Vesnice roku

Vojtěch Moravec (rozhovor)
Vesnice roku je 1. magisterský film vaší školy a zároveň jediný hraný a takového rozsahu. Uvědomoval jste si během příprav a samotného natáčení tento pomyslný tlak?

U studentských natáčení je ten pomyslný tlak přítomný pokaždé. Jde přeci o naši budoucnost. Právě na studentských natáčeních si tvoříme naše portfolio, které nás má jednou prodávat. Rozdíl je, že oproti profesionálnímu natáčení máme ještě šanci chybovat. Když šlo o první magisterský film naší školy a tím pádem i můj poslední studentský film, tato výsada se tak nějak vypařila. Takže ano, cítil jsem tlak, že vše musí dopadnout naprosto perfektně.

Na studentský projekt má film neobyčejné herecké obsazení. Jak se Vám povedlo získat tuto hereckou špičku a jaké byly Vaše pocity při režírování zkušených profesionálů?

Všichni tvrdí, že do natáčení šli kvůli příběhu což mě, jako autora scénáře, vyjímečně těší. Ve studentských filmech často vidíme velké herce, takže to co nás dělí od ostatních studentských filmů je jejich neskutečný počet. Měl jsem už možnost pracovat s velkými jmény a tak jsem věděl, že skutečné hvězdy se nemusí nad mladými filmaři povyšovat a naopak i rády pomohou a poradí. Vlastně každý herec, který tam byl, měl natočeno víc filmů, než my jsme mohli nakoukat, takže pro nás bylo setkání s nimi obrovskou školou.

Vypadá to, že má film ambice na celovečerní zpracování, uvažujete o jeho realizaci?

My takové ambice skutečně máme a rádi bychom se do Sedlčánek vrátili s dlouhým scénářem. Příběh je připraven pro jeho rozšíření a pomalu na něm i pracuji. Už probíhají různá jednání, ale jestli má i film ambice na celovečerní formu se ukáže až jejich výsledku.

Vilém Postránecký (rozhovor)
Celý film byl natáčen v malé obci Sedlčánky u Čelákovic. Byl problém s hledáním vhodné lokace a poté popřípadě se samotnými občany?

Jak se to vezme, vlastně to bylo nejrychlejší vytipování lokace, jakou jsem kdy zažil. Zhruba během tří měsíců, jsme objeli cca 150 vesnic kolem Prahy a ve středních Čechách, a žádná se ani malinko nerovnala Sedlčánkám. A právě tato obec byla úplně tou první, kterou jsme v první den obhlídek navštívili. Samotní občané a především starosta města Čelákovice, pod které Sedlčánky spadají, byli naprosto úžasní. Starostovi se náš projekt natolik líbil, že nám dal prakticky volnou ruku a celou vesnici k dispozici. Během příprav natáčení, jsme měli k dispozici starou, nepoužívanou základní školu, která fungovala jako zázemí a pracoviště. Během 3 týdnů jsme se natolik spřátelili s celou vesnicí, že potom nebyl problém natočit prakticky cokoliv u kohokoliv. Dodnes dostáváme zprávy, jak se obyvatelům Sedlčánek po nás stýská a kdy je přijedeme navštívit. Beru to jako velikou poklonu, protože filmaři se obecně s takovouto přízní zdaleka neshledávají.

 Jak probíhaly přípravy a samotné natáčení?

Od námětu k natáčení uběhlo cca třičtvrtě roku, během kterého se pracovalo na scénáři, hledání lokací, sestavení štábu a hereckého obdsazení. Zásadní fází příprav byly zhruba 3 týdny před natáčením, které jsme trávili v Sedlčánkách přípravou dekorací, jednotlivých motivů a detailními přípravami záběrů. Pro studentský projekt je složité sehnat větší počet lidí na výpomoc a ještě k tomu na delší časový úsek, když jim člověk nemůže nabídnout finanční odměnu. Proto to bylo velice těžké, často jsme “dřeli” ve třech, čtyřech lidech, a to jde práce opravdu pomalu. Ale přesto se našli poctiví přátelé, kteří nám pomáhali, kdykoliv měli volnou chvilku. Samotné natáčení pak už bylo o něčem jiném, a štáb čítal každý den okolo 25 až 30 lidí. Celkově se na place vystřídalo během natáčení cca 65 lidí ve štábu. A jak samotné natáčení zhodnotit? Přál bych každému filmaři, aby alespoň jednou v životě zažil tak dobré natáčení, jaké se nám všem podařilo uskutečnit.

Co s filmem dál?

Samozřejmě budeme rádi, když se budeme moci naším filmem prezentovat na filmových festivalech. Byli bychom velice rádi, kdyby o něj projevila zájem i nějaká televize a následně jej třeba odkoupila, jako se nám to povedlo s filmem “Občan Kopas”. No a naším hlavním cílem je, najít producenta, kterého by tato látka oslovila a zaujala, a který by se s námi rád pustil do jeho celovečerního zpracování.

Ondřej Brzobohatý (rozhovor)
Není zvykem, že si studenti filmových škol nechávají nahrát originální filmovou hudbu, a už vůbec ne od profesionála, který se tím přímo živí. Jak k tomu přistupujete a co vás vedlo ke spolupráci s tímto týmem?

Nevím co je a co není zvykem. Já si myslím, že je to vlastně povinnost všech profíků nebo lidí, kteří jsou už v brandži nějakým způsobem aklimatizováni, aby když jsou studenty osloveni, jim pomohli bez jakýchkoliv nároků na honorář. Když jsem já byl na škole, tak si mě pod své křídlo zcela mimo své pracovní povinnosti vzal Milan Kymlička. Skvělý filmový skladatel, který působil především v zámoří a naučil mě mnohem víc, než by mi byla schopna poskytnout ktérakoliv tuzemská vysoká škola. Říkám to vědomě, protože znám osnovy a pedagogy těchto škol. Nikdy zkrátka nemůžete vědět, kde ten či onen filmař „student“ bude za pár let a jakou spolupráci tím můžete do budoucna vytvořit. Studentům je zkrátka třeba pomáhat.

Jak se vám skládá hudba pro studentský film? Vidíte v tom velký rozdíl oproti filmům profesionálních produkcí?

Zásadní rozdíl je v penězích. Nemůžete si často dovolit točit s klasickým filmovým symfonickým orchestrem, a tak pracujete doma se samplerem a vším, co může co nejlépe živý zvuk nahradit. Jinak práce na Vojtových filmech je velice zábavná, jelikož máme s Vojtou společnou řeč a všechny detaily cítíme hodně podobně. Má smysl pro humor a zároveň cit pro vkusný kýč, to mě baví.

Poskytuje příběh filmu Vesnice roku hodně prostoru pro tvůrčí vyjádření skladatele filmové hudby?

Vojta Moravec je režisér, který už od psaní scénáře přesně ví, kde by měla hudba hrát a jakou úlohu by asi tak měla v té či oné scéně splňovat. Pracuje s ní jako s dalším hercem, a proto jí dává dostatek prostoru už při natáčení, nejen ve střižně. No a to je potom pro skladatele ta nejkrásnější práce.

Václav Postránecký (rozhovor)
Ve filmu ztvárňujete postavu, jejíž charakter se ve vašem hereckém repertoáru často neobjevuje, jak byste vaši roli popsal?

Pár takových figur už jsem hrál. Jsou to velice dobře vnitřně organizovaní, sebejistí lidé, které mají jakési pevné morální mantinely, na kterých stavějí. A jelikož musím obhájit každou postavu, kterou hraji, tak tento Topol přesně takový je. Měl svoji představu o budoucnosti své dcery, která se od reality velice liší a protože je takový introvert, nedělá prakticky vůbec nic, což je pro komunikaci to nejhorší. Určitě to není postava záporná, protože on chce vlastně jen dobro, pořádek a pravdu. Tato pravda se bohužel kříží s pravdou jeho filmového soka, jejímž je jeho (ne)zeť, který ho kdysi nepožádal o ruku jeho dcery. Ta role se mi líbila kromě jiného i proto, že neměla moc textu, ten člověk nepotřeje moc mluvit, když si je jistý a taky je naplněn výjimečnou energií, větší než všichni okolo něj, protože jeho vnitřní život je mnohem bohatší a dramatičtější než všech lidí kolem něho.

Jak by jste zhodnotil práci studentů, kteří se tímto na svou profesní dráhu vlastně teprve připravují?

Já bych přál oficiální české, filmové tvorbě, aby její profesionální pracovníci, dosahovali alespoň částečné úrovně těchto studentů, protože v mnoha ohledech byla prostě ta práce na vyšší úrovni, než je to u profesionálních produkcí. I přesto, že nebyli peníze na plnohodnotné cateringové služby, bylo to přesto zařízeno jiným způsobem, doprava byla dokonalá, režisér výborný, kameraman výborný, pomocný režisér milován všemi zůčastněnými, takže já bych jim všem dal jedničku s hvězdičkou.

Překvapilo vás něco konkrétního během samotného natáčení?

Velice mile mě překvapilo, že obyvatelé Sedlčánek s takovou ochoutou a samozřejmostí přistupovali k celému natáčení a jejich komparsový výkon v hlavní a stěžejní scéně, kdy následovali vesnicí starostu, který mě šel požádat o ruku mé dcery, byl naprosto excelentní, vysoce překračující všechno, co může profesionální kompars nabídnout, takže já tímto smekám před přístupem občanů Sedlčánek.

Co by jste filmu a samotným tvůrcům přál do budoucnosti?

O tom se dá mluvit hrozně dlouho, ale já bych jim především přál peníze, protože bez pěnez se pořád filmovat nedá. A když se jim podaří tyto peníze sehnat, tak jim přeju aby měli z té své práce radost a aby je tento pozitivní vztah k jejich práci provázel celým životem.