Dokud nás svatba nerozdělí

Když organizujete dokonale promyšlenou, luxusní svatbu na francouzském zámečku ze 17. století, úplně si to říká o nějaký průšvih. A když se má něco pokazit, věřte tomu, že se to opravdu pokazí a nezůstane jen u toho. Profesionální svatební agentura má na nezdary celých 24 hodin a za ty se toho může stát opravdu hodně. Zvlášť když šéf agentury z přátelství zaměstná vlezlého fotografa, kterého spíš než focení zajímá svatební pohoštění, najde záskok za kapelu, pro který je "decentní zábava" neznámým pojmem, a ženichovo půlnoční překvapení definitivně změní celou svatbu v grotesku.

Eric Toledano (rozhovor)
Jak jste přišli na námět k filmu Dokud nás svatba nerozdělí?

První myšlenka na tento film vznikla v kontextu temného roku 2015. Olivier i já jsme se asi cítili trochu smutní a dostali jsme chuť pustit se do něčeho radostnějšího. Šlo o to se při líčení nešvarů společnosti, v níž žijeme, zasmát a pobavit. Jakmile nás to napadlo, rozhodli jsme se nabídnout hlavní roli Jeanu-Pierrovi Bacrimu...

Vždycky píšete stejným způsobem?

Většinou nahodíme nápady, dáme je do tabulky, seřadíme je za sebe a pak si rozdělíme, co kdo rozepíše. Máme počítače proti sobě, a tak si navzájem děláme první publikum, přehazujeme si nápady a testujeme, jak fungují. Tentokrát to ale bylo trochu jiné, protože do našeho týmu vstoupil třetí člověk: Jean-Pierre Bacri.  Vzhledem k tomu, že je sám také scenárista, brzy nám nabídl své služby. Jako benefit jsme tak získali jeho názor na různé varianty našich scénářů a mohli jsme si rovnou začerstva zkoušet jednotlivé scény a repliky. To byl úplný sen, protože díky jeho podnětům jsme pracovali s úplně novou energií.

Proč jste zatoužili režírovat zrovna Jeana-Pierra Bacriho?

Prostě proto, že je podle nás jedním z nejlepších francouzských herců! Vždy jsme byli nadšení precizností jeho hraní, jeho smyslem pro rytmus a způsobem, jakým pronáší své repliky. U něj je vše naprosto dokonalé. Vzpomínám si na jednu scénu, v níž telefonuje. Fascinovalo nás, jak věrohodně to vypadalo. Ostatní herci ho pozorovali, jako by se to od něj chtěli naučit. Taky nám nikdy nestálo u monitoru tolik herců, jako když byl na place Jean-Pierre.

V čem vás inspirovalo téma svatby?

Je to událost, u níž je každý detail předem naplánovaný. Je to jako divadelní hra - s publikem, danými kostýmy, rolemi svědků, rodičů, přátel. Složitá organizace, kterou to vyžaduje, vyvolává nutně stres, napětí, smíšené pocity a také jitří rodinné problémy. Všichni to znají a rádi se k tomu vracejí, takže to bylo ideální prostředí. Ale naším cílem bylo se na tento večer podívat očima lidí, kteří tam pracují, pro něž je to jen další obyčejný den. Tato konfrontace a rozpor musely nutně vytvářet komické situace.

Je tu jasně patrný vztah s vaším druhým filmem Ces jours heureux. Mysleli jste na něj při psaní scénáře?

V Ces jours heureux vykrystalizovala naše nostalgie po dětství. Je to tak, že točíme filmy o skupinách, protože jsme se s Olivierem potkali na letním táboře? Každopádně právě díky tomu existujeme. Vždyť natáčení filmů je především týmové úsilí: potkáme se, zažijeme úžasné věci, vytvoříme si vztah a pak se rozejdeme…, abychom se znovu setkali na dalších, ještě lepších projektech.

Inspirovaly vás nějaké konkrétní filmy?

Inspirací pro nás byly i Divoké historky Damiána Szifróna, jakýsi rentgenový obrázek současné argentinské společnosti. Měli jsme rozepsaný scénář, když jsme tento film objevili. Olivier Nakache: Když jsme se dívali na poslední scénu, mimochodem naprosto dokonalou, uvědomili jsme si, že se snažíme o to samé. Tím, že v Dokud nás svatba nerozdělí používáme prvek večera organizovaného zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, totiž nastavujeme zrcadlo současné Francii.

Jak se k tomuto projektu dostal Gilles Lellouche?

Od samého začátku jsme si ho představovali v roli moderátora celého večera. Gilles se nám jako herec moc líbí, protože naprosto hladce přechází z jednoho rejstříku do druhého. Je pro nás ztělesněním křehkého chlápka, který snil o životě ve světle reflektorů, ale nakonec jen moderuje jednu svatbu za druhou. K těmto lidem, kteří se někdy nechají svou rolí doslova unést, nemají moc velký vliv na okolní realitu a nedokáží si od sebe moc udržovat odstup, máme velmi vřelý až něžný vztah.

Jaká jsou specifika natáčení „ensemble filmu“? Tedy filmu bez jednoho hlavního hrdiny?

Když to herce společně baví, existuje riziko, že se plac zvrhne ve školní dvorek, kde někdo musí dělat policajta. Výhodou naopak je vzájemná tvůrčí podpora, která při natáčení panuje. Je vždycky velké dobrodružství nechat jednotlivé postavy existovat a vyvíjet se, aby mohli plnit funkci, kterou v příběhu mají. Je na tom něco muzikálního: My jsme jako dirigenti orchestru a podle toho, jak se film vyvíjí, můžeme hercům doporučit, aby tu někoho doplnili, nebo naopak zahráli sólo. Abyste vytvořili dílo, které bude ladit, musíte si s každým hercem vytvořit jedinečný vztah.

Vymýšleli jste choreografii toho, jak se číšníci pohybují po place, dopředu?

Museli jsme absolvovat neuvěřitelné množství zkoušek a vymyšlených zádrhelů, aby se nakonec každý herec dostal ve správný čas na správné místo. Za touto iluzí a přirozenými pohyby je obrovská dřina. Kladli jsme si jedinou otázku: „Vypadá to věrohodně?“ Byli jsme tím úplně posedlí, když jsme totiž sami v roli diváků, chceme také všemu okamžitě uvěřit.

Inspirací pro naši mnohoúčelovou lokaci byly filmy jako La Règle du jeu nebo The Party, je to téměř zrcadlo nastavené naší profesi. Pár lidí mělo dokonce dojem, že v Dokud nás svatba nerozdělí vlastně mluvíme o natáčení filmů. I to totiž funguje jako jakési mraveniště. I u filmu je řada lidí „v zákulisí“, kteří připravují jednotlivé záběry tak, aby byly na plátně co nejkrásnější.

Kde jste natáčeli?

Na zámku Courances nedaleko Fontainebleau. Jedná se o stavbu z 16. století, která patřila Ludvíkovi XIII…

Ve filmu hraje klíčovou roli hudba. Jak jste s ní pracovali?

Vlastně jsme hledali hudebníka, který by si chtěl vyzkoušet jiný umělecký žánr. A jazz je styl, který nás fascinuje nejvíc, protože i v něm stejně jako ve filmu musí být vše správně sladěné a načasované, aby se vytvořila nějaká emoce. Jazz Avišaje Cohena působí jako další filmová postava, hudební syntéza perkusí, darbuky, kontrabasu, piana, všechno v atypickém rytmu. Perfektně to ilustruje tento večer plný nečekaných překvapení. A proto jsme chtěli, aby na konci filmu zaznělo skutečné hudební číslo, v němž jsou všichni zastoupení.

Máte pocit, že humor, jaký vidíme v Dokud nás svatba nerozdělí, v současné francouzské kinematografii chybí?

Hodně filmů nám vlastně ukazuje, jak je náš svět drsný, plný násilí a strachu. Psali jsme scénář v průběhu chaotického roku 2015 a záměrně v něm pokládáme otázku, jak si máme navzdory tomu všem zachovat smysl pro legraci.

Olivier Nakache (rozhovor)
Jak jste přišli na námět k filmu Dokud nás svatba nerozdělí?

Ze zkušenosti musím říct, že nápad na nový film se často objeví při natáčení předchozího snímku, protože jak se ho snažíte překonat, rodí se nové nápady. Úvodní scéna Samby se odehrává na svatbě: byl to dlouhý sekvenční záběr, který nás přenesl z hlavního sálu do vedlejších místností. Vystihovalo to náš nový záměr.

Vždycky píšete stejným způsobem?

Obecně vzato ano. Rok až rok a půl sbíráme podklady k tématu, které jsme si zvolili. K tomuto filmu jsme dávali dohromady naše zážitky: abychom mohli financovat naše drobné projekty, dělávali jsme totiž s Ericem ve skromnějších letech různé práce na večírcích, mimo jiné i práci číšníků na svatbách. V zadních traktech jsme pocítili tlak, jaký je na tuto práci kladen, a na toto téma jsme dali dohromady hezkou řádku historek. Ale jak jsme psali, rozhodli jsme se, že bychom se o současných číšnících chtěli dozvědět víc. Chtěli jsme zjistit, jak tito lidé pracující jako stíny dokážou při těchto událostech vytvořit tak jedinečnou atmosféru. Během těchto úvah jsme začali vykreslovat naše postavy.

Proč jste zatoužili režírovat zrovna Jeana-Pierra Bacriho?

A když se nad tím zamyslíte, Bacri je syntézou všeho, co na filmech milujeme. Je přirozený a věrohodný v artových filmech i v jednodušších komediích jako třeba Didier. Pečlivě si vybírá, a když už kývne na nějaký projekt, vrhne se do něj naplno. Má obrovskou integritu a moc se nám líbí, jak pracuje. Měli jsme obrovské štěstí, že jsme mohli režírovat tak skvělé herce, jako je on, Gérard Depardieu a François Cluzet.

Je tu jasně patrný vztah s vaším druhým filmem Ces jours heureux. Mysleli jste na něj při psaní scénáře?

o propojení vznikalo postupně. Se Ces jours heureux má společnou jednotu místa a času, profesi týmových vedoucích a účastníky. A také Jeana-Paula Rouveho a upřímnou touhu pobavit. V tomto ohledu lze říct, že to jsou jakési dospělé „jours heureux“.

Inspirovaly vás nějaké konkrétní filmy?

Ano, několik, mimo jiné snímek Garçon! Claudea Sauteta. Obecně pro nás hodně znamená celá jeho filmografie. Jeho film nás inspiroval, pokud jde o pohyb mezi kuchyní a jídelním sálem. Vzali jsme si z něj, jak se pohybovat mezi oběma světy v jednom záběru a jak ukázat vztahy mezi číšníky ve velké pařížské restauraci. Navíc Sautet dokáže naaranžovat všechno tak, že je divák okamžitě do příběhu vtažen.

Jak se k tomuto projektu dostal Gilles Lellouche?

Zpočátku je jeho postava naprosté klišé. Výhodou je, že se díky tomu k němu můžeme v průběhu filmu postupně přibližovat, dolaďovat ho a dodávat mu nuance. Gilles si přečetl scénář a okamžitě s projektem souhlasil, a to s velkým pochopením. Když jsme po něm chtěli, aby se zpěvákem specializujícím se na svatby pracoval na hitu Erose Ramazottiho Se bastasse una canzona nebo na Lovely Day od Billa Witherse, přistoupil k tomu velmi poctivě. Opravdu se do toho položil. Stejně jako Benjamin Lavernhe, který každý večer po tříhodinovém představení v Comédie-Française dorazil uprostřed noci, třeba aby zahrál složitou scénu připoutaný ve výšce 30 m, pod obrovskou bublinou…

Už potřetí jste obsadili Jeana-Paula Rouveho. Co se vám na něm tak líbí?

S Jeanem-Paulem je to velmi speciální. V naší filmové tvorbě má zvláštní místo. Do našeho prvního filmu přivedl Gérarda Depardieuho. Umožnil nám existovat a dělat pokroky. Hrál hlavní roli v našem klíčovém film Ces jours heureux, s nímž máme spojené velmi silné emoce a nesmazatelné vzpomínky.

Jaká jsou specifika natáčení „ensemble filmu“? Tedy filmu bez jednoho hlavního hrdiny?

Je velkou motivací propojovat v jediném filmu světy natolik odlišných osobností, jakými jsou Vincent Macaigne, Alban Ivanov, Jean-Pierre Bacri, Gilles Lellouche, Suzanne Clément nebo Jean-Paul. Každý den vedeme herce tak, aby byl výsledek kreativní a harmonický.

Vymýšleli jste choreografii toho, jak se číšníci pohybují po place, dopředu?

Když vyprávíte příběh, který se odehrává na jednom místě v průběhu jednoho večera, riskujete, že bude působit příliš jako divadelní hra. Abyste se tomu vyhnuli, musíte si u dekorací vybrat jednu vlastnost, která vám umožní variaci v pohybu. Kamera pak nikdy není statická a její pohyb přináší energii a napětí, které přetrvá až do konce celého večera.

Kde jste natáčeli?

Na zámku Courances nedaleko Fontainebleau. Má jedno specifikum - na jeho pozemcích je 13 pramenů. Takže byl terén celý podmáčený a my se tomu museli přizpůsobit. Musím říct, že natáčení bylo plné nečekaných událostí. Pršelo a my se často museli vyhýbat kapkám deště. I ve filmu se musí Max a jeho tým neustále přizpůsobovat novým okolnostem, takže pro naše techniky byl každý filmový dialog dokonalou ozvěnou toho, co se dělo na place u nás, toho, jak jsme si připadali.

Ve filmu hraje klíčovou roli hudba. Jak jste s ní pracovali?

Olivier Nakache: Celým procesem psaní nás provázel jazz Avišaje Cohena. Inspirovalo nás jeho charakteristické tempo a rytmus. Působí sice jako improvizace, ale ve skutečnosti je velmi propracované. K příběhu, který jsme chtěli vyprávět, se to skvěle hodilo. Nikdy předtím hudbu k filmu neskládal, ale protože jsme se chtěli dostat do jiných hudebních dimenzí, zašli jsme za ním po jednom jeho koncertě a poprosili ho, jestli by to nezkusil. Okamžitě souhlasil. Bylo to úžasné překvapení a nádherné setkání.

Jean-Pierre Bacri (rozhovor))
Co vás na tomto projektu zaujalo?

Značka Oliviera Nakacheho a Érica Toledana. Když jsem si četl scénář, objevovalo se tam vše, co na nich mám rád a co zas tak často ve filmech není vidět: drsná komedie, která vás rozesměje, ale přitom najdete v jednotlivých postavách velké zalíbení. Vnímají lidi úžasným, lidským způsobem, a to se mi na nich strašně líbí a dojímá mě to. To mě nadchlo v Ces jours heureux a samozřejmě i v Nedotknutelných. Líbilo se mi to na nich, ještě než jsem je potkal osobně. Přišlo mi, že někdo, kdo točí takové filmy, nemůže být špatný člověk.

Oslovilo vás téma svatby?

Ne, nejsem žádným velkým příznivcem svateb. Ta je tu stejně jen záminkou pro to, jak dostat lidi dohromady. Spíš mě oslovilo, jakým způsobem Nakache a Toledano s takovou slavností pracují, zevnitř ven. Když totiž ukazují, jak zaměstnanci pracující v zázemí fungují, vynášejí na světlo jejich lidskou stránku, a to se mi moc líbí. Mezi personálem je nejeden zkrachovalec, což vytváří řadu komických situací, ale také emocí. Takoví lidé a jejich neuspořádaný život jsou totiž často velmi dojemní. Líbí se mi, že tito zaměstnanci představují jakýsi mikrokosmos naší společnosti. V každé zemi žijí více i méně talentovaní lidé, jde ale o to, aby pracovali dohromady. Ne každý se může stát prezidentem Francie. Ale i ten nejnižší z nejnižších, třeba řidič metra… každý z nás, může dělat něco užitečného a najít si své místo.

V tomto příběhu představujete svým způsobem režiséra, protože všechen personál koordinujete. Co vás na této postavě osobně oslovilo?

Jeho paličatost - i vůči těm nejslabším článkům. Pod slupkou nevraživosti, svárlivosti a výbušnosti se skrývá skutečný člověk. Má o své lidi starost, nikoho nenechá padnout. Mám takové lidi v reálném světě moc rád. Lidi, kteří jako on dají druhým, jimž se zrovna nedaří, vždycky ještě jednu šanci. Často pouští hrůzu, rádi si hrají na despoty, ale jakmile je poznáte trochu blíž, rozdělili by se s vámi o první poslední.