Anděl Páně 2

Anděl Petronel stále pracuje u Nebeské brány, ale je přesvědčen, že by si zasloužil lepší službu. Jeho věčný pokušitel, čert Uriáš, začne Petronela ponoukat. Stačí utrhnout jablíčko ze stromu Poznání a bude vědět to, co ví jen Bůh! A cesta k zaslouženému uznání bude volná. Hádka Petronela s Uriášem o jablko Poznání ale skončí neslavně. V potyčce se vzácné ovoce skutálí až na Zemi. Anděl - popleta a jeho kamarád čert-pokušitel musí šupem na svět jablko Poznání najít a přinést zpátky. V předvečer svátku svatého Mikuláše se zamotají do podivuhodného reje. Setkávají se s malou Anežkou a její krásnou maminkou Magdalenou, partou nepoctivých koledníků, vydřiduchem Košťálem i sympatickým Párkařem. Než se jim podaří jablko najít a vrátit tam, kam patří, bude třeba zažít velké dobrodružství a projít několika nebezpečnými situacemi. A po řadě lidských i „božských" zkoušek, naši hrdinové nakonec zjistí, že cesta k poznání vede především přes sebe sama, přes objevení síly přátelství, lásky a schopnosti odpuštění.

Jak to začalo

„Chtěl jsem, když už se do toho pustíme, aby scénář byl neprůstřelný, a jestli nebude neprůstřelný, tak žádná dvojka prostě nebude,“ říká režisér Jiří Strach. Možná proto trvalo jedenáct let, než se podařilo najít dobrý scénář. Pro nový příběh Anděla Páně 2 oslovil Jiří Strach předního českého scenáristu Marka Epsteina, s nímž spolupracuje pravidelně na televizních či filmových projektech.

„Ne. Nikdy. Za žádných okolností! Takto a ještě pejorativněji jsem odháněl režiséra Jirku Stracha, kdykoliv stočil řeč k možnému pokračování jeho úspěšné pohádky Anděl Páně. Jsem velký nepřítel „dvojek“. Nakonec jsem se obrnil výmluvou, že se o text pokusím v okamžiku, kdy najdu klíč, kdy mně napadne šifrovací tabulka, která bude dávat nový smysl. A to se díkybohu dlouho nedělo a já měl klid,“ vzpomíná Marek Epstein.

„Marek pak přišel s nápadem, aby Pán Bůh poslal ty dva na zem, ale bez převleků,“ vzpomíná Jiří Strach. „Řekl jsem mu: Marku, to nebude fungovat, vždyť ten vtip je právě v tom, že lidi nevědí, že je to čert a anděl. A Marek mi na to odpověděl geniální větu: jeden den v roce to jde! Ty jo! A já věděl, že v ruce drží komedii jako víno. A to byl spouštěcí impuls pro to, abychom celou věc rozjeli,“ říká režisér.

Marek Epstein prozrazuje, jak na nápad přišel. „Nakonec to vyřešily děti. Právě pro ně jsem jednou sehrál frašku mizerného Mikuláše s čertem a andělem a tam mezi výsměchem starších dětí a trapným tichem jejich rodičů, mi došlo, že jsem právě objevil onen klíč, se kterým můžu Pandořinu skříňku otevřít. Měl jsem vedle sebe čerta i anděla a nikdo se nepodivoval. Byl den, kdy se na zemi dějí pohádkové věci a lidi to strpí.“

„Natáčením dvojky jsme se tak trochu postavili na start závodu sami se sebou. To je velký risk a odvaha, ale já bych se tam asi nepostavil, kdybych si nevěřil, že mám formu a dobře namazaný lyže v podobě scénáře. Takže k příběhu jsme od počátku přistupovali bez nějaké pýchy, ale naopak s velkým respektem,“ popisuje režisér obtížnost svého rozhodnutí.

„My jsme v podstatě s Jirkou Strachem byli domluveni, že se do toho pouštět nebudeme a už to vypadalo, že film nebude. On pak oslovil Marka Epsteina - trochu za mými zády, a tím mne tak trošku postavil před hotovou věc. Marek to napsal hezky, s krásným nápadem. Tak jsme se do toho pustili…“ doplňuje Ivan Trojan.

Už během natáčení režisér cítil, že by dvojka mohla být důstojným pokračováním. „Důležité bylo i to, jak budou fungovat kluci - Ivan Trojan a Jirka Dvořák. Jejich chemie tam stále je, a je dokonce zralejší než před jedenácti lety. Kluci zkrátka hrajou nebeskou exhibici“ říká spokojeně režisér Jiří Strach a dodává: „Jsem moc rád a těší mě, že nejen Anděl Páně 2, ale vůbec moje práce, přitahuje ty nejlepší české herce. Že se na ně můžu spolehnout, opřít se o ně, že si vzájemně důvěřujeme. Při natáčení Anděla Páně 2, které bylo hodně náročné - točilo se v zimě, často v noci, střídaly se lokace - se dala dohromady skvělá parta, a nejen herecká, ale v celém štábu. Producentky mi vytvořily vynikající podmínky, jedny z nejlepších, jaké jsem kdy na natáčení měl. Já potřebuju být obklopen parťáky, s kterými se dá film utáhnout. Je to velmi důležité a věřím tomu, že nálada při natáčení se do výsledku promítne,“ říká režisér Jiří Strach.

Petronel s Uriášem jsou zpátky

Co si říkali Jiří Dvořák a Ivan Trojan, když se po jedenácti letech sešli na place?

„Když jsme se vedle sebe s Ivanem postavili, já s těmi rohy a on v blond paruce, tak to bylo takové deja vu, až jsme si říkali, tady se někdo zbláznil… když nás po jedenácti letech do toho takhle uvrtali. Byl to zvláštní pocit, ale ne nepříjemnej,“ vzpomíná herec Jiří Dvořák. „Začali jsme se docela těšit, a když byl první natáčecí den u konce, tak jsme se na sebe tak podívali a řekli si: Jo, ono to půjde!“

Představitel věčného pokušitele Uriáše má také přesnou charakteristiku vzájemného vztahu obou hlavních hrdinů: „Petronel a Uriáš jsou svým způsobem jedno tělo, jedna duše - jing a jang, černá - bílá, já jsem černej, Ivan je bílý, oni prostě tvoří takový zvláštní celek, takové plus a mínus,“ říká Jiří Dvořák.

Jak se Uriáš a Petronel proměnili za jedenáct let, které uběhly od práce na prvním filmu? „Já myslím, že nijak. To jsou bytosti nadpřirozené, takže ty nestárnou, to spíš se proměnil Dvořák a to tím způsobem, že na něm holky v maskérně musí déle pracovat, protože ty vousy, které před jedenácti lety byly černé, jsou teď šedivé. Jsme všichni o jedenáct let starší, ale co se týče charakteru, tak by tam neměla být žádná výrazná změna,“ říká Jiří Dvořák a Ivan Trojan přidává svůj pohled: „Petronel se neproměnil nijak zásadně, pořád je to trošku namyšlený, pyšný anděl, který si myslí, že by měl být úplně někde jinde a že by měl dělat jinou práci, než kterou dělá v nebi a z toho pak pramení určité komplikace, které způsobíme s čertem pánu Bohu a ten nás sešle zpátky na zem. Napravovat to, co jsme způsobili v nebi.“

Mají tyto pohádkově filmové postavy přece jenom něco společného s jejich lidskými představiteli? Našel by Ivan Trojan nějakou podobnost s Petronelem? „Já myslím, že takové ty lidské stránky. Ivan Trojan je taky částečně takový matla, trošku v některých věcech nepraktický. A občas je v něm nějaká nepokora, s tím se životě taky potýkáme, i když to vím, že by to tak nemělo být, ale někdy se stane, že to nějak ulítne. Ale zase, když něco Ivan udělá špatně, tak si to uvědomuje, a to myslím taky máme společné, že nám to zas až tak lhostejné není, nechceme, aby po nás zůstaly nějaké krátery a nedorozumění…“ vysvětluje Ivan Trojan.

A co má Uriáš společného s Jiřím Dvořákem? „Možná to, že Uriášovi se líbí holky, což mně se taky líbí děvčata…“ směje se Jiří Dvořák a prozrazuje: „Ve filmu přijde chvíle, kdy se trošku přetahují o jednu krasavici….ale to uvidíte…“ A pak doplní ještě jednu lidskou podobnost: „Taky si rád rejpnu do Ivana Trojana, i když on je v tom lepší, takže to moc nezkouším, protože ty jeho smeče jsou někdy smrtelný.“

„Ačkoliv jsme jako lidi trošku rozdílné povahy, tak práci nám to nijak nekomplikuje a myslím si, že s vzájemným respektem a obdivem jeden ke druhému se nám daří držet určitý nadhled a odlehčení. Oba si uvědomujeme, že abychom těch 12 hodin přežili a ponorek nebylo moc, tak je důležité udržovat na place pohodu. Takže ji i někdy záměrně vyvoláváme a vtipkujeme takhle i s Jirkou Strachem a vyměňujeme si kousavé dialogy, které třeba štáb pobaví, a to je důležitý!“ shoduje se parťákem Ivan Trojan.

Jak fungovala spolupráce „svaté trojice“ - Strach - Dvořák - Trojan?

„Je krásný, že třeba chemie kluků se nezměnila vůbec. Naopak já bych řekl, že uzrála. Tehdy před těmi jedenácti lety to byl první film s Jirkou a s Ivanem a za tu dobu jsme natočili sedm nebo osm dalších titulů - Operaci Silver A, Ďáblovu lest, Ztracenou bránu…“ dodává režisér Jiří Strach. „Takže z nás tří vlastně vznikl takový triumvirát, kde na sebe absolutně slyšíme a jsme sehraní. Moje režie spočívá v tom, že já třeba řeknu po prvním jetí, po první klapce: „Ivane já bych chtěl…“ a on řekne: „Já vím…“ A to je prostě nevídaný. Jaká je spřízněnost duší, ale i názorů, na to, jak ten film má vypadat, co je vtipný, co bude bavit lidi a co baví nás. Takže ta chemie uzrála a já si myslím, že tady, ve dvojce se zhodnocuje to, co jsme natrénovali.“

„Ano, my se docela bavíme o scénách a obrazech. Než jsme začali točit, tak jsme měli několik schůzek s Jirkou a s Markem Epsteinem a dávali jsme jim naše připomínky, co by bylo lepší nebo třeba výhodnější pro tu kterou situaci. Na prvním Andělu Páně jsme se tehdy s Ivanem pracovně potkali poprvé, pak ta spolupráce pokračovala, a tohle je zatím naše poslední společná věc a myslím, že to mezi námi dobře funguje,“ souhlasí Jiří Dvořák.

„Asi není úplně běžná praxe, aby herci pracovali na scénáři, ale já to mám rád, protože skrz povídání o textu, o scénáři, o situacích, už postavu do sebe dostávám. Patřím mezi herce, kteří se snaží věci vidět v kontextu. Někdy jsem v tomhle považován za prudiče, ale jsem rád, když v přípravné fázi si toho řekneme co nejvíc, abychom na place už neřešili ty scenáristický věci - a v tom mi Jirka Strach vychází vstříc,“ říká Ivan Trojan a dodává: „On spočítal, že my dva spolu děláme třináctý film nebo televizní film a myslím, že z toho už se dá jasně poznat, že spolu děláme rádi, což tak je - já dělám s Jirkou rád,“ poodhaluje Ivan Trojan způsob společné práce: „Mně vyhovuje práce s ním, on je řemeslně téměř dokonalý, má svůj styl - rukopis, kterýmu rozumím a vlastně si rozumíme i lidsky. Taky humor máme stejný a kdysi jsme si řekli, že při půtkách, které máme, se nikdy doopravdy neurazíme. A to platí, ať děláme na scénáři nebo pak na place. Někdy se trochu pohádáme, ale humor nás spojuje. Věci, které jsme spolu natočili, patří to do kategorie těch, za nimiž si stojím.“

Děj filmu zavede Petronela s Uriášem do malého města, kde se potkají s holčičkou Anežkou a její maminkou, krásnou vdovou Magdalenou. V roli Anežky uvidíme Annu Čtvrtníčkovou. „Jsem hrozně ráda, že jsem si v tom filmu mohla zahrát. Byla to zatím moje největší role a myslím, že je to obrovská zkušenost a doufám, že to bude dobrý.“

Volbu dětské představitelky si pochvaluje i režisér Jiří Strach: „Anička to je prostě senzační holka. Nejenom, že je výborná herečka, ale i lidsky. Já ji viděl v takovém narozeninovém filmu, co Klárka Trojanová natočila pro Ivana k padesátinám, a tam mi oči úplně udělaly čč... Možná i proto jsme film tak hnali, protože kdybych ho musel odložit, tak Anička už by mi vyrostla, za rok by to nebyla holka, ale slečna a já bych ve filmu tohle to její krásný herectví prostě neměl. Protože tam skutečně v dětský roli musí být špičkový hráč. To kolikrát vidíme, děti hrajou tak na půl plynu a musíme nad tím mhouřit oči. Nějaký dětský poloherectví by to těm dvěma strašně kazilo, táhlo by film dolů. Tím, že Andula je výborná, ho pomáhá ještě tahat nahoru. Ti dva měli co dělat, aby tu její hravost před kamerou dorovnali. Bylo strašně hezký sledovat, jak vždycky Ivan říkal: Andula je na place, tak musíme přidat!“

Co bylo při malou herečku v rámci natáčení úplně nejtěžší? Jak Anička přiznává, vydržet s jednou částí kostýmu: „No, určitě ty vousy, protože ony jsou z takovýho mopu - s tím se vytírá zem a pak už mi to bylo trochu nepříjemný na pleť ještě jsem se v tom i zapařila a do toho mi zvukaři vždycky dávali port, a to bylo úplně nejsložitější, protože port vedl po celým těle a drát vždycky strkali do těch vousů. Anebo jsem na sobě měla takový postroj a visela jsem na háku, protože mě unesli, ale to uvidíte ve filmu…“

Jak se Aničce spolupracovalo s Jiřím Dvořákem a Ivanem Trojanem? „Ivan je hrozně hodný, já jsem ho neznala osobně, jen od vidění, poznala jsem ho až tady. Jirka Dvořák je taky hrozně hodnej, všichni byli hrozně hodní. A všichni vlastně byli takoví vtipní. My jsme točili a Ivan s Jirkou tam měli hrozně veselou scénu a naštěstí já jsem tam nebyla vidět, protože jsem se neudržela a smála se, jak to bylo vtipný. To byla scéna, kdy jsem jim ukazovala moji mamku, která byla v dílně, šli jsme k oknu a dívali se na ni a oni tam říkali, jak je krásná a tak ..a já jsem se tomu hrozně smála.“

Anežčinu maminku hraje Vica Kerekes, kterou uvidíme v roli prosté, chudé švadlenky, v hodně odlišné poloze, od jejích dosavadních úloh. Přesto přiznává, že se vstupu do projektu trochu obávala. „Vlastně jsem tak úplně netušila do čeho jdu. Miluju pohádky, hlavně ty české. Ale až potom jsem zjistila, že možnost hrát v Andělu Páně je to nejvíc, protože každý, komu jsem to řekla, měl hned lesk v očích a wow, no to je něco! Všichni z toho byli doslova okouzleni. Ale naprosto všichni. Nebylo jediného člověka, který by reagoval jinak. Když jsem se dozvěděla, že to je takový velkolepý projekt, tak jsem měla trošku strach, že jsem vstoupila do týmu, který už je sehraný, a ta pohádka jim krásně vyšla, tak jsem se trochu obávala, abych to nezkazila. Ale pan režisér mi pomohl, odstranil ty moje zábrany. Jirka Strach je jak malé dítě, on se ze všeho raduje, ví, jak pracovat s herci, ví přesně a cítí přesně, co potřebuje udělat, aby herec poslouchal, takže to setkání s ním je myslím zásadní,“ říká Vica Kerekes.

Ale nakonec to s tou souhrou s kolegy vůbec nebylo těžké: „Byla tam řada herců, s nimiž jsem se ráda setkala. S Ivanem Trojanem hraju poprvé, a tak to bylo pro mě ohromné potěšení, Jirku Dvořáka, toho mám v srdci, s tím jsem už hrála a Bolek Polívka, to je můj vnitřně oblíbený člověk a herec, s ním jsme již sehraný pár,“ říká herečka.

Obě spoluhráčky si od Ivana Trojana vysloužily pochvalu: „S Vicou jsme se seznámili poprvé, ale vlastně z toho vyplynulo, jak kdybychom spolu už dělali, protože to bylo fajn. A úplně fascinován jsem z Aničky Čtvrtníčkové, já jsem to i nakonec řekl, že patří mezi nejlepší kolegyně, se kterými jsem kdy dělal, a to myslím vážně. Doufám, že vydrží v té bezprostřednosti a pravdivosti, kterou v sobě má. Je neuvěřitelně pokorná a slušná. Já jsem vždycky skeptický, když se mě někdo ptá, jestli by měl dělat herectví, ale u ní by to bylo fajn.“

Vica hraje v českých filmech pravidelně, ale i tak se přiznává, že občas s češtinou bojuje: „Už je to o moc lepší, to se nedá srovnat s mými začátky, kdy to bývalo velmi těžké. Tedy i teď je to těžké, ale například skloňování mi už jde mnohem lépe... ve slovenštině se skloňuje úplně jinak, slovosledy jsou také zcela jiné... Ale dnes už s češtinou v podstatě nemám problém, jasně, že výslovnost a akcent tam cítit jsou, ale už nad tím tolik nepřemýšlím jako na začátku, kdy jsem si vždycky zoufala: ježišmarjá ta slovíčka, jak to je ..teď je to mnohem přirozenější…vždyť už to je taky nějaký ten rok, co se s češtinou seznamuji.“

Další novou postavou, která se objeví v ději, ale také v životě Magdaleny a Anežky je Párkař v podání Vojtěcha Dyka. „Můj první film byla shodou okolností pohádka s panem režisérem Strachem, takže jsem se k tomuto žánru rád vrátil,“ říká Vojtěch Dyk. A režisér Jiří Strach má zase jasno, kým by zase chtěl stát on…

„Já bych asi chtěl být ten párkař, kterého hraje Vojta Dyk. Ten by mě bavil. A myslím, že jsem i taky trochu taková povaha. Takový zamilovaný, zakoukaný, ale to vám nemůžu prozrazovat, to až uvidíte, tak mi dáte za pravdu,“ slibuje Jiří Strach.

Zlouni ve filmu

Každá správná pohádka má své záporáky. V případě Anděla Páně 2 je to majitel krejčovské dílny, kde pracuje Magdalena, nabubřelec Košťál, kterého hraje Bolek Polívka. „Já v poslední době v pohádkách hodně hrál, dokonce už i krále jsem hrál, velvyslance a tady hraji velkokrejčího, modistu. On je ras na své zaměstnankyně, je na ně velký ras. No a nezdá se, že by nějak hodně věřil na nadpřirozené síly, na anděly a čerty, a to se mu potom vymstí, protože na to se má věřit,“ představuje Bolek Polívka svého hrdinu. Také on si pochvaluje spolupráci s režisérem: „On je pozoruhodný režisér. Velmi pozorný, velmi klidný, usměvavý, má rád herce, což nebývá vždy obvyklé, protože ví, co je to herecký řemeslo, čím ten herec trpí, čím se ošívá, co by mu nemuselo být příjemný. A je otevřený impulsům, které jsou zdravé, tak co víc si přát. Akorát to jméno bych změnil, režisér Strach nezní moc dobře. Strach a asistent režie Děs,“ směje se Bolek Polívka a přiznává jeden okamžik, kdy se s režisérem neshodli: „Já myslím, že herec by měl tu svou postavu trochu bránit, aby nebyl jen takovým nepříjemným chlapem a pan režisér Strach říká: nebraň ho až tak moc, ty bys nejraději z něj udělal hodného člověka, který miluje své zaměstnankyně, jednu po druhé nebo jednu vedle druhé…“

Další záporné postavy hrají Pavel Liška, Stanislav Majer a Marek Taclík.

„Já jsem zloděj,“ představuje svého hrdinu Pavel Liška a Standa Majer dodává: „My jsme všichni tři zloději, ale jsme převlečení za falešné koledníčky, abychom mohli krást v domácnostech a okrádat i ty ostatní partičky, které dělají Mikuláše a čerta.“

A Pavel Liška, který se v povedené trojici vydává za čerta, si neopomene rýpnout do „skutečného filmového“ čerta Dvořáka, kdo je lepší: „Já jsem se sešel s Jirkou a nechci si tady pochlebovat ale .. děti dneska mají rády, že to není jenom bubu, dneska jsou děti zvyklé, že ty pohádky musí být trošku opravdický. Prostě zlo by mělo být trošku zlo, a dobro dobro.“ Takže je jasné, kdo to podle Pavla zvládl lépe. Všichni tři záporáci se však brání srovnávání první a druhé pohádky. „V žádném případě to nesrovnávejte, protože dvojka bude jiná než jednička,“ radí Marek Taclík.

„My jsem tam třeba nehráli,“ říká „smrtelně vážně“ Pavel Liška

„To dění na zemi je přeci jen teď o něco líp obsazený… Davide promiň…“ kontruje Taclík. David Švehlík hrál v prvním Andělu Páně rozmařilého knížete.

„Já si myslím, že bude mít úplně jinou atmosféru, že se to hodně odehrává v noci a je to celé takové vánoční. Ta atmosféra bude taková hřejivější,“ uzavírá Stanislav Majer.

Hvězdné nebe

V hvězdném nebi se v pohádce Anděl Páně 2 sešla řada postav a jejich představitelů z prvního dílu. V čele s pánem Bohem Jiřím Bartoškou.

„Jak se píše v Písmu svatém, Boha nikdy nikdo neviděl, ale zároveň říká Bůh: jsem, který jsem. To znamená, že je to mimo naši představu, ale přitom naprosto jasné božské charisma, a proto já tam mám Jirku Bartošku. Protože on je v charismatu tak nezpochybnitelný, a tím vlastně nádherný… já si neumím představit, že by někdo v Čechách mohl zahrát lépe pána Boha než Jirka a užíval si to,“ vysvětluje Jiří Strach casting na tuto postavu a vzpomíná: „Když byl Jirka marod, tak kdyby se cokoliv stalo, tak bych tenhle film netočil. Prostě on je pro mě jako pán Bůh naprosto nenahraditelný. Takže jestli se někdo hodně modlil za uzdravení Jirky Bartošky, tak jsem to byl já, protože bych nemohl natočit Anděla Páně 2.“

A jaký je pán Bůh v podání Jiřího Bartošky? „Všeobjímající. Je to pán Bůh všeobjímající, tak jak pán Bůh má být. Umí odpouštět,“ říká herec. „Je to postava, která rozhýbává děj, který se potom odehrává. Hybatel, ano… Bůh hybatel, Bůh stvořitel.“

Jak se dá připravit na takovou roli? „Je to role, takže když člověk hraje vraha, tak se na tu roli nepřipravuje tak, že by někoho zabil. A když člověk hraje pána Boha, tak protože v každém z nás je kus pána Boha, takže vlastně hraju to, co jsem, pán Bůh,“ říká Jiří Bartoška.

Jako pana Marie se vrátila do Anděla Páně 2 Klára Issová a ani se jí nezdálo, že od prvního natáčení utekla taková doba.

„Mám pocit jako kdyby vůbec neuběhlo tolik let a všechno mi přijde tak stejné, jako by to bylo nedávno. Je to pořád stejně hezká atmosféra při natáčení a my si užíváme vyrábění toho nebe na zemi.“

Klára si dokonce oblékla stejný kostým jako v prvním díle. „Ano, je to stejný kostým… A všichni byli rádi, že se do něj vejdu - to byla první věc. Kostým vždycky herci pomáhá, ale jak jsem říkala, i když ten čas uběhl, tak jako kdyby neuběhl.“

Klára patří téměř ke kmenovým hercům režiséra Stracha, spolu s Jiřím Dvořákem a Ivanem Trojanem si zahráli například v jeho dramatické sérii Operace Silver A.

„Je to krásný, vždycky se setkat s těmi lidmi po pár letech a užít si pár dní... Jsou to bezvadní lidi, takže jsou to i bezvadní herci a je fajn, že se tu sešla taková parta. Atmosféra na natáčení u Jirky Stracha je vždycky krásná. Já jsem s Jirkou začínala, když jsem byla hodně mladá - první film, který jsme spolu natočili, byl Genij vlasti, a od tý doby se tak průběžně po několika letech na nějakém projektu potkáme. Jirka je strašně moc hodný režisér, ale zároveň ví přesně, co chce a dokáže herci pomoct přesnou připomínkou k roli, kterou třeba člověk sám ve scénáři neodhalil. Takže je to takovej bezvadnej režisér, je hodnej a zároveň podporující,“ říká Klára Issová.

Svatého Josefa přestavuje další česká herecká legenda - Josef Abrhám. Také on přijal nabídku velmi rád. „Protože postava se jmenuje Josef a jak vidíte, já taky vypadám, jak z nebe… A navíc v tomto nebi je řada mých skvělých kolegů, takže jsem velice rád do tohoto projektu vstoupil,“ říká Josef Abrhám a pochvaluje si také spolupráci s režisérem Strachem. „Spolupráce je výborná, bezvadná. My jsme spolu hráli v jedné pohádce a potom v nějakých dalších věcech a on tím, že je skvělý herec, tak nechá herce žít, má smysl pro humor a pro úroveň a já s ním pracuju velmi rád. S ním je radost být a já vždy s potěšením přijímám, takže držím palce,“ dodává Josef Abrhám.

V rolích dalších svatých se objeví známé české a slovenské herecké osobnosti, které vytvářejí postavy odpovídající jejich jménům - Svatého Petra hraje Petr Čtvrtníček, Svatého Martina Martin Huba, Svatou Lucii Lucie Bílá, Svatou Veroniku Veronika Žilková, Svatého Matěje Matěj Hádek. Andělíčky v nebi představují členové sboru Boni Pueri.

Do nebe přichází také duše Voříšková, rozená Bodláková a jako první narazí na Petronela, který ji vede z očistce na přezkoušení. „V tomto filmu mám maličkou roličku, ale roztomilou. Přijmout tu nabídku nebylo těžké, právě proto, že role byla tak roztomilá a celý film je skutečně povedený, skvěle napsán od Marka Epsteina a hlavně to dělá režisér Strach a s tím já strašně ráda dělám,“ říká Jiřina Bohdalová, která s Jiřím Strachem natočila skvělé kousky jako Povodeň nebo Vrásky z lásky. „Až se mi to nechce říkat, protože já velký slova nemám ráda, ale Jirka je můj miláček. Jednak mi dal dvě krásný role, takže jsem mu zavázána a on má něco, co herec potřebuje, má v sobě klid, on nezvýší hlas, a hlavně má ohromně bystrý oko na faleš. Tu nesnáší a umí to zprostředkovat tak, že člověk má skoro pocit, že na to přišel sám, “ chválí režiséra česká herecká ikona Jiřina Bohdalová. Herečka se těšila také na setkání s kolegy Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem. „Je to takové uklidnění, když se sejdete s lidmi, kterých si vážíte, kteří mají smysl pro humor, a kteří vás taky mají rádi, tak pak je to, myslím, na tom filmu trošku vidět,“ říká Jiřina Bohdalová.

Nejnáročnější scény

Podle režiséra Jiřího Stracha

Oni ti kluci si musí taky občas něco užít. My máme takový obraz 48, už z jedničky se to traduje, kdy já jsem je vždycky poslal někam na kopec a říkal jsem: Kluci támhle půjdete po horizontu a oni museli jít ve sněhu kilometry, a pak se to všechno vystříhalo… Ale na to, aby mohla vzniknout krásná, půvabná montáž, potřebuju mít třeba desetkrát víc záběrů, abych ji měl pak z čeho uvařit...

Asi nejtěžší byl ale předposlední natáčecí den v nebi, kdy jsem tam měl pána Boha, pannu Marii, všechny svatý, 30 andílků a do toho samozřejmě, protože je to významný projekt, tak si ho nenechal ujít jak pan generální ředitel České televize, Petr Dvořák, pak se přišel podívat pan ministr kultury Herman a k tomu ještě jsem pozval pana kardinála Duku a do toho mraky novinářů a fotografů, takže zvládnout režijně a organizačně celý tenhle ten kolos, abychom stihli ještě něco natočit, to mi dalo docela zabrat. Přišel jsem domů a upadl do bezvědomí. Ale zase to jsou věci, na které člověk pak celý život vzpomíná. Komu se přijde na natáčení podívat kardinál?

Podle Ivana Trojana

Bylo to jedno z nejnáročnějších natáčení, jaké jsem kdy prožil. Možná pro někoho překvapivě, protože si řekne: pohádka, to je takový fajn, ale Jirka tam byl daleko náročnější, než v jedničce, v tom filmařském slova smyslu. Chtěl to mít natočené velmi poctivě, chtěl toho materiálu co nejvíc, takže směny byly opravdu naplněný, dvanáctihodinový, to je jedna věc. Druhá věc je, že i když nám počasí přálo, nebyly nějaké extrémní mrazy, tak přeci jenom byla zima a třetí věc je, že je to více méně noční pohádka, takže nejčastější směny byly od 4 odpoledne do 4 do rána a to je fakt vyčerpávající, obzvlášť, když lidi jako já neumí přes den spát. Martin Šec, kameraman, chtěl mít každý záběr připravený, chtěl nás tam vidět, takže i když jsme mohli být třeba někde v teple, odpočinout si, tak jsme vždycky museli ještě na plac, aby se záběr připravil. Těch odpočinkových chvil nebylo tolik.

Podle Jiřího Dvořáka

Byl jsem na antibiotikách a na horské boudě jsme točili putování Uriáše s Petronelem. V jedničce to byl obraz 48, a to jsme se děsili, protože Jirka vždycky říkal: no a ještě si uděláme takovou dotáčku do obrazu 48 a šli jsme někam do kopců, do sněhu a pořád jsme jenom chodili. A teď to bylo to samý. A protože technika posupuje, tak Jirka si tam objednal kluky s dronem a nechal nás jít z kopce asi dvě stě metrů, po kolena ve sněhu. Asi po pěti hodinách, co jsme tahle putovali v tom sněhu, jsem teda myslel, že mě tam řachne, protože on říkal: tak kluci ještě pojďte zpátky, kolem nás lítal ten dron. Bylo to ve výšce 1100 metrů nad mořem a ten vzduch je trochu řidší a jak mi bylo blbě, tak to jsem fakt myslel, že chcípnu. To bylo ouvej...

Podle Bolka Polívky

Když je zima, průvan a teď není sníh, tím pádem musí být sníh umělý, který se do toho mokvavého bláta vpíjí, když to na nožky začne působit a pak se to rozleze přes kolena, pánev až do hrudníku, a potom jsou už zmrzlé mozky, tak je to pak těžký, těžký. Jsou to takové frontové podmínky na těch hradech, kde se hlavně točí. Tam jsou nečekané průvany a ten umělý sníh víří a do chřípí se vtírá... Pak jsou ještě nočky, a když končíte v pět hodin a v půl šesté, tak to si člověk začne vážit toho základního, což je teplo, chleba, úsměv.

Jak se hraje v pohádkách

Herci vesměs rádi přijímají nabídky na role v pohádkách, a tak nás zajímalo proč, a v čem se herectví v í od hraní dramatických nebo komediálních rolí.

Jiřina Bohdalová

Samozřejmě v pohádkách si můžete dovolit víc, ale zase to musí být pravdivý, protože děti, ty nejvíc poznají, kdo je pravdivý, kdo ne, protože děti tu pravdu mají automaticky ještě v sobě.

Ivan Trojan

Asi zase záleží pohádka od pohádky, ale stejně jako u jakýchkoliv jiných filmů - musíte být pravdiví, a to je na tom to nejpodstatnější. Možná je tam třeba větší míra určité naivity, ale takové nestrojené, nehloupé. To tam patří. Když jsme dělali ve Viole Staročeské vánoční hry s paní profesorkou Krešlovou, tak občas mě napadlo, že se tam musí trošku objevovat opravdovost, ale přitom určitý, v dobrým slova smyslu, ochotnictví. Ale hlavní je přirozenost a pravdivost.

Vica Kerekesová

Hrát v pohádce to je dar. Člověk se může trošku odreagovat a potěší se, ale nemyslím si, že by to bylo nějak zásadně jiné, spíš ta radost je jiná.

Bolek Polívka

V pohádkách já hraju rád, protože vím, že hodně pohádek zůstává. Taky to hraní je takový pohádkový, to znamená, že se to všechno vybubuovává, je tam víc toho bububu v rámci stylizace. A navíc pohádky mají takovou čistou auru.

Klára Issová

Hraní v pohádkách je určitě něčím specifické, ten žánr má svoje, stejně jako drama nebo komedie. Je to takové herectví s nadsázkou, s lehkostí a humorem. Přeci jenom je to pro děti. Pro herce je vždycky fajn, když si to můžou trochu zpestřit, když točí jednou pohádku, jednou nějaký drámo, pak komedii. V tom je herectví určitě krásné, že se ty věci střídají a mění.

<>Obrázek nenalezen<> Jak se dělaly kostýmy

Obléknout film Anděl Páně 2 - to byl úkol pro kostýmní návrhářku, držitelku Českého lva Katarínu Hollou. Producentky a režisér ji postavili do nelehké situace, musela navázat na práci zesnulé Jarmily Konečné v první filmu.

„Najednou přišla hrozná zodpovědnost, jak naplnit Jirkovu představu a vlastně jít trošku po její cestě, protože to není jednoduché přebrat po někom koncepci - nedá se změnit, musí se respektovat, ale vzhledem k tomu, že to byla moje paní profesorka, tak to byla pro mě i taková výzva a závazek tomu dostát se ctí,“ říká Katarína Hollá.

Co z kostýmů bylo původní a co vymýšlela sama od začátku? „Jsou to jakoby dvě pohádky - v nebi a na Zemi. Nebe jsme po domluvě s panem režisérem zachovali, a to je vlastně z velké části práce paní Konečné. Původní postavy jsme se rozhodli zachovat, aby diváci v tom neměli zmatek. Samozřejmě v nebi i přibyly nové postavy, takže ty už jsou ode mě. V nebi je to stylizované už jenom tím, že je to studio, umělé prostředí. Příběh na Zemi se odehrává zhruba mezi rokem 1850-1870 a tam nám jako inspirace sloužily Schikanederovy obrazy, i architekti i kameraman čerpali z této informace. On má velmi specifické světlo a velmi autenticky zachytává lidi, i chudší lidi a náš příběh na Zemi je vlastně o těch chudších.“

Katarína Hollá si musela poradit z řadou úskalí, co do výběru materiálů, použité technologie, třeba, jak uchytit andělská křídla a zachovat je krásně bílá. „Přeci jenom to je peří, které je nalepené a je to mrtvé peří a na ta křídla sněžilo a pršelo, takže údržba byla dennodenní speciální péče. Peří se objednávalo z velkoskladu, není to levná záležitost a není to ani úplně jednoduše dostupné, protože peří musí být speciálně upravené. Je to odmaštěné peří, protože kdybych škubala husu, tak to nevypadá takhle,“ usmívá se Katarína.

Kolik křídel bylo potřeba pro hlavního hrdinu anděla Petronela? „V první pohádce byla křídla jenom v absolutně čistém prostředí, v nebi, ale v druhé pohádce anděl přichází na Zem a pořád je sám za sebe. Pro Petronela jsme museli mít čtvery křídla - kdyby se cokoliv s nimi stalo, kdyby upadl, spadl do louže, aby byla náhrada, protože s nimi hrál celý film. Musela se udělat jiná technologie oproti těm prvním, která se úplně napevno vázala. Tato křídla jsou sundavací, když Ivan skončil jetí kamery, mohli jsme mu křídla dát dolů, protože při směnách, kdy se točí deset hodin, tak ta křídla, nejsou tedy úplně lehká.“

Může mít výtvarník nejoblíbenější kostým? „Takový kostým vlastně není. Asi větší vztah mám k těm, které jsem dělala já, což je hlavně ta pozemská část, tak asi k těm si člověk přirozeně vybuduje větší vztah, protože k nim má zodpovědnost. Ale nedá se říct, že bych měla k něčemu větší vztah nebo ne. Já to dělám třicet let, takže ono nejde mít k těm kostýmům vztah. To by asi těch vztahů bylo moc,“ dodává Katarína Hollá a také prozrazuje, zda mohli herci obléct kostýmy po těch letech?

„Ivan mohl, ale ani Jirka se nezměnil. Spíše jsme tam řešili jiný problém - tím, že pohádka byla tak strašně oblíbená, tak kostýmy se půjčovaly, takže spoustu z nich jsme museli replikovat, vytvářet znovu. Podle návrhů paní Konečné je vlastně nanovo šít, protože třeba u Uriáše se nedochovala košile, nedochoval se plášť a dělal se nanovo klobouk, ale to je normální běh, je to deset let …“

Pohled do maskérny

Hlavní maskérkou filmu Anděl Páně byla 2 Andrea McDonaldová. Liší se práce maskéra u pohádky oproti třeba dramatickému filmu?

„Tak je to pro děti a musí to být hezké, a tady jsme si mohli i pohrát s postavičkami, protože Jirka Strach nám to dovolil,“ pochvaluje si umělecká maskérka, která se často dostane hercům nejblíže. „Maskéři jsou trošku i psychologové, přeci jen nás herci pouští do soukromí. My se seznámíme jeden den a v ten moment jdeme k herci takhle blízko a dotýkáme se jejich tváří, takže nás pouští do svého vnitřního prostoru. A já si toho hrozně vážím a doufám, že díky tomu, že jsme opatrní a snažíme se být příjemní, to vyjde a oni nás tam nechají“.

Podoba hlavních postav byla dána již z prvního dílu, který jako hlavní maskér jistil Martin Valeš, a tato podoba se ctí i v pokračování příběhu. Nové postavy vznikaly vždy na základě režisérovy představy v úzké spolupráci s kostýmní výtvarnicí Katarínou Hollou, kdy na základě kostýmu pak Andrea McDonald přicházela s tím, jak dotvořit tvář konkrétní postavy, vlasy, vousy… a prozrazuje, na kom se maskéři nejvíce vyřádili: „Asi to byl Bolek Polívka, představitel Košťála, ta postava, tvář, ukazuje, jak vypadá i jaký je člověk.“

Kdo se ale musel líčit nejdéle? „Nejdéle se líčil Uriášek, tedy Jirka Dvořák. Ten toho má trošku víc - to je paruka, obočí, knír, teď už po těch deseti letech se mu musí trošku barvit i jeho vousy…“ prozrazuje Andrea McDonald.

Z čeho se vyrábí třeba obočí nebo vousy?

„Vousy, vlasové doplňky, paruky, co používáme, tak některé jsou z vlasů, opravdu skutečných, některé jsou z buvola jaka - říkáme jim buvolka a některé jsou umělé. Na kníry jsme použili umělinu, která venku vydrží a nemusíme se bát, že když je vlhko, tak nám všechny kníry budou stát, to by vypadalo blbě…“ říká Andrea McDonald a přidává ještě jedno maskérské úskalí: „Při natáčení v zimě jsou to červené nosy. Naprosto u všech, takže to se snažíme tak nějak udržovat, aby to nebylo vidět.“

Z deníčku produkce

Pohádka Anděl Páně 2 je zasazena do zimního období, jemuž se vzhledem k charakteru letošní zimy muselo pomoci. Na dosněžení se spotřebovalo 260 velkých pytlů sněhu vyrobeného z papírové drti.

Hledání kouzelného jablka ztěžují Petronelovi s Uriášem i další jablíčka prodávaná na trhu. Celkem bylo spotřebováno 750 kg jablek. Jablko, které bylo použito jako jablko Poznání, je odrůda Pink Lady.

Speciálně pro film bylo vytvořeno 32 nových dekorací, použilo se více než 300 kostýmů. Většina kostýmů pro 298 komparsistů byla buď použita nebo upravena z barrandovského fundusu. Zcela nově šitý je kostým pro Bolka Polívku, který hraje hamižného majitele krejčovské dílny. Pro Ivana Trojana a Jiřího Dvořáka byly připraveny 2 sady kostýmů, pro tuto pohádku byly vyrobeny čtyři páry speciálních vylehčených křídel, které jsou věrnou kopií původních andělských perutí, ale umožnují Ivanu Trojanovi příjemnější pohyb.

Nejdražší dekorací vyrobenou pro film bylo náměstí s tržištěm a obchody na hradě v Ledči nad Sázavou. Výroba kulis a dekorací trvala 3 měsíce včetně ateliérových staveb. Mezi rekvizitami, které produkce musela speciálně vyrábět, vede párkařský vozík, který ve filmu obsluhuje Vojtěch Dyk, dále bylo třeba sehnat šicí stroje z konce 19. století.

Ve filmu si zahrála také řada zvířat - 2 koně, 4 myši, 10 slepic a králíků, mrtvé prase, 30 kaprů, 6 amurů a 11 pstruhů.

V nebi si zahrálo 22 malých andělíčků.

V roli Ježíška se objeví Viktor Antonio. Nejvíce scén měl s Jiřím Bartoškou. Viktorův starší bratr Filip Antonio si zase s Jiřím Bartoškou zahrál v komedii Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh.