Czech Made Man

Příběh sleduje jednu nečítankovou kariéru. Od otloukánka z chudé rodiny alkoholika, ke králi internetových domén. Nemožné je možné, padají normy, konvence, pravidla. Už jako kluk pochopí, že spolehnout se musí jedině sám na sebe. "Totáčem" 80. let kličkuje nepříliš vzorově a přelomový listopad prožije rovněž nezvykle - mezi blázny v léčebně. Po revoluci už to jede, ba letí. Nahoru, ale i dolů. Do Německa a zpátky. Na Pankrác a zpátky. Do Číny a zpátky. Vše je tak snadné, až je to k smíchu (ale i tzv. "vo hubu"). Může za ten rozlet chytrost nebo vychytralost? Z netušených a nekonečných možností internetu vyroste ve finále virtuální blahobyt. Hrdina má všechno, dokonce plánuje hodně netradiční rodinu... Vypadá to na happyend, ten se ovšem stylově zvrtne.

Tomáš Řehořek se podílel na vzniku snímku Piko. A teď natočil film s názvem Czech made man? Režisér sám říká, že ho zaujal především námět a žánr. "Pohybuje se na pomezí černé komedie a zároveň dramatu. Je o žižkovském zlodějíčku, který se složitou, strastiplnou i komickou cestou vypracoval na multimilionáře. Nabyté bohatství mu ale nepřinese takovou spokojenost, jakou si na začátku představoval.

Nápad natočit film Czech made man vznikl podle výpovědi jednoho byznysmana. Producentská společnost NOGUP agency s.r.o nejprve pořídila kamerový záznam téměř dvouhodinové zpovědi. Pro film pak vyprávění zpracovali spisovatel Milan Bukovecký a debutující scénáristé Jiří Hubáček a Oto Klempíř. Ten je známý především z působení v hudební skupině J.A.R.

Podstata je pořád stejná: začínáte se scénářem a přemýšlíte o tom, jak byste si ho asi představovali, ale teprve když máte k dispozici herce, výtvarníka, kameramana - teprve pak vše doopravdy ožije, teprve jejich zásluhou to vypadá úžasně.

"Všechny především zaujal námět a následně scénář," vysvětluje producent Jiří Jurtin. "Je hrozně působivý. A Oto a Jiří s námi dokonale spolupracovali, a přitom - a to na nich obdivuji - zůstali věrní původní vizi. Pokud nějaký vtip nefunguje, tak vymyslí něco jiného - jen tak, na místě, během natáčení, dokáží vymyslet nějaký nový, vtipný dialog. A s tím jim samozřejmě pomáhal i náš dramaturg František Fiala“. Já jako producent“ ..popisuje Jurtin… " jsme měl před sebou vizi celého filmu a snažil jsme se zajistit, aby výsledek byl takový, jaký jsme si představovali. Mnohokrát ale bylo potřeba dialogy upravit a pak se z nás všech stávali scenáristé. Dívat se na celou realizaci filmu byl skvělý zážitek - svým způsobem to pro nás bylo něco jako filmová škola."

Budař hraje muže jménem Jakub Vrána, který je připravený udělat cokoliv, aby se z pozice dětského otloukánka, kterého jeho stále podnapilý otec mlátí za každou drobnost a jeho životem unavená matka se ho nezastane, vypracoval k bohatství a moci. …

"Když jsem scénář četl, byl Jan Budař prvním, koho jsem si v té roli představil," říká Jirka Jurtin.

"Když jsem dostal scénář a přečetl si ho, bylo mi jasné, že Vrána je to člověk, který se odváží prakticky všeho, jen aby si splnil svůj sen být nejbohatším člověkem na zeměkouli. Dost možná se mu to i podaří, jen je otázka, jestli při tom ještě bude umět zažívat štěstí.    Mě ta role učila a stále učí přijímat mé vlastní stíny. Je to taková exkurze do míst, kam se člověk bojí i jen pohlédnout, protože má strach, že tam uvidí něco, co nebude schopen přijmout. Jsou to ty chvíle děsu, kdy v pět hodin ráno člověk nemůže spát a má pocit, že všechno je úplně zbytečný. A po setkání s Řehořkem jsem se na tomhle filmu rozhodně chtěl podílet. Měl by to být film, který všechny překvapí a v dobrém slova smyslu i ohromí. Bude to zcela originální a naprosto neuvěřitelná jízda. Jízda, která bude překvapovat, bavit a někoho i trochu děsit.„

Role Jakuba Vrány dala velkou hereckou příležitost Janu Budařovi. Diváci uvidí Budaře v nečekané podobě, která v mnoha ohledech pozmění zažité představy diváků o jeho hereckém typu. Jak sám Budař říká… „měl by to být film, který všechny překvapí a v dobrém slova smyslu i ohromí." V sychravém podzimním a zimním počasí si Jan Budař na vlastní kůži vyzkoušel, jak „chutnají“ studené skotské střiky a jaký byl pobyt na socialistické záchytce a v blázinci a poté i v raně kapitalistickém kriminále. Díky roli se Budař musí naučit čínsky a hrát na tahací harmoniku. Že je pilným žákem, přesvědčil svým hudebním výkonem již třetí natáčecí den.

"Jakub Vrána je až dětinský, impulzivní," soudí tvůrci …"Dávalo dokonalý smysl, že jeho největším přítelem je tahací harmonika: je to metafora minulosti, střípek jeho bývalého života, něco, k čemu se upíná - všichni se upínáme k věcem z našeho dětství, ale pro něj jde o něco z doby před životem domainera. "

I pro roli Nohy měli tvůrci vytipovaného konkrétního herce. "Existuje spousta charismatických herců, o kterých jsme uvažovali, ale Pedja Bjelac byl mým favoritem," říká koproducentka Dana Voláková. "Líbil se mi ve filmu Ro?k podvraťáků, který jsem spoluprodukovala a Harry Potter. Je neuvěřitelně přesvědčivý a dokáže vám řečí těla vsugerovat přesně ten dojem, který potřebujete“.

"Ta postava se mi líbila," říká Pedja Bejlac. "Rozhodně jsem dokázal chápat Nohovu povahu - je to člověk, který si dokáže všechno užít a využít. Byl napsaný lidsky a těšil jsem se na to, že budu hledat rovnováhu mezi jeho lidskou stránkou a obchodem, který z jeho chování nutně vyplývá.“

Společnost Vránovi a Nohovi na jejich pouti za přežitím a zisku dělají Jiřinka, kterou si zahrála Kateřina Brožová, JT v podání Martina Písaříka a Čáp, kterého si zahrál Milan Šteindler .

„Existuje jen velice málo krásných hereček, které mají dostatek komediálního citu a zručnosti, aby dokázaly zprostředkovat všechny aspekty povahy postavy, kterou v našem filmu Kateřina stvořila," soudí producent Jurtin. " Je to femme fatale, klasická sexy, drsná žena."

