fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

78% 1269 hlasů
7.8 10 1269
drama / romantický, Francie/Belgie/Španělsko, , 179 min., od 15 let
Blue Is the Warmest Color
Kinopremiéra v ČR a SK 28.11.2013, DVD od 13.4.2016 Magic Box

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:36



Do života dvou mladých žen vtrhne láska. Nečekaně a vášnivě…
V 15 letech Adéle nic nezpochybňuje: dívky zkrátka chodí s kluky. Adélin život se však obrátí vzhůru nohama, když potká Emmu, mladou ženu s modrými hlasy, která jí umožní objevit touhu a prosadit se jako dospělá žena. Adéle dospívá, hledá sama sebe, ztrácí se a znovu nachází...
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Dobrých romantických/vztahových filmů je asi jako zamilovaných, kteří by teď jeli trávit líbánky do Sýrie. Život Adele je takovým filmem, a za to si zaslouží potlesk na otevřené Seině.
První hodinu mi to silně připomínalo švédskou klasiku Láska je láska v přeci jen dospělejším balení (asi tak o rok, což v období adolescence znamená celé věky). Romantické momenty mají takovou atmosféru a sílu, že jsem si dokonce poprvé v životě říkal, že být ženskou může být fajn!
Pak nastoupila první hard-core scéna a trochu mi spadla čelist. A neodlepila se od země asi 6 minut, protože tak dlouho to trvá! Sexuální pasáže jsou tak otevřené, že kdyby to bylo víc, tak už z filmu bude oblíbený žánr Mirky Spáčilové.
Fyzická intimnost z toho místy teče a stříká na všechny strany (no dobře, zase tak explicitní to není), a sám jsem trochu na vážkách, jestli je to dobře. Na jednu stranu je sex veličinou definující
každý vztah, na druhou je ta syrovost všelijak propletených a hoblujících nahých těl občas až nepříjemná.
Všichni hrají dobře, holky jsou skvělý, a představitelka Adele, která se jmenuje Adele (asi nějaká sofistikovaná narážka na naši kultovní komedii, protože ve filmu se opravdu hodně často večeří!), je až zázračným úkazem přirozené krásy (ten dotek Řecka!).
Dostavuje se vnitřní námitka, že tu není „nic navíc“. Je to jen další příběh „jedné velké lásky“, a jde pouze o to, jestli podlehnete emocím, které ve vás má vzbuzovat, neřeší se tu podstata vztahů, ani žádné jiné zásadní (nesmysly), jako třeba v Her.
Já se celkem držel, ale ten „aftermath“... ufff, ten je hustej. Film, který chci rozhodně ještě vidět.
80 %
Všechny komentáře k filmu 17+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

Abdellatif Kechiche (rozhovor)
obrazek
Proč jste si pro svůj pátý film vybral adaptaci grafického románu Julie Maroh Le bleu est une couleur chaude?

Film je jen velmi volnou adaptací. Popud ke vzniku Života Adéle vznikl kombinací četby tohoto románu a nápadu na film, o kterém jsem uvažoval už dlouho. Od dokončení filmu Únik (L'Esquive) v roce 2003 mám načrtnutý scénář o kariéře francouzské učitelky, která miluje divadlo. Zajímal jsem se o vytvoření ženské postavy, která by byla zapálená pro svůj profesionální život a chtěla toto nadšení šířit dál. A zároveň by musela snášet dopady svého soukromého života (lásek, ztrát a rozchodů) na svou práci. Během natáčení Úniku jsem potkal mnoho takových učitelek a učitelů. Byl jsem dojat jejich oddaností svému povolání. Byli to opravdoví umělci, kteří žili čtením, malováním, psaním… Každý z nás si pamatuje ten přelomový moment z našich školních let, když nám pro věc zapálený učitel promítl tamten film, nebo nám doporučil přečíst tuhle knihu a možná tak probudil zájem o naše budoucí povolání. Ale můj scénář se nikdy nedočkal zpracování. Takže když jsem objevil grafický román Julie Maroh, příběh o osudové lásce mezi dvěma ženami a zároveň o mladé ženě, která se chce stát učitelkou, hned jsem věděl, že bych tyto dva nápady mohl propojit.

Téma povolání je důležité pro obě hlavní postavy - malířství pro jednu, učitelství pro druhou.

Pojímám povolání jako zcela legitimní a úctyhodné, obzvlášť když se zde jedná o anonymní, nesobecké povolání. Nejde v něm o uznání ostatních. Obdivuji učitele, kteří se hluboce zajímají o růst svých studentů. Stává se to součástí jejich životů a přináší jim to uspokojení.

Váš film je především příběhem o lásce mezi dvěma ženami.

Když vyprávíte milostný příběh dvou žen, znamená to spoustu práce se dvěma herečkami. Takový druh práce mě velmi baví a stává se v mé filmové kariéře stále důležitějším. Přemýšlím nad tím, co mě na grafickém románu inspirovalo nejvíce, co ve mně vzbudilo zvědavost. Ilustrované panely ukazující nahá těla? Je to možné. Ve výsledku ale nevím, co konkrétně rozhodlo.

Podle čeho jste si vybral herečky - Léu Seydoux a Adéle Exarchopoulos?

Nejdříve jsem se setkal s Léou Seydoux pro roli Emmy. Měla krásu, hlas, inteligenci a svobodu své postavy. Ale co během našeho rozhovoru rozhodlo, byl její pohled na společnost - je velmi zapojená do dění kolem sebe. Je si vědoma svých společenských závazků, podobně jako já. Uvědomil jsem si i do jaké míry během toho roku, který jsem s ní strávil - od jejího vybrání pro roli, do konce natáčení.

Také mi připadalo, že Léa v sobě měla něco „arabského“, něco z arabské duše. Později mi také prozradila, že má nevlastní arabské bratry, o čemž jsem neměl ponětí. Léa žije svůj život s plným vědomím toho, co se kolem ní děje. Takovým způsobem se také dá vyrovnat s ranami osudu. Je to spojené s kočovným způsobem života, touláním se, s melancholií, a s něčím, co nazýváme „mektoub“. Léa má v sobě kousek od všeho, od tohoto způsobu života.

A Adéle Exarchopoulos?

Připravili jsme obrovský casting a Adéle jsem vybral hned, co jsem ji uviděl. Vzal jsem ji na oběd do kavárny. Objednala si citronový koláč, a když jsem viděl, jakým způsobem ho jedla, pomyslel jsem si: „To je ona! Velmi „kontrolovaná“, tím jak pohybovala ústy, jak žvýkala…“ Její ústa byla velmi důležitým prvkem v tomto filmu, vlastně ústa obou postav byly rozhodující a to z velmi lidských důvodů. Vyvolávají různé pocity a dojmy. Nějaká část obličeje nás zaujme - nos, ústa, … Pro mě je to začátek všeho.

Proč jste se rozhodl změnit jméno jedné postavy z Clémentine na Adéle?

Z Clémentine se stala Adéle, protože jsem chtěl zachovat jméno mé herečky. Jí to nevadilo. Možná jí to dokonce pomohlo vcítit se do postavy, a mně do ní. Dalším důvodem bylo, jak slovo zní: Adéle, Emma, Léa jsou všechno jasná, éterická jména. Samozřejmě to na každého může působit jinak. Ale pak je tady ještě ten fakt, že Adéle znamená v arabštině spravedlnost, což se mi velmi líbilo.

„(Sociální) spravedlnost“ je důležité slovo ve spojení s vašimi filmy. Je v tomto filmu vyjádřena prostřednictvím dvou rozdílných tříd, ze kterých postavy pochází?

Toto téma se v mých filmech vskutku opakuje, stává se téměř mou obsesí - kde je sociální rozdíl? Možná je to palec na tepně světa, ke kterému cítím, že patřím, ke třídě, ke které patří i Adéle - k pracující třídě.

Emma patří k elitě - intelektuální i umělecké. Obě mé hrdinky jsou svázány svou třídou. Potíže v jejich vztahu, o kterých především film je, a které nakonec zapříčiní i jejich rozchod, ona překážka, která je rozdělí, je jejich odlišný sociální původ, který podmiňuje rozdílné osobní aspirace a cíle. Jejich homosexualita s tím nemá co dělat. Tu by jejich okolí více méně dokázalo tolerovat nebo pochopit.

obrazek
Proč jste se rozhodl pojmout homosexualitu jako jakoukoli jinou lásku, bez toho, abyste jí věnoval zvláštní zájem? Společnost v tomto ohledu nemusí být vždy tolerantní.

Nemám, co radikálního bych o homosexualitě řekl. Nesnažil jsem se ji definovat, ani jsem si nikdy v průběhu natáčení neřekl: „No ano, ale tohle jsou dvě ženy…“ Přišlo mi spíš, že vyprávím příběh o jednom vztahu. Neviděl jsem důvod, proč se speciálně zabývat homosexualitou. Obzvlášť když jsem cítil, že nejlepším způsobem, jak se s tématem vypořádat (když už bych musel zaujmout k problému nějaký postoj), je nesnažit se o to…a natočit film jako jakýkoli jiný milostný příběh, se vší krásou, která k němu patří.

Ale to, že jste si jako francouzský občan s arabskými kořeny (kde homosexualita není vždy akceptována) vybral režírovat takový příběh, může mít jen silný a pozitivní dopad.

Když jsem film dokončil, řekl jsem si: „Tohle mladým Tunisanům prospěje.“ Revoluce není úplná, dokud se nestane i revolucí sexuální.

Pro vyjádření intenzivní lásky mezi dvěma hrdinkami jsou zásadní jejich milostné scény. Jak jste je pojal?

Když jsme tyto scény natáčeli, snažil jsem se zachytit to, co mi přišlo krásné. Takže jsme je snímali jako obrazy nebo sochy. Hodně času jsme strávili nasvěcováním scény, abychom zajistili, aby vypadali krásně. O zbytek se poté velmi přirozeně postarala choreografie milujících se těl. Chtěl jsem je udělat esteticky krásné, ale přitom zachovat sexuální rozměr. Pracovali jsme tvrdě a vyzkoušeli jsme mnoho různých postupů. Hodně jsme diskutovali, ale řeči nakonec nikam nevedly. Na place jsme se bavili příliš racionálně, což bylo k ničemu, protože realita je více intuitivní.

Po motivu lásky následuje téma osamělosti.

Každý zná ten pocit ztráty, prázdnotu, která přichází po rozchodu, samotu, kterou cítíme, když už nejsme milováni. Každý to cítí, ale nikdo nedokáže vysvětlit, proč to tak bolí. Nejvíce mě ale fascinuje, že i přes všechnu bolest jde život dál a povinnosti se nadále plní. Proto považuji postavu Adéle za hrdinku. Vyrovná se se vším sama a pokračuje v naplnění svého osudu.

Osamělost zapříčiněná zlomeným srdcem nakonec přináší i odvahu. A to vypadá jako další téma, které vás v tomto filmu zajímá.

Velmi obdivuji postavu Adéle - je to svobodná žena, odvážná, oddaná a silná. Smutek ji ničí, ale na své práci učitelky to ani jednou nedá znát. Zvládá to. Vždy mě znepokojí, když u někoho pozoruji takovou odvahu. Osobně se necítím být tak odvážný, ale věřím v odvahu. Často ji vidím u mladých žen - tu sílu, sebedůvěru. Připomnělo mi to Pierra de Marivaux (francouzský dramatik 18. století), aniž bych se s ním chtěl jakkoli porovnávat, a jeho La Vie de Marianne, kde hrdinka-sirotek plná odhodlání a odvahy čelí utrpení. Adéle jsem si představoval podobným způsobem.

Váš styl filmování je snadno rozpoznatelný - usilujete o to, aby herci hráli co nejpřirozeněji. Jak se toho dá dosáhnout?

Je důležité, aby obrazy předávaly svůj obsah co nejpřirozeněji, a přestože se umělému konstruování nemůžeme nikdy vyhnout, je nutné ho alespoň minimalizovat. Je to proces, ve kterém se snažíte dostat co nejblíže k „pravdě“ postavy a zbavit se herectví, ale přitom víte, že se to nikdy nepovede úplně.

Je to ještě více patrné ve skupinových scénách, kde interakce mezi postavami působí improvizovaně. Opravdu jste v těchto scénách improvizovali?

Pro skupinové momenty je text, scénář velmi pečlivě napsán. Dialog existuje, ale snažím se, i když zatím spíše neúspěšně, nemít předepsaný rytmus scény. Snažím se ho najít až během natáčení, protože během psaní scénáře i při strukturování zápletky s ním mám často problémy. Na place se potřebuji oprostit od takového postupu, kdy se scénář musí respektovat za každou cenu. Radši si poslechnu, co mají co říct ke scénáři ostatní, jsem otevřen alternativám a netrvám na tom, co je již napsáno. Takže když natáčím tyto scény, nic není jisté. Scénář mizí a dialogy se píší v průběhu natáčení. S těmito scénami jsem velmi spokojen. Sehrávali jsme je stále znovu, dokud se v nich herci nenaučili vzájemně na sebe reagovat. A to mě baví.

Teď už je film dokončen. Co Vám dal?

Nedal mi žádné odpovědi. Naopak. Znásobil mé nejistoty a otázky o ženské podstatě - o jejich životě, naději, tajemství. Ale cítím, že možná jeden den odpovědi najdu.

Proto jste vybral jako podtitulek filmu „Kapitola 1 a 2“?

Kapitola 1 a 2, protože ty ostatní ještě neznám. Byl bych velmi rád, kdyby mi Adéle prozradila, co se stane dál.

Je Adéle Vaším Antoinem Doinelem? (Truffautův hrdina a alter ego, kterého v několika jeho filmech hrál Jean-Pierre Léaud)

Antoine Doinel, přiznám se, že mě to také napadlo.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Úterý 30. 8. 2016 Svátek má Vladěna
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz