Angel

Na jeden zátah přecetl Francois Ozon, jeden z nejznámějších současných francouzských režisérů, dvěstěpadesátistránkový román anglické spisovatelky Elizabeth Taylorové o vzestupu a pádu jedné zvláštní hrdinky. A už v polovině si romanci z přelomu století dovedl představit jako film. Kniha z roku 1957 je sice psaná v satirickém duchu, Ozona ale inspirovala k vytvoření hýřivě barevného filmu ve stylu melodramat doby jejího vydání. A tak jako Angel ve svých románech oživovala uměle vášnivý svět vévodkyň a lordu, tak Ozon oživuje hollywoodské filmové červené knihovny, pomocí pestré palety barev, uchvacujících kostýmů a pohádkově romantické hudby. Skladatele Phillippa Rombiho dokonce požádal, aby se inspiroval melodiemi, kterými Frank Skinner doprovázel melodramata Douglase Sirka. V některých scénách Ozon taky použil podobně starou techniku zadní projekce, odkazující k neskutečné, líbivé kašírovanosti, která ovládá Angeliny romány, v nichž se klidně otvírají lahve šampaňského vývrtkou. „Zatímco mé poslední filmy čím dál víc šetřily s detaily, Angel mě dovedla do barokního, zdobeného světa. Plného živých barev, myriády postav splétající složité sítě a scén, které obsáhnou paletu emocí a rozporu,“ říká Ozon. Výtvarná bohatost filmu se odrazila i v jeho rozpočtu, pro Ozona zatím největšího v jeho kariéře. Finance investované do příbehu Angel mohly být ještě velkolepější - pokud by režisér přijal nabídku jednoho amerického studia, nabídku podmíněnou roční spoluprací s americkým scénáristou a změnou konce filmu a Angelina života v happy end. „Za to mi slíbili americkou hvězdu do hlavní role,“ uvádí Ozon. Tragický konec, který pro Angel připravila Taylorová, Ozon ale raději zachoval. Samotná hrdinka se nicméně v jeho scénáři proměnila z groteskně vážné dívky bez smyslu pro humor v o něco živější osobu, která žije svůj život tak, jak píše své romány - s vášnivým zápalem a sobeckou ignorancí k okolí. Ozon nechtěl být k postavě, která ho fascinovala, dojala a bavila, tak krutý a sardonický jako Taylorová. „Mou hlavní výzvou bylo udělat z Angel někoho, koho můžete mít rádi. Taylorová ji neustále zesměšňuje, popisuje ji jako bizarní a neatraktivní. V knize takhle krutost funguje, ale nemyslel jsem si, že bychom chtěli strávit s tak negativní postavou dvě hodiny filmu. Pro mě bylo důležité, aby byla Angel okouzlující i přes své protivné, až ohavné rysy. Aby to byla postava, kterou můžete zároveň milovat i nenávidět,“ vysvětluje režisér.

Proto Ozon zahrnul do filmu i scény odhalující alespoň+n na chvíli pravé já ženy, která postavila sv;j život na navoněných lžích. Jednou z nich je okamžik, kdy zemře Angelina matka. „Tahle scéna byla v knize jenom zmíněna, ale já jsem cítil, že by to mohl být pro Angel klíčový moment pravdy. Je zničená a cítí se opuštěně. Nicméně ani to jí nezabrání, aby brzy potom nesehrála pro novináře scénku plnou žalu. Právě tuhle obojakost Angel jsem chtěl zachytit, střídat odstup s identifikací,“ říká Ozon. I po Ozonově úpravě ale hysterický a egoistický charakter Angel některé herecky příliš nepřitahoval („Mnohým připadala monstrózní a podlá, anti-hrdinka a lhářka, vlastně je děsila!“ vzpomíná Ozon). Ve prospěch nakonec obsazené Romoli Garaiové tak hrálo i to, že měla Angel ráda. „Nebála se grotesknějších prvků Angelina charakteru a přinesla do té role šarm a naivitu, s těma svýma velkýma, zasněnýma, dětskýma očima,“ popisuje režisér. Garaiová je z českých kin známá z filmu Hríšný tanec 2: Havanské noci nebo z Allenova Sólokapra. Pětadvacetiletý britský talent má ale i bohaté zkušenosti s kostýmními adaptacemi britských románu, hrála například naivní Amélii v Jarmarku marnosti, sestru Nicolase Nicklebyho, stala se hlavní hrdinkou minisérie BBC Daniel Derronda a jako Clea se nedávno objevila v Shakespearově komedii Jak se vám líbí, kterou natočil Kenneth Branagh.

Svět literatury je samozřejmě přítomen i v adaptaci Angel, a právě téma posedlosti po vytváření imaginárních lepších světů a víry ve své umělecké schopnosti bylo dalším důvodem, proč Ozona takhle kniha tak zaujala. Angel sice není příliš dobrá spisovatelka, její talent ornamentálního popisu stačí jenom na pokleslý žánr červené knihovny. Ozon ale schválně až do scény v divadle neodhaluje uměleckou kvalitu jejích komerčně úspěšných děl, aby divákům dopřál čas sympatizovat s Angel jako s někým, kdo bojuje o naplnění svých snů. Ozona zajímalo víc Angelino nutkání tvořit, její energie a inspirace než její talent. „Odkud se to nutkání bere? Jak proniká její bytostí, jak maže hranice mezi realitou a imaginací? Přináší nám umění život nebo ho z nás vysává?“ vypočítává Ozon otázky, o kterých je i jeho film. Svému dílu není oddána jenom Angel, ale taky její pozdější manžel Esmé. Ten na rozdíl od Angel ve svůj talent moc nevěří. „Ale nakonec možná Esmé, avantgardní umělec nepostrádající integritu, bude ten, koho si budou pamatovat, zatímco Angel, která o sobe nepochybovala, bude zapomenuta. Nicméně nemůžeme popřít, že ve své době zapůsobila na lidi, poskytla jim únik. Takže co je důležitější, když jste umělec? Mít slávu, bohatství a uznání za svého života, než sklouznete do zapomnění? Nebo zápasit ve stínu a získat uznání až po smrti jako Van Gogh?“ polemizuje Ozon. Sám sebe se prý radši neptá, zda jeho filmy obstojí ve zkoušce času. „Taková otázka by mě paralyzovala. Umění muže překročit staletí, ale taky vzniká pro okamžitou spotřebu.“ Na první pohled se Ozonův poslední film, který byl vybrán do soutěže na letošním Berlinale, těm ostatním z jeho filmografie příliš nepodobá. Zkoumání hranic mezi skutečností a fikcí nebo vztahu spisovatelky a jejího nakladatele ale pro Ozona nejsou nová témata, stačí se podívat na snímek Bazén. S ním Angel spojuje i účast Charlotte Ramplingové, britské herečky usazené ve Francii. Její role manželky nakladatele Gilbrighta nejjasněji odráží pochybné a nejednoznačné emoce, které Angel pravděpodobně vyvolá i u diváků. Na jednu stranu ji irituje Angelina rozmazlenost, sobeckost a pošetilost, zároveň ale dokáže ocenit její sílu a cílevědomost. „S Charlotte jsem už dvakrát spolupracoval a mít ji u sebe během mého prvního anglicky mluveného filmu pro mě hodně znamenalo,“ říká Ozon. K natáčení v Anglii francouzského filmaře přiměl samotný příběh. „Je to velmi anglický příběh, v tradici anglických spisovatelek. Přenesený do Francie by nefungoval.“ Natáčení v cizím jazyce se Ozon obával, ale brzo dokázal nad prací získat kontrolu. „Znal jsem dialogy ve francouzštině a na anglické adaptaci jsem blízce spolupracoval s Martinem Crimpem. Hodně jsem o tom mluvili a on mi vysvětloval jazykové nuance a proč ne vždycky přeložil francouzské dialogy doslovně,“ vypráví Ozon, který k Angel napsal i scénář. Ozon nicméně své anglické poradce neposlouchal ve všem a film vytvářel podle svého stylu. „Když jsme sháněli finance pro tento film v Anglii, nikdo nemohl pochopit, proč chce Francouz dělat anglický dobový film, když je jich tolik v televizi. Dobové filmy se považují za zastaralé a akademické. Chtěl jsem tenhle stereotyp zlomit, trochu věci uvolnit,“ vysvětluje Ozon. Proto se v některých případech odchýlil od společenských konvencí edwardiánské Anglie, jako například ve scéně pohřbu Esmého, v níž ukazuje otevřenou rakev, v protestantské Británii něco nemyslitelného. Ozon si nemyslí, že by podobné nepřesnosti vadily. „Přece jenom, je to svět Angel a ona žije mimo kódy a konvence, neustále přetvárí svou realitu, což je bohužel její jediný způsob přežití,“ říká Ozon.

O knize

Taylorovou k postavě Angel inspirovala skutečná spisovatelka Maria Corelliová, oblíbenkyně královny Viktorie. I Corelliová se stala ve své době hvězdou, zatímco dnes je naprosto zapomenutá. Podobný osud hrozil i samotné Elizabeth Taylorové. Autorku, kterou Philips Hensher z Telegrafu nazval „ukrytým pokladem anglického románu“, ani v Británii moc lidí nezná. Třicet let po její smrti se to ale muže změnit, díky filmu. Po letech, kdy její příběhy zajímaly jen britskou televizi, Taylorovou krátce po sobě objevili dva režiséři. Kromě Francoise Ozona taky American Dan Ireland, který v roce 2005 zadaptoval jiný román, Mrs. Palfrey at the Claremont, příběh přátelství mezi sedmdesátiletou vdovou (v podání Joan Plowrightové) a dvacetiletým spisovatelem. Elizabeth Taylorová, narozená v roce 1912, do své smrti na rakovinu v 63 letech napsala dvanáct románu, pět knih povídek a jednu knížku pro děti. Zajímala se hlavně o nuance každodenního života, o nichž podle dnešních znalců psala s dobrým postřehem. Ona sama vedla respektovaný život po boku manžela, který vlastnil továrnu na čokoládu. Její kousavé i srdečné portréty střední a vyšší střední třídy se líbily především čtenářům. Doboví kritici její romány považovali většinou za nepodstatné čtení pro ženy. Angel z řady knih o všedním domácím životě vybočuje. Nicméně týká se jiného tématu, který se pravidelně objevoval v románech Taylorové - tématu vztahu umělce ke světu. „Romány mají osnovu, zatímco život ne. Život je tak neuspořádaný. Umění je tak krátké a život tak dlouhý. Není možné dosáhnout dokonalosti v životě, ale je možné dosáhnout dokonalosti v románu.“ (Elizabeth Taylorová) „Je to film o tom, co se stane, když se proslavíte a raději žijete ve fantazii, místo toho, abyste se zabývali skutečnými věcmi okolo vás.“ (Francois Ozon)