Vše začíná dnes

Ředitel školky ve ztraceném hornickém maloměstě kdesi na severu Francie Daniel Lefebvre je muž na svém místě. Děti ho milují, kolegové respektují a rodiče povýtce nenávidí, protože nepovažují za slušné nutit nezaměstnané natahovat budíky na ráno, aby jejich ratolesti nezameškaly školku. Ve stylu "sám proti všem" a "nikdo jim nesmí ubližovat", se Daniel snaží ve své školce otevřít dětem lepší svět nežli je ten, který obklopuje jejich vykořeněné rodiny a studené domovy. Lepší než ten, který zážil sám jako otloukané hornické dítě, mnohokrát zbité do bezvědomí drsným otcem, jehož podrážděnou zlobu ztlumil až záchvat mrtvice. V té unavené hornické komunitě teď vládne stres, beznaděj a třicetiprocentní nezaměstnanost - a také alkoholismus, agresivita a zoufalství, jež hledá vykoupení i v dobrovolné smrti. A uprostřed bídy, utrpení a lhostejnosti tohoto nemocného světa buduje charismatický Daniel enklávu bezpečí a naděje pro ty, kteří ledva do něj vstoupili, okoušejí jeho nevlídnou tvář. Neúnavně bojuje s byrokratickými úředníky, politikařením radnice, latentním nedostatkem prostředků, omezenými inspektory i otupělými rodiči, bez oddechu hledá cesty ke zraňovaným dětským duším a léčí jejich první bolesti. Jen on sám ví, co mu dává sílu vést tenhle zdánlivě beznadějný boj. Odkud bere optimismus a víru, že navzdory paní Henryové (jež už všechno definitivně vzdala) či permanentně zbitému Jimmymu (který se uzavírá do vyděšeného mlčení), má tohle všechno vůbec nějaký smysl. Ale když si uvědomí, že sice může všechny milovat, ale nikdy nedokáže všem pomoci, přichází i na něj okamžik slabosti, pochybností a rezignace. Chvilková slabost silných je ostatně známá scenáristická finta, kterou lze hrdinu přiblížit věrohodným parametrům standardních smrtelníků a uvést do děje další sympatickou postavu, která ušlechtilého samotáře v krizi včas podepře. Takže na scénu veřejné školky a do Danielova soukromého života vstupuje jeho chápavá a nápaditá přítelkyně, sochařka Valérie, která ho v kritické chvíli dokáže přesvědčit, že šance začít znovu přichází vlastně každý den...

Je až s podivem, jak dokázal zkušený klasik Bertrand Tavernier při realizaci tohoto (sociologického) projektu zapomenout na svůj výpravný historický opus D'Artagnanova dcera, válečné drama Kapitán Conan, oscarovou nominací přizdobený jazzový portrét Kolem půlnoci či sugestivní exkurzi do žánru existenciální sci-fi Smrt v přímém přenosu. Zato si možná připomenul svoji lehce kontroverzní dokumentární tvorbu z počátku osmdesátých a devadesátých let. Nebo se rozhodl vyzkoušet styl Kena Loache - místo ateliéru skutečné prostředí, "reportážní" práce s "handkou", která nejednou volí sugestivní rakurs (odpovídající úhlu pohledu dětských očí) či kombinovaný profesionálně amatérský casting - a vystřihl něco jako aktualizované, komorní a svébytně generačně ukotvené pokračování Germinalu. Ať už to bylo jakkoli, je zřejmé, že byl danou tematikou stržen a pohlcen natolik, že ji pak byl (v nepochybně upřímné snaze po pravdivém vyjádření) schopen interpretovat spíše jako sociálněkritický dokument, nežli jako filmovou fikci - a vsadil více než bylo zdrávo na samonosnost látky na úkor její dramaturgické interpretace. Jeho režijní pojetí vychází ze zdánlivě nearanžovaného reálu, řada sekvencí je točená z ruky, do řídkého děje (který zjevně záměrně rezignuje na výrazněji komponované, fiktivní dramatické vyklenutí) je zapojena řada neherců, z jejichž projevu je patrná spíše řízená improvizace, nežli dikce přesného scénáře. To je základní rovina Tavernierova vyprávění, odvíjející se v syrových záběrech, evokujících spíše poetiku autentického dokumentu. A pak, jakoby se tvůrce zalekl té úsporné dikce, následuje ostrý střih do stylizovaných kontrastních předělů, kde je dán prostor náladovým obrazovým metaforám poetizující kamery a filozofujícímu vnitřnímu monologu. Sesadit tuhle reálně naturalistickou a stylizovaně poetizují koláž dohromady tak, aby byla o něčem a k něčemu, předpokládá buď geniální režii nebo kongeniální náhodu, kdy do sebe všechno šťastně zapadne. Stává se to! Chybička se vloudila - ani jeden z těchto odvážných předpokladů se nenaplnil! Zůstal jen nepochybně dobrý úmysl, upřímná snaha řady zúčastněných co nejvíce se mu přiblížit a pozoruhodný výkon hlavního protagonisty Philippe Torretona. A taky poněkud mdlý pocit z nevyužité příležitosti. Řekl bych totiž, že v tomto případě téma i tvůrce měli rozhodně na víc.

Text: Michal Šobr

Recenzi poskytl měsíčník Cinema

Alain Choquart (kameraman)
Filmař Alain Choquart spolupracoval s Bertrandem Tavernierem na několika filmech, točit spolu začali už v roce 1981. Ve filmu "Coup de Torchon" a "Mississippi Blues" byl vedlejším kameramanem, pracoval na filmu "Life and Nothing But" , "La Guerre Sans Nom", "L. 627", "Fresh Bait" i "Captain Conan" .
