Slávka Budínová

Herecké nadání a lásku k divadlu zdědila po matce Albě, nadšené ochotnici. Otec Bedřich byl zpočátku proti a tak musela Slávka studovat Obchodní akademii. Potají docházela na soukromé hodiny herectví k významné ostravské herečce Marii Rýdlové. Ta jí také po uzavření škol Němci zajistila angažmá v Ostravském divadle, kde byla zaměstnána od 1. září 1943 jako elévka činohry s povinností účinkování v baletu, opeře, operetě, v operním a operetním souboru a to za 800 korun měsíčně.


Na den přesně o dva roky později se stala právoplatnou členkou souboru činohry. O další dva roky později byla propuštěna pro neschopnost. Stejně dopadla po třech letech práce v pardubickém divadle. Tentokrát to bylo pro nedostatek talentu. 1. srpna 1950 se na deset let stala členkou činohry Krajského oblastního divadla v Olomouci. Sama Budínová vzpomínala na toto období s láskou, stejně jako na svou poslední a vrcholnou štaci - Divadlo E. F. Buriana v Praze, jehož členkou se stala 1. září 1960. Až do odchodu na odpočinek 1. ledna 1987 sehrála v tomto divadle mnoho krásných a nezapomenutelných rolí (Serafína - Vytetovaná růže, Kateřina - Zkrocení zlé ženy, Paní Vodičková - Veselé paničky windsorské).

Film Budínovou dlouho neznal. Po malé roli v ANNĚ PROLETÁŘCE a vedlejší roli ve Fričově POVODNI se o ni začínal zajímat nejen film, ale i televize. Logický důvod je nasnadě. Právě v roce 1960 získala Budínová angažmá v Praze a tak se o ní začínalo vědět. Režiséři jí začínali nabízet role vedlejší a později i hlavní. Počátkem šedesátých let to byla paní oficiálová v MALÉM BOBŠOVI VE MĚSTĚ, ředitelka cirkusu v TARZANOVĚ SMRTI, nebo Málková v ORANŽOVÉM MĚSÍCI. Krásnou roli Marty jí nabídl režisér Otakar Vávra ve své ZLATÉ RENETĚ, smutnou roli ženy, která prožila s hlavním hrdinou bouřlivý a přesto velice smutný a bolestný vztah a objevuje se v jeho vzpomínkách. Další smutnou rolí s nenaplněným happyendem byla stárnoucí provazolezkyně Marie milující mladičkého bouřliváka Vincka v dramatu Martina Friče LIDÉ Z MARINGOTEK a nebo Božena Gromová, svobodná matka putující nemilosrdným životem s dcerou a jejím nemanželským potomkem v dramatu DÍVKA SE TŘEMI VELBLOUDY. Zajímavou roli nabídnul Budínové režisér Pavel Juráček ve svém trezorovém filmu PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA. Budínová výtečně zvládala role jak čistě kladné, tak i záporné. A pro obě tyto své polohy byla vyhledávaná. Častým hostem barrandovských ateliérů byla Budínová při natáčení kriminálních filmů. Jmenujme vácátkovskou VRAŽDU V HOTELU EXCELSIOR, SVĚDECTVÍ MRTVÝCH OČÍ, POKUS O VRAŽDU, SMRT NAČERNO nebo VRAŽEDNÉ POCHYBNOSTI. Pro její majestátní vzhled ji režiséři obsazovali do rolí dam z vyšší společnosti. Ať už to byla protivná a rozmarná herečka Marceauová v TAJEMSTVÍ VELKÉHO VYPRAVĚČE nebo inženýrka Rosmusová v agitce KRONIKA ŽHAVÉHO LÉTA. Nejvíce se ale Slávka Budínová zapsala do paměti diváků svými nezapomenutelnými rolemi komediálními. Vynikající dvojici manželů Pavelkových vytvořila s kolegou Josefem Bláhou v komediích MUJ BRÁCHA MÁ PRIMA BRÁCHU a BRÁCHA ZA VŠECHNY PENÍZE, zazářila jako svérázná maminka v LÉTU S KOVBOJEM, zařádila si jako mírně potrhlá hofmistryně Ofka v NOCI NA KARLŠTEJNĚ a zanadávala si společně s Petrem Nárožným jako lakomá selka ve filmové pohádce HONZA MÁLEM KRÁLEM. Na Slovensku excelovala Budínová jako vzteklá Marie Terezie v komedii Martina Ťapáka PACHO, HYBSKÝ ZBOJNÍK.

Zatímco film velkou životní roli Budínové nenabídnul, televize jí vše vynahradila plnými doušky. Její nejslavnější rolí už navždy zůstane dobrosrdečná a svérázná Valentýnka Nedobylová ve SŇATCÍCH Z ROZUMU. O dva roky později přišla další titulní role, tentokrát MATA HARI. Vzápětí následovala vdova Marie v DLOUHÉ BÍLÉ NITI. V šedesátých a sedmdesátých letech šla Budínová v televizi z role do role.

Potom ale následovala léta osmdesátá a to znamenalo téměř úplný útlum. Pro Budínovou najednou nebyly filmové role a rolí televizních se našlo poskrovnu. Na kdysi známou herečku se zapomnělo. Až po patnácti letech si na ni vzpomněl režisér Jan Svěřák a obsadil ji do role domovnice Buštíkové ve svém oskarovém KOLJOVI. Následovala už jen role poslední, smutně ironická role docentky, která většinu času leží v nemocnici napojená na přístroje v dramatu DVOJROLE.

Za své herecké umění získala Budínová v roce 1965 cenu Národního výboru hlavního města Prahy a v roce 1967 vyznamenání Za vynikající práci. Od roku 1977 byla manželkou filmového režiséra Ivo Tomana.