Venkovský učitel

Bohdan Sláma bezpochyby patří k nadprůměru české filmové režie. Ne omylem získaly jeho celovečerní filmy (debutové Divoké včely z roku 2001 a o čtyři roky mladší Štěstí) nejrůznější ocenění doma i v zahraničí, a tak asi nikoho nepřekvapí, že i zatím poslední snímek „Venkovský učitel“ vysoce nastavenou laťku hladce zdolal.  
 
Odhalit příliš mnoho z děje filmu by znamenalo zkazit divákům zážitek, a proto zmiňme jen ve stručnosti základní zápletku. Na venkovskou školu v jižních Čechách přichází učitel (Pavel Liška), který opustil pražské gymnázium, aby se snažil porozumět sám sobě. Časem se setkává se statkářkou Marií (Zuzana Bydžovská)a jejím synem Láďou (Ladislav Šedivý), se kterými se brzy spřátelí. Snahu o získání vnitřního klidu v idylické krajině však narušuje příjezd učitelova bývalého Přítele (Marek Daniel), který vnese do života malé vesničky chaos a spouští kaleidoskop hněvu, lásky, přátelství, odmítnutí a snahy po odpuštění. Jak to všechno skončí? Nechte se překvapit, o zajímavé zvraty nebude nouze.  
 
Rozhodně se nedá říct, že je „Venkovský učitel“ pro každého – ostatně, sám režisér říká, že točí filmy pro inteligentní diváky. Pokud tedy hledáte nějakou oddechovou holywoodskou zábavičku, která vám u popcornu a coly příjemně zabije dvě hodinky před večeří ve fastfoodu, budete se už po první půlhodince Slámova filmu nespokojeně vrtět na sedačce a pokukovat po hodinkách. Jestliže vám ovšem vyhovují filmy, které vás nutí o obsahu přemýšlet znovu a znovu, pak budete spokojeni. Nosná myšlenka „Venkovského učitele“ je nejlépe obsažena už v samotném podtitulu „každý někoho potřebuje“, který tvůrci rozebrali až na dřeň.  
 
Film samozřejmě dělají z velké části herci, které si režisér Bohdan Sláma vybíral už při psaní scénáře, a ani tentokrát se neminul. Pavel Liška se zde jako učitel objevuje v nezvykle vážné roli (se kterou se ovšem popral velmi zdatně) a v kombinaci s výtečnou Zuzanou Bydžovskou tvoří vysoce dynamický tandem. Pochválit zaslouží i Ladislav Šedivý (na kterém skoro nepoznáte, že je „neherec“), Tereza Voříšková (Beruška) a Marek Daniel, kterého je jako „záporáka“ radost sledovat. Pohled na jihočeský život je velmi realistický, nechybí stádo krav a porod telete, sklony k alkoholismu, smutné osudy v rozsáhlých kulisách statku a typická vesnická zábava. Ta pobaví zejména fanoušky Visacího zámku, jejichž „Známku punku“ zde můžeme slyšet v podání klasické zábavové kapely.  
 
Díky česko-německo-francouzské koprodukci se navíc podařilo sehnat dostatek prostředků na to, aby filmaři nemuseli při realizaci sahat ke zbytečným kompromisům. To, co tedy vidíme na plátně (snímáno skvělou kamerou Diviše Marka a dokresleno neméně skvěle poskládanou hudbou Vladímíra Godára) je přesná vizualizace režisérových představ. Velmi působivých představ, slušelo by se dodat. Ale abychom jenom nechválili – některým divákům může vadit pomalejší tempo příběhu a zdlouhavé záběry, ale na druhou stranu, právě ty způsobují, že se příběh pozvolna vkrade pod kůži, a tělo jen tak neopustí.  
 
„Venkovský učitel„ sice měl být původně jakýmsi závěrečným dílem trilogie o lidských vztazích a hledání lásky, ovšem jak sám pan režisér připustil na tiskové konferenci „toto téma je věčné a nevyčerpatelné“. Můžeme se tedy jen těšit na další Slámovy filmy a doufat, že ani příště ze svého nadstandardu nesleví. Jeho zatím poslední snímek totiž posouvá českou tvorbu zase o kousínek dál. A vzhledem k tomu, že distribuci má na starosti společnost Wild Bunch, z jejíž stáje pochází i rumunský snímek „4 měsíce, 3 týdny a 2 dny“ (který získal loni v Cannes Zlatou Palmu), mohl by "Venkovský učitel" získat uznání i v zahraničí. Potenciál zde rozhodně nechybí.

Bohdan Sláma je jeden z mála českých režisérů, který si dokázal zachovat kus zdravého rozumu. Patří k několika těm málo, co nerespektují pravidla produkčního alibismu. Neslibuje pavlačový humor, ani podřadný undegroundový film, ani sexy trable. Nemíří na diváka žádnou z těch zbraní hromadného ničení zdravého vkusu a rozumu, ke kterým sahá kvalitativně slabší většina českého filmového peletonu, a od elity se liší v tom, že chce říkat "cosi zásadního", co nutně nepohladí.  
 
Že to může fungovat, a že to nemusí znamenat cestu do ghetta prodělávajících a rychle zapomenutých titulů, potvrdil Sláma ve svém oceánovém Štěstí - ve filmech, které jedni sice chápou a odsuzují jako zlopověstné ztělesnění "českého filmového humanismu", ale které druzí právě pro tento "echtovně český a echtovně opravdovský" rozměr berou jako svého druhu vrchol české kinematografie posledního desetiletí.  
 
Co vás na filmu zaujme je technický i vypravěčsky schopný a patřičně zabejčený filmař dokáže udržet kdesi v půlce cesty mezi naprostým nadšením a prostou akceptací faktu, že Sláma nový film. Těšíte se na dobře udělaný a dobře vyprávěný film - a zároveň přiznáváte, že příběh o mladém učiteli, který zdrhne z Prahy mezi pole, aby tu zamíchal s kartami lokálních osudů a vnesl sem cosi jinakosti, vás z pohodlné židle v kině nezvedne.  
 
V tomto se ovšem nenechte jakkoliv ovlivnit - je totiž předem jasné, že Sláma bude hvězdou letošního českého filmového nebe a že, jak naznačují reakce, tomu bude právem. Máta zkrátka všechny důvody pro to, abyste premiéru venkovského učitele považovali za důležitou událost kinematografie.

Venkovský učitel je takový svérázný gay film a třebaže se tvůrci tomuto zařazení vzpírají, je hned několik ukazatelů, že tomu tak je a že se jedná o příběh o lidském odpuštění, porozumění a hledání štěstí až ve druhém plánu. V tom prvním „hrdina“ přijíždí na vesnici, aby se takzvaně našel, ale spíše než cokoliv jiného si potřebuje na sebe zvyknout. Projít procesem sebepřijetí v sobě zahrnuje taky seznámení rodiny s touto situací. V tomto případě se jedná o jednu z nejpovedenějších a nejpůsobivějších scén. Přijde mi, že je to ta jedna z mála nepředstíraných a nosných, která určuje náladu celého filmu, respektive která by mohla takovou funkci plnit, kdyby ji nepodrývala řada jiných.  
Hlavně Miroslav Krobot je výborný, jenom svojí epizodní přítomností ji zvedá hodně vysoko. Vůbec si raději nepředstavuji, kdyby mu byl dán větší prostor, který by mohl zaplnit svým charizmatem a osobností. Splňoval by pak ještě tento snímek tu čím dál víc nepopulární škatulku „český film?“ (Ten, který se vyčerpal, který ztěžka oddechuje na mezi a hledá, stejně jako ústřední postava snímku, svoji ztracenou sílu). Nebyl by to pak už film evropský?  
Dobře definuje učitelovu situaci jeho bývalá náhodná známost, která do jižních čech přijíždí. Je zajímavé sledovat tu konfrontaci dvou naprosto odlišných lidí. Na jedné straně zakřiknutý, nesebevědomý, tápající, nerozhodný intelektuál (Pavel Liška coby herec jedné role se zde skvěle vyjímá, no jen si představte, kdo jiný by už tento part měl hrát, než právě on?) na straně druhé cílevědomý, vyprofilovaný yuppie, který ví co chce a jak toho dosáhnout. A má se rád...  
Poněkud nešťastné je zarytí do brázdy v níž antihrdina naplňuje společenské povědomí o této minoritě měrou vrchovatou, suterénní, znásilňovací sekvencí. Je pochopitelné, že se lidská sexualita do nekonečna potlačovat nedá a tak dřív nebo později se musí projevit, ale to, co se v průběhu oné masturbační scény odehrává je natolik iracionální, že se tomu příčetný divák vzpírá. Jakým způsobem je asi otázkou individuality. Myslím, že by mohlo být zábavné pozorovat tuto scénu z hlediska reakcí publika. A to nikoliv z důvodu, že by česká společnost nebyla připravená na to se s takovou látkou popasovat, ty hranice jsou už dávno otevřené a cenzura prakticky neexistuje, ale pro absolutní nevkus, nevhodnost, nepřesvědčivost, pro autorovu zoufalou bezradnost jak dál příběh vyprávět, jak se uchýlit k modelovým, schematickým postupům. Nechci zastávat roli advokáta této komunity, ale není tohle právě ta patologie, která je v lidech zaklíněná? A která by měla z představ civilizované země zmizet? Není tohle ve společnosti, kde chybí pozitivní příklad, jenom přilévání oleje do ohně?  
Po scéně s vidlemi přichází na řadu neméně hutná epizoda v níž P. Liška rozbíjí na dně studny kámen. Zřejmě se chce touto lopotou vysvobodit z pout té sžíravé viny z vlastního selhání. Marie (Zuzana Bydžovská, žena, jejíž pohled je už delší dobu velmi...pronikavý...) se ho ptá: “Proč jsi mi neřekl, že jsi na kluky?“ Ten jí odpovídá:“Bál jsem se, že tě ztratím.“ Škoda, že zde neplatí pořekadlo o pytli a záplatě, protože zrovna na tomto místě by se skvěle vyjímalo. Začala snad Marie sebou pohrdat, že není dost atraktivní, pochybovat o svém ženském půvabu? Nebo jen potřebovala vyvážit to svoje ponížení z odmítnutí?  
V závěru se kantor podrobeně ptá části učitelského sboru, jestli se může vrátit a zda jim nevadí jeho sexuální orientace. Uf! O co tady jde? Vytváří si tak snad alibi pro případ, že by mu zase ujela ruka?  
(Vždyť jste dobře věděli jaké to pro mě bude pokušení být denně mezi tolika chlapci...) Nebo to je přímá reakce na podnět Marie, která ho k takovému přiznání navádí, je to snad součást nějakého soudního procesu? To si opravdu myslí, že tohle je legitimní způsob jak se v pracovně právním vztahu uvést? Potažmo v jakémkoliv jiném?  
Kdybych byl já ten dotazovaný, tak bych takového člověka nepřijal, protože bych tímto krokem začal vážně pochybovat o jeho způsobilosti a psychické stabilitě. Není to totéž jako se zeptat, jestli zaměstnavateli nevadí to, že jsem vegetarián nebo že mě vzrušuje ucvakávání knoflíků zabudovanou protézou mezi hýžděmi? Pan ředitel řekne, že je to vlastně v této době regulérní a proč tedy ne a jeho kolegyně má ještě dlouhou dobu vyražený dech a nedokáže zakrýt rozpaky. A já ji vlastně chápu...  
Nikdy jsem nebyl velký fanoušek filmů Bohdana Slámy a zdá se, že ani po tomto díle se jím nestanu. Minimálně už pro tu jeho doslovnost a polopatičnost. Mrzí mě, že divákovi prakticky nedává žádnou šanci zapojit svoji představivost. Navíc je tady ten skřípající scénář, který nechává své postavy říkat a dělat velice zvláštní a nepochopitelné věci, což celkový dojem ještě víc podkopává. Přesto si ale myslím, že je to zatím nejpřijatelnější věc, kterou kdy tento režisér natočil.