Aki Kaurismäki > Zprávy

Martin Scorsese, Aki Kaurismäki, Woody Allen, Lars von Trier či Darren Aronofsky – to sú mená dnes už legendárnych tvorcov kinematografie, na ktorých snímky sa v máji priaznivci kvalitného filmu môžu ...

Postupne, po malých opatrných krokoch zostupuje Aki Kaurismäki z chladného severu na juh. Z Helsiniek cez Londýn až na sever Francúzska, aby svojim priaznivcom ...

Fínsky skeptik Aki Kaurismäki nakrútil Le Havre, optimistický film o imigrácii

Po břidlicových střechách Paříže klouže šanson Edith, melancholický jako okno non stop bistra, jež svítí do noci. A za ním siluety osamělých pijáků líně spřádají nespoutané sny o jiném životě. Vlastně ani nemusí být zásadně lepší, jde hlavně o to, aby byl jiný, než je ten jejich tady a teď. Pak tóny šansonu třepetavě slétnou po oprýskané omítce sešlého činžáku na Montmartru, v němž jsou dominantami vybydlených bytů postel, stůl, otlučený plynový vařič se zaschlými zbytky z posledního mejdanu a prázdné flašky, jež vylokali s kudrnatou múzou, než odešla znovu šlapat chodník. A melodie toho šansonu rozezní okenní tabulky, za nimiž se střídavě opíjí, milují, vyspávají z kocoviny opomíjených a přehlížených, ale navzdory tomu se nepřestávajících dál vracet ke svým rozepsaným dramatům, nedokončeným plátnům a započatým partiturám. Spisovatel Marcel, avantgardní skladatel Schaunard a albánský malíř Rodolfo se srdcem vznětlivého Romea a duší zasmušilého dítěte. A také nepřehlédnutelný Fin v Paříži Aki Kaurismäki a jeho starosvětský svět, v němž doléhají od Seiny vzlyky akordeonu, jež se mísí se Schaunardovou postmoderní klavírní kompozicí Vliv modři v umění. Je to svět, kde se Rodolfův věrný pes jmenuje Baudelaire, sklenice jsou někdy menší nežli opilcův přelud a dvě poloviny pstruha jsou podle Marcela rozhodně větší než jeden celý. No nenechte se takovým světem zlákat a omámit…

Kritika / Jiří NedělaFilmoví tvůrci se vždy rádi ohlíželi za uplynulými érami kinematografie a často jim formou retrosnímků skládali hold. Toto nostalgické kříšení zašlých časů se nevyhnulo ani němému filmu a je pozoruhodné, kolik režisérů se k této rané epoše v posledních letech vrací. Při letmém výčtu by neměly být opomenuty snímky Juha (1999, r. Aki Kaurismäki), Brand Upon the Brain! (2006, r. Guy Maddin), Anténa (2007, r. Esteban Sapir), Dr. Plonk (2007, r. Rolf de Heer) nebo na letošní rok chystaný projekt Silent Life (2012, r. Vlad Kozlov) – každý ze jmenovaných autorů má ovšem k letům formování kinematografického jazyka (a průmyslu) jiný vztah, a na jejich dílech je to vidět. Zatímco Kaurismäki se puristicky, bez experimentů drží standardních výrazových prostředků němého filmu, Maddin ve svém snímku skládá výstřední mozaiku technik vyvinutých avantgardními filmaři. Sapir jde trochu jiným směrem a kreativně těží z absence mluveného slova – činí z ní ústřední téma, osvobozuje typografický element z funkce mezititulků a dodává mu kompoziční a dějotvornou funkci.

Jedním z filmů letošního Projektu 100 je novodobá adaptace románu Bohémský život od francouzského spisovatele Henriho Murgera. Zavede nás do současné Paříže, do společnosti tří umělců, kteří se snaží žít opravdový bohémský život. Nezávislý finský tvůrce Aki Kaurismäki natočil film Bohémský život na motivy románu Ze života pařížské bohémy (1851) francouzského spisovatele Henriho Murgera, jenž byl rovněž [...]

Sedí, hulí, chlastají, zírají a snaží se dodat svým vyprázdněným a ošuntělým životům alespoň zdání jakési iluzorní důstojnosti. Jejich životy jsou prázdné jako láhev finské vodky, kterou právě dozunkli, a bezútěšné jako tahle prázdná flaška, když už nemáte ani floka na další. Takoví jsou, vždy trochu pomačkaní a taky trochu umaštění, antihrdinové sociálních opusů z kalné periférie a světů na okraji, které nám nikdo nedokáže nabídnout s takovou samozřejmostí a bezdomoveckou noblesou jako poutník přítmím a pološerem Aki Kaurismäki, pro něho je Děvče ze sirkárny madonou, Světla soumraku mámivým vábením nočních můr a Bohémský život páchne promarněnými šancemi a krabicovým vínem. Jenomže tentokrát je všechno úplně jinak! Tentokrát sedí v kožených křeslech, chlastají značkový koňak, zírají na to, jaké zisky jim přinese velkovýroba gumových kachniček, a snaží se zvednout dividendy, přežít a shrábnout, co se dá.

Nezávislý finský filmař Aki Kaurismäki, který letos v dubnu oslaví pětapadesátiny, už téměř třicet let natáčí vesměs velmi zábavné filmy, které lakonicky mísí melancholii a hořký sarkasmus s hluboce humanistickým podtextem.

Našedlé prostředí s prázdnými silnicemi. Hrdina žijící ve stereotypu, který naruší nečekaná událost. Minimalistické dialogy stejně jako vybavení interiérů. To zase točil Aki Kaurismäki. Po pěti letech se finský režisér Aki Kaurismäki pustil opět do filmování. A po slabých Světlech v soumraku přichází s komedií, která rozhodně není jako ty z Hollywoodu. Čekejte drsný humor, krátké dialogy a [...]

Sebeironický romantik Aki Kaurismäki je už dobrých třicet let synonymem pro finskou kinematografii. Filmy svérázného tvůrce, který loni navštívil i Českou republiku, se zpravidla zaměřují na postavy z okraje společnosti: stačí vzpomenout na Kaurismäkiho vrcholné tituly Bohémsky život nebo Mraky odtáhly.