John Carter: Mezi dvěma světy

John Carter je válkou unavený veterán občanské války a bývalý kapitán konfederační armády. Protlouká se životem a zkouší štěstí na Západě. Při jednom ze svých dobrodružství v arizonské poušti upadne v jeskyni do bezvědomí a probudí se v neznámém světě na planetě Barsoome, dnes známé pod jménem Mars. Planetou otřásá obrovský rasový konflikt mezi různými skupinami jejích obyvatel a Carter se nechtěně zaplete do tamní občanské války. Díky odlišné gravitaci Marsu získá mimořádné fyzické schopnosti. Začne pomáhat obyvatelům města Helia v boji proti nebezpečnému vůdci primitivního a bojovného kmene Tharkov. Seznámí se i s okouzlující princeznou Dejah Thora. Společnost bytostí obývající planetu je v důsledku války na prahu kolapsu a superhrdina John Carter zjišťuje, že přežití Barsoomu spočívá jen a jen v jeho rukou.

John Carter, který je mnohými považován za prvního vesmírného hrdinu, se světu poprvé představil v příběhu amerického spisovatele Edgara Rice Burroughse Pod měsíci Marsu, který byl publikován na pokračování v magazínu All-Story, než byl přejmenován na Princezna z Marsu a vydán v románové podobě v roce 1917. Burroughs poté napsal dalších deset knih série o Barsoomu, což byl jeho název pro Mars. Od vydání první knihy ji jako svou inspiraci a motivaci uvedla celá řada výjimečných spisovatelů, umělců i vědců.

Burroughs svůj příběh začal psát v pětatřiceti letech. Než svou práci dokončil, uvědomil si, že nemá tušení, jak docílit vydání knihy a 43 tisíc slov příběhu poslal vydavateli magazínu All-Story pod názvem Dejah Thoris, marťanská princezna. Šéfredaktor Thomas Newell Metcalf mu nabídl 400 dolarů za práva na vydání celé série a ihned název změnil.

Spisovatelé science fiction Robert A. Heinlein, Arthur C. Clarke i Ray Bradbury všichni uvedli Johna Cartera jako inspiraci pro své vlastní dílo. James Cameron zmínil sérii o Johnovi Carterovi jako jeden ze zdrojů inspirace pro natočení výpravného scifi snímku Avatar, George Lucas ho zmiňuje v souvislosti se vznikem Star Wars a spisovatel Michael Crichton po Johnovi Carterovi pojmenoval jednu ze svých postav. Vědec Carl Sagan četl knihy o Carterovi jako malý chlapec a po dvě desetiletí visela mapa Burroughsova Barsoomu na chodbě před jeho kabinetem na Cornellově univerzitě.

Pro úspěšného režiséra Andrewa Stantona nebyla cesta k filmu jednoduchá, nestačilo pouze získat šanci Burroughsovu knihu převést na plátna kin. Chtěl svůj první hraný film od ostatních scifi filmů něčím odlišit. „John Carter je rozsáhlé, výpravné akční dobrodružství, které v sobě ukrývá romantiku a akci a politikaření,“ říká. „Protože ten příběh vznikl před tolika lety, stal se původcem všech podobných příběhů uplynulého století. Tak trochu se jedná o comics z doby, kdy neexistovaly comicsy, o dobrodružný příběh z dob, kdy tato literární kategorie ještě neexistovala. Bylo těžké se k této knize vrátit a vytvořit něco, co by nepůsobilo dojmem kopie všech ostatních scifi příběhů, protože už tvůrce inspiruje po sto let.“

Jednou z věcí, které na knize Stantona zaujaly, byla skutečnost, že se odehrává po skončení občanské války jak na Zemi, tak i na Marsu. „Její pohled na vědu a budoucí technologie a na fantazii nám toho říká hodně o tom, jak lidé viděli svět v roce 1921,“ vysvětluje. „Myslím, že část kouzla a pozoruhodnosti těch knih a jejich postav spočívá v tom, že nepocházejí z naší doby. Jsou to postavy z období po občanské válce. Chtěl jsem, aby tak působila nejen Země, ale také Mars, aby náš snímek nebylo možné ani nechtěně srovnávat s žádnými novějšími scifi či fantasy filmy.“

Jak ale Stanton zdůrazňuje, v centru příběhů Johna Cartera se nachází velice lidský příběh muže, který se zaplete do událostí, jež ho nutí volit mezi tím, co je správné a co je špatné. „Nejvíce mě na příběhu fascinuje skutečnost, že se jedná o cizince v cizí zemi a muže, který se najednou proti své vůli stane výjimečným,“ míní Stanton. „Je to analogie někoho, kdo dostane dar a musí se rozhodnout, zda ho využije pro dobro druhých nebo si ho nechá pro sebe. John Carter je člověk, který se nachází na rozcestí. Objeví se na světě přímo v centru krize, která se vyvíjí směrem neblahým pro celou planetu a on si uvědomuje, že může sehrát klíčovou roli a misky vah usměrnit opačným směrem. Otázka zní, zda to udělá.“

