojí brýle na nosech diváků. Díky nim vidí každé oko svůj úhel pohledu a divákům se najednou otevře hluboký svět ve 3D.

Princip je snadný, realizace celovečerního filmu ve 3D už ale tolik ne. Film V peřině je v českých poměrech průkopnickým počinem a proto si tvůrci najali jednoho z mála českých profesionálních stereograferů - Jana Buriánka.

„3D natáčení je dobrodružství, protože u nás chybí v tomto směru zkušenost,“ konstatuje Jan Buriánek. „Prokopáváte uličku, kterou dosud nikdo nešel, sami musíte objevovat principy tohoto natáčení a získávat první zkušenosti.“

3D kamera

Lidské oči jsou umístěny v průměru šest centimetrů od sebe. Kamery ovšem takto blízko u sebe být nemohou, protože jejich optická soustava je daleko větší. Při 3D natáčení jsou obě kamery usazeny na speciálním držáku - takzvaném rigu - a to tak, že jedna směřuje klasicky a hledí na scénu před sebou, druhá kamera ale směřuje kolmo na ní a svým objektivem hledí dolů. Díky tomuto mimoúrovňovému řešení je možné se vzdáleností kamer od sebe dále pracovat. Jejich obrazy se pak spojují prostřednictvím zrcadla a obraz vypadá, jako by kamery byly vedle sebe. „Tím, že kamery jsou dvě, se složitost celého natáčení znásobuje,“ vysvětluje dále Jan Buriánek. Práce dvou kamer najednou znamená i více práce při přípravě. Před každým jednotlivým záběrem pro film V peřině, kdykoliv měla kamera něco snímat, bylo třeba obě kamery synchronizovat, aby vždy na 100% ladily. Jakýkoliv rozdíl mezi nimi by byl vidět a obrazy by se pak do 3D efektu správně nespojily. To trvalo 20-30 minut. K tomu sloužily speciálně vyrobené kalibrační terče, s jejichž pomocí se vyrovnávala barevnost a geometrie obou kamer. S tím souvisí i zcela nová funkce při natáčení, 3D rigař, který se stará právě o správné sesazení kamer.

Zásadní je příprava

„Při natáčení ve 3D si tvůrci musejí zvyknout na jistá omezení,“ konstatuje Jan Buriánek. „Spočívají především v tom, že herci mohou chodit jen v určitém vymezeném prostoru a samotná kamera je těžší a objemnější, což diskvalifikuje některé metody natáčení. Mnoho tvůrců proto už předem 3D pomlouvá a říká, že je to technologie odsouzená k zániku. Ale zatím tomu nic nenasvědčuje, právě naopak.“

Režisér F. A. Brabec s nadsázkou konstatuje: „Rozdíl mezi 2D a 3D natáčením je obrovský, děsivý a jenom pro otrlé. Pokud jste jako filmař například zvyklý natočit si rezervní detaily nebo si nějakou scénu sjet ještě jednou ve větším celku, ve 3D nic takového není možné. Můžete pracovat jen s tím, co si dopředu připravíte.“

Během natáčení tvůrci zjistili, že práce ve 3D je omezující nejen v tom, jaké záběry si kameraman může dovolit (velmi široké nebo naopak velmi detailní záběry nepřipadají v úvahu), ale i v časové náročnosti (výměna objektivů zabere hodně času) a také v tom, že se znásobuje počet lidí, pracujících kolem kamery: zatímco dříve to býval jenom hlavní kameraman a ostřič, nyní je to celý tým lidí včetně již zmíněného rig mana.

Vzdálenosti

Důležitou součásti natáčení ve formátu 3D jsou vzdálenosti od kamery. Nepracuje se pouze s výškou a šířkou, jako u běžného natáčení, ale i s třetím rozměrem - hloubkou. A ta se musí stále měřit a vše před kamerou musí mít jasně stanovenou vzdálenost od ní. Dáte-li například těsně před běžnou kameru sirku a do pozadí herce, můžete předstírat, že máte obrovskou zápalku anebo naopak, že máte mravenčího člověka. V případě 3D a jeho zachycení prostoru máte ve výsledku malou sirku „u nosu“. V zachycení prostoru se nedá tak snadno „podvádět“ jako v případě běžných filmů. Scéna musí být vždy komplexně připravená a herci mají dokonce určené zóny, kde se mohou pohybovat.

Ačkoli se při 3D natáčení smí herci pohybovat jen v určité vzdálenosti od kamery, herecký ansámbl pracující na filmu V peřině to nijak nepocítil. Režisér Brabec chtěl, aby se herci soustředili na roli a nechtěl je zatěžovat a stresovat prostorovým omezením. Ta vznikala přirozeně v rámci choreografie. „Obávala jsem se, že budeme muset chodit přesně na nějaké značky, ale k ničemu takovému nedošlo,“ potvrzuje za všechny Eliška Balzerová.

Prokletí vysokého rozlišení

Nikdo před tím u nás celovečerní film ve 3D netočil a tvůrci filmu V peřině proto nemohli tušit zdánlivě banální, ale důležitou věc. Hned první den natáčení v ulicích Písku totiž ukázal, že problémem bude hlavní tahák filmu - 3D formát a vysoké rozlišení. Už tak vysoké rozlišení dvou kamer se sčítá a kamery tak umí zachytit i to, co bývá většinou skryto. Při tvorbě masek se s vysokým rozlišením počítalo a všichni byli připraveni, že na plátně vynikne každičký detail. Po denním natáčení ale filmaři s hrůzou zjišťovali, že vyniká i každičký detail na ulici a že scéna je plná drobného smetí a nedopalků, které jsou přiblížením ve 3D navíc i velmi blízko. To, co při natáčení zanikne a není vidět, najednou z plátna téměř vyskakovalo a scény rušilo. Další natáčená tak muselo doplnit pečlivé zametení.

obrazek
Triková podívaná

Velkou podívanou slibuje nejen třetí rozměr, ale i fakt, že plných 20 minut filmu V peřině se odehrává v jiném světě. Karel Roden, Boleslav Polívka nebo oba dětští herci se ve filmu vypraví za dobrodružstvím do světa snů, který se skrývá v našich peřinách. Ten vznikal kompletně v počítači a herci museli značnou část filmu odehrát „naslepo“ před zeleným pozadím. To i další speciální efekty dělá z filmu V peřině trikově nejnáročnější český film, při němž byly některé technologie v postprodukci použité u nás poprvé. Jak vzniká digitální magický svět V peřině?

Magický svět v peřině - z peří a látky nebo z jedniček a nul?

Příběh filmu V peřině v jistou chvíli zavede své hrdiny tam, kam napovídá název - totiž do nitra peřiny, kde se nachází fantastický svět dobrých i zlých snů. Tenhle svět je celý stvořený z peřin; peřiny tvoří zem, po které v něm hrdinové chodí, je jimi pokryta celá krajina, která se před nimi otevírá.

Na samém začátku se tvůrci museli rozhodnout, jestli se pokusí celý peřinový svět před kamerou reálně vytvořit a ušít si celé hektary peřin a stohy polštářů, anebo ho vytvořit pouze virtuálně, v počítači. Přestože na natáčení objemné duchny nechyběly, většina peřin ve filmu je digitální. „Natáčení v reálných peřinách by bylo velmi obtížné,“ vysvětluje Martin Paleček ze společnosti ACE, která svět v peřinách vytvářela, zajišťovala postprodukci filmu V peřině a stala se jedním z jeho koproducentů. „Za prvé, obléknout celý kopec do peřin by bylo velmi drahé. A za druhé, neměli bychom žádnou kontrolu nad tím, jak bude peřina reagovat na pohyby herců. Jestli se pod nimi nebude moc propadat, jestli za nimi nezůstane ušlapaná, jak bude reagovat na světlo. V počítači můžeme všechny tyto efekty ovládat sami.“

Kdo spí ten jí . . a pracuje

Na začátku stáli grafici z trikového studia ACE před lákavým, ale nejednoduchým úkolem: podobně jako tvůrci hollywoodských trháků Počátek či Alenka v říši divů museli vymyslet, jak bude vypadat svět snů, ve kterém nemusejí platit stejné fyzikální zákony jako v realitě. Museli nový svět vytvořit a definovat. „Dostali za úkol co nejvíce spát a své sny si zapisovat, abychom získali výchozí materiál, co se vlastně ve snech objevuje a z čeho můžeme vycházet. Od toho se pak odvíjela celá vizuální podoba našeho světa snů,“ vysvětluje Martin Paleček. „Myslím, že každého z nás ta práce bavila. Nejen, že pracovat tím, že spíte, je doslova práce snů, navíc je to práce extrémně kreativní, volná a naprosto bezbřehá.“

Digitální peřina ve filmu vypadá stejně jako skutečná. Animátoři ji museli vytvořit dostatečně tuhou, aby se po ní dalo běhat, ale zároveň měkkou, aby se trochu bořila pod kroky a nikdo se o ni nemohl uhodit. Bylo důležité, aby měl divák stále pocit nadýchanosti - když se peřina na jednom konci stlačí, o kousek dál se vyboulí.

Herci v digitálním světě

A jak vlastně do digitálního světa v peřině vstupují herci? Herecká akce se natáčí na zeleném pozadí, místo kterého se potom do filmu vkládá digitálně vytvořený prostor. To zní jednoduše, ale . . . „Natáčelo se ve formátu 3D. Zelené pozadí se nevyměňovalo jen za nějakou „tapetu“, jak bývá obvyklé, ale za celý trojrozměrný prostor, který má svou hloubku a perspektivu. To je čtyřikrát, možná pětkrát náročnější než u dvourozměrného natáčení,“ vysvětluje Paleček zásadní rozdíl oproti běžnému natáčení.

Musela se vytvořit kompletně jiná prostorová realita, virtuální prostor který obsahuje světla povrchy, animaci ale i dynamiku a působení sil. Technicky to znamenalo kompletně zaměřit prostor, kde se herci pohybovali a to včetně pozice kamer neboli diváka. Tak, aby následná  rekonstrukce prostoru v počítači a vytvoření digitálního prostředí bylo skutečně plastické a ve stejném poměru k herci.

Shodou okolností, právě scénami se zeleným pozadím celé natáčení začínalo. „Hercům to umožnilo větší míru stylizace. Laťku jim tomto směru nastavil Karel Roden, jehož herecký projev tak vlastně určil stylizaci celého filmu, které pokračovala i při natáčení v reálu,“ vysvětluje režisér F. A. Brabec

Animátorské sudoku

Ve filmu V peřině se objevuje na dvacet minut trikových záběrů, přičemž každá vteřina digitálních kouzel obnáší tři až čtyři dny práce. Jeden člověk by těchto cca 20 minut filmu tvořil zhruba 13 let, k počítačům musel proto usednout celý tým lidí.

„Spolupráce s animátory je úžasná, miluju ji!“ říká režisér F. A. Brabec. „Je pro mě kuriózní v tom, že připomíná skládačku - každý animátor pracuje jenom na určité části a pořád si to musíte v hlavě dávat dohromady. Je to jako sudoku, které se teprve za několik týdnů složí do toho výsledného obrázku a vám doslova spadne čelist.“

Při práci na trikovém záběru nejdříve vznikne skica, na jejímž základě každý z animátorských týmů začne vytvářet část výsledného obrazu: někteří pracují na stromech, další na bráně, přes kterou hrdinové přelézají, jiní zase na animaci peřin. Jeden zvláštní tým pak do již vytvořeného prostředí zasazuje hereckou akci a stará se o to, aby na ni prostředí správně reagovalo.

Jako pírko

Jsme ve světě v peřině a jedním z nezbytných efektů jsou poletující peříčka, která stejně jako peřinová podlaha musí reagovat na pohyby postav. Jak mohou pírka reagovat na herce, když se ve skutečnosti nikdy nepotkali? V počítači vznikne zjednodušená loutka herce a ta digitální peříčka rozhrnuje. Sníh z peří reaguje na takového digitálního předskokana a upravuje se přesně podle něj, digitální předskokan se zase pohybuje přesně podle natočeného herce. Na konci pak skutečný herec vystřídá svou loutku a záběr je hotový. Herci tak mohou chodit v peří, aniž by se muselo náročně uklízet . .

Záběr letícího peříčka se objevuje také v jedné sekvenci záběrů z reálného světa, v níž je peříčko unášeno větrem skrz město. „Bylo několik možností, jak tuto scénu natočit. Bylo například možné použít skutečné peříčko a vést ho na silonovém vlákně. Anebo ho vytvořit jako 3D digitální model a zpracovat ho v počítači,“ říká Martin Paleček z ACE. Nakonec zvítězila digitální varianta, která tvůrcům umožnila větší kontrolu nad pohybem, nasvícením a celým „hereckým projevem“ peříčka. „Mohli jsme měnit textury, barevnosti, mít stoprocentní kontrolu nad tím, co se s peříčkem děje,“ říká Paleček a dodává. „Tenhle trik je na první pohled velmi jednoduchý, ale letící pírko má svůj specifický charakter. Aby diváci uvěřili, že je doopravdy nesené větrem je potřeba vložit do jeho pohybu určitou chybu, nepravidelnost, která se v přírodě vyskytuje.“

Neviditelné triky

Ve filmu V peřině se objevuje i celá řada triků pro diváky neviditelných: odretušované dopravní značky, antény, kanály a další detaily z reálného světa, které by ve stylizovaném muzikálovém vyprávění působily rušivě. „Diváka ani nenapadne, že jde o triky, a přitom jejich realizace je někdy dost obtížná. Je to nevděčný trik, protože nemá popularitu, divák si ho ani nevšimne. A přitom je to podobné práce, jako by tam měla proletět vesmírná raketa,“ vysvětluje Martin Paleček.

Retuše a image processing efekty na reálných záběrech jsou náročné už v klasickém 2D. Ve 3D je navíc nutné na 100% ctít prostor. „Pokud bylo nutné odstranit například anténu, odstraňovala se věc, která je 80 m od Vás, a k tomu se zároveň pracovalo v obraze, kde jsou mraky třeba 3000 m od Vás,“ popisuje Paleček.

Několik faktů

- Film obsahuje 476 trikových záběrů (výměny obloh, retuše antén až po efekty v peřině)
- Je to první český film, kde se používá virtuální 3D stereoskopické prostředí v kombinaci s reálnou postavou.
- Veškeré „peřinové „ prostředí je vytvářeno v počítači ve velikosti 1:1 k hercům. Rozloha tohoto modelu by v reálu představovala 12 fotbalových hřišť.
- Na povrchy počítačových modelů je použito 2 160 různých fotografií textur cihly, tkaniny, kameny.
- Veškeré hrubé záběry celého filmu mají 27 TB při uložení na DVD by to znamenalo použít 6 750 DVD nosičů. Z důvodu zálohy a bylo třeba vše mít ještě jednou to znamená celkově 54 TB

Hudba

Zásadní pro hudební komedii je pochopitelně hudba a písně, ať jde o film ve 2D, 3D nebo 4D. V peřině zpívají svoje skladby sami herci, například Jiří Mádl, Eliška Balzerová, Nina Divíšková a samozřejmě Lucie Bílá, v menších rolích, ale s velkým hlasem přišli na pomoc Dara Rolins, Josef Vojtek a Kryštof Michal. Nikol Moravcovou v roli dívky Sen pak nazpívala Helena Zeťová.

