V září 2000, když začalo natáčení Gilliamovy adaptace Dona Quijota, měla produkce za sebou už pestrou a proměnlivou minulost, která zahrnovala 10 let přípravných prací, řadu producentů a dva předcházející pokusy začít s natáčením. Gilliamovi se podařilo dosáhnout složitého úkolu financování rozpočtu 32 milionů dolarů pouze z evropských zdrojů - čin, který by mu oproti tvůrčím omezením Hollywoodu zabezpečil autorskou svobodu. Gilliam po více než 15 letech boje s hollywoodskou mašinérií skončil po vzoru Don Quijota jako vizionářský snílek, který se vzpírá nadlidské moci.
Režiséři filmu Ztracen v La Mancha Keith Foulton a Louis Pepe, kteří se připojili k produkčnímu týmu v Madridu 8 týdnů před začátkem natáčení, podávají svědectví o úspěších stejně jako o prohrách, které film provázely. Problémy se vyskytly záhy: mnohojazyčný štáb měl problém s komunikací; herci stále nepřijeli, protože přetahují natáčení na dalších projektech; vše - od necvičených koňů k záznamu zvuku, který není "zvukotěsný" - začalo ohrožovat vznik filmu. Ale přes to všechno je patrné vzrůstající vzrušení, že Gilliamovy představy budou nakonec zrealizovány: štáb sleduje testovací záběry loupeživých obrů; loutkáři nacvičují se skupinou marionet životních velikostí; Gilliam a Johnny Depp diskutují nad scénářem. Než si Jean Rochefort nasadí svou quijotovskou zbroj, zdá se, že je úspěch je na dosah ruky.

Vzápětí ale přicházejí produkční pohromy: náhlé záplavy zničí scénu a poškodí kamerové vybavení; hlavní herec vážné onemocní; a šestý den natáčení je celá produkce sražena na kolena. Dokument zcela unikátně pokračuje v nahrávání dalších událostí i po té, co se quijotovské kamery zastavily: štáb čeká, zástupci pojišťovny s kalkulačkami se dohadují o interpretaci "vyšší moci" a vedle toho všeho se Gilliam snaží udržet víru ve svůj projekt.

V nejlepší tradici dokumentárního natáčení Ztracen v La Mancha zachycuje celé drama tohoto příběhu prostřednictvím verité záběrů a okamžitého zachycování rozhovorů. Gilliamovy nákresy k neexistujícímu filmu oživly v kresbách na storyboardech, doprovázených hlasy spoluscénáristy Tony Grisona a Terryho Gilliama samotného. Společně s kamerovými zkouškami hlavních herců a shonem kolem pouhých šesti dnů natáčení nabízí dokument mučivý pohled na filmový spektákl, který mohl být natočen. Ztracen v La Mancha je částečně dílem o filmovém řemesle, ale více je silným dramatem o bytostné křehkosti tvůrčího procesu - přesvědčivou studií jak přes veškerou vynaloženou snahu a nadšení, může umělecký záměr zůstat jen neuskutečněným snem.

Keith Fulton a Louis Pepe
Keith Fulton a Louis Pepe se poprvé setkali při studiích na Temple University ve Filadelfii a od té doby spolupracovali na dokumentárních i hraných filmech po více než deset let. V roce 1995 natočili svůj první celovečerní dokument nazvaný The Hamster factor and other tales of twelve monkeys, podrobná kronika podivného spojení umění a komerce v hollywoodské tvorbě byla také první spoluprací s Terry Gilliamem. Tento dokument, který byl často srovnáván s filmy jako Budern of dreams nebo Hearts of darness, byl uveden na řadě festivalů po celém světě.

Fulton a Pepe založili společnost Low Key Pictures, kde vyrobili a režírovali řadu dokumentů o filmové tvorbě pro Warner Bros., MGM a Castle Rock Entertainment. Odhodlaní dokázat, že "behind the scene" nemusí nutně být nudnou oslavou celebrit, vytvářeli dokumenty z natáčení filmů jako Tři králové, Příznačný svět nebo Insomnie.
Žijí a pracují v Silverlake, části Los Angeles - ve stínu Hollywoodského nápisu a kousek od bývalých Studií Macka Sennetta.