fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Ukázka    Fotky    Podobné filmy    

64% 16 hlasů
film / drama, romantický, Česká republika, , 91 min.
Kinopremiéra v ČR 13.4.2006, DVD od 1.9.2006 Bonton

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
01:01



Komu vadí láska?
Indián a sestřička je film o lásce, odehrávající se na malém městě v Jižních Čechách, konkrétně v Prachaticích. Jeho námětem je příběh pětadvacetiletého dělníka Františka, který inklinuje ke komunitě "bílých indiánů", a romské dívky Marie, zdravotní sestry z městské nemocnice. Jejich vztah je vystaven nejen mnoha banálním předsudkům a rodinným averzím, ale prověřuje i sílu "kmenové" soudržnosti, ať již jde o romskou komunitu, alternativní společenství "bílých indiánů" či většinovou společnost. Dva různé světy se protnou v citech mladé dvojice, ale happyend této lásky je v nedohlednu.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Tento film bych zhodnotila zhruba takto: neohromí ničím novým, ale přeci to divákům něco přidá. V tomto díle pana režiséra Dana Wlodarczyka můžeme vypozorovat, že nic není ani "černé a ani bílé". Teto film je dle mého názoro velmi vhodný pro multikulturí výchovu. Uprostřed horké letní noci ožije na jedné jihočeské louce duch indiánských rituálů. Marie Kováčová (Denisa Demeterová)je typickým příkladem asimilované Romky, která pracuje v městské nemocnici, kde momentálně leží coby pacient i její otec. Pravidelně sem za ním docházejí nejen její bratři, ale i elegantní muž, který k Marii cítí víc než jen přátelskou náklonnost. Pro rodinu představuje muže, který by je mohl finančně zajistit. Marie však miluje někoho jiného - dělníka Františka (Tomáš Masopust), který inklinuje ke komunitě „bílých indiánů". Dva různé světy se protnou v citech mladé dvojice, ale happyend této lásky je v nedohlednu. Jejich vztah je vystaven mnoha banálním předsudkům a rodinným averzím.
Všechny komentáře k filmu 2+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Indián a sestřička

obrazek
Příběh je vlastně vyprávěním o srážce dvou tradičních společenských modelů (Romové a bílí jako Montekové a Kapuleti) na pozadí klasického milostného trojúhelníku. Mariina rodina na odhalení Františkovy existence reaguje velmi emotivně, řekněme že až bouřlivě. Má pro to své celkem pochopitelné důvody. Duna - což je ten podnikatel a Mariina vážná známost - rodinu finančně podporuje, a je to slušně zajištěný, rozumný a už zralý chlap, který oproti Frantovi, neperspektivnímu gádžovi z pily, ví co chce a má to v hlavě srovnaný. Tibor, Mariin starší bratr s poněkud prudší povahou a sklony k poručníkování, se svým kamarádem tvrdě napadnou Frantu a při krátké potyčce (na férovku) končí Frantův nejlepší kamarád, jenž se do rvačky připlete, v nemocnici na JIPce.

Oba milenci se ocitají mezi mlýnskými kameny předsudků svého okolí, svých rodin a kamarádů, a svých vlastních pochybností a nedorozumění.
Na Frantu jsou nabroušeni jak jeho vlastní rodiče (ostuda na vesnici), ostatní dělníci na pile (ke rvačce dojde na umývárnách), tak i nejbližší kamarádi, kteří Frantu nutí, aby před láskou dal přednost spravedlnosti a Tibora udal na policii.

Marie čelí tlaku rodiny, která Frantu považuje za neperspektivního podivína, jako i výčitkám svědomí vůči Martinu Dunovi, kterému se zatím ještě neodvážila přiznat, že její srdce patří jinému. Marie je dívka natolik inteligentní, aby věděla, že okřídlená věta "mám tě ráda, ale jenom jako kamaráda" není určitě to, co by Duna, který staví rodinný dům a spřádá plány o středostavovském rodinném štěstí, chtěl v tuto chvíli slyšet.

Vztah s Frantou se začíná komplikovat právě i kvůli Dunovi, neboť Franta ji s ním několikrát zahlédne a přestává si být jistý opravdovostí jejích citů. Co když ho jenom vodí za nos, co když je to všechno jinak?
obrazek
Motiv trojúhelníku vrcholí přímou konfrontací všech tří aktérů: Duny, Marie a Franty. Do událostí zasahuje ještě řada bočních charakterů, postav a malých epizod, počínaje Frantovým strýcem Jiřím, razantním chlapíkem, jenž bere spravedlnost do svých rukou a Mariina bratra Tibora pořádně spráská, a konče Mariiným tatínkem, který umírá a před svou smrtí chce ještě Marii uspořádat svatbu s Dunou.

Nelze si nevšimnout, že příběh v nabírá podobných obrysů jako klasické milostné drama Romeo a Julie, nebo jeho modernější americká verze West Side Story (i když v našem případě se jedná spíše o East Side Story). Montekové proti Kapuletům, Tryskáči proti Žralokům, Tibor jako Thibault a Frantův nejlepší kamarád znehybněný na JIPce jako Merkuccio.

Milostné příběhy mají svá schémata a pravidla, a Romeo a Julie jsou zkrátka schéma které funguje nejlépe. Popisuji-li náš příběh jako východoevropskou variantu East Side Story, děje se tak nejen kvůli reáliím českého venkova a maloměsta, kde ještě fungují rodinné vazby a společenské předsudky, vytvářející na naše milence žádoucí dramatický tlak, ale i proto, že v české kotlině se láska sebevraždou až tak často neřeší.

Naši milenci z Prachatic se na závěr rozcházejí. Franta ve zlomový okamžik nenachází dostatek rozhodnosti a přesvědčení, aby dal životní lásce přednost přede vším ostatním. Řekněme, že do opravdového vztahu ještě nedozrál, a když pochopí, že to vlastně podělal, stane se tak o oněch osudových pět minut později, než mělo.

Marie v něm toto zaváhání vycítila, a odjíždí z městečka pryč. Pochopila, že Frantova láska je láska romantická, ale zároveň láska nedospělého kluka, který ji vidí moc jako ideál, a ne takovou, jaká opravdu je.

Odhlédneme-li od milostných peripetií, na kterých je děj vystavěn, můžeme říci, že Indianos the pheňori (název v romštině) je příběh o osvobozování se od společenských předsudků a od skupinových vzorců. A také o tom, že za všechno se platí.

Marie odjíždí, aby našla sebe sama (její osobní příběh je příběhem emancipace), aby se vymanila ze schémat, jež se jí její okolí snaží vnutit. Platí za to zlomeným srdcem a platí za to vykořeněním ze své tradiční romské komunity. Nic není zadarmo.


Dan Wlodarczyk (rozhovor)
obrazek
Jako dokumentarista jste se programově zajímal o menšinové komunity (anarchisté, novicové atd.), takže ve svém celovečerním hraném debutu Indián a sestřička vlastně na tento svůj tvůrčí zájem navazujete …
S těmi subkulturami je to pravda, ale téma bylo ve scénáři obsaženo ještě předtím, než jsem jej vůbec dostal do ruky. Subkultury mají ten půvab, že se v nich společnost odráží jako v křivém zrcadle, problémy se vyjevují v ostřejším světle. Nicméně v Indiánovi nejsou subkultury hlavním tématem. Spíš bych ten film přirovnal k West Side Story nebo k úplně nejklasičtějšímu Romeu a Julii, kde Kapuleti a Montekové jsou holt gádžové a Romáci. Kdyby se ten film odehrával například v Kosovu, tak Franta je Srb a Marie je Albánka.

Kdy se vám dostal scénář Jana Stehlíka poprvé do ruky a jak se projekt vyvíjel? Spolupracovali jste spolu na konečné verzi textu (nemyslím technický scénář)?
Scénář jsem dostal v roce 2003, cca rok a půl nebo 2 roky před natáčením. Vzniklo ještě několik polo-verzí literárního scénáře, asi mezi pěti až deseti, a diskuse byly někdy dost razantní. Například v úplně první verzi měla Marie končit sebevraždou, hlavním hrdinou byl jednoznačně Franta, důraz byl na indiánech a jejich světě, Martin Duna byl spíš takový mafiánský týpek atd.

V československé a potažmo české kinematografii vznikla řada snímků nejrůznějších žánrů, kde vystupuje romská komunita nebo jednotliví romští hrdinové, ale téměř nikde se neobjevuje běžná realita jejich života. Který z nich máte nejraději?
Popravdě řečeno žádný, protože s výjimkou Mariána od Petra Václava si na žádný „romský“ film nevzpomínám. Z těch ostatních si tak letmo vybavuji Bony a klid, kde se mihnou Romové jako veksláci, ale fungují jako nepodstatný detail, ve Skřiváncích na niti je romská nevěsta vlastně taky jenom taková dějová koloratura. Každopádně, u filmů je mi jedno, jestli jsou o Romech, o válce nebo o lásce, hlavně když jsou dobrý. A co se Mariána týče, to je bezesporu po formální stránce úchvatně natočená věc.

Polovinu velkých rolí ve vašem filmu hrají Romové - někteří jsou profesionální herci, jako Rozita Mertová, ale většinou jde o neherce. Co bylo nejtěžší na práci s nimi? Přicházeli třeba s vlastními připomínkami typu - tak bychom to ale neřekli, neudělali …?
Rozita Mertová není v přísném slova smyslu až tak moc herečka, má JAMU, ale po škole už, podle vlastních slov, nikdy nehrála. Nicméně pracovalo se s ní jako s herečkou, tj. nabízela možnosti, má dobrou hlasovou techniku etc. Ostatní jsou neherci. Nejtěžší bylo ohlídat, aby byli pokud možno profesionální herci a neherci na stejné úrovni a ve stejné stylizaci. Takže spíš jsem se domlouval s profíky (gádži), aby se jim snažili přiblížit, tj. aby nehráli. Tady myslím velkou práci odvedl Tomáš Masopust, který to měl o to těžší, že věděl, že jeho postava mě vnitřně štve a já mu s ní během natáčení moc nepomůžu. Takže si interpretaci musel najít sám.

Neherci měli výhodu, že o to víc hráli srdcem. Pokud jim situace seděla, tak se do ní prostě položili a já jsem jim pouze připomínal nebo objasňoval kontext situace, ve které se postava nachází: co se stalo v předešlém obraze, co už postava v tu chvíli ví a co neví, kontinuitu děje a vývoj postav. Jinak se dá říct, že hráli sami sebe v té které situaci, jak by se asi chovali, kdyby se jim to stalo v jejich životě. Ale oproti profíkům bych si netroufnul na převtělování do jiných charakterů, být někým jiným by patrně nezvládli. Proto se spousta scén a samozřejmě dialogů upravovala během hereckých zkoušek, přepracovávala se motivace postav, a některé situace se samozřejmě předělávaly, aby odpovídaly romáckým reáliím.

Představitelka hlavní role Marie - Denisa Demeterová - nikdy neměla s herectvím žádné zkušenosti. Proč jste si vybral v konkurzu právě ji?
Důvody? Věk, vzhled, inteligence, talent a autenticita projevu. Osobnost. Vcítění. Schopnost přemýšlet o scénáři. Na prvním konkurzu vybouchla, protože byla hrozně nervózní. Ale pak na sobě zapracovala tak, že jsem čuměl. I někteří z herců - profesionálů si často mysleli, že je herečka a ne naturščik. S Denisou jsem měl během natáčení jenom jediný problém - když ji ta která scéna nebavila, tak měla tendence ji odfláknout a musel jsem na ni občas od kamery houknout, aby se vzpamatovala. Víc ji bavily citově vypjaté scény, ve kterých byla lepší, než jsem vůbec doufal. Jinak, profesionální romští herci u nás v Čechách žádní nejsou (na Slovensku jsou 2), a konkurzy na obsazení se táhly víc než rok. Navíc bylo jasné, že bez vhodné představitelky Marie se do natáčení vůbec nemá smysl pouštět, příběh s ní stojí a padá. Váhal jsem pouze mezi Denisou a Klaudií Lavičkovou, a ve finálním rozhodnutí zahrál věk: postava Marie, vzhledem k problémům, kterým čelí a jak jim čelí, vyžadovala přeci jen pořád ještě „telecí“ roky.

Ve filmu zaznívá poměrně často romština, takže film musel být opatřen v těchto sekvencích titulky. Proč jste si takhle komplikoval už tak nesnadný úkol a nenechal Romy hovořit česky, což skoro všichni, které jste obsadil umí.
Česky umí ne skoro všichni, ale úplně všichni, protože jsou to Češi! Naopak, Denisa, Mirek Kotlár (Duna) a paní Mertová se romsky museli naučit. A v romštině komplikaci nevidím, leda pro produkci, že bude muset zaplatit leptání titulků. Romštinu používají v emocionálně vypjatých situacích, kdy nechtějí, aby jim ostatní, tj. gádžové, rozuměli. Což je stejné, jako když jste v cizině, a nechcete, aby vám rozuměli, tak taky přejdete z angličtiny do češtiny.

Představitel Mariina bratra Tibora - Koloman Baláž, i jeho kamaráda Maroše - Mihok Benedikt - jsou zpěváky populární romské brněnské kapely Gulo Čar. Znal jste jejich tvorbu? Objevil jste je právě v kapele?
Na Gulo Čar mě upozornila Jarmila Balážová z časopisu Romano Vodí. Jejich manažer David Gajdečka mě obratem pozval na koncert a když jsem kluky viděl na jevišti , hned mě trklo. Na prvních konkurzech to sice vypadalo bledě, protože občas nepřijeli nebo přijeli nepřipravený, ale na poslední chvíli vždycky zapnuli a pak byli skvělí. Oba mě hrozně bavili jak během natáčení, tak ve střižně, a Tiborek je oblíbená postava jak střihače Marka Opatrnýho, tak mistra zvuku Lukáše Moudrýho.

Další „menšinou“ ve vašem filmu jsou „bílí indiáni“ - komunita dospělých lidí, kteří ve volném čase žijí v přírodě životem maximálně podobným indiánům. O nich toho většina společnosti moc neví a pokud ano, má je přinejlepším za infantilní podivíny. Jak jste poznal tohle společenství vy? O co jim podle vás jde? Je to útěk od civilizace, forma duchovní obrody, návrat k přírodě, určitá inklinace k šamanství …?
Indiáni byli neuralgický bod mezi mnou a scenáristou Janem Stehlíkem. Mě indiáni bavěj a pokud jsem je poznal, tak jsou to fajn normální občani, kteří moc dobře vědí, že jsou v první řadě Evropané žijící uprostřed Evropy 21.století, a pak teprve euroindiáni. Co se infantility týče, když potkáte na Zvíkově historické šermíře, také je nepodezříváte z dětinskosti. Problém je, že zatímco nad tlupou rytířů se nepozastavíte, indiáni jsou pro nás nezařaditelní, a pokud je přenesete zkratkovitě na plátno, kde není čas vysvětlovat, jak vážně to myslej a jak moc indiánství věří nebo nevěří, vyleze hlavně ta bizarní nezvyklost a člověk má pocit, že kouká na okostýmované šílence nebo naivky. Honza, který je jejich velký fanda, byl na můj vkus až příliš nekritický v přenosu indiánského étosu do děje, tj. chápal indiánství jako autentickou duchovní hodnotu, která funguje sama o sobě a bude jí tak také rozuměno. Já naopak nevidím na plátně indiány, ale euroindiány, tj. bílý ksichty v převlecích, a kolem toho se točily všechny naše spory.

Co se týče nějakého kulturologického výkladu euroindiánství, přijde mi, že je to jeden z dalších proudů v rámci neopohanského revivalu, který je obzvlášť u nás, v sekulárních Čechách, velmi silný, plus hledání osobní alternativy k přebyrokratizované společnosti. Ostatně, Češi jsou vůbec velcí fandové chataření, chalupaření, turistiky, vejletů do přírody, kempování, táboření a houbaření po lesích, asi se v tom odráží selská národní duše, která potřebuje vypadnout z města (cesta z města) a odpočinout si pohledem na „jihočeské rybníky, to stříbro v kraji rozlité“.

Naprosto konkrétně, a to je fakt, má české euroindiánství kořeny v trampském hnutí 70tých a 80tých let, takže i výklad smyslu hnutí je možné hledat u trampů. Do lesů, vod a strání ženou euroindiány stejné pohnutky jako trampy z první republiky, a stejná je i ta fascinace Amerikou. Jenom ten „folklorní“ zájem se přesunul od osadníků k domorodcům.

V kontextu současné české filmové produkce je váš film určitě méně prvoplánově „zábavný“ - ani teenagerovská či lidová komedie, ani šok typu Švankmajerova Šílení, žádný útěk od reality - naopak obyčejný milostný příběh Romea a Julie dnešních doby. Jaké diváky jím chcete oslovit a přivést do kina?
Nevím jak odpovědět. Snažili jsme se prostě o seriózní film.

Viktor Schwarcz (rozhovor)
obrazek
Po Divokých včelách a Vaterlandu přicházíte zase s dalším režijním debutem a k tomu prvoplánově nekomerčním projektem, na který se jen těžko hledají finanční zdroje i partneři. Jaký smysl vidíte v tom předkládat divákům to, co masově zřetelně nechtějí akceptovat?
Je to stejné jako v literatuře, hudbě, výtvarném umění, něco je pro víc lidí, něco pro míň a něco jen pro hodně málo a u filmu je problém v tom, že je to hodně drahý „výrobek“. Přesto si myslím, že každý by měl zkoušet dělat to, co ho baví.

Také váš předchozí film D. Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba je o konfrontaci světa bílých a romské komunity. Co vás na tomhle tématu přitahuje?
Není to v podstatě rasový problém, co mě zajímá. U filmu režisérky D. Vihanové jsme zkoušeli filosoficko - psychologický žánr, spíš souboj myšlenek, u Indiána a sestřičky je to normální film, příběh o lásce dvou mladých lidí, shodou okolností jiných barev pleti i filosofií.

Navzdory chmurným předpovědím český film nezanikl, ale vzniká v něm příliš děl jednoznačně komerčních, bez jakýchkoli myšlenkových ambicí? Není trochu staromódní chtít produkovat vážnější (nechci říci umělecké, protože to se povést nemusí) filmy?
Asi je to trochu konzervativní, ale zas to tak programové není a nakonec se o to snaží víc kolegů, než se zdá. Je to všechno velmi, velmi relativní, komerční je podle mne 500 kopií a celosvětový trh, u nás když máme 30 kopií a přijde 1 milion diváků, tak je to bomba a vidí to 10% naší populace. Samozřejmě bych byl taky rád, kdyby se mi takový film někdy povedl.

Jan Stehlík (rozhovor)
obrazek
Love story romské dívky a bílého kluka byla poměrně nedávno zpracována v televizním filmu Černý slzy. Čím vás tohle odvěké téma 'Romea a Julie' zaujalo?
Teď to bude vypadat, že si chci dělat takové lehce infantilní alibi, ale na scénáři k filmu Indián a sestřička jsem pracoval dřív, než došlo k natočení zmíněného televizního filmu. To, že příběh vychází z klasického shakespearovského tématu, je výsledkem dlouhodobého vývoje scénáře. V počátku šlo spíše o příběh mladíka, který žije na vsi a jeho zájem o kulturu severoamerických indiánů pro něj není pouze koníčkem, ale životní filosofií. Ta se pak promítá i do životních situací, kdy je svým okolím vcelku logicky považován za podivína. Přemýšlení o tom, kudy by se měl příběh tohoto hrdiny ubírat, pak dospěl do fáze, v níž se setká s dívkou, představující skutečné a svébytné etnikum. Není to indiánka, ale Romka. Schéma 'Romea a Julie' se pak samo nabízelo. Nakonec se stalo základní páteří celého příběhu.

Proč i František náleží k menšině - komunitě 'bílých indiánů' považovaných většinou přinejmenším za podivíny? Nestačí, když ona je jiná?
Odpověď je obsažena už v té předchozí. Každopádně mě zaujalo střetnutí a následně i milostný vztah člověka, který se snaží - aniž by si toho byl vědom - vykořenit, přijmout za vlastní jinou kulturu, než ve které byl vychován. A člověka, který, ač do jisté míry vykořeněný, nikdy se své kultury nezřekne a naopak je k ní silně poután. I když si je vědom, jaké stigma sebou tato kultura v majoritní gadžovské společnosti nese.

Jak jste získával reálie ze života v romské komunitě - měl jste nějakého poradce, aby scénář byl co nejvěrnější?
Romská rodina, v níž Marie - hlavní ženská představitelka filmu - žije, je spíše asimilovanou rodinou. Tudíž nelze hovořit o romské komunitě v tom obecně chápaném slova smyslu. Ale každopádně jsme s Danem Wlodarczykem (on nepochybně ve větší míře, než já) konzultovali určité motivace romských postav v příběhu a upravovali je pak na základě těchto rozhovorů nebo písemných korespondencí. Například s Ladislavem Goralem, Martinou Pokutovou, Klaudií Lavičkovou, Milenou Hübschmannovou a celou řadou dalších. Své ke scénáři řekli pochopitelně i samotní herečtí protagonisté. Z toho také vyplývá, že nejprve vzniknul scénář a teprve pak se radilo a konzultovalo.

Jak jste si rozuměl s režisérem Danem Wlodarczykem? Měli jste na něco zásadně jiný pohled? A jak jste 'ideové střety' řešili?
Dan příběhu nepochybně hodně pomohl svým precizním přístupem a nápaditostí. Jeho spolupráce na scénáři byla - mám-li to takto akademicky hodnotit - nezpochybnitelným přínosem. To na čem jsme se od počátku neshodli, je pohled na společenství euroindiánů. Nechci naši při nějak rozpitvávat, zkrátka měli jsme a máme na lidi se zájmem o indiány a indiánskou kulturu rozdílný pohled.

Účastnil jste se natáčení a zasahoval na place třeba do dialogů?
Čestmír Kopecký mi před pár lety řekl, že jako scenárista mám po odevzdání scénáře na film zapomenout a v žádném případě si nekazit svou představu o tom, jak film bude vypadat tím, že bych jezdil na natáčení. Je to vůči filmovým režisérům hodně ostré, ale je v tom hodně pravdy. Scenárista si představuje pod jím napsanými slovy jinou intonaci herců, než režisér, vidí jiné lokace, cítí jinou atmosféru. Ve výsledku možná řekne 'jsem příjemně překvapen', ale často to dělá jen z loajality k dílu a z přátelství k lidem ze štábu. V skrytu duše se mu promítá úplně jiný film. Navíc nejsem ten typ, který by režisérovi na place říkal, co je dobře a co špatně. Takže jsem byl jen jednou a dost.

Komedie Doblba!, na jejímž scénáři jste se podílel, zaznamenala slušný divácký úspěch. Jaký divácký potenciál má podle vás filmový příběh o lásce Romky a 'bílého indiána', kde nehrají žádné známé tváře a polovinu obsazení tvoří romští neherci?
Upřímně řečeno v kontextu toho, co se rozumí pod 'diváckým potenciálem', nevelkou. Lidi do kina přestávají chodit. A když už jdou, nechtějí se trápit něčími problémy a pokud ano, musí to být známé tváře, které mají rádi a kteří je jen utvrzují v tom, že co se odehrává na plátně, je skutečně jen iluze. Na druhou stranu proč bychom ale měli vycházet vstříc poptávce, když máme co říct, že?

Vím, že film není o začlenění romské komunity do většinové společnosti, ale o předsudcích, odlišných kulturách, mentalitách a rodinných a rodových vazbách. Přesto nedávné události ve Francii ukázaly, že soužití sociálně a kulturně odlišných komunit může být opravdu těžko řešitelný problém. Co si myslíte o tom, že váš příběh dostal tímto ještě nové souvislosti?
Před časem jsem byl na festivalu v Benátkách a mluvil s mladými lidmi, které bych osobně zařadil mezi standardní filmové intelektuály. A jak jsem byl překvapený, když jsem se dozvěděl, že krajně pravicový nacionalista Jean - Marie Le Pen není tím, za koho bych očekával, že jej budou mít. Naopak, otevřeně se hlásili k tomu, že jim je jeho politika sympatická. To jsou pro mě nové souvislosti. Jedna věc je naše představa o světě a druhá je realita. A stejně tak i náš film je pouze naší představou, příběhem, který může a nemusí být vnímán v kontextu toho, co se nám včera stalo, nebo co jsme četli v novinách. Rozhodně jsme se nesnažili příběhem ukázat nějaká řešení nebo cestu k nim. To by byl nesmysl.

Denisa Demeterová (rozhovor)
obrazek
Jak jste se dostala k hlavní roli ve filmu Indián a sestřička?
Od svého strýce Jana Horvátha jsem se dozvěděla, že se koná konkurz. Strýc mě vlastně přemluvil k tomu, abych se ho zúčastnila. Vážně jsem tomu nedávala velkou naději, protože jsem žádné zkušenosti s hraním neměla, ani s divadelním ani s jakýmkoli jiným. Navíc jsem se strašně styděla ... Bylo to zvláštní, před úplně cizími lidmi předvádět narychlo připravené scénky ... Adeptek bylo čím dál méně, a když jsme zbyly jen tri, tak jsem si stejně říkala, že mi to nedaj ... A když mi pak Dan (režisér Wlodarczyk) volal a řekl mi, že tu roli mám, měla jsem neuvěřitelnou radost.

Jaké byly vaše první pocity před kamerou?
Vlastně jsem žádný zvláštní pocity ani nemela. Natáčení se hodně podobalo zkouškám, které jsme dělali ještě před tím. Akorát tam bylo víc lidí. Celej ten filmovej štáb byl v pohodě, nikdo na mě nekřičel a do ničeho nenutil. Práce s Danem byla výborná, i když měl občas "své dny". Celý natáčeni bylo příjemnou zkušeností. Strašně mě bavilo to, jak se celá ta kopa lidí musela synchronizovat a pracovat společně, aby všechno klaplo. To bylo super.

Co jste si pomyslela, když jste poprvé přečetla scénář?
Bylo několik verzí scénáře, ale podstata zůstala stejná. No, abych pravdu řekla, tak jsem Marii moc nepochopila. Její chování mi připadalo takové dětinské, ona se sice tvářila tak, že ví, co chce, ale v jádru ty věci nemela promyšlený a ve svých rozhodnutích si nebyla jista. Postupem času jsem si na ni ale zvykla a dokázala ji pochopit. Hlavni bylo to, že se řídila srdcem a taky byla dost odvážná ...

Myslíte, že je vám Marie podobná?
Nevím, možná v tom, že je taky takovou tou bílou vránou mezi Romy. Má nějaké vzdělání a zaměstnání zdravotní sestry. Je jiná, než ostatní Romové.

Chtěla jste někdy být zdravotní sestřičkou? Kdybyste se mohla úplně svobodně rozhodnout, jaká profese by vás nejvíc zajímala?
Když mi bylo míň, tak se mi strašně líbilo, jak ty zdravotní sestřičky lítaj po nemocnici v sexy krátkých šatičkách a zachraňují životy druhých...To by mě taky bavilo. Kdybych se mohla úplně svobodně rozhodnout o svém povoláni, tak bych chtěla pracovat ve školství. Postarat se o to, aby malí Romové měli stejné možnosti vzděláni jako ostatní děti. Dodat jim víc sebevědomí a sebedůvěry. Ukázat, že i Rom může být doktorem nebo právníkem.

Indián a sestřička je především filmem o lásce, ale také o předsudcích a nenávisti k jinakosti. Setkáváte se v běžném životě s podobnými problémy?
Je to zvláštní, asi mam v životě štěstí, ale já osobně jsem se nestkala se žádnou extremní situací, ve které by mě někdo odsuzoval za to, že jsem Romka. S předsudky se setkávám denně, ale to ňák neřeším. Určitě jsem zažila nějaké menší incidenty, ale ty už mi nepřipadají nijak zvláštní. Třeba když jsme večer jeli s přítelem v tramvaji a přistoupili dva náckové, tak mi nebylo zrovna nejlíp, ale s tím se prostě člověk musí nějak vyrovnat.

Myslíte, že takový film jako Indián a sestřička přiláká do kina i romské diváky?
Jo, já myslím, že určitě. Už jen proto, že českých filmů, kde by sami Romové hráli nějakou větší roli než "křoví", není moc. Mně se na našem filmu líbí to, že Ukazuje, jak Romové žijou život normálních lidi. Že jen netančí a nehrají na hudební nástroje, že pracují a nežiji jen ze sociálních dávek.

Vaši filmoví rodiče - Ladislav Goral a Rozita Mertová - jsou už zkušenými herci - pomohli vám s nějakými hereckými "fígly"?
S mými filmovými rodiči to nebylo o filmových fíglech. Po dobu natáčení to byli moji opravdoví rodiče, ať se točilo, nebo ne. Pana Gorala mam v mobilním telefonu uloženýho jako "TATA Goral". Ten už se mě jako dcery nezbaví …

Co momentálně děláte?
Nyní pracuji v krámku pro turisty v centru Prahy. Není to nic tvůrčího ani nijak zábavnýho, ale z něčeho člověk žít musí.

A co vás doopravdy baví?
Baví mě hudba, od latinskoamerických rytmů, přes vážnou hudbu, disco až k tradiční romské hudbě. Miluju taky film, třeba mafiánské gansterky... Obzvlášť mě baví pivní filozofování o smyslu života s mými přáteli …

Tomáš Masopust (rozhovor)
obrazek
Než vás režisér Wlodarczyk obsadil do postavy Františka, věděl jste něco bližšího o existenci tzv. bílých indiánů, kterého hrajete?
Přiznám se, že jsem o nich věděl velmi málo. Popravdě řečeno jsem věděl jen to, že existují. Teprve před natáčením jsem se o ně začal víc zajímat. Sháněl jsem o nich informace, byl jsem se podívat v jejich vesničce, ale blíže jsem je poznal až právě na natáčení a docela mě překvapilo, že jsou to v podstatě docela normální lidi.

Co myslíte, že vede tyto lidi k tomuto "útěku od civilizace"? Mohou to být nějaké reminiscence na dětství okouzlené indiánkami?
Možná to může být důvod. Já jsem indiánkami nikdy okouzlen nebyl, takže to nemůžu posoudit. Myslím, že je hlavně fascinuje příroda a že hledají cestu, jak žít v co největším souladu s ní. A tohle je jen jedna z možností.

Ve filmu se do sebe zamilují dva mladí lidé, z nichž každý náleží k jiné "menšinové" komunitě. On je "indián", ona Romka. Mohou mít k sobě blíž právě proto, že jsou určitými - s nadsázkou míněno - vyděděnci většinové společnosti?
Otázka je zároveň i odpověď. Ale myslím, že to byla jen jedna z příčin. Nevím, jestli se důvod, proč se někdo do někoho zamiluje, dá takhle lehce pojmenovat. Možná se jeden druhému prostě líbili.

Ve filmu hrajete společně s řadou romských herců u neherců. Byli jste spolu na place poměrně dlouho a intenzivně. Dozvěděl jste se z této spolupráce něco podstatného, co jste o Romech třeba nevěděl?
Nedozvěděl jsem se nic, co bych před tím nevěděl. Nikdy jsem neměl s Romy špatnou zkušenost a možná proto jsem bez předsudků. Je pravda, že mají úplně jiný temperament a pohled na svět, ale to si můžu myslet i o spoustě jiných lidí a nemusí to být zrovna Romové. Spolupráce s nimi byla fajn.

Myslíte, že diváky zhýčkané reality show přiláká do kina takováto "obyčejná" love story?
Z toho mám trochu strach, protože dnes letí úplně jiné žánry. Ale doufám, že si své diváky najde.

Byl film Indián a sestřička vaše první velká filmová role a co pro vás bylo před kamerou nejtěžší?
Indián a sestřička byl můj první celovečerní film, ale s natáčením jsem už zkušenosti měl. Celé natáčení pro mne bylo, coby člověka absolutně nesportovního, hlavně fyzicky náročné. Taky se točilo na konci září někdy i v noci, takže pobíhat ve tři hodiny ráno po lese do půl těla bylo pro mne docela vyčerpávající. Ale alespoň můžu prohlásit, že jsem si to užil se vším všudy.

Co v současné době děláte a jaké máte profesionální plány pro nejbližší týdny a měsíce?
Na tuto otázku bohužel nemůžu odpovědět, protože bych nerad něco zakřikl. Takže prozradím jen to, že si momentálně nejvíc užívám svého malého syna Matěje.

