Hlídač č. 47

Josef Douša se vrací z první světové války s přáním po válečných útrapách prožít v poklidu spokojený život s mladou manželkou kdesi v zapomenutém kraji, v drážním domku u železniční trati. Sžívání dvojice je však při složitých psychických i fyzických problémech hrdiny (který načas ztrácí sluch) nesnadné… Jednoho dne Douša zabrání mladému muži skočit pod vlak. Zachráněný muž - hrobník Ferda - se ovšem po incidentu zamiluje do Doušovy manželky. Ačkoliv se Doušovi sluch za určitý čas vrátí, předstírá i nadále svoji hluchotu, aby zjistil, co si o něm, i o tušeném vztahu jeho ženy k Ferdovi, lidé říkají za jeho zády. Ovšem pravda je nebezpečná zbraň.

Distribuční film vznikl na motivy románu Josefa Kopty. Scénář k filmu Hlídač č. 47 je poslední scenáristická práce známého scenáristy Eduarda Vernera, který zemřel v roce 2003. Eduard Verner ve svém textu vyzdvihl téma bolestného údělu člověka, který, ovlivněn a poznamenán hrůznými válečnými zážitky, doufá, že ve svém dalším životě najde díky lásce, přátelství, práci a rodinnému štěstí ztracenou rovnováhu.

Velký lidský příběh oslovil i zkušeného a talentovaného režiséra Filipa Renče, jemuž se televizní scénář Eduarda Vernera dostal do rukou před několika lety. Vzhledem k závažnosti a síle námětu se Česká televize rozhodla realizovat původní televizní scénář jako celovečerní distribuční film. Tento snímek Česká televize natočila sama bez přispění koproducentů.

Filmový scénář Filipa Renče, na kterém spolupracoval se Zdeňkem Zelenkou, podtrhuje dramatičnost předlohy a posiluje i domýšlí osobní vazby všech hrdinů.

Hlavní hrdina příběhu Josef Douša je válečný vysloužilec, který se svou ženou Annou přijíždí na železniční wechter. Krátce po příjezdu na zapadlé místo zahlédne na kolejích neznámého mladého muže, pokoušejícího se o sebevraždu. Douša jej na poslední chvíli zachrání a pak místními opovrhovaného hrobníka Ferdu pozve domů. Zachráněný mladík na první pohled podlehne kouzlu Doušovy manželky Anny, které začne, přes její veškeré odmítání, stále častěji nadbíhat. Ferdovy pokusy nezůstanou ve vesnici bez povšimnutí a patřičných posměšků, které psychicky těžko se zotavujícího válečného veterána hodně deptají. Navíc v důsledku zranění na frontě a souhrou dalších okolností hlídač Douša náhle ztratí sluch. Jako hluchý ale nemůže sloužit na wechtru a jeho už hodně složitá životní situace se ještě zkomplikuje. Anička manželovu duševní nevyrovnanost dlouho trpělivě snáší. Uvítá, když se jim naskytne možnost stěhování a pronájmu místní hospody. Alespoň budou mezi lidmi… Tím se ale také nebezpečně zkrátí vzdálenost mezí ní a stále číhajícím Ferdou… A pak se jednoho dne Doušovi sluch vrátí a on náhle slyší, co si o něm lidé říkají za jeho zády. Hluchý víc slyší, ovšem pravda je nebezpečná zbraň…

Filip Renč (rozhovor)
Viděl jste Rovenského Hlídače č. 47?

Viděl jsem ho jako malý kluk v televizi. Když jsem dostal od České televizi nabídku k jeho znovunatočení, ihned jsem si vybavil jeho ponurou atmosféru a tragický příběh hlídače na železničním wechtru, který se rve s vlastním osudem, svou minulostí a drsnou současností.

Ve svých filmech jste se zatím vracel jen do nedaleké minulosti. V Hlídači se pohybujete v době po první světové válce. Čím Vás tato doba přitahuje?

I když je scénář trochu odlišný od původního filmu, jedná se o klasický remake. Atmosféra, dobové kostýmy, staré vlaky, válečné scény v reminiscencích hlavního hrdiny vždy slibují kromě silného a emotivního příběhu i hezkou filmovou podívanou. U mého Hlídače je to díky kostýmům Romana Šolce a kameře debutujícího kameramana Karla Fairaisla.

Kdy Vám ČT poprvé nabídla scénář k filmu Hlídač č. 47?

Scénář k filmu mi nabídnul Jan Otčenášek a Jarda Kučera zhruba někdy před pěti, šesti lety. Od té doby se na film hledalo místečko ve výrobním plánu. Ale, kdo si počká, ten se dočká.

Znáte literární předlohu od Josefa Kopty z roku 1926? Čím Vás nejvíc zaujala?

Samozřejmě že jsem potom Koptovu původní předlohu přečetl několikrát a hledal jsem tam ještě situace, kterými bych mohl scénář pana Vernera obohatit ze svého režijního pocitu. Nejsem pravidelný čtenář psychologických románů, ale tento je považován za mistrovské dílo českého psychologického románu a je výjimečný. Kniha v sobě obsahuje mj. i mnoho zajímavých obrazových scén. Je to vlastně návod na film. Román si o film vysloveně říká.

Nejpočetnější diváckou skupinou v kinech jsou mladí lidé do 30 let. Jak byste těmto divákům přiblížil své pojetí příběhu?

Ano, do kina chodí především mladí lidé. Ale domnívám se, že tam nechodí jen na Shreky nebo Rockyho. I když Hlídač č. 47 je příběh z dvacátých let minulého století a není to zrovna situační komedie, myslím, že je to moderní film se strhujícím příběhem i stylem vyprávění. Snažil jsem se ho natočit dynamicky, a tak mladým divákům přiblížit jeden z nejlepších českých románů dvacátých let. Všechny své filmy točím pro mladé.

Který motiv z příběhu hlídače Douši je ve Vašem filmovém vyprávění hlavní?

Hlavním motivem, stejně jako v původní verzi, bude jeho souboj s vlastním rozporuplným osudem, se vzpomínkami na válečnou zákopovou vřavu východní fronty a především jeho hra na neslyšícího. Kdo dělá, že neslyší, se může o sobě dozvědět zajímavé věci...

Scénář napsal Eduard Verner před více než pěti lety. Do jaké míry jste jeho zpracování respektoval?

Vernerův televizní scénář jsem respektoval, leč jsem ho režijně za pomoci kolegy Zdeňka Zelenky upravil pro současného diváka. I proto, že s filmem je počítáno do kin a ne jen do TV vysílání.

Koho a proč jste vybral pro roli hlídače Douši?

Hlavní roli hlídače ztvárnil Karel Roden. Byla to role jako ušitá pro jeho charakter i pro jeho promyšlené herectví. Byla s ním výborná spolupráce.

Roli Doušovy manželky Aničky, jste svěřil slovenské herečce Lucii Siposové. Proč?

Slovenskou herečku Lucii Siposovou jsem si vyzkoušel i ve svém předchozím filmu Na vlastní nebezpečí. Lucia je plná optimismu, ženskosti a osudovosti, a zároveň má roztomilou tvář.

V reminiscencích z mládí se k Doušovi vrací jeho láska z mládí, Františka. Jak jste herecky vyřešil tuto postavu?

Františka je dvojrole Aničky Doušové. Takže si ji také zahrála Lucia Siposova.

Zajímavou figurou je i všeobecně vysmívaný hrobník Ferda. Koho jste obsadil do této role a kde jste tohoto herce objevil?

Hrobníka Ferdu si zahrál mladý Václav Jiráček. Domnívám se, že budoucí osobnost českého herectví. I on mi hrál ve filmu Na vlastní nebezpečí, ale objevila ho moje stálá spolupracovnice - castingová režisérka Soňa Ticháčková, která má neuvěřitelný cit pro obsazování filmových rolí.

Rozporuplnou postavou je kostelník Bártík. Už při vydání knížky tato kontroverzní postava faráře vyvolala hodně diskuzí. Komu svěříte roli kostelníka?

Roli zamlklého, podezíravého a závistivého kostelníka si k mojí velké radosti zahrál další vynikající herec Vladimír Dlouhý. Máme skutečně skvělé herecké obsazení. Kostelník Bártík je všude a nikde a hraje klíčovou úlohu v zápletce celého příběhu.

Ve filmu jsou i reminiscence z haličské fronty první světové války. Kde jste je točili?

Válečné reminiscence jsme točili na polích za Berounem. Jsou velmi realistické a sugestivní. Využili jsme pomoci kaskadérů, zapojila se dobová funkční bojová technika, pyroefekty a mnoho speciálních maskérských triků.

Kdo s Vámi spolupracoval střihově a podle jakých kritérií jste zvolil střihače?

Již od FAMU na všech svých filmech spolupracuji s Janem Mattlachem. Má úžasný cit pro látku, pro rytmus a vždy přinese do filmu něco nového, nějaké zajímavé střihové řešení.

Karel Roden (rozhovor)
Proč jste se rozhodl přijmout roli ve filmu Hlídač č. 47?

Především bych chtěl říct, že jsem za titulní roli ve filmu Hlídač č. 47 velice vděčný. Herec nedostává tak často scénář s tak krásným příběhem. Přiznám se, že když natáčení skončilo, bylo mi líto, že se netočí dál.

Natáčení celovečerního filmu připravovala a zajišťovala televizní produkce.

S televizí moc často nespolupracuji, takže jsem mile překvapený, jak bylo všechno zorganizované a jak jsem byl „ošetřovaný“.

Během natáčení došlo k nečekané změně počasí...

Mám-li natáčení tohoto filmu vystihnout jedním slovem, pak to pro mě bylo hodně mrazivé natáčení. Původně jsme měli točit podzimní scény s deštěm, což se také skutečně první natáčecí den stalo, a všichni jsme byli pěkně promočení. Pak ale přišla vánice, napadl metr sněhu a tak to bylo až do konce. Při dotáčkách na polích za Berounem, kde jsme těsně před Vánocemi točili reminiscence z haličské fronty, nastaly doslova holomrazy, což bylo ještě horší než závěje sněhu. Díky péči produkce jsem ale ani nenastydl, když to dodnes nechápu. Na natáčení Hlídače vzpomínám moc rád a určitě ještě budu.