John Carter: Mezi dvěma světy je Stantonovým prvním počinem na poli režie hraných snímků, ale velice záhy zjistil, že režírování hraných a animovaných filmů se od sebe tak moc neliší. „Sympatické je, že výroba virtuálních filmů není natolik odlišná od živého natáčení, jak by možná někdo čekal,“ objasňuje. „Samozřejmě tu najdete spoustu zjevných rozdílů, ale skutečnost je, že se snažíte vytvořit na plátně úžasné obrazy, které vás pohltí, které posunou příběh kupředu a podpoří ho. Ale jedná se spíše o sourozence než o vzdálené bratrance. Tohle zjištění mě velice potěšilo. Jediným hlavním rozdílem pro mě bylo to, že zatímco v případě animovaného filmu máte na rozhodnutí týden, při natáčení hraného filmu se musíte rozhodnout za den nebo za hodinu přímo mezi kulisami. Naštěstí jsem s tím počítal.“

Stanton začal na projektu pracovat s lidmi, které důvěrně označuje jako „své nejbližší“: s Jimem Morrisem (producent), Markem Andrewsem (spoluautor scénáře a pomocný režisér) a Lindsey Collins (producentka). Ti všichni jsou jeho dlouholetými kolegy z Pixaru.

„Nejprve jsme povolali na pomoc Colina Wilsona, který má rozsáhlé zkušenosti s produkcí hraných filmů a také s filmy, které obsahují spoustu efektů - byl dokonalým doplněním týmu, který tvoří Jim [Morris] a Lindsey [Collins],“ říká Stanton.

„Jakmile bylo rozhodnuto o něm, potřebovali jsme co nejrychleji najít výtvarníka a volba padla na Nathana Crowleyho,“ pokračuje. „Sešli jsme se společně hned v době, kdy slavili obrovské úspěchy VAL-I a Temný rytíř, takže bylo s ohledem na rozruch kolem našich filmů úžasné moci spojit své síly. Kromě jiného má Nathan ohromný smysl pro estetiku. Vypracoval kompletní architekturu a funkčnost světa, který nevzešel z toho našeho. Začal přemýšlet o tom, proč by někdo na Marsu otvíral okna nebo zda by potřeboval dveře a podobné věci. Je to vlastně velice zajímavá výzva, vymýšlet zcela neznámý svět - na mnoha úrovních v podstatě znovu vynalézáte kolo. Bylo to skvělé.“

Velice záhy poté producenti oslovili také kameramana Dana Mindela. „Na jeho dílu je zajímavé, že poukazuje na to, jak rozmanitá může taková práce být,“ míní Stanton. „Je to kameraman, který chápe, že u filmu jako tento není klasická kamera finálním výsledkem, ale tvoří jen jeho první polovinu. Druhou tvoří vizuální efekty a kombinace obou těchto prvků teprve tvoří finální produkt.“

Vedoucím týmu speciálních efektů se stal Peter Chiang, vedoucí efektové společnosti Double Negative. „Sešli jsme se s Peterem a jeho týmem a měli jsme pocit, že se jejich firma velice podobá tomu, jak to v Pixaru fungovalo v jeho počátcích, takže jsme z jejich účasti měli velice dobrý pocit.“

Režisér Stanton přistupoval k adaptaci původní předlohy s nadšením i respektem. „Byl jsem jako kluk velkým fanouškem, ale když jsem se k ní po třicítce vrátil a přečetl si ji znovu, vnímal jsem ji už očima někoho, kdo napsal pár vlastních příběhů a natočil nějaké filmy,“ popisuje. „Nejen že jsem ocenil to, co je na té knize opravdu dobré, ale současně jsem chápal, jak moc bude třeba ji upravit nebo pozměnit, aby její příběh fungoval na filmovém plátně a zachovával přitom atmosféru, kterou při jejím čtení vnímáte.“

„Současně jsem se podíval na další knihy ze série Barsoom a občas jsem narazil na postavu nebo situaci, které by podle mého názoru lépe fungovaly v prvním z příběhů a zapracoval jsem do scénáře cokoliv, u čeho jsem získal dojem, že bychom měli prozkoumat důkladněji. Společně s Markem Andrewsem a Michaelem Chabonem jsme se usilovně snažili vybalancovat všechny prvky příběhu tak, aby měl lepší rytmus a dějovou linii, jakou od filmu očekáváte, a současně zachovali to nejlepší z první knihy.“

