Ve stínu

O projektu

Nový film režiséra Davida Ondříčka Ve stínu vznikl podle původního scénáře Marka Epsteina. držitele několika prestižních ocenění (Hartley-Merrill Prize, několikanásobné ocenění v Cenách Sazky), autora scénářů k českým filmům Roming, Signál, Vrásky z lásky nebo Václav, za nějž společně s Jiřím Vejdělkem získali cenu pro nejlepší scénář na MFF v Šanghaji a byli nominováni na Českého lva.

Hlavní role vytvořili Ivan Trojan a uznávaná mezinárodní hvězda - německý herec Sebastian Koch, známý z oscarového dramatu Životy těch druhých, ale dnes třeba i z hollywoodského snímku Neznámý, kde si zahrál po boku Liama Neesona a Diany Krugerové nebo aktuálního pokračování akčního thrilleru Smrtonosná past.

V dalších rolích uvidíme Soňu Norisovou jako Haklovu ženu Jitku, Davida Švehlíka v roli Haklova policejního parťáka Beňa, Jiřího Štěpničku jako Haklova nadřízeného, dále pak Marka Taclíka, Norberta Lichého, Martina Myšičku, Miroslava Krobota a další. Vzhledem k náročnosti projektu museli producenti David Ondříček a Kryštof Mucha zajistit financování z domácích i zahraničních zdrojů.

Film Ve stínu vznikl v česko-slovensko-polsko-izraelské koprodukci. Producenty filmu jsou David Ondříček (Lucky Man Films) a Kryštof Mucha a Ehud Bleiberg -Bleiberg Entertainment, koproducenty Jacek Naglowski a Agnieszka Janowska z polské produkční společnosti Centrala Film a za Slovensko Patrik Pašš (Trigon Production). Koproducentem jsou dále společnosti RWE, United King Films a Barrandov Studio, hlavním partnerem je TV Nova, parterem jsou HBO, České dráhy a Odra film.

Realizaci filmu Ve stínu podpořili jak Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie, Audiovizuální fond SR, tak evropský fond Eurimages, bez jehož finančního přispění by snímek nemohl vzniknout. Film podpořilo hlavní město Praha a rovněž Polský filmový institut.

„Od počátku jsme usilovali o to vytvořit velký evropský projekt, na němž by spojili síly zástupci kinematografií středoevropského regionu - a to jak v oblasti financování filmu, tak prostřednictvím hereckého obsazení nebo jako členové nejužšího tvůrčího štábu,“ říká producent Kryštof Mucha. „Při své práci pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary jsem byl účastníkem mnoha diskusí, v nichž se hledá odpověď na otázku, jaký typ českého filmu je schopen získat zájem zahraničních diváků. My jsme se tímto snímkem pokusili o jednu z odpovědí. Ve stínu nabízí nejen atraktivní detektivní zápletku na pozadí skutečných reálií, ale především silný příběh o hledání pravdy bez kompromisů a jsem přesvědčen, že právě díky tomu bude film schopen oslovit i mezinárodní publikum,“ dodává producent.

Snímek do domácích kin uvede společnost Falcon. Mezinárodně film zastupuje společnost Bleiberg Entertainment, která je prodejcem práv pro světové uvedení filmu. „První reakce ze zahraničí naznačují, že se podařilo to, o co jsme dlouhodobě usilovali,“ říká Kryštof Mucha. „Věřili jsme od počátku, že může vzniknout výjimečný film, který bude důležitý nejen pro české diváky, ale přínosný a srozumitelný i pro zahraniční. Ve stínu je poctivý projekt ve všech tvůrčích oblastech, žádná ani umělecká ani řemeslná složka nebyla opomenuta,“ dodává Kryštof Mucha.

Příběh

„Film Ve stínu je film noir. Jedná se o dobovou detektivku,“ charakterizuje snímek režisér David Ondříček s tím, že chtěl především udělat film s výraznou vizualitou, která by odpovídala dobové atmosféře. Přestože jde o jeho pátý celovečerní snímek, sám režisér se brání srovnání se svou předchozí režisérskou tvorbou.

„Film Ve stínu nemá s mojí předešlou tvorbou v podstatě nic společného. A jestli ano, já to nedokážu posoudit,“ říká David Ondříček. „ Ve stínu byl a je pro mne a ostatní spolupracovníky obrovskou výzvou. Dali jsme do filmu vše, co v nás v dané chvíli bylo, a věřím, že to ve filmu je vidět. Jinak co se týče filmové kontinuity, snažím se, abych do dalšího filmu dal vždy to, co jsem se naučil na předešlém. Tento film je tak jiný oproti mým přechozím také proto, že jsem cítil velkou potřebu změny. Prostě si vyzkoušet něco nového, posunout laťku výš. Dále to cítím jako povinnost vůči našim otcům a dědům. Nadneseně řečeno, natočili jsme film ve jménu otců.“

Žánr detektivky býval v českém filmu velmi oblíbený a častý, ale v moderní české kinematografii jakoby se ho tvůrci báli. David Ondříček měl odvahu se do něj pustit. Proč?

„Nevím,“ přiznává se režisér. „Ale spíše nevím, proč se detektivního žánru báli, než proč já jsem měl odvahu. Kvalitní detektivka s přesahem, je přeci zábavná a poučná v jednom. Mě opravdu fascinuje řada detektivek s majorem Kalašem. Neříkám, že se snažím navázat, ale určitá inspirace tam je. Především v atmosféře.“

U dobové detektivky jako je Ve stínu musíte již ve scénáři na jedné straně ctít pravidla žánru, ale na druhé straně respektovat dobové reálie. Jak lze tyto věci vzájemně skloubit, vysvětluje scenárista Marek Epstein: „Velmi špatně. Nejsem historik a dokonce ani velký milovník detektivek. Moje sázka byla spíš na zajímavé postavy a psychologii. David zase dohlídl na napětí a tajemno. Snad ten výsledný koktejl bude stravitelný.“

Dlouhá filmová cesta

Vznik filmu Ve stínu prošel řadou etap a několikrát stáli tvůrci a producenti před rozhodnutím, zda jej vůbec realizovat. „S producentem Kryštofem Muchou jsme sháněli finance čtyři roky. Dvakrát jsme film odložili, Marek Epstein napsal sedmnáct verzí scénáře,“ popisuje úsilí o vznik snímku David Ondříček . „Pokud bych to měl absolvovat znovu, odmítl bych. O to větší byla Ve stínu výzva, pro mne a všechny zúčastněné.“

V čem byly podle scenáristy Marka Epsteina ty nejzásadnější proměny scénáře? „Myslím, že z té původní verze zůstalo v textu téma, rok, kdy se příběh odehrává a jména hlavních hrdinů. Ostatní se pomalu přetavilo do úplně nového scénáře,“ přiznává Marek Epstein. Jako autor je prý citlivý na připomínky a nároky na změny. „Nenávidím je, bráním se jim a nakonec se je pokusím vyplnit,“ říká jeden z nejžádanějších domácích scenáristů, pro nějž je rok 2012 obzvlášť bohatý - během něj se dostávají do kin kromě Ve stínu ještě tři další snímky podle jeho scénářů - Signál, Vrásky z lásky a Posel.

K úpravám však docházelo i v průběhu natáčení. „Stále jsem něco přepisoval a Marek mi také nosil nové texty. Ivan do toho pozitivně zasahoval. Tak se prostě dělá film, stále se něco předělává,“ říká režisér Ondříček.

Oproti jiným domácím filmů však museli tvůrci hlídat i další velmi důležitou věc. Již to, že film vznikl v mezinárodní koprodukci, signalizuje, že má potenciál oslovit mezinárodní publikum. Jak moc jste musel v průběhu natáčení a střihu přihlížet k připomínkám svých zahraničních koproducentů tak, aby byl snímek srozumitelný ( s ohledem na dobové reálie) i zahraničnímu publiku?

„Bavil jsem se především s Ehudem Bleibergem, který film ovlivnil hodně,“ vysvětluje David Ondříček. „Zároveň jsem si vyslechl pana Patrika Pašše, slovenského producenta a Jacka Naglowského z Polska. Filmu to ve výsledku velice prospělo.“

Ve chvíli, kdy se film chystal do premiéry, doporučil zahraniční koproducent s ohledem na festivalovou strategii a následnou zahraniční distribuci, posun uvedení. To poskytlo režisérovi další prostor na filmu pracovat. V čem se nejvýrazněji projevily změny, které jste udělat po odkladu původního termínu premiéry?

„Příběh jde více s kapitánem Haklem v podání Ivana Trojana,“ říká David Ondříček. „Zároveň má větší dynamiku a především rychlejší rozuzlení. Vypadly sice některé skvělé scény, ale dnes to vnímám plně pozitivně. Také se výrazně předělala hudba. Za to patří můj dík Janu Muchowovi a Misovi Novinskému.“

„Poslední úpravy jsou bezpochyby ku prospěch věci,“ souhlasí producent Kryštof Mucha. „Samozřejmě, že se člověk těžko loučí s některými scénami, které byly realizačně nesmírně náročné, ale finální verzi filmu ten určitý časový odstup určitě prospěl a to bylo pro nás důležité - udělat vše. Aby vznikl film o jaký jsme od počátku usilovali. O to více nás těší zahraniční reakce - od lidí, kterých si vážíme a kteří tento projekt dlouhodobě sledovali a fandili mu.“

Herci a jejich role

V hlavních rolích nesmiřitelných protivníků se Ve stínu představují čtyřnásobný držitel Českého lva Ivan Trojan a jeden z nejpopulárnějších současných evropských herců, hvězda Oscarem oceněného dramatu Životy těch druhých, Sebastian Koch. Je z pohledu konečného tvaru filmu režisér spokojen se svou volbou? „Naprosto,“ souhlasí Ondříček. „Ivanovi byl film ušit na míru a já jsem z něho nadšen. Tentokrát se nejedná o hereckou exibici, nebo jakýsi herecký koncert. Je to vnitřní drama člověka z masa a kostí, který se ocitl v těžké situaci. Ivan je mimořádný herec a člověk. Stále nemohu uvěřit tomu, že v našem filmu hrál Sebastian Koch, kterého znám z Životy těch druhých a mnoha amerických a evropských filmů. Je to zvláštní člověk a myslím, že jsme se určitým způsobem sblížili.“

„Po dlouhé době máme, myslím, v českém filmu postavu, které si můžeme vážit za její postoje, “ říká o své úloze Ivan Trojan. „A zároveň to není člověk, se kterým bychom po celou dobu sympatizovali. Má své mouchy i nedostatky, a tím pádem může být divákovi přístupnější, bližší. Není to žádný plakátový hrdina. Práce je u něj na prvním místě, ale dostane se do situace, kdy musí zvažovat, jestli ztratí svou čest, nebo svou rodinu.“

Scénář začal psát podle Ondříčkova námětu Marek Epstein Ivanu Trojanovi na tělo. Vzhledem k tomu, že Trojan se se scenáristou dobře zná - vytvořil například hlavní role v dramatech Václav nebo Brainstorm podle Epsteinových scénářů - měl možnost i svým názorem přispět k charakteru hlavního hrdiny Ve stínu. Přestože scénář vznikal čtyři roky a řada věcí se v něm změnila, Ivan Trojan zůstal celou dobu neměnnou jistotou.

„Pro mě samotného je záhadou, že se Ivan objevil hned v několika filmech podle mých textů. Považuji ho za jednoho z nejlepších herců v této zemi a tak je logické, že si jako autor přeji, aby v mých filmech hrál. Co přimělo jeho, netuším,“ říká Marek Epstein a dodává: „Občas mám pocit, že nás spojuje jakási neviditelná nit, která se začala příst v minulosti, když jsme oba dělali vrcholově sport. Zbytková soutěživost a zároveň dravost těch, co před sebou viděli ty nejlepší. Práce na sobě, vytrvalost a kritičnost. To je to, co si na Ivanovi cením a sám se o to často marně pokouším. Byl bych rád, kdyby se nám ta nit ještě nějaký čas nepřetrhla.“

Po Samotářích a Jedna ruka netleská jde o další spolupráci tandemu Trojan - Ondříček. Je to výhoda spolupracovat s režisérem, se kterým jste si lidsky blízcí?

„Já to za výhodu považuju,“ vysvětluje Ivan Trojan. „S Davidem jsme se skamarádili už během Samotářů a to kamarádství přešlo z práce i do běžného života. Dělat s někým, s nímž si lidsky rozumíte, znamená větší pohodu na place a je to větší pohoda i v tom, že si jak o scénáři, tak o tom, co po mně bude režisér chtít, můžeme otevřeněji popovídat. A že se ani jeden přitom neurážíme. Oba máme rádi takový ten černý ostrý humor, takže se vůbec nešetříme, což snad i v případě filmu Ve stínu bylo ku prospěchu.“

V čem naopak vidí největší herecký přínos Ivana Trojana režisér David Ondříček?

„Takový herec se rodí jednou za generaci. Vím, že to může některé lidi naštvat a mávnou nad tím rukou, ale je to prostě tak. Jeho největší přínos je jeho genialita!“

Kapitán Hakl řeší v příběhu několik dilemat zároveň - obětovat svou profesionální čest pro příslib jakési kariéry či alespoň možnosti dál pracovat na kriminálce. A zároveň - jak se nezpronevěřit pravdě a mravním principům a přitom neohrozit existenci vlastní rodiny… Které z těch rozhodnutí je pro něho těžší?

„To jsou zcela zásadní a velice těžké otázky a já jsem si při uvažování o nich často vzpomněl na lidi, které jsem měl možnost poznat - jako byl třeba Václav Havel, lidi, kteří se postavili moci a pravda byla pro ně nejzásadnější a nejdůležitější,“ přiznává Ivan Trojan. „Protože pokud byste se té pravdě zpronevěřili, zpronevěřili jste se sami sobě. A to by vás strašně oslabilo a v té chvíli by to oslabilo i váš vztah k rodině. Já sám jsem se dostal na takovou křižovatku jednou, ale tehdy jsem se rozhodoval jenom sám za sebe - to jsem ještě neměl rodinu. Bylo to v době, kdy jsem podepsal Několik vět a petici za propuštění Václava Havla a měl jsem možnost to odvolat a zůstat v AUSu (Armádní umělecký soubor), anebo být odvelen do Humenného. Zvolil jsem Humenné a tehdy jsem musel položit sám sobě otázku, co je pro mě podstatné. A uvědomil jsem si, že kdybych odvolal, už bych se sám se sebou nikdy nesmířil. V našem filmu je to ale daleko složitější a zásadnější. Je to dáno jednak dobou, padesátá léta, tam šlo o život nejen hrdiny, ale všech jeho blízkých. Podstatné a důležité bylo tohle vybalancovat ve scénáři. Když Hakl pochopil, že se ten boj s mocí nedá vyhrát, stejně se nevzdal a tím, že neustoupil, vlastně zvítězil. A to v tom filmu je. Vyhrál tím, že předal poselství svému synovi. Poselství, že čím víc takových lidí bude, tím bude ten systém slabší a slabší. Bohužel v klíčových okamžicích našich dějin takových lidí nebylo mnoho, ale byli. Takže jsem vděčný, že jsem si mohl tuto roli zahrát, i když je to do značné míry fikce. Ale vůči těm, kteří se obětovali, pro ně a za ně jsem rád, že sem to mohl udělat.“

Co naopak přesvědčilo Sebastiana Kocha, aby přijal roli ve filmu Ve stínu?

„Mám to velké štěstí, že si mohu vybírat, co budu dělat. A zvláštní náhodou si vybírám právě tato historická témata,“ vysvětluje Koch. „Myslím si, že když se v dějinách stane něco, co má cenu za dvacet, čtyřicet nebo padesát let znovu převyprávět pomocí filmu, povídky či románu, tak to opravdu musí mít zvláštní sílu, to je důvod, proč tyto látky má smysl dělat. Jak jsem již řekl, svou práci si vybírám. Řeknu si: má smysl, aby tento film vznikl? A když si odpovím, že to smysl nemá, tak ho prostě nedělám!“

Doba, do které je příběh zasazen, má podle Sebastiana Kocha velmi zvláštní, i když tragický náboj. „Padesátá léta jsou velmi vzrušující doba, po dvou světových válkách - zvláště v Německu a v německém okolí, kde nezůstal stát kámen na kameni. Tolik se tohoto zničilo, musí se hodně obnovovat a tu se hned objeví staré mocenské struktury a nechtějí se pustit. Tady v Česku to byli komunisté, kteří vše radikálně převzali, vlastně od roku 1948. A o tom také vypráví tento film, s jakou neuvěřitelnou brutalitou se prosazuje nový systém. Co považuji za fascinující, je to, že po nacistickém režimu, což byl úplný horor, se dostaneme do dalšího hororu. To je tak nepopsatelné a neuvěřitelné, co lidé museli zažít. Oni si již mysleli - tak to už máme za sebou a můžeme se svobodně vyjádřit a místo toho přichází další katastrofa,“ říká Sebastian Koch.

Jak fungovalo herecké partnerství Trojana a Kocha?

„Zvláštně,“ přibližuje atmosféru natáčení David Ondříček. „Vlastně jsou si v něčem podobní a přitom velice rozdílní. O tom by se dalo hovořit dlouho. Oba chtějí natočit skvělý film a chtějí v něm zazářit. A oba jsou naprosto profesionální. Navzájem se respektovali. Když mluvím se Sebastianem po telefonu, vždy se ptá na Ivana.“

„Sebastian je vynikající herec, to jsem poznal už během přípravy na natáčení, kdy jsme se spolu několikrát sešli. Je podobně pečlivý jako já, možná ještě preciznější. A těm připomínkám a věcem, které on chtěl do filmu zakomponovat, jsem velice rozuměl,“ doplňuje své vlastní dojmy Ivan Trojan. „Trochu problém byl v komunikaci, já německy neumím a moje angličtina není nejlepší, často jsme se při ní zasmáli. Nejvíc jsme se domlouvali přes Davida, kromě toho měl Sebastian tlumočníka. Pracovali jsme i na dialozích, protože on samozřejmě cítil, že některé věci se v němčině musí říct jinak, než jak byly přeloženy ve scénáři. Vlastně nám v tomhle směru velmi pomohl a já jsem ho ještě poprosil, aby mi pomohl s výslovností a konečnou podobou německého textu. Takže mi to sám nahrál a já si to odposlouchával, aby melodie řeči odpovídala. Při tomhle se ukázalo, jak je vlastně řeč důležitá, jak je do velké míry jazyk určující pro ten který národ, pro jeho mentalitu. Rozdíl mezi Čechy a Němci je patrný už právě v té řeči. Tím jsme strávili poměrně hodně času.“

Bylo složité třeba s ohledem na to, že každý hrál v jiném jazyce, vytvářet mezi nimi to potřebné napětí, které vztah jejich hrdinů vyžaduje? „Nebylo,“ říká rezolutně David Ondříček. „Oni jsou prostě strašně dobří.“

Hlavní ženskou roli, Haklovu manželku Jitku, hraje slovenská herečka Soňa Norisová.

„Jitka Haklová je učitelka, představuje takový klidný element. Mají s manželem vztah, který není zcela ideální, protože muž je stále v práci a z její strany je cítit v pozadí podvědomý strach z toho, co bude. Její muž pořád tak trošku zachraňuje svět a ona má pocit, jako by do toho světa nepatřila,“ říká Soňa Norisová. Pro herečku byl dobový film lákavý, ale zároveň si uvědomovala, že se potká s obdobím, které je jí neznámé:

„Mám dobovky strašně ráda. Nepřipravovala jsem se na roli tím, že bych se ponořila do knih, ale ptala jsem se rodičů, jaké to pro ně bylo. Uvědomila jsme si, že o tomto období kolem měnové reformy se moc nemluví a málokdo z dnešních mladých si uvědomí, jak strašný to byl průšvih. Kolik sebevražd a tragédií to přineslo. Kolik lidí ze dne na den ztratilo celý svůj majetek a životy se jim obrátily naruby. Celá doba byla tak šedivá, jako ty kostýmy, co nosím.“

Mezinárodní spolupráce

Kameramanem filmu je Polák Adam Sikora, dlouholetý spolupracovník předních polských režisérů jako Jerzy Skolimowski nebo Lech Majewski. V roce 2011 byl Adam Sikora nominován na Evropskou filmovou cenu za kameru snímku Jerzyho Skolimowskiho Essential Killing. „Adam je opravdový nekompromisní umělec, v Polsku má přezdívku princ temnoty,“ říká David Ondříček.

A nebylo spíše limitující, že hlavní spolupracovník a jeden hlavních herců jsou cizinci? „Možná jenom z jazykového hlediska, ale v podstatě jsme si to užili,“ vzpomíná režisér. „Chvilku jsme mluvili anglicky, chvilku česky a chvilku polsky. Moc nás to bavilo.“

Natáčení probíhalo od jara 2011 v českých lokací v Praze - například v budově v Hybernské ulici, která posloužila jako policejní velitelství, v Brně ve výbušné lokaci v ulici Cejl, která poskytla exteriéry a v Barrandovských ateliérech, kde vyrostl interiér Haklova bytu. Další část filmu vznikala v Polsku, kde probíhala i velká část postprodukčních prací.

„Práce na lokacích byla dlouhá a komplikovaná,“ vzpomíná režisér. „ S architektem Vlasákem jsme najezdili tisíce kilometrů po České republice a Polsku. Nakonec jsme našli, co jsme hledali. Za dvacet let nebude takovýto film bez výrazné postprodukce možné udělat. Města se rychle mění a ne vždy k lepšímu. Vedle Vlasáka bych také rád vyzdvihl kostýmní návrhářku Jarmilu Konečnou. Svým nekompromisním přístupem film pozvedla.“

O hudbě

Podobně jako u předchozích režisérových filmů i tentokráte se pod hudební složku podepsal Jan P. Muchow - spolu s Michalem Novinskim. „S Honzou spolupracuji od roku 1995. Skládal mi hudbu ke všem mým filmům a já jsem nikdy nezapochyboval,“ říká režisér David Ondříček.

„Poprvé jsme se potkali na filmu Šeptej,“ vzpomíná Jan P. Muchow, který v Ondříčkově debutu dokonce vytvořil i jednu z rolí. Práce na hudbě k Ondříčkovým filmům mu také vynesla dva České lvy za snímky Jedna ruka netleská a Grandhotel. K hudební spolupráci přizval nyní také skladatele Michala Novinskiho, držitele Českého lva za hudbu k filmu Kuky se vrací. S Novinskim pracoval Muchow již na hudbě k filmům Václav nebo Grandhotel.

Neuvažoval snad David Ondříček - vzhledem k tomu, že film Ve stínu je tolik odlišný od jeho předešlých titulů - o volbě jiného skladatele? „Neuvažoval. Honza je pro mě víc než skladatel. Je to prostě talisman. Ve spojení s Michalem Novinskym byli skvělí,“ říká nekompromisně režisér.

„Prvním východiskem je scénář, později pak střih filmu. Za základ považuji naladit se na styl vyprávění, na emoce příběhu. Filmová hudba nemusí ilustrovat jednání postavy, ale musí souznít s jejími emocemi,“ říká Jan P. Muchow.

Kromě tradiční scénické hudby provází film i ústřední písnička Lay Down a jejími autory hudby je trio: Never Sol, Jan P. Muchow a Michal Novinski.

Never Sol je pseudonym, za nímž se skrývá projekt Sáry Vondráškové, mladé zpěvačky, která se chce profilovat především jako autorská zpěvačka a většinu písniček sama skládá.

„Velkou inspirací a blízké stylem vyjadřování se skrze hudbu jsou mi Bat for Lashes, Fiona Apple, Kate Nash, Cat Power. Dalo by se říct moderní písničkářky,” říká Sára Vondrášková.

Sára Vondrášková minulý rok skončila studium na jazzové VOŠ na Ježkově konzervatoři. Vystupovat začínala v Café v Lese, kde hrávala své písničky jen na klavír a postupem času Never Sol ožila jako celistvý projekt (začátek 2012) a její nynější koncertní live podoba se skládá ze zpěvu + kláves a bicích, na které hraje Lenka Dundrová. Za sebou mají třeba koncerty se spřátelenou kapelou Charlie Straight, nespočet koncertů v domovském Café v Lese nebo třeba před nedávnem na Letní filmové škole v Uh. Hradišti. Na podzim by mělo vyjít debutové EP, na kterém Never Sol spolupracuje s Janem P. Muchowem.

„Na Sáru mne před časem nezávisle na sobě upozornilo několik lidí, což bylo pro mne signálem, že by opravdu na ní mohlo něco být,“ vzpomíná Jan P. Muchow. „Ukázalo se, že měli pravdu, Sára skvěle zpívá, je velmi talentovaná a navíc i sama skládá, co není úplně obvyklé.“

Shoda okolností je pak propojilas i s filmem Ve stínu. „Začali jsme se Sárou spolupracovat a když přišel David Ondříček s tím, že by chtěl pro film Ve stínu písničku, uvědomil jsem si, že máme rozdělaný projekt, který by se k tomu výborně hodil. Tak jsme písničku zvukově upravili, aby ladila se scénickou hudbou k filmu, Davidovi se to líbilo a myslím, že ve filmu to velmi dobře funguje, “ dodává Muchow.