Vejdi do prázdna

Dějová linie filmu Vejdi do prázdna vychází z příběhu sourozeneckého pouta, které zesílilo dlouhým odloučením. Ve skutečnosti však tento námět dovolil Gasparu Noému vytvořit film, který na pozadí klasického námětu, mluví o smrti a životu po životě. Noé ale nesklouzává k intelektuální exhibici. Tento filmový trip, inspirovaný mimo jiné tibetskou knihou mrtvých, doprovází hudba jednoho z členů Daft Punk Thomase Bangaltera. Herecké obsazení hledal Noé mezi novou hereckou generací. Lindu ztvárnila mladá newyorská herečka Paz de la Huerta, která nedávno zaujala ve filmu Jima Jarmusche Hranice ovládání. Vejdi do prázdna je především silně senzuálním snímkem, který se pohybuje na pomezí halucinace a reality.

„Natočit film je těžké, ale udělat skvělý film je téměř nemožné“ Tato citace Stevena Spielberga není nejspíš úplně přesná, ale takto si ji pamatuji. Přesto vynikající filmy existují, včetně těch, které mě ovlivnily, např. 2001: Vesmírná Odysea. Chtít natočit takový film bez profesního zázemí, který bude zároveň velkolepou podívanou pro dospělé i komplexním filmovým dílem, je jedním z největších závazků, jaký můžete jako režisér na sebe vzít. Pokud vám ale tohle přesvědčení chybí, můžete si být jisti tím, že neuspějete.

Jen některá umění dovedou člověka tak okamžitě povznést jako film. A žádné (vyjma interaktivních počítačových her) zatím neumí napodobit proměnlivý proud lidského vědomí. Již dříve některé filmy zkoušely pracovat se subjektivním pohledem hlavní postavy. Vejdi do prázdna se pokouší překonat své předchůdce v propojení hrdinova normálního a přechodného stavu pozměněného vědomí, v němž se prolíná přítomnost se vzpomínkami a sny. Tyto vize vycházejí ze svědectví lidí, kteří se ocitli blízko smrti, spatřili světlo na konci tunelu nebo se jim celý jejich život promítl před očima. Inspirované jsou i dalšími „astrálními“ vizemi, stejně jako zkušenostmi s konzumováním halucinogenu DMT (DiMethylTryptamin), který je ale zároveň ve stopových dávkách přirozeně vylučován mozkem během nočního snění nebo v momentu smrti.

Vejdi do prázdna bude diváky chvílemi děsit, přivádět k pláči i hypnotizovat. Filmy s „labyrintovou“ strukturou, které se v poslední době natáčejí čím dál tím častěji, prokázaly, že diváci stojí o nelineární vyprávění a jsou schopni sledovat příběh i v jeho rozbité formě. Aby se však divák v takovém příběhu neztratil, vyžaduje to komplexní až matematicky virtuózní přístup.

Vejdi do prázdna je ale především univerzálním melodramatem o mladém muži, který se po smrti rodičů zaváže slibem, že bude vždy ochraňovat svou mladší sestru. Slib se snaží zoufale dodržet i v momentě, kdy sám umírá. Je to film o životě člověka, který se díky lásce transformuje v jinou formu lidské bytosti. Důvod, proč jsem si pro tento film vybral nejmodernější místo na světě - Tokio, byla snaha podtrhnout křehkost sourozeneckého vztahu, jenž je vržen do světa jako dva lehoučké míčky v obřím hracím automatu zářícím fluorescentními barvami.

Mé dva předchozí filmy, které byly méně ambiciózní, přirovnala kritika k horské dráze pohrávající si s nejzáludnějšími touhami a úzkostmi diváků. Film Vejdi do prázdna, který je tématicky i umělecky barevnější, by se mohl stát, pokud uspěji, magickou horskou dráhou (Magic Mountain).