Zombieland

Woody Harrelson se před nedávnem podílel na oscarovém snímku Tahle země není pro starý, který získal Oscara v kategorii Nejlepší film. A teď na tuto roli navazuje rolí ve filmu s názvem Zombieland? Herec sám říká, že ho zaujal scénář. „Pohybuje se na pomezí černé komedie a zombie hororu. To není snadné - musíte ve filmu zachovat určitou dávku reality, jinak se z něj stane fraška, ale to má zase další háčky.“ Kromě toho tu má možnost nakopat zadek zombies. Co víc by si mohl herec přát?

„Vždycky jsem Zombieland považoval za něco jako Půlnoční běh se zombies,“ svěřuje se Ruben Fleischer, režisér filmu. „Stejně jako zmíněný film i tenhle spadá do několika různých žánrů. V první řadě je to komedie, road movie. Pochopitelně má v sobě hororové prvky a máme tu i jistou romantiku. Ta různorodost se mi zamlouvala a chtěl jsem celý film držet při zemi a trefit přesně ten správný tón.“

Zombieland vznikl jako původní scénář Paula Wernicka a Rhetta Reese. „Všechny především zaujal scénář,“ vysvětluje Fleischer. „Je hrozně působivý. A Rhett a Paul s námi dokonale spolupracovali, a přitom - a to na nich obdivuji - zůstali věrní své původní vizi.“

„Připomíná mi to trochu věci, o které jsme se pokoušeli v seriálu Na zdraví,“ říká Harrelson. „Pokud nějaký vtip nefunguje, tak vymyslí něco jiného - jen tak, na místě, během natáčení, dokáží vymyslet nějaký nový, vtipný dialog.“

„Seděli jsme hned na několika židlích,“ popisuje Reese. „Především na té producentské - měli jsme před sebou vizi celého filmu a snažili jsme se zajistit, aby výsledek byl takový, jaký jsme si představovali.“

„Mnohokrát ale bylo potřeba dialogy upravit a pak se z nás zase stávali scenáristé,“ navazuje na to Wernick. „Země se vám pod nohama mění a vy musíte zareagovat. Dívat se na celou realizaci filmu byl skvělý zážitek - svým způsobem to pro nás bylo něco jako filmová škola.“

Harrelson hraje muže jménem Tallahassee, drsňáka, který nikomu nic nedaruje a je připravený zlikvidovat každou zombie, která se mu postaví do cesty za poslední čokoládovou tyčinkou na světě. „Když jsem scénář četl, byl Woody Harrelson prvním, koho jsem si v té roli představil,“ říká Fleischer. „Viděl jsem v Tallahasseem prvky z jeho postavy v Takových normálních zabijácích, ale s patřičnou nadsázkou.“

„Když jsem dostal scénář a přečetl si ho, líbilo se mi na Tallahasseem to, že je to člověk, který víceméně o všechno přišel, takže už nemá co ztratit, a následkem toho se se zombies rozhodně nemazlí,“ prozrazuje Harrelson. „A po setkání s Rubenem jsem se na tomhle filmu rozhodně chtěl podílet.“

„Všichni jsme zhruba v době, kdy jsme film začínali obsazovat, viděli Tahle země není pro starý,“vzpomíná si Gavin Polone, „a Woody tam byl ohromný. Byl od začátku naší první volbou.“

„Tallahassee je dětinský, impulzivní,“soudí scenárista a vedoucí výroby Rhett Reese. „Dávalo dokonalý smysl, že jeho největším snem je čokoládová tyčinka: je to metafora minulosti, střípek jeho bývalého života, něco, k čemu se upíná - všichni se upínáme k věcem z našeho dětství, ale pro něj jde o něco z doby před apokalypsou. Navíc tyčinky vydrží v regálech poměrně dlouho čerstvé.“

Pro roli Columba měl Fleischer také vytipovaného konkrétního herce. „Existuje spousta talentovaných mladých herců, o kterých jsme uvažovali, ale Jesse Eisenberg byl vždycky mým favoritem,“ říká režisér. „Líbil se mi ve filmu Roger Dodger a když jsem se s ním sešel, zjistil jsem, že má výtečný smysl pro humor a je velice citlivý. Je neuvěřitelně zábavný a dokáže vám řečí těla vsugerovat dojem, že je tím největším zoufalcem na světě. Byl ztělesněním Columba.“

„Ta postava se mi moc líbila,“ říká Eisenberg. „Rozhodně jsem dokázal chápat Columbovu obsesivní kompulzivitu - je to člověk, který si nedokáže nic užít. Byl napsaný velice lidsky a těšil jsem se na to, že budu hledat rovnováhu mezi jeho lidskou stránkou a humorem, který z jeho chování nutně vyplývá.“

„Líbil se mi scénář a jeho smysl pro humor,“ pokračuje. „Když jsem se se scenáristy sešel, řekl mi Rhett, že Columba napsali podle něj. A od prvního potřesení rukou to bylo naprosto jasně poznat.“

„Je to trochu trapas,“ připouští scenárista a vedoucí výroby Rhett Reese, „ale ano, jsem Columbus. Strávil jsem život tím, že se takřka konstantně bojím toho nebo tamtoho. Bylo zábavné sledovat Jesse, jak si s tím poradí on.“

Společnost Columbovi a Tallahasseemu na jejich pouti za přežitím dělají Wichita, kterou si zahrála Emma Stone, a Little Rock v podání Abigail Breslin. „Existuje jen velice málo krásných mladých hereček, které mají dostatek komediálního citu a zručnosti, aby dokázaly zprostředkovat všechny aspekty povahy postavy, kterou v našem filmu Emma stvořila,“ soudí režisér Fleischer. „Svoje komediální nadání prokázala už ve filmech jako Superbad a Domácí mazlíček, ale postava Wichity není nutně komediální. Je to femme fatale, klasická sexy, drsná dívka. Na Emmě je úžasné to, že to všechno dokáže zahrát a ještě navíc to obohatit o humor.“

„Tenhle scénář se dost lišil od všech, které jsem kdy četla,“ soudí Stone. „V minulosti už zombie komedie vznikly, ale tohle nebyla rozhodně žádná satira. Zombies jsou velice děsivé a postavy filmu vážně ohrožují. Rozhodně nejsou k smíchu, ale všichni čtyři hlavní hrdinové v sobě jistý humor mají. Upřímnost a vtip tohohle filmu mě přesvědčily o tom, že bych se dokázala vcítit do pocitů a myšlení člověka, který v tomhle postapokalyptickém světě musí žít. A to byl dost velký důvod na to, abych se na tom filmu chtěla podílet. Líbilo se mi, že je zábavný, ale není to výslovně groteska, a je děsivý, ale přitom to není film, ze kterého byste měli noční můry. Daří se mu najít mezi tím rovnováhu a být svůj. Je to komplexní film o zombies. Tušili jste, že by se něco takového dalo natočit?“

V případě Little Rock, Wichitiny spolubojovnice, měl režisér velice jasnou představu. „Když jsem si scénář četl, říkal jsem si, že by se pro tuhle roli výtečně hodila Abigail Breslin, ale ta by něco takového nikdy točit nechtěla, takže prostě budeme hledat někoho, kdo se jí podobá,“ vzpomíná Fleischer. „A takhle to šlo poměrně dlouho. A pak najednou se o film začala zajímat a já zjistil, že v našem zombie filmu hrají dva herci, nominovaní na Oscara.“

„Opravdu jsem tenhle film chtěla točit, protože je naprosto jiný než cokoliv, na čem jsem pracovala,“ vysvětluje herečka. „Little Rock je velice energická postava a mě moc bavilo natáčení všech těch akčních scén. Musela jsem se naučit střílet z pistolí, což jsem nikdy nedělala, a když jsme natáčeli v zábavním parku, tak jsem se v přestávkách mohla vozit na spoustě atrakcí. Byla to ohromná zábava.“

Breslin do role vnesla všechno to, v co režisér doufal. Velice dobře zapadla mezi ostatní herce, kteří na její talent pějí jen chválu. „Abby je třináct,“ míní Woody Harrelson, „a já bych v tom věku nikdy nedokázal zahrát to, co ona. Měla tam jednu scénu, ve které pláče, a dokázala to v každém záběru. Vzlykat. A dokonce i když nebyla přímo v záběru, když se točil detail někoho jiného, přesto do toho dávala naprosto všechno a plakala naprosto stejně přesvědčivě, aby tím pomohla ostatním hercům. Je úžasná a je s ní velká zábava.“

„Fascinující bylo sledovat vztah mezi Emmou a Abigail,“ soudí Wernick. „Pozvolna se proměňovaly v jedinou bytost - Emmagail,“ dodává Reese. „Opravdu šokující ale bylo to, že třináctiletá a dvacetiletá herečka - lidé, které byste mohli považovat za nedospělé nebo naivní - působily dojmem zkušených veteránů.“

Vedení projektu se ujal Ruben Fleischer, pro kterého jde o režijní debut. „Nikdy jsem z toho nebyl nijak neklidný,“ říká producent Gavin Polone. „Pracoval jsem s celou řadou debutujících režisérů a byl jsem přesvědčený o tom, že Ruben je schopen film zvládnout.“

„Ruben má úžasné oko a skvělý smysl pro komedii,“ míní Reese. „Je to báječný člověk, který se ani v nejmenším nesnaží prosazovat svoje ego. Když se všechno daří, nikdy se netváří, že je to jeho zásluha - vždycky chválu přenechá těm, se kterými spolupracuje.“

Fleischer říká, že možnost natočit Zombieland byla velice vzrušující. „Pro mě jako pro debutujícího režiséra bylo všechno naprosto nové, každá scéna. Během mého prvního dne jsme zabíjeli zombie a krátce nato natáčeli v obrovském domě. Každý den tu byly nové zážitky. Ale podstata je pořád stejná: začínáte se scénářem a přemýšlíte o tom, jak byste si ho asi představovali, ale teprve když máte k dispozici herce, výtvarníka, kameramana - teprve pak vše doopravdy ožije, teprve jejich zásluhou to vypadá úžasně.“

Velice záhy v průběhu příprav začal Fleischer pracovat také na podobě filmu a na velice důležitých zombies. „Než jsem začal pracovat na tomhle filmu, byl jediným zombie filmem, který jsem kdy viděl, snímek 28 dní poté,“přiznává režisér. „Tehdy jsem nebyl žádným velkým příznivcem podobných filmů, ale jakmile jsem začal s přípravami, pustil jsem se do studia a všechny klasické filmy zhlédl, abych si byl jistý, že jim neudělám ostudu. Mám k fanouškům toho žánru velký respekt a chtěl jsem se ujistit, že se jim náš film bude líbit.“

V průběhu psaní scénáře bylo rozhodnuto, že ve filmu nezazní vysvětlení toho, co způsobilo, že lidstvo podlehlo zombies. „Jde o postapokalyptický svět,“ říká Fleischer. „Nejde o lidi, obklopené hrozbou zombies. Náš příběh se zabývá osudy lidí ve světě, v němž je mnohem více zombies než lidí, a chtěli jsme vyprávět příběh několika z těchto přežívajících.“

S tímto předpokladem začal výtvarník Maher Ahmad tvořit svět, v němž postavy žijí. „Ruben a scenáristé rozhodli, že se celý příběh odehrává jen několik měsíců poté, co se z lidstva staly zombies, takže se pohybujeme spíše po opuštěných místech než po výslovně zničených. Nesetkáváme se s bortícími se budovami nebo záplavou vegetace. Snažíme se tu o zprostředkování strachu z opuštěnosti a z toho, že nevíte, co se nachází za rohem.“

Co se podoby zombies samotných týče, jedním z klíčových rozhodnutí bylo, že zombies samotné nebudou legrační, ale naopak budou kontrastovat lehkovážnějšímu tónu, který nastavují hlavní hrdinové. Aby toho bylo dosaženo, rozhodl se Fleischer ignorovat staré a opotřebované zombies ve prospěch modernějšího pojetí. „Klasické a tradiční zombie vznikají z nemrtvých,“ vysvětluje režisér. „Chtěl jsem, aby se náš příběh co nejvíc blížil realitě, takže jsme rozhodli, že v našem případě půjde o skutečnou nemoc, která zmutovala a šíří se podobně jako nákaza.“

Fleischer, odborník na masky Tony Gardner a Gardnerův tým se informovali o infekčních chorobách a o jejich projevech v extrémních fázích nemocí. „Chtěli jsme ukázat, že jde o nakažené lidi,“ objasňuje další z maskérů, Stephen Prouty. „Jsou stále živí, ale sužuje je horečka, takže jsou neustále zpocení, krvácejí ze všech tělních otvorů a teče z nich černá tekutina, podobná žluči.“

Navzdory jejich stavu chtěl Fleischer, aby si jeho zombies zachovali také smysl pro jistou individualitu. „Místo toho, aby na sobě měli všichni manažerské obleky nebo džíny a trička, jsem se pokusil o to, aby jejich oblečení odpovídalo tomu, kým před nákazou byli. Některé zombies mají oblečení pracovníků fastfoodů, jiné mají farmářské oblečení, podle toho, jak do příběhu zapadají. V jednom případě, v zábavním parku v L. A., jsme si s tím užili spoustu legrace, ale obecně jsem chtěl, aby bylo vždycky jasně poznat, jaká ta osoba byla, než se proměnila v zombie.“

Tato transformace se týkala stovek statistů, kterých bylo nejvíce právě ve zmíněných scénách v zábavním parku. Maskérnou prošla více než stovka zombies. To, kolik času v ní strávily, záleželo na tom, jak zásadně se ve filmu projevovaly a co ve scéně dělaly. „Složitější masky, které zahrnují prostetiku, zabraly kolem hodiny a půl,“vysvětluje Prouty. „Pak jsme tu měli střední stupeň - v tom případě to trvalo asi třicet minut. Šlo spíše o makeup a drobné doplňky - lepkavá tekutina, zkažené zuby a kontaktní čočky. Ti, kteří se pohybovali daleko v pozadí, si vystačili s trochou umělého potu, krve a slizu kolem úst. V takovém případě se to zvládlo za čtvrt hodiny.“

Natáčení začalo v Georgii, kde tvůrci filmu objevili dokonalý zábavní park, který vyhovoval jejich potřebám. „Už jsem v Georgii dvakrát natáčel a mám dobré zkušenosti s tamními štáby, i když šlo o mnohem skromnější projekty,“ míní Fleischer. „Skvělé na tom, že jsme nenatáčeli v Los Angeles, bylo to, že jsou lidé opravdu nadšení z toho, že mají možnost se podílet na natáčení filmu. V L. A. by nás nikdy žádný majitel domu, jaký ve filmu máme, nenechal u sebe doma natáčet. Tady šlo všechno mnohem snáz.“

Nejprve se natáčela sekvence v parku Pacific Playland, která slouží jako vyvrcholení celého filmu. Vlastně to byl Fleischer, který navrhl, aby finální souboj probíhal v zábavním parku. „Jakmile to Ruben navrhl, stalo se to najednou pilířem celého filmu,“ říká Reese. „Stal se z toho pro nás takový nepopsaný list, co se psaní akčních scén týče, a to s Paulem máme hodně rádi.“

Proč zábavní park? „Je to tak trochu splněné přání,“ vysvětluje Fleischer. „Jde o místo, které Little Rock jako malá zbožňovala, a v postapokalyptickém světě, ve kterém můžete dělat cokoliv a vydat se, kamkoliv se vám zachce, chce Wichita svojí sestře pomoci zavzpomínat na hezké chvíle z dětství.“

Jakmile se tvůrci shodli na tom, kde budou scény z Pacific Playland natáčet, začali scenáristé upravovat scénář pro konkrétní lokaci. „Procházeli jsme se parkem - Michael Bonvillain, náš kameraman, Maher Ahmad, výtvarník, a George Aguilar, vedoucí pomocného štábu a koordinátor kaskadérů. Našli jsme nějakou zajímavou atrakci a říkali si, že by bylo fajn, kdyby Woody nebo Jesse dělali tohle nebo tamto.“

Ačkoliv by se mohlo zdát, že natáčet konec filmu jako první je pro herce nevýhodou, Harrelson podotýká, že tomu bylo právě naopak. „Pomohlo mi to zlepšit svůj výkon,“ říká. „Protože jsme natáčeli akci, netočili jsme žádné hlubokomyslnosti - takže jsme před klapkou měli jen pár vteřin na reakci. Pomohlo mi to uvědomit si, jak moje postava uvažuje, a současně nás to sblížilo jako tým.“

„Lidé v parku s námi ohromně spolupracovali - snažili se opravdu ze všech sil, abychom měli všechno, co jsme potřebovali,“ říká Fleischer. „V průběhu celého natáčení se v záběrech z filmu ukrývají za atrakcemi lidé, kteří je obsluhují, a kteří s námi pracovali po nocích, aby nám pomohli natočit záběry, které jsme potřebovali.“

Fleischer se také svěřuje o tom, jak úžasným zážitkem pro něj jako pro debutujícího režiséra bylo pracovat s tak talentovaným štábem. „Nechci, aby to vyznělo namyšleně - nakonec, jde o komedii - ale díky těm báječným lidem jsme natočili mnohem lepší film, než bývá u komedií obvyklé. Každý Michaelův záběr mě ohromil - neustále posouvá laťku. A Maherovy návrhy jsou úžasné - od základů vymyslel a postavil obchod s potravinami, což je ohromující, ale opravdu mi vyrazil dech scénou, v níž se Columbus a Tallahassee poprvé potkávají na dálnici. Měli jsme tam 75 aut a 30 vraků a loď...ten rozsah zničení a zkázy byl ohromný. Cítím se poctěn tím, že jsem s těmi lidmi měl možnost spolupracovat.“

Poslední den natáčení probíhal v Los Angeles před legendárním Chinese Theatre v Hollywoodu, kde se čtveřice přeživších setkává s tlupou zombies ze západního pobřeží. Hollywood Boulevard byl ve tři hodiny ráno uzavřen, aby mohli filmaři obvykle rušnou turistickou atrakci přeměnit ve scénu plnou postapokalyptické zkázy a rozkladu. Jak se noc měnila v den, přibývalo přihlížejících, kteří sledovali, jak se herci snaží vypořádat s hrozbou, proti které tu stojí, a odjíždějí pryč ve žlutém Humvee. Takový konec natáčení se nevidí každý den.