Sophia Lorenová

  Sdílet

1961, Oskar, nejlepší ženský herecký výkon, Horalka


Vyrůstala v chudých poměrech jako nemanželské dítě varietní herečky a příležitostné klavíristky. Dětství a dospívaní strávila v rodině svého dědečka v městečku Pozzuoli, kde navštěvovala učitelský ústav. Roku 1949 byla zvolena v neapolské soutěži krásy jednou z dvanácti Princezen moře. První hereckou průpravu jí poskytla matka, jež ji poslala do herecké školy v Neapoli. Od svých šestnácti let začala společně s matkou vystupovat jako statistka v římských ateliérech Cinecittà, kde se natáčely zejména historické velkofilmy, pokleslá melodramata a komedie. Zároveň pod jménem Sophie Lazzaro pózovala pro fotoromány časopisu Sogno. V roce 1951 se zúčastnila v Salsomaggiore soutěže o titul Miss Itálie a získala titul Miss Elegance. První hlavní roli, dceru majitele lodi, na které se plaví expedice zkoumající podmořský život, vytvořila ve filmu Afrika pod mořem; producent ji překřtil na Sophii Loren. V září 1952 se poznala během soutěže o titul Miss Roma s film. producentem Carlo Pontim, kterého okouzlily její půvaby a osobní kouzlo natolik, že s ní uzavřel smlouvu na sedm let. Jestliže Pontiho zásluhou dostávala stále větší role, teprve režisér Vittorio De Sica si povšiml jejího dramatického talentu, v němž se mísila tragika i humor. Rozpoznal a využil její osobité spojení fyzičnosti venkovanky i pěstěné elegance, lidového typicky národního temperamentu i přirozené grácie (odvážil se jí dát dokonce dramatické role zralých, mnohem starších žen). Ponti, který cílevědomě řídil její mezinárodní kariéru, ji dokázal prosadit i v Hollywoodu, kde byla od pol. 50. let obsazována významnými režiséry do filmů nejrůznějších žánrů, od historických (Pýcha a vášeň, Cid, Pád říše římské), dobrodružných (Legenda o ztracencích) a válečných (Klíč), až po komedie (Taková žena). Skandál, jaký způsobil její sňatek s úředně nerozvedeným Pontim v roce 1957, trval devět let, než se mohla za Pontiho ve Francii řádně provdat. V 70. letech přitahovala pozornost bulvárního tisku svým soukromým životem, zejména svými mateřskými povinnosti ke dvěma synům, Carlovi a Edoardovi. Roku 1978 opustila s manželem Itálii kvůli konfliktu s daňovými úřady a přijala francouzské občanství. V roce 1980 byla italskou justicí odsouzena ke třiceti dnům vězení pro nezaplacení daní z filmů, které natočila v zahraničí. Ačkoliv se od 70. let neobjevuje na film. plátně tak často jako kdysi, její příležitostné kreace neztratily nic ze své dramatické působivosti.