Tenhle scénář se dost lišil od všech, které asi kdy četla. V minulosti už černé komedie vznikly, ale tohle není rozhodně žádná satira. To, že je scénář napsán podle skutečného příběhu, ji přesvědčilo o tom, že by se dokázala vcítit do pocitů a myšlení člověka, který v tomhle světě musí žít. A to byl dost velký důvod na to, aby se na filmu podílela.

V případě J.T., Jakubova obchodního partnera a společníka, měl producent velice jasnou představu. "Když jsem si scénář četl, říkal jsem si, že by se pro tuhle roli výtečně hodil Martin Písařík.

"Opravdu jsem tenhle film chtěl točit, protože je naprosto jiný než cokoliv, na čem jsem pracoval," vysvětluje herec. "J.T. je motivující postava a mě moc bavilo natáčení všech těch scén." Písařík do role vnesl všechno to, v co producent doufal. Velice dobře sekundoval Honzovi Budařovi.

Podobný názor na svoje účinkování ve filmu má i herec Milan Šteindler, který si v něm zahrál policistu Čápa. Old Shatterhand v uniformě. „Někteří soudruzi holt bejvaj hladový svině a jiný se v tom zas tak nerejpou,“ prohodí, když pouští malého Jakuba, lapeného při činu snaživou komoušskou Pomocnou stráží VB. S podobným nadhledem se policajt Čáp překlopí do porevoluční džungle a při tom stihne tahat hlavního hrdinu z největších průšvihů. Jakubův nevyřčený táta.

" Hrál jsem policajta, který občas pomůže hlavnímu hrdinovi a přitom se nedrží tak úplně striktně zákonů. A to se mi hrálo mnohem lépe, než postavy, které se zákonů striktně drží. Protože pro ty druhé je v naší zemi velmi málo příkladů. Role mi byla svým způsobem blízká. Rád bych měl koule na to, abych se uměl pohybovat na ostří zákonů, jako to umějí ti chlapci ve filmech, ale tady to jen hraju. Ve skutečnosti jsem bábovka a držím se zákonů zuby nehty. Natáčení pro mě velmi pohodové, jinak ale asi dost složité. Tomáš mluvil s kameramanem Riestrou anglicky, se mnou naštěstí česky, Honza Budař zase mluvil španělsky, pak se tam zase mluvilo čínsky a nějací chlapi rusky. Řeknu vám, že na takovouhle práci to musí mít režisér srovnané v hlavě. " vysvětluje herec.

A na jaký okamžik z natáčení vzpomíná nejraději? „Na okamžik vzrušení a trochu mrazení v zádech, když jsem při natáčení v noci a v zimě ve sněhu, asi při teplotě mínus patnáct, viděl na vlastní oči, jak přede mnou leží mrtvý a strašně zkrvavený Petr Čtvrtníček. Ležel tam asi půl hodiny. Věděl jsem, že Petr je skvělý herec a hraje na doraz, ale tentokrát hrál mrtvého s takovým nasazením, že byl skutečně studený a ani po stopce se už nehnul! Musel jsem si pak dát grog, abych se vzpamatoval.“

Některé role byly v rámci jejich obsazení jasné hned od začátku. O dalším obsazení rozhodly kamerové zkoušky. Celé dva dny byly věnovány castingu pro výběr představitelky Číňanky Sharon. Šikmooké krásky si podávaly v produkci dveře a výběr měl režisér opravdu těžký.

Filmový výtvarník Oleg Petrov tvořil svět, v němž postavy žijí. "Musel jsem vycházet z reálných prostředí, ve kterých se skutečný byznysmen, podle kterého je film natočen, pohyboval. Pohybujeme se v bohnické léčebně, ve vězení, v bordelu, v hráčských doupatech, v luxusních kancelářích, v Sanghaji. Snažíme se tu o zmapování větší části jeho života - od pádů, přes úspěchy a strachu z opuštěnosti." Nebylo to nic jednoduchého, protože film měl podle scénáře 55 motivů ve 20 lokacích a natáčel se i v Číně.

Co se podoby postav samotných týče, jedním z klíčových momentů bylo, že film zaznamenává život byznysmena od jeho dětství v základní škole, až po současnost.

Natáčení začalo v  pavilonu 34 psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích, kde se točily záběry jak z prostředí psychiatrické léčebny, kam se hlavní hrdina Jakub Vrána dostane, tak i z patologie a ze záchytky. Prostory psychiatrické léčebny posloužily zároveň i jako kulisy pro natočení scén z temné kobky tajného vězení kdesi v Číně. Následně se filmaři přestěhovali se do Mladé Boleslavi, kde se tamní prostory proměnily v český kriminál druhé půlky devadesátých let, ve kterém si hlavní hrdina odseděl jeden rok. Natáčelo se i v okolí Prahy, ale největší zážitek čekal filmaře v podobě natáčení přímo v místě, kde skutečný byznysman žije a podniká - v Šanghaji.

Tvůrci alespoň pro začátek vytvořili iluzi Dálného východu v českých podmínkách a pro natáčení některých interiérových scén využili interiéry dvou známých pražských restaurací, a to restaurace SOHO + a  Buddha-Bar Hotel Prague. V Soho + se natáčela i klasická čínská svatba Sharon. Štáb po natáčení v Čechách odjel na několik dnů do Šanhghaje, kde scény dotáčel.

Čínský děj zaznamenává přílet hlavního hrdiny Jakuba Vrány do Šanghaje, kam ho obchodně poslal jeho bohnický kamarád a následně obchodní partner Noha (Pedja Bjelac). Jakub musí v krátkém čase zvládnout čínštinu a orientaci v obchodě. To se mu podaří díky čínské krasavice Sharon, kterou hraje vietnamská kráska Veronika Hong. Sharon Jakubovi představí svého známého pana Wanga (Mei Yin Kang).

Tuto část filmu odletěl Tomáš Řehořek se svým týmem točit do Šanghaje.

Po příletu do Šanghaje čekal na devítičlenný štáb na letišti sám byznysmen. Ani nenechal tvůrce vydechnout a ihned po ubytování v hotelu s nimi jel na obhlídky. Režisér a kameramanem vybrali vhodné a přitažlivé lokace. Štáb byl vybaven minimální filmovou technikou a točil spíše „dokumentární“ formou.

Se štábem přiletěli dva herci, a to Jan Budař a Veronika Hong. Byla zapůjčena limuzína a jachta, ve kterých se natáčelo. Diváci nepřijdou ani o záběry z čínských barů, ulic, nákupních center, mrakodrapů.

Velké překvapení čekalo na štáb právě při zapůjčení limuzíny. Při natáčení v Čechách, jsme občas kráčeli ve stopách filmového štábu čtvrtého pokračování akčního filmu Mission: Impossible 4. Nejdříve jsme americké filmaře střídali ve vězení, ve které se proměnila opuštěná věznice v Jičínské ulici v Mladé Boleslavi. Pak jsme měli stejnou lokaci na Senovážném náměstí v Praze, v opuštěné budově ČSOB. A při zapůjčení limuzíny v Šanghaji jsme zjistili, že ji při natáčení filmu Mission Impossible 3 koupil štáb Toma Cruise a po natáčení filmu ji v Šanghaji ponechali - no a Tomáš Řehořek byl druhý režisér, který ji ve filmu použil.

"V Číně zatím nikdo ze zúčastněných natáčel, takže jsme nevěděli, co nás tam čeká," míní Michaela Flenerová, výkonná producentka filmu, která s tvůrci do Šanghaje letěla. "Skvělé na tom bylo to, že místní lidé jsou milí a přístupní všemu, takže se v reálných prostorách, kterými byly např. bary a nákupní centra, nenechal nikdo k natáčení přemlouvat. Tady šlo všechno hladce."

Jakmile se tvůrci shodli na tom, kde budou scény z Šanghaje natáčet, začali se připravovat na konkrétní lokaci. "Procházeli jsme se ulicemi - Antonio Riestra, kameraman, Tomáš Řehořek, režisér, Jiří Jurtin producent, a byznysman. Našli jsme nějakou zajímavou atrakci a říkali si, že by bylo fajn, kdyby Jakub, Wang a Sharon dělali tohle nebo tamto."

Czech made man je mezi převahou líbivých, tzv. „hodných“ domácích komedií jedním z mála představitelů drsné školy. A také jedním z mála neobvyklých pohledů na uplynulých dvacet let české svobody v otevřené Evropě, potažmo světě. Originální příběh vznikl na základě vyprávění současného českého multimilionáře, který za svým cílem došel nikoliv přes tunely, zakázky a neprůhledné vazby, ale velmi svéráznou cestou „švejkovského“ selfmademana.

Ve  filmu se vedle Jana Budaře objeví mnoho hereckých kolegů. I když někteří z nich měli jen jeden natáčecí den, je jejich role pro sledovanou životní dráhu hlavní postavy zásadní a charakteristická. Filmového Jakuba Vránu provázejí např. policista Čáp, bohnický kamarád a následně obchodní partner Noha, žokej Lemke, majitelka erotického klubu Jiřinka, internetový mistr J.T., čínská kráska Sharon a dvě přítelkyně Marta a Herta. Všechny tyto malé velké role byly napsány podle konkrétních osobností, které ovlivnily život skutečného českého byznysmena, předobrazu hlavního filmového hrdiny. Tvůrčí tým si pokládá za čest, že epizodní úlohu přijal i bývalý prezident pan Václav Havel.

Při natáčení filmu nebyl nikdo zraněn, ani zabit.

Ne vždy se podaří natočit úspěšný film podle skutečné události. Většině lidí by bohatě stačila jedna z událostí či životních etap, které prožil podnikatel (podle kterého je natočen film Czechmademan), aby měli do důchodu na co vzpomínat.

Ale film Czechmademan v sobě zahrnuje dlouhou životní dějovou linii, která se stala podkladem jak pro scénář, tak i pro samotnou realizaci filmu.

Životní příběh je natolik silný, že se podnikatel rozhodl, že nastíní i některé další etapy svého soukromého i obchodního života, které se ve filmu z časových či dramaturgických důvodů nemohly objevit, ale přesto jeho život ovlivnily.

Zeptali jsme se ho, jak se k tomuto rozhodnutí - natočit o sobě film - vlastně dostal?

V roce 2007 na párty v Los Angeles v Playboy mansion (konané v rámci Domainfestu - sjezdu domainerů z celého světa) jsme se bavili s kamarádem (ve filmu postava J.T.) a já mu na sebe prozradil několik věcí ze svého života. A od té doby za mnou stále chodil, že se to musí natočit. Vždy jsem to rázně odmítl, netoužím po publicitě a rád zůstávám neznámý. V roce 2010 jsem začal „napůl“ žít v Praze a jednou večer, kdy si klidně popíjím doma, mi J.T. volá, že se staví a přivede jednoho producenta. Řekl jsem mu, ať si přivede koho chce, že stejně do žádného filmu nepůjdu. A pak se ve dveřích objevil Jirka Jurtin, slovo dalo slovo a několik panáků a já nakonec souhlasil. Když jsem ráno vystřízlivěl, řekl jsem si: „…co jsem to zase udělal…!“, ale když dám jednou slovo, tak ho neberu zpět a pokud to jde, tak ho splním.

Jsou ve Vašem životě situace, které pro Vás byly osudové, které Vám ovlivnily život?

Každá životní situace ovlivňuje život každého z nás nějakým způsobem. Jde jen o to kvantifikovat, jak výrazně život ovlivnila (což je tak jako tak subjektivní). A to se dá jen s co nejdelším časovým odstupem. Někdo by mohl říct, že osudové bylo nalezení partnera v ČR v roce 2001, který mi umožnil druhý začátek v Číně. Ale já jsem takového usilovně hledal devět měsíců. To není osud, to je vytrvalost. A kdybych nenašel tohoto, tak bych prostě našel jiného třeba později. Vůbec odmítám koncepci fenoménu zvanou "osud". Každý svého štěstí strůjcem. Není žádný "daný osud", ten si vytváříme sami. Osud je jen berlička, výmluva pro lidi, kteří, než by vytrvali, bojovali, tak to svedou na "osud". Ale když jim to vyhovuje a dělá je to šťastnými - proč ne...

Čeho ve svém životě nejvíce litujete?

Ničeho. Vše, co jsem dělal, jsem dělal bona fide, že je to to nejlepší co dělat mohu. To, že se pak ukázalo, že to nebylo nejlepší, to se zkrátka nedá nic dělat. Do budoucnosti člověk nevidí. Hlavní je, aby součet dobrých rozhodnutí byl větší, než součet těch špatných. V opilosti jsem udělal pár blbostí. Jenže svoje nejlepší nápady jsem dostávám ve stavu opilosti. Protože je člověk uvolněný, přehnaně optimistický a nezahodí něco jen proto, že to "je blbost, nebo že "to nejde" atd. Občas lituji věci, co udělám ve vzteku, ale když vztek opadne, omluvím se, lidi to většinou pochopí a omluvu akceptují. A i to, co by jiný považoval za tragédii, já povazuji za šťastnou náhodu. Kdybych se nenudil rok ve vězení, tak bych se nenaučil anglicky, účetnictví a management. Shrnul bych to tak, ze všechny události v mém životě mne ve výsledku přivedly tam, kde jsem a já jsem se současným "status quo" spokojený. Nicméně jsem zdaleka neřekl své poslední slovo! Člověk pořád něco nového vymýšlí a rozjíždí ….

A teď k filmu samotnému:

Jak se vám pracovalo s Tomášem Řehořkem?

Já jsem s Tomášem nijak přímo nespolupracoval. Spolupracoval jsem při tvorbě scénáře a jinak všechno řešil s Jirkou Jurtinem. A taky jsem organizoval natáčení v Shanghaji. Jinak jsem často chodil na natáčení, občas měl nějaký nápad či připomínku, které ale byly většinou zamítnuty. Beru to tak, že výrobě filmu nerozumím, tak jim do toho nebudu kecat.

Splnilo natáčení filmu Vaše očekávání? Jste s výsledkem spokojen?

Tak předně jsem netušil, kolik je s filmem práce. Jaká piplačka to je, kolik záběrů se dělá, kolik hodin materiálu se natočí. Dal se dohromady hvězdný tým plný talentovaných lidi a je to na tom filmu vidět.

Antonio Riestra - kameraman - jednou dostane Oscara. Tomáš Řehořek bude známý jako byl kdysi Miloš Forman. Ten talent tam je. Tomáš Zelenka - pomocný režisér - je démonický a charismatický. Zvukař Tomáš Bělohradský, takový guru. A další lidi, o kterých ani vlastně nevím, co dělali. A nemůžu opomenout Honzu Budaře, což je nesmírný herecký talent. Když jsem ho viděl hrát, tak to bylo jako bych se díval na sebe. Je to jeden z mála mladých herců, kteří umí hrát. Nechápu, proč není nový Heger, Haas, Kopecký, Marvan, Sovák, Kemr atd. - prostě, kde jsou herci (až na pár výjimek) tohoto kalibru. Máme super záběry.

Tomáš Řehořek (rozhovor)
Jak se ti pracovalo s Janem Budařem?

S Janem Budařem se spolupracuje výborně. O postavě a filmu hodně přemýšlí a tím mně osobně velmi pomohl. Navíc je, stejně jako já, takzvaný vděčný divák, takže jsme se po celou dobu natáčení dobře bavili.

Jaký byl tvůj nejsilnější zážitek z natáčení?

Dotáčky v Číně. Nestavá se často, že má člověk možnost točit na takových místech jako třeba v Šanghaji. S kameramanem jsme se shodli, že se tam někdy musíme vrátit a natočit tam rovnou celý film.

Museli jste při střihu obětovat nějakou zajímavou scénu?

Většina natočeného materiálu je použita. V konečném střihu tak postrádám jen některé oblíbené záběry, které film brzdily. Režisér Tomáš Řehořek se ptá byznysmana, podle kterého je natočen film Czech Made Man.>

Proč jsi jako malý začínal s podvody? Co Tě k tomu vedlo? Měl jsi navrch mezi vrstevníky?

Můj primární cíl bylo především vydělat peníze. Měl jsem v sobě silnou žízeň po penězích, které mne vždy fascinovaly. Už od dětství. Jako malý jsem podvody nedělal (vlastně ani později ne - tedy ne ty plánované, kdy si člověk řekne - tak a teď udělám nějaký podvod…), jednak bych žádný nevymyslel a neumím lhát, takže by to na mě stejně každý poznal.

Navrch jsem neměl, nebyl jsem žádný leader (teda na základce). Existovaly vlastně dvě (řečeno pro zjednodušení) sorty lidí. Já tak nějak patřil do obou - jedna sorta byly "frajeři", druhá "outsideři". Kamarádil jsem se s oběma "sortama". Frajeři měli hezký oblečení, lepší věci. Outsideři byli z rozvrácených, chudých rodin. Sociálně jsem patřil do té druhé. Doma jsme nic neměli, oblečení jsem měl levné a po starším bráchovi. Ale zároveň jsem byl otcem veden k tomu, že se nemám s ničím párat a pokud k tomu přidáš i nějaký IQ, tak ti to dá přístup do té první skupiny frajerů.

Vždycky se dalo něco vymyslet, jak vydělat peníze - viz scéna z filmu ze sběrných surovin, nebo se šlo žebrat. Tenkrát žebráci nebyli, tak jsme prostě oslovovali lidi na ulici …”dobrý den, paní, nemáte korunu?” … a lidi dávali. Ale víc jich mělo připomínky, tak jsem to moc nedělal. Ale za odpoledne se dala vydělat i stovka. Matka v té době vydělávala jako účetní čistého 1800,- měsíčně a já za odpoledne vyžebral víc, než ona vydělala za den v práci.

Později se chodilo žebrat na nábřeží od Němců, nebo jsme od nich něco koupili a pak obratem prodali, stejně jako na různých burzách - člověk něco koupil a pak to prodal.

Otec měl docela dost peněz, měl různé melouchy, ale mně, bráchovi ani matce nic nedával. Dokud měl peníze na kalbu, tak seděl v hospodě, rád dělal granda a platil za jiné. Ale docela dobře se mu daly peníze krást, protože o nich neměl přehled.

Jaký jsi měl vztah s rodinou, jak Tě brali? Ovlivnili Tě nějak v rozhodování?

Asi nejvíc mne ovlivnila babička - prostá žena, ale měla v sobě zkušenosti získané životem a časem (válka, komunisti jim sebrali hospodu, za což je nenáviděla). Ta mi dala takové to "dobro", co snad ve mě je.

Otec nás s bráchou mlátil hlava nehlava - hlavně v opilosti, ale to mi došlo až zpětně, dítě nepozná, že je někdo opilý. Ale na pár výjimek to zase nebylo tak hrozné a později mne ovlivnil svým přístupem "nebát se a nakrást" a s ničím se nemazlit. Když mi bylo kolem 13. let, tak nás přestal mlátit a dokonce jsme před ním mohli kouřit a u něj doma i pít.

S bráchou jsme se nejdřív rvali, ale pak jsme spolu začali vycházet. Teď jsem s ním už asi 6 let nemluvil. Matku nesnáším, dá se říct, že jí i pohrdám. Ve filmu jsme jí ztvárnili jako chudinku, ale ona se ráda napila a byla agresivní. Problém s okolím byl ten, že jsem pořád nad něčím přemýšlel a něco vymýšlel a okolí to nechápalo.

Dokonce mne chtěli dát do zvláštní školy, ale tou dobou jsem musel mít už IQ asi 180, což by asi ve zvláštní škole bylo na překážku. Když jsem šel do školy, uměl jsem už číst a počítat, takže jsem se ve škole nudil a v hodinách nedával pozor a vyrušoval a oni vlastně nevěděli co se mnou. Od zvláštní školy mne zachránila psycholožka, která napsala posudek.

Jediná babička poslouchala moje nápady a myšlenky. Pamatuji se, že jsem někdy v první nebo druhé třídě přemýšlel nad relativitou a nekonečnem a nikdo to nechápal, jen babička. Otec to komentoval, " ty náš malý filozofe, tak teď mi můžeš skočit se džbánkem pro pivo, když jseš tak chytrej".

Podařilo se Ti dostávat se z průseru nebo jsi na to vždycky vyzrál?

Většina věcí v životě mi prošla a prochází. Kdyby mi na všechno, co jsem v životě udělal, přišli, tak z kriminálu nevylezu.

Proč jsi nechtěl dál studovat, když Tě vyhodili ze školy?

Já chtěl. V té době byla maturita základ a já na manuální práci stejně buňky neměl. Domluvil jsem si dálkové stadium při zaměstnání, dálkově jsem si udělal třeťák, pak přišla revoluce a já se na školu vykašlal. Po revoluci jsem si sice domluvil speciální individuální studium, abych ho dokončil, ale na to už jsem pak neměl čas. Věci, co umím, se učím postupně jak se s nimi setkávám - z knížek, z internetu atd. Pro lidi jako já, je škola ztráta času. Vlastně jsem za vyhození ze školy vděčný, protože bych nebyl dneska tam, kde jsem.

Jak jsi vydělal první prachy?

Já jsem vlastně nějaké peníze vydělával stále, jen jsem neměl takové znalosti jako mám teď. Neuvědomoval jsem si, že peníze jsou kapitál, prostředek, který slouží k vydělávání dalších peněz. Takže jsem je místo ukládání na účet, rozhazoval. Jestli myslíš první velký peníze - tak jsem vlastně nikdy neuděl žádnou velkou ránu. Všechno postupně a pak jsem to zase prohrál a utratil. Až do roku 2004, kdy jsem najednou rostl tempem na 1000 % ročně, se to začalo pořádně hromadit. Ale stále to bylo postupně. Že se mi daří, jsem si vlastně uvědomil až v roce 2005, kdy jsem uměl vydělat 1000 dolarů denně. Od té doby jsem to ještě několikrát znásobil.

Šlo Ti všechno, na co jsi sáhl nebo jsi byl v něčem mimo?

Na co jsem sáhl, to mi šlo. Ale nikdy jsem nic nevymyslel, vždycky kopíroval. Vždycky. Všechno. Domény jsem začal dělat dost pozdě, kdy už každý tvrdil, že je na to pozdě. Prostě sám nic nevymyslím, ale kopírování pak udělám dobře a tím vlastně předběhnu toho, co to vymyslel.

Co mi opravdu mrzí je fakt, že když byla první vlna kuponové privatizace, tak jsem byl v Německu a neměl jsem dost informací a možností se do ní zapojit. Trochu jsem to napravil v druhém kole, ale to už byl jen odvar té první, ve které měl ten, co věděl co a jak dělat -obrovskou šanci vydělat neskutečné bohatství. Já na to tenkrát neměl ani peníze a ani znalosti.

Chodil jsi před revolucí hodně do hospody? Koho jsi tam potkával?

Před revolucí i po. Spíš až po - před revolucí mi nebylo ještě 18. let a v Praze se to dost hlídalo a já jsem vypadal ještě mladší. Po revoluci jsem chodil hlavně za roh do "bistra", tam se scházela partička feťáků, alkoholiků, muklů, herců - prostě žižkovský výběr. V bistru jsme také měli tehdejší novinku - výherní automaty.

Jak to bylo v období, když jsi dělal v nemocnici? Proč jsi se řizl do zápěstí?

Byla to zajímavá práce. Ale setkávat se se smrtí a utrpením, to byl dost záhul na moji psychiku. Do zápěstí jsem se říznul ve vaně s horkou vodou, chtěl jsem vykrvácet. Bylo to plánované, místo řezu jsem si předem opíchal anestetikem. A nebylo to proto, že jsem byl nešťastný nebo nešťastně zamilovaný, prostě jsem k tomu dospěl. Později jsem se dozvěděl, že se tomuhle směru říká existencialismus. Ale já jsem o existencialismu nic nečetl, prostě ta úvaha přišla a já si říkal… "Teď žiju, pak umřu a nebude nic, takže když umřu teď a nebude nic, tak jsem na tom stejně". Nebyl k tomu vlastně žádný důvod. Do toho mi ale zavolala jedna holka, se kterou jsem chtěl jít na rande a já si ránu zavázal, oblíknul jsem se a šel na rande. Po rande jsem šel do nemocnice s tím, že jsem se říznul při krájení chleba.

Jak bylo v Bohnicích? Máš nějaké story?

Nebyl jsem v Bohnicích (jak to je natočené ve filmu), ale v nemocnici Ke Karlovu. Byl jsem tam měsíc na pozorování a každé odpoledne jsem měl vycházky. Kamarádil jsem se tam s jedním maniodepresivním psychotikem, kterého tam "léčili" inzulinovými šoky. A vlastně to byl jediný vcelku normální člověk, kterého jsem tam potkal.

Jak jsi vnímal revoluci? Změna komunismu na kapitalismus...

My jsme chodili na různé demonstrace už od roku 1987-88, ale spíš to byla zábava. Takže i revoluci jsem vnímal jen jako zábavnou sérii demonstrací. Že to je vážné a doopravdy mi došlo, když Karel Gott vystoupil s Krylem na Melantrichu a zpíval hymnu. Ale skoro nikdo nevěděl, o jak velký převrat se jedná, že je to obrat o 180 stupňů. Nikdo to neznal a nedokázal si to představit. Proto se nejrychleji po revoluci zorientovali ti z PZO, STB atd. - protože jezdili ven a znali to. A docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje.

Jak probíhal kšeft s knížkama?

Knížky jsem začal dělat v roce 1993 - před tím jsem na stánku prodával noviny a cigarety. Kamarád potřeboval jet do Německa koupit auto, tak jsem jel s ním mu překládat (v 1992 jsem tam žil, takže jsem uměl německy). No a po cestě jsme se domluvili, že on sežene zábory na metru a já budu knihy prodávat na svůj živnostenský list. Takže jsem začal v roce 1993 na 5-ti stáních, které jsme postupně rozšířili na 10. Kamarád zaplatil za zábory na tři měsíce 50 tisíc a dalších 50 tisíc mi dal na nákup knížek No pak jsem během 15-ti měsíců vydělal za těch investovaných 100 tisíc kamarádovi 1,25 milionu a sobě ještě víc.

Proč jsi jel do Mnichova?

Když jsem prodával ve stánku na Hlaváku, tak tam jednou přišel kluk, povídali jsme si spolu a on mi o Mnichovu vyprávěl. Když jsem pak o stánek přišel, vzpomněl jsem si na toho kluka, tak jsem šel na autobus a jel do Mnichova. Na blint. Jen jsem věděl adresu jednoho baru. Bylo to docela naivní, ale vyšlo to. Odjel jsem, protože v Praze už byla velká konkurence.

Kde jsi potkal žokeje Smolíka? Jak jsi začal vydělávat na dostizích?

V hospodě na Žižkově. To byl velký flamendr, hodný kluk, s každým se kamarádil. No a jednou na svátek Cyrila a Metoděje v roce 1994, kdy jsme oba byli úplně na šrot, mi řekl … " odvez mne do Vršovic, já tam mám s někým schůzku, prodávám mu auto … " nechtěl jsem, ale ukecal mě. No a do Vršovic jsme už nedojeli...

Jak jsi si ve vězení vybudoval autoritu? Jak na vězení vzpomínáš?

Člověk, který je trochu inteligentní, tak je v base (tak nějak automaticky) respektovaný. Taky jsem si vybudoval respekt tím, že jsem si každé ráno sedl do kulturní místnosti a učil se až do odpoledne. To respektovali. Naučil jsem se anglicky, účetnictví, trestní právo a všechny zákony. Pak jsem si udělal soukromou kantýnu a ochranu mi dělal kluk, co byl sice střízlík, ale “psycho”, takže se ho každý bál. “Psycho” stále cvičil a chtěl přibrat, tak jsem mu dával maso, vejce, tabák … a on mne za to hlídal, takže si a mne nikdo nedovolil. Pro mne to byla škola života, tam si uvědomíš, jak si musíš davit pozor na lidi. Kluk, co seděl za loupežné přepadení, nejvíc litoval, že toho přepadeného nezabil, protože pak by na něj nepřišli apod. Nebylo to tak strašný, ale vrátit bych se tam už nikdy nechtěl.

Jakým způsobem jsi se dostal do Číny? Co jsi tam měl dělat? Kde jsi se naučil čínsky?

V roce 1994 dělal Noha pro našeho společného kamaráda. Ten založil investiční fond a Noha v něm dělal analytika (měl VŠE). Noha mě doučoval na makléřské zkoušky, takže jsme spolu trávili hodně času. Když jsem skončil s knižním obchodem, měl jsem docela dost peněz. Noha se stal daňovým poradcem a potřeboval pro začátek investici, takže jsme se dali dohromady.

Pak jsem ale musel nastoupit trest za zabití při autonehodě a když jsem se za rok vrátil, tak byl Noha ve velikém balíku. Jak a z čeho peníze vydělal, dodnes nevím. Když jsem se vrátil z vězení, tak mne Noha seznámil s jedním nákupčím jednoho řetězce. Ten věděl, že ho chtějí vyhodit, a tak jsme se rozhodli, že připravíme pořádnou ránu a že koupíme něco pořádně předraženého. Já se vydal do Hongkongu a na Taiwan, přivezl jsem katalogy všeho možného. Nakoupili jsme zboží, to se pak prodalo. Zboží jsme prodávali tři roky.

Při cestách do Hongkongu a na Taiwan jsem zjistil, že se mi strašně líbí Asiatky. Tak jsem se s Nohou dohodl, že si v Číně založíme pobočku a že pak něco vymyslíme. Čínsky jsem se neučil a nenaučil. To co umím, je vlastně konverzační nutnost a učil jsem se tak, že jsem měl přítelkyně, které neuměly slovo anglicky. Randili jsme se slovníkem v ruce a abych nemusel stále něco hledat ve slovníku, tak jsem si to raději zapamatoval.

Když jsi byl na cestě do Číny, co jsi od toho čekal? Jaké jsi měl plány, cíle?

Žádný plán nebyl. Jel jsem tam "na blint". Cíl byl a je vždycky stejný - udělat pořádný prachy.

Co jsi v Číně přesně dělal, jak to probíhalo, s kým jsi se potkal, jak jsi získával kontakty, co jsi dělal ve svém volnu. Zda a jak jsi byl v kontaktu s Českem?

V podstatě jsem stále čekal, že nás něco napadne. V Číně byl oproti Česku rychlý internet, takže jsem se v té době naučil něco z html, programování, základy unixu a hackování, jak všechno funguje atd. Visel jsem na internetu 15 hodin denně. To byla škola.

Měl jsem asistenta, který zjišťoval kontakty. V Česku zase Noha sháněl české firmy, které by měly zájem o zastupování v Číně Pak asistent sehnal Wanga, ten dělal sklo a hlavně měl kontakty, takže dostával úvěry. Mě měl jako bílou opičku, protože, když se mnou zakládal Joint ventures, dostal tím lepší přístup k nákupu pozemků a skoupil levně pozemky v oblasti, kde to dnes stojí stokrát víc.

První pobyt v Číně byl bláznivý a celé tři roky jsem převážně visel na internetu. Komunikoval jsem email a telefonem. Taky jsme s Nohou měli shop s českým sklem. Nohovi to v Čechách doporučila jedna známá, která nás zásobovala zbožím a nasadila si do obchodu svého syna. Ale moc mu to nešlo. Takže jsem všechno zboží během dvou týdnů prodal sám a krám zrušil. Ale výhoda byla, že jsem začal chodit s Amy, která dělala manažerku obchodu.

Proč jsi se vrátil do Česka?

Noha přestal posílat peníze a já v Číně žádný stabilní příjem neměl. Takže mi nic jiného nezbývalo.

Co jsi dělal po návratu v Česku?

Protože jsem měl v Číně Amy, která na mě čekala, tak cíl byl, se tam co nejrychleji vrátit. Hledal jsem českou firmu, co by si v Číně chtěla otevřít zastoupení. Trvalo to 9 měsíců, mezitím jsem prodal vše, co jsem měl. Firmu jsem nakonec našel, dali mi důvěru a já začal budovat exportní business. No a takhle jsem se pomalu zase rozjížděl.

Jak jsi přišel na nápad vydělávat obchodováním s doménama? Jak dlouho Ti trvalo, než jsi se naučil, jakým způsobem jsi na to přicházel?

Exportní business měl svoje www stránky. V roce 2004 začal Google Adsense. To znamenalo, že jsi si dal na stránky reklamu a oni ti platili za kliky. Takže jsem si na stránkách dával na víkendy reklamu a ono to za víkend vydělalo 100 dolarů. Tak jsem uvažoval …"když takových stránek udělám sto, tak budu mít 150 000 dolarů měsíčně".

Tak jsem začal studovat , jak se dostat na první místa vyhledávání v google (aby na ty stránky chodili lidi) a zjistil jsem, že jeden z důležitých faktorů je, aby doména obsahovala klíčová slova.

Na fóru jsem zjistil, že spousta lidí, místo aby vyhledávala vyhledavačem, tak napíše doménu do adresního řádku a místo, aby šli třeba na seznam.cz a hledali levné zájezdy, tak napíšou do adresního řádku LastMinute.cz a už jsou tam, kde je chceš mít.

NIKDY JSEM NA OBCHODOVÁNÍ S DOMÉNAMA NEVYDĚLÁVAL! Pouze na jejich parkování (viz další otázka). To je primární příjem. Jasně, že jsem pár set tisíc dolarů na prodeji domén taky vydělal, ale to byl vedlejší produkt, primární je parkování.

Jak funguje celý bussiness s doménama? Kdybys to měl vysvětlit normálnímu člověku, selským rozumem.

Podstatou domain bizu není prodej a nákup domén (jak si mnoho lidí představuje), ale monetizace tzv. type-in trafficu, což je „přirozený“ traffic, který doména dostává skrz adresní řádek v prohlížeči. Tento traffic se dá monetizovat mnoha způsoby, nejčastějším je parking. Dalšími způsoby jsou např. affiliate model a přímý prodej trafficu inzerentům. Parking je v tuto chvíli naprosto dominantní, hlavně díky tomu, jak je jednoduchý.

Základem je, že neuvěřitelná sousta lidí vše píše do adresní řádky. Takže jediné, co musíš udělat, hledat a registrovat domény, co lidi píšou do adresního řádku, ale nejsou registrovány (tzn. že lidem se nic nezobrazí). To je trošku složitější problematika, jsou na to zapotřebí kvalitní data, analýza, zdravý selský rozum atd. Další podstatné je, že se lidi často překlepnou. Např. napíšou místo google - gogole. Pak přijdou na stránku, ale nevědí, že se překlepli, nebo třeba i vědí, ale zaujme je reklama, která na stránce je a už na ní zůstanou. No a tyhle domény se pak "zaparkují" u agregátorů reklam, kteří mají inzerenty, co platí za reklamu.

Ze začátku s malým kapitálem jsem měl návratnost měsíc, protože jsem všechno nejdříve důkladně ověřoval, než jsem něco registroval. Ale v roce 2005 se stalo, že jeden velký vlastník z legálních důvodů vymazal obrovské množství překlepů a ty šly pak do aukce. A jak to všechno vymazali, tak šlo v jeden den do aukce kvantum domén, které by ale při nákupu všech stály třeba 10 milionů dolarů. Ale takovou cash částku nikdo nemá, takže se nakonec domény prodaly za podstatně nižší částku. Já jsem sice taky takové množství cash neměl, ale měl jsem peníze pro dodavatele. Tak jsem se s nimi přes Amy dohodl, že jim je zaplatím později a zaplatil jsem domény. No za tři měsíce jsem měl investice zpátky a pak každé tři měsíce znova.

Kolik jsi tím začal vydělávat? Jak rychle?

Nejlepší rok na finance byl rok 2007, kdy jsem vydělal přes 5 milionů dolarů. Něco stojí obnovování domén - tak 0,5 mil. dolarů ročně, o nějakou doménu přijdeš. Od roku 2007 se na výdělku podepsalo i to, že si Google začal brát čím dál víc provizí a také jsem reinvestoval, tak jsem dneska na nějakých 4 milionech dolarů ročně. V roce 2010 jsem si řekl, že už nemohu dávat všechny peníze zpátky do domén a (tak napůl) jsem se vrátil do Prahy. Nakoupil jsem pár dobrých pozemků, rozjel spoustu businessu (já neinvestuju do businessu primárně, ale investuju do lidí, s kterými udělám Joint venture, zafinancuji to a dám jim podíl). Tenhle rok budu dělat hodně v nemovitostech, určitě chci investovat do nějakého začínajícího businessu. Na domény mám člověka (za nové domény jsem tento rok utratil cca 2.5 milionu dolarů) atd.

Jak se změnil Tvůj život, jak jsi se cítil potom, co jsi přišel na to, že jsi "za vodou" díky obchodu s doménama?

Nijak se mi život nezměnil. Prostě ti spíš udělá radost vědomí, že nic nemusíš. V Číně bydlím na stejném místě už od roku 2003, oblečení si taky kupuju pořád stejné. Jsem vlastně pořád stejný, vždycky jsem si spíš ze všeho dělal legraci a byl lehce arogantní. Teď jsem naopak rozumnější, usedlejší, skromnější. Prostě peníze jsou radost a dávají mi svobodu. Jinak já nic moc nepotřebuju.

Kde jsi potkal JBho? Jaký jste měli vztah? Jak jsi ho učil domény? Jak dlouho mu trvalo, než to pochopil? Co jsi pro něj všechno udělal a proč?

JBho znám primárně z internetu, potkali jsme se na webtrh.cz. Nic jsem ho neučil. Dělali jsme spolu nějaké obchody, docela jsem na něm vydělal. Ale teď už spolu neobchodujeme, každý máme svoje. Díky JB jsem si vlastně uvědomil, že z toho co dělám, jsou docela slušné zisky.

Jak dnes vypadá Tvůj typický den?

V Číně si ráno sednu k počítači a večer jdu spát. Mezitím si dělám kafe, čaj, jídlo. Jednou týdně za mnou někdo přijede něco projednat (z Čech, z USA). Na počítači čtu emaily, noviny, studuju něco, co mne zrovna zaujalo, listuju ve statistikách, vytvářím todo listy …. Stále je co dělat. V Praze dělám to samé, ale víc chodím ven, do restaurací, do kina, koukám víc na televizi.

Co jsou pro Tebe prachy?

Kromě toho, že dávají svobodu, jsou to pro mne body ve hře. Business beru jako hru a peníze jsou skóre, podle kterého poznám, jak dobře hraju.

Co plánuješ v následujících deseti letech?

V doménach chci postupně odprodávat domény, co jsou překlepy ochranných známek a chci si nechávat jenom (a kupovat nové) domény, co nejsou ochranné známky. Podobně jako Michael Corleone v Kmotrovi chci mít čistý business do 10-ti let. Příjem z parkování by se měl udržet.

V nemovitostech chci nakoupit co nejvíc pozemků. V Čakovicích začnu v 2013 stavět - ještě nevím, co to bude. Nebo to prodám, nebo budu pronajímat. V roce 2015 začnu v Libni stavět projekt - byty. A na Zličíně dům s luxusními apartmány na krátkodobý pronájem.

Dále mám v plánu dělat 2 filmy ročně. Tzn. za 10 let 20 filmů. Nevím, na kolik to je reálné, jak z hlediska cash flow, tak kapacit. Ale to je pro mě jediná cesta, abych to mohl brát jako business. Samozřejmě je tam i faktor zábavy, tzn. nemusí to vydělávat tolik, ale rozhodně ten faktor zábavy není natolik silný, abych to dotoval. Myslím si, že potenciál je i v nějaké návratnosti, když se filmy budou dělat s rozvahou.

Prostě - cokoliv se naskytne a bude se mi to líbit, tak do toho půjdu. Za 10 let chci dosáhnout majetku 100 milionů dolarů a pak se uvidí. Třeba se opiju, vezmu miliardu korun v cash, vrtulník a začnu peníze rozhazovat nad Prahou.

Máš nějaké osobní motto? Máš nějaké návyky, zvyky, oblíbené aktivity, úchylky?

Určitě nepreferuji motto "s poctivostí leda pojdeš". Věřím spíš na to, že se mají dodržet sliby a člověk má být pracovitý. A hlavně pracovat efektivně. Hodně důležitý je faktor štěstí - ale trochu mu musí člověk jít naproti. Třeba v doménách je faktor štěstí důležitý.

Spousta lidí si myslí, že je nutné vymýšlet stále nové věci, ale daleko lepší je dělat to, co už je ověřené a funguje to, ale dělat to pořádně. Nedělat věci, co jsou hned vidět a jsou jasné každému. Ten, kdo začíná obchodovat, tak ho napadnou jen ty věci, co zná a co jsou vidět - restaurace, elektronika, oblečení…

Nejlepší je dělat to, co není tak na očích, co jen tak někdo nechápe nebo to, co ho ani nenapadne. Taky je dobré snít a představovat si, čeho chce člověk dosáhnout, ale musí to být reálné.

Jan Budař (rozhovor)
Jaké pro vás bylo natáčení s režisérem Tomášem Řehořkem?

Bylo to velmi intenzivní natáčení. A Tomáš je velmi talentovaný režisér, takže pro mě byla radost s ním pracovat.  

Podle čeho se rozhodujete, když zvažujete nabídku točit film?

Podle scénáře, režiséra a role, kterou mám hrát. Vše v tomto případě bylo tak zajímavé, že jsem do toho šel, aniž jsem si uměl představit, jaký bude výsledný film. A teď věřím, že to stálo za to.

Jaká je vaše postava, kterou jste ve filmu ztvárnil?

Je to člověk, který se odváží prakticky všeho, jen aby si splnil svůj sen být nejbohatším člověkem na zeměkouli. Dost možná se mu to i podaří, jen je otázka, jestli při tom ještě bude umět zažívat štěstí.   

Je vám vaše role něčím blízká?

Mě ta role učila a stále učí přijímat mé vlastní stíny. Je to taková exkurze do míst, kam se člověk bojí i jen pohlédnout, protože má strach, že tam uvidí něco, co nebude schopen přijmout. Jsou to ty chvíle děsu, kdy v pět hodin ráno člověk nemůže spát a má pocit, že všechno je úplně zbytečný.   

Jak byste charakterizoval film a proč by ho diváci měli podle vás vidět?

Já jsem ho ještě neviděl, takže ho nemůžu úplně charakterizovat. Každopádně, pokud se to podaří, bude to zcela originální a naprosto neuvěřitelná jízda. Jízda, která bude překvapovat, bavit a někoho i trochu děsit.  

  Co bylo pro vás během natáčení nejsložitější?

Být si jistý tím, že v každém z nás je malé dítě, které si zaslouží lásku.  

  Na který okamžik při natáčení nejraději vzpomínáte?

Na ten moment, kdy jsem spatřil svůj stín a chápal, že i to jsem já a přijal všechny svoje stíny.

Milan Šteindler (rozhovor)
Jaké pro vás bylo natáčení s režisérem Tomášem Řehořkem?

Pro mě velmi pohodové, jinak ale asi dost složité. Tomáš mluvil s kameramanem Riestrou anglicky, se mnou naštěstí česky, Honza Budař zase mluvil španělsky, pak se tam zase mluvilo čínsky a nějací chlapi rusky. Řeknu vám, že na takovouhle práci to musí mít režisér srovnané v hlavě.

Podle čeho se rozhodujete, když zvažujete nabídku točit film?

Zásadně netočím víc než deset filmů do roka. Jednak jsem se rozhodl trochu polevit, a pak herectví je o kolegialitě, a já nechci brát práci druhým.

   Jaká je vaše postava, kterou jste ve filmu ztvárnil?

Hrál jsem policajta, který občas pomůže hlavnímu hrdinovi a přitom se nedrží tak úplně striktně zákonů. A to se mi hrálo mnohem lépe, než postavy, které se zákonů striktně drží. Protože pro ty druhé je v naší zemi velmi málo příkladů.

Je vám vaše role něčím blízká?

Svým způsobem ano. Rád bych měl koule na to, abych se uměl pohybovat na ostří zákonů, jako to umějí ti chlapci ve filmech, ale tady to jen hraju. Ve skutečnosti jsem bábovka a držím se zákonů zuby nehty.

Jak byste charakterizoval film a proč by ho diváci měli podle vás vidět?

Myslím, že to bude taková černější komedie. Zatím jsem od Tomáše Řehořka viděl dva celovečerní filmy a to mi říká, že by stálo za to, vidět i tenhle třetí. 

Co bylo pro vás během natáčení nejsložitější?

Dívat se úplně vážně do tváře Honzy Budaře.

  Na který okamžik při natáčení nejraději vzpomínáte?

Na okamžik vzrušení a trochu mrazení v zádech, když jsem při natáčení v noci a v zimě ve sněhu, asi při teplotě mínus patnáct, viděl na vlastní oči, jak přede mnou leží mrtvý a strašně zkrvavený Petr Čtvrtníček. Ležel tam asi půl hodiny. Věděl jsem, že Petr je skvělý herec a hraje na doraz, ale tentokrát hrál mrtvého s takovým nasazením, že byl skutečně studený a ani po stopce se už nehnul! Musel jsem si pak dát grog, abych se vzpamatoval.

Martin Písařík (rozhovor)
Jaké pro vás bylo natáčení s režisérem Tomášem Řehořkem?

Je to režisér, který ví,co chce a má smysl pro humor,což je pro tento film ve spojení s Honzou Budařem velké plus.

Podle čeho se rozhodujete, když zvažujete nabídku točit film?

Bohužel hlavně podle svých časových možností.

Jaká je vaše postava, kterou jste ve filmu ztvárnil?

Je to člověk, který nevědomky úplně změní život hlavního hrdiny a veze se s ním na vlně úspěchu a peněz. Ale příběh jej dál nesleduje, pouze v tomto případě skládá mozaiku lidí kolem hlavního hrdiny.

   Je vám vaše role něčím blízká?

Ani moc ne, já to s penězi neumím.

Jak byste charakterizoval film a proč by ho diváci měli podle vás vidět?

Protože uvidí svět kolem nás, jak ho ještě neviděli a uvědomí si, že peníze jsou k mání všude. Ale platí se za ně.

  Co bylo pro vás během natáčení nejsložitější?

Přiběhnout z divadla a soustředit se. Důvěřoval jsem režisérovi

  Na který okamžik při natáčení nejraději vzpomínáte?

Na společné zázvorové čaje s Honzou Budařem.