Všichni, kdo pracovali na filmu V peřině, se shodují na jednom: pokud se během práce na tomto filmu zrodila nějaká nová skutečná hvězda, pak je to bezpochyby autor hudby a většiny písniček René Rypar. Rocker ze skupiny Support Lesbiens vytvořil neuvěřitelných 19 muzikálových hitů, které divákům z hlavy jen tak nevypadnou. Je prakticky jisté, že cestou z kina si budete některý z nich pískat nebo prozpěvovat.

„Spolupráce s Rendou je pro mě obrovským překvapením tohoto filmu,“ říká Lucie Bílá. „Zpěváka dělají písničky a většina dnešních skladatelů přitom neumí vytvářet zapamatovatelné refrény. A já se každé ráno probouzím s jeho hudbou v hlavě.“

Dvě skladby složila speciálně pro film i skupina Kabát. Velkou události filmu V peřině je i to, že v něm zazní dosud neznámá melodie skladatele Karla Svobody. Spoluautory textů jsou scenárista filmu Miroslav Adamec a František Moravec. K filmu vyšel i samostatný soundtrack.

Rocker a skákání panáka

Se skladatelem René Ryparem se režisér F. A. Brabec seznámil při práci na filmu Máj, na němž se podílela celá skupina Support Lesbiens. „Renda má obrovský, výjimečný talent. Za jediné odpoledne mi přehrál dvacet, třicet hudebních nápadů. Od rockera je to navíc obrovská oběť, že pro mě skládal písničky taky o tom, jak děti skákají po parku,“ říká režisér.

Texty pro část písniček filmu V peřině byly už součástí původního scénáře - jejich autorem byl Miroslav Adamec - a hudba se skládala přímo na text. Další část písní vznikala přesně naopak. Skladatel dostal jen zadání o náladě a místu písně ve filmu a až na hudbu, která vznikla se podle potřeby scénáře dotvářely texty. Těchto textů se chopil František Moravec.

Cesta jedné písničky na plátno začíná složením melodie a otextováním, případně složením melodie na hotový text. Natočí se demo. Potom se v návaznosti na obsazení filmu ukáže, kdo bude píseň zpívat. Ta se pak musí upravit na hlas příslušného herce a transponovat do tóniny, která mu nejlépe vyhovuje. Potom se jde nahrávat do studia, kde se to natočí pořádně. A nakonec se natáčí na place, kde se ke zvuku doplní obraz.

„Rozdíl mezi normální písničkou a písničkou ve filmu je především v tom, že když skládáte normální písničku, děláte ji podle sebe. Ale ve filmu se musíte držet scénáře a postav. Musíte se také uvědomit, jaká postava ji bude zpívat,“ říká René Rypar.

Osud jedné písně

Doslova románový příběh se váže ke vzniku ukolébavky, kterou dětem ve filmu zpívá Lucie Bílá. Vznikla totiž velmi krátce poté, co se na filmu V peřině začalo pracovat v roce 2004. Jako skladatel tehdy na projektu spolupracoval legendární Karel Svoboda. „Zavolal mi, ať k němu přijedu, že pro mě něco má,“ vzpomíná F. A. Brabec. „Když jsme dorazili, sedl ke klavíru a zahrál nám skvělou melodii.“ Scenárista Miroslav Adamec, který tehdy F. A. Brabce doprovázel, celou hudební momentku duchapřítomně natočil na mobilní telefon. Tehdy ještě oba tvůrci netušili, že tento krátký rozmazaný záznam se stane jediným, zcela unikátním dokumentem o spolupráci Karla Svobody na filmu V peřině.

Později, po tragické smrti Karla Svobody, ho jako skladatel nahradil René Rypar, který Svobodovu melodii ukolébavky dopracoval a dovedl do finálního tvaru. „Dostal jsem motiv od Karla Svobody a František mě poprosil, abych z toho udělal písničku. Tak jsem k tomu dodělal refrén, který se režisérovi líbil. Doufám, že by se Karlovi Svobodovi líbila, dodává Rypar.

Text k ukolébavce V peřině napsal František Moravec a ve filmu ji zpívá Lucie Bílá. Motiv Karla Svobody se pak ve filmu objeví i samostatně, jako kratší písnička Čekání na zázrak také v podání Lucie Bílé a znovu s textem Františka Moravce.

Písničkami to nekončí

Přestože René Rypar složil pro muzikál V peřině většinu písní, jeho spolupráce tím zdaleka neskončila. Kromě toho totiž musel také vytvořit dalších zhruba čtyřicet minut tradiční filmové hudby, nahrané velkým symfonickým orchestrem, která doprovází jednotlivé záběry.

obrazek
Hlavní obsazení

Sestava velkých hereckých a pěveckých jmen V peřině vzbuzuje respekt. Obsazení těch největších jmen však bylo úplně snadné. „Četl jsem si scénář a už na třetí stránce jsem věděl, kdo koho bude hrát. Než jsem dočetl do poloviny, měl jsem obsazený celý film. Je to asi tím, že jako kameraman mám obrazové vidění, potřebuju své postavy v duchu vidět. Nemohu si číst o abstraktním „tatínkovi“, musím si tam už při čtení dosadit nějakou konkrétní tvář.“ Popisuje F. A. Brabec.

Už od prvního přečtení scénáře věděl F. A. Brabec také to, že v hereckém ansámblu V peřině by chtěl nakombinovat herce a zpěváky. „S rolí maminky jsem okamžitě pomyslel na Lucku Bílou. Mám ji moc rád už od doby, kdy jsme spolu natáčeli Krále Ubu - tam podala skvělý herecký výkon. A zároveň je to vynikající zpěvačka.“ Pro roli tatínka pak Brabec okamžitě pomyslel na Karla Rodena: „Věděl jsem, že dokáže vyjít vstříc mé fantazii.“

Obsazení obou hlavních rolí tak bylo doslova otázkou několika minut. „Zatelefonoval jsem Lucce Bílé a ona řekla: Františku, já ti zahraju cokoli. Ani mi nemusíš říkat, o jakou roli jde. Beru to hned,“ vzpomíná F. A. Brabec. U Karla Rodena probíhal první rozhovor velmi podobně: „Reagoval stejně jako Lucie. Přestože jsem mu říkal: Karle, já chci, abys v tom filmu tančil, zpíval a dost možná budeš taky poměrně bláznivě vypadat. Ale on na to: ,Co blbneš, to je jasné, že to beru.' Myslím, že má rád režiséry, kteří ho vystrčí z jeho herecké škatulky a nabídnou mu jiný šuplíček.“

Dědeček, babička & spol.

Větší starosti dělalo obsazení dědečka. „Měl jsem na tu roli hodně různých tipů a původně jsem měl představu, že bych i dvojici prarodičů složil z jednoho herce a jednoho zpěváka,“ pokračuje Brabec. Dopadlo to ale trochu jinak.

Bolek Polívka, který dědečka ve filmu hraje, měl původně ztvárnit roli policisty, který vede komické vyšetřování a dělá si zálusk na dočasně osamělou babičku. Jenže policista se objevuje v mnoha skupinových scénách a jeho natáčecí plán byl tedy dosti časově náročný A protože Bolek Polívka byl v době natáčení velmi vytížený, nakonec dostal nejméně časově náročnou postavu: dědečka. Ten se hned na začátku příběh stane nezvěstným a většinu času pak tráví ve světě snů, ukrytém v peřině (o čemž ovšem jeho blízcí nemají tušení). Policistu nakonec ztvárnil Arnošt Goldflam.

Babičkou po jeho boku se stala Eliška Balzerová, která s F. A. Brabcem dosud nikdy nepracovala. „Jsem rád, že mi producent umožnil obsadit hereckou I.A kategorii, a že máme babičku s něžnýma očima, která má takový zvláštní šmrnc,“ říká F. A. Brabec a dodává. „Setkání s Eliškou Balzerovou bylo úchvatné, skvělé a pro mě úplně nové. Musela si na mě trochu zvykat, měla to se mnou těžké. Pořád po mě pokukovala, co jsem to zač - něco mezi filmařem, kameramanem a fantastou. Byla zvyklá na režiséry, kteří ,zodpovědně' tvoří, kdežto já stále pobíhám, skáču a něco předvádím.“

Naopak Nina Divíšková, která ve filmu V peřině hraje ústředního „zloducha“ - vykladačku snů Hildu - s F. A. Brabcem natáčela už mnohokrát. „Když jsem jí zavolal a řekl jí, že pro ni mám roli čarodějnice ve svém filmu, reagovala podobně jako Lucie Bílá: ,Franto, proč mi to vůbec říkáš, víš přece, že bych ti zahrála cokoli. Ale čarodějnici ještě radši, protože tu jsem už dlouho nehrála.'“

Jednou z postav filmu V peřině je dívka Sen, dívka, která je snem všech mužů ( a noční můrou všech manželek ). Ta se zdá Jirkovi Mádlovi a ve chvíli, kdy se sny dostanou do naší reality, může i ona čelit zlobě Aničky Stropnické, která je do postavy Jiřího Mádla zamilovaná. Hledání takové vysněné dívky všech mužů se dlouho nedařilo a obsazení této role obnášel nejnáročnější a nejdelší casting filmu. Nakonec se tu dokonalou dívku nalézt nepovedlo a musely jí vytvořit hned dvě krasavice. „Viděl jsem snad všechny Miss České republiky,“ říká s nadsázkou režisér F. A. Brabec. „Splnil se mi sen, že všechny missky uvidím pohromadě v castingové místnosti a nebudu se kvůli tomu muset potit v žaketu někde v pětadvacáté řadě.“ „Svou živočišností byla k neudržení. Ona je prostě živel. Mám rád lidi jako je ona, lidi s ,vysokým tlakem', kteří čtyři hodiny spí a dvacet hodin žijí. Bohužel, mezi těmi misskami byly mnohé, které zřejmě dvacet hodin spí a čtyři hodiny žijí,“ pokračuje Brabec

Přestože tvůrci nakonec našli alespoň podobu vysněné dívky, tu dokonalou dívku pro muzikál nenašli a postavu musely nakonec vytvořit společně dvě blondýny, o kterých se jinak mužům zdá i jednotlivě. Nikol Moravcová dala vysněné dívce všech mužů tělo.Silný a krásný hlas do několika skladeb propůjčila Helena Zeťová.

„Dětem nikdy nelžu.“

Zatímco hlavní „dospělé“ role si v duchu obsadil už během čtení scénáře, na představitele těch dětských musel stejně jako na roli dívky Sen uspořádat velkolepý casting. „Představte si, že máte velmi konkrétní představu, jak mají ty děti vypadat. A přijde několik stovek dětí, které jsou úžasné, ale úplně jinak úžasné, než potřebujete,“ říká F. A. Brabec. „Já jsem v tomhle ovšem velmi rychlý a okamžitě vím, jestli se mi někdo líbí nebo nelíbí. Přesto jsem se dlouho zabýval i dětmi, o kterých jsem na první pohled věděl, že v mém filmu hrát nebudou. Připadalo mi nesolidní jim okamžitě říct: ,Jé, ty nejsi hezká, tak ahoj.'

Během několikadenního konkurzu si z původního počtu asi tří set dětí vybral čtveřici finalistů - dvou kluků a dvou děvčátek - mezi nimiž už byli i Matěj Převrátil a Amélie Pokorná, kteří se nakonec ve filmu objevili. Finálové kolo spočívalo v tom, že režisér nechal své budoucí herce pobíhat v produkčních kancelářích, v kostymérně, v maskérně.... „Všichni se mě pořád ptali, kdy už bude ten konkurz, a já jsem jim odpovídal: To už probíhá.“

„Každý režisér má jiný přístup. Já dětem nikdy nelžu. Nikdy jim neříkám, že jim umřela maminka nebo pejsek, aby se rozbrečely. Všechno jim říkám úplně naplno,“ vysvětluje F. A. Brabec. „A naplno jsem jim také řekl, že dvojice si musí utvořit samy. Že každý z nich si musí vybrat k sobě toho parťáka. A pak jsem je nechal zahrát některé scény z filmu a každá dvojice měla sledovat a kritizovat tu druhou.“

Herecká dvojice Amélie Pokorná - Matěj Převrátil se tak zrodila i díky tomu, že už během konkurzu mezi nimi fungovala určitá „chemie“. Výsledek konkurzu sdělil režisér oběma vítězům osobně. Zatelefonoval Matějovi Převrátilovi domů a řekl: „Mám pro tebe dobrou zprávu a špatnou zprávu. Ta špatná je, že nemáš prázdniny. A ta dobrá, že budeš hrát hlavní roli.“

„Během natáčení pak mezi námi vznikl strašně zvláštní vztah, který jsem ještě nikdy nezažil,“ vzpomíná režisér. „Dal jsem ji úplnou volnost. Někdy to samozřejmě bylo těžké, byly nesmírně unavené a já taky. Ale já jsem se, na rozdíl od nich, pořád musel tvářit, že jsem nabitý energií.“

„Skáču, šklebím se, pobíhám.“

„Lucie Bílá, aniž to věděla, hrála mojí maminku. A Karel Roden nehrál mého tatínka, to řeknu zcela upřímně; on hrál mě,“ říká Brabec k práci s herci. Jak už bylo naznačeno dříve, F. A. Brabec coby režisér je pověstný tím, že hercům jednotlivé scény nevysvětluje, ale předehrává. Proč? „Odpověď je jednoduchá: já mám ten film natočený už dávno, už při čtení scénáře. A když ho máte natočený, tak ho máte i zahraný. A já tu svou představu chci hercům předat. Herci jsou tak úžasní, že si to stejně udělají po svém, ale já jim chci alespoň předat ten pocit, který jsem si vysnil,“ vysvětluje. F. A. Brabec tak při natáčení na place neustále skáče, šklebí se a pobíhá. Jeho režie je hodně založená na fyzickém výkonu, protože „kamera je pohyb a režie a herectví je taky pohyb.“

Někdy ovšem přece jen dojde také na slova. Jako například hned první den natáčení před zeleným pozadím, kdy si F. A. Brabec s Karlem Rodenem dopřáli luxus dvou hodin povídání v maskách a v kostýmech uprostřed natáčecího dne. „Dvě hodiny jsme seděli a povídali si. Všichni se hroutili, že musíme točit. Ale my jsme za ty dvě hodiny doladili hereckou stylizaci celého filmu,“ zdůrazňuje F. A. Brabec a dodává: „Je důležité pracovat s hercem v jeho vlastním tempu.“

Malé role velkých

Film V peřině je zajímavý a velkolepý i tím, že zdánlivě malé role na okraji hlavního příběhu přijaly populární osobnosti českého showbusinessu z řad herců i zpěváků. Takové „vychytávky“ bývají populární v hollywoodských filmech, kdy se třeba Brad Pitt nebo Leonardo Di Caprio na plátně jen mihnou a řeknou jednu větu, případně vezmou malou roli hluboko pod jejich standard hlavních jmen filmových plakátů. Takových příkladů má V peřině několik . . . tak například „dámu s psíčkem“, která elegantně křižuje ulice městečka, si zahrála Tatiana Vilhelmová. A kdo byl další?

Dara Rolins přijala roli veselé paní učitelky, která po ulicích městečka rázuje v čele štrůdlu dětí, a její hlas zazní mimo jiné v jednom z ústředních hitů - Skok je víc než krok. „Tvůrci filmu mě oslovili v ten nejsprávnější čas, protože mám malou holčičku a tedy i obrovskou praxi v práci s dětmi,“ říká.

Pepa Vojtek, frontman skupiny Kabát, si zahrál malou roli hostinského a maskérka Jiřina Pahlerová spolu s kostýmní výtvarnicí Jaroslavou Pecharovou pro něj vytvořily tak originální image, že byl doslova k nepoznání.

Marek Vašut a Milan Šteindler ztělesnili dva hospodské kumpány dědečka v podání Boleslava Polívky, kteří ho téměř po celý film postrádají poté, co dědeček zmizí ve světě snů.

Kryštof Michal, frontman skupiny Support Lesbiens, se s režisérem F. A. Brabcem seznámil už při práci na filmu Máj. V peřině se objeví jako zpívající metař.

Jana Krausová sehraje V peřině přísnou paní vychovatelku, která má trochu srovnat a děti Lucie Bílé a Karla Rodena. Její místo ale zaujme dívka Sen, která na disciplíně tolik netrvá.

obrazek
Výtvarné pojetí filmu

Příběh filmu V peřině byl původně situován do 20.-30. let minulého století, do idylických časů první republiky. S nápadem přesunout celý příběh do let padesátých přišla Jaroslava Pecharová, která je autorkou celé výtvarné koncepce filmu. Nemělo ovšem jít o padesátá léta, jak vypadala u nás - tedy šedivý svět kouřících továren a ušmudlaných baloňáků, v němž jasně zářily barvami jenom rudé vlajky v prvomájových průvodech - nýbrž padesátá léta fantazijní, inspirovaná tím, jak tato doba vypadala jinde, především v Americe . . . anebo jak si tuto dobu dnes pamatujeme. „Svět v té době zářil: rokenrol, Elvis, stříbrné obleky, růžové cadillaky...“ líčí režisér F. A. Brabec.

Zatímco svět filmu V peřině je „elvisovský“, postavy vychází z koncepce bláznivé komedie a místy až grotesky. Mají francouzský šmrnc, který skvěle vystihuje komické postavy, které ale mají i jasný a pevný charakter a „nejsou to jen směšní blbci“.

„Po celou dobu, co točím filmy, absolutně spoléhám na profesionály kolem sebe, a nejvíce na svou ženu Jarku Pecharovou. To ona se mi stará o kompletní výtvarné pojetí filmu, od rekvizit přes kostýmy a masky - ona to celé hlídá,“ říká režisér. „Zatímco já se zaobírám dramaturgií, návazností scén, ona vymyslí koncepci, jak to celé bude vypadat. Nemusíme si vůbec nic říkat, stačí se jen se na sebe podívat a je to tam. Přijdete na první kostýmní zkoušku a jenom vám spadne čelist, když uvidíte, jak je to nádherné.“

Knoflíkový film plný barev (o kostýmech)

„Film V peřině - to jsou pro mě dva měsíce plné krásného tančení a zpívání v Písku. Barevná etuda s letícímí balónky,“ říká kostýmní výtvarnice Jaroslava Pecharová, která jako základní barevnou stylizaci kostýmů zvolila pesteré pastelové barvy, inspirované 50. let v Americe. „Kostýmy jsme připravovali velice dlouho,“ říká. „Vzhledem k tomu, jak je film stylizovaný, se všechny kostýmy nově šily přímo pro tento film, co v současnosti není úplně běžné. Přitom se nechávaly šít nejen kostýmy pro představitele hlavních rolí, ale i pro členy komparsu.“

Práci na kostýmech tentokrát ovlivnil i fakt, že šlo o film natáčený ve formátu 3D. „Bylo to pro nás výtvarně nové a zajímavé, protože ve 3D krásně vystoupí do popředí plastičnost jednotlivých materiálů. Ale zároveň je to také náročnější, protože ve 3D je vidět každý steh a každá šmouha, která by se jinak ztratila.“

Barvy kostýmů jsou velmi výrazné: „Jednak jsem chtěla barevností podpořit pozitivní atmosféru filmu, a jednak bylo potřeba, aby kostýmy herců vynikly na pozadí domovních fasád,“ vysvětluje Jaroslava Pecharová.

Každý z hlavních hrdinů navíc má svou vlastín barevnou stylizaci - například u maminky v podání Lucie Bílé je to vínová, Hilda je černá, policie chodí v tyrkysové uniformě, švadlenky zase ve žlutých zástěrkách.

Jaroslava Pecharová pro sebe označuje film V peřině za „konflíkový film“: „Sama pro sebe si vždy pojmenuji nějaký kostýmní prvek, který je pro ten který film specifický. V tomto případě to jsou knoflíky, protože doba, kterou jsme si zvolili ke ztvárnění, milovala velké výrazné knoflíky. Je to nádherný a hodně opomíjený prvek. Proto jsem se rozhodla veškeré zdobení a stylizaci sjednotit právě výběrem knoflíků.“

Jak taková příprava kostýmů pro film probíhá? „Nejdříve si přečtu scénář a s režisérem si ujasním jeho představu. Žádný film totiž nemá být exhibicí některé ze spolupracujících profesí. Další, co potřebuji vědět, je rozpočet, od toho se odvíjí, jestli vůbec to budete schopni za ty peníze vyrobit. A už v tuto chvíli se zavážu, že kostýmy vyrobím za nějakou fixní částku a zavážu se, že nepřekročím rozpočet. Rozvrhnu si, na čem se dá trochu ušetřit a co naopak by mělo být krásné a stojí to za to, aby se do toho investovalo víc peněz,“ vysvětluje Jaroslava Pecharová.

„Můžeš se i trochu zbláznit.“ (O maskách)

„Jiřině absolutně důvěřuji a vím, že mi pro film udělá skvělé masky, i kdybych během natáčení oslepl,“ říká režisér F. A. Brabec o umělecké maskérce Jiřině Pahlerové, která pro film V peřině vytvářela vizáž jednotlivých hrdinů.

„Když jsme začínali na filmu pracovat, ptala jsem se pana režiséra, jakou má představu. ,To je na tobě,' odpověděl mi. ,Můžeš se i trochu zbláznit.'“ vzpomíná Jiřina Pahlerová a dodává: „Chtěla jsem, aby každý vypadal jinak než ve skutečnosti a aby jednotlivé postavy byly snadno odlišitelné, nezaměnitelné. Aby bylo hned jasné, kdo je kdo. Výraznější maska navíc i hercům umožňuje větší nadsázku v hereckém projevu.“

Jiřina Pahlerová je mimo jiné autorkou zcela nové podoby Karla Rodena v zrzavé paruce a vousech. „Jiřina přinesla pytel paruk a fousů a já jsem jí řekl: Něco vymysli. Nechci ,Karla Rodena'. Nebude to on, bude to ,tatínek',“ říká F. A. Brabec.

Různé paruky vyzkoušela také u Lucie Bílé, ovšem nakonec se ukázalo, že nejlépe jí sedí její přirozená černá barva vlasů. Naopak u některých dalších hereckých představitelů si Jiřina Pahlerová vyhrála s velmi výraznými parukami. To platí třeba o Nině Divíškové v roli zlovolné vykladačku snů Hildy. „V paruce si vytrpěla své, ale vyplatilo se to - vypadala úžasné,“ říká o ní. Sama Nina Divíšková k tomu dodává: „S tím kokonem, který jsem měla na hlavě, jsem ani nemohla nastoupit do auta. Měla jsem na hlavě takovou síť a na ní teprve paruku a klobouky. Když jsem chodila po ulicích, děti se mě bály.“

Stejně jako Jaroslava Pecharová, i Jiřina Pahlerová konstatuje, že při natáčení ve formátu 3D je potřeba velmi precizní práce, protože v trojrozměrné podívané více vynikne každý neposlušný vlásek nebo piha.

„Jak se paruky a masky vybírají? Zkouší se to tak dlouho, až se trefíte,“ vysvětluje. „Někdy to vyjde hned napoprvé, někdy to je proces hledání, který trvá třeba čtrnáct dní. Je to velice různorodé, záleží na vašem nápadu, na možnostech, které máte, i na tom, co ten který herec unese.“

Příbytek pro sny (o architektovi)

„O výběru architekta pro film V peřině bylo rozhodnuto předem, protože Jindřich Goetz se mnou spolupracuje už spoustu let,“ říká F. A. Brabec. „Je dokonale přesný ve všech detailech i barvách a perfektně se doplňuje s prací mé ženy Jarky Pecharové.“ Svou důvěru v Jindřicha Goetze ilustruje malou příhodou z příprav na natáčení: „Moje důvěra je tak velká, že ani nechci, aby mi předkládal nějaké návrhy. Například do dětského pokoje, ve kterém bydlí dva dětští hrdinové, jsem poprvé přišel až těsně před natáčením. Pan architekt ho bez jediného návrhu, který by mi předložil ke schválení, ho vytvořil absolutně přesně.“

Těsně před natáčením byl Jindřich Goetz také postaven před obtížný úkol znovu vytvořit dům vykladačky snů Hildy na náměstí v Písku. Budova, která tam stála původně, totiž byla pouhé dva týdny před natáčením zbourána a Jindřich Goetz musel znovu navrhnout a nechat postavit celé průčelí jejího domu.

obrazek
Choreografie

„Před natáčením jsem si pustil desítky filmů kvůli choreografii a hudbě. A nebudu zapírat, že Mamma Mia byla ze všech, které jsem viděl, našemu projektu nejblíž. Rozhodně jsem ji nekopíroval, ale líbila se mi svou náladou, pohodou, pocitem. Pokud V peřině trochu její nálady najdete, bude to jenom dobře,“ vypráví režisér F. A. Brabec. „Mamma Mia mě také utvrdila v tom, že když může zpívat Pierce Brosnan, který to vůbec neumí, klidně může zpívat i Karel Roden nebo Jirka Mádl.“

Ve filmu je i pár velkých muzikálových scén, v nichž vystupuje i víc než sto tanečníků naráz. Klíčem k režii velkých muzikálových scén pro něj byl výběr choreografa, který vzešel - poněkud netradičně - z konkurzu. „Přihlásilo se pět choreografů a každý z nich dostal zadané tři písničky z filmu, na které měl něco připravit,“ vysvětluje F. A. Brabec. „Každý z nich předvedl nádherná, vypracovaná čísla. Někdo byl velmi umělecký, někdo zase hodně složitý, takže divák by se na to musel dívat třicetkrát. Ale já jsem měl pocit, že náš film by měl být jako takové pohlazení, že méně je více...“

Dana Greogorová proto v konkurzu zvítězila především díky jednoduchosti: „Vymyslela choreografii, kterou by dokázal zatančit každý včetně mě,“ říká F. A. Brabec. Tato jednoduchost byla důležitá i proto, že při výběru hereckých představitelů F. A. Brabec vůbec neřešil, zda umějí tančit. Dana Gregorová proto dostala za úkol vytvořit pro film choreografii „jednoduchou jako skákání panáka, kterou může tančit celé náměstí, a kterou si diváci mohou zatančit cestou z kina“.

Jednoduchost je složitá

„Udělat jednoduchou choreografii ovšem není tak snadné, aby to nebylo trapné a aby to nevypadalo jako spartakiáda,“ uvádí vše na pravou míru Dana Gregorová. Za základ celého svého choreografického pojetí zvolila dvacet tanečníků, rozdělených do pěti stylově rozrůzněných skupin: pět tanečníků breakdance, pět hiphoperek, pět klasických baletek a pět profesionálních muzikálových tanečníků. „Každá ta parta si buď tančí svoje, anebo se všichni spojí dohromady,“ vysvětluje choreografka.

Protože herci, kteří ve filmu účinkovali, se navzájem lišili svými předpoklady i časovými možnostmi, pokud jde o nácvik choreografie, Dana Greogorová zapojila každého jinak. Samozřejmě, že téměř žádnou práci neměla s profesionálními zpěváky, jako je Dara Rolins (která svou choreografii spojila s hiphoperkami) nebo Josef Vojtek. Všechny svou pílí překvapila například Eliška Balzerová, velmi iniciativní dvojicí byl také Jiří Mádl s Annou Stropnickou, kteří si - coby romantická dvojice - svůj finálový taneček dokonce sami trochu poupravili a rozšířili. „Mám rád výzvy a tohle pro mě bylo něco úplně nového,“ komentuje to Jiří Mádl. „Všechny režiséry, se kterými jsem dosud spolupracoval, jsem přemlouval, aby natočili muzikál, a teď se mi to tedy konečně splnilo.“

Taneční čísla se dopředu připravovala v tělocvičně a všichni herci s výraznými tanečními čísly jako Eliška Balzerová, Jiří Mádl, Anna Stropnická nebo Nikol Moravcová přišli pak do ulic Písku připraveni tak dobře, že byl čas i prostor na okamžitou improvizaci a přizpůsobení se prostoru a dlažebním kostkám.

Choreografie versus 3D

Liší se nějak muzikálová choreografie vzhledem k natáčení na formát 3D? „Zjistili jsme že příliš nefungují velké stmelené útvary, je lepší tanečníky rozprchnout do většího prostoru. Využili jsme toho, že tanečník vzadu je vidět stejně dobře jako tanečník vepředu. Někdy jsme také využili 3D fenoménu k výpadům, z plátna, například házení polštářů na kameru,“ říká Dana Gregorová a dodává: „Ovšem pokaždé, když jsme přišli na plac, jsme zjistili, že je něco jinak, než jsme původně plánovali. Vždy bylo potřeba něco přidat nebo ubrat.“

obrazek
Kde to začalo a jaký je to žánr?

„Když jsem měl malé děti, potřeboval jsem vymyslet něco, aby se v noci nebály. Přemýšlel jsem, jak naložit s jejich představami a zlými sny? Napadlo mě, že by se mohly schovávat v peřině. A přišel jsem na to, že určitě musí existovat způsob, jak ty zlé sny vyčistit a zlikvidovat,“ říká scenárista filmu Miroslav Adamec.

„Já strašně rád střídám styly,“ dodává režisér F. A. Brabec. „Nechci zůstat u jednoho projektu, který bych opakoval v různých obměnách. Nemám takovou povahu. Chci zkoušet nové, jiné věc. Příležitost natočit muzikál proto pro mě byla něčím, co se nedalo odmítnout.“

Setkání ve Zlíně a léta čekání

Geneze celého projektu ovšem byla velmi dlouhá: „Ten příběh jsem vyprávěl svým dětem, ale do kina na něj asi půjdou moje vnoučata,“ směje se Miroslav Adamec. On sám si vybral režiséra F. A. Brabce, kterého oslovil na filmovém festivalu ve Zlíně v roce 2003. „Byl jsem tam v porotě a během těch pár dnů si mě našel i Miroslav Adamec a poslal mi několik námětů. Původně mě oslovilo jiné téma, detektivní příběh s názvem Uloupený čas, ale nakonec jsem se rozhodl právě pro Peřinu.“

„A začala dlouhá cesta k cíli. V našem případě asi osm let,“ dodává Miroslav Adamec. Na stejném místě příběh také končí, protože světovou premiéru si velká hudební komedie V peřině odbude právě na mezinárodním filmovém festivalu ve Zlíně. V rámci slavnostního zahájeni festivalu a v největším 3D kině u nás s kapacitou přes 1000 míst.

Film, který se nevejde do šuplíku

Zařadit snímek V peřině do jakéhokoli žánrového „šuplíku“ je velmi obtížné. Je to muzikálová podívaná? Jistě. Ale také je to rodinná komedie, fantasy nebo výpravná přehlídka digitálních triků.

„Žánr filmu je to nejstrašnější, co mě děsí celý můj život,“ říká s nadsázkou režisér F. A. Brabec. „Už když jsem natočil Krále Ubu, novináři se mě snažili zařadit do nějaké škatulky. A nešlo to. Ani s Kyticí to nešlo. Nemám rád, když mě a moji tvorbu někdo strká do nějaké škatulky. Filmy jsou pro mě o předání emoce. V tomto případě jsme se snažili předat náš humor, nadšení, fantazii a letní atmosféru. Diváci by se prostě měli hodinu a třičtvrtě bavit a nestarat se o to, co se děje venku. Jestli to nazveme „velkou hudební podívanou“ nebo „romantickou komedií“, na tom nezáleží. Žánr je „fantazie F. A. Brabce a jeho spolupracovníků“.

Jakým divákům je film V peřině určen?

„Já doufám, že to bude film pro obyčejného kluka, jako jsem já. Pro všechny lidi, kteří mají rádi život,“ říká F. A. Brabec. „Já netvrdím, že diváci se v kině mají jenom smát a plácat po stehnech, ale jsem přesvědčen, že kino má dávat naději a možnost relaxovat. Nešlo mi o to, vytvořit nějaký režijní skvost, ale o možnost hrát si. V peřině je hravý pozitivní film plný hudby.“

Natáčení v Písku

Na rozdíl od mnoha herců nemusel Písek podstupovat náročné konkurzy. Režisér filmu F. A. Brabec v něm získal dokonalé prostředí pro film díky tomu, že přijal místo vedoucího katedry kamery na Filmové akademii Miroslava Ondříčka.. „Během nočních a ranních procházek cestou z baru, kdy jsou písecké ulice úplně vylidněné, jsem měl možnost nasát atmosféru toho města víc než při běžných obhlídkách,“ vysvětluje režisér a dodává: „Já totiž obhlídky nemám rád. Jsem líný na to, trávit celé dny v autě a objíždět jedno město za druhým.“

Hlavní děj je ve filmu situován na píseckém Havlíčkově náměstí, stojí na něm i dům vykladačky snů Hildy. Ten ovšem filmařům pár dní před natáčením připravil několik bezesných nocí. Nepodařilo se totiž zastavit jeho plánovanou demolici, k níž došlo pouhé dva týdny před začátkem natáčení. Zůstala jenom díra. Architekt Jindřich Goetz stál proto před úkolem postavit celý štít domu znova. Krása Písku hraje ve filmu svou roli a město včetně nejstaršího kamenného mostu se objeví i v „peřinové“ variantě v magickém světě snů.

Na natáčení v letním Písku a jeho atmosféru vzpomínají herci z filmu dodnes. „Z filmu sálá hodně letní a rozverná nálada a to je právě proto, že není falešně vyrobená. Takové to léto tenkrát v Písku prostě bylo,“ říká Anna Stropnická, představitelka Bětky, která soupeří s Nikol Moravcovou o Jiřího Mádla.

obrazek
Značka F.A.B: fantazie, svoboda a obrovské nasazení

„F. A. Brabec je pro mě takový David Copperfield, který mě každý den něčím dokáže překvapit,“ říká producent filmu Igor Konyukov. „Karel Svoboda? No jasně, že Karel Svoboda! Lucie Bílá? Jak je libo! Karel Roden? Ten už se nás nemůže dočkat! Chceš písničku? A vytáhne ji z kapsy!“ Tvůrce, který v jedné osobě spojuje profesi kameramana a režiséra, se vymyká jakýmkoli žánrovým či stylovým škatulkám. „Novináři se mě stále snaží k někomu přirovnávat, ale nikoho nenašli, nenašli pro mě ten šuplíček,“ říká F. A. Brabec. „Jistě, z mnoha filmů, které mě inspirovaly, ve mně něco uvízlo, ale nemám žádný vzor, jsem sám sebou.“

Rozčeřit stojaté vody

Jeho celoživotní mantrou je zkoušet jiné, nové a nevšední věci, ať jako kameraman nebo jako režisér. „Proto vznikly všechny ty Akumulátory, Jízdy, Králové Ubu a Kytice a Máje. Vždycky jsem si říkal, že je potřeba se pustit do toho, co ještě nikdo nikdy nezfilmoval.“ Zejména česká polistopadová kinematografie pro něj v tomto směru byla velkou výzvou: „Pořád jsem si říkal, že je potřeba rozčeřit stojaté vody českého filmového průmyslu. Všichni jako by tady točili jenom jeden stále stejný film.“

„S tebou půjdu třeba do pekla.“

Režisér F. A. Brabec je osobnost, která může leckoho děsit svou energií, pracovním nasazením a také emocemi, které do své práce vkládá. Pro své spolupracovníky má ale takřka neodolatelné charisma. Jak jinak si vysvětlit, že herecké a pěvecké veličiny, nemluvě o nejlepších odbornících jednotlivých filmových profesí, přicházejí okamžitě na jeho zavolání? Jako například Nina Divíšková, která mu na otázku, zda s ním bude natáčet muzikál, odpověděla: „Františku, s tebou půjdu třeba do pekla, i když neumím zpívat.“

Jedním z důvodů je to, že jeho filmy jsou výrazné a nezapomíná se na ně, i to, že svým spolupracovníkům ponechává obrovskou míru tvůrčí svobody. „Vždycky raději dlouho přemýšlím o tom, s kým budu spolupracovat, než abych ho pak po každém úkonu opravoval. Na ztvárnění masek si například vezmu Jiřinu Pahlerovou, o které vím, že i kdybych během natáčení oslepl, tak ty masky udělá dobře,“ říká F. A. Brabec. „Totéž platí o mé ženě Jarce Pecharové nebo o architektovi Jindřichu Goetzovi.“

„Spolupráce s Františkem je pro mě o fantazii, obrovském nasazení a svobodě,“ komentuje to Jaroslava Pecharová. Možná proto také F. A. Brabec zásadně odmítá vyprávět veselé příhody z natáčení: „Při natáčení je zvláštní, že pokud má člověk film opravdu rád, tak se baví neustále,“ říká. „Neexistují tam momenty, jako že někdo zakopne a je to veselé. Já mám svou práci tak rád, že se bavím každý den.“

Není proto divu, že ve velké 3D hudební komedii V peřině se v hlavních rolích sejdou Lucie Bílá, Karel Roden, Eliška Balzerová, Boleslav Polívka nebo Jiří Mádl a Nina Divíšková. Velká jména, která by vydala na další dva celovečerní film, se ale objevují i v rolích menších. Účast V peřině si díky osobnosti F. A. Brabce nenechali ujít Marek Vašut a Milan Šteindler, Jana Krausová, Josef Vojtek ze skupiny Kabát, Tatina Vilhelmová, Kryštof Michal, Dara Rolins, pěveckou sestavu posílila i Helena Zeťová.

František A. Brabec (rozhovor)
obrazek
Do Vaší dosavadní kinematografie tak barevný, rozverný a optimistický film, jako je V peřině, příliš nezapadá. Proč jste se pro něj rozhodl?

Snažím se stále dělat něco jinak, vytvářet něco nového a nevšedního. Proto vznikl Král Ubu, Kytice nebo Máj, proto jsou možná tak výrazné i jiné filmy jako Akumulátor 1 a Jízda. Pořád jsem si říkal, že někdo tady musí rozčeřit klidné vody českého filmového průmyslu. A navíc v 90. letech z českého filmu vymizely žánry, trochu se ztratila pestrost. Jako by tady všichni pytlíkovali stále jeden a tentýž film. Takže proto. Jsme o 20 let dál a je to podobné. Chtěl jsem prostě udělat něco jiného, než ostatní a také něco jiného, než co jsem já dosud dělal.

Jakým divákům je film V peřině podle vás určen?

Když čtu nějaký nový scénář, tak tím prvním divákem jsem vždycky já. Musím se rozhodnout, jestli na to půjdu do kina, nebo z toho pomyslného kina po desáté stránce odejdu. Takže, abych vám odpověděl, doufám, že to bude pro obyčejného „kluka“, jako jsem já. A pro všechny lidi, kteří mají rádi život.

Dokázal byste V peřině nějak žánrově zařadit?

Nemám rád, když mě a moji tvorbu někdo strká do nějaké škatulky. Filmy jsou pro mě o předání emoce. V tomto případě jsme se snažili předat náš humor, nadšení, fantazii a letní atmosféru. Diváci by se prostě měli hodinu a třičtvrtě bavit a nestarat se o to, co se děje venku. Jestli to nazveme „velkou hudební podívanou“ nebo „romantickou komedií“, na tom nezáleží. Žánr je „fantazie F. A. Brabce a jeho spolupracovníků“.

A kdybyste měl film přece jen přirovnat k některému ze světových muzikálů?

Nebudu zapírat, že jsem si před natáčením pustil desítky muzikálů. Hlavně kvůli choreografii a hudbě. A ze všech filmů, které jsem nakoukal, byla našemu projektu nejblíže filmová Mamma Mia. Rozhodně jsem ji nechtěl kopírovat, ale líbila se mi svou náladou, pohodou, pocitem. Jestli ve filmu najdete trochu její atmosféry, bude to jenom dobře.

Kde a jak jste objevil scénář filmu V peřině?

V roce 2003 jsem byl členem poroty na filmovém festivalu ve Zlíně. Za těch pár dnů mě oslovila Markéta Zinnerová s filmem Bolero i scenárista Miroslav Adamec, který mi nabídl hned několik námětů. Nejdřív mě oslovil jeho detektivní projekt s názvem Uloupený čas, ale nakonec jsem se rozhodl pro Peřinu.

Proč jste se rozhodl natočit film ve 3D?

Jedním důvodem bylo to, že scénář sám se k tomu nabízel: je to příběh, který zavede diváky do neexistujícího světa. A za druhé jsem přesvědčen, že žádný tvůrce nechce předčasně zestárnout a vyhýbat se novým technologiím. Rozhodnutí natočit V peřině ve 3D padlo po druhém nebo třetím shlédnutí filmu Avatar, který se mi líbil tím, jak s technologií 3D pracuje: „nemlátí s ní diváky po hlavě“, neobtěžuje je, „jen“ ukazuje krásu tohoto fantastického světa, třpytící se smítka v ovzduší i prostor na který si chcete sáhnout.

Jaký byl pro vás jako pro režiséra rozdíl v práci v 2D a 3D?

Obrovský a děsivý. 3D je jen pro otrlé. Spoustu věcí, na které jste jako filmař z 2D natáčení zvyklý, tady najednou dělat nemůžete. Ovšem v práci s herci to nebyl takový rozdíl, jak mi všichni vyhrožovali. Snažil jsem se, aby herci žádné omezení vůbec nepostřehli.

Velká část filmu se odehrává ve světě snů v peřině, který vznikal kompletně v počítači.

Spolupráce s animátory byla úžasná. Je kuriózní v tom, že připomíná skládačku - každý animátor pracuje jenom na určité části a pořád si to musíte v hlavě dávat dohromady. Je to jako sudoku, které se najednou vynoří ve své přesnosti. Tady je to až za několik týdnů kdy se obraz složí do toho výsledného tvaru a vám pak doslova spadne čelist. První část pomyslného sudoku jsme vyplňovali již během natáčení těchto scén před zeleným pozadím. Už tam jsme díky specifikům 3D natáčení museli mít o výsledném obrazu jasnou představu.

Na základě čeho jste vybíral obsazení jednotlivých rolí?

Obsazení V peřině byla strašně jednoduchá věc. Při čtení třetí stránky scénáře jsem věděl, kdo bude hrát hlavní role. V polovině scénáře jsem měl obsazený celý film. Mám obrazové vidění, takže při čtení potřebuji postavu vidět. Nemohu si představovat abstraktního „tatínka“. Takže si tam rovnou dosazuji konkrétní tváře.

Zdá se, že herci a zpěváci s vámi spolupracují rádi: vaše Peřina je přímo napěchovaná slavnými tvářemi.

Moje první telefonáty s Lucií Bílou a s Karlem Rodenem, kdy jsem jim nabízel roli, probíhaly krásně: „Fanoušku, já ti zahraju cokoli. Ani mi neříkej, o co jde. Scénář mi vůbec posílat nemusíš. Beru to hned,“ řekla mi Lucka Bílá. S Karlem Rodenem to bylo podobné.

A nevadilo mu, že jste pro něj - představitele velkých charakterních rolí - připravil komickou a v podstatě groteskní roli?

Naopak, myslím si, že Karel Roden má rád režiséry, kteří mu pomohou vystoupit z jeho herecké, možná nedobrovolné škatulky. Takže byl maximálně potěšený. Komickou roli nehrál ve filmu možná přes 20 let.

Některé role jste ale naopak hledal prostřednictvím velkého castingu.

Ano, patřila k nim například postava dívky Sen, tu jsme hledali velice složitě. Viděl jsem snad všechny missky České republiky a splnil se mi sen, že je uvidím pohromadě v castingové místnosti. Nemusel jsem se kvůli tomu potit někde v žaketu v pětadvacáté řadě na finále Miss. Nakonec jsme vybrali Nikol Moravcovou, její živočišnost byla k neudržení, ona je prostě živel. Okamžitě si mě tím získala a protože mám rád lidi s „vysokým tlakem“, kteří čtyři hodiny denně spí a dvacet hodin žijí. Bohužel, mezi kráskami byla řada takových, které působí, že spíš dvacet hodin spí a čtyři hodiny žijou. Přestože jsme našli krásné tělo i tvář, pro muzikál jsme ještě potřebovali výrazný zpěv. Ten nám pro dívku Sen úžasně splnila Helena Zeťová.

Velký casting proběhl také při hledání představitelů obou dětských rolí...

Ano, dostavilo se 200 nebo 300 dětí. Skoro všechny byly úžasné, ale bohužel často úplně jinak úžasné, než jsem si představoval. Většinou okamžitě vím, jestli se mi někdo líbí, nebo ne, ale přesto si s každým dítětem chvíli zkouším roli. Připadá mi nesolidní některému z nich hned říct: „Jé, ty nejsi hezká, nebo nešikovná, tak ahoj.“ Vždycky se trápím i s těmi, o kterých vím, že v tom filmu hrát nebudou. Nakonec jsem si vybral čtveřici finalistů, dva kluky a dvě holčičky, a nechal jsem je, aby sami utvořili dvojice. Řekl jsem jim: „Je to na vás.“ Dětem nikdy nelžu. Nikdy jim neříkám, že jim umřela maminka nebo pejsek, aby se mi před kamerou ve správnou chvíli rozbrečely. Během natáčení se pak mezi námi vytvořil úžasně upřímný vztah, který jsem tak silný při filmování zažil poprvé. Ještě teď mi jdou slzy do očí, když na to vzpomínám.

Jaká je vaše strategie práce s dospělými herci?

Práce s herci je pro režiséra opravdu to nejtěžší. Absolutně spoléhám na své letité spolupracovníky - Lucii Bílou, Karla Rodena, Ninu Divíškovou, Bolka Polívku... ten finální „herecký klíč“ k celému filmu jsme ale překvapivě našli během dvouhodinového rozhovoru s Karlem Rodenem na place na začátku natáčení. Všichni nás nervózně upozorňovali: „Na to teď není čas! Musíme točit!“ Ale my jsme během těch dvou hodin povídání v kostýmech a v kulisách našli hereckou stylizaci celého filmu. Karel to začal a všichni ostatní se k němu postupně „ přidávali“

Jste také známý tím, že hercům předehráváte...

Já ten film mám vlastně v duchu natočený už dávno, už při čtení scénáře. A když film máte natočený, tak ho máte i zahraný. A já se snažím tu svou představu hercům předat. Skáču, šklebím se, pobíhám, je to emoce, kterou jim předehrávám. Je to hodně založené na mém fyzickém výkonu. Herci jsou úžasní, že to ode mne vydrží, stejně si to pak udělají po svém a mnohem líp, ale já jim chci alespoň předat ten pocit, který jsem si vysnil.

Stejně jako máte letité spolupracovníky mezi herci, máte je i mezi svými tvůrčími kolegy: výtvarnice Jaroslava Pecharová, maskérka Jiřina Pahlerová, architekt Jindřich Goetz...

Já raději velmi pečlivě vybírám lidi, se kterými budu spolupracovat, než abych je potom musel po každém úkonu opravovat. A potom mají ode mne úplnou svobodu. Vím například, že Jiřina Pahlerová udělá skvělé masky, i kdybych během natáčení oslepl. Na kostýmní zkoušky mé ženy již leta ani nechodím a o ostatních profesích platí totéž. Dekorace pana architekta Goetze jsem viděl jen v půdorysech z důvodů svícení, ale jejich celkové finále až při natáčení..a byly skvělé!

Nemáte problém s tím, že na place zastáváte dvě profese: kameramana a režiséra?

Nemám, právě naopak: mně to vyloženě vyhovuje. Neumím si to představit odtržené od sebe. Když někdy někdo dělá obrázky místo mě, jsem neklidný a stejně za kameru pořád lezu.

Máte režijní vzor?

Novináři se mě snažili k někomu přirovnávat, ale nenašli pro mě šuplíček.Ani já ne. Je jasné, že z každého filmu, který jsem viděl, ve mně něco uvízlo, ale nemám konkrétní vzor, jsem sám sebou a svoboda je mé hlavní krédo.Ta směsice inspirací se ve mně asi přetavila do výsledku jménem F.A.B.

René Rypar (rozhovor)
obrazek
V čem pro vás skládání hudby k filmu V peřině bylo novou zkušeností?

Úplně ve všem. Za prvé, poprvé jsem dělal taky dětské písničky. A za druhé, poprvé jsem dělal písničky na hotové texty.

V čem se skládání písniček pro muzikál liší od vaší běžné písničkové tvorby?

Rozdíl mezi normální písničkou a písničkou ve filmu je především v tom, že když skládáte normální písničku, děláte ji podle sebe. Ale ve filmu se musíte držet scénáře a postav. Musíte se také uvědomit, že to bude zpívat třeba babička nebo děti. Když to zpívají děti, snažil jsem se, aby to bylo hlavně jednoduché a hezké.

Ve filmu zazní také písnička, jejíž výchozí motiv pro film před lety složil Karel Svoboda a vy jste ji posléze dotvořil. Jak to probíhalo?

Dostal jsem motiv od Karla Svobody a František mě poprosil, abych z toho udělal písničku. Tak jsem k tomu dodělal refrén, který se režisérovi líbil. Doufám, že by se Karelovi Svobodovi líbila.

Můžete popsat cestu jedné písničky na filmové plátno?

Cesta písničky na plátno pro mě byla o to složitější, že texty k písničkám už byly hotové předem. Nejdřív jsem si tedy přečetl text ve scénáři a složil na něj melodii. Natočilo se demo a potom se písnička nahrávala s příslušným hercem. Pochopitelně se přitom transponovala do tóniny, která mu nejlépe vyhovovala. Potom se jde nahrávat do studia, kde se to natočí pořádně. A nakonec se natáčí na place, kde se ke zvuku doplní obraz.

Měli jednotliví aktéři možnost si vyznění svých písní upravit podle sebe?

Pokud měl herec sólovou píseň, nechával jsem na něm, ať si do písničky dostane svou roli. Ale když potom zpívalo například trio babička-maminka-tatínek, bylo potřeba dávat větší pozor, tam už si nemůže každý dělat co chce, všichni si musí vyjít vstříc.

Natáčíte někdy od jedné písničky dvě různé verze?

Ano, snažíme se vyjít vstříc režisérovi, aby si mohl vybrat.

Jak náročná byla práce na Peřině?

Pracovali jsme asi šestnáct hodin denně. Bylo toho hodně, ale byl jsem rád.

Nemáte i herecké ambice na nějakou malou roličku?

Ne, to není moje krevní skupina. Leda že bych tam seděl s černými brýlemi.

Co vás napadne, když se řekne V peřině?

Krásný muzikál.

Jaroslava Pecharová (rozhovor)
Kostýmní výtvarnice filmu V peřině - a zároveň životní partnerka režiséra F. A. Brabce - říká: „Spolupráce s Františkem je pro mě vždycky o fantazii, svobodě a obrovském pracovním nasazení.“

Film V peřině doslova září barvami. Jak jste vybírala barvy kostýmů jednotlivých postav?

Každá z nich má svou barevnostní řadu, která ji provází celým filmem: například Lucie Bílá jako maminka má vínovou barvu, policie je tyrkysová, Hilda je černá a babičku jsme nechali v takových mrtvějších tónech. Všechno, co souvisí s čistírnou peří, je zase do žluta. Proto se také všechny kostýmy pro film, včetně komparsistů, šily předem - aby se sjednotily v jeden barevný celek..

Inspirovalo vás nějaké konkrétní stylové období?

Pro sebe tomu říkám počátky 60. let v Americe. Růžový a bledě zelený buick. Pro mě byl celý film jedna velká barevná etuda.

Jak ovlivnilo práci na kostýmech natáčení ve 3D?

3D je krásný rozměr, výtvarně nový a zajímavý, protože plastičnost jakéhokoli materiálu vystupuje krásně do popředí. Nutí vás ovšem k tomu, aby všechno bylo provedeno naprosto dokonale, protože je vidět i poslední steh a šmouha na posledním domě na náměstí.

Prý filmu V peřině říkáte „knoflíkový“ film...

Vždycky si pro sebe pojmenuji nějaký prvek, který je pro ten který film specifický. Doba, kterou jsme si vybrali ke ztvárnění, milovala velké knoflíky. Je to nádherný a dnes hodně opomíjený prvek, proto jsem veškeré zdobení a stylizaci sjednotila výběrem knoflíků.

Jak byste popsala proces vzniku kostýmů pro jeden film?

Začátek práce na filmu je o tom, že člověk si přečte scénář, má schůzku s panem režisérem a zjistí, jak on si to představuje. Nemám ráda, když jednotlivé profese ve filmu příliš exhibují. Potom musíte vědět, jaký rozpočet máte k dispozici, tím je dáno, jestli to vůbec dokážete za ty peníze vyrobit. A už v této chvíli se zavážu, že kostýmy pro film udělám za nějakou pevně stanovenou částku. Rozvrhnu si, na čem se dá trochu ušetřit a co by mělo být krásné a tudít se vyplatí do toho investovat víc peněz.

Prozraďte něco o spolupráci s F. A. Brabcem.

Spolupráce s Františkem je o fantazii, svobodě a obrovském pracovním nasazení. Každý den trávíme v práci takových dvacet hodin.

Jak byste popsala film V peřině jednou větou?

Film V peřině jsou pro mě dva měsíce krásného tančení a zpívání v Písku s letícími barevným balonky nad hlavou.

Miroslav Adamec (rozhovor)
Co se schovává v peřině?

Tam se schovává báječnej film. Když jsem měl malé děti, potřeboval jsem vymyslet pro ně něco, aby se v noci nebály. Hledal jsem způsob, jak naložit se zlými představami a sny. A napadlo mě, že by se mohly schovávat v peřině. Přišel jsem na to, že určitě musí existovat způsob, jak ty zlé sny vyčistit a zlikvidovat.

Proč jste si vybral režiséra F. A. Brabce?

Vybral jsem si ho, protože jsem si myslel, že ta látka je zvláštní. Že potřebuje režiséra, který k ní najde klíč. A František ho našel.

Jak začala vaše spolupráce?

F. A. Brabcem jsem si svým způsobem vybral já a potom on si vybral mě. Na filmovém festivalu ve Zlíně jsem mu dal scénář a on mi asi za čtrnáct dní volal, že se mu příběh líbí. A začala dlouhá cesta k cíli. V našem případě asi osm let.

Jak se díváte na to, že film byl natočen technologií 3D?

Autor je zvyklý vidět svou práci na televizní obrazovce a to je jako 1D. Už 2D je dobrý. A 3D je maximum, já jsem rád.

Co pro vás znamená fantazie ve filmech?

Přál bych si, aby se vrátila hlavně do příběhů pro děti. Realistických příběhů pro děti je dost, není dost těch, které by byly hravé. Chtěl bych, aby se znovu objevila určitá míra hravosti dětských filmů.

Umíte si představit, že by vznikl film V peřině 2?

Tenhle příběh určitě může pokračovat. Protože, jak říká dívka Sen, v peřině se může stát cokoli.

Měl jste ve scénáři nějaké oblíbené scény, které padly za oběť krácení?

Natočily se vtipné scény s policajtem, který pátrá po Vendulce s Matějem. Ale trvaly asi pět minut a nakonec se musely vystřihnout. Ale objeví se jako bonus na DVD.

Jakým divákům je film V peřině určen?

Přepokládám, že se u toho pobaví děti, pobaví se i rodiče dětí a pobaví se i teenageři, kteří milují Mádla. Bavit by se měli všichni, protože jsou tam hezké písničky.

Dana Gregorová (rozhovor)
obrazek
Budete-li mít cestou z kina chuť dát se do tance, bude to zásluhou choreografky Dany Gregorové.

F. A. Brabec si prý přál choreografii, kterou by si mohl tančit každý divák po cestě z kina. Je snadné vytvořit tak snadnou choreografii?

Udělat jednoduchou choreografii není jednoduché, pokud nechcete, aby vypadala jako spartakiáda. Já jsem proto za základ zvolila dvacet tanečníků, rozdělených do čtyř skupin: pět tanečníků breakdance, pět hiphoperek, pět baletek a pět profesionálních muzikálových tanečníků. Každá parta si potom tančila to svoje, nebo jsme je spojili všechny dohromady.

Jak jste pracovala s herci, kteří nejsou profesionálními tanečníky?

Někteří byli šikovnější, jiní méně. Vycházela jsem z toho, co byl ten který herec schopen zatančit nebo jak se mohl zapojit na základě svých časových možností. Velmi šikovný byl například Jirka Mádla a Anička Stropnická či Nikol Moravcová. Velmi pracovitá byla Eliška Balzerová a velmi dobře to zvládal Pepa Vojtek. Dara Rolins krásně tančila s partičkou hiphoperek.

Jak se na choreografii projevil fakt, že film byl natáčen ve formátu 3D?

Zjistili jsme, že velké stmelené útvary moc nefungují, lepší bylo rozptýlit tanečníky do ěvtšího prostoru, protože tanečník vzadu je viědt stejně dobře jako ten vepředu. Někdy jsme využívali výpady „ven z plátna“ nebo házení polštářů na kameru.

Jiřina Pahlerová (rozhovor)
Autorka masek pro film V peřině vymyslela originální masku pro Karla Rodena, Pepu Vojtka změnila k nepoznání a Ninu Divíškovou „upravila“ tak, že děti na ulici před ní utíkaly...

Režisér F. A. Brabec nám prozradil, že svým spolupracovníkům dává velkou tvůrčí svobodu...

Když jsme začínali dělat film, ptala jsem se pana režiséra, jakou má představu a on mi odpověděl: „No to je na tobě. Můžeš se i trochu zbláznit.“ Potom se mě tedy ptal, jestli jsem to nepřehnala.

Jaká byla vaše koncepce masek pro film V peřině:

Chtěla jsem, aby každý vypadal jinak než ve skutečnosti a aby jednotlivé postavy byly od sebe hodně vzdálené, aby pro děti byly snadno odlišitelné, nezaměnitelné: výrazné, barevné, prostě, aby si každý všiml, kdo je kdo a všichni mohli hrát s nadsázkou, protože maska umožňuje nadsázku i v hereckém projevu.

Které masky z Peřiny považujete za nejzdařilejší?

Jeden z největších úspěchů byl Pepa Vojtek v roli hospodského, který mohl inkognito chodit mezi lidmi a vůbec nikdo ho nepoznával. A strašně se radoval, protože se mu to líbilo. Úžasný byl i Karel Roden, který se ve své zrzavé paruce nejspíš ze začátku necítil zrovna ve své kůži, ale postupně si přivykl. Také Nina Divíšková si s obrovskou parukou vytrpěla své, ale vyplatilo se to.

Jak se jednotlivé masky vybírají?

Prostě se to zkouší tak dlouho, až se trefíte. Například u Lucie Bílé jsme zkoušeli různé jiné barvy vlasů, ale zjistili jsme, že opravdu nejlépe jí sluší ta černá. Někdy člověk objeví ideální masku hned, někdy takový proces trvá třeba čtrnáct dní. Někdy to trvá, že něco nasadím, a je to, a někdy to trvá 14 dní. Je to velice různorodé, záleží na nápadu, na možnostech, na tom, co ten který herec unese.

Jak vaši práci ovlivnil fakt, že film se natáčel ve 3D?

Na 3D je složitější práce v tom, že je vidět každý vlásek, který se vzpříčí, každá tečička. Nutná je důsledná a precizní práce.

Martin Paleček (rozhovor)
Martin Paleček je šéfem postprodukčního studia ACE, jehož animátoři vytvořili ve svých počítačích snový svět, ukrytý v peřinách.

Z čeho jste vycházeli při vymýšlení toho, jak bude vypadat snový svět v peřině?

Zaměstanci ACE měli nakázáno snít a své sny si zapisovat, abychom měli co nejvíc výchozího materiálu, co se ve snech objevuje. Od toho se odvíjela celá vizuální podoba světa snů. A protože ten svět je ukrytý v peřině, hráli jsme si také s materiálem, který v peřině je - s peřím, pírky a sypky. To všechno jsme se snažili prokombinovat skrze snové nálady.

Platí ve vaší snové realitě fyzikální zákony?

Do učrité míry. Celý svět jsme si museli nějakým způsobem definovat, vytvořit jeho vlastní pravidla. Hledali jsme cestu, jak přiblížit divákovi ten pocit měkkosti nebo hebkosti, který v peřinách každý zná. Člověk se například do peřiny zaboří - jak moc to funguje v digitálním světě?

Řekli jsme si, že by měla být natolik tuhá, aby se po ní dalo běhat, ale zároveň, měkká, aby si na ní nikdo nemohl ublížit. Aby pohyb lidí po jejím povrchu byl přirozený a aby měl divák stále pocit, že se jedná o něco nadýchaného, pohyblivého. Že když se to na jedné straně stlačí, na druhé se to zase vyboulí.

Čím se práce na filmu V peřině lišila od jiných filmů vzhledem k tomu, že šlo o natáčení ve formátu 3D?

Největší rozdíl byl v tom, že postprodukce vstupovala do tvůrčího procesu už během natáčení. Postprodukce vlastně začínala už s první klapkou. Veškerý materiál jsme museli zpracovat, abychom měli jistotu, že je natočený správně. Bylo tam mnoho otazníků, jak bude výsledek vypadat a jak se bude chovat na velkém plátně. Tak jsme denní práce zpracovávali stejnou technologií jako výsledný film, takže během natáčení vzniklo několik celovečerních filmů z denních prací.

Jaký máte dojem z práce na filmu V peřině?

Mám z toho velmi dobrý pocit, protože to byla cest skrz sny. Myslím, že každého, kdo na tom pracoval, to bavilo, protože každý se snažil do filmu otisknout nějaký svůj sen. Tím pádem to byla práce velmi kreativní, volná, bezbřehá.

Jan Buriánek (rozhovor)
Stereografer Jan Buriánek je jedním z našich největších odborníků na natáčení ve formátu 3D. Jak sám říká, tvůrci filmu V peřině při natáčení „prošlapávali nové, neznámé cesty“.

Jaký je hlavní rozdíl mezi natáčením ve formátu 3D oproti běžnému natáčení?

Při natáčení 3D se pracuje s dvěma kamerami, které zastupují pohled obou očí. Tím se veškeré náležitosti a obtíže s tím spojené znásobují.

Co bylo největším problémem, který jste museli překonat při natáčení filmu V peřině ve formátu 3D?

Asi to, že v Čechách nebyly takřka žádné zkušenosti s natáčením 3D filmů. Přestože tato technologie se poprvé začala používat už v 50. letech, potom byla velká pauza a velký návrat k ní nastal až v roce 2008. Museli jsme tedy sestavit tým, který by si tuto technologii osahal a otestoval ji. Každé 3D natáčení je tak svým způsobem dobrodružství, protože prošlapáváte novou cestu, musíte objevovat principy.

Přináší tato technologie i nějaká negativa?

3D je trochu krok zpátky v tom že tvůrce musí respektovat určitá omezení. Herci mohou například vstupovat jen do určitých koridorů, samotná kamera váží téměř 10 kg, což diskvalifikuje některé metody natáčení. Mnoho tvůrců proto 3D už předem pomlouvá a říká, že je to směr odsouzený k zániku. Ale zatím tomu nic nenasvědčuje, právě naopak.

Igor Konyukov (rozhovor)
Jak se vám spolupracuje s F. A. Brabcem?

Pan režisér je pro mě takový David Copperfield, který mě každý den něčím překvapil. A vždycky to vypadalo tak jednoduše. Karel Svoboda? No jasně, že Svoboda. Lucie Bílá? No samzřejmě! Karel Roden? Ten čeká za dveřma! A chceš písničku? A vytáhne ji z kapsy!

Jak vás přesvědčil, že bude film natáčet ve formátu 3D?

F. A. Brabec přesně ví, co chce, a přesvědčil mě, že ta spolupráce bude dobrá. Měl od nás volnou ruku a skvěle ji využil.

Co očekáváte od premiéry?

Především to, že se všichni sejdeme a pořádně to oslavíme. A také velkou návštěvnost, adekvátní té práci, kterou jsme na tom odvedli.

Film V peřině jednou větou?

Na začátku filmu nasaďte úsměv, a ten vám vydrží až do konce filmu.

Lucie Bílá (rozhovor)
obrazek
Šarmantní a starostlivá maminka Lucie Bílé V peřině trochu připomíná jinou zpívající maminku s překvapivým obsazením - Meryl Streep v muzikálu Mamma Mia!. Je něco, co o Lucii Bílé ještě nevíte? Nejoblíbenější a dost možná i nejlepší česká zpěvačka se objevila i před filmovou kamerou v Princezně ze mlejna, v Králi Ubu nebo Čase dluhů, na muzikálových prknech musela v nadživotně velkých rolích čelit upírovi či středověkým církevním fanatikům. Hudební komedie V peřině jí ale nabídl roli, která jí doopravdy padne jako ulitá - totiž roli možná ztřeštěné, ale určitě kurážné maminky. A jak bylo řečeno na začátku, hodně to Lucii Bílé ve filmu sluší. Ať už se ohání koštětem nebo prakem.

Největší pěvecká hvězda české pop musíc si tu a tam ve své kariéře odskočí k herectví. Ty nejzajímavější role jí připravil právě F. A. Brabec. V peřině ji obsadil do role odvážné maminky.

Čím vás F. A. Brabec získal pro film V peřině?

Frantovi bych se nikdy neodvážila říci ne, protože všechno, co jsme spolu doposud dělali, je fantastický. Strašně si ho vážím a jsme přátelé, i s jeho krásnou ženou Jaruškou. Pro mě je natáčení jeho filmů krásný odpočinkový období, kdy přijdu na jiné myšlenky a otevřu jiné dveře. V muzikálech jsem měla spoustu nádherných rolí, Carmen, Johanku z Arku, ale tady je to trochu jinak. Každý v sobě máme nějaké dítě a oslovovat to dítě v sobě je hrozně důležité, protože pak se člověk sám sobě neztratí.

Má pro vás natáčení i nějaké negativní stránky?

Je pro mě těžké jen v tom, že nejsem ranní ptáček.

Jak se vám líbily písničky René Rypara?

Spolupráce s Rendou je pro mě další obrovské překvapení. Zpěváka vždycky dělají písničky a současní skladatelé neumějí zapamatovatelné refrény. A s jeho melodiemi já se probouzím každé ráno. Určitě spolu něco uděláme i mimo film protože já se báječných lidí nezbavuju, naopak si je hýčkám.

Karel Roden (rozhovor)
Čím je pro vás výjimečná práce s F. A. Brabcem?

Vším. Mně se s ním hrozně dobře pracuje. Baví mě to, protože vím, co chce, všechno mi předehraje a já to pak s radostí napodobuju. Jeho filmy mají trošku jinou poetiku, jeho postavy jsou pro mě šťavnaté.

Bylo pro vás natáčení ve 3D nějak omezující?

Je to zajímavé. Ale pokud jde o natáčení, ne, myslím, že to člověka tolik neomezuje.

Nelákala vás příležitost si před kamerou zazpívat?

Já zpívat neumím, tak se do toho nehrnu. Já tady vlastně moc nezpívám.

Jiří Mádl (rozhovor)
Jak se vám spolupracovalo s režisérem F. A. Brabcem?

Dává hercům poměrně dost prostoru. Cítil jsem jeho důvěru, což je pro mě nejdůležitější. Obsadil mě mezi prvními a vůbec se mě neptal, jestli umím tančit a zpívat. Ta důvěra, i když trochu mylná, protože tančit a zpívat neumím, byla pro mě velmi zavazující.

V muzikálu jste si zahrál poprvé. Bavilo vás to?

Když jsem se dozvěděl, že mě někdo chce obsadit do muzikálu, tak mě to překvapilo, ale já jsem si to hodně přál. Všechny své dosavadní režiséry jsem přemlouval, aby natočili muzikál, protože jsem velký fanoušek tohoto žánru. Mám rád výzvy a tohle pro mě opravdu bylo něco nového. Nikdy předtím jsem před kamerou nezpíval ani netančil.

Jak se vám zpívají písničky René Rypara?

Rendovy písničky jsou super! Jsou to takové zpěvné popovky. Spousta filmů se jim vyhýbá a já vůbec nechápu proč, protože na plátně výborně fungují. Nepamatuji si, že by u nás někdo udělal takhle dobrý popový muzikál. Myslím, že každý, kdo má průměrný sluch, si je cestou z kina musí zpívat.

Jak jste se na muzikálový zpěv připravoval?

Nechodil jsem k žádným hlasovým specialistům … Jednoho dne jsem zkrátka přijel k Rendovi že to zkusím.Byl jsem připravený, že když mi to nepůjde, tak se zpěvu ve filmu vzdám, protože jsem to nechtěl ostatním kazit. Ale on mi řekl, že je to v pohodě. Stejně ale vím, že talent na zpívání nemám.

A jak vám šel tanec před kamerou?

Určitě jsem to občas kazil a nešlo mi to, ale ono se to k mé roli celkem hodilo. Pasovalo k ní, že jsem nebyl úplně dokonalý tanečník.

Můžete o své roli říct něco bližšího?

Já hraju postavu Karla, který je tiskař a celou dobu spí. Tím komplikuje život několika lidem a ani si to neuvědomuje. Zamiluje se do jakési virtuální slečny a nevšímá si toho, že ho miluje někdo ve skutečném světě.

Jak ovlivnil vaši práci fakt, že film se natáčel ve 3D?

Natáčení ve 3D ovlivnilo mou práci hlavně ze začátku natáčení, protože štáb si na 3D technologii teprve zvykal a přípravy trvaly trochu déle. Ale po pár dnech už jsme najeli na víceméně stejný rytmus, na jaký jsme zvyklý u běžných filmů. Navíc mě fascinovalo, že po každém záběru se na něj můžeme dívat rovnou ve 3D.

Film V peřině jednou větou?

Nejdůležitějším společným jmenovatelem tohoto filmu je radost.

Nikol Moravcová (rozhovor)
„A já zas jen to šampaňské a muži,“ říká Nikol ve filmu V peřině, kde hraje dívku Sen - krasavici, která se tu a tam vyskytuje ve snech každého muže. Ostatně, podobnou roli coby modelka zastává už několik let i ve skutečnosti. V peřině je sice její celovečerní filmový debut, pár hereckých zkušeností má už ale za sebou. Můžete si ji pamatovat jako „ženu“ v seriálu Dokonalý svět.

Film V peřině je vaším vůbec prvním celovečerním snímkem. Jak jste se k němu dostala?

Přes castingovou agenturu, která mi poslala scénář a termín kamerových zoušek. Ale protože jsem v tu dobu pracovala v Istanbulu jako modelka, do zasněžených Čech se mi moc nechtělo. Dnes ale nelituju.

Čím vás zaujal film V peřině a role v něm? Věděla jste od začátku, že jdete do prvního českého 3D filmu?

O tom, že bude film ve formátu 3D, jsem se dozvěděla až po tom, co jsem roli získala. Bylo to pro mě příjemné překvapení i z toho důvodu, že to byl můj první celovečerní film, kde mám jednu z hlavních rolí. Postupně jsem se také dozvídala o dalších hereckých kolezích a kolegyních, o nenáročném charakteru mé postavy a nakonec také o tom, že jde o muzikál a mou roli přezpívá sympatická Helena Zeťová.

Znáte se s Helenou Zeťovou, která Vaši postavu zpívá? Nechtěla byste si dívku Sen i zazpívat?

To je asi největší paradox. S Helenou jsem se osobně zatím nesetkala a to i přesto, že jsem se musela perfektně naučit frázování a věrohodně "plejbekovat" všechny písničky, které nazpívala pro mou roli. Myslím, že je výsledek velmi autentický, i proto, že máme s Helenou dost podobné chrapláky.

Byla jste před kamerou nervózní? Všude okolo držitelé Českých lvů . . .

Na trému ani nervozitu netrpím, což je někdy škoda, protože to člověka dokáže občas motivovat. Ale díky skvělému přístupu ostatních herců jsem se na place i mimo něj (maskérna, catering) cítila jako rovnocenná kolegyně. Navíc jsem na place zdaleka nebyla nejmladší, takže jsem se i já snažila působit autoritativně na dětské herecké kolegy a tím se i možná zamaskovala moje případná nejistota.

Film má hodně letní a rozvernou náladu. Bylo takové i natáčení a atmosféra na něm?

Natáčení je jedna velká krásná vzpomínka na léto, ke které se často s Jirkou Mádlem nebo Aničkou Stropnickou vracíme a ještě dlouho budeme!

Točilo se v létě v krásném Písku. Měli jste možnost si město a léto trochu užít?

Měla jsem s malým Matějem Převrátilem největší počet natáčecích dní a tak jsem v Písku trávila víc času než doma v Praze, ale ubytování v úžasném hotelu Biogaf mi to vynahradilo. Krásné historické město Písek jsem si prohlédla nejvíc v pauzách mezi natáčením. Město má skvělou doslova pohádkovou atmosféru a spousty zvědavých obyvatel.

Mohla byste popsat postavu, kterou V peřině hrajete?

Ve filmu ztělesňuji Dívku Sen všech mužů a zároveň Dívku Zlý sen všech žárlivých žen a manželek. Hraji typickou krasavici z titulních stran časopisů a tajných i veřejných představ o ideálu krásy nejen 50. let, ale i dneška. V její kabelce nesmí chybět zrcátko ani rtěnka a její obvyklá snídaně sestává z šampaňského a kaviáru. Dívka Sen je kromě toho, že je velmi sexy, taky oblíbená u dětí, protože jim vše dovolí. O to méně sympatií má u žen, ale objevuje se jen, když muži spí, takže sis zas tolik luxusu neužije....

Vaše dívka Sen je krásná. Je to hodná princezna nebo spíš trochu zhýralá?

Snažila jsem se, aby postava přes všechny negativní vlastnosti a narcismus ukázala, že není jen bezohledá mrcha, ale že má i starost o ostatní, především o děti, kterým omylem dělá chůvu. Protože má být opravdu dokonalá po všech stránkách, tak na ní těžko najdete chyby a tři hodiny, které jsem trávila v maskérně, k tomu také dodaly své.

Chtěla byste se mužům zdát, nebo je „být snem“ příliš zavazující?

Být snem je až příliš zodpovědný úkol. Mladí lidé jsou občas plní ideálu a težko se někdy smiřují s realitou. V jistém směru vámi může úloha „snu“ podvědomně manipulovat a to může být zavazující, náročné ale třeba i osvobozující. Za sebe si vybírám Sen jen na filmovém plátně.

Měla jste někdy tak živý sen, že jste si nebyla jistá, jestli už to nebyla skutečnost?

Nestává se to často, ale když už takový živý sen mám, nepřikládám mu sice velkou důležitost, ale přemýšlím nad jeho příčinou a nebojím se ani svěřit se s tím ostatním. Zato deja-vu se mi periodicky vrací a je mi stále velkou záhadou.

Jak se vám pracovalo s režisérem F. A. Brabcem?

Spolupráci s Františkem si nemůžu vynachválit! Dává velký prostor hercům, vnímá jejich požadavky a snaží se jim i vyhovět. Je také velmi známý tím, že skvěle předehrává a tím šetří čas celé produkci i štábu. Se svou partnerkou, kostýmní výtvarnicí Jary Pecharovou, se během natáčení výborně doplňují a podle toho vypadá i atmosféra na place.

Absolvovala jste během natáčení V peřině i nějakou náročnou akční scénu?

Pokud se dá brát tančení ve 35°C vedru na kočičích hlavách píseckého náměstí na patnácticentimetrových podpatcích za náročnou scénu, tak ano. A z akčních scén si vybavuji hromadné utíkání ze schodů při výbuchu čističky peří, ale to jsem měla podpatky jen dvanácticentimetrové. Za náročnou a trochu i akční považuji také scénu, kdy mě paní Hilda (Nina Divíšková) probodává pletací jehlicí. Nebýt stoptriku, je po mně!

Jak náročná byla příprava choreografie?

Když choreografka Dana zjistila, že mám vysoké lodičky v každě scéně filmu, tedy i v taneční, nezbývalo než choreografii přizpůsobit kostýmu. A tak většinou jen mávám rukama, posílám pusinky do kamery anebo mě statní tanečníci přenášejí, popř. přidržují v nekonečných otočkách.

Scéna souboje nevěst jakoby vypadla z West Side Story. Jak náročná byla příprava?

Moje sokyně Anička coby druhá nevěsta je díky divadelní přípravě v tanci mnohem zdatnější (a taky měla nižší podpatky), takže příprava se přizpůsobovala hlavně objemným šatům a závoji. V den natáčení této scény navíc strašně foukalo a tak je výsledek ochuzen o pár pěkných tanečních kreací, o to víc jsme musely dát do výrazů obličeje.

Taneční scény vás bavily, nebo pro vás byly obtížné?

Málokdo možná ví, že jsem svůj exibicionismus prvně začala uplatňovat jako cvičitelka aerobiku a tak mám k tanci a dalším pohybovým aktivitám velmi blízko. Vzhledem k tomu, že všechny písničky, na které se ve filmu tančí, za mě nazpívala Helena Zeťová, musela jsem se trefovat do textu a dodržovat playback s tanečními kroky. Ale musím uznat, že i přesto všechno mě taneční scény bavily. Také díky úžasným tanečnicím, které mi moc pomáhaly.

Jak jste vnímala fakt, že váš první film je hned filmem ve formátu 3D? Bylo tím vaše účinkování v něčem obtížnější?

Byla to pro mě veliká čest a také zodpovědnost, kterou jsem pociťovala hlavně při prvních zkušebních kamerových zkoužkách, které jsem absolvovala hned s Karlem Rodenem. Byla to pro nás pro všechny první zkušenost v 3D, ale kromě efektů při některých scénách jsem rozdíl nevnímala. Snad jenom to věčné čekání po dotočení scény, jestli je všechno synchronní a v pořádku po stránce kamery.

Zdají se vám v noci sny? Dokážete si je zapamatovat?

Sny jsou pro mě nedílnou součástí bdění. Často se mi během dne vybavují a nesnažím se je potlačovat, ale už dávno jsem zjistila, že je zbytečné v nich hledat skryté významy.

Věříte na výklady snů?

Jak jsem zmiňovala výše... ve snech se mi zjevují situace a lidé, pro které znám vysvětlení jen já sama a proto se je snažím vyložit po svém. Většina mých snů je spíše o pocitovém vnímání než obrazovém a prý často ze spaní mluvím, ale to má asi na svědomí má láska k zelenému čaji.

Jaké máte plány do budoucna? Máte ambice pokračovat v herecké kariéře? Dostáváte již nějaké další filmové nabídky?

I když možná působím cílevědomě a ambiciozně v této, tedy herecké oblasti, jsem soudná a dobře vím, že se hodím pouze na určitý druh rolí, které jsou trochu povrchní, poznamenané světem modelingu nebo showbyznysu, jsou trochu vyzývavé a hlavně  "blonďaté". Stejně jako má role Dívky Sen, drbny z recepce ze seriálu Dokonalý svět nebo třeba nevěsty, která si bere staříka pro pěníze. To jsou role, které mi padnou přímo na tělo a takových je pomálu. Nejsem výrazově tolik tvárná a ani si nevěřím na větší charakterní roli, ale hodlám se v této oblasti dovzdělávat, tak kdo ví... Zatím si vystačím s moderováním nejen pro Fashion TV.

Anna Stropnická (rozhovor)
obrazek
V peřině je její filmový debut, diváci jí ale znají ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. A zatímco její bratr vystupoval pod vedením režiséra F. A. Brabce ve filmu Máj coby „strašný lesů pán“, Anna Stropnická V peřině diváky jako milá a potrhlá Bětka spíše okouzlí. Ona sama se ve filmu snaží zaujmout a okouzlit Jiřího Mádla, do něhož je nešťastně a osudově zamilovaná, a nebojí se o něj svést pěvecký a taneční souboj nevěst.

Film V peřině je vaším vůbec prvním celovečerním snímkem. Jak jste se k němu dostala?

Přes konkurz. Byla jsem pozvána castingovou agenturou Petry Svarinské. Nebylo to ale zadarmo. Absolvovala jsem tři kola konkurzu, než jsem byla vybraná.

Čím vás zaujal film V peřině a role v něm? Věděla jste od začátku, že jdete do prvního českého 3D filmu?

Film mě zaujal svým zauzlovaným příběhem. Je to hlavně originální nápad. A také úžasný na zpracování- tématika snů musí být pro filmaře hodně lákavá. Nejdřív jsem se dozvěděla, že to bude takový retro pohádkový muzikál. Už to bylo lákavé, a když se ještě přidal formát 3D… Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se zúčastnila zrovna tohoto projektu.

Byla jste před kamerou nervózní? Všude okolo držitelé Českých lvů . . .

Já vím, ale mně to ani nepřišlo. Točili jsme hravou komedii, takže tam ani na nějaké nervózní chvilky nebylo kdy. Byla tam skoro pořád legrace. Kdybych měla ztvárnit nějakou vážnou roli a dramatické situace, asi bych byla mnohem nervóznější.

S kým s hereckého ansámblu jste se před kamerou potkávala nejčastěji, a jak se vám spolupracovalo?

Nejvíc jsem točila s Jirkou Mádlem a Nikol Moravcovou a myslím, že nám to sedlo. Trávili jsme spolu i volný čas večer, kdy jsme povídali do noci.

Film má hodně letní a rozvernou náladu. Bylo takové i natáčení a atmosféra na něm?

No právě. Jestli tato nálada z filmu sálá, tak je to právě proto, že není falešně vyrobená. Takové to léto tenkrát v Písku prostě bylo.

Točilo se v létě v krásném Písku. Měli jste možnost si město a léto trochu užít?

Je pravda, že spíš po večerech. Přes den jsem měla volno snad jen jednou, tak jsem se šla projít přes most a navštívila jsem nějaké zašité krámky.

Mohla byste popsat postavu, kterou V peřině hrajete?

Je to švadlenka, která má trable s láskou. Je zamilovaná do nájemníka z podkroví- pana Karla (toho právě hraje Jirka Mádl). Vzhledem k tomu, že je v lásce trochu nezkušená, pomáhá jí celá rodinka, včetně jejího pana šéfa v podání Karla Rodena, aby si jí ten její vyvolený konečně všimnul. Bětka je pro mě srdeční záležitost, když mám pomalý vedení, na Bětku si vždycky trochu vzpomenu.

Je těžší kilo železa nebo kilo peří?

Já si to radši nejdřív zvážím!

Jak se Vám Bětka hrála, hrát někoho tak hodného a upřímného může být náročné.

Já jsem si to hrozně užívala. Hlavně je to pohádka, takže je tam dovolená drobná nadsázka. A ona není jenom hodná, je to trochu trdlo, a to mě moc bavilo hrát!

Jak se vám pracovalo s režisérem F. A. Brabcem?

Byla to legrace. Měla jsem nějakou představu, se kterou jsem přišla, a František ji uměl úžasně rozvést. Bavilo mě pozorovat, jak mi ukazuje nástin, jak by chtěl, aby to vypadalo. Pak jsem si tam přidala něco svýho a oba jsme byli spokojení.

Váš bratr hrál jednu z hlavních rolí v Brabcově předchozím snímku Máj. Probírala jste s ním své účinkování ve filmu V peřině a poradil Vám, jak vyjít s režisérem?

Nebylo potřeba, aby mi radil jak vyjít s panem režisérem. Už na konkurzu jsem poznala, že má smysl pro humor a že ví, co chce točit. Tím pádem jsem mu důvěřovala ve všem, co mi radil a co po mně chtěl.

Jak se vám natáčení filmu V peřině dařilo časově skloubit s natáčením seriálu Ordinace v růžové zahradě 2?

Vyšlo to úplně úžasně - Ordinace měla v té době měsíc prázdnin.

Jak náročná byla příprava choreografie na film?

Měli jsme na to zhruba týden. Taneční kreace se nám musely trochu přizpůsobit, abychom je s tak krátkou přípravou zvládli. Škoda, že to netrvalo déle, chodit na taneční lekce zadarmo? Paráda!

Scéna souboje nevěst jakoby vypadla z West Side Story. Jak náročná byla příprava?

Příprava ani tak ne, spíš samotné natáčení. Byla to první scéna, co jsem točila. Ještě jsem se ani nestihla rozkoukat a už jsme stály na značkách před kostelem a jel playback. Navíc trénovat to v teplákách a tancovat to pak v šatech s vlečkou a na podpatcích je trochu rozdíl. Navíc si pamatuju, že ten den byl skoro jediný, kdy byla fakt zima. Foukal vítr, takže jsme často měly závoje po celou písničku přes obličej. Když jsem na to upozorňovala u jednoho ze záběrů, František mi řekl: „To je dobře, já nemusím na herečku vidět pořád.“

Taneční scény vás bavily, nebo jste je musela spíš přetrpět?

Bavily mě hrozně! Je pravda, že se točily déle, než scény ostatní, ale to mi nevadilo. A melodie písniček jsou tak chytlavé, že jsem si to vždycky pískala ještě dva dny potom.

Jaký je váš vztah ke zpěvu? Zpívala jste někdy před filmovou kamerou?

Můj vztah ke zpěvu je obdivný. Na jeho techniku jsem pořád ještě nepřišla, to je důvod, proč ve filmu bohužel nezpívám. Mám malý rozsah a výšky jsem nevytáhla. Mrzí mě to, ale alespoň mám ještě na čem zapracovat.

Jak jste vnímala fakt, že váš první film je hned filmem ve formátu 3D? Bylo tím vaše účinkování v něčem obtížnější?

Myslela jsem, že to bude náročnější. Že budeme mít přesně vyznačené, kam ještě můžeme jít, a kde bychom už byli třeba rozmazaní. V pohybu jsme ale měli stejnou volnost, jako před normální kamerou. Takže rozdíl byl akorát v přípravě záběrů.

Zdají se vám v noci sny? Dokážete si je zapamatovat?

Zdají se mi pokaždé a většinou si je pamatuju. Nestane se ale mockrát, že se mi zdá něco hezkého. Většinou je to změť obrazů, které na sebe ani nenavazují. Po probuzení mám někdy pocit, že si tělo ani nemohlo odpočinout, ale právě tím, ze sebe vyplavuje veškerý stres.

Věříte na výklady snů?

Dřív jsem docela věřila. Teď jen když mám hodně živý sen, běžím se podívat do své snářské knížky.

Měla jste někdy tak živý sen, že jste si nebyla jistá, jestli už to nebyla skutečnost?

Častokrát. Nejvíc se mi to stává, když usnu někde na neobvyklém místě. Anebo když mám vstát před nějakou důležitou událostí. To se mi pak pořád zdá, že už vstávám a že nestíhám.

Jaké máte plány do budoucna? Dostáváte již nějaké další filmové nabídky?

Teď v květnu se začne točit film Můj vysvlečenej deník režiséra Martina Dolenského, kde hraju roli dívky Andy. Film se bude točit podle stejnojmenné knížky. Měla by to být taková syrová výpověď jedné dospívající holky. Jinak doufám, že bude pořád dost práce a taky trochu odpočinku.

Amélie Pokorná (rozhovor)
V peřině je tvůj první film. Jak jsi se do něj dostala?

Přišla jsem na casting a tam si mě vybral pan režisér Brabec.

Byl to tvůj vlastní nápad, přihlásit se na konkurz, nebo tě přivedli rodiče?

Byl to nápad Alenky Kubálkové, která má na starosti děti ve filmech a už jsem s ní točila Pojišťovnu štěstí. Tam si mě zas vybral přímo pan režisér Adamec v jedné restauraci, kde jsem byla s tátou. Takže to byla všechno náhoda.

Líbí se ti příběh, který film V peřině vypráví?

Strašně se mi líbí.

Co tě na natáčení bavilo nejvíce?

Jak jsem spala v peřině a jak jsem točila s mým filmovým bráškou.

Bylo také něco, co tě nebavilo a co byla otrava?

Učit se texty.

Odnesla sis nějaký napínavý nebo dobrodružný zážitek?

Dobrodružný bylo, když mě ten velký chlap odnesl v pytli.

Točilo se v létě v krásném Písku. Byly už to pro tebe prázdniny nebo hlavně práce?

Natáčení jsou pro mě vždycky prázdniny. Děsně mě to baví.

Jak by se ti líbilo skočit opravdu do peřiny do jiného světa?

To bych chtěla zkusit. Ale stýskalo by se mi po rodičích.

Jaké vlastně bylo točit před zeleným pozadím a jen si představovat, co všechno je okolo?

Normální. Já si dokážu představit cokoliv bez problémů.

Skamarádila ses se svým filmovým tatínkem Karlem Rodenem a maminkou Lucií Bílou?

Ano. Lucie byla hrozně hodná a s Karlem byla legrace.

Jaký byl Bolek Polívka dědeček a paní Balzerová babička?

Byli suprový. Dobře hráli a byli tak hodný, jako opravdová babička a děda.

Chtěli byste mít vychovatelku jako je Nikol Moravcová?

Jo. Protože je moc hezká.

Máš ráda 3D filmy, na které se kouká s brýlemi? Chodíš na ně s rodiči do kina?

Ano. Táta mě bere do kina často. Teď mě nejvíc bavilo Rio a na Peřinu se už děsně těším.

Jaké filmy tě baví nejvíce?

O zlu a dobru. A vždycky se bojím, aby to dobře dopadlo.

Máš v plánu si už brzy zase zahrát v nějakém filmu?

Ano. František Brabec mi slíbil, že budu hrát u něj v jeho novém filmu Broučci.

Až budeš velká, chceš se stát herečkou?

Ano. Ale stejně tak se chci stát i baletkou.

Měla jsi někdy tak živý sen, že jsi si nebyla jistá, jestli už to nebyla skutečnost?

Ano, když se mi zdálo, jak jsem ve škole. Ještě totiž chodím do školky, ale nemůžu se dočkat, až budu v 1.třídě.

Zdají se Ti v noci sny? Dokážeš si je zapamatovat?

Někdy jo a někdy ne. Teď naposledy se mi zdálo o tom, jak jezdím na kole.

Matěj Převrátil (rozhovor)
V peřině je tvůj první film. Jak jsi se do něj dostal?

V peřině je můj druhý film. Úplně první roli jsem dostal ve filmu Péťa a králík. Šlo o seminární práci jedné studentky FAMU. Do filmu V peřině jsem se dostal víceméně náhodou. Dělal jsem konkurz na úplně jiný film, pan režisér Brabec pak viděl moje kamerové zkoušky a na jejich základě mě pozval na konkurz do Peřiny.

Byl to tvůj vlastní nápad, přihlásit se na konkurz, nebo tě přivedli rodiče?

Jak už jsem říkal, byla to tak trochu náhoda.

Líbí se ti příběh, který film V peřině vypráví?

Ano, líbí. Co tě na natáčení bavilo nejvíce?

Líbilo se mi jak natáčení v ateliérech na Barrandově, tak exteriéry v Písku. Na Barrandově bylo dobré, že jsme nemuseli čekat na počasí, a v Písku zase to, že většinu času bylo teplo a svítilo sluníčko. Tedy až na první den, kdy se natáčely scény u kostela, protože hodně foukalo a byla nám všem zima.

Bylo také něco, co tě nebavilo a co byla otrava?

NIC. Až na postsynchrony, kdy jsem musel dělat vzdechy a to mi totálně nešlo.

Odnesl sis nějaký napínavý nebo dobrodružný zážitek?

Jeden den jsme v Písku měli na výběr, jestli budeme točit scénu, která měla být ve stínu, nebo jinou, která vyžadovala sluníčko. A štáb byl nerozhodný a netrpělivý, a já se kvůli tomu musel pětkrát převléknout z kostýmu do kostýmu.

Točilo se v létě v krásném Písku. Byly už to pro tebe prázdniny nebo hlavně práce?

Byly to pro mě hlavně prázdniny, ale něco jsem se u toho i naučil. V hotelu jsem pak večer doháněl povinnosti do školy.

Naučil ses při natáčení něco nového, co si předtím neuměl?

Snad jsem se naučil být trochu trpělivý, když jsme na něco čekali. A při filmování se stále na něco čeká, třeba než se vymění objektivy u kamery.

Jak by se ti líbilo skočit opravdu do peřiny do jiného světa?

Asi by se mi to líbilo, protože tam je něco zajímavého, ale vždycky bych chtěl mít jistotu, že se z peřiny dostanu zase zpátky.

Jaké vlastně bylo točit před zeleným pozadím a jen si představovat, co všechno je okolo?

Bylo to zvláštní, ale zas tak moc mi to nevadilo. Trochu těžké bylo představovat si, že ve scéně jsou nějaké kulisy a dekorace, když tam žádné nebyly. Ale doufám, že jsme to zvládli.

Jak ti šlo před kamerou tancování?

Netančím rád. Nebaví mě to. A moc mě při tom bolej nohy.

Skamarádil ses se svým filmovým tatínkem Karlem Rodenem a maminkou Lucií Bílou?

Ano, natáčení s nimi bylo prima. Maminka Lucie mě pak vzala na Carmen do Hudebního divadla v Karlíně a s tátou Karlem jsme se podělili o koťata, která se během natáčení narodila na mlýně pana režiséra Brabce.

Jaký byl Bolek Polívka dědeček a paní Balzerová babička?

Byla s nimi legrace.

Chtěli byste mít vychovatelku jako je Nikol Moravcová?

Vzhledem k tomu, že máme ve škole za vychovatele Vaška, který nám skoro všechno dovolí, tak bych asi neměnil. Ale Nikol je jinak fajn holka.

Skamarádil ses se svou filmovou sestrou Amélií?

Pořád mě chtěla pusinkovat a to se mi nelíbilo.

Máš rád 3D filmy, na které se kouká s brýlemi? Chodíš na ně s rodiči do kina?

3D filmy mi přijdou vlastně normální. Do kina na ně chodíme, zrovna nedávno jsme byli na filmu Fimfárum 3, které mělo být ve 3D, ale místy se mi zdálo, že to moc 3D nebylo.

Jaké filmy tě baví nejvíce?

Dobrodružné, například Indiana Jones, Flynn Carsen a podobně.

Máš v plánu si už brzy zase zahrát v nějakém filmu?

Ano, vypadá to, že v létě bych měl hrát v jednom dobrodružném filmu pro děti.

Až budeš velký, chceš se stát hercem?

Zatím nevím.

Měl jsi někdy tak živý sen, že sis nebyl jistý, jestli už to nebyla skutečnost?

Takové sny se mi zdají skoro pořád. Někdy jsem opravdu rád, když se probudím, a jindy zase ne. Bohužel ty hezké sny bývají kratší než ty ošklivé.

Zdají se ti v noci sny? Dokážete si je zapamatovat?

Jak už jsem řekl, sny se mi zdají. A některé si pamatuji velmi dobře.

Umíš střílet z praku?

Jo.

Nina Divíšková (rozhovor)
obrazek
Jak jste reagovala na nabídku zahrát si roli hlavního zloducha?

František mě jednoho dne zavolal a říká: „Nino, šla byste se mnou do muzikálu?“ A já říkám: „S vámi bych šla i do pekla, ale já neumím moc zpívat, a když, tak špatně.“ On říká: „Tak to zkusíme.“ Tak jsme to zkusili a můj „záporný“ song tam zůstal.

Jaká pro vás byla již několikátá spolupráce s F. A. Brabcem?

Jedním slovem skvostná. On je úžasný, já ho mám hodně ráda. A nejen s režisérem, ale s celou partou kolem.

Jak byste popsala svou roli Hildy?

Je to potvora, která špiní sny. Ale vlastně je to pochopitelné, protože se ukáže, že také trpí.

Jak jste se cítila v Hildině výpravném kostýmu s parukou a kloboukem?

Měla jsem na hlavě takovou síť a na ní teprve tu paruku a klobouky. Celé to tvořilo obrovský kokon, se kterým jsem ani nemohla nastoupit do auta. Když jsem v tom chodila v Písku po ulicích, děti se mě bály, kvůli tomu, co jsem měla na hlavě, a kvůli černému kostýmu.

Vy sama jste masku něčím obohatila?

Měla jsem takový nápad - že záporná postava musí mít černé brýle. A František, jak je jeho zvykem, na všechny moje blbé nápady slyší.

Čeho jste se před natáčením nejvíc bála?

Nejvíc jsem se bála písniček, že to nezvládnu. Nakonec tam zpívám, i když to moc neumím.

Budou si diváci zpívat cestou z kina?

Některé písničky určitě, protože jsou dost chytlavé a vtipné a každý kromě mě je zpívá krásně.

Arnošt Goldflam (rozhovor)
Čím vás zaujal film V peřině a role v něm? Věděl jste od začátku, že jdete do prvního českého 3D filmu?

Mluvilo se o tom, že to má být první český 3D film, mě ale spíše zajímalo, jaká je to role, o čem ten film je a jak se s tím vypořádám!

Nemýlíme-li se, s F. A. Brabcem jako režisérem jste spolupracoval vůbec poprvé. Jak vás oslovil? Jak se vám s ním pracuje?

S F.A. Brabcem se mi pracovalo dobře. On věděl co chce, je hravý, zapálený a zbytečně mě netýral a ještě se choval přátelsky. Co si herec může více při práci přát?

Sám jste režisér, snažil jste se F.A. Brabcovi někdy radit a mluvit do práce?

To si nikdy nedovoluju, radit jinému režisérovi, když jsem v jeho filmu hercem. Navíc jsem rád, že nemám tu zodpovědnost, tak se snažím spíše poslouchat a naplňovat, pokud mi to jde.

Bylo natáčení 3D filmu nějak jiné od ostatních filmů? V čem? Je práce na 3D filmu pro vás jako pro herce v něčem odlišná?

Možná jsem musel víc dávat pozor, abych se pohyboval ve vymezeném prostoru, jinak je to stejné ve 3D jako v normálním filmu.

Při natáčení Peřiny jste se potkali s Bolkem Polívkou. Po jak dlouhé době ve filmu?

Já jsem se velmi těšil, že se s Bolkem zase potkáme, když se známe a myslím, že i máme v oblibě už cca 40 let a párkrát jsme už spolu účinkovali v divadle nebo ve filmu. Ovšem co čert nechtěl, já mu V peřině chodím za jeho filmovou manželkou Eliškou Balzerovou právě když on není doma. Takže jsme se setkali jen v jednom jediném dni a v jediné scéně! Bohužel.

Jak byste popsal svou roli ve filmu V peřině?

Hraju policistu, spíš takového maloměstského popletu, který je zamilovaný do Elišky Balzerové, ovšem jen platonicky, ona o mě nemá zájem. Ale to se dalo čekat, když její filmový manžel je Bolek, i když ten, na čas, zázrakem zmizel...

Absolvoval jste jako policista během natáčení V peřině i nějakou náročnou akční scénu?

Ano, střílel jsem a lezl na železnou bránu a mizel také v tajemné díře. On byl sice připraven kaskadér, vycpán, nalíčen, nalepeny vousy a podobně, ale já jsem si sešup do díry zkusil sám a pak už to tak zůstalo.

Film má hodně letní a rozvernou náladu. Bylo takové i natáčení a atmosféra na něm?

A taky to letní bylo. Jinak jsme ovšem pilně pracovali.

Točilo se v létě v krásném Písku. Měli jste možnost si město a léto trochu užít?

Jen ve volných chvílích, jak jinak. Ale sem tam hodinka na procházku se našla.

Snímek V peřině je muzikál; máte ve filmu také nějaký pěvecký part a taneční scény?

Máme ve filmu s Eliškou Balzerovou pohybovou scénu se strašidly, což jsem s její laskavou radou i pomocí jakž takž zvládl. Doufám! A zpívám tam-tuším- jeden verš a myslím, že i to stačí!

Zdají se vám v noci sny? Dokážete si je zapamatovat?

Sny se mi zdají ale ne moc příjemné, spíš katastrofické.Něco si pamatuju, jiné radši zapomenu.

Věříte na výklady snů?

Podle toho na jaké...

Měl jste někdy tak živý sen, že jste si nebyl jistý, jestli už to nebyla skutečnost?

Všechny, nebo většina snů, které mám, se mi zdají velice živě. Často někam prchám, vraždím a trnu, že budu odhalen, nebo mě samého pronásledují, soudí, trestají a podobně. Než dojde ke katastrofě, mívám to štěstí, že se probudím. Ale bývá to až v poslední chvíli!

Josef Vojtek (rozhovor)
Čím je pro vás vaše postava nová?

Ve skutečnosti mi to až tak cizí nebylo, protože v Teplicích jednu restauraci opravdu vlastním. Založil jsem ji kdysi, když jsme jezdili s kapelou pozdě večer z koncertů a všude měli zavřeno, tak abychom měli kam jít na pivo. Ale tohle je samozřejmě filmová role a já jsem za to Františkovi vděčný. A jakou jinou roli bych mohl hrát než hostinského? Milovníka už těžko.

Jak jste spokojený se svou maskou?

Jsem rád, že vypadám jinak. Říkal jsem, že nechci být jako „Pepa Vojtek z Kabátu“, protože to je film, ne videoklip. Já se díky tomu líčení dovedu i víc odvázat, nemusím se pořád hlídat. To dává pocit tý role.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Úterý 21. 10. 2014 Svátek má Brigita
    Vyhrávej v casino.cz   Ušetři na UkažSlevy.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz