fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

72% 16 hlasů
7.2 10 16
dokument, Česká republika, , 90 min.
Kinopremiéra v ČR 7.1.2016 v SK 2.6.2016

Film v kinech
kina  
DačiceKino Dačice 10:00
TřebíčPasáž 19:30
BrnoScala 18:00


Režie: ,
Herci: , , , , , více...


Ukázka


Film života Lídy Baarové.
Osud Lídy Baarové v sobě obsahuje všechny atributy antické tragédie. Krása, láska, sláva, zrada, zavržení, trest, útěk, ztráta domova a nakonec smíření se vším v moudrosti stáří. A tak jako i v antických tragédiích tím vším prochází dramatické politické zvraty. Ty ve dvacátém století v Evropě neminuly nikoho, ani kdyby celý život neopustil svůj rodný domek. Natož pak ženu výjimečně krásnou, ambiciózní a slavnou. Stará opuštěná dáma - a přeci kdysi slavná femme fatale, jejímuž kouzlu se chystal podlehnout Adolf Hitler, než ho předběhl jeho ministr Josef Goebbels. Krásná Lída je uhranuta jeho mocí. Osciluje mezi láskou a strachem. Chce před ním utéci do Hollywoodu, kam jí zvou, ale nenalézá dost odvahy na to aby opustila Evropu. A Evropa se právě pomalu propadá do zničujícího víru, který později strhne i Lídu.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu KVIFF 2016 - Tenhle dokument nám ukazuje, že Lída Baarová neměla opravdu jednoduchý život, jsem moc ráda, že se paní režisérka rozhodla podělit se o své archivní záznamy s Lídou a udělat z toho tak skvělý dokument, který mě opravdu chytil za srdce a dojal.
Všechny komentáře k filmu 4+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Zkáza krásou

obrazek
Lída Baarová se stala jednou z našich prvních velkých filmových hvězd. To se jí podařilo v době, kdy byla velmi mladá. Stejně mladá však v té době byla i kinematografie. Fenomén filmových hvězd v Československu ještě nebyl zažit a náhlá sláva, kterou film přinášel, mnohonásobně překračovala měřítka do té doby obvyklá. Na to nebyla připravená ani společnost, ani mladičké filmové hvězdy, dosud neuvyklé zaoceánskému systému celebrit, kterým může svět, alespoň zdánlivě, ležet u nohou. Lída Baarová byla, po boku Adiny Mandlové, Nataši Gollové a dalších hereček asi nejviditelnější. Její turbulentní život však ukázal, jak mohou být krása a sláva pro nezralou duši zhoubné. Svět, ve kterém se tehdy pohybovala, nebyl příliš klidný. Dvořili se jí muži, kteří se později stali válečnými zločinci. Ona sama skončila na nějakou dobu ve vězení. Později za dramatických okolností opustila vlast, do které se už nikdy nevrátila, aby v rakouském Salzburku dožila v osamění a odtržená ode všech blízkých. Vrcholy a pády byly v málokterém lidském životě tak vyhrocené jako v tom jejím.

Helena Třeštíková (rozhovor)
obrazek
Vy jste se s Lídou Baarovou potkala v roce 1995 v jejím rakouském exilu. Co tomu všemu předcházelo?

Tehdy se v České televizi vyráběl cyklus, který se jmenoval Lapidárium. Byl o různých významných místech nebo předmětech a já jsem se rozhodla dělat dokument o Velkém sále pražské Lucerny. Různě jsem obcházela pamětníky a někdo mi říkal, že bych měla rozhodně zajít za Lídou Baarovou, protože tam byla tehdy pečená vařená. Ani jsem nevěděla, kde vlastně žije, pak jsem zjistila, že v Salcburku, dostala jsem na ni číslo a zavolala jí. Trošku váhala.

Znala Vás?

Vůbec, nic o mně nevěděla. Můj první dotaz byl, zda bychom si mohly popovídat o Lucerně. Když připustila, že ano, napadlo mě, že by to chtělo i udělat film o ní samotné. Tak jsem se domluvila s televizí a znovu jsem se paní Lídě ozvala. Chvíli zase váhala, ale nakonec svolila. Chtěla jsem udělat pár výpovědí o Lucerně, ten pořad měl mít asi dvacet minut, a pak co nejvíce mluvit o životě paní Lídy. Zašla jsem do knihovny Libri Prohibiti, půjčila si knížku, kterou dělala s Josefem Škvoreckým a její životopis. Měla jsem pak pocit, že pojedu za nějakou románovou postavou, tak dramatické se mi to jevilo.

Jak to probíhalo, když jste se poprvé viděly?

V té době bylo všechno složitější, do Salcburku jsme jeli na čtyři dny a bez obhlídek. To bylo poprvé, kdy jsem šla k někomu točit, aniž bych ho předtím viděla. Tehdy sněžilo a my jsme přijeli asi o hodinu později, neměli jsme se jí pochopitelně jak ozvat, a paní Lída nás přijala opravdu nevlídně. Byla hrozně protivná a v tu chvíli jsem si už říkala, že to asi bude pěkný nervák. Přinesla jsem jí kytici a velkou láhev Becherovky. Tu si přála, když jsem se jí ptala, co by chtěla dovézt z Prahy. Sedli jsme si ke stolečku a ona tu láhev hned otevřela a třesoucí se rukou se napila. Nám nenabídla nic a řekla, ať jdeme pryč. Druhý den jsme se tam vrátili a paní Lída měla bezvadnou náladu. A pak se to nějak střídalo. Hodně pila, hlavně italský fernet. To bylo její základní pití. A zároveň jedla velké množství prášků, které si nasypala do hrsti, spolkla je a zapila právě tím fernetem. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že něco takového by mě zabilo. Poslední den ale byla nálada skvělá a při loučení jsem pak měla pocit, že mě snad adoptuje, že jsem jí tolik přirostla k srdci. Hodně mě objímala. Pak jsme si ještě dlouhou dobu telefonovaly. Za to natáčení se tam tak vystřídaly všechny nálady, co si lze představit. Od absolutní deprese po docela příjemný stav, kdy se paní Lída rozmluvila. Byla jsem poučena, že na Goebbelse se vůbec nemám ptát, že to nesnáší a že mě vyhodí. To mi řekli její přátelé. Zeptala jsem se jí až poslední den. Něco řekla, ale zas tak moc to rozvádět nechtěla.

Jak tam vůbec žila?

Paní Lída byla hodně osamělá. Měla v Salcburku přátele, nějakou emigrantskou rodinu. Byli to obchodníci s obuví a paní z rodiny byla její důvěrnicí. Jinak si ale myslím, že moc dalších přátel neměla. Jednak byla složitá osobnost a jednak žila s místním gynekologem, který byl dlouho ženatý. Takže spolu byli na zapřenou. Teprve, když umřela jeho žena, se vzali. Jenže on zemřel asi tři a půl roku poté a v Rakousku měla vdova nárok dědit až asi až po čtyřech letech manželství. Jeho děti z prvního manželství ji neměly rády a soudily se s ní o dědictví. Zvedla se tam vlna nevole. Kolegové jejího zemřelého muže, kteří o ní ale dlouho věděli, pak zase sepsali něco na soud, aby jí přiřkl alespoň nějaký vdovský důchod. V určitých kruzích to rezonovalo.

Jak jste měla natáčení naplánované?

Měla jsem vymyšlenou spoustu situací. Že půjdeme nakoupit, že se podíváme k holiči, že půjdeme na procházku. Nic. Řekla nám, že jediné, co připustí, je to, že bude sedět doma na gauči. Ani to, že by nám uvařila kávu. Jakékoliv situace odmítla. Mám za to, žila dost monotónně, že chodila tak nakupovat a k holiči, občas za ní mohl přijet někdo z České republiky. Jinak to ale byla totální osamělost.

Když jste jí zpovídala, setkalo se to s Vaší představou, kterou jste měla před natáčením?

Když jsem přečetla ty zmiňované knihy, vyšlo mi, že život není jednoznačný a že tam nemůžu jet s tím, že bych ji nějak předem ocejchovala. Naopak mi přišlo, že ten její život zrcadlil dvacáté století. To mi pořád běhalo v hlavě. Jak se dá herečka dohromady s mocným mužem, historie je plná takových příběhů. A zrovna v jejím případě měla tu smůlu, že se to odehrálo v tak vyhrocené chvíli a že zrovna ten chlap, který se stal jejím osudem, byl v tak vyhrocené pozici. Došlo to opravdu vysoko. I ten propad byl pak hluboký. Oba póly byly extrémní, to je na jejím životě zajímavé. Rozhodně jsem tam tak nejela s pocitem, že bych ji odsuzovala, ale zároveň to ani nebyl nejsympatičtější člověk pod sluncem.

obrazek
V čem Vám přišla výjimečná?

Ona byla opravdu výrazně krásná a fotogenická. Myslím, že je vidět, že její první filmy jsou trochu toporné, ale v těch pozdějších i docela dobře hraje. Kdybych měla definovat, co jsem cítila, tak mi z toho vychází osoba hodně spjatá s počátky filmu. Lída Baarová nastoupila do filmu v době, kdy to bylo nové médium a lidi nebyli uvyklí na kult hvězd a tak velkou slávu. Bylo to vše mnohonásobně větší, než co všichni zažili do té doby. Například divadelní herečky měly svůj okruh obdivovatelů, kteří se po představení zapřáhli do kočáru a vozili své hvězdy okolo divadla, ale to byl vrchol. Najednou se objevil fenomén filmu. Ta sláva se zmnohonásobila. Najednou to nebylo jedno divadlo, ale kina po celé zemi. Ta krása v tu chvíli zářila o mnoho víc. Lidé na to nebyli zvyklí, ani ti herci a herečky na to nebyli zvyklí. Myslím, že ona byla jednou z prvních obětí chybné sebeinterpretace. Najednou totiž začala sama sebe vnímat jako nějakou nedotknutelnou bohyni. Navíc byla v té době strašně mladá a nezralá. A že tu slávu nezvládla? Nebyla smířená sama se sebou. Nebyla ani pokorná. Byla na špatném místě ve špatnou chvíli. Také se jí to, že se zapletla s chlapem, který dělal hrozné věci, mnohokrát vrátilo. Sama to vysvětlovala tak, že to byl mocný a okouzlující muž s velkým charismatem.

Setkávala se ještě s někým z tvůrců, které znala?

Po nás tam natáčel ještě Otakar Vávra GEN - Galerie elity národa, pár záběrů jsme z toho použili, byla kupodivu při tom natáčení stejně oblečená. Viděla jsem ty denní práce. Je to tak, že Vávra tam několikrát za sebou otevře dveře, dá jí kytku, ona je taková natěšená, že přijde návštěva. Stop. Znova jí dá kytku. A zase znova. On ji vlastně režíruje a paní Lída je plná nadšení. Má to takovou zvláštní atmosféru. Jsem vděčná, že nám FEBIO dovolilo něco z toho GENu použít.

Vy jste také museli hodně hledat v tuzemských a zahraničních archivech, jak složité to bylo?

Trošku složité to bylo. České filmy Lídy Baarové jsou poměrně dostupné, z německých tady něco vyšlo. Věděli jsme, že extrémně důležitý je snímek Barkarola. To je její první německý film, na jehož natáčení se seznámila s Goebbelsem a Hitlerem.

Jaké je o ní povědomí v Německu, přece jenom její vztah s ženatým Goebbelsem tam asi nebyl moc medializován?

Mám pocit, že u nás je určitě známější. V Německu je to trošku v mlze. Rádi bychom ten film vzali i na zahraniční festivaly. Myslím, že je to univerzální příběh. Říkám si, že je to film o kráse, pošetilosti a pomíjivosti. Řekla bych, že pomíjivost je silné téma, že si člověk uvědomí, že v přítomném momentu něčím intenzivně žije, a proto něco obětuje. Ona do jisté míry obětovala rodinu, rodinné vztahy a podobně. A co je výsledkem? Sedí sama opuštěná v nějakém bytě, tam má na zemi krabici od bot, v ní pár starých a zažloutlých fotek. No a to je všechno. Neměla děti, řešili jsme s režisérem a střihačem Jakubem Hejnou, jestli je to téma. On vlastně nebyl problém co tam dát, ale co tam nedat. Říkala jsem si, že to, jestli potratila a pak je nemohla mít, nebylo zas tak podstatné. Výsledek je takový, že děti neměla. Ale diskutovali jsme o tom.

Jak moc jste museli „cenzurovat“ sami sebe, respektive materiál, který jste natočili?

Nechali jsme tam jedno napití z láhve s alkoholem, i když záběrů bylo více. Výhrada byla, že ubírají na důvěryhodnosti jak jí, tak tomu, co říká. Celé té skrumáži scén, je tam ještě jedna silná se zapalováním filtru cigarety, té jsme říkali „všechno špatně“.

Myslíte si, že se může projevit určitá averze vůči Baarové?

Vůbec mě to dřív nenapadlo. Napojila jsem se na její osud, který vnímám jako kontroverzní, ale že by mě nějak odpuzovala, to vůbec ne. Ale myslím si, že to tak možná bude. Že se objeví spousta dotazů, jestli to tedy byla kolaborantka nebo ne. Taková jednoznačná označení. Poptávka po černobílých vyjádřeních, které v tomto příběhu, ale podle mně vůbec nefungují. Život paní Lídy byl podle mě příliš složitý na to, aby mohly být vynášeny jednoznačné soudy. Veřejné mínění bylo odsuzující hned po válce. Chytli ji Američané, byla šestnáct měsíců ve vazbě. Už v té době to byl nepřítel národa. Její sestra Zorka to odnesla tím, že ji vyhodili z Vinohradského divadla, že mezi slušnými českými herci nemá co dělat. Ona pak spáchala sebevraždu. A potom samozřejmě rok 1948. Paní Lída utekla za hranice a asi se to ještě rozvinulo. No a proto jsme tam dali záběr na Václavské náměstí v době protektorátu plné československých občanů, kteří hajlují při hymně. Ti potom na Baarovou křičeli, že je kolaborantka. Ty věci opravdu nejsou černobílé.

Může se objevit argument, proč tam nemáte žádnou třetí stranu, nějakého historika a podobně.

Nikdy jsem o tom neuvažovala, tohle je vyprávění příběhu. Není to můj styl. Takový ten modus životopisných dokumentů, kde se někdo další vyjadřuje k vyprávěnému příběhu, tak po tom jsem netoužila. Chtěla jsem, aby náš film měl trošku parametry hraného filmu. Proto ve Zkáze krásou používáme hrané filmy tak, že ilustrují její osobní peripetie a celou situaci. Ani na chvíli mě nenapadlo, že tam bude sedět nějaká hlava a komentovat to. Někdo se může tázat, co si má vlastně myslet. Názory na Baarovou jsou rozdílné. Přečetla jsem spoustu knih, vyloženě negativní má třeba Zdeňka Procházková. Svatopluk Beneš ji naopak měl rád a byl k ní vlídný a obdivoval ji. Dívala jsem se na staré filmy, člověk se trochu dostane do nálady doby. My jsme se s Jakubem Hejnou snažili, abychom tam dostali takovou tu dobovou atmosféru, třeba místo, kde se objeví herecké zkoušky, ve kterých je vidět, jak se mladé holky snaží dostat k filmu. Staví se Barrandov, terasy a pak se film zase znárodní. Filmové plesy, všechno se odehrává v honosné Lucerně. Naše snaha byla, aby to celé bylo zasazeno do kontextu. Jakub Hejna do toho vnesl opravdu moc, například scéna se ztraceným briliantem, kterou celý film otevíráme, byl jeho nápad. Je to naše společné dílo.

Chtěla jste se k Baarové ještě vrátit?

Měla jsem ideu po dokončení televizního filmu v roce 1995, že bych se domluvila s jednou producentskou společností, že bychom mohli s paní Lídou ještě něco natočit. Oni do toho nakonec nechtěli jít a já bohužel neměla takové finance, abych si mohla dovolit tam jet se štábem sama na vlastní náklady. Dneska bych to udělala, protože je to jednodušší. Tehdy jsme byli rodinou s malými dětmi a docela chudí. Lituji, že jsem se jí na některé věci nezeptala, zvlášť když jsme se rozloučili v takové náladě. Náš film je takové vyprávění o jednom velmi dramatickém životě s použitím archivních materiálů. I můj materiál už je de facto archiv. Nic se nedá dotočit. Je to celé takový pokus o něco jiného než jsem dosud dělala. Práce s archivem je ohromně zajímavá a přináší nekonečné možnosti. Zkáza krásou je příběh dvacátého století. Krása, pomíjivost a pošetilost. Velká iluze. Trošku o tom, že člověk se nemůže zbavit toho, co udělal, že prostě má nějakou odpovědnost. Pak je tam téma pokání. Tedy, myslím si, že v případě paní Lídy zas až tak velké nebylo. Dovedu si představit, že mohlo být větší.

Jakub Hejna (rozhovor)
obrazek
Jak jste se stal spolurežisérem Zkázy krásou, prvního celovečerního filmu, který režisérka Třeštíková nerežíruje sama?

S Helenou spolupracuji poměrně úzce už asi osm let, a to hlavně na jejích časosběrných filmech. Od Reného jsem stříhal vše, co režírovala. Někdy to jsou i dva filmy do roka. Helena mi jednou přinesla DVD s krátkým filmem, který vznikl pro Českou televizi a věnoval se právě Lídě Baarové. Chtěla, abych jí udělal nějaké kopie. Podíval jsem se na něj a hned jsem věděl, že je to něco úžasného, předtím jsem o jeho existenci neměl vůbec tušení. Fascinovalo mě, jak silná a autentická je to výpověď. Helena mi pak prozradila, že má asi pět nebo šest hodin materiálu, přičemž jsme se shodli, že by to pravděpodobně stálo i za realizaci celovečerního filmu, že je v tom hodně nevyužitého potenciálu. To bylo asi před čtyřmi roky, kdy jsme se u oběda rozhodli film udělat. Já sám jsem se s Baarovou tedy nikdy nesetkal. Znal jsem jí jenom skrze její filmy.

Posunul jste se tedy od střihače k režisérovi…

Vnímám to tak, že střihač je ve střižně režisérovou pravou rukou. Stejně jako kameraman při natáčení. Po těch letech společné práce jsme s Helenou došli k takovému tvůrčímu dialogu, kdy já osobně poměrně dost zasahuji do střihové skladby. Koneckonců, je to moje práce, nečekat jen na pokyny. To bych byl jen nástrojem, který ovládá stroj. Snažím se přemýšlet v rámci skladby a napojit se přímo na film.

Helena má velkou zkušenost a já se jí snažím dávat zase jiný pohled a, řekněme, filmovější vidění. Tím myslím v určitých zkratkách, kdy může mít tendenci některé věci zopakovat a já se to už snažím posunout dál trošku modernějším způsobem. Už to není úplně vztah režiséra a střihače, spíš je to takové tvůrčí duo. Tady jsme hlavně vymýšleli, jak ten film uchopit. Jestli bude složený jen z archivů, nebo zda budeme ještě zpovídat nějaké respondenty. Rychle jsme zjistili, že už vlastně žádní respondenti nejsou a že zároveň nechceme, aby se k ději vyjadřovali odborníci z pozice historiků. V těch archivních materiálech je pro nás celý příběh.

Na Zkáze krásou jste strávil několik měsíců. Jak na Vás Baarová působila na začátku a jak na konci?

Jako střihač se snažím na dotyčného nebo dotyčnou napojit. Nestane se to ale hned. Můj vztah vůči Baarové se změnil. Byla to starší paní, která žila sama, hodně popíjela a měla za sebou takový život, jaký měla. Spíš jsem ale přemýšlel o těch komentářích, které ji obviňovaly z kolaborace. Byla to herečka, která ve svých dvaceti přišla do Německa, stala se filmovou hvězdou a svět jí ležel rázem u nohou. Zamiloval se do ní ministr propagandy. Všechno si to dovedu představit. Bylo to ještě pár let před vypuknutím těch válečných hrůz. Všechny tyto věci jsem řešil a přitom se na ni snažil utvořit svůj názor. Zároveň jsem ale chtěl ustříhat film tak, aby si diváci mohli udělat ten svůj. Ne že my jim jej podsuneme. Autorství by tam mělo být cítit, ale já úplně nemám rád ty autorské dokumenty, kdy režisér vyloženě a doslovně říká, co si myslí a jak to je. Dovedu si představit, jak probíhalo to natáčení. Helena musela našlapovat po krůčkách. Baarová nebyla zvyklá na ten styl, kterým se točí dnes, a to že by ji někdo vmanipuloval do určitých situací. To, že si paní Baarová vůbec sedla do křesla a rozhovor poskytla, byl velký úspěch. Z toho materiálu jsem to vnímal. Mimochodem, mrzelo mě, že se ztratila část originálních kazet, na kterých byl záznam pořízen. Někde v archivu. Z pracovních VHS, které Helena přinesla, jsme si brali zvuk, ale už jsme neměli obraz. Nebyla vůbec legrace to celé poskládat.

Co je pro Vás hlavním tématem filmu?

Ojedinělost bytí lidského života a v případě Baarové jeho konzervace do filmového materiálu. Ostatně, v tomto filmu pracujeme s filmovou surovinou a jejím významem. Je to o pomíjivosti a ztrátě. Máme tam scénu, kdy se ze starého celuloidu dělá krém na boty. Také mě na tom fascinuje dvojsmysl toho, kdy její krása, do jisté míry, mohla pohnout nejen jejím životem, ale i životy jiných a to v nemalém rozsahu. Jak se ukázalo, Goebbels dostal příkaz od Hitlera a tak musel svůj vztah s Baarovou rychle ukončit a začít „dělat dějiny“. Následně, necelé 2 týdny na to, rozpoutal Křišťálovou noc. Je skutečně historicky doloženo, že tento protižidovský atak proběhl v emocích, kdy v sobě ještě měl ono vztahové drama.

Ministr říšské propagandy Goebbels je vůbec nejznámější téma spojené s Baarovou. Jak s ním pracovat a vyhnout se bulvarizaci?

Je potřeba o tom vědět víc. Nevím, jak se jí vyhnout úplně, ale bulvarizace vzniká z nevědomosti nebo ze zkratkovitých informací. Je přeci blbost něco soudit, lepší je věcem rozumět, nebo se alespoň o to snažit. Nechci ji tím hájit. Myslím si, že v tomhle smyslu nebyla moc chytrá a vnímavá. Musela tušit, k čemu se v Německu schyluje. V době, kdy byla do Goebbelse zamilovaná, to už byla doba po mnoha nacistických projevech společenského násilí a nenávisti. Řešila tak akorát sama sebe a za své činy byla odpovědná. Každý jsme odpovědný. Jenže tehdy byla kinematografie v plenkách, stejně jako kult hvězd. To opojení tím velkým světem, že ji Hitler zve na čaj a Goebbels ji doporučuje na další role, to jí imponovalo. Chápu, že se nechala očarovat někým takhle mocným. Žila svůj život hvězdy bez ohledu na to, co se dělo kolem. Respektive ona to věděla, ale dějiny a společnost vnímala jako možnosti buď vyniknout či přežít. Sama uváděla, že se moc nezajímala o politiku, ale je otázka, do jaké míry to byl alibismus.

Ale ten film kromě Goebbelse představí i její méně známé vztahy…

My jsme dali dohromady materiál, který jde téměř celým jejím životem. Její život se pro mě rovná dvacátému století. Dozvíme se něco o zmiňovaném Goebbelsovi, že její první milý v Německu byla herecká hvězda Gustav Fröhlich, ale také ji uvidíme hrát ve filmech, které český divák pravděpodobně nezná. Podařilo se nám, ve velmi dobré kvalitě, získat ukázky filmů ze třicátých let, kdy se stala hvězdou v Německu. Stejně tak její filmy italské, kam utekla za protektorátu, závěr její kariéry ve Španělsku a podobně. Ty filmy se u nás hrály pravděpodobně jen za protektorátu. Je fascinující, když ji vidíte ve velkofilmu Barkarola. V ateliérech tehdy v Německu vytvořili italské Benátky. A to si uvědomme, že to byla doba velké krize, psal se rok 1934, kdy byla stále ještě obrovská nezaměstnanost. V té době lidé v Německu Hitlerovi věřili. Velká krize, velká bída a v uměle zaplavených ateliérech se točí filmy, ve kterých jezdí gondoly. A ona se v tomhle světě najednou ocitla.

Myslíte si, že Baarová je u nás ještě pořád vnímána jako symbol kolaborantství?

Jsem zvědavý, jaké budou reakce, až se to téma znovu oživí. Pro spoustu lidí to bude nové, pokud si nic nepřečetli z jejích vzpomínek a mají tady jen to spojení Baarová - kolaborace. Je v tom taková ta česká malost, toho si všímám i u jiných případů. Lidé mají tendenci udělat si zkratky. Když někdo něco umí, je kolikrát podezřelý a často i nežádaný. Zapomněli, že hrála, makala na sobě, že se musela naučit německy a italsky. Že když upadla na dno, zvedla se a šla dál. Nesesypala se. Musela v ní být určitá síla a energie. Její život nebyl vůbec lehký. Je hloupost dělat taková spojení. Není to tak černobílé.

Co bylo hlavně za jejím úspěchem?

Byla si vědoma své krásy, byla tím odchovaná. Skutečně se ale vypracovávala, měla jazykové nadání. Kdyby tu němčinu nezvládala, tak by ji poslali zpět. Krása by nestačila. Podle mě je za jejím úspěchem takové zvláštní sobectví a přesvědčení, že je krásná, že je hvězda a že ten svět jí leží nebo může ležet u nohou. To, co jsme dali na začátek filmu, ji dobře charakterizuje. V Lucerně se koná ples a ona ztratí briliant. Filmový producent Miloš Havel zatleská, všichni ztichnou, Dvorský přestane hrát a všichni začnou hledat.

Když jsem to slyšel, řekl jsem Heleně, že tahle výpověď je to gró, že ji to přesně charakterizuje. Ona k tomu pak ještě dodá, že kdyby věděla, že jí tenhle briliant později zabaví komunisté, tak by ho ani nehledala. Dost to vypovídá o té době i o ní. Nebylo běžné, že když někdo ztratí cennost, Havel požádá o klid a celá Lucerna hledá. To je jasná charakterizace té věci a jejího vnímání. Já myslím, že tohle byl případ i Adiny Mandlové a Nataši Gollové. Že to byly hvězdy a filmové publikum takové hvězdy potřebuje.

Zkáza krásou se ale věnuje i méně známým rodinným událostem Baarové.

Její otec byl bankovním úředníkem, matka byla operní zpěvačkou. Svoji neuskutečněnou kariéru implantovala do svých dcer, především do Lídy, která byla starší a dříve se proslavila. Když si odnášela větší honoráře z Německa, tak za ty peníze postavila vilu v pražských Dejvicích, kde sama moc nebývala. Myslím, že to nedělala pro sebe, ale spíš pro svého otce. Ironií osudu je, že tam její sestra Zorka spáchala sebevraždu. Ale o tom se diváci dozvědí ve filmu.

Proč myslíte, že skončila s hraním tak brzo?

Mám za to, že to bylo dáno generačně. Odejdou režiséři, odejde celá generace spolutvůrců. Jednak byla v zahraničí, jednak už měla věk a nastoupili jiní. To je ta pomíjivost. Pak pracovala u divadla, protože to pro ni bylo nějakým způsobem přínosnější. Myslím, že už moc filmových nabídek ani neměla. Možnosti už nebyly. Po tom jejím prudkém rozletu ve 30. letech bylo pro ni bohužel zlomové, že tehdy neodešla do Hollywoodu, když se objevila ta mimořádná nabídka. To by možná měla rodinu, byla by hvězdou ve  Spojených státech a nějaké útěky před Německem, Rusy a bolševiky by neexistovaly. To by šlo mimo ní. To byla její osudová chyba a ona si toho byla vědoma. Naprosto.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Vzhledy:
    Vlastni
    Neděle 28. 8. 2016 Svátek má Augustýn
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz