Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště

Kamarádi Hrubeš a Mareš jsou podivíni. Mareš je nezaměstnaný a žije s babičkou. Hrubeš pracuje jako revizor a žije s rodiči. Když se Hrubeš pohádá s otcem, je vyhozen a ubytuje se u kamaráda Mareše. Marešovi umírá babička. Najednou mají dům jen pro sebe. Hrubeš lehce retardovaného kamaráda zneužívá a komanduje. Jednoho dne se před dveřmi objeví buddhističtí mniši a snaží se Hrubeše přesvědčit, že je převtělený Dalajláma. Hrubešovi se tomu nejprve nechce věřit, ale poté si koupí knihu o buddhismu a začne žít nový život. Opustí práci revizora a žije jen z toho, co mu dávají buddhističtí mniši zTibetu.

Při obsazování filmu se spoluscenárista a režisér Vladimír Morávek spolehl na své osvědčené herce. „Dobře obsadit film nebo divadelní hru znamená dobrou polovinu úspěchu. Anebo neúspěchu, “ říká Morávek. „Je k tomu potřeba být odvážný, přísný a vynalézavý.“

V roli nehorázného revizora Václava Hrubeše tak uvidíme Jana Budaře. Podobně jako v Nudě v Brně, kde ztělesnil retardovaného, ale statečného panice Standu Pichlíka, také v tomto filmu hraje Honza jednu z ústředních postav. Je také spoluautorem scénáře a autorem hudby k filmu. „Nedá se nic dělat, Honza se stal tím, čím chtěl vždycky být - významným filmovým pracovníkem, “ říká Morávek.

Úlohu Hrubešova kamaráda Josefa Mareše nabídl Morávek poněkud překvapivě Richardovi Krajčovi. Divadelní a filmový herec, moderátor a frontman kapely Kryštof, který ve filmu Nuda v Brně namluvil komentář, bývá obvykle obsazován do rolí vychytralých gaunerů. Zde však hraje Josefa Mareše, mladíka se srdcem na dlani. „Jeho jedinou chybou je, že to přehnal s četbou Vinnetoua,“ říká o postavě Josefa Mareše režisér Morávek. „Je milý, laskavý, ve snech dokonce i odvážný - a vždycky všem všechno odpustí. Jeho nejoblíbenějším politikem zůstává například až do smrti Stanislav Gross.“ O Richardovi Krajčovi Morávek říká: „Richarda jsem poznal blíž, když jsem hledal přestavitele Merkucia do své inscenace Romeo a Julie v Národním divadle - Romea jsem už měl, s Pavlem Liškou ho měl nazkoušet právě Honza Budař. Za Richardem jsem jel tenkrát ministerskou volhou až do Ostravy. Cesta trvala šest hodin, sněžilo a pršelo, posledních padesát kilometrů padaly kroupy, ale já věděl, že si jedu pro herce, který pro mě jednou bude hodně znamenat. Tak jsem to všechno vydržel. A jsem rád, že jsem se nespletl.“

Podle scénáře nejsou Hrubeš a Mareš žádní krasavci a nevyznačují se ani zvláštní péčí o svůj zevnějšek. Spíše jemný a oduševnělý blonďák Honza Budař i „český Brad Pitt,“ fanynkami obletovaný Richard Krajčo, jsou proto na plátně skoro k nepoznání: Budařovi vytvořily maskérky nejprve prořídlou, nazrzlou přehazovačkou a ve finále mu vyholily vlasy úplně. Zjev nekompromisního revizora Hrubeše doplnil i Budařův pečlivě vypěstovaný diktátorský knírek.

Ještě dramatičtější poměnou prošel Richard Krajčo. Musel přibrat devět kilo: jeho hrdina totiž trpí nadváhou, které se navzdory všemožným dietám nedokáže zbavit. K přijetí typově odlišné role přemlouvala Richarda i jeho přítelkyně, zpěvačka a modelka Iva Frühlingová. Ta se později - v srpnu 2005, kdy se film už stříhal a dokončoval - stala Richardovou manželkou. „Iva stále říkala, že zloduchy hraju pořád, a že i tohle určitě zvládnu,“ vzpomíná Richard Krajčo. „Tak jsem se nechal ukecat. Časem jsem zjistil, že je to krásná postava a že se s ní chci poprat. Zkusit si úplně opačný typ hrdiny byla pro mě výzva.“ Ve filmu se objeví i další herci, známí z předchozích Morávkových projektů: Václava Hubeše staršího hraje Miroslav Donutil (nezapomenutelný jako brněnský herec Miroslav Norbacher v Nudě v Brně).
V roli jeho utrápené manželky Lídy Hrubešové uvidíme Ivu Janžurovou (např. chůva v Romeovi a Julii v ND Praha).
Ústředního padoucha, slovenského režiséra Roberta Karpattiho s gustem zahrál Robert Roth: člen činohry Slovenského Národního divadla se objevil mj. v Morávkově zdařilé adaptaci Cyrana z Bergeracu.
Také Simona Peková, zde v úloze Karpattiho výstřední asistentky Simony Špekové, patří ke stálicím Morávkova ansámblu: vzpomeňme na její kulturní redaktorku Jitku Spáčilovou v Nudě v Brně.
Dojemnou postavu prostitutky Ilony, kterou prodej sexu nudí, ztvárnila Magdaléna Borová, herečka z Národního divadla v Praze. S tou se Morávek seznámil na dovolené v Chorvatsku (Magdaléna to však popírá - viz její rozhovor). Úloha laskavé a pečující babičky Miriam Marešové, s jejímž odchodem se její vnuk Pepík slepě přimkne ke svému problematickému příteli Vaškovi, byla poslední filmovou rolí legendární české herečky Stelly Zázvorkové. „Ten den strávený s ní byl mimořádný,“ říká Vladimír Morávek. „Pořád jsme se něčemu smáli. Když pak za týden dorazila zpráva o její smrti, byli jsme stále ještě v tom stejném domečku, kde ona před sedmi dny točila svou jedinou scénu. Ten den jsme toho moc nenatočili. Byl to bezesporu nejsmutnější den natáčení. Vítek, asistent režie, koupil šest litrů ořechového likéru, rekvizitář zapálil všechny svíčky, co jsme po domě našli, Richard odešel na kopec, vrátil se s náručí bílého šeříku, který pak nebylo kam dát - tak jsme ho dali do ledničky, seděli na zápraží a mlčeli. Šeřík z ledničky omamně voněl, ořechový likér chutnal po hořkých mandlích a světlo bylo něžně lososové. Nikdy na žádný z těch dnů nezapomenu.“

Z výrazných epizodních figur dále zmiňme alespoň Ester Kočičkou, která se s potěšením ujala postavy televizní dramaturgyně Kotrlé. Slídivou reportérku časopisu Celebrity přesně vystřihla Pavla Tomicová: Morávkova „strategická herečka“, členka Klicperova divadla v Hradci Králové hrála mj. psycholožku PhDr. Vlastu Kulkovou-Jarou ve filmu Nuda v Brně, ve Snowbodarďácích ztělesnila sexuchtivou horalku. V malé úloze Olinky Šimákové na výletě se objeví Kateřina Holánová (mj. Ofélie v Hamletovi, Julie z Romea a Julie, Máša z Racka, Olinka z Nudy v Brně): její tradiční herecký partner Jan Budař (jinak též Laertes, Romeo, Treplev a Pichlík) se však do ní tentokrát nezamiluje. Naopak, je na ni opravdu hrubý …
Neobyčejná je na filmu zvýšená koncentrace idolů z oblasti českého snu, počínaje Lucií Bílou a konče Hanou Zagorovou, jejíž písně hrají v životě Josefa Mareše (Richard Krajčo) klíčovou roli.

Také pánská hvězdná sestava (Tomáš Matonoha, Karel Gott, Michal Pavlíček, Kamil Střihavka, Michael Kocáb) je raritní: všichni jsou ve filmu obětmi velkolepého podvodu, jenž pošetile - a aby uměl některé věci vůbec přežít - uvede do pohybu Václav Hrubeš. Všichni ve filmu vystoupili pouze za symbolické honoráře. Ve filmu měl ještě vystoupit Václav Klaus s manželkou, Lukáš Vaculík, Sagvan Tofi a Jaromír Jágr. Ti ale zřejmě vytušili, že tu jde o nehorázný podvod - a svou účast na natáčení stáhli. Možná … Autorem hudby a písňových textů je Jan Budař. Písně stojí a padají se slovem „amigo“ (Honza Budař neumí španělsky). K filmu vyjde soundtrack, kde zpívají všichni, co se ve filmu objeví - a taky někteří, kteří byli vystřiženi.

Příběh ze současnosti je natočen co možná prostě: film je barevný, místy závratný, natočený HDTV kamerou (stejně se točilo Děvčátko nebo např. Post coitum). To režiséra zbavilo starostí o drahý materiál a umožnilo mu soustředit se při natáčení především na precizní práci s herci, s nimiž každou situaci úmorně piloval do nejposlednějšího detailu. Příběh se tak vyznačuje neobyčejnou sugestivností (skvělá Iva Janžurová, Miroslav Donutil, samozřejmě Jan Budař i Richard Krajčo, ale i Robert Roth a Simona Peková). Film vyniká i přesně odstíněnými náladami a - díky kameramanovi Diviši Markovi - i samozřejmou krásou, viděnou v těch nejbanálnějších scénách a prostředích.

Střihačem je Jiří Brožek, který se při množství materiálu (celkem 97 hodin) stal režisérovi velkou oporou. „Některé dny jsme ani nešli spát, pauzu na oběd jsem vyloučili už druhý den,“ vzpomíná dojatě Jiří Brožek. „Každé ráno jsme si v sámošce nakoupili tři kila broskví, někdy ananas - to muselo stačit. Vladimír Morávek si někdy koupil i deset deka uzeného sýra, většinou ale zapomněl přikoupit rohlík. Byli jsme zkrátka celé to léto úplně mimo.“ Snaze o autenticitu odpovídají i kostýmy Evy Morávkové, která mimochodem přišla na jména obou ústředních hrdinů filmu. „Základ oblečení jsme si půjčili z fundusů Klicperova divadla v Hradci Králové a Divadla Husa na provázku, které jsme doplnili kousky z brněnského secondhandu. Chodím tam nakupovat pro svého manžela“, prozrazuje své zdroje Eva Morávková. „Simona Peková v roli výstřední asistentky Simony si navíc přinesla část své vlastní garderoby. Budař, Roth a Jelínek si naopak část kostýmní výpravy odnesli domů. Hodlají v některých modelech chodit na večírky.“

Největší radost byla však oblékat Honzu Budaře a Richarda Krajča v rolích Hrubeše a Mareše. „Vycházeli jsme z toho, že oba hrdinové nemají patrně žádný vkus a také módní trendy je spíše míjejí,“ říká Eva Morávková. „Šatník Pepíka Mareše v podání Richarda Krajča je navíc poznamenán babičkou, která vnukovi občas nadělila nějaký ten praktický vánoční dárek - odtud i Pepíkův dost příšerný zelenočervený svetr. Revizor Hrubeš by se naopak rád strojil tvrďácky. Tak má tři kožené bundy, na dvou nastříkaného Che Guevaru.“ Dodejme, že Honzu Budaře lze v normálním životě spatřit spíš v nějaké decentně kostkované košili. A Richard Krajčo, oblečený vždy se šviháckou samozřejmostí, je známý i jako tvář značky Kenvelo. Pokud jde o kostýmy, největším oříškem bylo sehnat správné roucho pro všechny lámy, jimiž se to ve filmu jen hemží - nakonec jich bylo šest. Všechny roucha ušila na stroji zn. Liberta Naďa Šupíková podle obrázku jeho svatosti Dalajlámy.

„Je poměrně jisté, že náš druhý film vzbudí značně kontroverzní přijetí. Bojíme se toho a počítáme s tím. Není ani tak veselý jako Nuda, ani tak útěšný, ani tak snadno definovatelný. Nepojednává ani tak o přátelství (jak myslím všichni čekají), jako spíš o podivné době, ve které žijeme,“ říká Vladimír Morávek. „Se všemi hodnotami, pahodnotami, nemocemi, idoly, mylnými nanebevzetími, se vší nervozitou, úzkostí, blbými hlasy v rádiu, soutěžemi na všech krabičkách, se všemi možnostmi i hroznou samotou ve tři ráno. Je to nehorázně smutná komedie. Když jsme ji poprvé promítali koproducentům, zbledli a pak vztekle kopali do nábytku. Nicméně při té stejné projekci se Vítek v devadesáté minutě filmu rozplakal tak, že nemohl přestat, museli jsme mu přikládat obklady. Tak uvidíme …“

Natáčení filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi o deště probíhalo v listopadu 2004 a v květnu a červnu roku 2005 a celkem trvalo 35 dní. Filmu předcházelo zkoušení s některými hlavními představiteli. Výjezd do jihočeského penzionu Sova se vyznačoval magickými úkazy a neuvěřitelnou smůlou na počasí. Akci podrobně popsal Vladimír Morávek (viz podrobněji v další kapitole).

Film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště se natáčel v Praze, Brně a Hradci Králové (v posledních dvou lokacích mj. i proto, že tam má Vladimír Morávek herce, které miluje). Rekord z Nudy v Brně, kde se jedna scéna točila celých 11 hodin (šlo o výjev, kdy Marek Daniel nemůže dosáhnout orgasmu), zůstal tentokrát nepřekonán: slibně se mu přiblížila pouze scéna v kantýně Národního divadla (se slovenským režisérem Karpattim a jeho asistentkou Simonou), která se bohužel opakovala celkem pětatřicetkrát. Jména titulních hrdinů nemají nic společného se skutečnými figurami známého baviče a zpěváka „Jména pouze jemně naznačují, že hlavní hrdinové celebritami nejsou, ačkoli by jistě chtěli být,“ říká režisér a scenárista Vladimír Morávek. „Někdy ale taky říkáme, že ten film pojednává o zničující lásce dvou televizních moderátorů na pozadí natáčení silvestrovského programu pro rok 2005 - to aby byl zmatek,“ dodává Morávek. „A taky se nám líbila ta zvukomalebnost Hrubeš-Mareš, tak pěkně se rýmují“, říká spoluautor scénáře Jan Budař. Ani film Kamarád do deště z roku 1988 nebyl přímým podnětem či inspirací tohoto zvláštního příběhu o smrtícím přátelství. „Určitě to není parodie, je to spíš přiznání naší chlapecké vášně chodit do kina. Josef Mareš si pošetile myslí, že má kamaráda evropských rozměrů - tak, jako měl tenkrát v bruntálském kině Lukáš Vaculík Sagvana Tofiho,“ říká Morávek. „A přitom si nevšimne, že Hrubeš je spíš taková okresní svině,“ dodává Budař.


Jak byli na soustředění v penzionu Sova podle Vladimíra Morávka
„Objevil jsem penzion, kde budeme nerušeni,“ řekl Morávek. „Je to trochu daleko, ale zato je tam hezky a absolutní klid.“ Měli jet ve středu ve dvě, ale nejeli. Richardovi Krajčovi popraskaly stehy po plastické operaci, musel na šití. Následkem toho vyjeli až v noci. Mlčeli teskně na dálnici Praha-Brno.
Nemluvili - Richard měl zakázáno smát se. U Humpolce se hrozně pohádali, nemohli se shodnout, kdo ten pitomý nápad číst scénář 100 kilometrů za Prahou vlastně dostal. Richardovi zas něco prasklo. Pak až do tří do rána jezdili po lesích kolem Jindřichova Hradce a nemohli to najít. Nakonec to našli, byli rádi a šli spát.

„Budete tu mít zaručené ticho a klid“, řekla jim paní, co jí to celé patřilo - a oni jí věřili. Vytáhli na louku stůl - a začali číst. Už po deseti minutách se Morávkovi tajil dech. Chtělo se mu smát i plakat zároveň. Pak měl Krajčo repliku, že Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, načež začalo pršet. Šli na pokoj, četli to tam. Když došli ke scénické poznámce „Nad Miroslavem Donutilem přeletí letadlo“, přeletělo nad penzionem Sova letadlo. Hrozně je to dojalo, Morávek řekl, že je to znamení. Pak přeletělo ještě jedno a pak rovnou celá letka. Nad Jindřichovým Hradcem začal letecký den. Až do večera nebylo slyšet vlastního slova. Museli tedy čtení přerušit, šli se koupat. Zabloudili v lesích kolem rybníka Holub, Budař chytil 11 klíšťat, Krajčo ztratil mobil za 14 tisíc, Morávek se přiotrávil borůvkami, co nebyly borůvky, a Borová se nachladila. Druhý den svítilo slunce. Jakmile Budař přečetl nadpis, začalo zase pršet. Museli znova na pokoj, ani tentokrát toho mnoho nepřečetli. Majitelka penzionu, která až nyní zjistila, že se u ní ubytovali umělci z Prahy - octla se následkem toho v hrozné křeči - vnikala co pět minut na pokoj, pokaždé pod jinou záminkou. Napřed pořád nosila nějaké jídlo, pak lovila mouchy, později odvzdušňovala radiátory, zavírala okna před bouřkou, hledala svetr, vyměňovala žárovku, přivedla představit sestřenici, měřila pokojovou teplotu, dala si podepsat jídelní lístek, chtěla spravit CD přehrávač - a když se nepovedlo, porosila Richarda, zda by aspoň nezazpíval s kytarou. Nejdřív chtěla Obchodníka s deštěm, pak Lady Karneval, pak ji vyhodili oknem. Nicméně byl zčistajasna večer a oni byli pořád jenom u šestého obrazu.

Třetí den - poslední, se sešli rovnou na pokojích, při čtení vynechali nadpis, jakožto i jakoukoli zmínku o dešti. Celé to přečetli za necelé dvě hodiny - a když byl konec, řekla Simona Peková: „Mně úplně běží mráz po zádech, jak mně běží mráz po zádech“. Načež uprostřed zimy udeřily mrazy. „To nám to pěkně začíná,“ řekl Morávek.


Jak paní Stella Zázvorková natáčela Hrubeše a Mareše podle Jana Budaře
Paní Stella dorazila na natáčení o hodinu dřív, v kostymérně se vyfotografovala se všemi členy štábu, řekla, že je nadšená ze scénáře, stejně jako ze scénáře Románu pro ženy byla nedávno nadšená - jen s jedinou větou, že nemůže souhlasit - jak se o její postavě píše, že je stará a špatně slyší. Řekla Morávkovi: Pane režisére, to jste se sekli s Budařem - já vám něco povím. My to tak někdy děláme - staré ženy- že se stavíme hluché a krátkozraké, ale to my jen tak předstíráme, protože nás to baví, a taky protože když je stará žena dáma, některé věci prostě vidět nechce. A Morávek řekl - máte zcela pravdu, milá paní Stello - a ona zas: To je od vás hezké, že tak hezky souhlasíte, ale kdybyste byl tak laskav - tu větu si škrtnul ve scénáři. A Morávek si ji tedy škrtnul a nadepsal nad to škrtnutí zeleným inkoustem: babička je sice stará, ale dáma. A paní Stella ho políbila na čelo, poslala Vítka pro vodku s džusem, celou tu scénu natočila během čtyřiceti minut, stihla by to i dřív, ale několikrát rozesmála celý štáb, tak se některé záběry musely opakovat.

Když se pak za devět dní poté dozvěděli, že paní Stella zemřela, byli stále v tom střešovickém domečku, kde ona natáčela poslední filmovou scénu svého života - aniž to věděla, aniž to věděli.

Přišel s tím o půl čtvrté Filip - a Morávek se zachvěl smutkem, dal vyhlásit hodinovou pauzu. Všichni se někam rozešli - Morávek šel na kopec. Když se vrátil, byl Vítek úplně namol, plakal - pořád říkal: Byli jsme vyznamenaní, byli jsme vyznamenaní! Celý domeček byl plný květin, na ledničce stála Stellina fotografie a rekvizitář rozsvítil všechny svíčky, co je měl připraveny do scény Pepík ve vaně. Celý domeček závratně voněl šeříkem a Hana Zagorová do toho zpívala Líto / je mi líto - ale taky - Na mém předměstí / je biograf láska / a v něm jsou / jen filmy o štěstí.

Josef Mareš, 24 let
Chtěl být postupně pilotem, psychologem v armádě a uměleckým maskérem. Ještě loni vážil sto kilo. Svou nadváhou dost trpěl - už rok snídá výhradně nízkotučné jogurty. Ve dvaadvaceti chodil půl roku do karate. Měl tam přezdívku Tuleň. Je důležitým členem fanklubu Hany Zagorové. Dědeček byl hrdina z Dukelského průsmyku, tykal si s prezidentem Svobodou. Pak ho v padesátých letech vyhodili z armády. Pracoval pak až do smrti jako vrátný v Liazu. Zanechal po sobě dvě uniformy. Jednu parádní - přehlídkovou, druhou normálně do práce. Pepík si s oblibou oblíká tu parádní.

Václav Hrubeš, 27 let
Vašek má poměrně řídké vlasy, problémy s pletí a permanentně rozšířené chřípí. Pracuje už třetí rok u dopravních podniků jako revizor. V dubnu loňského roku měl na Praze 5 druhou nejvyšší dopadovost. Fandí Václavu Klausovi, jednou kousnul prodavačku v Tabáku. Neměla zpátky na tisícikorunu. Nad postelí má portrét Che Guevary. Když je sám doma, pouští si pořád dokola různé španělské písně o přátelství. Nikdy by to ale nikomu nepřiznal.

Lída Hrubešová, matka
Když měl Václav Hrubeš tři roky, vezla ho maminka Hrubešová na sáňkách. U parku ji chlapeček spadl tváří do sněhu - ležel tam pak asi deset minut. Ona si toho nevšimla, zastavila se až u Lahůdek. Má od té doby strašné výčitky svědomí, bojí se, že je špatná matka. Je to žena s dlouhými vlasy a trochu vyděšeným pohledem. Loni se léčila tři měsíce na psychiatrii. Měla hrozné deprese. Dostala prášky a teď s nimi pořád chodí. Když zjistí, že je nemá, vrátí se klidně přes celou Prahu. Jednou se vrátila i z Baden-Badenu. Největší omyl Lídy Hrubešové je Václav Hrubeš starší.

Václav Hrubeš st.
Chtěl být leteckým konstruktérem, ale neudělal přijímací zkoušky na průmyslovku. Pracoval pak třicet let jako ostraha na letišti, teď už je sedmý rok v invalidním důchodu. Má něco se slinivkou. Doktor Heloňa mu už osm let říká, že by měl jít na operaci. Tatínek ale nechce: měl v osmdesátém devátém sen, že se neprobudil z narkózy. Už dva roky si barví vlasy na černo. Je vášnivý modelář.

Irena Liptáková, 19 let
Je trochu při těle, ale má krásné oči. Dále má krásné vlasy, pleť a prsa. Původně odešla do Prahy, že bude dělat servírku Teď pracuje pro erotický salón Blanka. Až si našetří, koupí si s kamarádkou Evou luxusní cukrárnu v nějakém menším městě. Budou tam prodávat osm druhů čokolády. Neví, co je orgasmus.

Robert Karpatti, 33 let
Slovenský režisér působící v Praze. Otevřel Hypermarket na louce. Následkem toho má zakázanou Bratislavu. Má přeliv a náušnice v obou uších. Je panic.

Simona Špeková, 40 let - bývalá herečka
Je z Brna. Roberta obdivuje. Seznámili se na kamerových zkouškách filmu Jánošík. Robert tam měl dělat asistenta, ale nakonec z toho sešlo. Simona má přezdívku Uragán, v poslední době hodně kouří trávu.

Vladimír Morávek (rozhovor)
O čem je film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště?
O tom, jak Václav Hrubeš zabil Indiána v sobě. A jak Josef Mareš zjistil, že chyba je v něm. A taky o tom, jak podivuhodně se žije v Čechách roku 2005.

Nemohl byste to trochu objasnit?
Film Hrubeš a Mareš je o tom, jak může kýč zabít člověka. Kýčem přitom myslím tragický posun mezi absolutní krásou a lacinou tretkou. Vzniká většinou tak, že se něco původně velkého, krásného a zářícího nepodaří a zbyde z toho něco nemravného, blikajícího a laciného. Směšného a trapného. A právě o téhle směšné trapnosti příběh z různých úhlů vypráví. Jedna verze scénáře měla podtitul: Blbá smrt a krásný pohřeb v České republice. A ještě jiná: Tragedie navzdory osudu.

Jak vznikl nápad natočit po Nudě v Brně film o smrtícím přátelství?
My jsme původně chtěli natočit film Marie Kabrhelová žije, pojednávající o smrti význačné funkcionářky na českém maloměstě. S Honzou Budařem jsme měli v plánu začít psát ve Splitu, kam jsme jeli před dvěma lety na prázdniny. Honza je ale hypochondr a při představě, že bude psát o umírání, propadl panice, abychom tu smrt nějak nechytili. Byl nás tehdy vyprovodit na nádraží - jeli jsme se ženou o týden dřív. Na peróně stál nějaký pán a hrozně nešikovně se tam loučil s nějakým druhým pánem. Bál se ho obejmout, aby nevypadal, že je teplý - ale evidentně chtěl. Tak místo toho hrozně nahlas hovořil. Semlel Boha, krizi sociální demokracie, Vinnetoua i strach ze samoty - a byl při tom tak afektovaný, až cestující v rozpacích odskakovali od oken. To se nám zalíbilo. První verzi scénáře jsme pak měli hotovou za šest dní.

Ale v Hrubešovi a Marešovi přece není žádný pán, co se zbytečně loučí na nádraží …
Ale je. To je nakonec ten tatínek Hrubeš na ruzyňském letišti. Film jsme pak dopisovali dál a dál, až z toho byl příběh o tom, jak pošahaný slovenský režisér Karpatti přijede do Prahy zničit život českému revizorovi. Stane se - a celá Praha se na čtyři vteřiny zachvěje.

Neznervózňuje vás, že se vám příběh i postavy třeba úplně vymknou z rukou?
Já jsem na to zvyklý z divadla - poslouchat a zvažovat, kam nás to samo vede, a neznepokojovat se zbytečně, když to není jasné předem. Už jsem si ověřil, že jsou-li věci ryzí a pravdivé, mají tendenci samy k něčemu směřovat.

Václava Hrubeše hraje Jan Budař. V tom jste měl od začátku jasno, že to bude právě on?
Kdepak. Dokonce jsem Honzovi zkušebně navrhl, abychom zrušili to nikdy nevyslovené pravidlo, že hlavní roli v našem filmu dostane vždycky on. Honza byl tak hodný - a nezlobil se. A hlavně: v tomhle filmu je hrozně těžké určit, kdo je tam hlavní postava. Hlavní postava je český osud.

Hrubeš je revizor - jak se díváte na tohle povolání?
Vlídně. Oni dobře vědí, že nejsou populární a cítí to pohrdání, které se rozleje, když vytasí placku. Snaží se krásně o nadhled, chtějí být profesionální a zdvořilí, ale je jim v duši nehorázně teskno, když vidí, jak jsou nemilovaní - ale málo platné, někdo tu svinskou práci dělat musí. A tak vstupují do tramvají, metra i autobusů a doufají, že to tentokrát proběhne klidně a přátelsky - anebo, že ani na žádného černého pasažéra nenarazí - a zároveň se těší, že tam přece jen nějaký ten zpupný mizera bude a oni dostanou pochvalu za jeho dopadení. Takže doufají v tu lepší variantu, ale podstata jejich údělu spočívá v tom, že ta lepší varianta je vždycky ta horší. To je bezesporu úžasné.

Žijeme v podivné době. Každý den si koupíme noviny, úplně zmateni jdeme do práce, kterou nemilujeme, na schodech líbáme manželku, na kterou nemáme čas. V práci sníme o cestách, které nikdy nevykonáme, anebo vykonáme, celou cestu v letadle se ale bojíme, aby nespadlo. Chroupeme mrkev nad Bruselem, bez Boha, bez víry, bojíme se smrti, chceme být lepší, moudřejší a laskavější, ale nikdy to neřekneme nahlas. Večer se už zase díváme na zprávy, je nám líto papeže i francouzských fotbalistů, jiná noční letadla s jinými revizory vznášejí se nad našimi hlavami jako fantomy - a my o nich ani nevíme, je nám smutno ve tři hodiny ráno na půdě. Nicméně i to je úžasné.

Z tohoto hlediska budou revizoři opravdu tragičtí hrdinové. Tragicky ve filmu dopadne i Josef Mareš v podání Richarda Krajča. V českých filmech hraje obvykle všelijaké vykutálené grázly, kdy tragicky dopadnou spíš všichni kolem něho. Ale Mareš je jiný - proč jste do téhle role obsadil právě Richarda?
No mimo jiné právě proto - protože je to velká křivda na něm spáchaná - že vyfasoval nálepku mrchochlápka On přitom umí zahrát kohokoli. Nicméně když jsem mu nabídl roli dobráka Mareše, několikrát se ujišťoval, jestli nejde o omyl. Ale nešlo.

Vy jste už mnohokrát prohlásil, že vás nezajímají snadné příběhy bez bolesti a snadné konce bez katarze. A taky vás nezajímá, když výborní divadelní herci hrají ve filmech levou zadní. Podle čeho si své herce vlastně vybíráte?
Výborných českých herců sice není moc, ale pořád je jich víc, než člověk stačí obsadit do konce života. A tak si vybírám ty, co budou i v těch nejpošetilejších chvílích stát při mně. Takové, kteří mi pomůžou překonat všelijaké krize - jistoty, vztahů, víry - všechny ty příšerné situace, co mě při zkoušení a teď tedy i při filmování nutně provázejí a ničí. Takže obsazuji lidi, které mám rád a můžu se spolehnout, že mě v tom nenechají, protože mají odvahu, talent a srdce. No a těch je nakonec vždycky jenom pár.

Po vašem druhém filmu už lze říct, že máte nadstandardní vztahy s českými divami: po Evě Urbanové, která nazpívala ústřední píseň pro Nudu v Brně, se v Hrubešovi a Marešovi objeví i nejpopulárnější česká zpěvačka Lucie Bílá. Čím si ty slavné ženy získáváte?
Ani nevím. Vztahy mezi námi panují opravdu vlídné, Lucii mám rád. Pomýšlel jsem dokonce na to, že bych jí ve filmu dal významnější roli, ale už na straně 23 měla ležet úplně nahá na gauči, tak to raději nevzala. Během natáčení mi nicméně psala povzbudivé esemesky, projde ve filmu aspoň úplně oblečená a taky zařídila, aby tam vystoupil Karel Gott. A za to všechno chtěla symbolickou jedinou korunu, kterou jí ostatně pořád dlužím.

Po Nudě v Brně jste říkal, že točit film je šílenství. Je to po Hrubešovi a Marešovi lepší, nebo je to pořád takový běs?
Spíš bych měl říct, že točit film je šílenstvím - pro mne. Potkávám spoustu filmových režisérů, kteří vůbec šíleně nevypadají. Ale pro mě je natáčení pořád adrenalinový zážitek, cítím se jako ten, kdo se bez pilotního kurzu statečně přihlásí k řízení dopravního letadla, pak se zatajeným dechem kouká na všechny ty budíky, světýlka a páky a nemá ponětí, k čemu jsou. Může mě sice hřát, že jsem ten velký a drahý stroj hned napoprvé nerozsekal, taky nasbírané zkušenosti se hodí - člověk se cítí přece jen o něco jistější - ale pořád to má nádech strašidelného životního rizika. Nicméně si taky myslím, že to není pro diváky důležité - za jakých hrozných okolností film vznikal. Důležitý je jeho smysl.

Jaký smysl má tedy váš nejnovější film?
Nejdůležitější je nenechat si ukrást svůj osud. Smrt reality show!

Máte nějaké krédo nebo motto, ptá se ve filmu redaktorka Pavly Tomicové z imaginárního časopisu Celebrity. Takže: máte nějaké krédo nebo motto?
Jako divadelní režisér jsem užíval biblicky laděného motta „kdo do tebe kamenným divadlem, ty do něj alternativním“. Jako filmový režisér bych už pomalu měl něco přidat - třeba „kdo do tebe nízkorozpočtovým filmem, ty do něj vysokoobrátkovým“. Ale možná ještě chvíli potrvá, než se dopracuji k definitivní verzi.

Jan Budař (rozhovor)
Můžete potvrdit, případně vyvrátit, dříve publikované informace, že jste vystudovaným kvasným chemikem, že jste dva roky učil v Mexiku loutkoherectví, že sbíráte kšiltovky a že váš tatínek byl u tajné policie v hodnosti majora?
Tak tatínek nebyl u tajné policie, on byl major u policie a protože nenosil uniformu, tak jsem někde plácnul, že byl tajnej, protože jsem to jako dítě tak bral, že je jako utajenej. Táta se naštval, což chápu, tak to musím napravit. Jinak kšiltovky sbírám, ale mám doma zatím jen dvě. Třetí se teďka snažím vymámit z Petra Čtvrtníčka, on má takovou námořnickou, podepsanou Hynkem Schneiderem. V Mexiku jsem učil výrazový tanec, ale byl jsem jen asistent asistenta.

Tak tedy začneme: lehkou nebo těžkou otázku?
Tak třeba lehkou.

O čem je film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště?
Je o lásce, zradě a odpuštění.

Podobně jako Václav Hrubeš, kterého ve filmu hrajete. I vy jste prý toužil být významným filmovým pracovníkem. Teď se vám to plní - je to dobrý pocit, být konečně tím významným filmovým pracovníkem?
Je to moc hezký pocit, když si člověk něco přeje a ono se mu to splní. Jen je zvláštní, že člověk má takovou vlastnost, že je málokdy úplně spokojený. Tak já taky. Teď si zase plánuju, že budu točit s Gerardem Depardieu a Audrey Tatou historický velkofilm a pak taky si přeju dirigovat orchestr.

Scénář jste napsal zase s Vladimírem Morávkem, který film opět režíroval - jenže to už nebyl film „pro pár přátel“ jako Nuda v Brně. Jak probíhala vaše spolupráce tentokrát?
Šlo nám to líp než při prvním scénáři. Asi jsme se naučili líp spolu komunikovat a nehádat se tolik, vzájemně se netrápit demonstrativními odchody do lesů. A taky jsme myslím oba věděli, že se každá nesrovnalost vyřeší, ať je jakákoliv.

Cítíte se být víc Hrubešem nebo Marešem?
Tak já jsem Mareš, jen a jen Mareš.

A co Václav Hrubeš - je něčím sympatický?
Je důsledný. To je vlastnost, která je na něm někdy sympatická, ale většinou je nesnesitelná. Zvlášť když kontroluje jízdenky. Pak si myslí, že je hodně dobrý milenec, protože si v nějakém dívčím časopise udělal jednou test Jaký jste v posteli? a vyšlo mu plných třicet bodů. Od té doby o sobě nepochybuje.

Četl scénář váš otec? Co říkal postavě Hrubeše staršího?
Četl a líbil se mu. Což je u mého tatínka neobvyklé. On je velký kritik. Postavě Hrubeše staršího se smál, můj táta naštěstí není vůbec jako Hrubeš starší.

