Hráči se smrtí

V mysteriózním thrilleru "Hráči se smrtí" se pětice studentů medicíny, která je posedlá touhou zjistit, jestli existuje život po smrti, pouští do odvážného a nebezpečného experimentu - opakovaně se dostávají do stavu klinické smrti, aby dosáhli bezprostředního posmrtného zážitku. Jejich stále riskantnější experimenty s výlety za hranici života a smrti si ale na každém z nich vybírají svou daň...

„Všichni chceme vědět, co s námi bude, až zemřeme, ale některé věci bychom evidentně raději vědět neměli,“ prohlašuje Laurence Mark, producent nového snímku Hráči se smrtí. V tomto filmu je pětice studentů těmito otázkami posedlá - a rozhodně nedbají na varování, které producent filmu zmiňuje.

„Snímek Hráči se smrtí je poutí do neznáma - do toho největšího neznáma ze všech, dá se říci,“ míní režisér Niels Arden Oplev, který je divákům známý zejména jako režisér švédské filmové adaptace románu Muži, kteří nenávidí ženy a pilotního dílu úspěšného seriálu Mr. Robot. „Vydat se za hranice života a pověřit své přátele, aby se vás pokusili znovu oživit, a zkoumat to, co se s námi po smrti děje, je velice kontroverzní představa.“

Děj filmu začíná tím, že jedna studentka medicíny - která má pro své počínání vlastní, pečlivě ukrývanou motivaci - přesvědčí své čtyři kolegy, aby se s ní pustili do nebezpečného experimentu: chce po nich, aby jí zastavili srdce a ona měla možnost nakrátko zažít smrt, zatímco oni budou monitorovat její mozkovou aktivitu a hledat jakékoliv důkazy o existenci posmrtného života. Poté ji budou muset přivést zpět k životu.

Co by mohlo někoho přesvědčit k tak nebezpečnému experimentu? Co jiného než příslib přelomových objevů - a s nimi také věhlasu. „Představte si, že by objevili důkaz, který hledali: jednalo by se o nejvýznamnější lékařský objev století,“ míní Oplev. „Courtney, kterou ztvárnila Ellen Pageová, poukazuje na konkurenci, kterou ostatní studenti v tomto nemilosrdném prostředí vnímají. Jak zmiňuje jedna z postav: tohle není škola, ve které se rodí noví lékaři - jsou tam od toho, aby posouvali hranice lidského poznání.“

Studenti se ale setkávají s něčím, co rozhodně neočekávali: poté, co se jim zastaví srdce a ocitnou se tváří v tvář smrti, nejen že zjistí, jak by mohl vypadat posmrtný život - ale dokonce je tento zážitek obohatí. „Ze své pouti královstvím smrti se vracejí s výjimečnými schopnostmi,“ popisuje Oplev. „Pokoušejí se najít zkratku k velkoleposti. Ale takové počínání má vysokou cenu.“

A ta skutečně vysoká je: zatímco čelí opakovaným úmrtím a znovuvzkříšením, jsou všichni nuceni vypořádat se s politováníhodnými činy ze své minulosti. „Každý z nás někdy v životě udělal něco, za co se stydí nebo čeho lituje,“ říká producent Michael Douglas. Když se studenti ve filmu ocitají tváří v tvář smrti, dostávají podle jeho slov možnost se s těmito hříchy vypořádat. „Jak je jejich chyby pronásledují, zjišťují, že není nikdy příliš pozdě na to pokusit se napravit chyby, které jste v minulosti udělali,“ pokračuje.

„Jsou konfrontování s věcmi z minulosti, na které nejsou příliš pyšní,“ dodává Oplev. „V podstatě získávají zcela nové povědomí o tom, kým doopravdy jsou.“ Původní snímek Hráči se smrtí měl premiéru v roce 1990. Tento pozoruhodně stylizovaný a znepokojivý film si ihned dokázal najít své diváky. Nyní, po více než 25 letech, se Hráči se smrtí vracejí na filmová plátna v novodobém pojetí. Douglas, producent původního filmu, spojil své síly s producenty Laurencem Markem a Peterem Safranem, aby tuto novou verzi do kin společně uvedli.

S nabídkou ujmout se režie tohoto nového filmu oslovili producenti Opleva. „Niels dodává komerčnímu americkému thrilleru pozoruhodnou evropskou stylizaci,“ míní Safran. „Pro nás všechny a zejména pro Nielse bylo důležité, aby postavy tohoto příběhu skutečně fungovaly: zajistil, že vše, co se hrdinům filmu přihodí, je nějakým způsobem ukotvené v realitě, a že chyby, kterých se v minulosti dopustili, stejně jako kroky, které musejí podniknout, aby je napravili, působí uvěřitelně.“

Pro Opleva bylo taktéž důležité natočit film, který bude zcela soběstačný a který osloví současné diváky. „Samozřejmě se jedná o napínavou zábavu, ale téma filmu v sobě současně ukrývá velkou hloubku. Mohli jsme natočit film, který by nabízel napětí a zábavu, jež očekáváte od thrilleru, ale současně má i hloubku, je věrohodný a realistický. Právě proto mě tento projekt přitahoval,“ vysvětluje Oplev.

Mark míní, že bylo logické vydat se poněkud realističtějším směrem. „Věda a technologie se za posledních pětadvacet let zásadně změnily,“ říká Mark. „Přistupovali jsme k tomuto snímku způsobem, který v mnohem větší míře vycházel z reality dnešní medicíny.“

Jedním ze způsobů, kterými Oplev něčeho takového docílil, byl jeho důraz na realističnost. „V Hráčích se smrtí najdeme nadpřirozené prvky, stejně jako prvky zábavné i děsivé, ale v rámci těchto skutečností jsem toužil po tom, aby vše působilo naprosto uvěřitelně,“ říká Oplev. „Když si poprvé nechají zastavit srdce, chtěl jsem, aby diváci bezvýhradně věřili tomu, že se to skutečně děje.“

Ještě důležitější podle Safranových slov bylo, že Oplev filmu dodal na realističnosti velice působivými postavami. „Chtěli jsme, aby si divák k postavám filmu vytvořil co nejdříve velice silný vztah, aby tak situace, kdy se po svém znovuvzkříšení setkávají s nadpřirozenými jevy, vnímali jejich očima: aby věděli, čím procházejí a co v životě zažili, a aby se o ně tedy báli.“

Ben Ripley, který v minulosti napsal scénář například k úspěšnému snímku Zdrojový kód, byl pověřen úkolem vytvořit scénář i k tomuto filmu, a to podle námětu Petera Filardiho. „Když měl původní film premiéru, chodil jsem na vysokou, a vzpomínám si, že jsem si říkal, že má velice inteligentní zápletku, takže mi nápad na natočení remaku přišel pozoruhodný,“ říká Ripley. „Protože jsem měl k dispozici všechny potřebné složky - všeobecně poutavý námět nahlížení do posmrtného života, motivy pokání a spasení - mohl jsem si dovolit luxus importovat celek, který byl zcela kompaktní. Aktualizoval jsem tedy vědecké i technologické prvky příběhu a zajistil, aby jeho hrdinové byli rozmanitější a soupeřivější, přesně tak, jak tomu dnes na lékařských školách je.“

Ripley v průběhu psaní scénáře vše velmi aktivně konzultoval s lékařskými specialisty. „Začala mě zajímat možnost, že by hnacím motorem hrdinů filmu při jejich úsilí odhalit tajemství klinické smrti byla neurologie,“ vysvětluje. „Stále nemáme příliš jasno v tom, jak vlastně mozek funguje - jedná se o stroj, který je pro naše chápání příliš komplexní. Začal jsem přemítat o jisté věci: co když je v mozku oblast, zodpovědná za tvorbu zážitků klinické smrti, stejně jako v něm existují oblasti, které způsobují, že vnímáme hněv nebo chuť citrónu?“

Při mnoha příležitostech měl během psaní scénáře Ripley možnost trávit čas se svým přítelem neurologem během práce, účastnit se ranních prezentačních setkání a hovořit se studenty neurologie přímo během jejich praxe. „Řada z toho nakonec skončila ve scénáři,“ říká Ripley. „Všichni jsme toužili po tom, aby vše bylo tak uvěřitelné, jak to jen bylo možné, takže celá řada lékařských situací, které ve filmu vidíte, je napsána a natočena s vysokou úrovni realističnosti.“

Oplev úzce spolupracoval s kameramanem Ericem Kressem, výtvarníkem Nielsem Sejerem, se kterým už v minulosti spolupracoval na celé řadě projektů včetně filmu Muži, kteří nenávidí ženy, a s kostymérkou Jenny Geringovou, aby společnými silami vytvořili výslednou vizuální podobu filmu. Při návrhu dekorací a volbě natáčecích lokací bylo pro tvůrce filmu důležité, aby se film odehrával v prostředí, které v sobě pojí tradiční medicínu s moderní výzkumnou medicínou, jež motivuje pětici studentů k experimentům s jejich vlastní smrtelností.

Při vytváření fiktivního lékařského centra Trinity Emmanuel se Sejer snažil navodit atmosféru, která by zdůrazňovala motivaci studentů k jejich experimentům - aby bylo zřejmé, že pro ně jde o možnost, jak se prosadit ve velice konkurenčním prostředí.

„Chtěli jsme vytvořit špičkový lékařský svět - symbol toho, po čem lékaři v Americe touží,“ vysvětluje Sejer. „Neustále jsem si pohrával se třemi hesly - inovace, privilegia a tradice. Tato slova, tyto koncepty se nakonec odrážejí v dekoracích i filmových lokacích a dokonce i ve způsobu, jakým jsme pátrali po vhodné architektuře a designu. Například jsme hledali most, který by spojoval dvě budovy, a s oněmi třemi hesly na paměti jsem narazil na naprosto překrásný, prosklený most mezi dvěma budovami. Prohlédli jsme si ho ze všech stran a uvědomili jsme si, že se jedná o most, který spojuje starší lékařský ústav ze 70. let s velice moderní stavbou ze skla a oceli. Ten most byl jako cesta časem; odrážel v sobě všechno to, na čem náš film staví.

Vyfotografoval jsem si ho, stejně jako obě budovy, pověsil jsem si ty obrázky na zeď a staly se klíčem k celé řadě designových prvků a k motivům starého a nového, tradičního a moderního.“ Jednu z největších výzev představoval pro Sejera a jeho tým tajný podzemní komplex, ukrytý hluboko ve sklepních prostorách lékařského centra Trinity Emmanuel, kde studenti své experimenty provádějí. V tomto izolovaném a zapomenutém bunkru mohl Oplev vytvořit prostředí, které po tvůrčí stránce vyhovovalo všemu, po čem v sekvencích s experimenty toužil. „Chtěl jsem si pečlivě vybírat, jak navodím co nejsilnější drama, ale přesto se stále muselo jednat o realistické místo.“

Například proběhla dlouhá diskuse o tom, zda by měli hrdinové filmu používat klasické příruční defibrilátory s rukojeťmi. „Něco takového se v lékařství používalo spíše před 15 lety, dnes používají elektrody, které se nalepují přímo na tělo,“ poznamenává Oplev. „Ale ty verze s rukojeťmi jsou mnohem osobnější - zejména pokud jsou použity k zastavení srdce a navození stavu klinické smrti.“

Řešením bylo vytvořit onen bunkr. „Základní myšlenka byla taková, že své experimenty provádějí v té části nemocnice, která se používá jen v případě nouze, a obsahuje proto směsici starého a nového vybavení,“ popisuje Oplev. „Nahoře, na velice moderním sále, mají nalepovací elektrody. Dole v bunkru stále používají defibrilátory s rukojeťmi.“

Bunkr přesto podle Sejera vyžadoval některé nové vybavení. „Niels toužil po tom, aby tato lokace působila dojmem, že byla opuštěna a byla zcela osamocená, oddělená od zbytku nemocnice, ale současně plná vybavení, které by bylo na takové technické úrovni, aby bylo s jeho pomocí možno vytvořit snímky mozků, které studenti během svých pokusů s klinickou smrtí získávají,“ říká.

Srdce dekorací bunkru tvoří futuristicky vyhlížející přístroj pro magnetickou rezonanci, který Sejer navrhl tak, aby podporoval výraznou realističnost dekorací v souladu s přáním režiséra, ale současně vycházel vstříc potřebám natáčení komplikovaných scén experimentů. „Opravdu jsme toužili po tom, aby tento přístroj symbolizoval další etapu vývoje magnetických rezonancí,“ popisuje výtvarník. „Setkal jsem se s neurologem, abych s ním prodiskutoval, co by bylo třeba k monitorování mozkové aktivity takovým způsobem, jaký ve filmu vidíme, a poté jsme vytvořili návrh naší magnetické rezonance. Ukázal jsem mu svůj výtvarný koncept a on zajásal s tím, že by takový přístroj chtěl také a kde že si ho může objednat. To mi jako doporučení stačilo.“

Kostymérka Jenny Geringová při návrhu kostýmů pro tento film postupovala podobně a snažila se o to, aby byly kostýmy tak realistické, jak to jen bylo možné. „Nastudovali jsme velké množství nejrůznějších podkladů, protože nic není horšího, než když se v něčem naprosto zmýlíte,“ tvrdí Geringová. „Hovořili jsme s lékařskými rezidenty, studenty medicíny a lékaři. Jedná se o svět plný nejrůznějších subkultur, které určují, kdo nosí laboratorní plášť, kdo ho nenosí, ve kterém ročníku ho studenti nosí, kdo na něm má co vyšité a tak podobně...všechno tu má svůj důvod.“

Geringová pro potřeby filmu vytvořila široké rozpětí návrhů. Ať už se jednalo o Marliny perfekcionistické a profesionální obleky nebo o konzervativní svetry, které nosí Jamie, odrážejí vždy kostýmy povahu dané postavy. „Oblečení je skvělým nástrojem, který pomáhá rozvíjet a definovat filmovou postavu,“ vysvětluje Geringová. „Například Ray je velice neutrální, takže nosí hodně šedého a černého oblečení. Snaží se příliš nevyčnívat, chce prostě jen studovat a být sám sebou. Naproti tomu Jamie se rád předvádí, takže nosí mnohem výraznější barvy.“

„Marlo má řadu šperků, působí velice výrazně a elegantně, její oblečení a postava působí velice pestře,“ pokračuje Geringová. „V případě Sophie, která je nádherně nevinná a otevřená, jsme usoudili, že by její šatník měl být o něco světlejší v poněkud mladším stylu, takže nosí oblečení, které je zábavnější a provokativnější.“

Postava Ellen Pageové poskytla kostymérce možnost zkusit si něco trochu odlišného: „Courtney pro mě byla velice zábavná postava, protože se jednalo o postavu, která je sexy a současně silná, a to je kombinace, která se nevyskytuje příliš často,“ popisuje Geringová. „Courtney mi připomínala ikonické ženy sedmdesátých let - Charlotte Ramplingovou nebo Faye Dunawayovou, něco v tom duchu. Je velice profesionální a vážná, ale současně si uvědomuje, že je překrásná a ví, kdy toho má využít, a myslím, že právě tohle po stránce síly a moci její šatník odráží.“