„Když popisujete nápady z Burroughsových knih, zdají se jako čirá fantazie,“ soudí. „Tomu pocitu jsem se chtěl pokud možno vyhnout. Jak můžete divákovi předložit 270 cm vysokou, čtyřrukou postavu s tesáky a zařídit, aby ji přijal za samozřejmou? Jak mu můžete ukázat několikanohé stvoření, podobající se ještěrovi, které se chová jako domácí mazlíček, ale současně dokáže utíkat rychleji než kterékoliv jiné zvíře na planetě? Podle mého názoru byl klíčem k úspěchu filmu opačný přístup - nesnažit se přehánět to s fantastickými prvky, spíše naopak.“

Mark Andrews, který napsal scénář k filmu John Carter: Mezi dvěma světy společně se Stantonem a Michaelem Chabonem, vysvětluje, jaký je vztah filmu k původní předloze. „Edgar Rice Burroughs uměl velice dobře psát příběhy. Sérii Barsoom psal pro časopis, který vycházel každý měsíc, takže v podstatě napsal dvanáct kapitol, z nichž každá končí v tom nejnapínavějším okamžiku,“ popisuje. „Takový formát ve dvouhodinovém filmu nefunguje - Carter musí mít výraznější cíl, ne se jenom přesouvat z jedné epizody do další, ať už jsou sebezábavnější. My jsme celou řadu nápadů zjednodušili, takže nám z Burroughsovy tvorby zůstalo to nejlepší.“

Scenáristé se shodují na tom, že hlavním motivem filmu je rozpolcenost. Carter je rozpolcená duše - je zmítán nerozhodností mezi volbami své snažení vzdát nebo se vydat dokázat to, k čemu byl zrozený. Dejah Thoris je rozpolcena svou touhou zachránit Helium a city ke Carterovi. Tars Tarkas váhá mezi dodržováním starých tharských tradic, aby jeho rasa přežila, a přizpůsobením se pradávným, civilizovanějším zvykům, které dodržovali v dávné minulosti. Samotný Barsoom je rozpolcený - válčí sám se sebou.

Režisér Andrew Stanton měl velice specifické představy o tom, jak chce film obsadit. „Když vidím takovýto film s podobně ikonickými rolemi, nestojím o to, aby mi herec připomínal nějakou jinou postavu. Chci jeho postavě uvěřit na sto procent. Když jsme začali casting, měl jsem pocit, že najít herce, kteří ještě neměli šanci se plně projevit, bude velká výhoda. Taylor [Kitsch] je talent od přírody - má neuvěřitelné instinkty a skvěle se s ním spolupracuje.“

Taylor Kitsch vyzdvihuje Stantonův přístup k původnímu materiálu Edgara Rice Burroughse s ohledem na komplexnost postavy Johna Cartera. „Andrew vzal základy Burroughsova díla včetně nízké gravitace, síly, kterou v sobě Carter objeví a všechno to, co Mars v původní předloze představuje, a pak se vydal pod povrch postav a jejich životních osudů,“ komentuje. „Dal mi spoustu materiálu, se kterým jsem se mohl porvat - bylo to skvělé, získat ze scénáře o mojí postavě tolik informací.“

Když je tázán na jeho nejoblíbenější scénu ve filmu, má Kitsch jasnou odpověď. „Scéna s velkou bílou gorilou je pravděpodobně něčím, na co nikdy nezapomenu - už jenom energie arény byla úžasná,“ vypráví. „Když jsem dělal kamerové zkoušky, tak mi Andrew Stanton bílé gorily ukazoval a já věděl, že ta scéna bude úžasná. Pokud jsme všichni odvedli svou práci dobře, bude to myslím skvělé. Riziko je vysoké - ta scéna je pro mou postavu velice zásadní, stejně jako pro celý příběh, a to se mi moc líbilo.“

Když Stanton hledal dokonalou představitelku princezny Dejah Thoris, měl specifické požadavky. „Pro roli Dejah Thoris jsem potřeboval najít někoho, komu uvěříte, že je až takto inteligentní, až takto silná a v žilách jí koluje královská krev,“ popisuje.

„Když do zkušebny vstoupila Lynn, okamžitě jsem to na ní viděl a to mě fascinovalo,“ vzpomíná. „Zavolali jsme si ji na vážnější zkoušky a jakmile jsem ji viděl zkoušet pohromadě s Taylorem, bylo to jako když Popelce nasadíte střevíček. Dokonale to sedlo. Je to jedna z nejprocítěnějších hereček, jaké jsem kdy poznal, a spojení s Taylorem je pro ni dokonalé. Byl to castingový zázrak, protože jsem těm dvěma při natáčení vděčil za mnohé.“

Lynn Collins vysvětluje, jak s Taylorem Kitschem přistupovali ke svému filmovému vztahu. „Nejdůležitější je, abychom se k sobě hodili,“ vysvětluje. „Musíte vzít osobu z Marsu a osobu ze Země a zjistit, jak budou jejich odlišné charakteristiky tváří v tvář jedna druhé fungovat, jak jim to bude klapat, jaké budou mít konflikty a co pro ně bude atraktivní. Je to jako tanec, ve kterém kolem sebe obě tyto postavy krouží.“

Spolupráce s režisérem Andrewem Stantonem byla pro Collins velmi pozitivním zážitkem. „Věřím Andrewovi natolik, že ze mě okamžitě spadne jakékoliv napětí. Bezmezně jemu a jeho vizi důvěřuji,“ říká. „Andrew má fascinující mysl a je jedním z umělců, kteří postrádají ego. Opravdu mu jde jen o práci a zprostředkování příběhu. Jako herečka si toho velice vážím, protože když se režisér vyjadřuje jasně, pracuje se mi mnohem snáze. Zná tenhle příběh a ví, čeho s ním chce dosáhnout.“

Ve filmu John Carter: Mezi dvěma světy se objevují témata, která jsou velice aktuální, a právě ta Lynn Collins na filmu zaujala. „Společenské konflikty na Marsu se v jistých ohledech podobají těm, které prožíváme v dnešní době my,“ vysvětluje Collins. „Tématicky je ten film velice aktuální, což je jedním z důvodů, proč mě tak přitahoval. Doufám, že si diváci z kina odnesou nejenom skvělý akční zážitek, jaký dosud neviděli, ale že se také zamyslí nad chováním svým a naší společnosti.“

Andrew Stanton měl také radost, že může znovu spolupracovat se slavným hercem Willemem Dafoe, který představuje tharského vůdce Tarse Tarkase. „Postava, kterou Willem [Dafoe] ztvárnil, je starší, vznešený bojovník, kterého všichni uznávají. Willem působí při natáčení naprosto stejně, vzhledem k jeho rozsáhlým zkušenostem - doopravdy je přesně takový,“ svěřuje se režisér. „Během zkoušek bylo fascinující sledovat, jak se všichni snažili ještě mnohem více, když byli pohromadě. Willem svým vytříbeným chováním a stylem představuje pro ostatní velký vzor.“

Jedním z hlavních důvodů, které Dafoea přiměly roli přijmout, byl ten, že snímek režíruje Stanton. O své předchozí spolupráci s ním říká: „Spolupracoval jsem s Andrewem [Stantonem] na filmu Hledá se Nemo, a ačkoliv jsem ho pouze namlouval, zjistil jsem, že je Andrew na vše skvěle připravený. Znal každý záběr, každý postup - je to úžasně všestranný tvůrce.“

„Jedním z největších potěšení na natáčení filmu John Carter: Mezi dvěma světy je možnost spolupracovat s Andrewem [Stantonem] na projektu takovéhoto rozsahu s příběhem, který je ohromně populární, ale přitom se nepodbízí. Myslím, že díky jeho zkušenostem s animací a řadě let se společností Pixar přistupuje k natáčení velice osobním způsobem. Má na svém kontě velice úspěšné filmy, ale zdá se, že ho kupředu žene především jeho vlastní zvědavost a potěšení. Jeho práce je velice detailní a neustále vše analyzuje. Ví toho spoustu o tolika věcech - a přesto je bezhlavě zamilovaný do klasických filmů.“

Dafoe se ani v nejmenším nezalekl úkolu ztvárnit vysokého, čtyřrukého vůdce Tharků. „Lákala mne skutečnost, že je John Carter: Mezi dvěma světy velice nákladný a výpravný film, stejně jako možnost hrát skoro třímetrového marťanského bojovníka. Když mi Andrew ukázal výtvarné návrhy pro tento film, ohromily mě. Věděl jsem, že Tars bude fyzicky velice náročná role - nejenom že jsem musel hrát na chůdách, ale navíc jsme museli vypracovat rejstřík gest a také marťanský jazyk, kterým se v průběhu filmu mluví.“

Pro roli Soly, tharské ženy, které o Johna Cartera pečuje, Stanton s nadšením obsadil Samanthu Morton, která podle něj ztělesňovala řadu Soliných vlastností. „Sam se také svojí postavě Soly velice podobala,“ říká. „Sam je hodně zranitelná a mateřská, takže působí ušlechtile a vstřícně.“

Když si Morton scénář přečetla, přiznává, že byla „šťastná a překvapená. Rozesmál mě i rozplakal a okamžitě jsem si ho toužila přečíst znovu, což jsem učinila,“ vzpomíná. „Podle mého názoru byl skvělý. Opravdu jsem měla pocit, že se něčím odlišuje od běžných akčně-dobrodružných filmů a zdálo se, že je plný velice propracovaných postav.“

Morton měla pocit, že se s rolí velice známé a oblíbené literární postavy pojí jistá zodpovědnost. „Za svou kariéru jsem už představovala známé postavy, mimo jiné Janu Eyreovou, a když někoho takového hrajete, cítíte obrovskou zodpovědnost, protože spousta lidí má o vaší postavě jisté představy,“ míní. „Když jsem tuhle roli přijímala, uvědomovala jsem si, že všichni budou mít vlastní názor na to, jaká by Sola měla být, protože při čtení knihy je vše velice osobní - je to váš příběh a vaše představivost.“

V roli Matai Shanga, tajemného vůdce Thernů, se objevuje Mark Strong. O své postavě a jejích motivech říká: „Nemyslím, že je Matai Shang zlý. Ve zpracování Andrewa Stantona jsou Thernové mnohem reálnější a jejich konání má svůj smysl, v případě Mataie to je zavedení pořádku ve vesmíru. Z jeho pohledu se chová správně. Nejprve Johna Cartera vnímá jako překážku, která tomu brání. Nemá pocit, že by dělal cokoliv špatného.“

Viktoriánská vize budoucnosti Stronga velice přitahovala a byla jedním z hlavních důvodů, proč se o film John Carter: Mezi dvěma světy zajímal. „Na tom filmu a na vizi budoucnosti v podání Edgara Rice Burroughse je zajímavé, že se jedná o viktoriánskou vizi vesmíru a jiné planety,“ říká. „Nejde o svět, který získáte adaptací comicsu. V tomto světě mají hrdinové stále ještě meče a přilby, ale působí takřka ve stylu art deco. Myslím, že právě proto mne tento film fascinuje. Je to viktoriánská vize budoucnosti.“

„Jedním z nejzajímavějších nápadů příběhu je to, že člověk se musí vydat na Mars, aby pochopil sám sebe i svou lidskost. Myslím, že není náhoda, že je John Carter schopen odloučením od lidstva schopen objevit, co je v našem duchovním světě a vesmíru nejdůležitější, ne jen na Zemi,“ míní Strong.

Při spolupráci s Andrewem Stantonem na Stronga udělala dojem jeho energie a soustředěnost. „Vzpomínám si na schůzku, kterou jsme s Andrewem hned na počátku měli,“ vypráví. „Nejvíce na mě zapůsobilo jeho nadšení. A to nevyprchalo po celou dobu natáčení, což je pozoruhodné. Režírováni filmu takovéhoto rozsahu je velice vyčerpávající a únavný proces. On se choval od začátku až do konce stejně, byl stále stejně nadšený a plný optimismu, což předával i hercům, takže se nám pracovalo skvěle.“

Natáčení filmu John Carter: Mezi dvěma světy začalo ve Velké Británii v lednu 2010. Scény, které se natáčely v ateliérech (a také záběry ze Země) se natáčely v Shepperton Studios v Londýně, a Longcross Studios v Chelburn. Natáčení zde probíhalo po čtyři měsíce.

Ačkoliv se v Johnovi Carterovi objevuje řada vizuálních efektů, chtěli tvůrci filmu v maximální míře využít pro natáčení akčních scén skutečné lokace. „V maximální míře jsme se rozhodli natáčet v exteriérech a minimalizovat nutnost tvorby digitálních kulis, aby diváci měli neustále dojem, že se ocitají na existujících místech,“ popisuje producent Jim Morris. „Doufáme, že to posílí uvěřitelnost a reálnost celého filmu.“

Natáčení bylo vedeno z Longcross Studios v Chertsey. Právě tady pracovali výtvarníci, kostyméři, týmy speciálních a vizuálních efektů a střihači. Natáčení probíhalo v ateliéru 17, kde byla vybudována paluba lodi Sab Thana a natáčely se tu také akční scény na mostě. V ateliéru 14 se natáčely scény z méně rozsáhlých prostor včetně palisády plukovníka Powella v Arizoně, jeskyně Apačů a interiéry labyrintu v aréně, kde se Carter setkává s Tarsem Tarkasem a je přinucen k boji s bílými gorilami.

Venkovní prostory posloužily ke stavbě dvojích kulis: ulic Zodangy, kudy prochází svatební průvod Dejah Thoris a Saba Thana Heliem k Paláci světla, a Broadway devatenáctého století, kde se Carter vyhne muži v buřince a pošle telegram svému synovci.

Interiéry Paláce světla byly postaveny v nepoužívaném skladišti v Greenfordu na západě Londýna. Stavba těchto obřích kulis - největších z celého filmu - trvala přes čtyři měsíce. Kulisy musely pojmout 400 statistů pro natáčení svatebního obřadu Dejah Thoris a Sab Thana.

Výtvarník Nathan Crowley vysvětluje: „Palác světla je obří skleněná stavba a dějiště závěrečné pasáže, během které si Dejah bere Saba Thana. Jedná se o velký skleněný skvost, umístěný v srdci nejvyšší věže v Heliu. Základní ideou byla podoba ptáka, který sedí se složenými křídly. Je to velice ženské a jemné místo, ale odehraje se tam jedna z největších bitev.“

Jednoho vlhkého únorového dne se štáb vypravil z Londýna do 65 kilometrů vzdáleného Henley-on-Thames, aby zde natočil jednu z nejemotivnějších scén filmu. John Carter se v ní vrací na svou farmu ve Virginii, kterou nachází vypálenou a svou ženu a dítě mrtvé. Jelikož na natočení celé scény byl vyhrazen pouze jediný den, pracoval na ní pomocný štáb současně s hlavním, aby bylo možné natočit vše podstatné dříve, než krátký zimní den skončí. V polovině dubna se pak 70 klíčových členů britského štábu přesunulo za Atlantik, aby se zde připojili k americké části štábu v Utahu.

„Vytváříme náš imaginární svět tak, že vezmeme přirozené prostředí a digitální manipulací ho změníme na marsovskou krajinu,“ vysvětluje producent Colin Wilson proces natáčení. „Procestovali jsme celý americký Středozápad a nakonec jsme si vybrali Utah, protože je v něm k dispozici nepřeberné množství typů krajiny i skalních útvarů - to vše tvoří klíčovou součást výtvarné stránky filmu. Vše začalo koncepčními ilustracemi, které jsme později rozšířili tak, abychom mohli vytvořit něco, co tu ještě nebylo. Jedná se o místa, která jste nemohli navštívit, ale uvěříte, že existují, protože nevypadají uměle. Prostředí je tvořeno syrovou realitou.“

„Na Utahu je zajímavé to, že před 25 tisíci let se v něm nacházelo jedno z největších jezer na světě,“ dodává k tomu režisér Stanton. „Nevtékaly do něj žádné řeky či potoky - bylo naplněno dešťovou vodou, takže bylo vlivem okolní půdy velice slané. Byl to v jisté fázi skutečně mrtvý oceán a rozsáhlé části Marsu jsou na tom podobně. Topograficky se jedná o velice podobná místa, takže je snadné se v některých částech Utahu rozhlédnout a myslet si, že jste se ocitli na jiné planetě.“

„Na poušti je také cosi velice romantického a znepokojivého,“ pokračuje Stanton. „Chtěl jsem, aby nás příroda sama navedla k tomu, jak ji ve filmu uplatníme. Například jsme objevili skalní útvary, které svými rozměry připomínají budovy, a po mírných digitálních úpravách se proměnily v ruiny. Tímto způsobem divák sleduje skutečná, existující místa, ale z dvaceti či třiceti procent upravená do té míry, že působí jako vytvořená člověkem. To diváka nutí k přemítání o tom, kde jsme náš film mohli natáčet. Maximální využití přirozené eroze těchto skalních útvarů pak divákům pomáhá uvědomit si, že Mars, kde se příběh odehrává, má velice bohatou a dlouhou historii.“

Výtvarník filmu zvolil jako místo pro natáčení scén, v nichž Carter, Dejah a Sola cestují po posvátné řece Iss, okouzlující jezero Powell. Jedná se o člověkem vytvořenou řeku, využívanou zejména pro rekreační účely, která je ale současně významným zdrojem vody pro několik států níže po proudu. Délka břehů této řeky o délce 300 kilometrů je téměř 3200 kilometrů - více, než měří celé západní pobřeží Ameriky.

Půl hodiny cestu od jezera Powell se nachází Big Water, kde se natáčely scény z prastarého města a osady Tharků. Před 93 miliony let zdejší krajina tvořila dno oceánu. Prašná krajina, která se podobá povrchu Marsu, se nazývá Trophic Shale a skládá se z vrstev břidlice a vápence, které se utvořily v období křídy. Útesy kolem prastarého města byly digitálně upraveny, aby připomínaly staré, polorozpadlé přístavní město, do kterého Tars Tarkas Cartera odvede a představí ho tharským bojovníkům.

Jedním z dalších míst natáčení bylo Hanksville, kde NASA testovala svá robotická vozítka. Zde se natáčely scény z marsovské divočiny. Místo bylo zvoleno specificky kvůli Factory Butte, působivému osamělému útesu, který silně připomíná hrad na kopci.

Z pohledu Taylora Kitsche jsou výhody i strasti natáčení v Utahu zhruba vyrovnané. „Moc se mi tam líbilo. Možná to bylo jen proto, že jsme se po takové době v ateliérech zase dostali do přírody, ale poprvé jsem tam měl opravdu intenzivní pocit, že pracujeme na výpravném dobrodružném filmu. Natáčeli jsme u jezera Powell a lokace byly neuvěřitelné. Opravdu to působilo jako něco výjimečného. Myslím, že diváci tenhle film budou zbožňovat.“

Samantha Morton shrnuje důvody pro natáčení v utažské poušti. „Lokace, na kterých jsme se pohybovali, jsou nepředstavitelně nehostinné. Šlo o místa, o kterých nám ostatní říkali, že tam nemáme natáčet nebo že bychom neměli, ale my chtěli, aby náš film působil jako z Marsu, chtěli jsme, aby byl reálný. Film potřebuje jistou dávku realismu. Možná to zní staromódně, ale líbí se mi to. Myslím, že to, že se Andrew [Stanton] rozhodl vydat do takového prostředí, točit tam na pětatřicetimilimetrový film, na skutečných místech, je skvělé. Jeho vypravěčské techniky v sobě mají kouzlo jednoduchosti a vím, že jako divákovi se mi velice zamlouvají.“

Jedním z nejtěžších úkolů při natáčení pro Andrewa Stantona bylo vytvořit realisticky živý Mars, na kterém žijí tvorové tři metry vysocí, zelení, bojovníci s tesáky či osminohá stvoření podobná koňům, která vypadají jako kříženci psů s velkými ještěry. „Jednou z nejpamátnějších postav knižní série, kromě Johna Cartera, je bojovník jménem Tars Tarkas, vůdce zeleného kmene Tharků,“ říká Stanton. „Tato stvoření měří podle knihy mezi 2.8 až 4.6 metru, mají tesáky a čtyři paže. To je poměrně fantastické, takže prvním úkolem bylo zařídit, aby působili uvěřitelně a vypadali jako obyvatelé pouště, jako původní obyvatelé Marsu.“

Na počátku celého procesu vzniku výtvarné stránky filmu bylo stvoření tří specifických marťanských kultur. „Na Barsoomu jsou tři hlavní kultury: Zodanga, Helium a Tharkové,“ vysvětluje. „Tharcká kultura je nejstarší a chátrá, zatímco Zodanga a Helium jsou modernější města, která se zoufale snaží přežít na umírající planetě,“ objasňuje výtvarník Nathan Crowley.

„Kultura Helia a Zodangy si je v mnohém podobná, protože jde v podstatě o stejnou rasu, o Rudé marťany, zatímco Tharkové jsou někým naprosto odlišným. Tharkové se vyvinuli z prastarých civilizací, ale prošli úpadkem a žijí jako primitivní kočovníci,“ pokračuje.

Při návrhu prastarých měst se tvůrci filmu inspirovali kulturami, jako byli Mayové, Egypťani či Řekové a objevili v nich schémata, která mohli využít pro návrhy tharcké architektury. „Vytvořil jsem styl, kterému říkám starověký modernismus, a upravil ho pro potřeby třímetrových tvorů,“ říká Crowley. „Poté jsme stavby nechali projít fiktivním procesem rozpadu a vytvořili tak ruiny původních měst. Tento nápad jsme dále rozvíjeli s využitím reálných lokací, protože jsem chtěl, aby byla reálná místo součástí architektury.“

Tvorba Zodangy a Helia bylo pro Crowleyho a jeho tým poněkud komplikovanější. Na začátku vyšli z prostých a doslovných nápadů: Zodanga je agresivnější a hranatější, zatímco Helium je umírněnější, takže jeho návrhy uplatňovaly více křivek. Zodanga je těžařské město a cestuje po poušti a těží suroviny. Helium naproti tomu žije v mnohem větší harmonii s přírodou.

„Protože se film odehrává krátce po občanské válce, zhruba kolem roku 1875, je technologie na Marsu velice podobná té soudobé pozemské. Bojovníci spolu na Marsu bojují meči a jednorannými mušketami,“ vysvětluje producent Jim Morris.

Jakmile se tvůrci filmu s Crowleym shodli na tom, že technologie na Marsu nebudou příliš futuristické, bylo možné začít vytvářet marťanské zbraně. Barsoomci mají střelné zbraně, ale používají křesadla a jsou jednoranné, a v boji muže proti muži používají místo laserů a phaserů z typických scifi filmů meče.

Jako nadšený šermíř se Mark Andrews na vývoji zbraní pro film podílel velice aktivně. „Od začátku jsem chtěl, aby zbraně odpovídaly formám soubojů, které jsme pro Mars vymysleli,“ říká. „V posledních 15 či 20 letech proběhly intenzivní výzkumy středověkých textů o tom, jak se tehdy vlastně bojovalo. Na základě kreseb rekonstruují vědci bojové styly středověku. Ve filmech jsme dosud neviděli autentické středověké šermířské souboje, protože nikdo tyhle informace neměl k dispozici. Říkal jsem si, že se jedná o skvělou příležitost být první!“

Tvorba podoby Tharků byla skutečným oříškem. Aby působili co nejrealističtěji, představovali je živí herci - Willem Dafoe, Thomas Haden Church, Samantha Morton a Polly Walker - kteří se pohybovali na chůdách, měli na sobě šedé kombinézy s černými kontrolními tečkami a nosili přilby, které nepřetržitě snímaly jejich obličeje. Jejich pohyby a výrazy byly zaznamenány speciálními metodami do počítačů a posléze digitálně přetvořeny do podoby třímetrových zelených tvorů. Stejný proces byl použit i při natáčení filmů jako Avatar či Zrození planety opic. Výsledkem je dokonalý vizuální svět, při jehož sledování diváci zapomenou na to, že se dívají na speciální efekty.

Willem Dafoe vysvětluje, jak důležitá pro něj byla režisérova touha uplatnit při natáčení živé herce. „Andrew trval na tom, že Tharkové musí své scény natáčet společně s ostatními herci. Domníval se, že je vše pak možné prostřednictvím efektů dovést do potřebné podoby. Své scény jsem skutečně odehrál...nebyl to jen nesourodý záznam mých pohybů proti zelenému plátnu. Chodím na chůdách přímo na natáčecích lokacích, abych byl ve scénách s Taylorem patřičně vysoký.“

„Je to obrovský rozdíl, když můžete reagovat na ostatní herce přímo, a scénám to dodává integritu. Nejsem si jistý, zda někdo v minulosti něco takového použil. V tomto filmu jde v podstatě výhradně o interakci lidských hrdinů s postavami, zaznamenanými pomocí motion capture technologií,“ shrnuje Dafoe.

Herci, představující Tharky, se museli také naučit tharcký jazyk a přízvuk, který byl pro ně vypracován na základě knih Edgara Rice Burroughse doktorem Paulem Frommerem z Univerzity Jižní Kalifornie. Dr. Frommer je také autorem jazyka v Avatarovi.

Frommer zadal každé zdokumentované barsoomské slovo do speciální databáze. 420 slov, která Burroughs vymyslel, sloužilo obvykle jako jména postav či míst, ale našlo se mezi nimi i pár měrných jednotek, čísel, názvů rostlin a podobně. Frommer musel objevit veškeré zvuky a zvukové kombinace, které Burroughs použil, a z těch posléze stvořit základ zvukového systému celého jazyka.

Protože takřka neexistovala žádná gramatika, musel ji Frommer vymyslet sám. Rozhodl se, že by měla být jednoduchá - žádné komplexní skloňování ani nic podobného. Gramatické vazby podobně jako v angličtině určoval slovosled a slova byla většinou ve svých nejzákladnějších formách bez zásadních změn. „Třemi základními prvky věty jsou podmět, předmět a přísudek,“ vysvětluje. „Ty mohou vůči sobě stát v šesti různých kombinacích. Některé z nich jsou v lidské řeči velice obvyklé a jiné nejsou. Rozhodl jsem se pro pořadí přísudek, podmět, předmět. Takže se v podstatě z věty 'Já vidím dům' v barsoomštině stane 'Vidím já dům.'“

John Carter: Mezi dvěma světy je výpravný akčně-dobrodružný film, který přináší divákům příslib vzrušující podívané a také velké dávky humoru a emocí. „Jedná se o úžasné dobrodružství,“ říká Taylor Kitsch. „Vracíme se v něm do devatenáctého století na promáčené ulice New Yorku, do Virginie, Arizony, na Mars a poté zpátky na Zemi, a to vše v jediném filmu. Velkolepost toho, co děláme, jak to působí a jak je to vzájemně provázané je úžasná - na plátně v kině to bude ohromující.“

Pokud se týče toho, co si diváci z filmu odnesou, domnívá se Kitsch, že jde hlavně o to, aby si užívali příběh a jeho spád. „Myslím, že vás s sebou vtáhneme na Mars a že se budete cítit, jako byste tam skutečně byli, ať už sledujete mě v jeskyních, Dejah během boje, když jsme obklopeni Tharky nebo když jsme v tharcké aréně - doufám, že tam budete s námi,“ zamýšlí se.

Producent Colin Wilson k tomu dodává: „Máme k dispozici úžasný zdrojový materiál a tvoříme z něj něco, co bude, jak doufáme, unikátním vizuálním zážitkem. Máme možnost stvořit nový svět plný nových postav, který se nebude podobat ničemu, co dosud diváci viděli. Příběh je velice poutavý a doufám, že půjde o skvělou zábavu pro všechny.“

Režisér Andrew Stanton je nadšený z možnosti předložit divákům dosud nevyprávěný příběh z filmového světa, který ještě neměli možnost spatřit - a zprostředkovat jim stejné vzrušení, které ho díky knižní předloze uchvátilo už jako chlapce. „Mým cílem je, aby vše bylo uvěřitelné,“ říká. „Aby bylo možné věřit, že to vše někde skutečně existuje. Jde mi o pocit, jaký máte po přečtení každé dobré fantastické knihy...'Jaké by to asi bylo, kdyby...?'“