Volver

V současném Madridu existuje spousta živých čtvrtí, kde přistěhovalci z různých španělských provincií sdílejí své sny, životy a osudy s celou řadou dalších etnických skupin. Film Návrat vypráví příběh žen ze tří různých generací, které v tomto prostředí díky své dobrosrdečnosti, odvaze a nezměrné vitalitě přežívají všechny nástrahy života - občas dokonce i samotnou smrt.

Jsou jimi Raimunda, která je vdaná za nezaměstnaného dělníka a má dospívající dceru, její sestra Sole, která se živí jako kadeřnice, a jejich matka, která i se svým manželem uhořela. Duch matky se zjeví nejprve své sestře a poté Sole - přestože těmi, s kým má dosud nevyřízené záležitosti, jsou Raimunda a její sousedka Agustina.

Tak začíná příběh, který je stejně složitý jako jednoduchý a stejně dojemný jako krutý. Příběh, který ovlivní všechny ženy v rodině Raimundy i jejich nejbližší okolí.

„Nejnáročnější částí práce na filmu Volver bylo psaní synopse,“ říká režisér Pedro Almodóvar. „Postupem času se stalo mnohem obtížnější mé filmy přiblížit či shrnout několika řádky. To se naštěstí neodráželo v tom, jak pracovali herci nebo filmový štáb. Natáčení tohoto filmu fungovalo jako švýcarské hodinky.

Myslím, že mě to i více bavilo, protože předchozí natáčení (Špatná výchova) bylo absolutní peklo. Už jsem v podstatě zapomněl, jaké je natáčet bez permanentního pocitu, že stojím na kraji propasti. To neznamená, že by měl být Volver nutně lepší (ve skutečnosti jsem na Špatnou výchovu velmi pyšný), jen jsem zkrátka tentokrát méně trpěl. Vlastně jsem netrpěl vůbec.

Špatná výchova mi každopádně potvrdila jednu důležitou věc (kterou jsem zjistil už při natáčení filmů Matador a Na dno vášně): nikdy nesmíte hodit ručník do ringu. I pokud jste přesvědčeni o tom, že je to katastrofa, musíte bojovat za každou sekvenci, každý záběr, každý pohled, každou chvilku ticha, každou slzu. Ani ve chvílích, kdy jste na pokraji zoufalství, nesmíte ztratit ani špetku nadšení. Postupem času začnete na věci nahlížet jinak a někdy se ukáže, že to není tak hrozné, jak jste si původně mysleli.

Tento film je pro mě ztělesněním hned několika různých návratů. Vrátil jsem se trochu více ke komedii. Vrátil jsem se do La Manchy, do světa žen (tento film je bezpochyby mým ‚nejvíce lamanšským‘ projektem - z hlediska jazyka, zvyklostí i prostředí). Vrátil jsem se ke spolupráci s Carmen Maura (po 17 letech), Penélope Cruz, Lolou Dueñas a Chus Lampreave. Vrátil jsem se k tématu mateřství jako původu života a fikce. A přirozeně jsem se vrátil také ke své matce. Vrátit se do La Manchy je vždycky jako vrátit se k mateřskému prsu.

Během psaní scénáře a během natáčení byla má matka vždycky přítomna, cítil jsem ji velmi blízko. Nevím, jestli je film dobrý (to musí posoudit jiní), ale vím, že jeho natáčení mi přineslo mnoho dobrého.

Mám pocit - a doufám, že nebude prchlivý - že se mi konečně podařilo správně umístit dílek skládačky, který mi v minulosti přinesl spoustu úzkosti. Dokonce bych řekl, že v posledních letech nabyl tak velkého významu, že ohrozil mou existenci.

Ten dílek, o kterém mluvím, je ‚smrt‘. Nikoliv moje vlastní smrt nebo smrt mých blízkých, ale to nemilosrdné a nezadržitelné mizení všeho živého. Nikdy jsem ji nechápal ani nehodlal přijmout. A to vás v případě, že vnímáte běžící čas stále rychleji a rychleji, začne hodně trápit.

Nejdůležitějším návratem tohoto filmu je nicméně zjevení ducha matky, který se ukáže jejím dcerám. V mé rodné vesnici se takové věci údajně dějí (zjevení byla častým námětem historek, které jsem slýchal), nicméně já tomu nevěřím. Snad jen pokud se stanou někomu jinému nebo ve fiktivním románu. A tahle fikce, ta v mém filmu, mi přinesla takový duševní poklid, jaký už jsem necítil velmi dlouho - klid je slovo, jehož význam ani pořádně neznám.

Nikdy jsem nebyl vyrovnaný člověk, což mě ovšem ani v nejmenším netrápí. Má vrozená roztěkanost a neustálá nespokojenost mě de facto stimuluje. Teprve v posledních letech se můj stav zhoršoval, protože mě sžírala hrozná úzkost. A to nebylo dobré pro život ani pro práci. U režie filmu je trpělivost důležitější než talent. A tu jsem já ztratil už dávno, zejména co se týče malých věcí, které jí vyžadují nejvíce. To neznamená, že se ze mě stal menší perfekcionista nebo že jsem nyní více samolibý, to rozhodně ne. Ale věřím, že Volverem jsem té trpělivosti částečně opět nabyl.

Myslím, že v souvislosti s tímto filmem jsem prošel nezbytným, ale bezbolestným truchlením (stejně jako postava sousedky Agustiny). Vyplnil jsem vakuum a dal jsem sbohem něčemu (snad svému mládí?), čemu jsem dosud sbohem nedal, přestože to už bylo potřeba. Není na tom nic paranormálního. Má matka se mi nezjevila, přestože - jak jsem již podotknul - jsem ji cítil blíže než kdy předtím.

Volver je poctou společenským rituálům, které v souvislosti se smrtí a mrtvými provádějí lidé z mé vesnice. Mrtví nikdy neumírají. Vždycky jsem obdivoval tu přirozenost, s jakou lidé z mého sousedství mluvili o mrtvých, neustále si je připomínali a velebili jejich hroby. Záviděl jsem jim to. Spousta z nich (stejně jako Agustina ve filmu) pečuje dokonce o své vlastní hroby, ještě když jsou naživu. Cítím, že jsem tím hodně nasákl a něco z toho ve mně zůstalo, což mě naplňuje optimismem.

Jak jsem již řekl, nikdy jsem nechápal ani nehodlal přijmout smrt. A nyní si poprvé za celou tu dobu myslím, že se na ni dokáži dívat beze strachu, přestože ji ani nadále nechápu ani nepřijímám. Začínám se jen smiřovat se skutečností, že existuje.

Přestože nejsem věřící, chtěl jsem do děje vnést postavu z onoho světa (v podání Carmen Maury). A chtěl jsem, aby ve filmu mluvila o nebi, pekle a očistci. A skutečnost je taková - a nejsem zdaleka první, kdo na to přišel - že onen je svět je tady. Je to tenhle svět. Peklo, nebe, očistec - všechny tyhle věci jsou uvnitř nás. Ostatně, řekl to už Sartre.

Přestože by to tak mohlo místy vypadat, Volver nespadá do žánru surrealistické komedie. Živí a mrtví zde koexistují bez jakýchkoliv konfliktů a dostávají se do situací, které jsou buď humorné nebo plné hlubokých a opravdových emocí. Je to film o kultuře smrti v mé rodné La Mancha. Lidé ji uctívají s obdivuhodnou přirozeností. Způsob, jakým zůstávají mrtví přítomni v jejich životech a lidskost jejich ceremoniálů nenechává mrtvé umřít.

Film má humorné i dramatické sekvence. Jeho tón imituje „skutečný život“, ale není to žádný pravdivý portrét místních rituálů. Je to spíše surrealistický naturalismus, pokud se to tak dá říci. Vždycky jsem byl zvyklý mísit jednotlivé žánry a pořád tak činím. Je to pro mě přirozené.

Volver je film o rodině a s rodinou také vznikal. S popisem toho, co se ve filmu odehrává v La Mancha a uvnitř domů v Madridu (kadeřnický salón, vývařovna, prádelna atd.) mi pomáhaly mé vlastní sestry.

Přestože má rodina měla trochu větší štěstí, stejně jako Sole a Raimunda to byli přistěhovalci, kteří se vydali z vesnice do velkého města za lepším životem. Mé sestry naštěstí i nadále ctily kulturní zvyky, k nimž jsme byli vedeni v dětství, a udržovaly odkaz naší matky naživu. Já jsem náš společný domov opustil ve velmi mladém věku a stal jsem se zatvrzelým měšťákem. Když jsem se ale chtěl vrátit ke zvyklostem z La Mancha, ochotně se staly mými průvodkyněmi.“

„Penélope je na vrcholu své krásy. Bude to znít jako klišé, ale v jejím případě je to pravda. Dívat se na ni bylo jedním z největších potěšení tohoto natáčení. Její Raimunda ve Volveru je ze stejného těsta jako postava Carmen Maury ve filmu Co jsem komu udělala? - přírodní síla, kterou nemůže nic zastavit. Penélope má na jednu stranu tu úžasnou energii, ale Raimunda je zároveň křehká, velmi křehká. Umí (a kvůli tomu, co je ve scénáři, i musí) být vzteklá a o chvíli později se zhroutit jako bezbranné dítě.

Překvapilo mě, kolik lidí vyjádřilo své nadšení nad tím, že jsem znovu spojil síly s Carmen. V jedné písni od Chavely se zpívá: ‚Vždycky se vracíte na ta stará místa, kde jste milovali život.‘ A to se dá říci i o lidech. Vždycky je v tom určitá nejistota, ale ta se u Carmen naštěstí rozplynula už v průběhu našich prvních pracovních setkání.

Ve scénáři je jedna dlouhá sekvence, která je de facto monolog, protože v ní mluví jen postava Carmen. V této sekvenci Carmen vysvětluje své milované dceři Penélope Cruz příčiny své smrti a svého návratu. Text se rozprostírá na celých šesti stranách scénáře a je rozdělen do šesti působivých scén. Tato pasáž je jedním z důvodů, proč jsem ten film chtěl natočit. Plakal jsem pokaždé, když jsem ten text přepisoval (trochu jako ta ženská, kterou hraje Kathleen Turner v Honbě za diamantem - spisovatelka, která brečí při psaní svých silně kýčovitých romantických knih).

Každý si byl vědom toho, jak je ta sekvence důležitá. Byla v tom spousta očekávání, z čehož byla Carmen trochu nervózní a chtěla to mít co nejdřív za sebou. Nakonec jsme natáčeli celou noc a všichni se snažili o maximální koncentraci, která z těch nejtěžších scén vždycky udělá ty nejjednodušší, protože do toho všichni dávají maximum.

A zbytek hereckého obsazení nijak nezaostával za hlavními hvězdami. Lola Dueñas zde odvedla jeden ze svých nejkomplexnějších hereckých výkonů. Její hrdinka je z těch čtyřech žen nejvýstřednější. Lola se sama rozhodla, že si v souvislosti s natáčením osvojí komplikovaný lamanšský přízvuk. Naučila se všechna tajemství kadeřnické profese a objevila v sobě nevídaný komediální talent. Je intenzivní, věrohodná a vzácná, v tom nejlepším slova smyslu.

Dalším požehnáním bylo, že všechna děvčata žila a pracovala ve velmi těsném spojení. Herečky mezi sebou měly krásné vztahy, byly skoro jako rodina. Což se ostatně podařilo zachytit i na filmový pás.

Velice mě dojal výkon mladé Yohany Cobo. Hraje téměř ve všech scénách, ale vystupuje v nich pouze jako tichý svědek. To je na herecké profesi jedna z nejnáročnějších věcí - jen poslouchat a být přítomen. A její přítomnosti je velmi výmluvná, aniž by cokoliv dělala.“

Pedro Almodóvar
Narozen roku 1949, Calzada de Calatrava, Španělsko. Pochází z kraje Dona Quijota. Stejně jako Buñuelovi i jemu se dostalo výchovy v klášterní škole, odkud utíkal na zakázané filmy. Od 17 let žil v Madridu, kde se stal vůdčí osobností undergroundového hnutí „movida madrileña“. Jako samouk začal točit roku 1974. Jeho celovečerním debutem byl „punkový“ Pepi, Luci, Bom y otras chicas del montón (Pepi, Luci, Bom a spousta dalších holek, 1980). První Almodóvarovy filmy kritika označila za skandální. Do zahraničí pronikl s Qué he hecho para merecer esto? (Co jsem komu udělala?, 1984), světovou událostí se staly Ženy na pokraji nervového zhroucení (1987 - nominace na Oscara a Felixe). Film Květ mého tajemství obdržel na 31. MFF Karlovy Vary Cenu za ženský herecký výkon. Snímky Vše o mé matce (1999) a Mluv s ní (2002) získaly Oscary.

Penélope Cruz
Volver je již třetím filmem, který natočila pod režijní taktovkou Pedra Almodóvara. V minulosti si zahrála v jeho snímcích Na dno vášně a Vše o mé matce. Poté, co vystudovala herectví, se jí podařilo získat role v celé řadě filmů předních španělských režisérů. Film Nehýbej se z roku 2004 jí vynesl cenu David di Donatello a ocenění pro nejlepší herečku od Evropské filmové akademie. Podle New York Times se jednalo o jeden z deseti ženských hereckých výkonů roku. Již po několik let je tváří značky Ralph Lauren.

Carmen Maura
Začínala v 70. letech jako herečka v kavárenských divadlech a na začátku následujícího desetiletí se díky spolupráci s Colomem, Truebou a Almodóvarem stala královnou tzv. Madridské komediální scény. V 80. letech natočila s Almodóvarem filmy, které se pro oba z nich staly nejdůležitějšími projeky dekády - Pepi, Luci, Bom a zejména Ženy na pokraji nervového zhroucení, za nějž získala mj. ocenění Goya, Ciak, Fotogramas de Plata a cenu European Film Award pro nejlepší herečku. Během své již více než třicetileté kariéry u filmu se objevila v bezpočtu filmů a posbírala spoustu různých ocenění. Mezi mnoha jinými šlo o snímky Ay, Carmela, za nějž získala cenu Goya a cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší herečku, či Společenství, který jí vynesl Stříbrnou mušli na filmovém festivalu v San Sebastianu a cenu Goya pro nejlepší herečku.