Václav Hrubeš, jehož špatný charakter jste jako scenárista spoluvytvořil a kterého jste si ve filmu také zahrál, je povoláním revizor. Máte vy sám nějakou osobní zkušenost s revizory?
Jenom ty nejlepší. Je to myslím dost nevděčná práce, nikdo vás nemá rád. Vůbec jim tu těžkou práci nezávidím.

Tak něco veselejšího: jak vypadá hudba k filmu Hrubeš a Mareš?
Bude tam několik španělských písní, které jsem sám napsal. Protože španělsky moc neumím hodně často se tam opakuje slovo amigo - kamarád. To je slovo, kterým jsem si jistý.

Váš kolega hudebník a herec Richard Krajčo ztvárnil ve filmu skalního člena fanklubu Hany Zagorové. Jaký vztah máte k jejím písním?
Miluju píseň Líto je mi líto. U té jsme vždycky plakali v Hradci na různých večírcích po premiérách. U té se krásně pláče. Člověk tak nádherně propadne sebelítosti, že si ani nevšimne a je ráno.

Když jste s Vladimírem Morávkem pracovali na Nudě v Brně, chystali jste v Národním divadle současně jiný příběh o lásce - představení Romeo a Julie, kde jste hrál Romea. S čím se tentokrát propojil film Hrubeš a Mareš?
S představením Stavrogin je ďábel, které hrajeme v Divadle Husa na provázku. Je to adaptace Dostojevského Běsů. Tam hraju Stavrogina a to je taky takový ne úplně nejlepší charakter. Je to takový Hrubeš vyhnaný anaboliky a kokainem. Hrubeš je okresní škůdce, ale Stavrogin je mezinárodní.

A co ten mléčný nápoj v prášku, který Hrubeš svému příteli tak přísně zakazuje? Máte s ním nějaký ranný zážitek z dětství?
Bikava! Já ji měl dost často k snídani a měl jsem ji rád. Maminka nám ji dělávala. A do scénáře jsme ji dali proto, protože jsme v Chorvatsku, kde jsme psali, Bikavu pili, tak tam najednou byla v tom příběhu.

Život revizora Václava Hrubeše změní příchod čtyř tibetských lámů. Co vy a východní filosofie, co buddhismus?
Buddhismus je krásné náboženství. Takové mírumilovné a inteligentní mi přijde. Já mám rád buddhismus.

Pomohlo vám při zvárnění Hrubešovy mentální proměny vaše lámovské roucho?
To ano. To roucho je autentické. Vítkovi Vejtasovi, asistentovi režie, ho daroval láma v Indii. Prý se mu může hodit, mu řekl, a pak zmizel. Říkal nám to Vítek.

Volíte tedy buddhismus. I Václav Hrubeš se dozví, že je vyvolený. Co říkáte na to, že se současně s filmovou premiérou objevila v televizi stejnojmenná reality show?
To je hezká náhoda. Není to od nás žádný tah, i když by to tak mohlo vypadat.

Jaké je vaše krédo, vaše motto, ptá se vyvoleného Hrubeše redaktorka v podání Pavly Tomicové. Tak tedy na závěr: jaké je vaše krédo, vaše motto?
Usilujme o osvobození Tibetu. To je důležité. A motto Václava Hrubeše je: Kdo dvakrát sel, sklidil, kdo sel víckrát , taky sklidil. Kdo seje z rána nediví se, že sklízí víc. Revizorům volné vstupné do kina na film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště!!!!

Richard Krajčo (rozhovor)
O čem je podle vás film Hrubeš a Mareš?
Asi to bude znít jako klišé, ale je o lásce a přátelství. To má různé formy a tenhle film je o jedné z nich. A taky o všepožírající reality show. To je dnes paradoxně nejvíc aktuální.

Co je podle vás Pepík Mareš za postavu? Je Vám ten člověk něčím sympatický?
Je to takový medvídek. Takové srdce zabalené do sametu ve vaší dlani. Teplé a jemně bušící. Tepe pomalu, ale hezky.

Prý jste se nejprve domníval, že budete hrát Hrubeše? Bylo to pak příjemné překvapení? Jste rád, že jste vypadl ze škatulky sígrů, zloduchů …?
Překvapení? Byl to šok. V duchu jsem odmítl, protože jsem se bál. Ale pak jsem o tom přemýšlel. Nechtěl jsem pánům Morávkovi a Budařovi pokazit jejich práci. Ale jsem rád, že jsem do toho šel. Je to pro mě naděje vypadnout ze zmiňované škatulky. Jsem herec a chtěl jsem jít za hranici svých všedních hereckých dnů. Snad se mi to díky nim podařilo.

Jak moc jste se pro roli fyzicky změnil? Poznávali vás ještě vaši blízcí?
Nechal jsem si narůst vlasy a přibral asi deset kilo. A co si myslelo okolí? Protože jsme zrovna jeli s Kryštofem na Mikrokosmos tour, tak postačí snad názor jedné fanynky: „Když jsem tě naposledy viděla před dvěma lety byl jsi nesmírně sexy, štíhlý, mladý kluk… Dnes vypadáš jako nateklá ropucha.“ To mluví za vše.

Máte ve filmu nějakou oblíbenou repliku?
No…Vždy jsme se s mou tehdy ještě přítelkyní Ivou Frühlingovou smáli, když někdo z nás řekl Hrubešovu větu (ze tmy domečku směřovanou k Pepíkovi): „Ty si normálně honíš.“ A Pepík odpovídá: „Já myslel, že už spíš.“

Proč má pro vás smysl pracovat s Vladimírem Morávkem?
Odpověď je snadná. Mám rád osobnosti, často svéhlavé a paličaté, ale své. Takový je on. Se svou vizí.

Máte nějakého kamaráda do deště?
Ano. Svého kolegu z pořadu Medůza, který se mimochodem mihne i v tomto filmu. Aleš Juchelka jeho jméno jest. Byl mi i za svědka.

Jaký vztah máte k Haně Zagorové a jejím písním?
Jako malý jsem do ní byl zamilován. Nešlap, nelámej to byl hit mého srdce. Dnes si zpívám, že je Naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné …

Hudbu k filmu skládá Jan Budař, co říkáte jeho muzice?
Honzu obdivuji. Je to talent veliký. Je to pravá česká superstar. Nechápu, proč hledáme další a další, když už ji máme. Scenáristu, herce filmového i divadelního, šansoniéra a bůh ví co ještě v jednom.

Jaké je vaše krédo, vaše motto, ptá se ve filmu redaktorka Václava Mareše: jaké je to vaše?
Motto, motto, krédo … Vše je tak, jak má být.

Radši plnotučnou nebo kremžskou?
Kečup.

Miroslav Donutil (rozhovor)
Jaký je vlastně otec Hrubeš, kterého ve filmu hrajete?
Postava Hrubeše staršího je rozporuplná, jak už tatínci bývají: svého syna, kterého hraje Honza Budař, na jedné straně hluboce nesnáší. Na straně druhé - když kolem jeho syna začne frmol a on je schopen svému tátovi docela účinně pomoct, začne se o něj najednou velmi zajímat. Syn je totiž u toho, když se tatínkovi uleví v jeho nemoci, a tím otci mu nesmírně zaimponuje.

Jak už jste naznačil, otec Hrubeš je hypochondr. A taky soustavně tyranizuje svou ženu - ve filmu Ivu Janžurovou: je vám na něm něco sympatické?
Ano, je to uzurpátor a je to i velký hypochondr, který si své zdravotní potíže tak dokonale vsugeruje, že je mu v jednu chvíli opravdu na umření. Ale je to i dojemná figura. Myslím, že muži jsou s přibývajícím věkem mnohem náchylnější k slzám než ženy - ženy vydrží víc, fyzické strasti ani rány osudu s nimi mnohdy nezamávají tak, jako se zdánlivě silným chlapem. No a otec Hrubeš je právě ten případ: na stará kolena se z něj stává plačtivá, sentimentální bačkora. Já jsem ho hrál rád i proto, že mou filmovou manželkou byla Iva Janžurová. My spolu vytváříme manželský pár už asi popáté a nemusíme si proto nic říkat - prostě nám to spolu hraje. I matka Hrubešová je žena citová, úzkostlivá a svým způsobem potrhlá - jak už ostatně lidé našem věku bývají. Myslím, že mírně potrhlý bude ostatně i celý tenhle film. A proto má šanci lidi zaujmout.

Otec Hrubeš svému synovi v podání Jana Budaře způsobí psychické trauma, protože po něm kdysi ve vzteku házel věcmi: poté se sice zařekl, že s tím přestane, ale možnost souboje zůstala viset ve vzduchu. Byl jste i vy někdy v pokušení po svém synovi něco hodit?
Já to občas i udělal, ale on to vždycky chytil! Synové jsou tu myslím proto, aby po nich otcové občas něco hodili, protože tím roste jejich sportovní zdatnost. Ventilovat otcovský vztek tím, že po svém nezdárném dítěti něco mrsknu, je myslím v pořádku - pořád mnohem lepší, než svého potomka třískat. To už v pořádku není.

Jak je to ve vaší rodině aktuální? Myslím to vrhání předmětů po synech?
Prvnímu synovi je už šestadvacet, tam už je to samozřejmě dávno pasé. Tomu druhému táhne na čtrnáct. A ten je na nejlepší cestě, aby měl létajícími předměty brzy své bohaté zkušenosti. Ale upřímně řečeno, konflikty, které v určitém věku mezi syny a otci nevyhnutelně nastávají, považuji za nejkritičtější a možná i nejtěžší v životě obou.

Po Nudě v Brně hrajete i ve druhém filmu Vladimíra Morávka: proč má pro vás smysl pracovat právě s tímhle režisérem?
Především proto, že je to vynikající režisér. Měl jsem možnost pozorovat jeho dráhu už od začátku, protože začínal u nás - a říkám vždycky u nás, protože Divadlo na provázku nikdy nepřestalo být mým divadlem. A jsem svědkem i toho, že jeho kruh se uzavírá tím, že tam dnes opět v práci pokračuje, protože se vrátil zpátky do Brna - a já myslím, že bylo načase. Další smysl vidím v tom, že je to nesmírně invenční člověk, který dokáže věci realizovat i tím, že si je sám napíše. A k tomu našel navíc i vynikajícího Honzu Budaře, se kterým oba společně dokáží dělat takové filmy jako Nuda v Brně nebo Hrubeš a Mareš. A do třetice, vážím si a oceňuji, že mi při práci dává relativně volnou ruku, že se na mě spoléhá a že spolu věci dotváříme - včetně scénáře, kde akceptoval i některé moje nápady. Tak ostatně vznikl i jeden z charakteristických rysů otce Hrubeše. Jeho nenávist k letadlům, která mu hřmějí nad hlavou.

Opravdu? Vy máte nějakou osobní zkušenost s napínavým bydlením u letiště?
Ano mám. Náš příbytek je naštěstí situován mimo hlavní tahy, takže nám v kredenci necinkají každou chvíli skleničky jako u Hrubešů. Přesto se pravidelně jednou do roka stane, že se ranvej opravuje a letadla na pár dní změní přistávací dráhy. V tomto kritickém čase telefonuji na dispečink a dotazuji se, zda oprava zdárně pokračuje a kdy už ten kravál proboha skončí. Je to spíš taková hra: na dispečinku už o mně vědí a možná se i těší, jak si zase popovídáme. I já dobře vím, co mi asi řeknou, a že mi při nejlepší vůli nepomůžou. Přesto jim, čistě ze sportu, během toho kritického týdne párkrát zavolám. Jinak bych se z toho rambajzu nejspíš zbláznil.

Pojďme ještě k natáčení: Vladimír Morávek je známý tím, že je schopen natočit jednu scénu mnohem víckrát, než je obvyklé. Jak snášíte to, že vás nutí věc tolikrát zopakovat?
Vladimír je původem divadelní režisér, není to klasický filmař, a tak dělá věci po svém. Součástí jeho stylu třeba je, že natáčí třeba stejnou scénu z několika různých úhlů. To není nic zvláštního, cizí velkofilmy takhle vznikají běžně. Jenže oni na to mají šest kamer a my holt jen tu jednu. Na hercích pak je, aby to šestkrát zahráli. Mně to nevadí.

Máte nějakého kamaráda do deště?
Mám dva. A František Kocman, majitel obchodu s nábytkem a motoristický fanda, je doslova do vlhka a nepohody. S tímhle kamarádem totiž spolu vyrážíme nejradši na ryby nebo do lesa na houby. Mít se na koho spolehnout, o koho se opřít a naopak mu sám moct podat pomocnou ruku považuju v životě za velkou výhru.

Jaké je vaše krédo, vaše motto, ptá se ve filmu Hrubeše mladšího redaktorka v podání Pavly Tomicové. Tak tedy na závěr: jaké je vaše krédo, vaše motto?
Všechno naplno.

Iva Janžurová (rozhovor)
Jako postavu ve filmu hrajete?
Jsem maminkou Václava Hrubeše, jedné ze dvou ústředních postav, kterou hraje Honza Budař. Pohled na ni a jejího muže - ve filmu Miroslava Donutila - je nutně tragikomický. Manželé Hrubešovi jsou totiž k sobě poněkud nešťastně připoutáni. Oba už trpí rozmanitými neduhy charakteru i věku a ani jeden není z projevů toho druhého zrovna nadšený. Maminčina zmatenost, její urputná láska k ne zrovna bůhvíjak povedenému synovi, i její poslušnost vůči nadvládě manžela jsou všechno vlastnosti, které její komické neštěstí jenom násobí.

Tahle maminka je rozhodně dojemná figura. A taky pozoruhodná nešika: svého tyranského manžela jenom dráždí neustálou starostí a péčí, každou chvíli náměsíčně spálí řízky a už mnoho let se patrně jen tiše hroutí …
Ano, a právě proto s ní soucítíme. Protože každý z nás se narodil s nějakým slabým místem, každý víme o věcech, které i při nejlepší vůli prostě nezvládneme. Největším přehmatem paní Lídy Hrubešové je určitě její manžel. Toho si tedy vybrala opravdu nešikovně.

Kdybyste si musela vybrat, chtěla byste být spíš Hrubešem nebo Marešem?
Dobrovolně bych se určitě nehlásila ani k jednomu. Filmy jsou obvykle napsány a natočeny tak, aby se divák mohl s nějakým hrdinou ztotožnit. Jenže tady je to jinak Tenhle film nám představuje pestrou přehlídku věrohodných lidských typů, do jejichž duší nám dává nahlédnout. Není to vždycky pěkný pohled, ale my máme jedinečnou možnost jim porozumět a pochopit je. Film jako je Hrubeš a Mareš nám umožňuje vidět, kolik dobrého snažení v lidech je, a jak snadno se i ten nejkrásnější záměr obrátí vniveč. Proto jsou také revizor Václav Hrubeš i jeho nezaměstnaný kamarád Josef Mareš tak dojemní. Ale nechtěla bych být v kůži žádného z nich, děkuju pěkně.

Je pravda, že jste měla hrát už ve filmu Nuda v Brně? Proč k tomu tenkrát nedošlo?
Ano, Vladimír Morávek mě oslovil už tenkrát. Moc nerada jsem se tehdy filmování vzdala, ale točilo se v době, kdy jsem si potřebovala už velmi nutně odpočinout a přijmout cokoli navíc už bylo nad moje síly. Četla jsem scénář a bylo mi jasné, že Nuda v Brně bude výborný film - a měla jsem pak velkou radost, že jsem se nespletla. Vladimír Morávek je ale výjimečný i v tom, že je to režisér, který se po prvním odmítnutí nadosmrti neurazí: a to u téhle profese vůbec není obvyklé. Takže když připravoval svůj druhý film, nabídl mi roli znovu. No a to už jsem naštěstí měla odpočívání za sebou.

Vladimír Morávek je tedy režisérem, který se neuráží - v čem dalším je ještě výjimečný?
Vyznačuje se až fanatickým pracovním zanícením, které je mi sympatické. Už řadu let plynule přechází z jednoho projektu do druhého, nesnáší prostoje a jede ve vysokém tempu. S obdivem jsem sledovala, kolik pozvánek na jeho nové inscenace nám chodilo jenom z hradeckého divadla - a to nebyla zdaleka jediná scéna, kde působil. Blíž jsem ho poznala, když režíroval v pražském Národním divadle. Získal si mě tím, jak moc o mou účast stál a jak velkoryse se postavil k faktu, že s ním nemůžu hned zkoušet, protože zrovna točím - s Alicí Nellis jsme zrovna pracovaly na filmu Výlet. Takže mě nechal nastoupit do práce o celý měsíc později. Vyslechl moje důvody a naprosto samozřejmě a mile mi pak vyšel vstříc. A přitom bylo jasné, jak moc mu na tom projektu záleží a že mu je každý den zkoušení drahý.

Film Hrubeš a Mareš je příběh velmi zvláštního kamarádství. Máte i vy nějakou kamarádku do deště?
A víte, že ne? Mám přítelkyně, ale ne v takové těsnosti nebo vzájemné závislosti. Jsme si do deště s oběma dnes už dospělými dcerami. Mám už nadějně rozvětvenou rodinu, o kterou se opírám a která se zas může spolehnout na mne. A především mám svého soudešťovníka Stanislava Remundu, dnes už opravdu můžu říct partnera na celý život. Ten je vždy připraven, kdykoli mi začne pršet.

Přesto - byla jste někdy v pokušení po svých blízkých něco hodit? V rodině Lídy Hrubešové s jejím cholerickým manželem to byl poměrně běžný jev …
Kdepak, souboje s rodinnými příslušníky vůbec nejsou moje parketa. Spíš tu a tam se přihodí slovní záležitosti, přeletí ostré slovo, přesně to, o kterém víte, že se vyslovit nesmí. To slovo, co se má spolknout. Jeli jsme s dcerou Theodorou na zájezd a z okénka auta jsme zahlédli billboard s tváří nějakého politika, který kandidoval do Senátu. A Thea, s nějakým pro mne dostatečně nepodloženým argumentem, prohodila, že ho bude volit. Začala nevinná diskuze, já a můj muž jsme měli opačný názor. Theodorka začala mírně stupňovat svou svéhlavost, a úsilí naše názory převálcovat. Já se snažila spíš zmlknout a celý rozhovor tak zahnat do autu. Ale nejhorší je doutnat dovnitř, takže po krátké přestřelce mezi dcerou a manželem mi najednou povolily nervy. V rozrušení jsem hodila po své dceři pár vět, které se dotkly její bezmezné důvěry v mojí mateřskou toleranci. Hned mě to hrozně mrzelo. Sama jsem z toho byla moc nešťastná a rozrušená, ale protože já jsem vždycky nešťastná a rozrušená dovnitř, přivodím si pak až fyzickou nevolnost. Večer na jevišti jsem najednou nemohla popadnout dech, ozvalo se klimbající astma. Z toho je snad jasné, že předměty ani ostrými slovy po svých blízkých neházím. A když to výjimečně udělám, v mém případě to funguje jako bumerang.

Jaké je vaše krédo, vaše motto, ptá se ve filmu vašeho syna, Václava Hrubeše mladšího, jistá redaktorka z časopisu Celebrity. Vy máte nějaké krédo nebo motto?
Z rozhovorů s jinými lidmi vím, že mívají připravené nějaké to přísloví, citát nebo dokonce verš - ale já to opravdu v záloze nemám. Pro novinářský rozhovor je to možná dobré, ale myslím, že na život bývá i to nejchytřejší motto krátké.

Robert Roth (rozhovor)
Jste příbuzným herce Tima Rotha? Nebo snad spisovatele Josepha Rotha?
Je to pravděpodobné. My se momentálně nestýkáme, ale v dnešním globálním světě jeden nikdy neví …

Prozraďte něco o své životní pouti: jak jste se ocitl ve filmu Vladimíra Morávka?
Jsem členem činohry slovenského Národního divadla. Když mě tam před pěti lety brali, bez vysoké školy a jen jako absolventa bratislavské konzervatoře, dali mi ministerskou výjimku. V Národním divadle si mě vyhlédl i režisér Morávek. Seděl v hledišti, neproniknutelný jako Buddha, a přimhouřenýma očima za hranatými brýlemi rejdil po jevišti, aby vybral herce do své inscenace Cyrana z Bergeracu. Cyrana hrál Martin Huba, mě obsadil jako Kristiána de Neuvillette... No a pak mi jednoho dne přišla SMS, že by mě chtěl i do filmu, jestli bych nepřijel na kamerovou zkoušku do Brna. Tu jsem absolvoval - kameroval ji se vší vážností Honza Budař - a potom přišel Morávkův e-mail, že role je moje, stojím-li ovšem o ni. Furiantsky jsem odpověděl, že jinak by se přece neštrachal až do toho pojebaného Brna, pak jsem se omluvil za svůj nadrzlý tón a bylo to.

Jak probíhalo natáčení? Rozuměl jste si s režisérem?
Atmosféra natáčení byla přátelská. A Vladimírovi Morávkovi jsem rozuměl, i když on při režijních pokynech hrozně drmolil, takže ne pokaždé jsem ho úplně chápal. On má takový zvyk, že se vyjadřuje v metaforách. Štěrbinami očí ostří kamsi do dálky, na svou vizi, kterou ovšem ti ostatní většinou ještě nevidí. Ale domluvili jsme se nakonec vždycky. S Vladimírem Morávkem je při práci potřeba navázat vztah nejvyšší důvěry: jemu totiž nestačí, že mu tu postavu pěkně předvedu. Očekává, že se mu zcela svěřím, a že mu pro jeho film odevzdám třeba i kus něčeho velmi osobního, co on tam pak správným způsobem využije. A to má pravdu, protože mu to ve výsledku pozoruhodně funguje.

Co vás na tom filmu nejvíc bavilo?
Nejvíc mě baví, že u filmu Hrubeš a Mareš nikdy přesně nevíte, jak to tam je: je to gauner nebo klaďas? Je to poselství nebo vtip? I mě se lidi často ptají, jestli si dělám srandu nebo to myslím vážně. A já se usmívám a neřeknu.

Slovenský režisér Karpatti, kterého ve filmu hrajete, je patrně nejodpornějším charakterem v celém příběhu Je to dokonce ještě větší mizera než Václav Hrubeš (Jan Budař), jehož si Karpatti cynicky vybere jako hlavní postavu do své dokumentární reality show. Přesto: bylo vám tohoto antihrdiny někdy líto?
Bylo. Když jsem viděl denní práce, kde byla milostná scéna Karpattiho s jeho asistentkou Simonou. Ta vlčí dvojice, která neváhá kvůli jejich praštěnému dokumentu někomu zcela rozvrátit život, tam ve finále leží nahá a zpocená. Na zmuchlaném prostěradle v laciném hotelu působí uboze a opuštěně. A ten pitomec Karpatti, který si pořád hraje na zneuznaného filmařského génia, najednou vypadá, že to nejspíš s holkou dělal úplně poprvé. Sakra, vždyť jsou to taky lidi, říkal jsem si.

Jaký vztah má vlastně režisér Karpatti se svou asistentkou?
Simona Karpattiho naprosto nesoudně žere. A on se nechává zbožňovat a zároveň jí za to trochu pohrdá. Ale přiměřeně, protože ji potřebuje - aby mohl točit svoje fantasmagorické projekty a aby jako chlap i člověk nezůstal docela sám. I Simona ho potřebuje, protože na něm tak trochu parazituje. A za to si nechá leccos líbit…Není to zrovna ukázková láska, ale i tak to v životě chodí.

Pojďme ještě k té milostné scéně: točit takovou věc asi není nic jednoduchého …
To není. Ve scénáři, který mi dal Vladimír Morávek číst, byla jen decentní poznámka, že „Vilo a Simona se milují“. Ve scénáři se totiž Karpatti původně jmenoval Vilo, ale protože moje partnerka Simona Peková - ve filmu Simona Špeková - to pořád pletla a oslovovala mě mým skutečným křestním jménem, udělali jsme s z něj nakonec taky Roberta. Z té jemné formulace o milování jsem usoudil, že půjde patrně o obligátní muchlání pod peřinou a neměl jsem proto strach. Ten jsem dostal v momentě, kdy došlo na věc. Bylo to asi ve dvě ráno, měl jsem po představení. Režisér poslal většinu štábu ven a požádal nás, abychom se připravili. Tehdy mi došlo, že to bude asi fakt full monty a že mě patrně čeká zásadní životní zkušenost. Morávek nás ještě vlídně ujistil, že orgasmy si můžeme načasovat sami, že on nám akce! ani stop! říkat nebude. No a pak to bylo skoro jako ze života, až na ty příjemné pocity a tělesné reakce, které v takových příšerných chvílích zcela vymizí. Simona se na mě mračila, protože jsem ji udělal na noze modřinu, na což si vždycky stěžovaly i moje skutečné milostné partnerky, a Morávek se na konci každého záběru rozchechtal jako blázen.

Co to rolling-stoneovské tetování, co Karpatti odhalí na nahé paži, to je make-up nebo je to vaše vlastní?
Kdepak make-up, kdepak tetování. To je vyrážka! Asi jsem je poslouchal fakt moc často a tohle se mi tam najednou vyplázlo.

Ve filmu hrajete tvůrce s minimem skrupulí, sporným talentem a velkými ambicemi. Měla tahle postava nějaký skutečný předobraz? Existuje Robert Karpatti?
V jedné z pracovních verzí scénáře prý figurovalo jméno jednoho slovenského divadelního dramaturga, proslulého samožera, jehož vyhlášená pitomost překročila hranice jeho okresu. Příjmení Karpatti, které se nám líbilo i pro jeho mírně upírský nádech, jsme si půjčili z představení Arabská noc, kde právě Karpattiho hraju - a je to moje velmi oblíbená role. No a toho Roberta mi přišila Simona.

Karpatti za sebou pálí mosty a pokouší se uchytit v Čechách. Vy sám jste o tom nikdy neuvažoval? Není tak trochu snem slovenských herců, aby jednou hráli v Praze?
Můj sen to tedy není. Navíc si v té Praze nejspíš brzy zahraju, až se ze mě bude kouřit: příští léto je na programu Shakespearovských slavností Kupec benátský s Bolkem Polívkou, kde vystupuju jako Gratiano. Ale nejspokojenější jsem, když hraju v Bratislavě. Po čem ale skoro všichni slovenští herci touží, je hrát v českých filmech: to bych tedy i nadále rád.

Máte nějakou kamarádku do deště?
No jistě. Takovou, se kterou si v životních krizích vzájemně udělíme první pomoc.

Je to kolegyně z branže, herečka?
Je to Ingrid Timková, herečka a režisérka.

Cítíte se být spíš Hrubešem nebo Marešem?
To je jako jestli je lepší sedět v blátě nebo v louži, ne? No poznávám se spíš v tom hodném a blbém Marešovi, ale když se podívám hluboko, tak tam dřímá i ten mizera Hrubeš.

Jaké je vaše krédo, vaše motto?
Tak to je opravdu hrozná otázka. Činorodá práce je smyslem, říkal Goethe. A královna Alžběta I. říkala vidím a mlčím. Já bych řekl „vidím a komentuju“ - ale latinsky jako Alžběta I. to bohužel nesvedu.

Magdaléna Borová (rozhovor)
Ve filmu hrajete Irenku Liptákovou, 19 let. Co to je za postavu?
Irenka je prostitutka. Ani neví proč. Je trochu zmatená, trochu nešťastná a dost si neví rady. Má náušnici v nose, černě podmalované oči, síťované punčochy a na nohou martensky - nemá to zrovna ujasněné. Je mladá, hledá lásku, ale zároveň se jí bojí. Prodává se za peníze, ale moc ji to nebaví.

Taky jste už někdy dělala práci, která vás nebavila?
Na brigádě v hypermarketu jsem jednou vařila a nabízela pytlíkové polévky a guláše značky Vitana. Byly zrovna v akci. Prodávat lidem polévky je asi lepší, než když Irenka prodává sebe sama. Ale jak jsem tam tak stála a usmívala se a kydala guláš do plastikových kalíšků a byla součástí toho konzumu, říkala jsem si, že herectví je větší vzrůšo.

A tam si vás všiml Vladimír Morávek? A nebo spíš v Národním divadle, kde jste v angažmá? On sice říká, že vás potkal na dovolené v Chorvatsku, ale on si v těhle věcech hrozně vymýšlí …
Tak já řeknu pravdu - můžu? Režisér Vladimír Morávek si mě vyhlédl na jevišti Klicperova divadla v Hradci Králové, kde jsem hostovala v Shakespearově komedii Konec dobrý, všechno dobré. Bylo to na první repríze, což nebývá úplně nejlepší představení. On mě pak nicméně pozval na konkurz, který se odehrál venku, v kavárně pod zahradním slunečníkem. Odtud možná ta podobnost s Chorvatskem - anebo mě považuje za chorvatský typ - anebo by se mnou chtěl jet na dovolenou k moři a bojí se mi to říct.

Taky říkal, že jste během zkoušení - při výjezdu do penzionu Sova - nachladla …
No trochu jsem možná nachladla, ale zkoušení nebylo vůbec tak hrozné, jak to Vladimír vylíčil. V penzionu Sova jsme na ruční kameru natočili většinu klíčových scén celého filmu. Takže existuje ještě jeden film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, který se ovšem odehrává v Jižních Čechách. Moji manažerku Blanku tam hraje nezapomenutelná majitelka penzionu Sova.

Měla postava Irenky nějaký konkrétní předobraz? Existuje Irenka?
Když jsme film točili, chodila jsem po ulici a Irenky hledala - a je jich fůra. Ne že by to byly prostitutky, ale holek co tak trochu nevědí, chtějí vypadat drsně a přitom jsou vyjukané a dojemné, těch potkáte spoustu.

Skoro všichni herci říkali, že do filmu dodali něco svého: Miroslav Donutil motiv s hřmícími letadly, Iva Janžurová scénu v kloubovém autobuse, Simona Peková své oblečení … Existuje něco, co jste filmu nebo Irence dodala vy?
Žvýkačku. Irenka je nejistá a znuděná, takže aby si nekousala nehty, neustále žvýká. Dokonce i při práci.

Milostné scény jsou pro herce obvykle postrachem. Vy u filmu začínáte a hned vyfasujete roli, při které jste na plátně úplně nahá. Váhala jste, jestli ji přijmout?
Ani jsem se moc nestihla rozmýšlet. Navíc u role prostitutky se choulostivé scény daly čekat. Pomohlo mi, že Honzu Budaře jsem už znala - a během zkoušek jsme se skamarádili ještě víc. Kdyby šlo o erotiku navážno, měla bych asi daleko větší problém. Ty situace jsou ovšem dost legrační a smutné a trapné. A to se dělá líp. Po každém záběru jsme se s Honzou oba hrozně rozchechtali.

Ale do Irenky je přece víc zamilovaný Mareš v podání Richarda Krajča.
No právě. Ale Irence se moc nelíbí, sama přesně neví, co chce, a taky se bojí někoho doopravdy milovat. A tím, že poskytuje svoje profesionální služby i Hrubešovi, se vše jen komplikuje.

Jaké je vaše krédo, vaše motto, ptá se v jedné scéně redaktorka Bohunská Václava Hrubeše. Vy máte nějaké krédo nebo motto?
Kdepak, stejně jako Václav Hrubeš, ani já jsem do teď žádný rozhovor nedělala, takže nic připraveného nemám. Ale o prázdninách jsme se třemi spolužáky s DAMU jeli na severní Moravu, kde jsme na louce, pod širým nebem vystupovali na takové pouti - hráli jsme Everymana - středověkou moralitu o tom, jak si pro člověka přijde smrt. A ten člověk chce, aby ho někdo na té cestě doprovodil: Prosí svého Přítele, Příbuzné, prosí své Jmění, ale nikdo nechce jít. Ke hrobu nakonec dorazí jen s Poznáním a Dobrými skutky. No a takhle to přesně je - to je to jediné, co člověku zůstane. Jakkoli to zní banálně, chtěla bych být dobrá - v pravém smyslu toho slova. I když je to někdy těžké. A taky láska je důležitá! Ta je nejdůležitější.

Cítíte se být víc Hrubeš nebo Mareš?
To už se mě ptal Honza Budař. Radši bych byla Marešem, ale možná je ve mně spíš ten Hrubeš. Oni oba nejsou žádné terno - ani pro Irenku.

Pro Irenku by bylo spíš terno, kdyby s tím svým povoláním praštila a s kamarádkou si otevřela tu svou vysněnou cukrárnu na malém městě - tak to aspoň stojí v její charakteristice od Vladimíra Morávka. Co vy, jste taky na sladké?
No jsem. Poblíž mého pražského bydliště je taková malá cukrárna. A představte si, jmenuje se Irenka.

Vladimír Morávek
Významný divadelní režisér. Je z Bruntálu, dostal několik cen jihomoravských dokumentaristů, mnohokrát ho nominovali na Cenu Alfreda Radoka. Pro Českou televizi natočil sedmdesát dva dokumentární filmy, tři pohádky a několik veselých pásem. Český literární fond mu za rok 1999 udělil Prémii a věnoval mu broskvovou alej u Litvínova. Má syna Alexandra. Bydlí v Brně. Ve filmu debutoval snímkem Nuda v Brně, který získal 5 Českých lvů (nejlepší film, režie, scénář, střih a hlavní mužský herecký výkon - Jan Budař). Film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště vznikl současně s představením Stavrogin je ďábel v Divadle Husa na provázku, kam se VM po letech znovu vrátil. Začal tam tím, že nastudoval dvanáctihodinovou divadelní fresku podle Dostojevského Sto roků kobry. Projekt je dosud neuzavřený, již dnes devatenáctkrát nominovaný na různé ceny, některé už i dostal.

Jan Budař
Je z Frýdlantu v Čechách, absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Hraje v Divadle na provázku a v Národním divadle v Praze - tam hraje Romea. Na novém CD Marty a Teny Elefteriadu nazpíval píseň "Všechno se stane dneska v noci", sám decentně koncertuje se skupinou Eliščina malá tíseň. Byl několikrát nominovaný na Talent roku českého divadla. Film Nuda v Brně, kde je spoluautorem scénáře, autorem hudby a představitelem titulní role Standy Pichlíka, získal 5 Českých lvů - včetně ceny za scénář a hlavní mužský herecký výkon. Jeho snem vždycky bylo stát se významným filmovým pracovníkem. Teď uvažuje o natáčení historického velkofilmu s G. Depardieu a A. Tatou a přeje si dirigovat symfonický orchestr.

Čestmír Kopecký
Významný český producent, který pro film objevil: Sašu Gedeona, Petra Zelenku, Igora Chauna, Petra Václava, Radima Špačka, Bohdana Slámu. Za filmy, jichž byl producentem a koproducentem, dostal několik Českých lvů. Např. Knoflíkáři, Návrat idiota, Záhrada, Nuda v Brně, Díky za každé nové ráno aj. Žije se svým psem a ženou v Českém ráji, každé léto tráví na Brněnské přehradě - má tam jachtu, jmenuje se Zlatá loď. Je zakládajícím členem Sdružení za Brněnské metro. Od září 2005 nastoupil jako manager Divadla Husa na provázku v Brně.