Cabriolet

Scénář Cabrioletu velmi otevřeně koketuje s motivy červené knihovny - osudové lásce se postaví do cesty zákeřná nemoc, chudému chlapci z čista jasna spadne do klína obrovské jmění, hrdinka trpí traumatickými vzpomínkami na milovaného otce atd. atd., nicméně Marcel Bystroň žádný z těchto motivů nedotahuje do očekávaného happy endu, těsně před koncem každého takového příběhového klišé přichází s jinou než očekávanou pointou. Což je škoda hned nadvakrát. Jednak se tím zbavuje možnosti najít v zajímavém prostředí popelnic, městských skládek a nočních klubů něco nového, neotřelého a mrazivě autentického a jednak tím prozrazuje svůj strach utkat se s kýčem, banalitou a sociálním dramatem čelem, takže v nich při nejlepší vůli nemůže najít nový obsah a rozměr tak, jak se to v poslední době povedlo například Pedru Almodóvarovi (Vše o mé matce) nebo Larsi von Trierovi (Tanec v temnotách). Ani jedno mu ovšem nelze mít příliš za zlé. Prvoplánové příběhy o unesených dětech, slepých ženách a smrtelně nemocných mužích nejsou naší kinematografii vlastní a citové vydírání nás televize Nova zatím naučila teprve sledovat, nikoliv tvořit. Stejně tak nemáme příliš bohatou zkušenost se sociálními dramaty. Po prvorepublikových Tonkách Šibenicích a Batalionech se příběhy se sociálními tématy staly díky znárodněné kinematografii nástrojem ideologického boje, z čehož se povedlo vyklouznout jen málokomu (např. Kadárovi s Klosem a neorealistickým snímkem Tam na konečné). I proto nám společenskou periferii Bystroň popisuje stejně jako Viktor Tauš nedávno v Kanárkovi spíš ostýchavě a nesměle, většinou se nedostává dál než k pouhému vnějšímu zachycení takových prostředí. Přes všechno výše řečené (a svým způsobem právě proto) je ale třeba si i takového pokusu cenit, protože mimoděk odhaluje obrovský příběhový potenciál podobných prostředí a spolu s již zmíněným Kanárkem může tvořit širší podhoubí, na kterém se mohou časem urodit i takové skvosty jako Trainspotting, Do naha! či Billy Elliot, jakými se v posledních letech pyšní Velká Británie.

Cabriolet se natáčel na digitální kameru, byl stříhán a zpracován počítačově a následně překopírován na film 35 mm. Tato technologie je jednak levná, jednak umožňuje úpravy trikového charakteru bez navýšení nákladů. Poskytuje možnost natočení více variant jednotlivých scén, protože se není třeba ohlížet na spotřebu materiálu.

Cabriolet využívá především reálných prostředí a do nich zasazených situací ze scénáře. Celovečerní film Cabriolet vychází z fiktivního příběhu a dokumentuje skutečné prožitky jeho situací. Důraz klade na jejich pravdivost, autentičnost hereckého projevu, výtvarnou jednoduchost, živost - dynamičnost. K tomu tvůrci zvolili tyto výrazové prostředky:

Role obsadili tzv. neherci s talentem vyjádřit situaci, kterou cítí. Dokonce i při výběru minima profesionálních herců se řídili tímto pravidlem. Herci jsou často zvyklí přesvědčivě hrát nepravdu. To tvůrci nechtěli. Hlavní představitelé Pavla Jirásková a Tobiáš Jirous mají velmi silný vnitřní barometr, který sám koriguje pravdivost dialogů, situací a místy i vyznění některých scén. Jsou stavebními kameny celého filmu, je to jejich film, oni jsou vpuštěni do jeho příběhu a oni ho také ovlivňují. Přeobsazení těchto lidí by znamenalo natočení jiného filmu. Režisér s herci zkoušel improvizaci dialogů v prostředích, kde se film odehrává bez pevného scénáře, pouze s načrtnutým příběhem, který jim byl vodítkem k tomu, aby společně postavili tento film.

Kamera a výtvarná stylizace samozřejmě vychází jak obsahově - autentický dokument o prožitcích s příběhem - tak formálně - digitální kamera - z předpokladů filmu. Reálné prostředí včetně rekvizit, vedlejších postav apod. bylo zachycené po většinu filmu kamerou z ruky. Střih je rychlý a dynamický a kopíruje obsahové tempo příběhu. Hudba Ivana Krále a jeho kapely se prolíná s příběhem, jehož hlavní hrdina Tobiáš Jirous u nich bubnuje. Má tedy opět roli autentickou a dramatickou.

Recenzi poskytl měsíčník Cinema