Poté, co jsme dokončili natáčení filmu "Captain Conan", přirovnal Bertrand naše chování k jazzové kapele na vrcholu své kariéry, kdy jsou její melodie plynulé, nádherné, sladěné přispěním každého z hudebníků. Točili jsme za šibeničních podmínek, nikdo nepředpokládal, že film dokončíme. Když jsme dokázali překonat tak obrovské technické probémy při práci na Conanovi, jak by nás mohlo zaskočit dvoutýdenní natáčení v mateřské školce? Zvládli jsme zpěv mužných bojových písní z doby 1. Světové války v rumunských kopcích, takže notování líbezných dětských rýmovaček pro nás nebyl žádný problém.
Takže jsme dorazili do školky v Anzinu, blizko Valenciennes. Brzy bylo jasné, že budeme potřebovat pohyblivou kameru, abychom mohli zachytit Daniela v akci a natočit spousty dlouhých navazujících scén.
Bezpečnostní opatření omezila osvětlení tříd, takže jsme na nějaká umělá světla museli zapomenout. Obloha za okny se dramaticky měnila - denní světlo přešlo v soumrak, po děšti se opět vyjasnilo, to vše během jedné jediné hodiny. Ale fakt, že si oblaka postaví hlavu a zamění svůj jas za temnotu ještě neznamená, že můžete dítě zastavit v půlce jeho oblíbené písničky jen proto, aby na sebe záběry navazovaly!
Navzdory těmto omezením jsme s Bertrandem učinili vysoce "filmove" volby, použili jsme například ultraširokoúhlý formát. Užití CinemaScopu - formátu obvykle užívaného ke "skutečně důležitým" záběrům - nám připadalo jako nejlepší způsob k zachycení Severu, té neuvěřitelné hloubky a šířky regionu a lidí. Přivítali nás s široce rozevřenou náručí, i my jsme tedy chtěli použít odpovídající formát. To není klišé, jen zásadní důstojnost určitého místa.
Hledáčkem kamery jsem zachycoval neopakovatelné momenty, byl jsem odměněn pohledem na hluboce soustředěné dítě s tváří zalitou měkkým světlem, záběr se pak stočil na Danielovo upracované, potem zalité čelo...
Ať už se improvizovalo, nebo jsme se řídili scénářem, ať už amatéři nebo profesionálové, vše se spojilo dohromady v hledáčku mé kamery. Světlo a emoce nás vynesly do nových, netušených výšek.
P.S.: Mým snad úplně největším potěšením byl telefon od Michéle Niewrzedové, ředitelky školy, v níž jsme filmovali. Zavolala mi o pár měsíců později a sdělila mi, že za pár dní znovu začíná škola a že trpí trémou - ne nepodobnou té herecké. Víš, Michelle, i my jsme se báli. A jak!

Little bear (produkce)
Produkční společnost Little Bear, založena v roce 1976, produkovala nebo spolu- produkovala všechny filmy Bernartranda Taverniera počínaje snímkem "Des Enfants Gatés" /Spoiled Children - 1977/, stejně tak jako díla dalších významných filmařů včetně Laurenta Heynemanna, Marcela Ophulse, Pierra Joliveta a Jean-Paula Salomé. Tento film je osmým počinem, vzešlým ze spolupráce společnosti Little Bear a Alain Sardes.
Sedmnáct let po dokončení filmu "Coup de torchon" /Clean Slate"/, kdy jsem se připojil k "rodině" režiséra B. Taverniera, jsme se opět ocitli s kamerou ve školce. Za ta léta cynický humor mého báječného přítele z Lyons poněkud zvážněl, smích jde teď ruku v ruce se zlobou. V této době jsou kontaktní čočky - další vrstva skla, napomáhajícího zraku krátkozrakého režiséra - zaměřeny na třídu plnou dětí, jejichž vzdělání se ocitá v ohrožení. Děje se tak rok po loučení s obyvateli městečka "Grands Péchers" v Montreuil na okraji Paříže.
Zájem tohoto filmaře se plynule přesouval z osudu vojáků v Alžíru přes válčící jednotku vedenou kapitánem Conanem až k postavě policejního detektiva ve filmu "L. 627. Dokázal zobrazit vojenskou stupiditu, stejnou u generálů ve Verdunu i na Dalekém Východě.
Vážně jsem měl štěstí, že jsem se mohl účastnit všech těchto cest B. Taverniera a podílet se na jeho filmech. Na každém kroku mne šokovalo jeho umění pohlížet na události a problémy tohoto století z tak jasného a správného úhlu. Smích v něm zůstal, je stejně vřelý a přátelský jako býval vždy, i když je okořeněný vztekem - vztekem, který nás nenechá v klidu a burcuje naše svědomí.

Bertrand Tavernier - režisér (rozhovor)
Natáčení tohoto filmu ovlivnilo herce i štáb. Jaký dopad to mělo na Vás?
Vždy během natáčení se snažím zachovat si určitý odstup. I když mě některá scéna nebo záběr dojme, pokouším se vyhnout přílišným emocím. Mám tendenci pochybovat, zvláště při tvorbě filmů jako je tento, kde je dramatická konstrukce mnohem otevřenější. Během natáčení jsme neustále upravovali scénář, připsali jsme několik nových scén /diskuse o uniích, Valériin dárek Danielovi/, v některých dialozích herci improvizovali. Při stříhání jsem různě míchal záběry i scény, tak jako při natáčení "L. 627"... Nemyslím si ale, že bych ztratil ze zřetele celkovou představu o filmu. Velmi mi pomohlo natáčení dokumentárních a historických filmů - přinutí vás zachovat si určitý přehled a zároveň pohlížet na věci zevnitř. Musím ovšem přiznat, že po shlédnutí sestříhaného filmu jsem cítil obrovské dojetí, všichni zúčastnění pracovali s takovým nasazením!
Vámi používaná dramatická struktura je netypická, téměř románová - celkový tón filmu vyznívá realisticky i poeticky zároveň.
O takovýto kontrast jsem se pokoušel už ve filmu "Spoiled Children", v němž byly rozhovory s dětmi a báseň na závěr, a ve snímku "A Weekś Vacation", kde dětské hlásky opakují věty počínající slovy "heś scared" /má strach/ a "I dreamed.." /zdálo se mi, že../. Tady jsem ale zašel ještě dále. Texty napsané Dominiquem Sampiero a Tiffany se staly součástí filmu, jednou z jeho hlavních os. Pomohly mi s výstavbou filmu, který neměl běžný dramatický obsah. Zároveň jsem díky těmto básnickým textům zbavil film přílišného naturalismu. Od začátku jsem se vždycky snažil - a víceméně se mi dařilo - o jistou svobodu příběhu, vzdálenou všem divadelním pravidlům a diktatuře zápletek a dějů. Potřebuji příběh s dramatickým vývojem, v němž ovšem city a emoce hrají klíčovou roli. Ve všech mých posledních filmech je jediným dramatickým motorem práce a náš vztah k ní /práce policistů, vojáků, dokonce i mladých lidí ve filmu "Fresh Bait"/. Práce je to, co postavy ve filmu motivuje a "zaplétá" zápletky, ať už komické či dramatické.
Téměř ze všech vašich filmů úplně "duní" sociální ozvěna, zastáváte v nich určitý politický názor.. Vaše přesvědčení z nich přímo prosakuje.
Ano, stojím si za svými názory, ale nechci svému publiku podstrkovat či dokonce nutit nakýkoliv postoj.Sám jsem začal zkoumat svět a historii bez jakýhkoliv předsudků. Když jsem začal s prací na scénářích k filmům "Ca commence Aujourd´hui" /Vše začíná dnes/ a "L. 627", netušil jsem, jak to dopadne, na co narazím. Filmy mne udivovaly, rozesmívaly, cítil jsem vztek i naději..Velmi často jsem během natáčení měnil konec. Například závěry filmů "A Sunday in the Country,
"A Weekś Vacation"," Live and Nothing But", "L. 627" a "Vše začíná dnes" se naprosto liší od konců uvedených ve scénářích.
Nechci nikomu nic dokazovat, ani systematicky napadat jakékoliv instituce, zajímají mne především postavy, které miluji, a snažím se přimět i publikum mít je rádo, hněvat se na ně i s nimi cítit.. Zajímají mne lidé - bojovníci, snažící se změnit věci kolem sebe /i když chybují/ a dělající svou práci pořádně . Nikdy nevím, kam vlastně směřuji, když s natáčením začínám.. Tolik k filmům, které mají nějaké "poslání".
Lidé mi možná budou vyčítat, že současná doba nepotřebuje tento druh filmů. Před pár lety byli Francoužští filmoví tvůrci často neprávem kritizováni, že se nezabývají skutečnými tématy, ale teď se zdá, že realita vyšla z módy. Věci, které byly před 3 or 4 lety považovány za chválihodné, mají nyní negativní význam. Sociální téma je nyní považováno za sociologické, lidé jakoby teď v antiliberalismu Ken Loacha cítí příklon ke křesťanství. Mé pojetí filmu se hlásí k odkazu Ericka Zonci, Manuela Poiriera a Hervého Le Rouxe, stejně jako k Pascalovi Bonitzerovi, Claire Denisové, Erikovi Rohmerovi a Roberovi Guédiguianovi, Kenu Loachovi i ke Clintu Eastwoodovi či Johnu Fordovi. Vracím se až k bratrům Lujiérovým, kteří zobrazovali svět takový, jaký byl. Osobně jsem ušel cestu od filmu "Captain Conan" k "The Other Side of the Tracks." /Počátkem roku 1997 podepsal Bernard Tavernier spolu s dalšími 65 filmovými tvůrci manifest, protestující proti Francouzskému imigračnímu zákonu, který vyžadoval, aby občané hlásili každého cizince, který se u nich zdržuje. Ministerstvo odpovědělo pozváním signatářů do "Grand Péchers", nízkorozpočtové zástavby v chudé okrajové částí Paříže, kde jim nabídli měsíční pobyt, aby tak lépe porozuměli integračním problémům imigrantů. Tavernier spolu se svým synem Nilsem přijal tuto výzvu a za spoluúčasti obyvatel "Grand Péchers" - podrážděných ministrovým výrokem, že tato oblast je vysoce problémová -
natočili dokumentární film nazvaný "The Other Side of the Tracks" /Druha strana kolejí/. Tento dokument byl se značným úspěchem vysílán ve Francouzské televizi.
Nezačal jsem spolupracovat s Dominiquem a Tiffany jen z čiré potřeby zaútočit na národní vzdělávací systém! Začali jsme s několika jednoduchými, palčivými incidenty - opilá žena upadně na hřišti a prchá bez svého dítěte; příběh paní Bryové a jejích 30 franků - a pak jsme zjišťovali dopad těchto událostí na další postavy. Je to jako vhození oblázku do vody.
Ale vaše filmy se snaží pranýřovat problémy a nespravedlnost, kritizovat nefungujíc
status quo.
To je ale nevyhnutelné ve chvíli, kdy se zabýváte postavami, které se snaží bojovat s překážkami, dělat svou práci dobře. Po pravdě řečeno mne mnohem víc zajímají bojovníci než ti, proti kterým se bojuje. Když mne boj zaujme, je to kvůli bojovníkům, ne kvůli té druhé straně. Sdílím mnohá z jejich přesvědčení, i když ne vždy jsem na jejich straně. Nechci předem vědět, kdo má pravdu a kdo ne, dozvídám se to postupně a nechávám si prostor na změnu názoru. Ve filmu "Captain Conan", při střetech mezi Conanem a Norbertem, mi pořád běželo hlavou: "No jo, když oni ale mají oba svým způsobem pravdu." To samé platí i pro mnohé scény filmu "Vše začíná dnes".
Film je umění, osvětluje emoce. Pracujete-li se světlem, vynášíte ven i věci, které by jinak možná zůstaly skryty a přitom potřebují zlepšit. Pravdou je, že mne přitahují odhodlaní hrdinové, kteří se odmítají vzdát, i když je "snaha přesvědčit druhé zcela vyčerpala" - jak někdo poznamenal o hrdinovi filmu "Round Midnight".
Po dokončení snímků "Fresh Bait" a "Captain Conan" jsem chtěl strávit více času s hrdiny, kteří jsou otevřenější a přístupnější možnostem života, bez zdůrazňování chyb a temných stránek, s lidmi, přátelícími se s obyvateli "Grands Péchers", které jsme Nils a já nafilmovali ve filmu "The Other Side of the Tracks"
Ale už v začátcích natáčení tohoto filmu jste byl obeznámen s problémy vzdělávacího systému ve Francii a místních institucí.
Víte, já samozřejmě občas poslouchám rádio a sem tam si přečtu noviny - ještě nejsem tak úplně retardovaný /směje se/. Ale něco úplně jiného je získat informace z druhé ruky a pár měsíců žít a pracovat se skutečnými učiteli. To samé jsem udělal během psaní scénáře k filmu "L. 627" - po určitý čas jsem žil se skutečnými policisty.
Příprava a natáčení "Vše začíná dnes" bylo řetězem nekonečných překvapení. V Rumunsku či na okraji Glasgow jsem viděl byty a domy v příšerném stavu, ve srovnání s tím působila bytová zástavba v "Grand Péchers" v Montruil jako čtyřhvězdičkový hotel. Učitelé, ředitelé a sociální pracovníci mi vyprávěli palčivé, směšné, otřesné i alarmující příběhy, byl jsem v kontaktu s lidmi na severu země, žijícími v hornických vesničkách, kteří byli nesmírně vřelí a pohostinní. Proces psaní scénáře a natáčení filmu je jako dobrodružství, objevování, žádný organizovaný zájezd s průvodcem. Stejně jako v mých dalších filmech jsem i tady zažíval dramatické objevy i nádherná překvapení. Článek v novinách je něco úplně jiného než doba strávená s Dominiquem Sampierem, Michele Niewrzedou a maminkami dětí.
Nejbolestivější na celém filmu je ta obrovská bezmoc učitelů, kteří jsou neustále konfrontováni s tolika problémy - zdá se, že veškerá jejich snaha přichází vniveč.
Ale oni uspějí, zažívají svá malá vítězství: jako třeba ta lékařská prohlídka pro čtyřleté děti, kterou se Danielovi podařilo zařídit, léčba, poskytnutá dětem, holčička, přijatá na základní školu, Danielovo rozhodnutí neodejít... Právě tato malá vítězství pomáhají vývoji, i když za všechno musíme zaplatit určitou cenu. Jak řekl Orwell:"Revoluce znamená přimět lidi, aby si uvědomili, že 2 a 2 jsou 4, vše ostatní už přijde samo."
Zdá se mi, že tyto postavy - obyvatelé "Grands Péchers" nebo policista z filmu "L. 627", zahraný Didierem Bezacem - představují naši jedinou naději. Ocitají se ve zdánlivě beznadějných situacích, ale nepropadají zoufalství - i když třeba dělají chyby a nakonec prohrají. Jen díky nim ještě existují jisté aspekty života, to oni znovu slepují na padrť rozbité kousky. Úředníci je ale stejně buď ignorují nebo se je snaží umlčet, politici je nenávidí a kašlou na jejich potřeby. Tento stav vychází zřetelně najevo ve filmu "The Other Side of theTracks". Fakt, že na chudém sídlišti "nejedou" tvrdé drogy je čistě zásluhou dvou mladých obyvatel, nikoliv úřadů, policie se totiž vůbec neobtěžuje zabývat se čímkoliv menším, než je kilo perníku nebo hašiše. Daniel a Samia opět slaví jedno ze svých malých vítězství.
Ale oni nedisponují žádnou pravomocí!
Znají ale svůj terén, na rozdíl od politiků, kteří by měli projevit mnohem víc respektu a pokory. Je to jejich terén a jejich práce. Dosahují slušných krátkodobých vítězství, no a? Byl byste snad raději, kdyby to všichni vzdali? Film jen říká, že je jich málo a že by se mělo mnohem víc přihlížet k jejich názorům a ne ignorovat je a odsunovat jejich potřeby na vedlejší kolej kvůli jiným prioritám.
Ze všech těch profesionálních bitev, kterých jsem se zúčastnil, jsme vždy vyšli jako poražení, řekli nám, že nemáme žádnou šanci, že naše snahy byly naprosto zbytečné.. Ale zároveň jsme vždycky vyhráli. Zpočátku nás, 66 filmařů, protestujících proti, dle našeho názoru, ostudnému zákonu, nikdo nebral vážně - a podívejte, kam až to vedlo. Stejně tak MAI. Už léta sleduji filmaře, dobrovolníky, učitele, rodiče i některé politiky /třeba starostu Limeil Brevanne/, kteří udílejí politikům lekce občanské výchovy.
Jak se Vám podařilo sladit všechny ty neprofesionály se studovanými herci?
Nepohlížel jsem na ně jako na amatéry, choval jsem se k nim úplně stejně jako k profesionálním hercům. Žádal jsem školené herce, aby se k nehercům chovali pozorně a snažili se mezi ně zapadnout. Herci, hrající menší role, dokonce dorazili o pár dní dříve, aby nasáli místní atmosféru. Neherci se mohli účastnit natáčení a mluvit se mnou i se scénáristou, kdykoliv chtěli, bylo to součástí práce. Podle mého to přispělo k úspěchu filmu. Vždy se snažím určit jistá pravidla, například jsem ve filmu "Round Midnight" angažoval místo herce profesionálního jazzmana a veškerou hudbu jsme nahrávali živě.
Hned v začátcích natáčení jsme zažili pár překvapení, ale všichni si velmi rychle zvykli a překvapilo mne, s jakou lehkostí, samozřejmostí a entusiasmem se "amatéři" zapojili do celkového dění. Profesionální herci byli nesmírně chápaví. Většina z nich prošla amatérskými divadly na severu /Marief Guittier,Véronique Ataly/ nebo pocházela z místního regionu /Nathalie Becue, Francoise Bette/. Ostatní hrají s Didier Besacovou divadelní společností (Thierry Gibault, Daniel Delabesse, Gérard Cesbron/, Betty Teboulle jsem si všiml v divadelní hře Xaviera Durringera..
Vždycky jsem rád "míchal" osobnosti z různých oblastí, lidi, jako je Dexter Gordon, Eddy Mitchell a Louis Ducreux, všechny ty, kteří debutovali ve filmech "L.627" a "Life and Nothing But". Bylo mou výsadou uvést na filmová plátna mnoho vynikajicích herců, jako například Christine Pascal, Philippa Torretona, Bruno Putzulu, Charlotte Kady, Brigitte Rouan a v tomto filmu Nadiu Kaci a Mariu Pitaressi, které jsou obě vynikající.
To je ještě zřetelnější v tomto filmu, ve "Vše začíná dnes".
Bylo to součástí materiálu, potřeboval jsem jejich tváře, hlasy, přízvuk.. I jejich odezvu. Mixování je vzrušující, něco podobného dělá i Ken Loach. Fakt, že se teď snažím o volnější způsob natáčení, mi práci ulehčil. Nikdy jsem neměl rád křídová znaménka na podlaze, sebestředné obrazy, celou tu natáčení rutinu. Snažili jsme se ještě rozšířit postupy používané ve filmu "Captain Conan", kde jsme natáčeli množství scén bez jakéhokoliv nácviku - například bojové scény. Přidává to práci na důležitosti - jako třeba ve snímcích "L. 627", "Captain Conan" a "Fresh Bait" - a můj kameraman - Alain Choquart, je úžasný spolupracovník. Nepodřizuje se striktně technice a herci jsou mnohem víc v pohodě.
Jaká byla práce s dětmi?
Velmi jednoduchá. Netočili jsme "filmovou", umělou třídu, ale třídu skutečnou a část práce byla udělána už před začátkem filmování. Párkrát jsme se do této oblasti vypravili a Philippe Torreton skutečně třídu vedl. Jejich pravý učitel, Claude, dětem o filmu dlouze vyprávěl. "Ochočili" jsme si je a myslím, že si nás i oblíbily. Záleželo nám na nich a věnovali jsme jim čas. Vše jsme podřídili jejich rytmu, brali jsme ohled na jejich přestávky i bříška. Museli jsme pracovat velmi rychle a mít pořád v záloze náhradní scény pro případ, že se děti unaví nebo si pro ně příjdou rodiče. Philippe navíc velmi dobře věděl, jak s dětmi zacházet..
Povězte nám o Philippu Torretonovi. Zdá se, že byl učitelem v mateřské školce po celý svůj život!
Naprosto - a ten samý dojem jste měl i z jeho kapitána Conana - jako by strávil celý život ve válce, obklopen svými muži. Stejně takový byl i ve filmu "L. 627", a co teprve jeho "Scapin", vážně se zdá, že tuto roli hrál už od doby, kdy Moliére odložil pero. Je to báječný herec - a slovo báječný jeho talent zdaleka nevystihuje. Mohl bych vysypat z rukávu desítky komplimentů a stejně by se mi nepodařilo popsat tu hloubku jeho odevzdání se roli a filmu. Phillipe je velmi fyzickým hercem, milujícím vše neočekávané. V tomto filmu byl vyloženě ve svém živlu - často se nekonaly žádné zkoušky - a pokaždé přišel s něčím novým. Využil všech možných vyrušení a improvizací. Disponuje také Harvey Keitelovskou dovedností - využívá předmětů k obohacení scény. Vyhovovala mu otevřenost a volnost natáčení. Chtěl jsem ho využít v úplně jiném žánru než byl "Captain Conan", ale potřeboval jsem tu samou hloubku a sílu projevu, která je podobná jako u Jean Gabina, Lino Ventury nebo Philippa Noireta - ti všichni předvádějí naprostou kreativitu v jakékoliv situaci i profesi. Ale i ostatní herci se rolím opravdu odevzdali, například Nadia Kaci, Maria Pitarresi, které po měsíce pracovali se sochařem Michelem Karpowiczem, tak aby všechna jejich gesta byla přesvědčivá a Betty Teboull, sledujíc dokumentární pořady celé hodiny.. Vyjmenovat bych mohl všechny.

Je dost neobvyklé, aby režisér přenechal hercům iniciativu - není to trošku riskantní?
Nejdůležitější částí režisérské práce je vytvořit na place atmosféru, v níž se všichni dychtivě snaží vás ohromit, překvapit. Chci být oslňován, nechci poslouchat nějaké nezáživné předčítání ze scénářů. Mé potěšení z filmování - a doufám, že je to z mých filmů jasně cítit - jde ruku v ruce s údivem, překvapením. Renoir mi kdysi řekl, že: "Když točím film, s radostí ukradnu jakýkoliv dobrý nápad, na který narazím. Skutečný filmař je zároveň i talentovaným zlodějem." Co se mne týče, neměl jsem ani dost kapes na uskladnění všech těch nápadů, dárků, které jsem si během práce přivlastnil

Philip Torrenton (rozhovor)
Právě jste zhlédl hotový film a reagujete spíše jako obyčejný divák než někdo, kdo se natáčení aktivně účastnil - působíte velmi dojatě.
No jasně že jsem dojatý - dětmi a jejich šarmem a spontánností! Znamenají pro mne strašně moc, myslím, že film zachycuje jejich pravou tvář.
Pomohla vám k tak přesvědčivému sehrání postavy učitele vaše přirozená otevřenost a kladný vztah k dětem a dětství?
Nemůžu říct, že bych přímo "vytvářel postavu", bylo to trošku jinak. Kdybych býval přistupoval k roli s nějakými představami, patrně by to negativně ovlivnilo můj vztah k dětem. Základní otázka je jiná:"Jak zvládnete předstupovat před 30 dětí po dobu 2 měsíců?" Začal jsem pilně trénovat slova dětských říkadel a písniček a vyptával jsem se Dominiqua Sampiera na každý detail jeho práce, na to jak přinutit třídu ke sborovému zpěvu i jak je zklidnit a ztišit. Jak je zaujmout a zařídit, aby jim zájem chvíli vydržel? Dominique mne toho spoustu naučil. Během natáčení mi pomáhal i skutečný učitel "mé" třídy, pan Renaud, který za mne během natáčecích přestávek zaskakoval. A nesmím zapomenout ani na to, že moje maminka byla učitelka a ředitelka školy pro děti úplně stejného věku.
To je docela náhoda.
Opravdu? Kdysi jsem chtěl být policistou a poté přišel Bertrand o obsadil mne do filmu "L. 627". Můj otec byl vojákem a já dostal nabídku hrát kapitána Conana. A teď Bertrand chtěl, abych hrál učitele! Nejen, že jsem se nedostavil s konkrétní představou o své roli, dokonce jsem přijel na natáčení dřív. Když se začalo točit - a bylo to o něco dříve, než jak bylo plánováno - to je dost neobvyklé, obvykle se všechno zpožďuje - vnořil jsem se přímo mezi děti a soustředil se jen na ně. Matka mne varovala, že nést zodpovědnost za 30 tří až čtyřletých dětí je obrovsky náročné, musíte je neustále nějak bavit, jinak se vám věci vymknou velmi rychle z ruky. Musíte vyžadovat určitou disciplínu, ale hlavně to navléknout tak, aby je daná činost a příběhy nepřestaly bavit. V tom spočívá celá práce, ne ve "výstavbě charakteru".
Ale měl jste přece scénář a dané dialogy, nebyl prostor k improvizaci
Ano a ne. Musíte mít na paměti, že děti žádný scénář nečetly. Oni ani neumí číst! Jen jedinkrát jsme se snažili přimět dítě k recitaci a dopadlo to špatně. Takže jsme je prostě nechali bavit se a povídat si a mým úkolem bylo odpovídat, reagovat - tahle část se mi líbila ze všeho nejvíc. Bylo víceméně na mě udržet děti ve stavu spontánní připravenosti, tak abychom byli všichni - já, děti, režisér i kameraman - pořád připraveni točit.
Konkrétní případ - točili jsme scénu, kde já a děti zpíváme nějaký dětský popěvek a najednou zazvoní telefon a vyruší nás. Já jsem věděl, že vzadu zapnou telefonní vyzvánění, ale vše, co se od tohoto zvonku odvíjí už byla improvizace, vlastně základ tohoto filmu.
V seznamu scén je třeba uvedeno jen: "Daniel zpívá s dětmi písničku". Tahle jednoduchá větička ale umožňuje strašnou spoustu výkladů, musíte znát slova a melodie a neomezit se jen na mumlání, děti to totiž znají zpaměti. A pohyby k písničkám jsou danou choreografií, které se prostě musíte držet, nesmíte udělat chybu.
Například písničku "Pirouette cacahuete" jsem si pamatoval z dětství, ale bylo nutné naučit se ty ostatní, například taneční číslo na školní oslavě.



Jak se děti chovali k "falešnému" učiteli?
Samozřejmě jsme jim vše vysvětlili, řekl jsem jim pravdu:"Jmenuji se Phillipe a jsem herec, hrající postavu učitele Daniela, takže mi odteď neříkejte Phillipe, i když já vám budu říkat vašimi křestními jmény, jo? Uděláme si z toho takovou hru.
Začali Vás mít rádi?
Myslím, že ano. Přinejmenším po dobu natáčení.
A Vy? Hodně Vám přirostly k srdci?
Strašně. Ani by nešlo zachovat si lhostejný postoj a říkat si, že tady jenom hraju. A výsledkem by byl úplně jiný film. Proto mne tak naštvaly ty řeči o "výstavbě postavy". Nezabýval jsem se tolik postavou, jako spíše situacemi, ve kterých se můj hrdina ocitá. Moje vystoupení je složeno z různých situací, z textu, z vkladu Bertranda, kameramana a mého těla navlečeného do určitého oblečení - není pravda, že postavu objevíte a ztvárníte úplně sám.
To ale asi neplatí pro vaší činnost v Comédii Francaise?
Ale platí. Vždycky k roli můžete přistupovat "kolektivně". Čím víc hraju, tím míň schvaluju představu o předem nacvičené roli.
Ale hrajete-li klasiky, máte asi dost pevně stanovený text, ne?
Ano, ale text sám o sobě není postavou. Proč říkáme, že "mám lístky na toho a toho herce v té a té roli"? Kdyby pojetí role bylo dáno jednou provždy, mohl byste ji zahrát jen jednou, nafilmovat a zachovat navěky.
Přistupujete k roli Scapina v divadle Comédie Francaise stejně, jako k naprosto jiné, současné roli Daniela?
Vždy jsem na své povolání pohlížel stejně, mým úkolem je zkrátka deklamovat věty ze scénáře co nejpřirozeněji a nejpřesvědčivěji a zároveň nikdy nezapomínat, že můj způsob je jen jedním z mnoha možných interpretací. Jste vždycky sám sebou, cokoliv děláte. Role se od sebe liší, ale základní filosofie zůstává stejná - když přednáším větu ze scénáře, vždy předstírám, že jsem ten, kdo ji opravdu říká. Tímto způsobem působíte reálně, ať už recitujete přesně napsané řádky scénáře nebo poetické pasáže, které Dominique Sampiero napsal pro Danieala. Cílem je upravit slova tak, aby výsledek byl co nejpřirozenější.
Všechna vaše vystoupení jsou vychvalována do nebes.
To mne samozřejmě těší, ale žádné komplimenty na světě mne nezbaví trémy, například když se chystám vystoupit ve hře "Henry V" na hlavní scéně v divadle Avignon Theatre Festival. Bojím se pokaždé, když otevírám nový scénář nebo když začínám s novou hrou. Na scéně není vůbec nic jisté a nikdy nevím, jestli se mi podaří roli zvládnout. Neustále žiju ve strachu, že mi publikum v dané roli neuvěří. Možná mi právě tyto stálé pochybnosti umožnily navázat tak dobrý kontakt s dětmi - i ony asi měly trochu strach.
Provází Vás tréma neustále, nebo vás tento film, plný dětí a tichého zoufalství, znejistil ještě více?
Rizika vždycky nahánějí strach a myslím, že Bertrand tentokrát riskoval opravdu hodně, odvážil se využít ve filmu poezii! Shlédl jsem všechny jeho filmy, ale "Vše začíná dnes" je film úplně jiný, přizdobený poetickou prózou. Odvážil se nafilmovat i krajinu, dlouze snímal tváře dětí i dospělých.
Souhlasíte s kritikou, vyjádřenou ve filmu?
Neřekl bych, že je to film až tak kritický, odráží prostě realitu. Je vlastně mnohem účinnější zachytit věci tak, jak jsou, než hrozivě ukazovat prstem. Nic není přehnané, mohli jsme zajít ještě hlouběji pod povrch a natočit chudobu a každodenní horor ještě tragičtěji, ale chtěli jsme zachytit skutečný stav věcí. Někteří lidé se ocitají v úzkých, ale jsou tu i momenty radosti, záběry krásné krajiny.

Zní to, jako by scénář byla i Vaše práce.
Možná to je trochu domýšlivé, ale vážně si myslím, že jsem přispěl víc než jen zahráním své role. Bertrand při natáčení nechává prostor všem, štábu, hercům, profesionálům i amatérům. Tvořili jsme tým, jinak by tento film ani nemohl vzniknout.
Máte chuť režirovat?
Rád bych, ale necítím se ještě úplně připraven, zatím bych si troufl třeba na Moliéra, jen na některé scénáře.
Které?
Třeba "Don Juan". Film je pro mne zatím příliš velkou záhadou. Jak se vnáší rytmus do scény? Jak se pracuje se světlem? Jsem hrozně zvědavý a líbí se mi všechny aspekty showbusinessu. Fascinují mne rekvizity, vždy si znovu připadám jako dítě.

Dominique Sampiero a Tiffany Tavernier (rozhovor)
Dominique Sampiero, autor více než desítky knih, učí malé děti déle než 20 let a pracuje jako ředitel školy v okrese, kde byl film natáčen. Tiffany Tavernier pracuje jako asistentka produkce od roku 1991 a publikuje také články a básně. Nedávno se vzali.
Tak, jak se to celé seběhlo?
D.S.: Vše začalo během večera se dvěma filmaři - Bertrandem Tavernierem, kterého jsem v té době téměř neznal a Jean-Claudem Brisseauem. Diskutovali jsme o školství, politice Levého a Pravého křídla, vládě Mitteranda - pro ně to bylo všechno téměř stejné. Hrozně mi lezly na nervy jejich ucelené názory na všechno - z bezpečné vzdálenosti, přirozeně. Z mého hlediska je rozdíl mezi vládou Levého a Pravého křídla obrovský, Levé křídlo vždy vyčlenilo peníze na vzdělání, zvláště Lionel Jospin (nynější Předseda vlády), ve funkci Ministra školství např. zval do škol umělce a výtvarníky. Překvapila mne vlastní kuráž, s jakou jsem se názorům těchto filmařů postavil, ale vážně mne trochu vyděsily.
O 3 měsíce později jsme jeli s Tiffany, dětmi a Bertrandem na dovolenou. Hráli jsme si, povídali a já se rozpovídal o svých zkušenostech s učením. Překvapilo mne, že Bertrand, který je jinak děsně upovídaný, zmlkl a poslouchal. Povídal jsem mu o učitelích, kteří se cítí ztracení a bez naděje, nemají peníze na nezbytné pomůcky, jejich úkolem je učit děti psát, číst, počítat, dávat jim naději do budoucna, ale jak, když jejich vlastní rodiče už dávno ztratili práci a teď se ani nenamáhají vstát? Napsal jsem 12 knih, ale ani jednu jedinou řádku o mé vlastní profesi. Šokovalo mne, jak moc materiálu v sobě mám a jak hodně moje povídání Bertranda zaujalo.
T.T.: Celý projekt vlastně spustila skutečná událost s 30 franky. Jednoho dne si Dominique vzal stranou jednu maminku a opatrně jí upozornil, že už několik měsíců dluží třicetifrankový příspěvek na mimořádné výdaje, který rodiče platí každé 3 měsíce. 30 franků není nijak závratná suma - můžete za to pořídit filmový časopis nebo litr zmrzliny. Ale její odpověď byla:"Ale já musím s 30 franky vystačit do konce měsíce." Bylo 23. a musela krmit 4 děti po celý dlouhý týden! Přežívali na oschlých sucharech namáčených v mléce. Všechny nás to šokovalo.
D.S.: Když se dovolená nachýlila ke konci a my se loučili, poklepal mi Bertrand na rameno a řekl:"Zkuste dát s Tiffany dohromady 15 stránek obsahu na základě toho, co jste mi tady vyprávěl a pošlete mi to do 3 týdnů." Bylo to báječné, zavřeli jsme se do pokoje a vrhli se do práce. Posílilo to náš vztah a vytvořili jsme vážně dobrý tým.
T.T.: Snažila jsem se přimět Dominiqua mluvit o své práci, i když se mu to zdálo zbytečné a jasné. Střídali jsme se a přehrávali si do mikrofonu všechny postavy, o kterých jsme psali. Vyvarovali jsme se tak přílišné literárnosti. Scénář byl napsán v první osobě.
D.S.: To byl nápad Tiffany.
T.T.: Protože Dominique nikdy nepsal scénář, připadalo mi lepší používat první osobu namísto třetí - bylo to tak autentičtější, někdy jsme dokonce brečeli, jindy se váleli smíchy po zemi.
D.S.: Asi bych to přirovnal k zavazadlu narvanému starým oblečením a látkami. Po celých 23 let učení jsem do něj jen přidával další a další věci a pevně zamykal. Najednou jsem ho otevřel a věci se vyhrnuly ven, zaplavily každičkou skulinu. Napadlo mne použít ve filmu i poezii, něco jako Danielův deník. Nebylo samozřejmě lehké vysvětlit to Bertrandovi - není snadné smíchat poezii a syrovou realitu. I když jsem spisovatel, teprve teď jsem, s pomocí Tiffany, objevil, jak silné mohou být dialogy.
T.T.: Jen co jsme shromáždili veškerý surový materiál, dali jsme se do hledání nějaké vypravěčské nitě. Jako důležité zvraty děje jsme vybrali tragickou smrt postavy, vyloupení školy a závěrečnou oslavu na konci. Poté přišel Bertrand a začal rozvíjet naše základní schéma. Přisvojil si materiál, i když s ním původně neměl vůbec nic společného - to je jeden z nejlepších aspektů filmové práce.
Pracovali jsme dohromady, já jsem navíc sbírala další a další příběhy - nahrála jsem si dlouhé rozhovory s místními lidmi. Snažili jsme se přeměnit realitu na fikci.
D.S.: Neobyčejné na fikci je, že vás strhne zpátky ke kořenům příběhu, až k realitě.
Z čistě slušného, lidského hlediska by bylo nemožné požádat skutečné lidi, jejichž zážitky nás tolik inspirovaly, aby přišli a zahráli si sami sebe před kamerou. Ale přeměníte-li tyto zážitky a příběhy v prózu, jde to.
T.T.: Rozhodli jsme se nechat film chvíli "dýchat" - snímali jsme krásu krajiny, pustný obzor v zimním chladu. Samozřejmě jsme nemohli připravit reakce dětí, Bertrand proto vybral třídu 30 skutečných spolužáků.
Nemyslíte si, že ta bujará závěrečná oslava byla trochu moc optimistická? Je dost nepravděpodobné, že všechny problémy a neštěstí jsou rázem zapomenuty, jen díky vydařenému večírku.
Ale ta oslava se vážně konala! Ve skutečnosti byla ještě mnohem veselejší. Ty láhve naplněné barevnou vodou ze starých fixů přece ukazují, že krásu můžete vytvořit z ničeho.
Ale krása přece nepomůže vyřešit problémy, může jen uklidňovat na plátně.
D.S.: Nesnažili jsme se o nějaký "happy end", každý rok je skutečně zakončen oslavou. Chtěli jsme spíš ukázat, že se školních akcí účastní všichni - rodiče si vyhrnou rukávy a zapojí se, každý má svůj specifický úkol, ať už je to stavba stánku nebo přehazování písku k vytvoření soukromé pouště. Kreativita může být vhodnou odpovědí na problémy a těžkosti života. Když je současné prostředí šedé, studené a smutné, proč ho nevylepšit záplavou barev, inspirovaných květinami a obilím, rostoucími opodál?
T.T: Oslava taky vyjadřuje tvrdohlavou vůli. Když Daniel říká:"Budeme pokračovat", nemyslí tím, že odteď bude vše hračka a že zvítězil. Problémy se řeší kousek po kousku. Je důležité, dát lidem vědět, že existují, k čemuž jsme se zvolili pocity a emoce.
Podařil se film tak, jak jste chtěli?
D.S.:Nemohu být spokojenější, jsem vážně nadšený, nenacházím slov. Rád bych okusil, jaké to je, být dítětem a vyrůstat na severu. Objevovat tradice (jako třeba místní dechovku), vztah lidí k jejich zemi - lidé na Severu mají úplně jiné ústní tradice a vlastní osobitý přístup. Uměl bych si představit spoustu dalších filmů, vlastně bych jednou rád natočil svůj vlastní.
T.T.: Ten film měl vliv i na napsání Dominiquovi poslední knížky. Co se mne týká, bylo báječné pracovat s 2 muži, na kterých mi v životě záleží nejvíce. Spolupracovala jsem na psaní scénáře a pak prozkoumávala místa a obhlížela lidi, z jejichž tváří se toho dá tolik vyčíst. Je to nádhera, začít psát slova na papír a pak je zakusit na vlastní kůži.
Věděli jste hned, že chcete do role Daniela obsadit Phillipa Torretona?
D.S.: Nepomýšleli jsme na nikoho konkrétního, ale když jsme se poprvé uviděli, bylo mi jasné, že je tím pravým. Je perfektní, jeho Daniel je introspektivní (my jsme si ho představovali trošku extrovertnějšího) a zároveň výbušný.
T.T.: Je docela legrační, že jeho otec je voják z povolání a maminka ředitelka školky!
Ten lyrický tón, v němž Daniel předčítá poetické pasáže, může některé diváky zmást, vždyť film je jinak krutě realistický!
T.T.: Myslím, že je to pro film naprosto klíčové. Dominique řekl Bertrandovi:"Ten hlas mne popohání kupředu." Krajina pomáhá načerpat energii.
D.S.: Někdy mne prostě něco napadne a musím si to hned zapsat, škrábu si věty a představy na kousky papíru v autě nebo kdekoliv jinde. Daniel v sobě nosí odkaz svého otce i dědečka, ta poetičnost je vlastně próza, okořeněná zvuky, barvami a vůněmi.
T.T.: Je odvážné přikládat slovům takovou důležitost. Vztek, který Daniel nemůže ventilovat v práci ani doma, se projevuje v jeho poezii.
? Chcete ještě něco dodat?
T.T.: Ještě nikdy jsem svého otce neviděla na place tak šťastného. Mám pocit, že se od natáčení filmu "The Other Side of the Tracks" něco změnilo, ať už v jeho způsobu práce, vztahu k ostatním nebo v něm samotném. Lidé, se kterými jsme na Severu pracovali, nás uvítali velmi vřele a děti přispěly zpěvem písniček a brebentěním..
Atmosféra byla naprosto kouzelná.