Rozita Mertová (rozhovor)
obrazek
Jak byste sama popsala svoji hereckou kariéru?
„Jako studentka druhého ročníku jsem účinkovala v muzikálu Chicago. Režisér Richard Mihula mne obsadil do role jediné nevinné vražedkyně, která mluví jen svým mateřským jazykem a ač nevinná, je popravená. V původní předloze je to Maďarka, ale v Mihulově režii to byla Romka a mluvila romsky (s překladem textu mi pomáhala maminka). To byla moje první a poslední role na profesionálních prknech, která znamenají svět, nebudu-li počítat účinkování ve Studiu divadelní fakulty JAMU. V posledním ročníku v roce 1980 jsem totiž poznala Někoho s velkým „N“, kdo zcela zásadním způsobem přerovnal můj hodnotový řebříček a dal mému životu nový smysl.

Později jsem (rovněž na JAMU) získala pedagogické vzdělání a společně s kolegyní a přítelkyní, také křesťankou, jsme začaly učit na ZUŠ literárně dramatický obor. Po narození pátého dítěte jsem se už do školy nevrátila a zůstala jsem v domácnosti. Od roku 1992 jsem začala externě spolupracovat s mezinárodní rozhlasovou společností Trans World Radio a už čtvrtým rokem jsem stálou členkou týmu. V současné době připravuji mimo jiné pořad Mi del o Del láčho ďives a zakládáme dramatickou redakci. Jsem vdaná, máme 6 dětí. S manželem a nejmladším synem jsme se po 21 letech strávených v Brně přestěhovali na podzim tohoto roku opět do Blanska, kde máme kořeny.

Myslíte, že podobné filmy jako Indián a sestřička mohou něco změnit na problematických vztazích většinové společnosti k menšinám (ať jsou to Romové nebo "indiáni")? Odráží podle vás příběh filmu realitu?
Myslím si, že pokud může někdo něco změnit na problematických vztazích většinové společnosti k menšinám, tak jsou to jedině media. Co se romské menšiny týče, to, jak nás společnost posuzuje, je podle mého názoru ovoce mnohaleté prezentace Romů českými médii. Ta by nezaujala čtenáře, diváky a posluchače, kdyby popisovala bezproblémový život stovek romských rodin v naší zemi. V mysli lidí je obraz Romů jen jakýsi minulým režimem uměle vytvořený folklór, který obecně přežívá v podvědomí. K cikánovi patří housle a bílé zuby, kradené slepice dříve a dnes roztrhané tepláky a rozhodně nechuť k jakékoli práci. Jako by se lidé nedívali kolem sebe. 90% těch, co kopou krumpáčem, jsou Romové. Kdepak housle. Nedávno jsem byla na jedné tiskové konferenci nejmenované společnosti, která se snaží něco dělat pro integraci romské menšiny.

Na moji otázku, jestli spolupracují s romskou inteligencí, mi nejmenovaný JUDr. odpověděl, ať posoudím sama, jestli vzdělaný Rom je inteligent. Jiný titulovaný člověk mi důvěrně sdělil, že sice mluvíme o integraci, ale co si budeme zastírat, nejprve je potřeba ty Romy civilizovat. Oba dva muži věděli, že jsem Romka, ale byli limitovaní svými vžitými stereotypy. Problém je v tom, že vzdělaný Rom neproklamuje svoje romství. Osobně jsem přesvědčená, že kdyby se někomu podařilo skutečně změřit míru úspěšnosti či adaptace Romů ve společnosti v souvislosti s dosaženým vzděláním a vyjádřit je Gaussovou křivkou, ukázalo by se, že je velké procento nadprůměrných, stejně jako podprůměrných Romů a jen malé procento těch průměrných, na rozdíl od české neromské populace, kde průměr tvoří většinu. Budu to ilustrovat na výstižném příkladu. ČT odvysílala seriál, kde byla následující scéna: Když vrchní sestra hovoří o přijímání nových sester, komentuje (nebo ospravedlňuje?) přijetí romské kandidátky tím, že je nejlepší, protože během zkoušení si na ni přichystala chyták a ona se nenechala nachytat. A vybrána byla proto, že byla nejlepší. To věrně ilustruje zkušenost mou i mnoha romských studentů. Zvláštní chyták při zkouškách nečeká náhodného kandidáta, ale Roma. Má li obstát, nestačí, aby byl dobrý jako ostatní. Musí být lepší. A to je ten důvod: průměrný příslušník menšiny nemá šanci prosadit se mezi průměrnými jedinci většiny. Na to, aby něco dokázal musí být lepší. Toho jsou většinou příslušníci většiny ušetřeni (úsměv).

Tato skutečnost ilustruje můj názor na to, proč by se lišily ty Gaussovy křivky. Pozornost vždycky vyvolává to, co není v pořádku, bez ohledu na to, jak mnoho je toho dobrého. Navíc vnímání toho, kdo je a kdo není Rom, běžněji Cikán, je zkreslené. Během své učitelské praxe a později i u svých dětí jsem se setkávala s tím, že spolužáci tvrdili o dvou sourozencích, že jeden je a ten druhý ne. Měli stejné oba rodiče, ale jeden byl tmavší a druhý světlejší. (Paradox je, že stejně se vnímají i ti dotyční). Osobně se běžně setkávám s tím, že mi dospělí Češi tvrdí, že Cikáni jsou jen ti, co kradou a podobně, my, naše rodina - nejsme přece Cikáni, když jsme slušní. Takže v podvědomí lidí je silně zafixováno, že slušný(vzdělaný) člověk nemůže být Cikán -Rom. Nebo Rom nemůže být slušný člověk?

Vím, že vaše otázka zněla jinak. Film má veliké možnosti, rozhodně. Ale Indián a sestřička není film o Romech, tak jako Romeo a Julie není o Montecích nebo Kapuletech. Aby se mohlo něco někam posunout, musel by to být film např. o romském předsedovi senátu, chirurgovi nebo romské lékařce (viz www.romarising.com) a o těch nesčetných konfliktech, které prožívali a prožívají. A nestačil by jeden. Třeba životopis spisovatelky Eleny Lackové se mi zdá pro takový film jako stvořený.

A jestli příběh filmu odráží realitu? Život má přece tak obrovské spektrum. Je to realita viděná očima scenáristy a rozhodně to není realita, ve které by žila většina romských rodin. Ale nemyslím, že po zhlédnutí tohoto filmu by někdo nabyl dojem, že záměrem autorů bylo ukázat, jak se žije v romských rodinách. Pokud ano, tak nepochopil vůbec nic.

Vztah obou mladých hrdinů připomíná tak trochu novodobé Romea a Julii, i když nedopadne až tak tragicky. Myslíte, že takovýto vztah partnerů z různých etnik je i dnes tak velkým problémem, nebo jde více méně o umělý problém zrozený v hlavě scenáristy?
Rozhodně je to problém.

Máte sama děti. Kdybyste byla doopravdy v situaci Mariiny matky, měla byste stejný postoj, jako ta filmová? Tedy obavy z toho, že partner dcery je z jiné komunity, "gádžo" a že si tím vztahem dcera přinejmenším zkomplikuje život. Navíc její přítel Martin představoval i po finanční stránce lepší partii.
Mariina matka je pro mne žena, která má špatnou zkušenost a před tou chce svoji dceru uchránit. Kdybych byla na jejím místě, jednala bych stejně. Ale osobně tyto věci vnímám jinak. Můj tatínek musel odejít v 17 letech z domu, protože byl gádžo a miloval mou maminku. Její rodiče ho přijali za svého a neměli s tím problém. Můj manžel je taky gádžo a jeho rodina mne přijímá s láskou. Ale potřebovali čas. Prostřední z mých dcer má také menší problém. Ale co vím, ten vždycky byl na české straně. Možná je to tím, že nemáme ve zvyku mluvit dospělým dětem do života a navíc v romské kultuře se lidé dělí podle jiných kriterií než je etnická příslušnost. Tyto bariéry však mohou být stejně nepřekonatelné. A co se peněz týče, znáte rčení: Peníze budou, ale my nebudem?

Jak jste coby zkušená herečka a pedagožka vnímala spolupráci s mnoha neherci -vesměs romskými, ať to byla Denisa Demeterová, Mirek Kotlár nebo zpěváci z Gulo Čaru Koloman Baláž a Mihok Benedikt?
Řekla bych, že jsme na tom byli velmi podobně. Tohle byla moje první větší filmová zkušenost a chvíli mi trvalo, než jsem uchopila, co se po mně chce. Pro mne to byla naprosto skvělá a úžasná práce a moc jsem si užívala svůj splněný dětský sen.

Jak vypadají vaše profesní plány na příští týdny a měsíce?
Česká redakce mezinárodní rozhlasové společnosti ve které pracuji, zahájila ve spolupráci se slovenskou redakcí 24hodinové vysílání internetového Rádia 7. Je to pro nás pro všechny velká výzva a to, co mě momentálně plně zaměstnává. Pracuji na novém typu relace pro děti, který nabídne prověřené biblické pravdy a hodnoty a pomůže tak dětem, a možná i dospělým, zaujmout stanovisko v nesnadných životních situacích, kterými procházejí.

Mirek Kotlár (rozhovor)
obrazek
Byla role v Indiánovi a sestřičce vaší první zkušeností s kamerou?
Naprosto první. Je to opravdu zajímavá a hlavně obohacující osobní zkušenost, člověk se pak na film dokáže podívat i jinýma očima.

Jak jste se k účinkování v tomto filmu dostal?
Studoval jsem Romskou sociální školu v Kolíně a jednoho dne prostě vešel Dan Wlodarczyk s videokamerou, požádal několik lidí, ať se postaví a do kamery, řeknou jak se jmenují, kolik jim je, zodpověděl pár zvědavých dotazů a zase šel. Po nějaké době mi přišel mail se scénářem jednoho obrazu a pozvánkou na další zkoušku, následovaly další pozvánky a končí to tímhle rozhovorem.

Myslíte, že příběh Marie, Františka a Martina a jejich příbuzných a kamarádů pravdivě odráží realitu romské komunity?
Ano, i když je to smyšlený příběh, byl jsem překvapen, jak moc scénář odráží skutečnost, ale také i charakterové vlastnosti jednotlivých filmových postav. Ono se toho o Romech hodně namluví, ale jen málo věcí je řečeno tak, jak opravdu jsou. Marii, Františka, Dunu a další najdete v každém městě.

Co pro vás bylo při natáčení největší problém a co vás nejvíc na filmování překvapilo?
Po celou dobu natáčení jsem se bál, abych tím problémem nebyl já sám, ale myslím, že k tomu snad nedošlo. Překvapilo mě, jak rychle se celý film natočil. Celé natáčení bylo velmi příjemné, proto se mi možná zdálo krátké.

Šel byste se sám podívat do kina na podobný film s romskými hrdiny, kdybyste v něm sám nehrál?
Jasně. Ve filmu sice hrají Romáci, ale je to příběh především o lásce, a to je věčné téma.

Jak jste vycházel s režisérem Danem Wlodarczykem?
Já s ním dobře, doufám, že i on se mnou. Obdivoval jsem jak umí pracovat s lidmi a dokáže z herců dostat to, o čem si myslí, že v nich ani není. Tedy aspoň u mě tomu tak bylo.

Ladislav Goral (rozhovor)
obrazek
Jako romský historik i teoretik a zároveň dlouholetý vládní poradce pro otázky menšin se díváte na tuto problematiku dost realisticky. Čím to je, že stále tolik Romů (a zdaleka se nejedná jen o Romy v České republice, ale všude v západní i východní Evropě) se nedokáže v současné realitě orientovat, začlenit se do většinové společnosti, akceptovat její pravidla a zůstává závislých na státních institucích a dotacích? A tím vznikají stále nové třecí plochy mezi romskou a neromskou komunitou …
Když se na to podíváte z historického hlediska, o Romy se stále někdo staral. Ať už pozitivně, nebo negativně. Teď, po patnácti letech svobody, by si mohli dělat svoji politiku, ale oni to neumí. Neumí se v téhle realitě pohybovat. Kromě toho nahlížejí většinovou společnost dost paušálně, a to není fér. Ne každý je rasista, ne všichni jsou proti Romům.

Sám máte tři děti a prožíval jste s nimi podobný příběh jako s filmovou dcerou Marií. Když vám dcera přivedla „bílého“ Španěla, spolužáka z vysoké školy, že s ním bude žít a odjede do Španělska, jak jste to přijal?
Moje dcera žije se svým partnerem dodnes, bydlí na jihu Španělska a podnikají. Ale nejenom dcera, i nejmladší syn si našel neromskou partnerku. Především jsem mu řekl, aby si uvědomil, že je jiná než on. Byla vychovaná v odlišné kultuře, má jiné rodinné zázemí, temperament a jiné nepsané zákony ovlivňují její život. Stejně neposlechl.

A naplnily se vaše obavy?
Bohužel ano, po šesti letech se rozvedli. Něco takového jako rozvody u Romů v minulosti neexistovalo. Nebo neexistovalo, aby tolik romských dětí bylo v dětských domovech. Nejen proto, že by Romové měly děti tak rádi, jak se traduje v romském „folklóru“, ale protože je děti ve stáří živily. Postupně se ale tradice a rodinné vazby ničily a mladí Romové začali z většinové společnosti přebírat všechny negativní věci: alkohol, prostituci, drogy… Já jsem se o tohle téma zajímal přes čtyřicet let, dělal jsem výzkumy v celé republice. Problém je hlavně v rozpadu tradiční romské rodiny - jakéhosi „velkorodu“ od prarodičů k vnukům - což zavinilo, že mladí Romové nemají žádné zábrany před ničím, dělají si, co chtějí. Má to své složité příčiny a souvislosti, ale bohužel se nikde nemůžete dozvědět o téhle problematice něco víc, protože odborné literatury je velice málo.

Nevadí vám, že je váš filmový syn Tibor líčený až trochu schematicky jako takový primitivní násilnický grázlík, který je jednou nohou v kriminále?
Nevadí, protože ve většině rodin se najde nějaká černá ovce. Ono by to bylo asi moc podezřelé, kdyby ta rodinka byla stoprocentně dokonalá. Táta váženej občan, maminka báječná hospodyně, dcera zdravotní sestra..

Spolupracoval jste s mnoha českými režiséry - Jiřím Svobodou, Dušanem Kleinem, Jaromilem Jirešem, Karlem Kachyňou, Hynkem Bočanem … Jak byste do této sestavy zařadil Dana Wlodarczyka?
Pan Wlodarczyk je zvláštní typ člověka, který z vás dostane do mrtě co chce. Je skvělý psycholog. Nenadává, nekřičí, ale takovým trpělivým nátlakem vás donutí vydat ze sebe maximum.

Když jste četl scénář, měl jste dojem, že je pravdivý, nebo že jde jen o jakousi „z prstu vycucanou“ historku na aktuální téma?
Měl jsem jen výhrady k dílčím pasážím. Na těch jsme se dohadovali, protože jsem tvrdil, že by se u Romů některé věci nemohly stát.

Petr Lněnička (rozhovor)
obrazek
Ve filmu Indián a sestřička se jedná především o vztah dvou lidí, kteří nepatří ke konvenční majoritní většině společnosti - ona Romka, on tíhne k "bílým indiánům" - a přece se ani tyhle dvě vyčleněné komunity nedokáží dohodnout. Proč k sobě nejsou tolerantnější?
Myslím, že není důležité z jaké pocházejí komunity ani to jestli je tato komunita konvenční, majoritní nebo ne. Neporozumí si prostě jako dva normální lidi. Je to vztah kluka a holky a tady přeci platí úplně jiný pravidla ne?

Jak vnímáte společenství "bílých indiánů" - je to hra, útěk od konvencí, nějaká nová verze hippies ze 60. let?
Vnímám to jako naprosto svobodný rozhodnutí každýho, kdo k tomu tíhne. Je to způsob trávení volnýho času, pro některý je to životní styl. Nechápu to jako únik od něčeho. Někdo je třeba trempík, někdo dělá sport a někdo něco úplně jinýho. Poznal jsem při natáčení jen jednu skupinu těchto lidí a byl jsem jimi nadšen především jako lidma, vůbec jsem neměl pocit, že by dělali něco mimo. Jak by se potom mohli dívat oni na mě, když dělám herectví?

Jak byste charakterizoval svého hrdinu Wagana?
Já jsem tu postavu chápal, jako úplně normálního vesnickýho kluka, kterej nemá žádný přehnaný ambice a je snad spokojenej s tím, jak žije, kde žije a s kým žije. Myslím, že má všechny neduhy, jaký může takovej kluk mít, cigarety, alkohol, možná rvačky, holky. Má přirozenou autoritu a řeší problémy prostě normálně selským rozumem.

Velkou část hereckého obsazení tvoří romští neherci. Jak vypadá práce na place - mohli jste jim jako profesionální herci nějak pomoci?
Já jsem se vlastně setkal jenom s klukama z Gulo Čaru a vůbec nemám pocit, že bych jim nějak pomáhal. Dokonce si myslím, že bych ani nevěděl jak. Oni jsou sví, přirození a tak se vlastně můžu přiučit já. V tomto případě jsme se spíš společně učili od kaskadéra Petra Drozdy, jak si dát do drž … A to bylo nový pro nás pro všechny stejně.

O herci

Denisa Demeterová
Narozena 5. 9. 1982 v Praze. Od dětství dodnes žije v pražské čtvrti Karlín. Maturovala na Střední sociální škole Evangelické akademii v Praze - obor sociální vychovatel. „Po střední jsem moc nevěděla, co dál, tak jsem si vybrala tu nejjednodušší variantu a šla studovat na Vyšší odbornou školu, tentokrát obor sociálně právní. V prvním semestru jsem došla k rozhodnutí, že to, co se na VOŠ učí, vlastně znám už ze střední a studium jsem ukončila. Pak nastalo v mém živote "období temna". Byla jsem v evidenci Úřadu práce a hledala jsem si zaměstnání. Chtěla jsem pracovat jako terénní pracovník. Zkoušela jsem to v nadaci Člověk v tísni, ale tam mě odmítli s tím, že nemají dostatek finančních prostředků. Tak jsem si našla brigádu v restauraci, kde jsem pracovala jako servírka.“

O tvůrcích

Dan Wlodarczyk
Narozen roku 1967 v Českých Budějovicích. V letech 1985 - 1988 studoval filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Poté v letech 1988 - 1994 navštěvoval Filmovou Akademii Muzických Umění (FAMU) v Praze, obor dokumentární film, v roce 1996 Absolvoval FAMU (Mgr.). Jako režisér natočil jedenáct dokumentárních filmů, dva středometrážní hrané filmy, třináct hudebních klipů a něco přes padesát reklam. V dokumentárních filmech se zabývá především minoritami a sociálními subkulturami, jako jsou anarchisté, skinheads, sprejeři, řeholníci, …

Viktor Schwarcz
Pracoval v různých produkčních funkcích ve Filmovém studiu Barrandov více než 20 let. Spolupracoval na více než 90 hraných filmech, seriálech a zahraničních zakázkách. Jako vedoucí produkce zde dokončil 10 celovečerních filmů a 2 seriály.

Podobné filmy

Jménem krále
Aby dopadl vraha, musí nasadit vlastní život... Karel Roden v roli Oldřicha z Chlumu odjíž...
dnes 11.55
Nova
V srdci moře
(In the Heart of the Sea) V zimě 1820 napadl velrybářskou loď Essex z Nové Anglie naprosto...
dnes 13.10
Nova Cinema
Deník Bridget Jones
(Bridget Jones´s Diary) Bridget Jones je trochu kulatější "třicítka" a má zdánlivě jednodu...
dnes 17.30
Nova
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Neděle 29. 1. 2023 Svátek má Zdislava
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz