fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

60% 302 hlasů
6 10 302
drama / komedie / romantický, Francie, , 94 min., od 12 let
Bright Sunshine In
Kinopremiéra v ČR 22.2.2018 v SK 12.4.2018

Režie:
Herci: , , , , , více...
starNastavit upozornění

V TV televize út. 18.12. Sky Movies Select HD 13.25
Sky Movies Select HD 13.25




Ukázka



Rozvedená umělkyně Isabelle hledá životní lásku. Své naděje ale vkládá do mužů, kteří jsou spíše opakem tohoto ideálu. Režisérka s bravurou sobě vlastní neprezentuje plynulý příběh, ale odhaluje pouze ty nejvýmluvnější pasáže z Isabellina života, které dohromady skládají osobnost nerozhodné, neurotické, ale přesto stále neodolatelně šarmantní ženy, která až na samém konci prozradí divákovi, co je jejím vodítkem k nalezení „toho pravého“.
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Vnitřní slunce

obrazek
Claire Denisová se po čtyřech letech vrátila na festival v Cannes se snímkem, který by se dal nazvat melodramatem i romantickou komedií, pokud by však nepopřela nebo alespoň dovedně nepřevrátila veškerá klišé, která se s těmito žánry pojí. Premisa je jednoduchá. Rozvedená umělkyně Isabelle, v podání okouzlující Juliette Binoche, hledá životní lásku. Své naděje ale vkládá do mužů, kteří jsou spíše opakem tohoto ideálu. Režisérka s bravurou sobě vlastní neprezentuje plynulý příběh, ale odhaluje pouze ty nejvýmluvnější pasáže z Isabellina života, které dohromady skládají osobnost nerozhodné, neurotické, ale přesto stále neodolatelně šarmantní ženy, která až na samém konci prozradí divákovi, co je jejím vodítkem k nalezení „toho pravého“.

Claire Denisová (Rozhovor)
obrazek
Měla jsem zrovna jedno z těch méně vytížených období mezi dvěma projekty - svým předchozím filmem, který byl obzvlášť náročný, a tím následujícím, točeným v zahraniční koprodukci, která je přirozeně složitější na organizaci. Nacházela jsem se tedy v jakémsi mezidobí vyplněném čekáním. Do toho mi Olivier Delbosc přesně ve správnou chvíli předložil jeden návrh: hodlal produkovat jistý projekt a chtěl, abych se ho zúčastnila. Říkal tomu „sborníkový film“, jelikož se mělo jednat o adaptaci díla Rolanda Barthese Fragmenty milostného diskurzu natočenou několika různými režiséry. Když se na mě obrátil, právě se mi chýlil ke konci roční seminář se studenty umění v uměleckém centru Le Fresnoy-studio national.

Předchozího léta jsem se v Avignonu zúčastnila čtení z díla autorky Christine Angot, k němuž se propůjčili herci Norah Krief a Alex Descas. Svěřila jsem se tehdy Christine, že „mám zvláštní dojem, jako bych tenhle dialog mohla rovnou zfilmovat přesně tak, jak zazněl, bez přípravy i dekorací, jenom s kamerou a zvukařem. V hlavě mi naskočila naprosto jasná představa.“ Odpověděla mi: „To přece nemůže fungovat!“ A já na to: „Ale může, uvidíte.“ Rozhodla jsem se tu myšlenku propojit se seminářem v centru Le Fresnoy a projekt nám rychle vznikal pod rukama. Nechala jsem si oba herce z Avignonu, kamery se ujala Agnès Godard a pomáhali nám všichni účastníci semináře. Za tři dny natáčení a týden ve střižně jsme jen s využitím toho, co jsme měli k dispozici v Le Fresnoy, stvořili 45minutový film s názvem Voilà l’enchaînement - Řetězení. Jedná se o příběh rozchodu jednoho páru. Byla to pro mě velice osvobozující zkušenost, jako by ze mě spadla všechna pouta, kterými je práce u filmu sešněrovaná, všechny obtíže pojící se s filmovou tvorbou.

Takový účinek má na mě Christine: oživuje ve mně víru, že práce stojí za to. Samozřejmě že v práci věřím i sama od sebe, jenže někdy je těžké považovat vlastní projekty za skutečnou práci - zejména v kinematografii, kde toho tolik závisí na ostatních, že když někdy člověk brzy ráno sedí doma v kuchyni a přemítá, jak tu práci zvládnout, připadá mu, že se to nedá dlouho vydržet. Z toho hlediska mám pocit, že spisovatelé jsou efektivnější než filmaři. Zkušenost z Le Fresnoy mi nesmírně prospěla, protože ve mně znovu zažehla vášeň pro práci. Christine a ten nenápadný film vytvořený na semináři se studenty mě postavily zpátky na nohy a od základu překopaly můj vztah k práci. S Christine jsme měly chuť v tomto úžasném dobrodružství pokračovat. Proto jsem se o Christine zmínila Olivieru Delboscovi a jí zase popsala Olivierův projekt. Už jsme však nechtěly adaptovat Barthesovu knihu, ale napsat vlastní scénář - své vlastní milostné fragmenty. To nám pak umožnilo téma zcela přizpůsobit svým představám. Barthese jsme kompletně odsunuly stranou a vzdaly se myšlenky natočit adaptaci. Náš dialog neobsahuje jediný úryvek z Barthesových textů. Do mysli se nám sice vtisklo jedno slovo - „agónie“, nicméně jsme je využily k reflexi svých vlastních životů a zachovaly jsme volnou strukturu, takže vznikl film složený z fragmentů. Kromě toho jsme s Christine Angot v jakýchsi fragmentech nebo „okamžicích“ i pracovaly a maximálně nám to vyhovovalo.

Řekla jsem Christine, že mě v Barthesových Fragmentech zaujalo slovo „agónie“, a tak jsme z toho výrazu udělaly klíčové slovo, východisko naší práce. Agónie ve mně vyvolává představu velice elegantního a lehce povýšeného způsobu, jak sdělit, že někdo prožívá milostné trápení: nesplnitelné očekávání, zmařený ideál. Jakmile začnete ke svým milostným aférám přistupovat pragmatičtěji a dovolíte si ironický náhled na vlastní minulost, stanete se „pánem“ tohoto slova. Výraz „agónie“ nás s Christine svým způsobem očaroval a přenesl do jakéhosi imaginárního světa. Proces psaní v podstatě živila naše vlastní „milostná muka“.

A tak jsme ochotně čerpaly z vlastních zkušeností. Hlavní ženská postava ve scénáři je zpočátku jakousi verzí nás dvou, Christine Angot a mě. Obsahuje fragmenty našich životů, kousky našich příběhů. Postupem času nám došlo, že ji musí hrát Juliette. Juliette Binoche nám připadala na roli Isabelle ideální. Scénář si žádal hebké, smyslné, žádoucí ženské tělo. Ženu s krásnou tváří i tělem, z jejíhož vystupování ani v nejmenším nečiší prohra. Někoho, kdo stále považuje za možné zvítězit v bitvách lásky, aniž by ovšem předpokládal, že má výsledek jistý. S Christine jsme se ze začátku moc dobře neznaly. Postupně jsme se sblížily a naše životy se prolnuly. Potkaly jsme se uprostřed svých životních cest a s příběhem si mezi sebou vytvořily hluboké pouto. Snažily jsme se spolu upřímně postavit svým selháním v lásce, nejčernějším mrakům svých životů - a nakonec se jim zasmát. A jestliže jsme se smály my, mohli by se přece smát i druzí. Když s někým píšete v tandemu, vzniká přirozený a zdravý odstup, který přináší ironii a lehkost.

obrazek
Ono pouto, které se mezi námi vytvořilo jako mezi dvěma spolupachatelkami, lze spatřit ve scéně odehrávající se v prodejně ryb, kde Philippe Katherine jako zákazník použije legrační francouzské slovo „poiscaille“, což je trochu jako říct v češtině „rybičky“. S Christine jsme se dokonale shodly: když tohle slovo vyřkne dospělý muž, je to vrchol nechutnosti! Christine patří ke scénáristům, kteří okamžitě chápou, že kolem slova „rybičky“ by se mohla vytvořit skvělá scéna. Právě tento způsob hravého myšlení nás spojil a umožnil nám pracovat společně. Z hravého setkání dvou myslí vznikl film, jenž je výsledkem šťastné souhry okolností a pro mě se stal ve všech ohledech neočekávaným zážitkem - včetně čiré radosti, kterou mě celý proces naplňoval. O postavě Isabelle jsem měla velice přesnou představu. V duchu jsem viděla velmi ženskou hnědovlasou dámu v kozačkách nad kolena, které jsou vyjádřením její touhy. Mezi okrajem minisukně a vrškem kozaček jí vidíme stehna. Vlasy má ostříhané na mikádo, podobně jako bojovně vyhlížející ženy v černobílých streetartových dílech umělkyně Miss.Tic, které se v ulicích objevovaly v 80. letech. Také jsem myslela na komiksové postavy Guida Crepaxe: ženy s krátkými tmavými vlasy a silnou sexuální aurou. Žena bez jakýchkoli tabu - a zároveň ani nymfomanka, ani děvka.

Isabelle ví, že pokud chce najít pravou lásku, bude to pro ni občas znamenat spoustu slz. Mám plné zuby filmových postav, které zaujímají neochvějně hrdinský postoj. Člověk takový nemůže být pořád a Isabelle už o to ani neusiluje.

Je to žena, která si uvědomuje stále výraznější nesoulad mezi tím, co u mužů hledá, a tím, co nachází. Tato propast se během jejích setkání s různými muži, jejích „fragmentů“, neustále prohlubuje. Není však ženskou verzí Dona Juana, depresivní svůdkyní a obětí závislosti, která ji pomalu zabíjí. Podobá se spíše hédonistickému Casanovovi, jenže je to žena, takže by to neměla stavět na odiv.

Zásadní byl výběr mužů, které potká a s nimiž naváže vztah. Především jsem nechtěla, aby se po boku Juliette střídal zástup herců, jako by je jednoho po druhém probodávala kopím. Postavila jsem jí do cesty řadu filmařů, jako jsou Xavier Beauvois a Bruno Podalydès, i lidí, které znám z minulosti, například Alexe Descase a Laurenta Grévilla. Tím se příběh proplete s fragmenty mého života a určitým způsobem nahlížení na muže. Od puberty pro mě nejsilnějšími a nejpřitažlivějšími mužskými vzory často byli právě filmaři.

Gérard Depardieu se objeví teprve ke konci filmu jako jakési velkolepé finále umožňující cestu ven, k lásce. Jejich společnou scénu s Juliette jsme natočili v jednom dni a ukázalo se to jako nejintenzivnější natáčení, jaké jsem kdy zažila. Za jediný den jsme získali 16 minut filmu. To se mi ještě nikdy nestalo. S Juliette jsme scénu točili nadvakrát a s Gérardem natřikrát. Nic víc. V tu chvíli mi nedocházelo, jak úžasný výkon předvedli, ale Gérard mi to později připomněl. Scéna se stala jednolitým blokem a nepřicházelo v úvahu, že bychom ji sestříhali. Ačkoli jsem zdolávání takových výzev vůbec neměla v plánu, vydali jsme se správným směrem. Jsem totiž přesvědčená, že kdybychom tou scénou strávili osm dní, o něco bychom přišli. Vlastně bychom přišli o hodně: Gérardův skvostný výkon by se zbytečně roztříštil.

Gérard působí na scéně téměř nepopsatelným dojmem. Myslím, že to má v sobě odjakživa. V roli tohoto jasnovidce byl podle mě Depardieu naprosto fantastický. Když je muž obdařen takovou krásou, takovou fyzickou a sexuální silou, předpokládáte, že tuhle energii měl v sobě už od dětství. Když je s vámi v jedné místnosti, něco se vznáší ve vzduchu, dochází k nepochybným změnám všech částic. Jeho tón hlasu, jeho přednes vytvářejí jakousi hudbu. Nezáleží na tom, jestli je na scéně, v místnosti, v autě nebo na jevišti. Jednou jsem byla na jeho představení, ve kterém zpíval písně zpěvačky Barbary, a bylo to úchvatné. Je to krása, když zpívá, veliká krása, ale především se jedná o magický zážitek.

Z určitého hlediska by se dalo říct, že Depardieuovi vděčím za francouzský název filmu - Nádherné vnitřní slunce. S Christine Angot jsme dlouho žádný název neměly. Mezi sebou jsme používaly pracovní název Tmavé brýle. Líbil se mi, ale cítila jsem, že se k filmu zase tolik nehodí. Teprve při natáčení již zmíněné scény s Depardieuem jsme dostaly ten pravý nápad. Bylo to ve chvíli, kdy se svým něžným, třpytivým pohledem zadívá na Juliette a řekne: „Otevři se… zůstaň otevřená všemu… najdi si vlastní, jedinečnou cestu životem a najdeš i nádherné vnitřní světlo…“ Tato replika zní v jeho podání naprosto nadpozemsky. Je to jediný herec, který si může dovolit říct něco tak přepjatého. Stačilo, aby Gérard Depardieu vyslovil tu větu přesně tímto způsobem, a já v ní okamžitě „zaslechla“ název celého filmu. Od názvu Tmavé brýle a jeho ochranného stínu jsme upustili ve prospěch nádherného vnitřního světla, oslnivé záře lidské duše.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Středa 12. 12. 2018 Svátek má Simona
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz