fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    Podobné filmy    

69% 33 hlasů
film / thriller, Česká republika/Slovensko, , 100 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 27.8.2009 v SK 28.10.2009, DVD od 3.2.2010 Magicbox

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:59



Příběh nemocničního vraha.
Ne tak docela fiktivní příběh člověka, který ve skutečnosti dostal označení „heparinový vrah“.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu 3* občas napětí , ale jinak stále dokola,nezajímavé , zaujal mě až konec. Zajímavý příběh který se opravdu stát mohl, kdykoliv.
Všechny komentáře k filmu 6+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Hodinu nevíš

Co bylo příčinou a co se odehrává v mysli mladíka, který se rozhodne vykonat a vykonávat ty nejtěžší zločiny a mít přitom často pocit, že vlastně dělá dobrou věc? Co nutí nadějného a inteligentního adepta studia medicíny z podstaty se změnit a páchat na lidech zlo? Je hrozná představa, že vraždí člověk, kterého dobře znáte, které-ho denně vídáte, máte ho vlastně rádi a který je všem nápomocný, ochotný a obětavý, i na úkor vlastního pohodlí a svých věcí. Sledujeme příběh, který se mohl stát a bohužel kdykoliv stát může. Ano, takhle se to i ve skutečnosti stát mohlo. A první, co nás napadne, když zjistíte, jakou lidskou bestii jste znali, kolik chybělo, aby se obětí stal kdokoli z našich blízkých a známých, nebo dokonce vy samotní. A právě nedávno medializovaný příběh „heparinového vraha“ nás zasáhl na citlivém místě. Ano, tohle se opravdu mohlo stát komukoliv z nás. Tohle už nebylo „někde ve světě“. Tohle bylo opravdu blízko.


O filmu

obrazek
A tak se rozehrává příběh obětavého, inteligentního a zakřiknutého mladíka s tváří padlého anděla, který se pokouší, a později ještě několikrát, dostat na studium medicíny. Ale jeho povaha, přestože schopnosti a inteligenci na to má, mu nedovolí, aby přijímací zkoušky na medicínu, teď a kdykoliv potom, zvládl. A tak se dostává do nemocnice jako saniťák a bere to samozřejmě jako přestupnou stanici, protože On na to má, aby se doktorem stal. ON rozhodně víc než kdejaký doktůrek, který vystudoval jen proto, že jeho příbuzný pracoval tam a tam, nebo že pomohly peníze na správném místě. A navíc od nich musí snášet tu nadřazenost, potupu… On, který by je strčil do kapsy, najednou je musí poslouchat, snášet příkoří a chovat se jako ten nejpodřadnější člověk pod sluncem. Jako nula. Hlavně ten doktor Valenčík! Zachází se mnou jak s onucí. Kdybych tak mohl něco udělat, čím bych se mu pomstil. Abych já odešel z bitvy jako vítěz a on jako poražený! Aby i Markéta poznala, že jsem lepší než doktůrek.

A pak přišel den, kdy umírající starý pán požádá Jeho, aby mu pomohl skončit to trápení a dostat ho na druhý břeh. A On to udělá a najednou se dostaví pocity blaha. Uvědomí si, že má vlastně možnosti Boha. Že On je ten, co rozhoduje o žití či nežití pacientů. A splnilo to i primární účel! Lékař Valenčík, který prosazoval léčbu, která byla teprve novinkou a kterou primář rozhodně neschvaloval, byl najednou ten špatný, ten viník, ten poražený. A ten pocit štěstí z vítězství byl pro Něj opojný. Mám moc, konečně mám moc!

A tak to zkusí znovu… a znovu. Stále častěji, často na pokraji prozrazení. Divák se několikrát přistihne, že občas tomu outsiderovi, tak jak to odpovídá lidské povaze, drží palce. Jen aby nebyl prozrazen, než to udělá. A když to udělá (často za dramatických situací a podmínek, kdy budoucí oběť bojuje o prostý život, protože pozná oči vraha), najednou poznáme, jakou strašnou věc provedl. Ale to už je pozdě. A On vraždí a vraždí a má pocit, že dělá dobré skutky. A že se vlastně stal Bohem, který rozhoduje o lidských životech…

Každá vražda je jiná, každá se stane za jiné situace, s jinými aktéry. Jen způsob zůstává stejný. A pocity vraha… Přestože nebezpečí prozrazení stále stoupá. Jenže chuť zabíjet další a další bezbranné lidi je jako droga. Jenže tohle prostě nemůže dělat donekonečna. Někdy a někde musí udělat chybu. Díkybohu! Na vraha je nalíčena past. Skončí v ní vrah nebo přibude další oběť v podobě „volavky“ - nevinného, čistého, těžce nemocného člověka s obrovskou chutí žít.

