Lůno

Režisér o filmu

Hlavní lokace natáčení filmu byla v Německu, blízko Severního moře, na západním cípu poloostrova Eider-stedt. To místo mě okamžitě uchvátilo. Má neuvěřitelně široké a ploché pobřeží, které dává pocit bezčasí. Proto jsem si to místo zamiloval. Tam jsme natočili scény s Rebeccou v jejím novém domě. Další hlavní lokace byla na ostrově Sylt v Severním moři. Má stříbrné písčité pláže s neobyčejnými dunami, což bylo perfektní místo pro dětskou část příběhu. Často zapomínáme, že se všichni vlastně jen vznášíme, proplouváme vesmírem. Místa jako Sankt Peter-Ording a Sylt nám to připomínají. Smysl plynutí je jaksi v jádru Lůna. Od začátku jsem měl pocit, že voda je pro příběh nesmírně důležitá, proto jsem si natáčení nedokázal představit jinde než na mořském břehu.

Mluvil jsem s několika odborníky o pravděpodobných psychologických důsledcích klonování. Ptal jsem se jich, jaké kontroverzní následky by na člověka mohly dopadnout, kdyby mu někdo řekl, že je klonem. Moji odborníci byli v zásadě pesimističtí. Pak jsem přemýšlel o tom, co znamená uvědomit si, že jsem výtvorem rodičů a ne autentickým bytím. Osobně si myslím, že být klonem není až zas takovým problémem. Závažné je na tom to, jak jsi posuzován ostatními. Proto jsem se rozhodl, že můj klon se ve filmu nebude chovat nijak nenormálně. Žádné fyzické nebo emocionální těžkosti spojené s biologií.

Nejdřív je všechno s novým Tommym jen krásné. Pro Rebeccu je to tím jediným, co vždycky chtěla - „jen my dva“. Dokážete si to představit? Když jsem se hluboce zamiloval, snil jsem o tom, že bych tu dívku býval znal i jako dítě. Chtěl jsem jí zpívat ukolébavku, jako když jí byly dva roky. Toužil jsem po tom ji vidět při tom, když dělala první kroky... A Rebecca tuhle jedinečnou možnost má. Tohle moje snílkovské utopické přání bylo prvním obrazem, který mě přivedl k natočení Lůna.

Široké pole interpretace se otevírá například ve scéně, kdy Rebecca s malým Tommym bojuje v písku. Jde jen o obyčejný Oidipův komplex? Anebo se tu prolínají pocity z jejich dřívější lásky? Anebo je to obojí? Myslím, že jejich předchozí magnetická přitažlivost se spojuje s Oidipovým komplexem malého Tommyho. „Teď si s tebou můžu dělat všechno, co chci.“, říká Tommy. Podvědomá touha každého 10tiletého kluka... Líbí se mi celkový záběr na konci této scény, kdy Rebecca leží na pláži a dívá se na zamračenou oblohu. Houpačka a dům jako by byly němými svědky její samoty... Podobné pohnutky budou pronásledovat Rebeccu a nového Tommyho později, když už bude dospělý. Když se k nim přistěhuje jeho přítelkyně Monika, situace se náhle stane klaustrofobickou. Jejich domov se stane sítí se dvěma pavouky. Chudák Tommy nemá pojetí o tom, co se uvnitř něho děje, jen se stupňuje napětí. A vnitřní pohnutky se stávají nekontrolovatelnými. Bodem zlomu je to, když se Tommy setká se svojí původní matkou. To setkání Tommyho zlomí.

Kamera

S kameramanem jsme se shodli na tom, že příběh je sám o sobě už dost extrémní, takže nemá smysl ještě radikalizovat obraz. Často jsme si opakovali, že méně je více, až z toho byl štáb otrávený. Pracovali jsme maďarským stylem, což znamená, že nejbližším spolupracovníkem režiséra je kameraman, nejen vizuálně, ale také co se týče analýzy scénáře, castingu, produkce. Nedokázal bych si vzpomenout na jediné důležité kreativní rozhodnutí, které bych udělal bez kameramana.

Něha, sobectví, altruismus, minulost, budoucnost, etika, láska - všechny tyto elementy krouží kolem Lůna. Co se týče scénografie, chtěli jsme vytvořit čisté, jedinečné prostředí, které by poskytovalo pozadí emocionální komplexitě příběhu. Chtěl jsem bezčasí, klid, ale silné pozadí, jež by nám pomáhalo meditovat o těchto tématech. Scénograf Erwin Prib se ke štábu připojil teprve později, když už jsme měli nalezené lokace a vizuální koncept, takže jsem už měl trochu problém přehodit práci na něj, protože sám pracuji jako scénograf. Erwin byl dost flexibilní a měl skvělý smysl pro humor. Pomohl mi zbavit se mých úzkostí a naše tvůrčí proudy se synchronizovaly. Udělal skvělý kus práce v postavení Rebečina domu na pobřeží, což byla z mnoha ohledů hodně komplikovaná věc. Postavit dům na sloupech na pobřeží bouřlivého Severního moře, je esteticky těžké, a Erwin to udělal velmi originálním způsobem. Jsem si vědom určitého konzistentního napětí, které se táhne celým filmem. Ale vlastně se to stalo hlavně podvědomě, do filmu pravděpodobně nasákly moje strachy. Přijde mi zajímavé to zvláštní napětí v komplexních emocionálních situacích. Když jsem film viděl poprvé, cítil jsem jakési bizarní prázdno, které si mi podivně líbilo. Byl jsem překvapený, když moji přátelé mluvili o zvláštním druhu něhy, kterou ve filmu viděli, vedle všeho toho napětí. Ale koneckonců není to tak i v normálním životě?

Tajemný příběh lásky

Rebecca a Tommy se do sebe zamilují už jako děti. Je to ten druh jiskry, která lidi může spojovat. Prostě se jim to stane. Nějaká neznámá síla je pohltí a vezme je na tajemnou cestu lásky, života. Jejich 12tileté odloučení? Na tom vůbec nezáleží. Když se spolu znovu setkají jako dospělí, znovu na to spojení naváží nebo ta síla jim pořád vládne, od bodu, kdy se od sebe odloučili jako děti. Nadpozemská láska znovu začíná. Tentokrát mimo minulost, budoucnost, i mimo život a smrt, mimo tabu a společenská pravidla. Rebecca a Tommy jako by byli loutkami v rukách neodolatelné síly. Z tohoto pohledu je Lůno milostným příběhem. Necharakterizoval bych Lůno jako science fiction, určitě to není klasické sci-fi. Kvůli náladám v něm a struktuře vyprávění. Řekl bych, že Lůno je víc než co jiného pohádkou. Nebo kdybych už si měl vybrat kulturní referenci, tak bych řekl, že tento film je spojený s mýtem Orfea a Eurydiky. Moje chuť natočit tento film nebyla spojená s žádnou fascinací žánrem sci-fi. Nejsem fanatik klonování, ale velmi se zajímám o biologii. Co mě na klonování nejvíc zajímá je to, jak se váže ke genetické determinaci. Obecně řečeno, myslím si, že víra ve vliv prostředí na tuto otázku zajímají, doporučuji vygooglovat „identical twins research“. Co se týče lyrické stránky stejného problému, podívejte se prostě na Lůno!

Jsem přesvědčený, že láska je v podstatě a totálně chemickou záležitostí. Naše celá biologie, celý svět, je založený na chemii. Z tohoto pohledu je fyzická láska krásná, ale vidím krásu také v romantickém významu, který kolem lásky vytváříme. V Lůně mluví Tommy o univerzálním vzorci, který neustále krouží kolem nás, vevnitř i kolem nás. Pro mě ten univerzální vzorec, o němž mluví, je právě láska. Když se na to podíváme takhle, nežijeme přece v úžasném světě?

Rozhodnutí Rebeccy přivést na svět Tommyho klon je více o pocitu, který jde ze srdce než o racionální analýze. Nevěřím tomu, že vždycky víme, proč děláme to, co děláme. Ona upřímně věří tomu, že klonování je výjimečná příležitost dát někomu ten nejkrásnější dárek - dárek života.

Klonování samo o sobě bylo spojováno hlavně s náboženskými otázkami, ale myslím si, že nejde jenom o to. Jen to, že někdo není věřící, nutně ještě neznamená, že je pro něj lehčí změnit způsob uvažování. Všichni jsme v zajetí starých tabu, dogmat a občas zastaralých moralistických vzorů. Myslím, že je to zakořeněné v podvědomí. Když jsme konfrontováni s něčím novým a zdánlivě iracionálním, naše principy mají tendenci se rozpadnout. Někdy nás principy mohou uvěznit. To je například vidět ve scéně, když Tommyho matka Judith svého syna znovu potká. Na její tváři vidíme komplexní směs studu, lítosti, smutku, bolesti a uvědomění. Její principy se v tom momentě zhroutí a objeví se její skutečná tvář. Na druhé straně Rebecca nikdy neodolá pokušení tak, jako se o to snaží Tommyho rodiče. Myslí si, že morálka tu prostě nemá místo, když máte možnost se znovu podívat svému zesnulému milovanému do očí.

Klíčem k porozumění, co stojí za jejími pohnutkami, je to, že Rebecca jde podvědomě mimo společenské divadlo. Její rozhodnutí ji vede do neznáma. Také pro ni to znamená nový život. Někde mimo dobro a zlo. Někde, kde vůbec nejde o sociální status…Dalším možným klíčem k porozumění Rebecce je odpověď, jíž dá Tommymu ve chvíli, kdy objeví, že je klonem: „Jseš tady, co víc bys mohl chtít?“ Ale nemyslím si, že je úplně jasné, jestli Rebecca vidí Tommyho- klona úplně jako svého syna nebo ne. Myslím si, že je správnější položit otázku jinak, jakou roli nakonec hraje Tommy - klon v životě Rebeccy. Její svět se rozpadl v momentě, kdy původní Tommy náhle zemřel. Ale nový Tommy nakonec znovu naruší Rebečin svět. Jaký happy end!!

Nejsem zastáncem toho, aby se pravda říkala za každou cenu. To někdy může být velmi kruté. Navíc si myslím, že to je sobecké, protože jde víc o osobní morálku než o pocity toho druhého. Toto je staré morální dilema, a můj pohled je v Lůnu zřetelný. Podle mého názoru jedná Rebecca správně, když před Tommym zatají pravdu o jeho identitě. Rebecca se rozhodne nezahrávat si s ohněm. A aby ho ochránila před pravdou, obětuje i svůj společenský život. Proto si myslím, že je úžasným člověkem, protože tohle dělá jen proto, aby ho ochránila.

Eva Green o postavě Rebeccy

Když potkáme Rebeccu poprvé, je nesmělým dítětem, žijícím ve svém vlastním světě. Jedinou osobou, která jí chápe a v mnoha ohledech ji osvobozuje, je Tommy. Jejich přátelství je výjimečné a roste do nevinné, ale silné lásky. Po studiích se Rebecca vrací do přímořské vesnice svého dětství a znovu se do Tommyho zamiluje. I jako dospělý má pořád jedinečnou schopnost jí rozumět. Poté, co Tommy zahyne při dopravní nehodě, stojí Rebecca před rozhodnutím, jestli má využít možnosti klonování a replikovat tak svého mrtvého milence. Nakonec, i když jsou Tommyho rodiče proti, přivede na svět svého mrtvého milence. Jak Rebecca stárne a Tommy dospívá, nabývá toto rozhodnutí čím dál těžších důsledků, emocionálních a psychologických nejen na život Rebeccy a Tommyho, ale také na život všech kolem nich.

Tak jako u každé jiné role jsem musela poznat, kým Rebecca je, ptát se sama sebe proč a jak se stala tak odtažitou, a snažit se porozumět jejímu spojení s Tommym, její potřebě po něm. Hluboká, vášnivá láska k jiné lidské bytosti, ať jde o milence nebo člena rodiny, je něco, co většina z nás v životě zažila. Je těžké vyrovnat se se smutkem, když milovaného člověka ztratíme. Ale kdybychom měli možnost milovaného znovu oživit, možná by spousta z nás o tom alespoň uvažovala, jestli ne rovnou podle toho jednala. Jako herečka se pokaždé ptám, co kdyby? A v roli Rebeccy, ta otázka s sebou přinášela nejen emocionální a psychologické požadavky, ale také etické. Myslím, že my všichni, kteří jsme na filmu pracovali, jsme byli v určité chvíli konfrontováni s morálním rozměrem klonování lidské bytosti. Jsem přesvědčená, že na konci se diváci budou ptát sami sebe, „co kdybych byl já v takové situaci?“.