Billy Dee Williams > Zprávy

World Cup-winning rugby star Sonny Bill Williams becomes a boxing champion after a first-round knock-out.

New Zealand select Sonny Bill Williams on the wing and Colin Slade at fly-half for their World Cup quarter-final against Argentina.

Rugby league convert Sonny Bill Williams is named in the New Zealand squad for next month's northern hemisphere tour.

Jestliže se pojem geniální často vysvětluje jako historicky významný, pak sjeho použitím vsouvislostis sosobností Roye Ayerse, vibrafonisty, Kmotra acid jazzu, vůdčí osobnosti jazz-funku své doby a jednoho znejvíce samplovaných umělců všech dob, nemusíme mít sebemenší problém. Živoucí legenda se konečně poprvé podívá do Česka, kde vystoupí 15. října vPaláci Akropolis vPraze. Následující životopis vyšel před časem včasopisu Bbarák, vy si můžete přečíst mírně upravenou verzi. Doufám, že si jeho koncert nenecháte ujít, protože taková událost se už jistě bude jen výjimečně opakovat. Roy Ayers: The Godfather of Acid Jazz Máma, táta a Hampton Vlastním jménem Roy Edward Ayers Jr. poprvé spatřil světlo světa 10. září roku ´40 na západním pobřeží ve slunném Městě andělů Los Angeles. Rodiče měl hudebně založené. Táta hrál na trombón, máma - učitelka zase dávala hodiny klavíru. Royův talent se tak mohl plně rozvíjet a již vpěti letech, kdy ještě ani neuměl vyhláskovat své jméno, hrál velmi dobře na piáno. Je zvláštní, jak někdy náhoda dokáže změnit, ne-li přímo předurčit osudy lidí. VRoyově příběhu sehrál hlavní roli vibrafonový virtuos Lionel Hampton, respektive Royovy rodiče, kteří svého syna, Hamptonova velkého fanouška, vzali na jeho koncert. Legenda praví, že když Hampton po skončení koncertu děkoval publiku za účast, všiml si malého chlapce, který ho zaujal svým nadšením natolik, že mu daroval své paličky. Než je však onen chlapec poprvé řádně použil, uplynulo dvanáct let, během kterých stačil vystřídat ještě několik dalších hudebních nástrojů - havajskou kytaru, flétnu, trumpetu a bicí. Ve svých sedmnácti, kdy již mimochodem také nějakou dobu zpíval skostelním sborem, mu tedy konečně rodiče koupili jeho první vibrafon. Nejprve se na něj učil sám, pak když se mu doneslo, že vjeho čtvrti bydlí stejně naladěný vibrafonista Bobby Hutcherson (zdnešního pohledu jeden znejlepších jazzových hráčů všech dob), pod Hutchersonovým dohledem. Nutno dodat, že se po krátké době spíše jednalo ovzájemnou inspiraci, než-li ojakési doučování. Ktéto době se rovněž váže Ayersovo studium na Jeffersonově středí škole a založení Ayersovy první skupiny The Jefferson Combo (později přejmenované na Latin Lyrics). Jeho rodiče jej sice vhudbě velmi podporovali, ale vzdělání pro ně bylo daleko důležitější. Nepřekvapí tedy, že po ukončení střední školy začal Ayers studovat na Los Angeles City College pokročilou hudební teorii. Od sidemana kleaderovi Ve svých jednadvaceti letech byl již na své domovské jazzové scéně uznávaným muzikantem. Ačkoli během šedesátých let nahrál několik výborných alb, je tato perioda spíše spojována sjeho působením vkapelách slavnějších kolegů. Začátek těchto spoluprácí se datuje do roku ´62, kdy hrál především se saxofonistou Curtisem Amym, díky němuž, respektive díky účasti na jeho dvou nahrávkách se tak prvně dostal na desku a posléze na velkolepý Jazzový festival vLas Vegas. Zdůrazňuji, že hrál především, protože jak sAmym, tak is ostatními posléze uvedenými muzikanty spolupracoval někdy současně, někdy zase hostoval tomuhle, jindy tamtomu. Následně patřil čtyři roky hlavně kpianistovi JackuWilsono#173;vi, vedle něhož také vibrafonoval sbubeníkem Chico Hamiltonem a sGerald Wilson Orchestra vobdobí mezi lety ´65 - ´66. Také bychom neměli zapomenout na saxofonistu Teddyho Edwardse a pianistu Phineas Newborna. Posledním Ayersovým šéfem se stal vroce ´66 proslulý flétnista Herbie Mann, se kterým koncertoval a nahrával (včetně Mannova impozantního alba Memphis Underground) až do roku ´70, kdy si na Manhattanu založil svou vlastní kapelu – Roy Ayers Ubiquity. Než se jí ale budeme plně věnovat, musím se ještě zmínit těch Ayersových sólových albech. Jeho vůbec první - West Coast Vibes vzešlo zpřátelství sproducentem Leonardem Featherem vroce ´63 a obdrželo velmi slušné reference. Stejných výsledků dosáhla iexcelentní Virgo Vibes (´67), Stoned Soul Picnic (´68), kde mimo jiných hrají iHerbie Hancock sRonem Carterem, a Daddy‘s Back (´69). Produkci všech tří desek, vydaných uAtlantic Records, si vzal na starost Harry Whitaker, Ayersův přítel a taktéž velmi nadaný muzikant. Roy Ayers Ubiquity Důvodů, proč se Ayers rozhodl pro založení vlastní kapely, bude asi více, nicméně tím vjeho hudební kariéře nejpodstatnějším byla změna stylové orientace. Přestával mu stačit klasický zvuk vibrafonu, a tak začal experimentovat swah wah a fuzz efekty. Navíc se svým projevem více blížil fúzujícím muzikantům jako již zmíněnému Hancockovi nebo MilesuDaviso#173;vi. Britský název stylu jazz-funk by mohl být závádějící, ve skutečnosti šlo osměs všeho možného. Míchali salsu, karibskou hudbu, funk, jazz, rock, disco, později také rap. Tato pozoruhodná vNew Yorku založená skupina získala díky Ayersovým dobrým vztahům sPolydor Records kontrakt ještě roku ´70 a ani ne přesně rok nato debutovala vynikající deskou He‘s Coming. Během sedmdesátých let pak Ayers skapelou vydal patrně svá nejsilnější alba – Ubiquity (´71), velmi ceněný blaxploitation soundtrack Coffy, Virgo Red (obě ´73), Change Up the Groove (´74), ATear to Smile, Mystic Voyage ( obě ´75), Everybody Loves the Sunshine súžasným stejnojmenným singlem, Red, Black & Green (opět obě ´76) a Lifeline (´77), uznávané především díky taneční hymně Running Away. Vuších kritiků a dle prodejnosti iposlouchačů Ayersova tvorba postupně ztrácela na kvalitě. Mimo jiné mu stále ještě vytýkali, že nechal jazzu, pak že se začal až moc přiklánět kdiscu. Padala isilná slova openězích a komerci. Ktéto době se ještě nepochybně váže chráněnecká kapela R.A.M.P. (Roy Ayers Musical Productions) se svým jediným, relaxačním elpíčkem – Come into Knowledge (´77) a africké turné snigerijskou superstar Felou Kuti vroce ´79, zněhož dva roky později vzešlo společné album jménem Africa, Center of the World a také EPíčko Music of Many Colors. Od bebopu kfúzi a ještě dál Spřibývajícím věkem ubývalo inahrávek. Zájem po nich také nebyl nijak velký, ale ipřesto zůstával Ayers aktivní. Společně sKutim založil vroce ´80 nezávislý label Uno Melodico, na němž pak samozřejmě vycházely vedle řady jím produkovaných alb (např. slečen The Eighties Ladies, Sylvia Striplin a Bobbi Humphrey) jeho vlastní věci jako třeba velmi slušná deska Lots of Lovin‘ (´83). Postupem času vydával ještě uspolečností Columbia (především zdařilá hip-hopem nasáklá In the Dark), Ichiban, BMG a uněkolika menších vydavatelstvích. Začátkem osmdesátek Ayersova popularita vUSA rapidně poklesla. Zato vBritánii naopak rostla a rostla. Právě zde se mu pak dostalo přezdívky The Godfather of Jazz-Funk. Ani moc nelze spočítat skolika muzikanty spolupracoval během své čtyřicetileté kariéry. Nejen hiphoperům by minimálně neměla uniknout jeho účast na Guruově projektu Jazzmatazz na začátku devadesátých let. Podíl na nahrávání by ještě nebyl tak neobvyklý, když ale pak společně staktéž zainteresovaným trumpetistou Donaldem Byrdem živě vystupovali po newyorkských klubech, nepochybně se tehdy psal jeden zmilníků hiphopové historie. Během druhé půlky devadesátých let se Ayersův výraz vyprofiloval do poloh, které odborníci označují jako smooth jazz. Do nového milénia přidal taky trochu nu soulu, a tak jeho hudba zní stále aktuálně, což málokterý muzikant za zenitem své slávy dokáže. Svědčí otom např. deska Mahagony Vibes (´04), kde mu mimo jiných hostuje zpěvačka Erykah Badu, nebo jeho zatím poslední zářezy Virgin Ubiquity: Remixed, kde se oremixy jeho skladeb postarali osobnosti typu Nicolay, DJ Spinna, Sean P či Basement Jaxx, a Perfection zledna roku ´06. Roy Ayers je nepochybně při síle. Na svých oficiálních stránkách má zabookované koncerty dlouho dopředu, spolupráci snovými osobnostmi hudby dle jeho slov jen vítá. Sám jsem zvědavý, čím nás tato živoucí legenda ještě překvapí. Zajímavosti: Ayersovo jméno figuruje poprvé na dlouhohrající desce Bird Call (´62) saxofonisty Vi Redda, známého díky svému Charlie Parkerovi podobnému projevu. Již několikrát jsem se setkal soficiálními stránkami, kde se dle všeho objevila spousta mylných informací. UAyerse se ještě jedná odatum vzniku jeho labelu Uno Melodic. Na něm vycházely desky již vroce ´80, není tedy dost možné, aby byl založen až vroce ´83. Když vroce ´04 vyšla Ayersovi kolekce dříve nevydaných nahrávek Virgin Ubiquity: Unreleased Recordings 1976– 1981, přirovnal je Gilles Peterson ke ztracenému albu Beatles. Není tedy divu, že ještě téhož roku obdržel jeho Cenu za celoživotní přínos. Podobně jako mnoho jeho kolegů zbranže ion se věnuje charitativní činnosti. Nejen za ní pak obdržel Cenu Kongresu rasové rovnosti za celoživotní přínos a několik klíčů kamerickým městům. Vroce ´88 poprvé hrál vlondýnském jazz klubu Ronnie Scott’s, kde pak několik let vystupoval se stále velkolepou návštěvností každý večer kromě každé druhé neděle. Hymna Running Away se objevila také na soundtracku kfilmu Summer of Sam (´00) režiséra Spike Leeho. Stejně zásadní Everybody Loves the Sunshine se hrála svého času na všech různých akcí jako poslední píseň. Vždy sobrovským úspěchem. Vjednom rozhovoru se mi podařilo najít jednu perličku ohledně Ayersova vystupování sJazzmatazz. Prý se sGuru dost hádal. Hlavně proto, že ani mu, ani Byrdovi nedával dostatek prostoru a utínal jejich sóla vpolovině. Což se takovým muzikantům přece jen nedělá. Sám sebe řadí mezi nejzásadnější samplované umělce. Připouští sice, že se James Brown samploval více, ale on prý má více hitů. Často se na internetu objevuje informace, že co do počtu samplovaných nahrávek, figuruje hned na druhém místě po Brownovi. Ačkoli dlouhou dobu bylo tato pozice připisována Georgi Clintonovi. Nemyslím si, že to někdy někdo přesně spočítá. Snad tedy ani nemá smysl jmenovat, kdo všechno jej vysamploval. Místo toho nahodím pár jmen, se kterými Ayers spolupracoval jako muzikant – Erykah Badu, Jazzanova, Vanessa Williams, Dee Dee Bridgewater, Grover Washington Jr., Nu Yorican Soul a George Benson.