fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Ukázka    Fotky    

58% 40 hlasů
komedie, Česká republika, , 90 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 5.1.2006, DVD od 30.10.2006 Bonton

Režie: ,
Herci: , , , , , více...


Ukázka
03:14



Sladkokyselý film z nádraží.
Postavami filmu jsou nádražáci, kteří řeší, nebo se spíš snaží, ve velmi humorné nadsázce, řešit své malé "vzájemnosti" na pozadí mizejícího genia loci místa, do něhož byli zasazeni.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Věšák rozšiřuje sebranku domácích pochutin ve velice podobných intencích co Mistři nebo Divoké včely, kde se vypráví o obyčejných věcech s hledáčkem namířeným na normální a ničím výjimečné postavy v jejich přirozeném prostředí. Společenská periferie (nebo přinejmenším periferie našeho veřejného zájmu) je znovu bezútěšným místem, kde se sčítají staré i čerstvé šrámy, hledají správné klíčky od životního karavanu i způsoby utěšené koexistence v prostředí, z něhož není úniku. Pro autory Věšáku a plácačky není nádražní kulisa pouhou lokací, ale naopak jedním z rozhodujících spoluhráčů, který umožňuje i bezdějové filmařině dospět k jakž takž uspokojivým závěrům.
Všechny komentáře k filmu 8+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí

<>Obrázek nenalezen<> Film popisuje dva týdny na středně velkém českém nádraží uprostřed léta.

V prologu filmu se seznamujeme se životem na stanici. Sledujeme oslavu loučení se svobodou, na kterou se však nedostavil ženich, posunovač Franta Bláha (41). Ten se mezitím na jiném místě setkává se svým značně podroušeným bratrem, dvojčetem, který pracuje jako montážní dělník někde v cizině; dlouho se neviděli. Spolu pokračují v pití, poněkud to přeženou a jeden z nich zkolabuje. Jenže není jasné, který z bratrů vlastně zemřel a který z nich nastoupil do auta, aby se po chvíli rozmýšlení vydal jiným než původně zamýšleným směrem. Z mnoha důvodů to zůstane dlouho utajeno.

Přednosta stanice Antonín Jánský (42) se každý den ráno, cestou do práce, potkává ve vlaku s výpravčím Petrem Dvořákem (40). Dnes ti dva, mimo jiné, probírají nedávné úmrtí Franty Bláhy. Ten se "sestřelil" na své vlastní rozlučce, když zapíjel mládeneckou svobodu. Měl si brát uklízečku Gábinu Kleinovou (36).

Když přijíždí do své stanice, vidí na nástupišti Evžena Deku (49), kontrolora dopravy. Deka je neoblíbený člověk, jehož pracovní náplní je dohlížet na ostatní nádražáky jestli plní předpisy a vyhlášky a nepožívají při výkonu povolání alkoholické nápoje. Je přísný a nekompromisní. Mnohdy však na nepravém místě. Za "nepořádek" považuje třeba i jednu desítku po obědě v horkém dni. <>Obrázek nenalezen<> Přednosta ví, že všichni jeho podřízení vedou s Dekou něco jako studenou válku, která občas nabývá charakteru frašky. Deka svou práci bere velmi váženě, kdežto pro ostatní je to spíše hra. On je pak logicky tím, kdo tuto hru kazí. Studená válka spočívá v tajných hlášeních o Dekově výskytu, o tom, koho a kde bude ten den kontrolovat. Hlášení si mezi sebou předávají smluvenými znameními pomocí drážních telefonů po celé trati. V tomto vztahu je něco z pubertálního vzdoru děcka proti despotickému a nechápajícímu rodiči.

Na stanici všichni truchlí po Frantovi. Gábina Kleinová nosí černou zástěru ...

Ten den se vrací z výletu i druhý výpravčí, Aleš Podzimek (27). Byl tam s Esmeraldou Tóthovou (19), Dekovou nevlastní dcerou. Aleš je zvyklý ženské střídat, moc si s nimi neláme hlavu a už vůbec ne srdce; zatím ani s Esmeraldou. Vztahy jsou pro něj hra. Je trochu opožděný.

V dopravní kanceláři, kde začíná pracovní den, se záhy seznámíme ještě s Gábinou Kleinovou, nešťastnou nevěstou Franty Bláhy. Je ve smutku. Jak vyplyne ze souvislostí, měla kdysi něco s Podzimkem. Není už nejmladší a ať už z vědomé či nevědomé obavy stárnutí, nebo úzkostné pachuti samoty, trochu neohrabaně po Podzimkovi vyjede. Láká ho, aby s ní odjel na dovolenou, čemuž on se nijak nebrání ...

Esmeralda se na pískovně koupe s Alešem a schválně mu neprozradí překvapení _ zítra nastupuje jako signalistka k nim na nádraží.
obrazek
Když to druhý den Aleš zjistí, zpanikaří a naprosto nesmyslně se před ní schovává. (Dokud si neodbude dovolenou s Gábinou; pak se to nějak vyvrbí ...)

Mezitím jsme svědky zdánlivě všedních scén z práce výpravčích, posunovačů, nádražních dělníků. Vedou se řeči o mrtvém Frantovi Bláhovi, o práci a nádraží, o fotbale. V těchto rozmluvách se odvíjejí nitky všech témat a myšlenek filmu, tak aby se na konci všechny setkaly: Deka si opravdu zasednul na Dvořáka; zjistíme, že naši nádražáci hrají fotbal v soutěži proti kolegům z jiných stanic; výpravčí Karel Altrichter (34) se zmíní, že tohle nádraží má génia loci, a posunovač Gejza Šulc (38) se ptá, co to je ... Altrichter mu odpoví, že takové místo má ducha, a Gejza se lekne, že tu straší; Gejza chce cestovat, nikdy nikde nebyl, jel by třeba do Turecka; posunovači natlačí kolem vagónu zarážku do výhybky ...

Posunovač Gejza zahlédne siluetu podobnou nebožtíkovi Frantovi Bláhovi a nabude dojmu, že jde o ducha mrtvého, který u nich straší, že je oním Géniem Loci!

Esmeralda, dcera Evžena Deky, se zase rozhodne vyvést otce z gheta jeho práce a ze samoty, do níž upadnul, poté, co od nich odešla její matka. Vezme ho na společný zájezd na fotbalový zápas. Ale výlet skončí trapně. Gejza Šulc se podřekne, že Esmeralda donáší, kam se Deka chystá na kontrolu. Deka se urazí a ještě víc se uzavírá. Esmeralda je z toho smutná.

"Ovdovělá" Gábina Kleinová, která si brousí zuby na Podzimka, vidí při odjezdu na fotbal Aleše s Esmeraldou, jak se k sobě chovají bezmála už jako snoubenci, ještě k tomu veřejně. To ji zlomí Namísto, aby jela na fotbal s ostatními, uteče domů ...
obrazek
Po fotbale sedí všichni v moderní euro-restauraci na euro-nádraží, kde Gejza obdivuje Pendolino a ostatní poslouchají "nelidské" strojové nádražní hlášení.

Další den dostanou události nečekaný spád. Na nádraží se vrátí mrtvý Franta Bláha a vysvětlí, že nikdy neumřel. Rozhodl se vrátit do své původní identity, protože ta je skutečná, kdežto ta bratrova, kterou si na chvíli půjčil, byla jen hra ... Rozhodl se pro opravdovost. Navíc po bratrovi všechno zdědí, a tak není třeba si na něj hrát.

Koná se svatba. Franta s Gábinou přestali žít na hromádce, jen "jako", ale vzali to doopravdy ... Gábina se chlubí novým jménem, novou občankou, novou identitou. Jako se o to před pár dny pokusil její Franta.

A tak se, prozatím, všechno vyjasní.

Aleš má po dilematu. Jeho výběr partnerek se zúžil na Esmeraldu. A zdá se, že poprvé uvažuje o tom, přestat je střídat.

Mezitím jsme svědky jejich práce, domácností, rodin ... a snahy umístit se v nádražní fotbalové lize. I fotbal sebou nese svou vlastní myšlenku a metaforu, která, ostatně jako všechno v tomto filmu, vykrystalizuje v závěrečné scéně ...

Po svatbě Gábiny s Frantou se koná oslava v nádražní hospodě.

Hospodskému Kaštanovi (61) se podaří už odpoledne opít Deku tak, že není schopen opustit "nádražku". Hospodský ho schová do kuchyně jako, žertovný svatební dar pro novomanžele. Při předání se "daru" udělá špatně, odejde na záchod a zle ho poblije.

Vyvrcholení celého filmu uvidíte v kině.


O filmu

<>Obrázek nenalezen<> K divadelní hře
Scénář filmu je napsán podle úspěšné divadelní hry Reného Levínského "Ještě žiju, s věšákem, čepicí a plácačkou" (hru napsal pod pseudonymem Samuel Königgratz), určenou původně pro jeho domovský a velmi populární soubor "Nejhodnější medvídci" z Hradce Králové. Spolu s nimi a divadlem "Na tahu" ji nastudoval režisér Andrej Krob. Z ocenění, které získala, stojí rozhodně za zmínku nominace na cenu Alfreda Radoka za nejlepší současnou divadelní inscenaci.

Poté inscenaci uvedla i pražské Divadlo v Dlouhé, Městské divadlo v Karlových Varech, Zlínské divadlo a další. Inscenace se dočkaly velmi kladné odezvy u diváků i odborné kritiky.

Živé, zdánlivě neučesané a všední dialogy plné nečekaných odkazů na filosofii, či přírodní vědy, nebo ona neustálá přítomnost místa obdařeného "duchem", činí z této hry doopravdy vděčný materiál pro film. Jednoduše proto, že film, filmový obraz nám může všechno ukázat, předvést, "zahrát" mnohem sugestivněji než původní médium - divadlo. A o fotogeničnosti nádraží a nádražáků není třeba pochybovat. Existuje slavná tradice českých a slovenských filmů z prostředí nádraží a železnic. Už dlouho se však tomto světu nikdo nevěnoval.



<>Obrázek nenalezen<> Režiséři Pavel Göbl a Roman Švejda natočili nový celovečerní film "Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí". Scénář napsali podle úspěšné divadelní hry "Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou" společně s jejím autorem René Levínským.

"Film 'Ještě žiju …' je současná, přiměřeně suchá, lehce absurdní filmová tragikomedie o středně velkém českém nádraží v létě," říká producent filmu Jiří Konečný.

Postavami filmu jsou nádražáci, kteří řeší, nebo se spíš snaží, ve velmi humorné nadsázce, řešit své malé "vzájemnosti" na pozadí mizejícího genia loci místa, do něhož byli zasazeni.

"Film se snaží zobrazit skutečné lidi, ne z prstu vycucané, papírem šustící dramatické postavy," říká režisér Pavel Göbl.

Před kamerou se vedle známého Jaroslava Duška objeví herci Igor Chmela, Roman Slovák, Slovenka Petra Beoková a Polák Riszard Doliński a skvělí neherci Jiří Vymětal a Slovák Jozef Polievka.

René Levínský hru původně napsal pod pseudonymem Samuel Königgratz pro jeho domovský a velmi populární soubor "Nejhodnější medvídci" z Hradce Králové. Spolu s nimi a divadlem "Na tahu" ji nastudoval režisér Andrej Krob. Hra, kterou její autor označuje za antroplogickou frašku, byla mimo jiné nominována na cenu Alfreda Radoka za nejlepší současnou divadelní inscenaci. Hru uvádí nebo uváděla také pražské Divadlo v Dlouhé, Městské divadlo v Karlových Varech, Zlínské divadlo a další. Inscenace je velmi kladně příjmána diváky i odbornou kritikou.

"V kontextu světové dramatiky je hra považována za přelomovou. Jedná se o první tzv. 'reality play', tedy hru, která vznikla doslovným přepisem tajně získané audionahrávky," doplňuje informace Jiří Konečný.

Film vzniká ve společnosti Endorfilm v koprodukci s Českou televizí za podpory Státního fondu kinematografie.

Natáčení proběhlo od 26. dubna do 19. června 2005 v Žatci.

Jaroslav Dušek (rozhovor)
obrazek
Na základě čeho jste se rozhodl vzít roli v tom filmu?
Čet jsem několik verzí scénáře, poněvadž ten film vznikal dlouho. A roli jsem vzal proto, že Pavla Göbla znám dlouho. Točil jsem s ním dvě věci a mám rád způsob, kterým pracuje i jakým přemýšlí. Jen jsem si říkal, že se tam třeba nehodím, protože to budou hrát absolutní neherci. Byly tam nápady, že například hlavní roli bude hrát řidič tiráku, tak jsem měl dojem, že bych se tam tak divně vyjímal. Pavel potom prostě řekl, ať to hraju. Vymysleli jsme to už někdy před čtyřmi lety nebo před pěti, když byly první verze scénáře nabídl mi, jestli bych hrál roli přednosty. A ty verze scénáře, které mi předkládal se mně líbily víc a víc. Tahle se mi líbí hodně.

Nakonec ve filmu hrají neherci, divadelní herci, kteří nemají zkušenost s filmem a Vy, jak filmoví, tak divadelní herec. Jak myslíte, že funguje tohle spojení?
Neviděl jsem zatím žádné denní práce, takže nemůžu říci nic objektivního, ale z mého pohledu všechno funguje. Nevidím tam žádný problém. Navíc Pavel chce, aby herci hráli minimálně, s takovým spíš podehráváním, což nečiní nehercům problém. A pakliže toho takzvaného neherce dobře obsadíte a tu roli mu správně vyberete, tak aby on nemusel řešit něco složitého, tak vám to zahraje často mnohem líp než herec, protože funguje nějaký ten typ.

Jak osobně sedí Vám Vaši spoluhráči, kteří jsou vybraný tak, že typově sedí do scénáře?
Myslím, že jo. A navíc zrovna já hraju vlastně se samými herci, mám pořád takový dojem.

Můžete charakterizovat tu svoji roli ze svého úhlu pohledu? Kdo to je pro Vás?
Já to dělám hrozně nerad, skoro bych to neříkal. Mně to přijde vždycky takové divné, když herec začne rozkládat, o čem to vlastně hraje a tak. Myslím si, že to má být poznat z toho filmu.
obrazek
Můžete aspoň říct o čem je pro vás ten film jako celek? Proč vás tak zaujal mimo to, že znáte Pavla.
Pro mě je na té poslední verzi scénáře směrodatné, že je, jak já říkám, taková cudná. Že vlastně schovává všechno důležité, neukazuje to divákovi a stane se to jako mimochodem. Mně se na tom filmu líbí, že on je tímhle tím blízko tomu, co známe ze života. Nikdo jsme nebyli u té autonehody, která se stala našim známým, ale všichni o ní pořád mluví, pořád se to vypráví, jak se to stalo. Všichni mají dojem, že už u toho byli, ale nikdo tam nebyl, nikdo nebyl u toho, jak si někdo zlomil nohu někde na lyžích na horách, ale všichni o tom pořád klábosí, jakoby to zažili. V tomto scénáři se ty hlavní dramatické věci dali úplně mimo obraz a jenom se je dozvídáme jako postupně. A mně to přišlo hrozně drzé z hlediska toho, jak se píšou scénáře. Každý autor chce mít dramatickou situaci a každý má představu, že natočí něco složitého, že někdo někoho prostě zmlátí nebo že se auta srazí a teď to chce natočit co nejlíp, jako "tu" bouračku a to jim připadá jakoby to filmařský gesto. A mně se líbí, že tady režiséři postupují obráceně, že to všechno schovali a jako v případě starého antického dramatu, ty krvavé scény nevidíme, jenom se o tom referuje, někdo to vypráví, že se to někde stalo. A my vidíme jenom výsledky a drama, které tam je poměrně velké, otázka smrti, tak to se děje jako někde za nějakou rouškou toho filmu, který tak se odehrává v hospodě a v kanceláři a takovým klábosením ve vlaku. Líbí se mi ta neokázalost toho filmu, to považuju za jeho devizu a i takovou ojedinělost. A to bylo to hlavní, co mě na tom připoutávalo i ten určitý typ takového zvláštně poťouchlého humoru, který je téměř, nechci říkat nevtipný, ale je tak zvláštně líný. Celý ten scénář se vyznačuje určitou cudností, leností, neokázalostí, takovými opatrnými prostředky a ta veliká sranda by měla teprve vznikat nastřádáním a naskládáním těch jednotlivých událostí na sebe.
obrazek
Scénář je věc jedna a pak je realita natáčení. Tenhle film režírují dva režiséři. Jaké to je pro vás? Je to vlastně ojedinělé v českém filmu v poslední době.
Úplně ojedinělé to není v tom smyslu, že například když natáčí Honza Hřebejk, tak Petr Jarchovský bývá na place hodně přítomen a v podstatě ty důležité věci s ním vždycky řeší. Takže tam taky jsou dva lidi. Nebo to řeší hodně s kameramanem Honzou Malířem. Není to úplně tak nezvyklý, že by na herce mluvilo víc lidí. Ale se dvěmi režiséry jako takovými jsem ještě netočil. Oni se většinou domluví a celkem se dohodnou. Je úplně jedno, jestli vás režíruje jeden člověk nebo dva nebo deset.
Podstatný je, jestli s nimi nacházíte nějakou společnou řeč a i v případě jednoho režiséra se vám může stát, že to natáčení je komplikovaný mnohem víc, než když těch režisérů je tam třeba pět. To záleží jaké je to naladění, jak to funguje.

V poslední době jste jedním z nejobsazovanějších herců do českých filmů. Neuvažoval jste o tom, že byste sám něco režíroval?
To asi ne, považuji to pro mě za pomalý, příliš těžkopádný. Mám rád divadlo a hraju improvizované divadlo. Mám rád, když to může fungovat, hned co nejrychleji. Pro mě je těžší zabývat se látkou starou tři roky a nějak ji inscenovat. Protože vždycky, když s tím člověk je nějak pohromadě a já bych musel dělat autorskou věc, těžko bych se pustil do nějaké adaptace nebo že by mi někdo přinesl scénář, to už vůbec ne. Mám doma nějaké rozepsané věci, s kamarády máme rozepsaný film, ale tak si furt říkáme, že je na to dost času. Ale kdo to bude režírovat to nevíme, jestli se do toho pustíme sami, asi spíš ne. Mě by spíš zajímalo, když už tak natočit něco na hranici improvizovaného filmu, na hranici jakoby dokumentu, něco na rozhraní, protože pro mě je ten způsob jak vzniká film, upřímně řečeno příliš strnulý.

Igor Chmela (rozhovor)
obrazek
Koho ve filmu hrajete?
Hraju postavu Aleše Podzimka, který je povoláním výpravčí na nádraží Žatec Západ a který ne zcela z vlastního přičinění udržuje milostný vztah s třemi ženami a je nucen se rozhodnout pro jednu z nich. Nakonec se pro jednu z nich rozhodne. A tím se v tomto filmu stává nositelem lásky. Protože se skutečně zamiluje.

Jak jste se k té roli dostal?
Přes casting. Tam mě představili s režisérem Pavlem Göblem, který na mě zprvu působil dost nedůvěryhodně, ale pak z jistých důvodů, které nemůžu úplně objasnit, si získal mé sympatie. Přečetl jsem si scénář, který je fakt úžasný. Výborně napsaný.

Jaký máte pocit z natáčení?
Výborný. Měl jsem strach, je to můj první celovečerní film. Teď po natáčení musím říct, že jsem naprosto spokojený. I přesto, že se některé věci měnili, občas to byla taková "kaskadérština", protože jednou sluníčko svítí a pak přijde mrak a musí se čekat anebo se musí něco měnit ve scénáři, ale mně se to líbí, že právě na médiu jako je film se zachycuje i něco co vzniká zrovna v tu chvíli. Během natáčení vážně onemocněl jeden z herců a musel být nahrazen. Pavel Göbl zareagoval úžasně pohotově. V noci našel jednoho herce-neherce na hlavním nádraží v Žatci a ten s námi druhý den natočil jednu scénu, která doufám ve filmu zůstane.

Ve filmu se kombinují úplní neherci s filmovými herci a divadelními jako jste Vy. Jak to podle Vás funguje?
Nedokážu to posoudit. Párkrát jsem se šel trošku s ostychem a s obavou na sebe podívat na "KOPR" (kontrolní projekce). Podle mě to nijak trčet nebude, že někdo je herec a někdo neherec. Já se herectvím sice živím, ale nevidím žádnou překážku v tom, proč by nemohl hrát ve filmu někdo, kdo se tím neživí. Naopak může být přirozenější než herec, který se tím živí.
obrazek
Vy už jste předtím v nějakém filmu hrál?
Hrál jsem v jedné scéně filmu Davida Ondříčka Jedna ruka netleská, ale scéna byla z filmu vystřižena, ale zůstala na DVD v bonusech.

Jaký máte vztah k vlakům a k nádražím?
Pro mě je ten film taková nostalgická záležitost, protože jsem vystudoval železniční průmyslovku a dva roky jsem na dráze pracoval. Nádraží je krásné místo a má, jak se taky v tom filmu říká má své genius loci. Pro mě nádraží a hřbitovy jsou krásná místa. Na nádraží můžete potkat úplně každého, bezdomovce i bankéře.

O čem je pro vás tenhle film?
V souvislosti s mou postavou je o lásce. Ale myslím, že je o lásce i obecně, protože ta má spoustu podob. Myslím tím, že pohladí po duši. Je o lásce, humoru, o životě vůbec. Myslím, že to někde zmiňoval René Levinsky, že je to taková antropologická studie, řečeno v nadsázce.

Jiří Vymětal (rozhovor)
obrazek
Koho hrajete?
Ve filmu hraji staršího výpravčího Petra Dvořáka. Na nádraží jsou vždycky dva výpravčí, jeden je mladý a jeden starší, ten zkušenější. Já jsem ten zkušenější, který toho mladého poučuje nebo zaškoluje do toho, co má dělat. Taková uklidňující osobnost. Člen té nádražácké party, který má nadhled, řeší tam problémy, mezilidské vztahy. Když se ti kluci mezi sebou hádaj, tak se to snaží uklidnit a zahrát to do autu. Zkrátka je to takovej jejich táta.

Vy jste herec nebo neherec?
Já jsem naprostej neherec, i když divadlo hraju amatérsky už asi třicet let, ale jinak jsem naprostej neherec.

O čem je pro vás tenhle film?
Pro mě je takovou celoživotní zkušeností, protože v tomhle filmu poznávám, co jsem ve svém životě zažil. Pro mě je to takovou připomínkou toho, co se v tom mém celém životě dělo. A co se děje i na té dráze, protože má pár kamarádů nádražáků. Jeden se mnou hrál amatérské divadlo a s tím jsem zažil...příšerné, příšerné, příšerné zážitky...oni mají takové svoje průpovídky. My jsme jednou jeli hrát, s našim amatérskym divadlem na Slovensko a v Puchově jsme přesedali. On přišel ke strojvůdci, ale nezeptal se, jestli to jede na Žilinu, ale je to peťstopeťka? Oni mají ti nádražáci svůj vlastní slovník, svůj vlastní žargon, takový svůj vlastní život. A to mě na tom přitahuje, že ta parta žije takovým svým životem.

Jak jste se k té roli když jste neherec?
S Pavlem Gáblem jsem spolupracoval už na jeho ročníkovém filmu. Jsem sice neherec, ale amatérské divadlo hraju už třicet let, něco na způsob Semaforu. Takže pro mě to byl zase nový zážitek. Hrát divadlo a točit filmy je úplně něco jiného. Je to naprosto jiná věc. Ale moc mě to lákalo, když jsem si to přečetl.

Co děláte ve svém civilním životě?
Jsem chemik.

Petra Beoková (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Koho hrajete ve filmu?
Ve filmu hraji romské děvče, Esmeraldu Tothovou. Když jí byly čtyři roky, tak její maminka utekla od táty a zůstala žít jenom s tátou. Je to svým způsobem hrozně citlivé děvče, které, které v podstatě baví úplně všechno …(smích), je taková šťastná ze života, ale přitom některé věci bere ještě hrozně citlivě, zbytečně, myslím.

Jaká byla nejzajímavější scéna, kterou jste točili?
Pro mě asi nejzajímavější scéna byla - po svatbě Franty Bláhy s Gábinou, kde se můj táta, který nikdy nepije, opil a to tak fest, až se poblil a já jsem to musela vytírat a našla na tom záchodě mrtvolu Petra Dvořáka …

To je tvoje první natáčení?
Celovečerního filmu ano.

A už si točila něco předtím?
Dělala jsem předtím jednu inscenaci právě s Pavlem Göblem. která se jmenovala Balíci, a měla v květnu premiéru v České televizi.

Jak ses dostala k tomuhle filmu?
Takovým zvláštním způsobem. Pavel Göbl mi volal možná dva týdny před začátkem natáčení, že hledají romské děvče a nemůžou ho najít a jestli bych nepřišla na kamerový zkoušky. Tak jsem přijela na zkoušku a tam mi řekli, že to není zkouška, že už je to kostýmová zkouška že už se rozhodli. Takže jsem do toho spadla, ani nevím jak.

O čem je ten film pro tebe osobně?
O lidském životě a o detailech, které si možná člověk ani neuvědomuje, ale jsou…a v podstatě žít se musí pořád. I když se stanou věci, které se stanou. Člověk by měl nějak nabrat sílu dál a žít.

Roman Slovák (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Můžete představit roli, kterou ve filmu hrajete?
Hraji dvojroli Františku Bláhu a jeho bráchu - dvojče Bédu. František je posunovač na vagónech. Je to zhruba třicetipěti až čtyřicetiletý borec, který je strašně hodný, ale strašně pije.

O čem je pro vás tenhle film?
O lásce, problémech, vztazích na nádraží mezi obyčejnými lidmi.Je to třeba něco jako Hoří má panenko ale o nádraží, ne o hasičích, ale o nádražácích.

V tom filmu vystupují herci i neherci. Jak to jde dohromady, jaký z toho máte pocit?
Já jsem herec. Tím, že je to obyčejně hraný, tak se musím víc soustředit na to, abych, abych prostě nehrál, jak jsem třeba zvyklý z divadla. Musím se hodně potlačovat. Tady jsou ale všichni v pohodě. Herci i neherci se chovaj k sobě krásně a myslím si, že se navzájem posloucháme a dokážeme si pomoct vzájemně.

Vy jste divadelní herec. Už jste někdy hrál ve filmu, nebo to je vaše první filmová role?
Já jsem divadelní herec, ale hrál jsem už ve dvou filmech, ale úplně takový čudly. Bylo to u pana Karla Kachyni ve filmu Kráva v roce 1992, taková epizodní role. A potom zase s panem Kachyňou v roce 2000 Kožený slunce, hospodskýho.

Četl jste scénář? Jak se vám líbil?
Četl. Líbil se mi moc. Divadelní hru jsem neviděl. Zlínské divadlo ji hrálo u nás v Ha divadle. Ti co to viděli, si to pochvalovali.

Máte vy nějaký osobní vztah k vlakům?
Jsem z Opavy, odkud jsem dojížděl vlakem do Brna na JAMU. Ale jinak k vlakům žádný specifický vztah nemám.

Milada Jašová (rozhovor)
obrazek
Koho ve filmu hrajete?
Hraju Gábinu Kleinovou, což je uklízečka na nádraží.Je to taková obyčejná ženská. Režisér říká, že to je kráva.

Jak jste se dostala k téhle roli?
Tohle je můj třetí film, ale nejsem herečka. S Pavlem Göblem jsem natočila jeho první film Javorový guláš, ve kterém jsem hrála spolu s Jaroslavem Duškem. Režisér mě předtím viděl na divadle v jedné amatérské hře a tam si mě poprvé vybral.

Jak se ti líbil scénář?
Určitě, protože mám ráda příběhy obyčejných lidí. Jsem ráda, že někdo natočí film právě o obyčejném životě, ve kterém nejsou tam žádné velké akce, ale spíš taková poezie, která má taky svoje kouzlo.

Čím je ten film pro tebe?
Je o lidech, kteří spolu pracují na určitém místě, mají společné smutky, radosti, malé příběhy, které se propojují. Je to pro mě zvláštní hrát uklízečku, protože když jsem studovala, tak jsem chodila uklízet.

Co ti přišlo zatím nejzajímavější?
Nejzajímavější asi pro mě bylo, když jsem musela seřvat svého budoucího muže. V jeden den jsem měl brečet, být smutná a zároveň na někoho řvát. To se ke mně vůbec nehodí, neumím na lidi křičet, musela jsem nějakou dobu sbírat vztek v sobě. A lidé kolem mi ukazovali emoce, abych to zvládla. To bylo pro mě zajímavé si to vyzkoušet.

Jan Turner (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> Můžete charakterizovat postavu, kterou ve filmu hrajete?
Hraju nádražáka, který má jako koníčka antroposofii a rád ji neohrabaně aplikuje na nádražácká pravidla, na jízdní řády a na svůj osobní život, na manželství, na plození dětí a pěstování rybiček.

Vy jste neherec. Jaký to je, když hrajete ve filmu - je to pro Vás těžké hrát s herci nebo je to jedno?
Tady na tom filmu nerozeznávají herce od neherců. Hrají tu tak dobře neherci, že se mi zdá, že je to vlastně jedno. Spíš se mi zdá, že jsou tady handicapovaní herci.

A čím jsou handicapovaní?
Tím co mají za sebou, jim asi překáží, taková ta různá automatická gesta. Z toho běžného života se to transportuje mnohem líp, než z prken.

Vy jste hrál už v té původní divadelní inscenaci, v souboru, pro který byla hra napsaná. Co si myslíte o tom, že se z toho teď dělá film?
Nejdřív se mi to zdálo jako úplně nesmyslný nápad z tohohle toho dělat film Ale teďko jsem fascinovaný tím, jak to Göbl pojal. Připadá mi to dynamické a nějak jako půvabné - prostředím, kompozicí, stavbou, obrazy atd.

Co děláte ve svém osobním pracovním životě?
Jsem výtvarník. Dělám různé objekty, kreslím

Čím Vás zaujal scénář?
Znal jsem divadelní hru Scénář, se musím přiznat, jsem moc nečetl, myslím že to není ani potřeba, spíš to pro mě nebylo ani žádoucí. Je dobré se s tím seznámit na place a nějak jakoby instantně se s tím sžít.

Máte nějaký specifický vztah k vlakům a k nádraží?
Jezdím vlakem rád. Když bych si měl vybrat mezi vlakem a autobusem nebo autem, tak bych si vybral vlak. Ale tím můj vztah končí.

O tvůrcích

Pavel Göbl
Narodil se v roce 1967 v Uherském Hradišti. V letech 1995 - 2002 vystudoval katedru hrané režie na pražské FAMU, kde už za studií nasbíral řadu ocenění, např. Cenu Pavla Juráčka (uděluje FITES a Český literární fond) za cvičení 2. ročníku TV mikroscéna "Země na obzoru", dále druhou cena za režii a Cenu Pavla Juráčka za film "Pavouci nikdy nespí" na festivalu FAMU v roce 1998 a za "Otevřenou krajinu svobodného muže" získal Cenu Kodaku pro nejlepší film roku a Cenu Pavla Juráčka za scénář. "Otevřená krajina svobodného muže", je v kinodistribuci jako součást povídkového filmu "Radhošť a získal Hlavní cena FICC (Cena Dona Quijota) na festivalu Finále v Plzni 2002.
Profesionální protfolio Pavla Göbla představuje režii a scénář televizního filmu "Javorový Guláš", celovečerní slovenský film "Penis pravdy", který vznikl v nezávislé produkci a je ve stadiu postprodukce. Počátkem jara 2004 dokončil v České televizi Brno TV film "Šťáva". Na jaře a v létě 2004 spolupracoval jako dramaturg a spoluautor technického scénáře na slovenském celovečerním filmu režiséra Jiřího Chlumského natáčeného podle divadelní hry Stanislava Štepky "Konečná stanica". Na jaře roku 2005 dokončil další celovečerní TV film v produkci ČT Brno, s názvem "Balíci". Film "Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí" je jeho celovečerním debutem určeným pro distribuci v kinech.

René Levínský
Vystudoval teoretickou fyziku na ČVUT v Praze. V současnosti se habilituje na Universitě Alberta Ludwiga ve Freiburgu. Zabývá se teorií kooperativních a evolučních her a experimentální ekonomií. Je členem Game Theory Society a zakládajícím členem amatérského divadelního souboru Nejhodnější Medvídci, s nímž je spjata jeho tvorba. Hra Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou (pod pseudonymem Samuel Königgratz) byla úspěšná i na profesionálních divadelních scénách v Praze, Karlových Varech a ve Zlíně. Pod pseudonymem Šimon Olivětín píše pro děti.

Jiří Konečný
V roce 2001 absolvoval Vysokou školu ekonomickou v Praze - obor Mezinárodní obchod. V roce 2004 dokončil studia na katedře produkce pražské FAMU. V roce 1999 založil pod svým jménem nezávislou filmovou produkci později přejmenovanou na endorfilm. K nejvýraznějším projektům patří celovečerní povídkový film "Radhošť" (2002, povídky: "Zahrádka ráje" Bohdana Slámy, "Otevřená krajina svobodného muže" Pavla Göbla, a "Radhošť" Tomáše Dorušky) a celovečerní dokument "Ženy pro měny" Eriky Hníkové (2003 - 2004). V roce 2003 dokončil dva půlhodinové krátké filmy: "Seance fiction" (Marko Simić) a "Neděle" (Marek Epstein). V letech 2003 - 2005 také pracoval jako vedoucí produkce na film Štěstí Bohdana Slámy.

Jiří Melcher
Narozen 1975 ve Valašském Meziříčí. Je absolventem katedry zvukové tvorby pražské FAMU. Jako autor zvukové složky spolupracoval na krátkých filmech převážně z dílny režisérů Pavla Göbla, Víta Janečka, Jana Gogoly a Marka Najbrta.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pondělí 27. 9. 2021 Svátek má Jonáš
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz