fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Ukázka    Fotky    

70% 183 hlasů
komedie, Francie, , 102 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 27.2.2014 v SK 24.7.2014

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:41



Chometova chvála drogám, buddhismu a ukulele.
Třicátník Paul žije v pařížském bytě se svými dvěma tetami, postaršími aristokratkami, které ho vychovávají od jeho dvou let, a které sní o tom, že se z něj stane klavírní virtuos. Jeho život sestává z nudné rutiny a odehrává se mezi klavírním křídlem v obývacím pokoji a hodinami tance, které organizují jeho tety a kde dělá tanečníkům hudební doprovod. Paul stárne odříznutý od okolního světa, aniž by vůbec kdy pořádně žil. Až do dne, kdy potká Madame Proustovou, sousedku ze 4. poschodí. Tato výstřední dáme zná recept na bylinkový čaj, který dokáže s pomocí hudby vyvolat ty nejzapadlejší vzpomínky. Spolu s ní Paul objeví svou minulost a najde klíč k tomu, jak konečně žít svůj život.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Na tenhle film jsem byla netrpělivá divačka, hlavně na začátku, pořád jsem si říkala vydrž - ono se to vyvrbí. S přibývajícími minutami se vše rozvíjelo jako poupátko až do konečné podoby růže. Milý , pozitivní snímek s poselstvím, aby KAŽDÝ ŽIL SVŮJ ŽIVOT. Protože nejhorší ze všeho, je vkládat své promarněné a vysněné ambice do svých potomků či svěřenců a nenechat je jít jejich vlastní cestou.
Všechny komentáře k filmu 4+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

O filmu Attila Marcel

obrazek
Chometova chvála drogám, buddhismu a ukulele

„Okouzlující rodinná óda na používání halucinogenních drog,“ napsal o snímku Attila Marcel renomovaný filmový časopis Variety. Sám režisér Sylvain Chomet by si jako podtitul své novinky vybral: „Chvála drogám, buddhismu a ukulele“. Zároveň souhlasí se svým vydavatelem, že to je vlastně i film o psychoanalýze. Francouzská tragikomedie, která se světu poprvé ukázala na loňském festivalu v Torontu, potěší svou procítěnou melancholií, jemným humorem, zářivými barvami, dobromyslností, poetikou, muzikálovými výstupy i krásně smutnou nostalgií. A to ani není animovaná.

Tvůrce na Oscara nominovaného Iluzionisty nebo na dva Oscary nominovaného Tria z Belleville se tentokrát vydal do říše hraného filmu. Jak ale sám ví, svému rukopisu neuniknete, a tak i Attila vyniká výrazným vizuálním stylem. Podobně jako díla kolegů Jeana- Pierra Jeuneta, Jaca Van Dormaela nebo Michela Gondryho, i Chomet vytváří jakýsi hyperrealistický svět zalidněný roztodivnými figurkami. Jeho novým hlavním hrdinou se stal 33letý pianista, který nikdy nepromluvil a od smrti svých rodičů ani nikdy nedělal nic jiného, než co mu naplánovaly jeho dvě rázné tetičky, učitelky tance. Až jednou plachý Paul najde na schodech desku, díky ní se ocitne v bytě své sousedky Madam Proustové a díky ní objeví kouzlo oněch halucinogenních drog. Konkrétně „bylinných“ čajů s příchutí LSD. S jejich pomocí by konečně mohl najít cestu ke své minulosti představované ztracenou milovanou matkou, k přítomnosti ovládané tetičkami i k budoucnosti, v níž by mohla figurovat cellistka Michelle.

Sylvain Chomet (rozhovor)
obrazek
Co vás inspirovalo k tomu, abyste od animovaného filmu přešel k filmu hranému?
Od dětství jsem snil o tom, že budu natáčet s živými herci, ale ani mě nenapadlo, že by se mi ten sen někdy splnil. Já hlavně kreslím a toto byl úplně jiný obor. Claudie Ossardová mi poskytla první příležitost v roce 2006, když mě požádala, abych režíroval jednu epizodu ze snímku Paříži, miluji Tě. Výroba animovaných filmů je mnohem nákladnější než výroba filmů hraných, takže bylo těžké sehnat na tento projekt peníze, a když už jsme je sehnali, naskytl se další problém v podobě termínu, který byl mnohem delší než u ostatních krátkých filmů v této sérii. Proto jsem Claudii navrhl, že natočíme hraný film. „Eiffelovka“ byla skvělá zkušenost. Byl jsem doslova ve svém živlu.

Tehdy jste se rozhodl pro onu změnu?

Ano. V té době jsem pracoval na filmu Iluzionista podle scénáře Jacquese Tatiho. A shodou okolností se Claudie Ossardová s Tatim dobře znala, protože ho najímala na natáčení reklam. Naše přátelství vzniklo na základě oboustranné náklonnosti vůči tomuto muži a jeho filmům. Řekl jsem jí o filmu Attila Marcel. A ona odpověděla: „Pojďme do toho.“

Attila Marcel byla původně píseň ze soundtracku k filmu Trio z Belleville.

Jednoho dne mě napadl právě tento název. Zapsal jsem si ho na lístek, který jsem pak nechal ležet na jídelním stole a říkal si: „Z toho jednou bude film!“ To bylo v roce 2000, pracoval jsem na Triu z Belleville a zaslechl jsem píseň: “Můj chlap je opravdickej chlap / Drsňák a fešák k tomu/ Vidím smrt zblízka / V jeho spalujícím pohledu / Dělá věci, k nimž se nikdo jiný neodváží / Zmlátí mě do modra / Sejme mě, odnesu si monokly / Život s ním je jedna velká modřina.” Tato píseň á la Edith Piaf je skutečně součástí původního soundtracku k filmu Trio z Belleville. „Attila Marcel“ pak žil svým vlastním životem na YouTube. A právě tato píseň Claudii Ossardovou přesvědčila.

Vy jste v té době ještě neměl scénář?

Jenom úryvky, pár scén. Třeba už byla načrtnutá scéna hodiny tance, které se účastní spousta lidí neskutečných tělesných konstitucí. Také jsem už věděl, že se tam objeví zápasení a hodně hudby. Nikdy se k projektu, který teprve začínám tvořit, nestavím předpojatě. Spíš by se dalo říct, že pracuju jako archeolog. Najdu úlomek kosti a řeknu si, že tam kousek hlouběji musí být ještě něco víc. Každý drobný detail mě vede k tomu, abych objevil zbytek.

Attila Marcel je příběh mladého muže, který žije v područí svých tet a jehož emocionální vývoj se zastavil v době, kdy mu byly 2 roky a jeho rodiče zemřeli.

Jeho tety udělaly přesný opak toho, co musí udělat matka. Dusily ho, aniž by se pokusily pochopit, kým vlastně je a co chce. Od smrti své matky už Paul ani neví, co je to náklonnost. Tento film je v jádru vlastně příběhem o Paulově vztahu vůči ženám, jeho matce, jeho tetám, Madame Proustové, se kterou ho pojí skutečně silný cit, a pochopitelně k Michelle, mladé asijské cellistce.

Madame Proustová je úžasná postava.

Ona působí jako protilátka vůči Paulovým tetám! Její byt je zcela prosvětlený na rozdíl od bytu, ve kterém žije Paul se svými tetami. Ten je velice temný, upravený a velmi strohý (až na pár podobizen jejich předků), je to zkrátka takové zlověstné místo. Když Paul objeví její byt, je jím úplně oslněný, doslova ho rozbolí oči. Když jsem začal psát scénář, Madame Proustová byla hlavní postavou a měla ji ztvárnit Yolande Moreauová, se kterou jsem už natáčel „Eiffelovku“. Pak jsme ale do role Paula obsadili Guillaumea Goixe, Yolande odjela a původní záměr vzal za své. Postava Paula se vyvíjela, až se z ní stala postava ústřední.

Yolande Moreauová si vysloužila poděkování v titulcích. Dokonce ji označujete za svou „múzu“.

Když jsem psal scénář k filmu Attila Marcel, myslel jsem na Yolandu. Ale dlouho jsme nemohli sehnat peníze, a když jsme začali s přípravami, ona už natáčela svůj vlastní film Henri. Claudie Ossardová pak přišla se jménem Anne Le Ny, což byl výborný nápad. Od té chvíle se ta postava začala vyvíjet jiným směrem. Původní Madame Proustová byla prudší, drsnější a zastávala militantnější ekologické názory. Byla mnohem ostřejší. Madame Proustová v podání Anne Le Ny je ženštější a elegantnější.

Mluvil jste o tom, jak postava Paula nabyla na důležitosti…

Navzdory obecnému názoru, podle kterého působil příliš chuligánsky na to, aby hrál vnuka aristokratů, jsem měl na Guillaumea Gouixe, kterého jsem si všiml na internetu, políčeno takřka ihned. V jeho pohledu bylo cosi dojemného a jeho oči mi učarovaly. Guillaume mi připomíná Lina Venturu. Ventura předvedl mimořádné výkony v komických rolích a Guillaume je v tomto směru stejně silný. Není jednoduché rozesmát lidi, když nemáte k dispozici jedinou repliku!

Vraťme se k postavě Madame Proustové, pojmenované podle sladkých madlenek, jež dává svým zákazníkům k bylinkovému čaji, který používá k oživení jejich vzpomínek.

Ano. Jméno postavy je malou poctou slavnému spisovateli a jeho madlenkám, které jsme si tak trochu ukradli, ovšem ve filmu vzpomínky nevyvolává vůně, ale zvuk.

Madame Proustová pěstuje zeleninu ve 4. patře pařížského činžáku, míchá neuvěřitelné nápoje, bojuje za záchranu planety a nechává si platit za konzultace…

Můj vydavatel Simon Jacquet, jehož manželka je psychoanalytička, pořád tvrdil: „Toto je film o psychoanalýze!“ A mně se vždycky chtělo dodat: „Ano, a tady navíc funguje!“ Tedy krom toho, že my víme, co Madame do svého čaje přidává. Netajíme se tím, že její přísada obsahuje stopy LSD. Rád bych uvedl v krátkém popisu filmu toto: „Attila Marcel, aneb chvála drogám, buddhismu a ukulele!“ Madame Proustová má velice svérázný pohled na buddhismus.

obrazek
Vstupní dveře do jejího bytu připomínají spíš dveře od skříně než klasický vchod.

My ji vidíme víceméně jako squatterku. Musela rozbít zeď, aby se dostala do vedlejší budovy. Stopy po kladivu v přijímací místnosti jsou ostatně pořád zřetelné. Byt Madame Proustové má i svou mystickou stránku. Stejně jako v buddhistické mytologii musíte projít dlouhou chodbou, abyste se dostali ke světlu. Příchod do jejího bytu je jako znovuzrození. Musela odstranit podlahová prkna, aby si mohla zřídit zeleninový záhonek a správce budovy dělá, že o tom neví, přestože je mu jasné, že je to nezákonné. Po její smrti se byt vymaluje na bílo, což je pro buddhisty barva truchlení. Je prázdný, přišel o svou duši.

Postavy dvou tet, které hrají Hélène Vincentová a Bernadette Lafontová, nás jenom utvrzují v tom, že máte vřelý vztah k postarším dámám. Vzpomeňme na paní ve filmu „Stará dáma a holubi“, Rose Tripletteovou v Triu z Belleville.

Starší lidí mají sílu a moudrost, která mě uklidňuje. A mají v sobě energii, jakou by jim mohli závidět i ti, kterým je okolo 20 let. Když jsem psal „Starou dámu a holuby“ a Trio z Belleville, hodně jsem myslel na svou babičku, kterou jsem nikdy pořádně nepoznal, a o které jsem si toho hodně vysnil. Co se týče tet, nechal jsem se inspirovat zážitkem z jedné slavnostní večeře, na kterou mě pozval můj kamarád, když jsem byl ještě velmi mladý. Pocházel z aristokratické rodiny a mě úplně konsternovalo, když jsem viděl, jak spolu jeho příbuzní a jejich přátelé mluvili. Původně jsem chtěl, aby tety hrála dvojčata. Ale když pak přišla řeč na Hélène Vincentovou a Bernadette Lafontovou, rozhodl jsem se, že budou prostě jen dvě sestry. Všichni takové sestry známe, sestry, které spolu strávily celý život, které se snad nikdy v životě nezamilovaly, které se oblékají úplně stejně a jejichž gesta působí zcela synchronizovaně. Kostýmní návrhář Olivier Bériot odvedl na jejich oděvech ohromný kus práce. Podobně se mu podařilo udělat z urostlého Guillaumea tak trochu střízlíka, jakým Paul rozhodně je. Skoro ho nepoznáme, když hraje Attilu Marcela.

Ty dvě sestry jsou děsivé!

Ony nejsou zlé, zlé jsou jen situace, které nastávají. Mně se na tom filmu líbí, že všechny postavy jsou pořád lidské.

Hodina tance, to je skvělý moment.

Ta hodina je hotový trapas! Tety se chovají otřesně vůči studentům, kteří jsou od pohledu ztracení a přišli tam, aby se s někým seznámili. Namísto toho, aby si to všichni užili, je ty dvě učí menuet!

Paul se pokaždé, když sedí u klavíru, cpe cukrovím

Líbila se mi představa, že Paul neustále jí, aby vykompenzoval nudu, která ho obklopuje. Ty madlenky drobí a když si dáte jednu, nemůžete přestat. Navíc mě baví samotné slovo „madlenky“. Když ho vysloví Bernadette Lafontová, je to prostě zážitek. A zároveň v sobě skrývá cosi dětského. Paul si je smí chodit kupovat do pekárny a pak jít do parku. Jsou to jediné chvilky svobody, které si může dopřát. Což ho nakonec nespasí, naopak mu to spíš ublíží.

Přestože jde o hraný film, Attila Marcel nás vrací do světa Tria z Belleville. Stejný humor, stejná poetika, a zároveň svým způsobem temná atmosféra.

Já jsem hlavně nechtěl, aby Attila Marcel působil jako kreslený film. Naopak jsem se potřeboval odpoutat od grafického aspektu svých předchozích snímků. Navzdory výstřední výpravě a situacím bylo potřeba, aby film působil věrohodně. Svému rukopisu ovšem neuniknete a Attila Marcel má skutečně hodně společného s Triem. Ten film je něco jako moje dítě. Přesto jsem ale přišel na to, čím vším se hraný film liší od animovaného. Objevil jsem kouzlo dialogu, od kterého jsem se odklonil tehdy, když jsem opustil svět komiksu, a ještě jemnější kouzlo hereckého výkonu. Od animované postavičky nikdy nezískáte takový výkon jako od živého herce. Je úžasné, když můžete natáčet hercovy oči a v nich se naráz přímo před vámi cosi objeví! A abych se vrátil ke zmíněné temné atmosféře, mám pocit, že bych nedokázal natočit komedii o nějakém veselém tématu. Už jsem prostě takový.

Od počátku vaší kariéry vás ovlivňuje německý expresionismus, italský filmový realismus a skupina Monty Python. A to samozřejmě nesmíme zapomenout na Cara a Jeuneta…

...kteří také začínali u animovaného filmu! Žil jsem několik let ve Velké Británii. Upřímně řečeno cítím, že mě ovlivňuje hlavně britský humor. Obzvláště ten černý, který na mě působí až ozdravně.

Ve všech vašich filmech najdeme trošku anachronistický posun…

Rád chodím do kina, abych objevoval jiný svět.

Attila Marcel se natáčel zejména ve studiích Brysur- Marne.

V reálných lokacích jsme natáčeli jenom hodiny tance, které probíhaly na Rue du Cygne v pařížské čtvrti Halles, potom venkovní pohled na domy Paulových tet a Madame Proustové, a pak také scény v parku s tím úchvatným stromem v Levallois-Perret. Jinde než ve studiu se nedaly postavit byty Paulových tet a Madame Proustové. Bylo tam příliš mnoho různých prvků. Autor výpravy Carlos Conti odvedl mimořádnou práci.

Ve vašich filmech nikdy nešetříte detaily. Například obrovský klavír v bytě Paulových tet, který připomíná katafalk…

Ten klavír symbolizuje ztrátu Paulova mládí. Je neskutečně ohavný. Vnímal jsem ho jako zvíře, jako cosi zlověstného. Ten klavír je ve filmu hlavním zloduchem! Ten klavír hlavní postavu den co den mučí, stejně jako přístroj, který dostane darem, a který mu má rovnat prsty, a na kterém si podle všeho Schumann zlomil prsteníček. Paul je vystavený každodennímu životu koncertního klavíristy, který je nucen trénovat hru na nástroj osm hodin denně, a co je ještě horší, životu dítěte, které je nuceno hrát na klavír, až se z něj stane technicky dokonalý virtuos, kterému ovšem chybí jakákoli motivace k provozování hudby. Štěstí mu přináší jenom jeho stůl. Když otevře šuplík, rozsvítí se světlo a všechno kolem je hned hřejivější.

Nakonec ve své paměti objeví koncert z dětství a díky němu nalezne impuls k tvorbě.

Ano, najde v sobě nezbytnou šílenou touhu po hudbě.

Hudba hraje ve všech vašich filmech důležitou roli.

Aniž by šlo o muzikál (ve filmu je pouze jedna zpívaná scéna, a to u kolébky), já Attilu Marcela za hudební film považuju. Spolu s Franckem Monbayletem, který je autorem všech klavírních skladeb, jsem se postaral o to, aby každá postava měla svou vlastní melodii, a aby každá skladba (včetně disco melodie) byla na tři doby. Když tančíte na tři doby, tak vzniká houpavý pohyb, je to trochu jako když kolébáte malé dítě nebo když někoho vezmete do náručí. Působí to vřele, skoro mateřsky.

Jak jste už řekl, natočil jste film, ve kterém vzdáváte chválu ukulele.

Rozhodl jsem se použít ve filmu ten nejneskladnější hudební nástroj, klavír, a nejmenší kytaru na světě, ukulele, nádherný, veselý nástroj, do kterého jsem se, stejně jako tisíce lidí po celém světe, zamiloval. Děti by se měly učit hrát na ukulele a ne to, jak nahrávat, sakra!

obrazek
V početných tanečních číslech se také objeví odkazy na muzikály.

Choreografii měla na starosti Dominique Hervieuová, jejíž představení jsem viděl v Edinburghu. V její taneční skupině najdete tanečníky nejrůznějších fyziognomií. Vysoké, tlusté, hubené, a přesně to jsem potřeboval do scény na pláži. Museli mi tam tancovat opravdoví lidé.

V tom návratu do sedmdesátých jet je i pořádný kus nostalgie.

Když vidíte lidi, kteří nás už opustili, vždycky je v tom cosi melancholického. Ale odmítám se na tento přístup dívat jako na nějaké ohlížení zpět. Attila Marcel je naopak film, který je otevřený do budoucnosti.

Povězte nám něco o natáčení.

Odmítl jsem použít storyboard. Nechtěl jsem riskovat, že moje práce zatuhne kvůli tomu, že se vrátím ke kreslení. Takže jsme spolu s kameramanem Antoinem Rochem při natáčení hodně improvizovali a to nám dodalo čerstvý vítr do plachet. Ale nehodlám hovořit o režírování herců. Když je správné obsazení, což v našem případě bylo, castingový režisér Gérard Moulévrier odvedl fantastickou práci, a když se chce, a Hélène Vincentová i Bernadette Lafontová se do našeho dobrodružství vrhly s takovou vervou, jakoby se jednalo o jejich první film, není potřeba dělat vůbec nic. Maximálně jsem jim občas naznačil, kdy přidat a kdy ubrat na hlasitosti, ale opravdu jen minimálně. Působil jsem jako takový zesilovač.

A co střih?

Úplně nový svět. Když točíte animovaný film, čeká na vás ve střižně jen málokdy překvapení. Finální střih už si tam vlastně nesete. U hraného filmu je střih neskutečně kreativní proces. Z natočeného materiálu byste klidně mohl sestříhat i čtyřicet různých filmů. V rukou Simona Jacqueta se z Attily Marcela stal velice něžný film. Například postavy dvou tet působily ve scénáři jako zrůdy, ale on z nich udělal oběti. Už se nemůžu dočkat, až se se Simonem zase potkám ve střižně.

Už plánujete nějaký nový projekt?

Ano, poctu westernu s country tanečníky. Budu natáčet na jihu Francie a vezmu si stejné herce. Ti, co hráli menší role, dostanou role větší a naopak. Při natáčení Attily Marcela mezi námi fungovala neskutečná energie. Tu bych chtěl zachovat.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Sobota 19. 6. 2021 Svátek má Leoš
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz