Cesta ven

Jeho Cesta ven je příběhem mladé romské ženy, která bojuje o obyčejně šťastný život. Naráží však na předsudky většinové společnosti a na mnohé další překážky, které jí zabraňují obstát v dnešním světě, v němž díky globalizaci a finanční krizi zmizela zejména pro Romy jak vyhlídka na práci, tak na důstojné bydlení. Kde hledat pomoc? Úřady nastavily ve jménu úspor pravidla vylučování ze systému sociálních podpor. Romská soudržnost také naší hrdince nepomůže, jelikož přestala existovat: všichni tonou v dluzích, vydáni na pospas lichvářům a exekutorům. Každý hledá cestu, jak přežije on sám. Ani rodina naší hrdince nemůže pomoci: otec nemá již deset let práci, finanční potíže jej přivedly do ghetta a matka zemřela již dávno. Cesta ven se natáčela výhradně v reálném prostředí a do hlavních rolí byli obsazeni neherci. Pro českou kinematografii tak byla přítomnost snímku Cesta ven v Cannes úspěchem, na který se čekalo 16 let. Naposledy byl v roce 1998 do programu festivalu v Cannes zařazen celovečerní hraný film Postel Oskara Reifa v sekci Semaine de la Critique. Film Cesta ven, která má nejvíce (šest) nominací na Ceny české filmové kritiky 2014, se stal vítězným filmem Mezinárodního filmového festivalu Art Film Fest 2014, na němž získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon i představitelka filmové Žanety Klaudie Dudová. Stejnou cenu získala Dudová i o půl roku později ve francouzském Essonne na Festivalu evropských filmů. Klaudia Dudová nedávno s režisérem a scenáristou Petrem Václavem dokončila natáčení dalšího filmu s názvem Nikdy nejsme sami s Karlem Rodenem, Lenkou Vlasákovou a Miroslavem Hanušem v hlavních rolích. Film vzniká v produkci společnosti Mimesis Film a v koprodukci s Českou televizí. Premiéra filmu je naplánována na podzim příštího roku.

Cesta ven je příběhem mladé romské ženy, která bojuje o obyčejně šťastný život. Naráží však na předsudky většinové společnosti a na mnohé další překážky, které jí zabraňují obstát v dnešním světě, v němž díky globalizaci a finanční krizi zmizela zejména pro Romy jak vyhlídka na práci, tak na důstojné bydlení. Hrdinka filmu bojuje s materiálními problémy, s pocitem opovržení, ale také s vlastní determinací. Kde hledat pomoc? Úřady nastavily ve jménu úspor pravidla vylučování ze systému sociálních podpor. Romská soudržnost také naší hrdince nepomůže, jelikož přestala existovat: všichni tonou v dluzích, vydáni na pospas lichvářům a exekutorům. Každý hledá cestu jak přežije on sám. Ani rodina naší hrdince nemůže pomoci: otec nemá již deset let práci, finanční potíže jej přivedly do ghetta a matka zemřela již dávno.

Myšlenka na tento film se poprvé objevila počátkem ledna 2012 a samotné natáčení probíhalo v únoru a březnu 2013. Petr Václav našel předobraz příběhu Žanety a Davida na návštěvě u svých přátel. A pak jej doplňoval o životní reálie dalších lidí, se kterými se potkával.

Česká televize i francouzský koproducent Cinéma Defacto se pro spolupráci s produkční společností moloko film rozhodli už ve fázi námětu, Fond kinematografie projekt podpořil i přes to, že v roce 2012 musel operovat s minimem prostředků. Cesta ven se natáčela výhradně v reálném prostředí převážně na Ostravsku při velmi nízkých teplotách a na velmi obtížných lokacích.

Herecké castingy začaly v srpnu 2012 a probíhaly vlastně nepřetržitě až do začátku natáčení. Režisér obsazoval drobné role ještě při natáčení přímo v lokacích, kde se natáčelo: v romských ghettech ale také v továrnách a na úřadech. Od samého počátku projektu tvůrci počítali s tím, že do hlavních rolí budou obsazeni neherci, protože autenticita příběhu byla jedním z hlavních cílů tohoto filmu, jehož vypovídací hodnota je nezpochybnitelná. Režisér poskytoval nehercům prostor zůstat sami sebou, měli možnost obeznámit se s konkrétní situací, do které se museli vžít a sami jí prostřednictvím svého charakteru a mentality dodat věrohodnost a nepředvídatelnost. Záměrně je nevedl k tomu, aby se učili nazpaměť své repliky, nýbrž aby přirozeně reagovali v konkrétních okamžicích.

Klaudia Dudová
Padla režiséru Václavovi do oka na romské zábavě. Herecké ambice původně neměla. Pracovala jako pokladní v obchodě se smíšeným zbožím. Momentálně je na mateřské dovolené s prvorozenou dcerou.

David Ištok
Byl jedním z prvních, kteří pomáhali při scénáristických obhlídkách. A byl jedním z posledních, kdo nakonec dostal roli ve filmu, jelikož volba dvou hlavních představitelů byla uzavřena až po dlouhém a rozsáhlém castingu. V současné době pracuje jako romský asistent prevence kriminality.

Mária Ferencová-Zajacová
S herectvím měla již zkušenost: zahrála si v bollywoodském filmu Rockstar a v několika reklamách a epizodních rolích. Přišla na pražský casting, na němž byla angažována jako asistentka castingu. Postupem času ji režisér obsadil do role Andrey. Má syna, po dlouhá leta pracovala jako číšnice a nyní dálkově studuje Střední školu sociálně-právní se zaměřením na etnikum.

Milan Cifra
Na filmovém plátně se poprvé objevil v titulní roli dramatu Petra Václava Marian o chlapci z dětského výchovného ústavu. Po této zkušenosti si tentokrát natáčení Cesty ven podle svých slov užíval. I on byl přítomen již u zrodu scénáře. Je mu 38 let, je trojnásobným otcem, žije nedaleko hranic a do práce dojíždí do Německa.

Petr Václav (rozhovor)
Jaké byly počátky filmu Cesta ven?

Když jsem bydlel v Římě, donesly se ke mně informace o protiromských demonstracích ve Šluknově a Varnsdorfu, o zadlužení, které se stalo v Čechách strašným fenoménem a které vedlo k vytěsňování čím dál tím většího počtu lidí, a zejména Romů, do stále horšího bydlení a tak zvaných vyloučených lokalit. Tyto zprostředkované informace mne zasáhly a kladl jsem si otázku, jak se asi žije v takové atmosféře lidem a kamarádům, se kterými jsem si byl blízko v druhé polovině 90. let při natáčení mého debutu Marian. V Itálii jsem byl nicméně velmi daleko této realitě a neměl pro ni místo a čas. Psal se rok 2010, pracoval jsem na scénáři, který se odehrává v Itálii osmnáctého století. Přesto mne ale tato informace zasáhla a vracela se. V euforii roku 1989 by mne nebylo bývalo ani ve snu napadlo, že se osud Romů nezlepší, ale naopak bude ještě horší než za komunismu. Když jsem na konci roku 2011 mluvil s producenty Janem Macolou a Milošem Lochmanem o tom, že by se mnou chtěli natočit nějaký film, zmínil jsem se jim o tomto tématu. Sešli jsme se tedy na začátku roku 2012 na filmovém festivalu v Berlíně. Tam jsem nastoupil do jejich auta a o dvě stě sedmdesát kilometrů dále jsem zaklepal na dveře mých bývalých herců, a vedl rešerše k tématu. Moje obhlídky začaly, myslím, 16. února a na konci dubna byl scénář na světě.

Zkusil byste zavzpomínat na castingy? Kde všude jste byli, jak dlouho trvaly? Podle čeho jste se rozhodoval?

Byli jsme úplně všude. Od Aše až po Karvinou a Břeclav. Pochopit téma nebylo zase tak těžké, ve chvíli, kdy jsem se do něj ponořil a žil s lidmi, o kterých jsem chtěl psát. Já jsem vlastně od roku 1999 nesledoval neustále se zhoršující situaci Romů, byl jsem soustředěn na jiná témata. A v Čechách jsem pak téměř deset let nebyl, nečetl český tisk, nezajímal se o to, co se tu dělo. Když jsem v roce 2012 začal pracovat na Cestě ven, žasnul jsem, k jakým posunům došlo, jak se změnila zejména situace na poli pracovních příležitostí, bydlení a zadluženosti chudého obyvatelstva. A rasismu. Z kluků, které jsem znal, teď byli otcové rodin. Znát lidi dlouho a sledovat jejich vývoj dává věcem reliéf. Když byl scénář hotový v první verzi, pustili jsme se s producenty do intenzívního castingu. Ten trval více než 6 měsíců, protáhl se a prodražil. Najezdili jsme po Čechách přes 25 000 kilometrů, viděl jsem více než 3 000 lidí a s každým trochu mluvil. Téměř každý mi něco řekl, odkryl něco ze svých pocitů nebo konkrétní sociální situace. Tímto cestováním jsme zároveň provedli dokonalé obhlídky lokací. Mnohé, co jsem na castingu zažil, jsem dále vtěloval do scénáře a různě vstřebával s nadějí, že se mi podaří do filmu ještě nějak zahrnout.

Jistě není náhoda, že Vaše filmografie obsahuje po uznávaném Marianovi už druhý snímek o Romech - čím to?

Mě vždy zajímali odlišní lidé, jiné zvyky, odlišné chápání světa a vzdálené krajiny. V té děsné nudě komunismu, kdy jsem byl v zemi, kde jsem se narodil, zavřený jak v kriminále, byli Romové jediní odlišní lidé, jediná dosažitelná exotika. Jejich osud přinášel otázky, setkávání s nimi bylo dobrodružstvím a velkým ponaučením o životě.

Jaké reakce očekáváš v Česku a jaké u mezinárodního publika?

V Čechách bude zhruba trojí reakce. Zaprvé tu bude reakce publika, které toto téma bude zajímat, neboť bude citlivé k tomuto společensky důležitému tématu, a které se zajímá o kinematografii. Pak tu samozřejmě bude velké množství vlastenců, kterým bude film vadit už jen svým tématem, nikdy jej neuvidí, ale budou nám nadávat, že jsme ho natočili za peníze daňových poplatníků. Film bude především důležitý pro Romy, jelikož téměř nejsou ve filmu a v médiích zobrazováni z blízka a s vážností. Každý národ a každé etnikum má potřebu si vyprávět vlastní příběhy, dnes díky kinematografii, o což jsou Romové víceméně ochuzeni. V tom, jak jsou v Česku většinou zobrazováni, se nemohou rozpoznat. V neposlední řadě je pro každého filmaře nesmírně důležité přijetí filmovou a mediální obcí, národní a mezinárodní, jelikož ta rozhoduje o tom, zda dostanete další příležitost.

Proč název “Cesta ven"?

Protagonisté filmu hledají cestu ven z chudoby, nenávisti okolní společnosti a z předurčenosti vlastní existence.