Věc: Počátek

Historie snímku Věc: Počátek se datuje až do roku 1938, kdy známý spisovatel žánru science fiction John W. Campbell Jr. vydal svou novelu Kdo tam chodí?, děsivý příběh, který popisuje události na výzkumné stanici v Antarktidě poté, co zde výzkumníci v ledu objeví mimozemskou loď. Na motivy Campbellovy novely vytvořili v roce 1951 Howard Hawks a Christian Nyby snímek The Thing From Another World. Tento thriller dále rozvíjel Campbellův příběh o skupinové paranoie a demonstroval jeho paralely s obdobím studené války.

O třicet let později se ke Campbellově knize vrátil John Carpenter a inspiroval se jejím příběhem při psaní scénáře svého filmu Věc. Snímek, který měl na svou dobu převratné speciální efekty, se stal klasikou, která od té doby inspirovala celou generaci fanoušků i režisérů.

V roce 2004 producenti Marc Abraham a Eric Newman uvedli do kin snímek Úsvit mrtvých. Záhy poté se jich zástupci filmové společnosti dotázali, zda by neměli zájem o další projekt. „Nikdo nemá v žánru hororů a filmů s příšerami lepší pověst než Universal,“ vzpomíná na tento prvotní rozhovor Newman. „Zeptali se nás, co bychom říkali Věci. Naše první reakce byla taková, že ten film zkrátka nejde vylepšit, že prostě nikdo nemůže natočit lepší verzi. Nejedná se o film, ke kterému by šel natočit reboot nebo remake.“

Po dlouhém zvažování Abraham a Newman neodolali lákavým možnostem, které tento snímek nabízel, zejména co se týče paranoie a důvěry. „Ten příběh je v každém svém ztělesnění - ať už Carpenterově nebo v původní novele - primárně o paranoie,“ vysvětluje Abraham. „Celý jeho příběh je stále aktuální, protože je ve své podstatě o lidech, kteří se ocitli v těžké situaci a jsou nuceni otestovat svou důvěru v druhé.“

Jakmile se rozhodli, že se do projektu pustí, potřebovali najít způsob, jak celý příběh uchopit a rozvinout to, co už bylo natočeno v minulosti. „Jediným důvodem, proč nás tenhle projekt zaujal, byla možnost zakomponovat ho do Carpenterova světa způsobem, který bude původní dílo respektovat, ale po tvůrčí stránce s ním bude konzistentní,“ vysvětluje Newman. „Vždycky mě zajímal osud oněch Norů, kteří jsou v původním filmu letmo zmíněni.“

Při zvažování specifik nového snímku Abraham ocenil detailní znalosti původního filmu, kterými jeho kolega disponoval. „Eric je skutečným nadšencem a Johna Carpentera velmi respektuje,“ říká. „Má fotografickou paměť, takže původní film znal skutečně do posledního detailu. Jakmile jsme se rozhodli, že nechceme točit remake Věci, přišel s nápadem vyprávět příběh o tom, co se seběhlo, než jsme se v příběhu ocitli u toho běžícího psa z úvodu Carpenterova filmu.“

David Foster, který byl producentem Carpenterova filmu, se na tomto snímku podílí jako vedoucí výroby. „Jedná se o zcela samostatný snímek,“ vyjasňuje situaci jednoznačně. „Tohle není Carpenterova Věc, kterou mám velice rád a John sám by vám řekl, že je to nejlepší film, který kdy natočil. Tenhle film končí tam, kde ten původní začínal. Je pro nás velice důležité, aby fanoušci Věci věděli, že se nebudou znovu dívat na totéž.“

Když byly plány na natočení prequelu Věci oznámeny veřejně, začal se Eric Heisserer aktivně zajímat o možnost napsání scénáře k němu. Jak sám říká: „Když jsem zjistil, že se bude točit, musel jsem po takové příležitosti skočit. Věděl jsem, že pokud přijdu s něčím, s čím bude spokojený můj vnitřní fanoušek, pak to snad dokáže uspokojit i fanoušky ostatní.“

Heisserer přišel na setkání s tvůrci filmu vyzbrojen řadou nápadů na to, jak by film měl vypadat. Chtěl, aby jeho verze působila a vypadala v mnohém jako rozšíření Carpenterovy vize. „Soustředil jsem se bezvýhradně na postavy a příběh. Soustředil jsem se na návaznost a hledal překvapení. Pátral jsem po možnostech, kterými bych film mohl obohatit něčím, co jsme dosud neviděli. Snažil jsem se ze všech sil přijít s něčím nečekaným ve světě, ve kterém už předem známe výsledek.“

Poté tvůrci filmu oslovili režiséra Matthijse van Heijningena s nabídkou na režírování celého snímku a zjistili, že jejich instinktivní volba byla naprosto dokonalá. „Prostě jsme si o tom začali povídat a nebyli jsme schopni přestat,“ vzpomíná Newman. „Bylo to jako rande, které nekončí; než se vzpamatujete, máte po svatbě.“

Van Heijningen, zkušený nizozemský režisér reklamních spotů, filmem Věc: Počátek debutuje na plátnech kin. Abraham připouští, že ho uchvátila van Heijningenova schopnost vyprávět fascinující příběhy. „Tenhle člověk je rozený vypravěč,“ pochvaluje si Abraham. „Takže to zkombinujete s dobrým vizuálním citem. A v jeho komerčních dílech je vidět, že klade velký důraz na postavy a autenticitu. Velice chytře se rozhodoval o tom, co chce dělat a jak. Respektoval přitom originál - znal ho do posledního záběru. Myslím, že přišla jeho chvíle pro natočení celovečerního filmu a tenhle se pro něj hodí naprosto dokonale.“

„Původní film obdivuji, je to jeden z mých nejoblíbenějších,“ prohlašuje van Heijningen. „Pustil jsem se do něj, protože mě fascinoval základní koncept celého projektu. Čas od času jsem se v noci vzbudil a říkal si, co to sakra dělám - samozřejmě, že jsem vnímal tlak, který s tímhle filmem souvisel. Snažil jsem se natočit co největší poctu původnímu snímku, jakou jen bylo možné.“

Tvůrčí tým se snažil na detaily dbát tak pečlivě, že dokonce využil klasický původní soundtrack italského skladatele Enia Morriconeho z původního filmu z roku 1982, aby jím doplnil tvorbu skladatele tohoto snímku, Marca Beltramiho. „Na tom soundtracku je cosi velice strašidelného,“ míní Abraham. „Napětí a paranoia jsou v něm skoro hmatatelné...a my věděli, že mu musíme složit poctu.“

Obsazení snímku Věc: Počátek umožnilo tvůrcům filmu vyvážit nadpřirozené prvky příběhu o monstru s tradičnějšími prvky vyprávění. „Když točíte hororový film, snažíte se divákovi předložit věrohodnou realitu, která neexistuje,“ vysvětluje Newman. „Ještě intenzivněji než u jiných filmů se musíte snažit diváka vtáhnout do filmového světa veškerými prostředky, které máte pod kontrolou. Herecké výkony, práce herců s postavami a scény, které nejsou nadpřirozené, musí být ještě výrazněji zakotveny v realitě. A právě výběrem herců vše začíná.“

Prvním krokem bylo to, že coby hlavní hrdinku filmu zvolili doktorku Kate Lloydovou. „Původní Carpenterův film je velice mužská záležitost,“ svěřuje se Newman. „Z historického hlediska, ať už jde o Rosemary má děťátko nebo Vetřelce nebo Vymítače ďábla, je v podobných filmech často přítomen ženský pohled. Vzhledem k tomu, že se píše rok 1982, se ocitáme ve světě mužů. Kate je hrdinka příběhu a skvěle nás do něj uvádí.“

Do role vědkyně, která se vydá do Antarktidy za neuvěřitelnou šancí posunout výzkum ve svém oboru, byla obsazena Mary Elizabeth Winstead. Ta prohlašuje, že je velkou fanynkou Carpenterova významného filmu a je poctěna tím, že může na plátno přinést další příběh z tohoto světa. „To, že je hlavní hrdinka žena, nás okamžitě odlišuje,“ soudí. „Kate musí být velice inteligentní, mít silnou vůli a být obecně silná postava. Málokdy máte možnost točit film, ve kterém je ženě taková úloha v příběhu svěřena velice realistickým způsobem.“

Situace, ve které se Kate ocitá jako jedna z pouhých dvou žen mezi muži na výzkumné stanici, umožnila Winstead dodat své postavě více úrovní. „Každý vnímá skutečnost, že se na stanici objevila žena, trochu jinak,“ říká. „A ona má rozhodně vlastní názor na to, že je pouze jedna ze dvou žen mezi všemi těmi muži. Tak mezi postavami vzniká zajímavá dynamika.“

Kate naváže pevný vztah s Carterem, jedním ze tří pilotů vrtulníku, který do tábora vozí zásoby a přepravuje osoby. Navzdory zaběhlým zvyklostem se ale tento vztah nikdy nepromění v romantický. „Vztah mezi Kate a Carterem, jeden z klíčových vztahů celého filmu, nebyl nikdy míněn jako milostný příběh. Mnohem více tu šlo o vztah dvou lidí, kteří si navzájem důvěřují.“

Kromě toho, že poskytuje Kate podobně smýšlejícího a důvěryhodného partnera, se také Carter v mnoha ohledech záměrně podobá MacReadymu, postavě, kterou v Carpenterově filmu ztvárnil Kurt Russell. Tím pravým pro tuto roli se ukázal Joel Edgerton. „Joel byl především ideální herec pro tuto roli,“ míní Newman. „Je to skvělý divadelní a filmový herec. Neměli jsme dost času na to, abychom každé z postav poskytli dostatek prostoru, během kterého by se nám mohla lépe představit a my poznali její hrdinskou stránku. Museli jsme obsadit někoho, kdo tak působí automaticky v každé scéně.“

Ačkoliv už ve své kariéře ztvárnil řadu postav, neměl Australan Edgerton dosud čest s rolí, která by se Carterovi podobala. „Nemyslím, že jsem už někdy hrál hrdinskou postavu,“ říká. „Ne tak hrdinskou jako Carter, který je vržen do víru chaosu a bez váhání začne na plné obrátky pracovat na tom, jak všechny zachránit. Docela se mi to líbilo.“

Kate se ve světě věčného ledu ocitne díky geniálnímu vědci doktoru Sanderovi Halvorsonovi, kterého ztvárnil dánský herec Ulrich Thomsen. „Moje postava je povolána do Antarktidy, protože tam v ledu cosi objevili,“ vysvětluje Thomsen. „V kontextu příběhu je Sander padouch, protože právě on do ledu vrtá, aby získal vzorek tkáně toho stvoření a to by neměl dělat. Ale je to vědec a nemůže se dočkat. Stvoření znovu ožije a rozpoutá se šílenství.“

Erich Christian Olsen byl povolán do role Američana Adama Goldmana, Sanderova asistenta, který Kate přesvědčí, aby se do Antarktidy vypravila. „Adam se velice dobře orientuje v politikaření vědeckého světa, pohybuje se mezi lidmi, kteří jsou inteligentnější než on a snaží se, aby byl ve správný čas na správném místě,“ popisuje svou postavu. Olsen film vnímá v kontextu mezilidských vztahů: „Máme v něm sice příšeru, ale mnohem více mě zajímalo, co jsme schopni jeden druhému udělat pod záminkou vlastního přežití.“

„ Věc: Počátek je ale také film o společenské zodpovědnosti těch lidí,“ vysvětluje Newman. „Útěk, jakkoliv by pro mě jako jednotlivce byl nejlepší, není nejlepším řešením z pohledu lidstva. Pokud uteču, pak se ono stvoření teoreticky může dostat pryč a pak je v ohrožení celá planeta.“

Produkce do filmu v rolích výzkumníků a vedlejších postav obsadila celou řadu známých norských herců. Podle Winstead dodávají norské prvky filmu na napětí: „Skutečnost, že jde o norskou základnu, zvyšuje atmosféru paranoie,“ domnívá se. „Když se spolu baví, nevíte, zda se právě nedomlouvají proti vám. Skutečně to navyšuje napětí. Je pozoruhodné ocitnout se v hollywoodském filmu, ve kterém hrají v takové míře roli skandinávské vlivy.“

„Většina postav jsou Norové,“ dodává Edgerton. „Takže tu je přítomna bariéra jazyková i kulturní. Ve filmu, který staví na tématech člověk proti člověku i člověk proti příšeře, to významně prohlubuje atmosféru paranoie.“

Když v roce 1982 přišel do kin původní snímek Věc, byly speciální efekty od průkopníka svého oboru Roba Bottina zcela přelomové. Jeho využití klasických efektů a masek nasadilo laťku na úroveň, která je v oboru dodnes považována za legendární. S ohledem na pokroky v tomto oboru dnes tvůrci filmu stáli před zásadním rozhodnutím: použít pouze počítačovou grafiku nebo uplatnit kombinaci počítačové grafiky a klasických efektů?

Fanoušci žánru a filmu Věc se především obávali toho, že vznikne kompletně počítačový film, alespoň to tvrdí Newman. Ve výsledku bylo ale rozhodování velice snadné. „Měli jsme povinnost film natočit s využitím klasických efektů v takové míře, v jaké to jen bylo možné,“ říká Newman. „Skutečnost je ale taková, že klasické efekty se s počítačovými dají velice dobře kombinovat.“ Taková kombinace skládá poctu Bottinově dílu, ale současně uplatňuje pokroky v oboru efektů.

„V současné době máme prostředky k tomu, abychom veškeré proměny divákovi přímo ukázali pomocí počítačové grafiky,“ říká režisér van Heijningen. „Snažil jsem se najít ideální kombinaci obou prvků. Je třeba natáčet vše podobně, jako to dělal Bottin. Nevidíte vše detailně, ale necháte diváka, aby si příšeru domyslel.“

Členové společnosti Amalgamated Dynamics Inc Tom Woodruff Jr. a Alec Gillis se na tvorbě efektů a triků v nemalé míře podíleli. Abraham vysvětluje, jak klíčové pro tyto odborníky bylo, aby vše vypadalo dokonale. „Pro ně je Carpenterův film něčím jako Lawrencem z Arábie, je to jejich Občan Kane. Ačkoliv ho mají v úctě, všichni toužili po možnosti dokázat, že oni to dokáží také! Od vzniku Carpenterova filmu uběhla spousta času, skoro třicet let. Pro lidi jako Alec a Tom byl tenhle film příležitostí složit poctu snímku, který byl pro jejich život naprosto zásadní. Nemyslím, že by se té práce ujali, kdyby se domnívali, že mu nebudou schopni vytvořit důstojného následovníka.“

„Snažíme se být věrní původnímu filmu, protože se jednalo o tak přelomový snímek,“ říká k tomu Gillis. „Současně se snažíme definovat, co je to stvoření zač, co dokáže, a stejně důležité je také vědět, co naopak nedokáže. Pokud se držíte pravidel a nastavíte je takovým způsobem, že je diváci pochopí a pochopí, jak svět, který sledují, funguje, pak si teprve vše začínáte doopravdy užívat.“

Woodruff s Gillisem souhlasí s režisérem van Heijningenem, že by stvoření mělo být vidět jen letmo a celé jen zřídka. „Tohle je hororový film, u kterého je účelem, aby se něco odehrávalo ve stínech, nemáte nezbytně nutně zájem na tom, aby vše bylo vidět,“ vysvětluje Gillis. „Chtěli jsme překvapení dávkovat pozvolna. A v tom nám výrazně pomohly maskérské a animatronické týmy.“

Režisér také zmiňuje příklad spojení klasických efektů s počítačovou grafikou. „Říkal jsem si, že pokud to stvoření dokáže měnit svou buněčnou strukturu dle libosti - v kterýkoliv okamžik - pak tvoří nové tkáně a ty by měly být průsvitné. Takže vidíte, jak se přeskupují žíly nebo jak se svaly přeuspořádávají do jiné podoby. Je fascinující ten proces sledovat a používat k těmto účelům počítačovou grafiku, zatímco pro rozsáhlejší efekty se stále uchylujeme k tradičním trikům.“

Výtvarník Sean Haworth stál na počátku výroby filmu Věc: Počátek před nelehkým úkolem: musel definovat styl celého filmu na základě Carpenterovy starší verze. „Byla to spousta detektivní práce, zkoumal jsem každý detail,“ popisuje Haworth. „K dispozici byla obrovská spousta stop a vy jste si z nich museli vybrat ty, které jsou důležité a které dávají smysl.“

Haworth četl deníky lidí, kteří žili v Antarktidě, zhlédl řadu dokumentů o tomto tématu a analyzoval bezpočet fotografií, aby s pomocí těchto ingrediencí vytvořil filmu podobu, po které režisér van Heijningen toužil. „Je to norská základna, ale postavy pocházejí z různých koutů světa,“ objasňuje výtvarník. „Každá z nich s sebou přináší něco ze svého světa: rodinné fotografie, osobní předměty, knihy, které čte či hudbu, kterou poslouchá.“ Norští herci pro něj byli také dobrým zdrojem informací. Například mu byli schopni navrhnout norské písničky, které byly v roce 1982 populární a které by si osazenstvo stanice zpívalo.

Většina scén z filmu Věc: Počátek se odehrává na norské výzkumné základně v Antarktidě. Film se natáčel v Britské Kolumbii a také v Torontu a jeho okolí. „Existuje řada míst, kam se všemi těmi lidmi můžete vyrazit, kde nejsou žádné stromy a kde to vypadá jako v Antarktidě...aniž byste skutečně museli do Antarktidy. Skutečnost, že jsme skončili ve městě Stewart v Britské Kolumbii poblíž míst, kde se natáčel původní snímek, není tak docela náhodná.“

Pro vedoucího výroby Davida Fostera byl návrat do světa filmu Věc mírně surreálným zážitkem. „Když jsme natáčeli v Kanadě, ocitl jsem se v době před třiceti lety,“ poznamenává. „Ačkoliv je nyní hlavní hrdinkou filmu žena, její uvědomování, že se musí ujmout velení nad norskou stanicí bylo stejně silné jako v případě MacReadyho na základně americké. Pokud byste nedávali pozor, klidně byste si mohli myslet, že jste se znovu ocitli mezi kulisami původního filmu a chystáte se vydat do ledové pustiny.“

Volbu natáčecí lokace určovaly také další potřeby natáčení, například možnost základnu spálit na popel, čemuž vydatně pomohli ochotní kaskadéři, kteří neměli obavy z plamenometů. Stejně tak byl během natáčení intenzivně využíván lom nedaleko Toronta. Haworth se svým týmem musel vytvořit Antarktidu na kamení a štěrku. Protože počasí neumožňovalo s jistotou předvídat vývoj událostí a Haworth potřeboval pravidelné zásoby sněhu, bylo jediným řešením udržovat vše uměle.

„Začali jsme experimentovat s všemožnými způsoby výroby sněhu, na jaké jsme jen přišli,“ vzpomíná Haworth. „Naši skvělí kolegové strávili spoustu času testováním. Vymysleli skvělý způsob výroby umělého sněhu, který obnášel spoustu roztaveného vosku a potřebu zajistit vybavení, který vosk dokázalo efektivně rozprašovat.“

Edgerton má na natáčení specifickou vzpomínku. „Na začátku dubna jsme natáčeli venku na lokacích a mrzlo,“ popisuje. „Ke konci natáčení bylo kolem třiceti stupňů a my jsme na sobě měli stále stejné kostýmy...byli jsme oblečeni jako v Antarktidě. Vyjdete ven a tam jsou všichni v šortkách a tílkách. Bylo to docela bizarní.“