Brilantně, chytře a napínavě napsaný knižní thriller (Vraždy ze závisti, Miroslav Skačáni, 2008), nám zprostředkuje vrahovy úmysly a prapůvodního chtíče zabíjet. Takhle nějak se to mohlo ve skutečnosti stát. A je to velmi pravděpodobné. Kolik takových lidí žije vedle nás… s námi?

Dan Svátek (rozhovor)
obrazek
Film Hodinu nevíš je projekt, který vznikl nezvykle rychle. Mezi samotným nápadem, až po realizaci, bylo jen pár měsíců. Vyhovuje vám cesta takovým "rychlíkem"?

Film je umění a tomu prospívá čas a odstup. Samozřejmě, když je prioritou vzhledem k aktuálnosti tématu, jako to bylo v tomto případě, vyjít s filmem mezi diváky co nejdříve, nedá se dělat nic jiného, než se přizpůsobit podmínkám. Ale je to pravda, takhle rychle jsem film ještě nedělal.

Jak u vás funguje obsazování rolí?

Už při práci na scénáři se pokouším představit si jednotlivé charaktery. Pak té mé představě hledám typově nejbližšího herce. Na castingy moc nesázím, ten český herecký svět není tak velký, abych o hercích nevěděl. Ale jsou i výjimky. Občas je dobré hledat herce v oblastních divadlech nebo při castingu, aby se právě ta představa charakteru uskutečnila a našel se ten pravý či pravá.

Film Hodinu nevíš se opravdu může chlubit výjimečným obsazením. Jak těžké je získat hvězdy do malých rolí?

Občas ano. Faktem je, že plno herců hraje v mnoha filmech a neradi propůjčí své jméno v malé roličce. V tomto jsme měli velké štěstí. Je to film složený z tzv. cameo rolí, tedy rolí, ve kterých se hvězda objeví jen na okamžik. Za všechny zmíním Zitu Kabátovou, která byla i ve svém požehnaném věku svolná a navíc neuvěřitelně milá a profesionální.

Jaké období tvorby filmu máte nejraději? Přípravy, natáčení nebo postprodukci?

Mám rád střižnu. Na všechno je víc času a klidu. Je to taková alchymie. Ale to vzrušení na place taky není k zahození.

Vsadil jste u tohohle filmu na nějakou kartu, o které jste přesvědčený, že je to eso?

O všech, kteří na tomto filmu dělali, jsem přesvědčen, že jsou esa.

Celý štáb si pochvaloval, jak mimořádně rodinná a přátelská atmosféra byla na place. To ale není standardní. Dovedete si představit, že byste pracoval s někým, koho nemáte zrovna rád?

I to se občas stane. Ale tohle bylo opravdu mimořádné. Rád na to vzpomínám. Občas zvednu na herce hlas, ale nedovedu si představit, že bych po něm řval. Jsem přesvědčen, že nejlepší výkon lze z něho dostat klidnou verbální komunikací.

Vzpomenete si na chvíli, kdy ti bylo při natáčení hodně úzko?

No jasně. Třeba když nákladní auto míjelo hlavu Vaška Jiráčka jen o centimetry. Nebo když Ivan Franěk přišel o hlas. Nebo když jsem do cateringu přišel mezi posledními a to nejlepší jídlo už bylo snězené. Ale zas tak moc se nedělo. Musím říct, že nám vařili přímo skvostně.

Jak na vás doléhala reálná atmosféra při natáčení v nemocnici? Točili jste za plného provozu.

Točili jsme za plného provozu v nemocnici v Rumburku a u Milosrdných sester v Praze, kde jsme se museli přizpůsobit jejímu chodu, a ne vždy to bylo jednoduché. Točili jsme též v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byla příšerná zima a kde můžete ve zdech cítit ne právě hezkou minulost. Myslím, že obě situace byly pro dobro věci, a za to, že to herci a štáb překonali, mají můj neskonalý obdiv.

Nad čím člověk přemýšlí, když vede příběhem tak zlou postavu jako je hlavní hrdina ve vašem filmu?

V první řadě, aby to bylo pravdivé a uvěřitelné. Není možné dát prostor pro ironii či nadsázku, zvlášť s tématem a žánrem, který není v naších končinách právě obvyklý. Tohle opravdu není komedie, tady není místo pro smích a oddych. S tím by měl český divák počítat, když půjde na náš film. Co se týče postavy, obdivuju Vaška Jiráčka, jak se s ní porval a vyrovnal. Vím, jak jsem se cítil při psaní scénáře. Nedovedu si vůbec představit, jak se cítil on při samotném hraní tohoto temného charakteru.

Váš film spojil neobyčejně výrazné osobnosti: kameramana Jakuba Šimůnka, skladatele Varhana Orchestroviče Bauera, zpěváka Richarda Müllera a řadu dalších, nehledě na zmiňované herce. A nehledě na slovenskou koprodukci. Tohle je vlastně "film československých osobností". Připouštíte si tak velkou zodpovědnost?

Zodpovědnost cítím vždy, ať dělám cokoliv. A věřím, že to tak cítí všichni, se kterými spolupracujeme. Je fajn, že se na tomto filmu podílí takové osobnosti. A mám radost, že jde o česko-slovenskou koprodukci, nejen kvůli národnosti mé ženy. Vlastně od počátku, kdy přišel s námětem slovenský autor, psychiatr Mirek Skačáni, to byl česko-slovenský projekt. My jsme na té myšlence, spolu s našimi slovenskými koproducenty, jen dál stavěli. Je fajn, že jsme spojili šikovné a nadané lidí z obou zemí a že děláme na společné věci.

Miroslav Skačáni (rozhovor)
obrazek
Pamatujete si tu vteřinu, kdy k vám přiletěl nápad napsat příběh o nemocničním vrahovi?

Přímo tu vteřinu si nepamatuji, ten nápad přišel spíše postupně, jak jsem v novinách četl o nových a nových faktech, týkajících se uvedené kauzy. V mysli se mi začal na základě těchto faktů vytvářet obraz osobnosti vraha a následně i příběh, který více nebo méně vycházel z výše uvedených veřejnosti dostupných informací. Od vytvoření příběhu v mé mysli až po jeho napsání už byl pak skutečně jenom krůček. Mojí výhodou v tomto směru bylo to, že jsem zdravotníkem, dobře znám za léta praxe myšlení i jednání lékařů, sester i pacientů, co mě výrazně ulehčilo vytvoření a vykreslení jednotlivých postav ve knížce i ve scénáři.

Čekal jste, že vaše kniha bude tak rychle zfilmována?

Určitě pro každého autora jakékoli knížky je jednou z největší ctí, když se jeho příběhu ujmou filmaři a na podkladě knížky vznikne film. Při počtu titulů, které ročně vyjdou na knižním trhu, a počtu natočených filmů, z kterých jenom některé čerpají svůj námět z napsané knížky, tuto skutečnost ještě víc oceňuji. Při psaní knížky mě tato možnost přímo nenapadla, i když jsem byl přesvědčen, že samotný příběh je určitě mimo toho, že je časově i místně aktuální, velmi zajímavý i svým námětem a natočení filmu na motivy knížky by mohlo být skutečně zajímavé jak pro jeho tvůrce, tak i pro diváky. V té době jsem neznal nikoho z umělecké branže, který by se natočení filmu mohl ujmout. O to víc jsem zavázán panu Obůrkovi, který natočení filmu dle mé knížky prosadil, panu Svátkovi, který se scénáristicky a jako režisér na filmu podílel, jako i všem, kteří k tomu, že mohl vzniknout, přispěli svým dílem práce nebo financí.

Vy v projektu Hodinu nevíš zastáváte hned několik významných filmařských profesí. Jste producentem, scénáristou, ale i hercem. V životní profesy jste ale lékař psychiatr. Uvažujete o změně lékařské profese?

Ty uvedené profese, které jste vzpomenul v otázce, jsou pro mě tím nejhezčím hobby, jaké si jenom umím představit, ale naštěstí zůstávám nohami na zemi. Je fakt, že psát knížky nebo dělat scénáristu by mě skutečně bavilo, byl bych schopen se tomu věnovat i profesionálně (o svých hereckých schopnostech nemám valné mínění a spíše mám obavu, abych tam nebyl pro ostudu, producentem jsem takovým okrajovým, spíše proti své vůli), ale pro umění jsem byl "objeven" šéfredaktorem Jihlavských listů Dr. Petrem Klukanem hodně pozdě - až dost po padesátce, do té doby jsem neměl ani tušení, že bych byl schopen nějaké literární tvorby. Na druhé straně by mě bylo líto zanechat profesi, které se věnuji celý svůj pracovní život a to je pomoc lidem trpícím duševními poruchami, líto, že bych jim už nemohl být nápomocen v jejich trápení. Takže i v budoucnu umělecký směr mých aktivit, bez ohledu na úspěch filmu nebo knížek, zůstane téměř jistě na úrovni jenom oblasti zájmů a ne přímo profese.

Jak jako spoluautor scénáře vnímáte negativní postavy?

Negativní postavy tvoří běžnou součást života a podle toho je i vnímám. Lidský život je pro mě tím nejdůležitějším, co na světě existuje, a proto vrah nemůže mít v žádném případě mé sympatie. Co se týče negativních lidských vlastností, patří ke každému jedinci, ale neměly by dominovat nad těmi pozitivními, takže dobro by u lidí mělo vítězit i v životě, nejenom v pohádkách.

Hodinu nevíš je vaším prvním filmovým projektem, jak jste si užil jeho vznik?

Užíval jsem si ho plnými doušky. Měl jsem možnost osobně se účastnit příprav i natáčení filmu, seznámit se s mnoha zajímavými lidmi, z kterých velkou část jsem znal do té doby jenom podle jména nebo z plátna kin a televizní obrazovky. Je to pro mě skutečně celoživotní zážitek a přál bych jeho prožití každému.

Bylo něco, co vás překvapilo mile a naopak něco, co vás zklamalo?

Velmi mile mě překvapilo, jak celý filmový štáb i herci pracovali s chutí, dávali do filmu skutečně všechno, i vysoká kvalita práce režiséra filmu Dana Svátka, takže skutečně věřím, že ten film bude mít velmi dobrou úroveň a zaujme diváky. Zvlášť bych vzpomenul hlavního představitele filmu Václava Jiráčka. Měl jsem možnost sledovat jeho herecký výkon při natáčení a musím říct, že je skutečným talentem s velkou hereckou budoucností. Dokázal se perfektně vžít do postavy hlavního hrdiny a jeho výkon byl skutečně vysoce nadstandardní. Co mě zklamalo, byla nízká angažovanost především ze směrů, které by měly kulturu v naší republice podporovat nejvíc, ze strany institucí a osob, které to mají často přímo v náplni práce a někdy to byl i pocit kladení překážek rozvoji kulturních projektů u nás.

Václav Jiráček (rozhovor)
obrazek
Co si myslíte o své postavě ve filmu Hodinu nevíš?

„Co si myslíte o postavě Hynka ve filmu Hodinu nevíš?“ Tuto otázku bych rád položil budoucím divákům.

Jak jste se vypořádal s tak rozporuplnou a zákeřnou postavou Hynka, se kterým si musel žít skoro tři měsíce?

Ty pocity a stavy, zvláště na začátku natáčení nebyly vůbec příjemné. Dalo mi hodně práce se s nimi vypořádat.

Je vůbec možné mít takovou postavu, co hrajete, trochu rád?

Měl jsem radost z té práce, i ze hry. Postavu Hynka jsem nehodnotil, ale rozebíral.

Jak dlouho jste přemýšlel nad tím, že tuhle „šílenou“ hlavní roli vezmete?

Nabídku jsem dostal 7. srpna 2008 během natáčení filmu Jánošík v Polsku. Rozhodování bylo pozvolné, i vzhledem k mému velkému pracovnímu vytížení. Definitivně jsem se rozhodl až po schůzce s režisérem Danem Svátkem a po zhlédnutí jeho předchozího filmu Blízko nebe. To jsem zjistil, že mu můžu plně důvěřovat.

Při natáčení v Rumburku jste dosti riskoval při náročné scéně? Nepřemýšlel jste, že byste využil dablera?

Nepřemýšlel. Měl jsem svolení režiséra a věřil jsem si.

Je dobré na takovéto velmi citlivé téma upozorňovat filmem?

Takřka až řečnická otázka. Film může sloužit mnoha potřebám a jedna z nich je právě rozebírání a upozorňování citlivých témat. Provázela nás dobrá vůle nikoli senzacechtivost. Osobně jsem se snažil hledat jisté univerzální vyznění. Otázka odpovědnosti. No vidíte, zase končím otázkou...

Stanislav Zindulka (rozhovor)
Co vás napadlo jako první, když jste si přečetl scénář?

První, co mě napadlo, že tvůrci jsou velmi pohotoví a že toto téma bude divácky velmi atraktivní, v tom dobrém slova smyslu.

Vaše role je sice prostorově menší, ale velmi výrazná, kdo je vlastně pan Sládek?

Je to vlastně první oběť nemocničního vraha. Člověk lehce zastřený tajemstvím, který úpěnlivě žádá o eutanasii. A my se pak dozvíme, že to nebylo z jeho strany tak jednoznačné přání. To je velmi zajímavý charakter.

Rozhoduje u vás, když přijde takováto herecká nabídka, pověrčivost?

V tomto případě ne. Já už jsem hrál tolik umírajících. Myslím, že pan Sládek je asi patnáctý v řadě.

Jak se díváte na kauzu nemocničních vražd?

Snad neskutečné. Na tohle se člověk dívá s nevěřícným pohledem, protože zaútočit na lidi takto podlým způsobem… Ve světě, kde se to ani nepředpokládá. Hrozné.

Patříte k nejvytíženějším divadelním hercům. Do toho zvládáte televizní práci a ještě film. Může dělat herec takovouhle náročnou práci bez lásky k divadlu a filmu?

Já myslím, že jinak to ani nejde. A pokud je někdo takový, tak to asi nedělá dobře.

Jana Krausová (rozhovor)
obrazek
Ve filmu Hodinu nevíš hrajete manželku doktora Valenčíka, která svému záletnému manželovi pomůže vyřešit tragickou kauzu na jeho oddělení. Máte ráda menší, ale klíčové role?

Pokud je to role zajímavá, tak ji přijmu. Scénář mě bavil a zaujal. Znám Vaška Jiráčka, se kterým jsem o tom mluvila a on mi vlastně doporučil, že bych tuhle roli měla dělat. Má postava pomůže rozluštit hádanku, kdo je vrah. Vždycky záleží na tom, jak se mně scénář a role líbí. Raději dávám přednost divadlu, kde mám hrozně moc práce, a tak neberu všechny filmové nabídky.

Vy jste krom herečky také uznávanou výtvarnicí. Co berete více jako práci - herectví nebo výtvarné umění?

Malováním se neživím, takže je to více pro potěšení. Vystudovala jsem výtvarnou školu, ale abych malovala na kšeft, to ne. Jsem ráda, že u malování nemusím být vázána na peníze. Je to krásná svoboda. Když dostanu zajímavou zakázku, je to pěkné, ale pro peníze nemaluji.

Když se vrátíme k nemocničnímu prostředí, máte nějaké špatné zkušenosti s lékaři?

Ne vždy dobré. Mám mezi lékaři výborné přátele a díky bohu za ně. Lékař je poslání, ale ne vždy je dodrženo. To, co se občas děje v nemocnicích, je otřesné. O staré lidi není dobře postaráno.

Myslíte, že je dobré, aby se točily filmy s takto citlivými tématy?

Je to dobré. Hrozně ošemetné, a musí se to velmi opatrně.

Zita Kabátová (rozhovor)
Ve svých 95 letech jste opět natáčela film. Paní Zito, myslím, že jste rekordmanka!

To doufám. Vždycky mě práce těší a umyje mi mozek. Mám kamarádku, paní Formáčkovou, se kterou píšu knížky. Pracujeme každý týden a to mě baví. Hlavně, že mně lidi ještě věří, že žiju. Já si připadám jako duch.

Po šesti letech se vracíte na stříbrné plátno. Jak jste si užila natáčení?

Úžasný pocit.

Jací jsou dnešní filmaři? Máte je ráda, jako třeba ty, s nimiž jste točila filmy například v 50. letech?

Filmaři jsou filmaři. A filmaři jsou pro národ!

Petra Nesvačilová (rozhovor)
Když se řekne Hodinu nevíš, co se vám vybaví?

Film, kde jsem hrála roli zdravotní sestřičky Markéty. Natáčení v zimě a v jednom z pavilónů v Bohnicích.

Je každá zkušenost cenná pro mladou herečku? Jaká byla tato?

Určitě, ale je hrozně důležité, aby to bylo v kvalitním filmu a já pevně věřím, že tento film bude!

Vaše role. Do jaké míry jste to vy?

Jsem to já do té míry, že do toho dávám svojí energii a svou tělesnou schránku a své převedení a zhmotnění dané role.

Bylo něco, s čím jste si nevěděla rady?

Určitě ano, ale už jsem to raději zapomněla.

Jak se vám natáčelo? S kým jste se poznala, koho jste už znala, kdo vás překvapil? Co byste ráda, aby si diváci díky filmu uvědomili?

Natáčelo se mi hezky. S Vaškem Jiráčkem se známe léta a máme se rádi. Potom s Pavlínou Žďánskou, maskérkou, se známe léta a ještě máme spoustu společného, tak jsem většinu času strávila v maskérně! A jsem moc ráda, že jsem se poznala s paní Kronerovou, je úžasná.

Zuzana Kronerová (rozhovor)
obrazek
Jste velmi pracovně zaneprázdněná divadlem, filmem, učíte a už to vypadalo, že byste snad postavu vrchní sestry odmítla. Naštěstí vás film Hodinu nevíš má. Bylo to náročné, ale doufáme, že nelitujete.

Samozrejme, že neľutujem, že som na filme Hodinu nevíš spolupracovala. Odmietnuť som nechcela, skôr som sa snažila zvážiť, či nám to spolu časovo vyjde. Všetko našťastie vyšlo, trošku na úkor môjho zdravia, ale tak už to chodí, keď je pracovné vypätie veľké. Bavilo ma pracovať s režisérom Danom Svátkom i s českými a slovenskými kolegami a kolegyňami.

Většinou je to tak, že když je před někým překážka a dokáže ji překonat, dopadne to skvěle. Je lepší se vydat trnitou cestou nebo cestou vyšlapanou, ale bez výzev?

Ja som za cestu tŕnistú, baví ma totiž prekonávať prekážky. "Ľahké" postavy ma tak nevzrušujú, rada sa pri práci - ľudovo povedané -narobím a zapotím.

Ve filmu Hodinu nevíš mluvíte slovensky?

Bola som pred filmovaním pripravená na oba varianty - češtinu i slovenčinu, mimochodom, scenár bol napísaný po česky. Režisér si želal najprv tzv. českoslovenčinu, ale postupne ma čoraz viac poslovenčoval. Text som si prekladala sama, nebolo to zložité.

Ono to má vůbec takovou krásně zvláštní atmosféru, když se zde mísí dva jazyky, které jsou vlastně sourozenecké. Líbí se vám to?

Bolo to veľmi pôvabné a nielen pred kamerou, ale najmä v pauzách medzi nakrúcaním. Českí kolegovia i členovia štábu zdatne používali slovenčinu a my Slováci sme zasa celkom slušne lámali češtinu. Takáto komunikácia vytvárala pohodu a veselú náladu. Boli sme veľmi dobrá partia. Československá.

Jan Vlasák (rozhovor)
Jak byste charakterizoval natáčení?

Už sama nabídka zahrát si ve filmu s tak aktuálním a hrozným tématem byla pro mě zajímavá a velmi přitažlivá. Takže jsem byl tentokrát rozhodnutý předem. Asi je velmi obtížné pro autory vyznat se v psychologii tak hrozně postiženého člověka a pak si zvolit úhel pohledu na celou látku, ale scénář jsem četl jako napínavý příběh. Myslím si taky, že pan režisér si vybral velice dobrý typ na hlavního představitele. I setkání s ostatními kolegy bylo pro mne příjemné. Obdivuju každého režiséra, protože při tom zmatku na place si udržet soustředění, při tom nedostatku času záběry ještě domýšlet a volit nejvýhodnější varianty, to je vždy obdivuhodný výkon. Myslím, že tak to bylo i tady.

Je pro zkušeného herce, jako jste vy, každá role zajímavá, nebo jste vybíravý, pokud jde o role? Byl to i tento případ?

Já jsem tady v tom filmu měl jenom nepatrnou roličku, ale mně to nevadí. Točit záběr je vždycky velice vzrušující. Ať jich máte tři sta nebo jenom tři.

Proč by si diváci neměli nechat film uniknout?

Kvůli zajímavému tématu. Doufám, že o diváky nebude mít film nouzi. A přeji všem, kteří se na něm podíleli svou prací, aby měl úspěch.

Vlastina Svátková (rozhovor)
Jaká je pro vás práce pro televizi a na druhou stranu pro film? Říká se, že televize je radost, ale film je láska.

To se říká? Já si nemyslím, že je v práci pro film a televizi zásadní rozdíl. Musím se stejně soustředit, musím si pamatovat text, musím podat co nejlepší herecký výkon a musím důvěřovat režisérovi, a je jedno jestli se točí do televize nebo na plátno. Ale ty jemné rozdíly tam samozřejmě jsou také. U filmu se déle, víc a pořád čeká, natáčecí plán je delší a tak mají šanci vzniknout různé lásky i nenávisti, a ego herce také dostává víc zabrat... Když je film dobrý, tak na chvíli zase naroste...

Ve filmu Hodinu nevíš hrajete hodnou sestřičku, která vlastně cítí s hlavní postavou Hynkem a snaží se mu v rámci svých možností pomáhat z depresí. Co vás poprvé napadlo, když jste si přečetla scénář?

Četla jsem několik verzí, ale svůj názor jsem řekla až po té poslední. Chválila jsem, chválila. Co se Terezy týče, Dan tvrdí, že se nechal inspirovat jedním mým kamarádstvím, které mě přišlo v podstatě normální, jemu už ne tolik. Baví mě pomáhat z depresí. Sama sobě jsem si v tomto ohledu nikdy nedokázala pomoct, tak se snažím realizovat jinde...

Omlouvám se, ale otázka je nasnadě. Jak se pracuje s manželem režisérem, který si i ve filmu zahrál roličku tvého manžela?

Na to se teď bude ptát každý. Tohle je naštěstí ještě jedna z těch lepších, nezákeřných otázek. Jak se s Danem pracuje? Na place nebyl manželem, ale výhradně režisérem. Dokonce občas zapomněl, že má syna. To, že jsme tam netahali emoce, že na mě nebral žádný ohled, mi naprosto vyhovovalo. Po každé scéně jsem na něj zavěsila oči a čekala, co řekne. Jestli jsem to zahrála dobře, nebo jedeme znovu, co mám udělat líp... Naprosto jsem mu důvěřovala, věděla jsem, že si nedá svůj film zkazit špatným výkonem a když budu špatná já, tak mě klidně přeobsadí. Nechci ho zklamat, nechci, aby lidi říkali, že "obsadil svou manželku"...já jsem tam sama za sebe a všechny důsledky si nesu sama...

Co nebo kdo vás při natáčení nejvíce překvapil?

Překvapil mě Jarek Hylebrant, který dokázal bravurně zahrát neslyšícího Petra. Překvapil mě Dan, který den co den vstával v 6 a z natáčení se vracel o půl noci a nebyl unavený, celou dobu byl plný energie, přesně věděl, co od herců chce, jak má záběr vypadat a nikdy neustoupil. Takhle kvetoucího jsem ho viděla asi jenom u porodu. No jo, rodí se další dítě.

Měla jste někdy slabou chvilku, že už jste chtěla z toho šíleného nemocničního prostředí pryč?

Ne, nevadilo mi to. Když nám ale během natáčení nad hlavami přistál vrtulník a záchranáři zjistili, že jim ten člověk po cestě zemřel, nebylo nám všechno jedno.

Jak moc rozdílné je točit hollywoodský film a český?

Jak to mám vědět? Jo, myslíte těch mých 10 sekund slávy v James Bondovi? V tom je možná právě ten rozdíl. V Casinu Royale jsem na plátně pár sekund, ale strávila jsem na natáčení 16 dnů. Můžou si to dovolit. Ale jinak se i hollywoodského cateringu jednou stejně přejíte.

Vychováváte syna, chtěla byste, aby se v budoucnu vydal uměleckou cestou, třeba hereckou nebo režijní?

To pak bude jeho rozhodnutí, následky ponese sám. Že nebude mít žádnou jistotu, že bude čekat, až ho někdo ocení, objeví, pochválí. Jeho duše ale ví, proč je tady, proč se narodila zrovna nám. Budu na něj hrdá, ať se bude v dnešní době pokoušet o cokoliv, co bude mít pro něj smysl a bude přitom cítit ten úžasný pocit, jaký cítím já, když můžu hrát a Dan, když může točit.

Jarek Hylebrant (rozhovor)
obrazek
Jaká byla vaše anabáze s obsazením do role Petra?

Když mi režisér Dan Svátek poprvé řekl, že nade mnou uvažuje, tak už jsem nedokázal myslet na nic jiného. Postava Petra procházela dost významným vývojem ve scénáři a vyvíjel se také casting. Dost známých mladých herců mi v tom výběrovém období bylo dost protivných. Ještě týden před natáčením jsem neměl roli jistou, přesto jsem chodil na herecké zkoušky a musím se přiznat, že jsem domů jezdil vždycky vyřízený, protože jsem si strašně rychle zvykl na své kolegy, ale stále jsem byl „možná Petr“. Dan mi pak v noci zavolal a se mnou se zatočil svět. Jenomže to největší překvapení mě teprve čekalo. Petr bude neslyšící! Řekl režisér a se mnou se zatočil svět znovu. Propadl jsem panice, protože takovouhle modelaci postavy jsem nečekal. Nevěděl jsem vůbec, co mám dělat, protože jsem nikdy s neslyšícím člověkem nebyl v kontaktu. Do poslední chvíle jsem se snažil Danovi argumentovat, aby si to ještě rozmyslel. Neustoupil ani o milimetr.

Jak jste se učil řeč neslyšícího?

Já jsem se ji vlastně vůbec neučil. Ona ke mně přišla sama. V noci před kostýmovou zkouškou jsem se díval na jeden film, a tam hrál neslyšící. Ráno v ateliéru přišel Dan s úkolem, že se ještě neznám s kolegou Petrem Vaňkem a že bych na něj měl zahrát neslyšícího. Petr mi to půlhodiny absolutně věřil a dokonce nadával Danovi, že se směje. Pan režisér se totiž smál, až mu tekly slzy. Tahle půlhodina nás přesvědčila, že to asi půjde. Tak snad…

Kdo s hereckých kolegů na vás nejvíc zapůsobil?

Vašek Jiráček. To je jasné, protože jsem s ním trávil nejvíce natáčecího času. S jistotou můžu říct, že lepšího hereckého partnera jsem si pro svou první filmovou roli nemohl přát. Strašně moc mi pomohl, protože já jsem filmové batole a za to, že jsem snad moc nepadal při prvních krůčcích, vděčím právě skvělým kolegům: Ivanovi Fraňkovi, Vlastině Svátkové, Marku Igondovi, Zuzaně Kronerové… Byla to skvělá spolupráce a budu na to vzpomínat celý život. Protože první film je první film.

Která scéna byla pro vás nejobtížnější?

Ta, co se točila úplně první, kdy Petr poprvé promluví. To by se ve mně krve nedořezalo. Nebyl jsem nervózní, to ne. Díky Danovi jsem si věřil, ale cítil jsem ohromnou odpovědnost, že to nesmím zkazit, že nesmím zklamat sebe a hlavně Dana Svátka. A ještě si vzpomínám na scénu, kdy Petra přivážejí do nemocnice s hypoglykemickým šokem. Točili jsme to v Rumburku a počasí bylo ideální pro můj kostým - tričko a slabé kalhoty. Bylo totiž na nule. Nikdy jsem takhle nepromrznul! Scéna se točila přes hodinu a já tam ležel na nepohodlném železném lehátku před nemocnicí. Ale pozor, vůbec jsem nemarodil! Asi to nachlazení ve mně zmrzlo. A asi tou opravdu nejobtížnější scénou byla ta poslední, když jsem věděl, že končím.

Marko Igonda (rozhovor)
Zúčastnil jste se castingu?

Nezúčastnil. Režisér mě pozval na kafe s tím, že věděl, co mám za sebou. Byl perfektně připravený. Naše debata byla proto velice produktivní a naše seznámení mělo profesionální kvalitu. Hned jsme mohli analyzovat téma, aktuálnost a originalitu projektu. To mám hrozně rád. Všechno je rychlejší a přesnější. Samozřejmě mě tímhle zasáhl a moje role přes něj měla hned jinou kvalitu, kterou jsme pak společně hledali v procesu natáčení.

Jak byste charakterizoval postavu, kterou hrajete?

Doktor Ptáček není nositelem tématu, ale spíš umocňuje dané situace. Ve smyslu, svým postojem k dané situaci nebo konkrétním postavám vztahově.

Jaký je vztah: režisér - herec - poprvé s Danem Svátkem- sedli jste si hned, jaká to byla spolupráce?

Spolupráce, jak jsem už vzpomenul u našeho prvního setkání, měla profesionální a velice lidský přístup. Což kvituji snad nejvíce. Natáčecí proces měl až rodinnou atmosféru a tím pádem určitou zodpovědnost, kterou si musí chránit každý osobně.

Váš vztah k medicíně je jaký?

Můj vztah k těmhle profesím je čistě lyrický a s obrovským respektem, proto hrát doktora nebyla jen herecká práce, ale taky naplnění. A za to moc děkuji, jak Danovi, tak osudu.

Podobné filmy

Rychle a zběsile 7
(Fast & Furious 7) Vin Diesel a jeho parta si mysleli, že kriminální minulost nechali za s...
dnes 17.25
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Sahara
Dva bývalí mariňáci hledají v Nigérii ztracenou obrněnou loď Texas z americké občanské vál...
dnes 20.00
NAHRAT
ZDARMA
Prima Cool
Parchanti
(Losers, The) Členové elitní speciální jednotky byli vysláni do bolivijské džungle na pátr...
dnes 22.05
NAHRAT
ZDARMA
Nova Cinema
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Sobota 28. 3. 2020 Svátek má Soňa
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz