Čert ví proč

V zemi krále Dobromila si přestali vážit poctivé práce, čestnosti a úcty mezi lidmi. Do krajiny se místo toho postupně vkrádá moc pekla, a tak ti, ve kterých zůstal ještě zbytek slušnosti, raději prchají pryč. Trochu popletená bylinkářka Apolena má sen, že krajinu zachrání „spasitel“, který přijede na oslu a vezme si královu dceru Aničku za ženu. Kdo by však věřil bylinkářce, která svými zázračnými lektvary vždy natropí víc škody než užitku? Když je v kraji nejhůř, král v bezmocnosti upíše svoji duši peklu a vládu převezme jeho podlý ministr. Tehdy přichází do království nenápadný, veselý snílek Filip (Š. Kubišta). Když ho Apolena uvidí s oslem, je přesvědčena, že to je ten pravý zázračný zachránce. Nikdo netuší, že je to vlastně princ ze sousedního království.

Historie projektu začala před několika lety, kdy dostal režisér Roman Vávra nabídku ke spolupráci na nové pohádce od tehdejšího hlavního dramaturga dětského vysílání České televize Jury Kavana. Romana Vávru podle jeho slov zlákala v té době především možnost spolupráce s jedním z nejlepších českých scenáristů Milošem Macourkem. Jeho podmínkou však byla úzká spolupráce na scénáři a to, že projekt přeroste rámec komorního televizního žánru a bude určen pro plátna kin. A tak pohádka Čert ví proč začala být budována a produkována jako koprodukční projekt tří veřejnoprávních televizních stanic - české, slovenské a německé.

Iva Janžurová

Patří už tři desítky let k nejvýznamnějším a nejoblíbenějším českým herečkám. Absolvovala pražskou DAMU v roce 1963 a o rok později 1964 se stala členkou Divadla na Vinohradech, kde ztvárnila během svého dlouholetého působení řadu nezapomenutelných postav klasického i moderního repertoáru. 0d roku 1988 je členkou činohry Národního divadle v Praze. Velkou popularitu jí přinesly desítky televizních rolí ve TV filmech a seriálech (Eliška a její rod, Sňatky z rozumu, Nemocnice na kraji města, Arabela atd.).

Iva Janžurová (rozhovor)
Jak byste charakterizovala svoji postavu chůvy?
"V každé pohádce je nějaká postava kouzelné babičky nebo vědmy a v Čert ví proč naplňuje tenhle pohádkový vzorec moje bylinkářka Apolena. Princezna u ní hledá oporu, utíká se k ní pro rady i pohlazení. Ale na rozdíl všech těch kouzelných babiček myslím, že Apolena je trošku popletenější, netrvá si na svojí pravdě, tu a tam ji překvapí i to, že se její vidiny uskutečňují poněkud jinak. Často něco teprve zkouší, a tak se dopouští i omylů. To je pro mě strašně přitažlivé, že je to taková popletená bytost, která nicméně splní onu úlohu důvěryhodných osob v pohádce."

Jaký má vůbec v dnešní době pohádky pro lidi smysl?
"Jaký má pohádka smysl, to všichni víme od dětství, pak to víme jako rodiče a já se to už teď možná dozvím jako skutečná babička, až mi trochu povyroste vnoučátko. Chtěla bych říct, že v dnešní době ty klasické pohádky nahrazují pohádkové příběhy vědeckofantastické, plné umělých vymyšlených bytostí, robotů a počítačů, a já jsem taková bytost - a myslím, že nejsem sama - že mám k těmhle moderním pohádkám mírný odstup. To, co je na pohádkách krásného, je jejich dobrý konec, je na nich krásné to, že ten element zla, který tady zosobňují čerti a ministr, který rozkrádá království, je tam po zásluze potrestáno, což nám, bohužel, někdy v životě chybí. A když už tam lidské postavy nahrazují roboti nebo různé mašinky, to se nás asi zase tak moc nedotýká. Více nás osloví pohádky, kde vystupují lidské bytosti se svými radostmi, zklamáními, bojem za osvobození z něčeho, co je nám nepříjemný."

S Romanem Vávrou jste se setkala už při natáčení povídkového filmu Co chytneš v žitě. Jaký je jako režisér a člověk?
Už při natáčení Co chytneš v žitě na mne působil stylem režiséra, který uvádí herce do příjemného, důvěryhodného stavu, kdy jsem se odvážila zaimprovizovat na už nazkoušeném záběru, to znamená, že mi dovolil, abych byla pořád "živá", abych otrocky neplnila jen to, co se nacvičí a co se třeba zrovna kvůli nějaké překvapivé drobné události, která se v tom záběru stane, nehodí. A to je pro mě velmi důležité a to mi Roman Vávra poskytoval už v tom prvním filmu, takže jsem se těšila na další spolupráci. A zatím mne nezklamal.

Co vám přináší radost při samotném natáčení?
Nevím, jestli moje odpověď bude uspokojivá, protože stále důležitější v tomto smyslu je pro mne něco, co se asi ke stanovisku filmaře příliš nehodí. A to důležitost toho, s jakými lidmi trávím dny a týdny během natáčení. Hodně mi záleží na tom, aby ta skupina byla příjemná a abych se cítila šťastná a nepokládala ten den pouze obětovaný práci, která mě živí. Takže já jsem se tady ocitla ve skupině báječných lidí, nemělo to jedinou chybu, v nikom nebyl žádný problém, všichni se o mne krásně starali, ošetřovali mě, rozmazlovali, nosili mi židle a dávali nad hlavu střídavě slunečníky a deštníky. Byly to báječné dny, které jsem strávila se štábem a kolegy na pohádce Čert ví proč.

Jaké je pro vás setkání s mladými herci, kteří teprve začínají a potřebují pomoc - jako zde Táňa Pauhofová a Štěpán Kubišta?
Ty jsem potkala skutečně poprvé - neznala jsem je ani po lidské stránce, ani jako herce. V tom případě jsem taková neříkám přímo ostražitá, ale čekám, co na mne z nich začne působit. Není to žádný profesorský dohled, spíše snaha, abych jejich"záření", když to řeknu vznešeně, na mne dopadlo a ta naše vyzařování se tak nějak shodla navzájem. Takže já čekám, co přijde od nich, a pak se snažím na to napojit. Myslím si, že jsem vždycky byla plná respektu k mladým lidem, úplně přirozeně, bez jakýchkoli vnitřních závazků. Jednoznačně a přirozeně jsem toužila, abych v nich nevzbudila nějaký odstup někoho, kdo je zkušenej a opravdu dospělej....Víc jsem se setkávala s Táňou a musela jsem ji pochválit i doma před dcerami. Kromě toho, že je talentovaná, příjemná a velmi nekonvenčním způsobem hezká, moje srdce otevřela hned první den.

V poslední době jste hrála pečovatelskou maminku ve Výletu, starostlivou bylinkářku v Čert ví proč a na jevišti Národního divadla chůvu v Romeovi a Julii. Jste a ve skutečnosti takový "ochranitelský" typ nebo to tak vnímají ostatní?
No, nevím. Asi k tomu patří určitá moje nátura, která ty ostatní vede, že mi dávají takového úkoly. Jinak si myslím, že přicházím do věku i do té rodinné pozice babičky, že to z toho přirozeně vyplývá.

Tatiana Pauhofová

Pochází z Bratislavy. Absolvovala gymnázium a od roku 2001 studuje obor herectví na VŠMU. Pracuje v dabingu, reklamě, divadle, natočila několik televizních seriálů a inscenací, ve filmu debutovala snímkem Kruté radosti (premiéra ČR 2003). V současné době má roli ve filmu Jánošík, hrála v koprodukčním snímku Pokrevní vztahy.

Tatiana Pauhofová (rozhovor)
V případě filmu Čert ví proč se v kinech objeví divácky velmi vděčný žánr. V čem je podle vás pohádka Čert ví proč jiná?
Je to pohádka poněkud netradiční a hlavně - má ty nejbáječnější čerty.

Děvčata v dětském věku se dělí většinou na dvě kategorie - panenkovskou, která spíše sní o princeznách a klukovskou, v níž dívky rády zapomínají na nažehlené sukně a více je baví dobrodružné hry nebo hra s míčem. Do jaké kategorie jste patřila v dětských letech vy?
Já jsem byla takový čarodějnický typ. Všude jsem běhala s koštětem, strašila jsem lidi a lezla po stromech, odkud jsem se pokoušela létat. Stále jsem měla rozbitá kolena, takže princeznu jsem nemohla určitě nikomu ani zdaleka připomínat.

Vaší nejbližší kolegyní byla jedna z nejvýraznějších a nejzkušenějších českých hereček, Iva Janžurová. Jak se vám spolupracovalo?
Bylo to nejlepší, jaké to mohlo být. Paní Iva je úžasný člověk a výborná herečka. Nejenže mi pomáhala po herecké stránce, ale také se s ní dalo skvěle povídat.

Ve filmu se objeví řada zahraničních herců, ale vy jediná jste svou roli namluvila sama v češtině. Jak jste to zvládla?
V průběhu natáčení se neustále mluvilo o tom, že budu předabovaná nějakou českou herečkou, ale po skončení natáčení se režisér přece jen rozhodl dát mi možnost, abych zkusila Aničku namluvit sama. Začala jsem chodit na hodiny češtiny k paní Rychlíkové. Strávila jsem pak desítky hodin ve studiu při natáčení postsynchronů a díky neuvěřitelné trpělivosti Romana Vávry, který se mnou procházel každou větu snad tisíckrát, se nám to podařilo zvládnout. Jak to dopadlo, to musí posoudit divák, protože já jsem v určitém okamžiku už prostě přestala vnímat rozdíl mezi svým slovenským přízvukem a správnou češtinou.

Kromě pohádky Čert ví proč vás můžeme vidět i v dalším koprodukčním filmu Kruté radosti. Co vás čeká dále?
Dokončila jsem práci americko-slovenském koprodukčním filmu Pokrevní vztahy a mám roli i ve slovenském filmu Jánošík. Co bude dál, uvidíme!

V Krutých radostech jste se setkala se slovenským kolegou Csongorem Kassaiem, s nímž shodou okolností hrajete také ve filmu Čert ví proč...
Csongor je ten nejzábavnější člověk, kterého znám. S ním se nikdo nikdy nenudí, dokáže každého rozesmát. A přitom je to vynikající herec.
Jak se vám líbil jako Lucifer?
Je zajímavé, že přitom jaký je přátelský a zábavný, dokáže vzbudit dokonalou hrůzu. Když jsem ho poprvé viděla v kostýmu Lucifera, s umělými zuby a prodlouženýma ušima, tak jsem se tak strašně lekla!

Jako princezna jste se musela naučit jezdit na koni. Měla jste předtím alespoň maličkou zkušenost?
Nikdy předtím jsem pořádně na koni neseděla. Před natáčením pohádky jsem absolvovala kurs, ale nejvíc jsem naučila při natáčení. Majitelka koně Bronka, Johanka - to byla perfektní ženská, která nejen mě, ale i ostatní učila jezdit. Díky tomu jsem mohla v přestávkách vzít koně a jet se projet. Bylo to fantastické odreagování.

Scény na koni jste točila sama, ale na další jste měla kaskadérku...
Já bych točila i ty ostatní, ale všichni se o mě strašně báli a nedovolili mi to. Je to pochopitelné, ale já jsem - jak jsem říkala - spíš ten klukovský typ - tak bych se vrhala do těchto scén klidně sama - ale možná, že by to bylo poprvé a naposled.

Bylinářka Apolena Trochu ztřeštěná bylinkářka žijící léta v chalupě na samotě uprostřed květinové zahrady a přírody kolem. Má v sobě tajemství. Díky květinám a bylinám je obdařena zvláštní schopností měnit neurvalce a hulváty v citlivé, ale poněkud přitroublé dobráky. Navíc je tak trochu vědma, která předpoví příchod "spasitele" hroutícího se království. O své vizi nemá pochyby. V celém království je vlastně jediná, kdo jaksi mimoděk svou sveřepou náturou vzdoruje peklu, které se pomalu v kraji zabydluje. Zahrada totiž oblbuje i prosté čerty, kteří nedokáží odolat opojnému vábení květin. To samozřejmě leze na nervy Luciferovi, ale Apolena je do jisté chvíle neúplatná... Nejbližší vztah má s Aničkou, jak se ukáže královou dcerou, jež se k ní často uchyluje. Cítíme, že Apolenin vztah k ní je až mateřský. Král byl totiž v minulosti její milý a v Aničce nejspíše spatřuje vazbu na kdysi milovanou bytost. Apolena navzdory svému věku působí mladistvě, jako by se kolem a hlavně v ní zastavil čas. Má v sobě komiku, ale s nádechem občasné melancholické nostalgie. Je veskrze kladná, ale nikoliv moralistní. Má své chyby, ale o to je nám bližší.

Princezna Anička
Dívka na přelomu dětství a dospělosti. Spontánní a živá, ale ne naivní. Vzbuzuje v nás sympatie, možná až nostalgii po našem mládí. U dětí snad i autoritu a rodící se touhu po lásce v harmonickém světě. Uvědomuje si, že s královstvím je něco v nepořádku, ale doposud s tím nemohla nic dělat. Její otec byl dlouho na cestách, matka pravděpodobně v minulosti zemřela. Po návratu královského otce, doufá, že se vše v dobré obrátí. Zkáza je však již neodvratná. Ani bojovník otcova typu, zdá se, nemůže situaci vyřešit. Anička mu zazlívá, že nechce chápat, co si cvrdlikají i vrabci na střeše. V tomto smyslu se dá říci, že přes svoje mládí a svým způsobem naivní pohled na svět, je moudřejší, než on. I proto se nadále uchyluje k Apoleně, v níž moudrost, byť trochu potřeštěnou, nachází. Pro život Aničky se klíčovou událostí stává setkání s Filipem, nepochybně imponující a na svůj věk vyzrálou bytostí. To, že se mladík shoduje s vizí Apolenina zachránce, vnímá Anička až v druhém plánu. Zkrátka Filipa miluje. O to víc prožívá, když Filip náhle mizí. Znamená to dokonce rozkol s jejím otcem, kterého ze ztráty svého milého viní. Anička, jak bylo naznačeno, ztělesňuje sen většiny z nás po nakažlivě mladém a poctivém přístupu k životu.

Filip Klíčová postava. Mladík, něco přes dvacet. V našem příběhu i království se ocitá jako záhadná bytost s nejasnou minulostí. Připlouvá po řece ve zbědovaném stavu. Téměř přesně odpovídá popisu tajemného zachránce z Apolenina snu. Dokonce se netají, že ho skutečně čeká náročný úkol. Až mnohem později se dozvídáme, že je synem krále vzdálené země, která již zkáze podlehla. Zlo se však šíří rychleji než mor a on hledá způsob jak zachránit otce, který se stal objetí rozmaru bezcitného Lucifera. Filipovi však do cesty přichází Anička, která žije v zemi, jejíž situace mu nápadně připomíná počátek zkázy jeho domova. Vlastně kvůli ní se pouští do boje se zlem i za spasení její země. Ona však jeho pohnutky a činy příliš nechápe. Podstatné je přeci to, že se milují! On však už ví, že se zlem se nedá bojovat jen láskou, ale i lstí a případným nasazením vlastního života. Až v závěru se ukazuje, že nebyl očekávaným spasitelem, který se zpožděním do příběhu přichází, ale "jen" člověkem se správnou vervou a vlastnostmi. Filipova postava ztělesňuje naší touhu po odvaze a chrabrosti a navzdory jeho mládí i rozvaze a chytrosti. V neposlední řadě je typem sympatického a vtipného milovníka.

Král Dobromil Typ stárnoucího bojovníka, co v bitvách za čest a spravedlnost strávil notný kus života. Realita všedních dnů mu však jaksi uniká. Dceru Aničku sice miluje, ale beze zbytku ji pochopit nedokáže. Její svět je totiž plný lásky a křehkosti a ta se na bojištích vyskytuje zřídka. Těžko si připouští svůj podíl na stavu země , o kterou měl pečovat nejen s mečem v ruce. Ve chvíli, kdy mu dochází, že pekelné peníze, za něž svým způsobem hrdinsky mění svoji duši, jeho zemi nezachrání, je pozdě. Na této šachovnici už není tím, kdo je na tahu. Je jím buď bezskrurpulózní zlo v podání jeho spolupracovníků podřízených Luciferovi, nebo nezištnost, a obětavost o více než generaci mladšího Filipa. Nadějí mu zůstávají jenom narůstající náklonnost a pochopení dcery Aničky a znovunalezená dávná láska Apolena. Král reprezentuje stárnoucí generaci, která dlouho nechápe, že svět je už jinde. Má však svoji noblesu a patos, takže vzbuzuje pochopení a vlastně i naše sympatie. Jeho osud nám proto není lhostejný.

<>Obrázek nenalezen<> Lucifer Sofistikované a elegantní zlo. Jeho úkolem je pokoušet to špatné v nás. Jeho slabostí, ale i triumfem je sbírka králů všech možných zemí, kteří mu bezduše slouží. Platí tak svým naprostým ponížením za pýchu a rozmařilost nás lidí. Jestli Lucifera něco dokáže rozházet, pak jedině Apolenina zahrada, která mu z čertů dělá přitroublé hlupáky a její neústupnost a nepodplatitelnost. Vůbec nechápe pojmy jako čest, obětavost a láska. Proto tak fatálně podcení Filipa, který zmíněné vlastnosti reprezentuje. To se mu stane osudným. Ovšemže jenom v našem příběhu. A on to ví. Ač je Lucifer esencí zla, nepostrádá vtip a šarm. Vnáší do příběhu lehkost a komiku společně i se svým peklem.

Roman Vávra
Absolvoval VŠE a katedru dokumentu na pražské FAMU. Už na fakultě na sebe upozornil portrétem svérázného hrobníka Bylo nebylo a dokumentem Bojovníci, věnovaným partě plebejských "sekáčů", potírajících plevel bolševník. Roman Vávra se věnuje hrané i dokumentární režii, na projektech se podílí i scenáristicky. Zároveň pracuje jako divadelní režisér. Od roku 1992 spolupracuje s Českou televizí. Roman Vávra je několikanásobným držitelem Ceny českého literárního fondu, Ceny Pavla Juráčka, dvou Maximů za nejlepší studentský film. Jeho celovečerní debut Co chytneš v žitě byl oceněn na řadě zahraničních festivalů, byl nominaván na 5 Českých lvů, Iva Janžurová získala za roli nevěsty Jindřišky z tohoto filmu Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon. V roce 2000 se podílel jako jeden ze tří režisérů na celovečerním dokumentu Bitva o život, který byl oceněn výroční cenou profesní filmové asociace FITES a získal zvláštní ocenění na přehlídce českých filmů Finále Plzeň a byl prvním dokumentem po revoluci uvedeným do běžné kinodistribuce.

Roman Vávra (rozhovor)
Jaké byly vaše motivy pro přijetí nabízené režie pohádky Čert ví proč?
Po prvním přečtení konceptu scénáře se zdála daleko zajímavější než scénář samotný, který moc nekonvenoval mému naturelu, možnost spolupráce s Milošem Macourkem. Od prvního setkání jsme si ohromně padli do noty. Téměř rok jsme se pak scházeli nejen k práci nad scénářem, ale pro mne to byl nádherný rok poznávání a sbližování. S odstupem času mohu říct, že jednou z největších deviz tohoto projektu pro mě osobně byl právě kontakt s Milošem Macourkem.

Jak si rozuměl mladý a v pohádkovém žánru neprověřený režisér s člověkem, který se v tomto oboru stal skoro ikonou?
Rozuměli jsme si kupodivu skvěle. Jak už jsem řekl, hlavně v lidské rovině. Co se práce na pohádce týče, já jsem se od začátku pokoušel pracovat s jinou poetikou, než na jakou jsou lidi u Miloše Macourka zvyklí. Hned na začátku jsem mu řekl, že bych se chtěl zbavit rekvizit jako jsou kouzelné kabáty, prsteny atd, které se vyskytovaly v jeho předchozích projektech a byly dokonce jejich poznávací značkou. Já ale nemůžu pokračovat v poetice, kterou s Vorlíčkem vytvořili. Ve své drzosti jsem mu dokonce řekl, aby zkusil zapomenout na Macourka! Což byl samozřejmě nesmysl, ale myslím, že na něj docela rád přistoupil. Snažil jsem se mu totiž vysvětlit, že přivedl na svět žánr, ke kterému já už nemám co dodat. To, že je jakousi ikonou, jak říkáte, jsem si zpočátku sice uvědomoval, ale bavit se s ním o tom nemělo smysl, protože na to kašlal. Slyšel ale na to, že některé postupy už mohou působit formálně a já to chci vzít z jiné strany. To se mu zalíbilo. Byl to strašně skromný a přístupný člověk a dodnes se divím, že mě hned od počátku přijal jako partnera.

Jen s Macourkem jste pracovali na látce téměř rok, projekt pak zdržela řada dalších vnějších vlivů. Jaká pro vás byla tahle doba dlouhého čekání?
Pro mě bylo strašně důležité, že se paradoxně na poslední chvíli podařilo dát dohromady tým skvělých lidí, kteří se mi stali oporou a partnery. Já už jsem v jisté době přestával mít na ten projekt sílu. Neustále se totiž odkládal. Z hlavního producenta a zadavatele, České televize, se vyklubal celkem nevyzpytatelný garant. Když se konečně začalo po třech letech nejistoty točit, měl jsem pocit, jako bych byl u cíle a přitom to celé vlastně začalo. Prvních 14 dní jsem prožíval v jakési agónii. Definitivní pokyn ke startu jsme dostali poměrně krátce před první klapkou, hektické přípravy - přeobsazování jak herců, tak štábu, změny lokací, kostýmy, masky, doladění scénáře...mě tak vysálo, že jsem se k začátku natáčení sotva doplazil. Uklidnil jsem se a celkem srovnal, když jsem viděl, že všechno klape a začal jsem si to chvilkama téměř užívat. Pro mě bylo navíc stresující, že o projektu od začátku každý v mém okolí věděl. Televize totiž třeba ve zprávách halasně oznámila, že budu točit pohádku, ale vzápětí, už potichu, šel projekt k ledu. Z otázek typu, jestli už máme natočeno, časem dostanete kopřivku. Teď můžu konečně říkat, že už to máme za sebou. Proto obdivuju třeba Miloše Formana, který několik let připravuje film, pak se nepohodne s producenty a natáčení stopne. Pak musí do omrzení vysvětlovat, že nic točit nebude. Před každým, kdo tohle dokáže, se skláním v hluboké úctě.

Proč jste tedy také neodešel?
Asi jsem srab. Kdybych se ale chtěl vidět v pozitivnějším světle, rozdělané věci rád, někdy až umanutě, dotahuju. Byla navíc vyčerpána spousta energie mých spolupracovníků. Pak ten Miloš Macourek a následně Ondrej Šulaj, který se ujal práce na scénáři. Navíc myslím, že pro všechny to byla velká škola nejen v profesi, ale i v mezilidských vztazích. Byla to bitva, dlouho rozorané bojiště, ale stálo to za to. Odnesl jsem si nejen zkušenost první práce s velkým týmem lidí, velkým rozpočtem, s hvězdným obsazením, ale i to úžasné poznání, že kdyby vás nepodrželo okolí, zkolabujete vy i ten projekt. Velkou oporou byl pro mě například kameraman Ramūnas Greičius, který naprosto zvládl poetiku, jazyk, na place mi byl partnerem, který mě dokázal i korigovat z dramaturgické pozice. A to beru jen toho nejbližšího spolupracovníka.

S Milošem Macourkem jste vypracovali pouze, jak říkáte, širší verzi námětu. Ke scénáři jste přizvali Ondreje Šulaje...
Toho jsem taky pěkně vyřídil. S Ondrejen Šulajem vzniklo asi jedenáct verzí scénáře. Vybrali jsme si ho s tím, že dokáže nakopnout naší poetiku trochu "východněji", dostane tam víc slovenského temperamentu. Je to poctivý scenárista, člověk detailu. Scénář vznikal v permanentní nejistotě, zda se projekt bude vůbec realizovat, proto Ondreje obdivuji, že do toho byl ochoten za těchto podmínek vůbec vstoupit.

Pohádka má u nás letitou tradici, téměř klasické konkurenty a publikum je na ni možná náročnější než jakýkoliv jiný druh filmu. S jakými představami jste k tomu přistupoval?
Na jednu stranu jsem musel myslet na děti, které by se měly bavit a film by měly chápat, ale zároveň jsem chtěl vyprávět něco, co by zajímalo i mě. Navíc ať dělám cokoliv, tak se pokouším vcítit do pocitu dítěte ve mně. Chtě nechtě jsem profesně degenerovaný a nejsem tudíž soudný, věci, které ve filmu vznikají, neumím zcela objektivně hodnotit. Proto se snažím vybavit si sám sebe v dětských letech, co bych tomu říkal. Rovnou mi bylo jasné, že pseudopohádku v kašírovaných kulisách dělat nechci. Vždycky jsem chtěl, aby pohnutky postav byly skutečné a aby mě jako dítě dospělí nepodceňovali. Česká kinematografie měla vždycky silný potenciál nápadů, ale ne v práci s triky, v technice tak, jak ji zvládají na západě. Proto jsem rovnou řekl, že když triky, tak aby působily přirozeně, účelně, abychom nezneužívali počítače, když na to nemáme potenciál, ani peníze. Chtěl jsem hodně exteriérů, přírodu, přirozené herecké výkony. Jednoduše řečeno, abych se před dětmi nepitvořil, abych s nimi jednal jako s partnerem a abych se na tu pohádku jako dospělý divák rád podíval. Snažil jsem se v sobě držet svůj dětský sen, ale zároveň se dětem nepodbízet.

Pohádka je u nás též tak trochu posvátný žánr...
Je zvláštní, že když člověk natočí pohádku, najednou po něm všichni chtějí srovnání. Když točíte jiný žánr, málokdo se vás zeptá: a bude to jako Lynch? nebo jako Menzel? Uvědomuji si, že pohádkou člověk vstupuje chtě nechtě do komerčního světa. A já, přiznám se, našlapuju tím pádem s jakýmsi druhem ostychu. Tak a maj mě - říkám si. Na druhou stranu je pohádka národem, i mnou - zvláště o Vánocích - milována a mnohdy je považována za jakýsi národní klenot. Člověk nakonec neví, jestli dělá pokleslý žánr nebo "přispívá do národní pokladnice". Ale to za mě nejspíš vyřeší divák.

K nepsaným pravidlům pohádky také patří půvabná ústřední dvojice. Jak jste hledal její představitele?
Dělali jsme poměrně obsáhlé konkursy a musím říct, že mezi mladými adeptkami herectví je celkem nabito. Ve finále jsem měl na roli Aničky dokonce tři dobré představitelky, ale Táňa mě fascinovala svou křehkostí a navíc se přesně strefila do věku, protože jsem chtěl, aby působila dívčím dojmem, ale zároveň byla na prahu dospělosti. Myslím, že jsem narazil na velký talent, který obstál i ve srovnání s takovými profíky jako je Iva Janžurová nebo Josef Somr. Myslím, že už teď má zvládnuté řemeslo a doufám, že si uchová do budoucna svou křehkost, skromnost a poctivost. U kluků byla situace jiná. Netvrdím, že bych nenarazil na talentované herce, ale většinou byli mimo mou představu typu pro tuto roli. Byl jsem z toho celkem neklidnej, protože natáčení se blížilo a my neměli hlavního představitele.V zoufalství jsem ke konci hledal i na ulici. Třeba jednoho automechanika jsme týden mučili, jestli z něj něco nevypadne. Bohužel nevypadlo. Byl to jen typ. Štěpána Kubištu jsem náhodou viděl v publiku divadla Na zábradlí, kde se mi zalíbil jeho úsměv. Ukázalo se, že kamera ho má ráda a jako typ se blížil mým ideálním představám. Stále jsem si ho však držel jaksi v zásobě. Měl jsem přece jen strach z neherce v takhle velkém projektu.Mezi herci se ale můj princ neobjevil. Ze začátku natáčení jsem toho moc nenaspal. Nebyl jsem si jist, zda ho jeho dar přirozenosti neopustí během toho cirkusu, kterým natáčení bezesporu je a jestli nezkolabuje tváří v tvář všem těm hvězdám. Jenže on neměl problém, v roli obletované hvězdy se rychle zabydlel a já se postupně. zklidnil, Když mi zavolala střihačka Tonička Janková, že navzdory jejím předchozím pochybnostem se jí Štepán moc líbí, zbývalo to jen natočit.