fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

77% 2745 hlasů
7.7 10 2745
drama / komedie / romantický, USA/Japonsko, , 105 min., od 14 let
Lost in Translation
Kinopremiéra v ČR 25.3.2004, DVD od 4.10.2004 Hollywood

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2003, Oskar, Původní scénář (S. Coppola), Film


Ukázka
02:04



Jak se asi řekne japonsky
Bob Harris a Charlotte jsou dva Američani v Tokiu. Bob je filmová hvězda, která má ve městě natáčet reklamu na whiskey, zatímco Charlotte je mladá žena, která cestuje se svým workoholickým manželem, jenž pracuje jako fotograf. Protože oba nemůžou spát, Bob a Charlotte si jednoho večera vstoupí do cesty v baru luxusního hotelu. Toto náhodné setkání se brzo stává překvapivým přátelstvím. Charlotte a Bob procházejí podniky Tokia a často přitom zažívají neuvěřitelná setkání s jeho obyvateli. Nakonec objevují novou víru v možnosti života.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Tohle je fakt velkej, minimálně šestipeckovej biják.
Všechny komentáře k filmu 57+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka 1, Oficiální stránka 2, Oficiální stránka 3    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Ztraceno v překladu

Je dosud v paměti diváků, ale tak nějak tuší, že už nikdy nic převratného nenatočí. Právě přiletěl do Japonska, kde se za dva miliony zaprodal reklamě na alkohol. Po příletu je přivítán bandou Japonců, kteří drmolí jeden přes druhého. Pořádně jim nerozumí, ale zjišťuje, že je v Japonsku velmi populární. Celou dobu se tváří znuděně a unaveně. Dostane fax od manželky z Londýna. Jeho o pár let mladší žena ho upozorňuje, že opět zapomněl na synovy narozeniny. Příští ráno potká s pětadvacetiletou Charlotte. Pozná ji ve výtahu přeplněném gestikulujícími Japonci. Bob se cítí zmaten a ztracen. Točí reklamu na whisky. Režisér ho bombarduje spoustou instrukcí. Japonsky. Překladatelka vždy přeloží pouze jednu nebo dvě holé věty. Bob má pocit, že většina pokynů zůstává ztracena v překladu. Charlotte cestuje po světě s manželem Johnem, třicetiletým, ale již proslulým fotografem. Neustále potkávají nějaké celebrity, které se k němu hlásí a srdečně ho zdraví. Manžel jí nevěnuje skoro žádnou pozornost, neustále pracuje. V Tokiu se tu cítí smutná a opuštěná. Je zavřená ve zlaté kleci luxusního hotelu. Večer se Bob a Charlotte setkají v hotelovém baru a dají se do řeči, protože jsou evidentně široko daleko jediní hovořící normálně anglicky. V dalších dnech se několikrát náhodně potkají a jejich vzájemné sympatie narůstají. Charlotte má stejně jako Bob potíže se spaním, a tak ho pozve na party svých přátel. Všichni se dobře baví, i když jde o skupinu snobů a jiných podivných existencí, Ukazuje se, že to zase nejsou tak dobří přátelé. O to lépe si Charlotte rozumí s Bobem. Mají mnoho společného. Charlotte se svěří, že neví, co si má počít se životem. On jí vypráví o svých problémech v manželském životě. Když se Bob vrátí nadšený z party, chce své dojmy probrat po telefonu se ženou. Ta zůstává chladná a bez zájmu a vykládá o své denní rutině. Další den se Bob objeví v místní televizní show. Původně chtěl jet domů, ale nakonec nabídku na vystoupení přijal, aby mohl ještě strávit chvíli se Charlotte. Vůbec nepochopí, o co v pořadu jde, a je z toho zoufalý. Jde se povzbudit do hotelového baru, ale Charlotte tam není. Dá se do řeči se zpěvačkou, se kterou nakonec stráví noc. Charlotte ho ráno vzbudí, protože ho chce vidět. Když spatří v jeho pokoji nahou zpěvačku, je zmatená. Jdou spolu na oběd. Moc se nepovede, Charlotte Boba neustále popichuje. Další večer je jejich poslední. Bob řekne, že by s ní chtěl žít v Tokiu. Oba ale ví, že jejich přání zůstanou jen romantickým snem. Budou se muset vrátit do běžného života. Mlčí, jen se drží za ruce a dají si pusu na rozloučenou. Než Bob další ráno odejede, ještě se sejdou.


O filmu

obrazek
Film Lost in Translation režisérky Sofie Coppoly byl celý natočen v Japonsku a je to oslava důvěrného přátelství a města Tokia. Film, který Coppola natočila podle svého původního scénáře, se zamýšlí nad neočekávanými setkáními, které zažíváme a o nichž tušíme, že nebudou trvat dlouho, ačkoliv se nám navždy vryjí do paměti.

Sofie Coppolovou a Ross Katz (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Ot.: Dosud jsi vždy ve své práci měla výhodu mladé ženy. A teď když pracuješ s Billem Murrayem, takže máš možnost prozkoumat, jaké výhody může mít starší muž...

S.C.:... který prochází krizí středního věku zrovna v Japonsku, kde už tak je to dost zmatené. Charlotte je v tom filmu zrovna čerstvých dvacet a prochází krizí, kdy se nemůžete rozhodnout, co v životě dělat. Ona a Bob jsou lidé na opačných koncích něčeho srovnatelného. Ona se právě chystá vdávat a on je na tom obráceně - je ženatý už mnoho let. Ti dva se skamarádí zrovna ve chvíli, kdy se nachází v těchto situacích. Dvě postavy procházejí podobnou osobní krizí, kterou ještě prohlubuje skutečnost, že jsou na neznámém místě a v této situaci se oba snaží přijít na to, o čem ten jejich život vlastně je... Já takhle vždycky přemýšlím na cestách. O těchto tématech začínám přemýšlet, když jsem daleko od domova.

R.K.: Když jsme se se Sophií seznámili, úžasné bylo, že mi řekla: "Bill Murray bude hrát hlavní roli". Nedokázali jsme si tento film bez něj představit. Opravdu věřím, že by Sofie tenhle film nenatočila, kdyby to on odmítl. Je opravdu vůdčí postavou a jeho herecké umění je podle mě úžasné.

Ot.:Co bylo impulsem ke zrodu hlavní ideje Lost in Translation? Vzniklo to během nějaké konkrétní cesty?

S.C.:Inspirovala jsem se během svého pobytu v Japonsku, kde jsem byla ve dvaceti. Byla jsem tam celkem šestkrát nebo sedmkrát. A zrovna v tokijském hotelu Park Hyatt jsem dostala chuť natočit něco přímo v Tokiu - líbila se mi ta věc, že v různých hotelech potkáváte stále ty samé lidi. Vzniká tam určitý typ přátelství dokonce i přesto, že ty lidi neznáte a ani s nimi nekomunikujete. Když jste jako cizinec v Japonsku, vše vám připadá zkreslené a přehnané. Máte problém s přehozeným časem a v noci přemýšlíte o svém životě. Mám strašně ráda Billa Murraye a opravdu jsem chtěla napsat něco, kde by se mohla více projevit jeho citlivá stránka - tak, jak to bylo trochu znát ve filmu Rushmore - chtěla jsem víc právě toho aspektu. A je něco zvláštního na situaci, v které jste se ocitli, a přitom se vám to vůbec nelíbí.

Ot.:Ten hotel Park Hyatt, v kterém jste bydlela, je ten samý, který se objevuje ve filmu, je to tak?

S.C.:Ano... ačkoliv jsem tam nebydlela, když jsem byla mladší, protože to bylo drahé...(směje se)... Ale bydlela jsem tam několikrát v pozdějších letech. Na tom hotelu je něco opravdu specifického a zvláštního. To město je tak chaotické a najednou se ocitnete v tomhle tichém plujícím ostrově uprostřed Tokia. Mají tam tzv. newyorský bar a francouzskou restauraci, ale je to japonská verze.

R.K.:Ten bazén je taky úžasný. A ten výhled - často jsme sedávali u oken, dívali se na Tokio ze čtyřicátého patra a říkali si: "Jak sakra natočíme tenhle film za pár týdnů?"
<>Obrázek nenalezen<> Ot.:Rossi, jak a kdy jste se k tomuhle projektu dostal?

R.K.:Měl jsem to štěstí, že mě se Sofií seznámili. Právě jsem dokončoval The Lamarie Project a byl jsem v L.A. kvůli filmu In the Bedroom. A Bart Walker, což je Sophiin agent, nám zařídil schůzku. Bart se mě zeptal, jestli bych se chtěl seznámit se Sofií a já jsem řekl: "To si děláš legraci? Ona je jedna z nejúžasnějších filmařů, co máme". Film The Virgin Suicides se mi strašně moc líbil. Sešli jsme se a bylo to tak trochu, jako když někoho požádáte, aby s váma šel na ples. Z naší schůzky jsem odcházel s dojmem, že Sofia má skvělý smysl pro humor a že ví, co chce. Opravdu rozumí filmům, které chce natočit. Má promyšlenou každou nuanci. Chtěl jsem se podílet na její práci. Čekal jsem u telefonu a pak zavolala - nejlepší telefon, jaký jsem si mohl přát. Když jsme se bavili o Lost in Translation, bylo jasné, že si vzpomene na Charlottinu cestu. Navíc už měla promyšlenou roli Boba Harrise. Ten film měl zobrazovat takové ty zvláštní období života, kdy se s někým spojíte, ačkoli to moc nedává smysl a nezapadá to do vašeho světa. Každý je odněkud jinud a v jiné životní situaci, a přesto je spojuje spousta věcí. Sofie měla na mysli vzpomínky na něco, co trvalo jen chvíli, a přesto to ve vás zůstává navždy. Myslím, že líp ten film slovy vystihnout nemohla.

Ot.:Sofie, přijela jste do Japonska napsat scénář nebo jste sem přijela pro další inspiraci?

S.C.:Nenapsala jsem to v Japonsku. Dříve jsem tam byla víckrát a měla jsem fotografie. Ve skutečnosti jsem na hodně místech, které se objevují ve filmu, už dřív sama byla. Můj kamarád Charlie Brown mi vždycky dělá průvodce. Ale to je jenom jeho přezdívka - ve skutečnosti se jmenuje Fumihiro Hajashy. Seznámila jsem se s ním už dávno. Vlastní v Japonsku módní časopis. Taky se objevuje v Lost in Translation a zpívá tam Got Save the Queen - to zpívá vždycky. A to byl jeden z takových prvních symbolů, na kterých jsem chtěla založit nějaký budoucí film. Jela jsem s přáteli do Japonska rok před natáčením a natočili jsme na video vše, co nám připadalo zajímavé a pak jsme pracovali na scénáři. Například jsme do scénáře dali to, jak jsme bydleli v hotelu a koukali se na Aquaerobics v bazénu a jedli ve stylu shabu-shabu. Pak v Japonsku máte takové reklamní kampaně, kde američtí herci podporují výrobky a je jim to trochu trapné. Dělám si z toho legraci, ale nedívám se na to jako na pokrytectví. Je prostě dost podivné být v Japonsku a vidět Breda Pitta, jak na billboardu dělá reklamu na kávu anebo na jeho tvář narazit, když si kupujete v automatu limonádu. To je jedna z těch nepochopitelných záležitostí, na které v Japonsku narážíte... nebo ty jejich rádobyfrancouzské kavárny.

Ot.:Tenhle film byl natočený výhradně v Japonsku. Jak se čistě americký filmařský tým připravuje na takové dobrodružství v neznámém prostředí? Zvláště, když jde o nezávislý celovečerní film s menším rozpočtem?

S.C.:Ano, bylo to velké dobrodružství. Jedna z věcí, kterou miluju na Tokiu je to, že se tak liší od evropských velkoměst. Je mnohem podivnější a odlišnější, když to srovnáte po stránce jazyka a životního stylu. V Tokiu je prostě všecko jinak - stačí, když si do potravin jdete koupit něco k snědku - všechno tam má jiná pravidla a jiný styl. A vy se to tak nějak učíte za pochodu. Jeli jsme tam napřed. Bylo nás osm Američanů a ti ostatní byli Japonci.
obrazek
R.K.:Je to velmi odlišné od toho, na co je člověk zvyklý. Nemůžete se dát na takovou cestu, aniž byste byli ochotni měnit plány... nesmí vám vadit, že vám co chvíli ta odlišnost během práce zkříží cestu. Dá se to zvládnout jedině, pokud máte tak skvělého parťáka, jako je Sofie. A ta na takové dobrodružství byla připravená. Bylo to skvělé a zároveň příšerné. Nejde jen o jazykovou bariéru. Na to je spousta lidí v práci přece zvyklá. Víc než 90% našeho štábu byli Japonci, z nichž jen málo mluvilo anglicky. V Japonsku jsou odlišné kulturní zvyklosti. Japonci řeší věci jiným způsobem a to se týká taky filmování - to, jak je štáb organizován a jak funguje. Takže obě strany se musely hodně přizpůsobovat. Sofie a já jsme nechtěli přijet do Japonska a udělat film americkým způsobem. Spousta lidí se někam prostě přihrne a řeknou: "Takže my to tady uděláme právě tak, jak to děláme normálně." Ale určitě jsme se setkali s jazykovou bariérou. Jedné noci jsme natáčeli požární poplach, ke kterému dojde ke konci filmu. Naši lidi přes casting byli skvělí. Zařídili nám asi 50 komparsistů. Když komparsisté přijeli, byli jsme připraveni natáčet, kamera byla na místě, všechno bylo nastaveno, skvělá noc pro natáčení. Ale všichni ti komparsisti měli obleky - muži v oblecích a ženy v kostýmech. No a my se rozhlédneme a říkáme:"Ehm, ehm, má to být přeci uprostřed noci." A ty lidi z castingu nám přes překladatele říkají: "Ano, ano jsme připraveni." A my říkáme: "No ale uprostřed noci jsou přece lidi buď v pyžamu nebo v noční košili." Takže naše kostymérka Nancy Steiner skočila do dodávky a jelo se do hotelu. Tam jsme posbírali všechny noční košile, kimona a všecko, co by na sobě mohli mít lidi uprostřed noci. Celý kompars se převlíkal na parkovišti. K takovým věcem docházelo často. Ale myslím, že úžasné je na tom to, že jsme vlastně při natáčení zažívali totéž, co naše filmové postavy.

S.C.:Respekt a úcta jsou pro japonskou kulturu ústřední. Chtěli jsme to udělat víc japonsky. Ne přijít a říct: "Koukejte, takhle to prostě děláme v Americe." Ale pamatuju si, že když jsme byli v restauraci shabu-shabu, měli jsme dovoleno natáčet jen do čtyř odpoledne. Přetáhli jsme asi o 10 nebo 15 minut a majitel restaurace nám vypnul světla. Urazili jsme ho, protože jsme neskončili včas. A člověk, který měl na starosti místa k natáčení, se taky urazil.

Ot.:Měli jste natáčení omezeno na pouhých 27 dnů včetně 6 dnů za týden.

R.K.:Dělali jsme, co jsme mohli, abychom film včas natočili. A hodně nám pomáhala inteligence, pozitivní myšlení a citlivost Sofie. Ona má neuvěřitelnou intuici a je nesmírně flexibilní. Taky nám pomohl fakt, že jsme měli vynikajícího kameramana Lanceho Acorda, který už dřív pracoval se Sofií na filmu Lick the Star. Lance je skvělý chlapík, kterého můžete vystrčit z helikoptéry doprostřed čehokoliv a on s kamerou vyleze třeba na strom, jen aby našel ten nejlepší úhel záběru. A pořád ho baví hledat ty nejlepší záběry.

S.C.:Lance a já jsme oba předtím byli v Tokiu a oběma se nám to město líbilo vizuálně. To město má určitou spontánnost a my jsme se snažili ji ve filmu zachytit - chtěla jsem zachytit takovou tu nevázanost, která vzniká, když běháte po městě a fotíte si pro radost. Pamatuju si hlavně tenhle druh záběrů. Lance chtěl být rychlý a nenásilný a chtěl se obejít bez osvětlení. Šlo nám o to do situace se jakoby vplížit. Taky jsme počítali s lidmi na ulicích, což byl náš hlavní kompars. Používali jsme velmi malou, přenosnou kameru. Pořád jsme byli v pohybu - získat tyto záběry byl úkol pro mě a Lanceho, a taky pro Scarlett a další dvě osoby.
obrazek
R.K.:Sofia říkala: Musíme se pořád hýbat. Nechtěla být zatížena takovým tím obrovským množstvím lidí, s kterýma nelze rychle manipulovat, takže kvůli nim nestihnete udělat záběr. Bylo to velmi hektické ze dvou důvodů: za prvé jsme měli málo času a za druhé jsme si také chtěli svobodně vybírat místa k natáčení. Jinými slovy - když normálně točíte film, tak je všecko svázané tím, že v tu danou dobu můžete natáčet jen na jednom daném místě, protože prostě takový je plán. Ale my jsme chtěli mít volné ruce - ignorovat plány a natáčet, co zrovna bylo aktuální.

S.C.:Hodně záběrů jsme "ukradli" na ulicích. Ale jednoho dne můj bratr Roman, který natáčel s jinou skupinou, narazil na japonskou mafii Yakuzu. Ti nám řekli, že ten záběr musíme zaplatit, protože ta čtvrť je jejich. A to byl konec natáčení v této čtvrti. Pak nám asistenti pomohli vyhnout se dalším čtvrtím, které ovládala Yakuza.

R.K.:Jednoho dne jsme měli naplánovanou celou sekvenci v interiéru. Ale náhodou začalo pršet na velice zajímavém místě - na jedné velice zajímavé křižovatce. Sofie chtěla mít Charlottu uprostřed těch davů Japonců, kteří spěchají do práce nebo na oběd a nesou deštníky. Takže jsme sbalili věci, popadli přístroje a utíkali několik bloků, abychom mohli začít natáčet v dešti. Úplně jsme přepracovali plán, protože počasí ve městě bylo opravdu nespolehlivé a bylo nám jasné, že už nikdy nebude tak vhodné pro ten konkrétní záběr. Prostě jsme se sebrali a šli to natočit. Jsem opravdu rád, že se to podařilo. Ve filmu toho záběr je.

Ot.:Hodně nezávislých filmových tvůrců by si vybralo DV nebo HD. Ale vy jste zůstali věrní klasickému filmu. Jak jste se na tom dohodli?

S.C.:Doporučovali nám DV (digitální video), ale my jsme ten film chtěli pojmout víc romanticky - a to dokáže jen tradiční film. Díky vysokorychlostnímu ukládání filmu (Kodak 5263), který jsme používali, jsme mohli točit kdekoliv. Nemuseli nic osvětlovat - dalo se rovnou natáčet. Klasický film už má možná odzvoněno, tak jsme ho chtěli použít, dokud je ještě šance. Má nostalgickou a romantickou náladu minulosti. Tak si to aspoň pamatuju z filmů a fotek. Klasický film má takovou nenásilnou náladu, což se blíží charakteru vzpomínky. Video je moderní, ale chybí mu ta nostalgie.

R.K.:Nikdo z nás nechtěl natáčet na video. V podstatě nám šlo o to, abychom byli technicky co nejjednodušší - žádný velký štáb, žádné zdržování. Navíc jsme ve filmu chtěli mít krásné světlo, aniž bychom použili běžnou osvětlovací techniku, která se hodí spíš do nějakého velkofilmu. Nechtěli jsme se zdržovat s osvětlovači. V Lanceho skupině bylo několik lidí, kteří říkali - japonsky: "Není tam dost světla, nebude to dost jasné..." A Lance jim říkal: "Musíte mi v tomhle směru důvěřovat". A nakonec to vypadalo úžasně. V podstatě jsme používali méně světla, než kdy si to kdokoliv z nás dřív dovolil. Je to kouzelné, opravdu krásné.
obrazek
Ot.:Jak probíhala ta komunikace s Japonci, jak jste spolu vycházeli?

S.C.:To připomínalo tu scénu, kde Bill natáčí reklamu a zabere to desetkrát delší čas jenom kvůli překladu. My jsme stále spěchali, takže jenom se domluvit s nějakým posledním komparsistou byl velký úkol.

R.K.:Taky jsme si museli hodně hrát se slovíčky. Snažili jsme se něco popsat a když nebyl po ruce tlumočník, museli jsme použít velkou tabuli a nakreslit na ni obrázek a ukázat jim ho. Japonci na to pak reagovali tím svým "Á, hi hi hi hi, OK, OK, OK". Dorozumívali jsme se pomocí očí, obrázků, gest a trochou lámané japonštiny a angličtiny. A taky nám pomáhala společná chuť natočit ten film. Měli jsme opravdu skvělého hlavního elektrikáře Yui Wadu. Měl za sebou práci s Goddardem a dalšími režiséry. Je to Japonec, ale mluví dobře anglicky. Mnohokrát nám pomohl jako momentální tlumočník. Náš první asistent režiséra Takahide "Taka" Kawakami žil 16 let v New Yorku, ale byl vychován v Osace v Japonsku. Mluvil plynně oběma jazyky, takže chudák Taka musel jednak asistovat a jednak každou chvíli někdo řekl: Ok, další záběr je detail a on zakřičel anglicky pokyn, pak překlad do japonštiny, pak dostal reakce od různých složek štábu a přefiltroval je zpátky k nám. Když jde lidem o stejnou věc, tak se domluví.

Ot.:Sofie nezacházela režisérsky výtečně jen s Murrayem, ale taky s mladými herečkami a dostala z nich maximum.

S.C.:Scarlett je světaznalá a na svůj věk má obrovské zkušenosti. Byla nejzajímavější kandidátkou. Pronikla do své role a do práce se Sofií vůbec. Bylo skvělé je všechny tři pozorovat - Scarlett, Sofii a Billa - všichni jsou velice talentovaní, ale mají jiné osudy a zkušenosti. Scarlett ztělesnila roli Charlotte. Hraje dívku, které je něco přes dvacet, což pro ní bylo něco nového.

S.C.:U záběrů, kde je Scarlett sama v místnosti, jsem se snažila, aby tam bylo co nejméně lidí. Šlo mi o zachování intimity a fotografického charakteru. Umím natočit holku, která sedí ve spodním prádle - není to vulgární, protože nejsem chlap. Rozuměli jsme si, protože mě bylo taky dvacet.

R.K.:Ta role vyžadovala určitou složitost. Scarlett ztvárnila do detailu postavu, kterou měla Sofie na mysli.

Ot.:Jaké bylo pracovat s Billem Murrayem?

S.C.:V ničem mě nezklamal. Bylo zábavné být s ním v Tokiu. Je nadšený, skvěle jedná se štábem a se všemi se skamarádí. Skvěle improvizuje a scénám dává něco navíc.

R.K.:Pamatuju si, že jsme měli problém s majitelem jednoho místa a Bill přiběhl a byl velmi legrační, popadl ho do náruče a začal s ním točit dokola a říkal mu: "No tak, no tak, potřebujeme točit ještě jednu hodinu." Byl neuvěřitelný a měl velký podíl na tom, že jsme ten film udělali tak, jak jsme ho udělali. Byl jsem z něho úplně na větvi. Po osobní stránce je štědrý a laskavý. Je to také jeden z nejpozornějších, nejinteligentnějších, nejpohotovějších a nejkultivovanějších lidí, s kterými jsme se kdy sešel. Pomáhal štábu balit věci. A ty, kteří byli vyčerpaní po celonočním natáčení, pozval k němu na pokoj na vajíčka se slaninou, šampaňské a baseball.

S.C.:Snídaně a baseball - to byla zábava.
obrazek
Ot.: Giovanni Ribisi s vámi dřive pracoval jako vypravěč ve filmu The Virgin Suicide.

S.C.:Ano, a vždycky jsem chtěla něco natáčet. Mě připadá, že je v této roli zábavný, protože obvykle hraje vážnější role. Je to jeden z mých oblíbených herců.

Ot.:Co jste řekli Giovannimu a Scarlett o manželství jejich postav?

S.C.:Trochu jsme zkoušeli v L.A., aby se seznámili a během zkoušek jsme spolu o tom mluvili.

Ot.:Jaké jste dali parametry Billovi a Scarlett pro přátelství Boba se Charlotte? Je to jenom přátelství?

S.C.:Má to být romantické, ale na hraně. Takové ty vztahy, co máte ve skutečném životě - trochu víc než přátelé, ale ne úplně romantický vztah. Poznají se a flirtujou. Oba vědí, že to k ničemu nepovede. Mě to připadá dost nesexuální, nevinné a romantické a navíc přátelské.

Ot.: Výběr Karaoke ve filmu je velmi specifický - kdo je vybíral?

S.C.:Brian Reitzell a já jsme je vybrali společně. Bylo těžké najít písničky pro Boba. Mluvili jsme o Roxy music a já jsem Billa požádala, aby zazpíval "More Than This". On to udělal a mě to připadalo tak rozkošné, že jsem ho požádala, aby to zazpíval i v roli Boba. Naštěstí jsme dostali povolení tu píseň použít.

R.K.:Hudba je jedna z poznávacích znamení ve filmech Sofie. V tom smyslu, jak pomocí hudby vytváří náladu. Byli jsme v opravdovém Karaoke baru v oblasti Tokia, která se jmenuje Shabuja. Pozorovat Billa, jak zpívá "Peace, Love and Understanding" a "More Than This" bylo bizarní, legrační a dojemné.

Ot.:Naopak z písně "Nobody Does It Better" v podání Anny Farris nezůstal kámen na kameni. Museli jste ji k tomu přemlouvat?

S.C.:Nemuseli, a proto na mě udělala Anna dojem . Je ochotná udělat cokoli. Jsem z ní andšená. Je zábava ji pozorovat.

Ot.:Hudba k tomu filmu je neobvyklá v tom, že ji dělali dva hudebníci. Jak spolupraccovali?

S.C.:Nakonec jsme vlastně nepoužili žádného hudebního skladatele. Brian Reitzell a já jsme spolu dělali na The Virgin Suicide - on hraje na bicí ve skupině Air. Udělal mi kompilace tokijského dream-popu, abych to mohla poslouchat, když jsem pracovala na scénáři. Nakonec jsme hodně z toho použili ve filmu.
obrazek
R.K.:Brian se zapojil do scénáře, protože chápe, o co se Sofie snaží. Je to něco, co je těžké postihnout na papíře, ale Sofie ví přesně, jak to natočit a Brian ví, jak jí pomoci najít ten správný zvuk. Je tam několik desítek výrazných hudebních kousků. Byl to dobrý tah mít Kevina Shieldse ze skupiny My Bloody Valentine, který nám napsal originální písně pro film.

S.C.:Jsem velký fanoušek této skupiny a Kevinovy vlastní práce.

Ot.:Ve filmu zavádíte diváky do exotického a rušného města velmi intimně. Navzdory tomu chaosu města. Měli jste možnost si takové momenty zažít sami během produkce filmu?

S.C.:Kamarádi nás brali do malých zapadlých barů a uliček. To je na Tokiu zábavné, když znáte někoho, kdo tam žije. Jsou tam malá skrytá místa, která se pořád mění. Baví mě nacházet nová místa a porozhlížet se tam. Od natáčení jsem tam nebyla. Když se teď dívám na ten film, když ho dokončuji, tak mám chuť tam jet zpátky. Těším se na to, až film ukážu lidem v Tokiu.

R.K.:Každý, kdo měl nějaký vztah, volal domů v opravdu zvláštní denní době. Když oni měli noc, my jsme měli den - jste v takové zvláštní oáze, kde váš skutečný život neexistuje, jediný život, který existuje je ten, že natáčíte film a žijete v Japonsku. Je to zvláštní a úžasné. Neschovávali jsme se v hotelech před životem venku, skutečně jsme žili v Japonsku a strašně si to užívali. Seznamovali jsme se s lidmi, přátelili jsme se s nimi, zažívali úžasné noci a skutečně jsme prožívali náš život tam.

Ot.:Když na konci odjíždí taxík z Tokia, kamera ho sleduje a vy máte pocit, že to bylo také rozloučení s filmaři.

R.K.:V Sofiině scénáři je jedna krásná věta, která shrnuje zkušenost Boba Harrise a pravděpodobně taky dost tu naši: "Bob nastupuje do limuzíny a vydává se na letiště - šťastný, že přijel do Tokia a šťastný, že jede domů." Ta zkušenost nemůže trvat, ale nebyla by taková, kdyby trvat mohla. V průběhu toho procesu se zrodilo tolik přátelství, že jsme nakonec měli tři večírky na rozloučenou, protože nikdo nechtěl odjet a loučit se. Během Billovy poslední natáčecí noci jsme shromáždili japonskou a americkou skupinu a měli jsme párty v jedné zajímavé čínské restauraci. Opravdu jsme si to užili. Vibrace byly skvělé, energie a všichni se chtěli rozloučit s Billem. Bill a my všichni jsme tančili do půl páté do rána. Pak jsme šli domů, osprchovali se, převlékli a o 40 minut později jsem já a Sofie a pár lidí ze štábu nasedli do vlaku do Kjóta a jeli natáčet celou kjótskou sekvenci.

Ot.:Co byste chtěli, aby si diváci odnesli z tohoto filmu? Náladu? Určitý okamžik? Nebo určitou emoci?

R.K.:Doufám, že lidé si k filmu najdou ten vztah co já. Myslím, že nezáleží na tom, jestli jste Charlotte nebo Bob nebo žádná z těch postav filmu. Každý je v určitém okamžiku trochu ztracen a najde si vztah k někomu, kdo mu pomůže ho inspirovat nebo mu dát nějaký směr. A to je něco, na co nikdy nezapomeneme. Mám pocit, že v případě Lost in Translatoin Sofie nejen vytvořila velmi zábavný film, ale také film, který je velmi laskavý a rozjímavý. Který obsahuje zážitky, jež všichni nějak známe.

S.C.:Můžu jenom říct, proč jsem ten film chtěla udělat: Vyjádřit to, co miluju na Tokiu a na svých návštěvách tohoto města. Je to o chvílích v životě, které jsou skvělé, ale netrvají dlouho. Nepokračují, ale vy na ně pořád vzpomínáte a mají na vás vliv. To jsem měla na mysli.

O tvůrcích

Sofia Coppolová
Narozena roku 1971. Je dcerou kinematografického klasika, režiséra a producenta Francise Forda Coppoly a sestřenicí herce Nicolase Cage. Vyrostla v severní Kalifornii. Poté, co navrhla kostýmy pro dva celovečerní filmy, studovala výtvarné umění na California Institute of the Arts. U filmu začínala jako dětská herečka, často v otcových filmech. Samostatně režijně debutovala v roce 1998 filmem Lick the Star a její třetí celovečerní film Lost in Translation jí přinesl pozornost publika, kritiky i festivalových porot.

Ross Katz
Byl nominován na cenu Akademie za nejlepší film a na Zlatý Globus za produkci filmu Todda Fielda In the Bedroom, v kterém hrála Sissy Spacek, Tom Wilkinson a Marisa Tomei (z nichž všichni za své výkony obdrželi nominace Akademie). Toto drama, které mělo světovou premiéru na festivalu Sundance v roce 2001, také přineslo nominaci Akademie za adaptaci scénáře pro Todda Fielda.
Katzovo prví zaměstnání ve filmovém průmyslu byla práce ve štábu Tarantinova filmu Reservoir Dogs. Později pracoval s produkčními Sydney Pollackem a Lindsay Doran na filmu Sense and Sensibility režiséra Ang Lee.
Poté se stal členem nejvýznamnější newyorské nezávislé filmové společnosti Good Machine a strávil 5 let prací na mnoha vynikajících produkcích této společnosti, jako např. Leeův The Ice Storm a Happiness v režii Toda Sollondze.
Katzův první celovečerní film, na kterém pracoval jako producent byl Trick v režii Jima Fallse, který debutoval s velkým úspěchem na festivalu Sundance v roce 1999. V této nezávislé romantické komedii hráli Christian Campbell, J.P. Pittots a Tori Spelling.
Katz obdržel nominaci na cenu Emmy za výkonnou produkci filmu Moisése Kaufmana The Laramie Project, celovečerní film HBO, který měl celosvětovou premiéru na festivalu Sundance v roce 2002.
Roku 2002 Katz založil Elemental Films - svou vlastní produkční firmu se sídlem v New Yorku. V roce 2003 byl časopisem Variety uveden jako jeden z deseti nejpozoruhodnějších produkčních.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pátek 6. 12. 2019 Svátek má Mikuláš
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz