Kamarád taky rád

Dylan se snaží skloubit časově náročnou práci novináře se vztahy, práce ale pokaždé vítězí a zanedbávané přítelkyně se s ním brzy rozcházejí. Podle poslední expřítelkyně je Dylan emocionálně nevyspělý a bezohledný k citům druhých lidí. Podobný problém má i bystrá a půvabná Newyorčanka Jamie. Také jí žádný vztah nevydržel. Dylan i Jamie přísahali, že už se nebudou k nikomu citově vázat, aby si ušetřili další zklamání, a namísto hledání lásky si budou jen nezávazně užívat. Krátce poté přijíždí Dylan do New Yorku, aby se ucházel o místo uměleckého ředitele populárního časopisu CQ. Jamie pracuje pro CQ jako lovec mozků, jejím úkolem je přesvědčit Dylana, aby práci přijal. Z obchodních partnerů se brzy stávají přátelé, z přátel milenci. Nezávazný sex bez emocí a jakýchkoliv očekávání se ale komplikuje, s láskou Jamie ani Dylan nepočítali...

Když režisér Will Gluck dostal do ruky scénář filmu Kamarád taky rád, dokončoval právě pro společnost Screen Gems film Panna nebo orel a sháněl další projekt. „Vždycky jsem toužil po filmu, který by byl aktualizovanou verzí starých filmů s Hepburn a Tracym,“ vysvětluje Gluck, který se vyznává ze své lásky ke vtipnými dialogy naplněným komediím z hollywoodské zlaté éry. Díky svým vytříbeným dialogům, vzrušujícím komickým situacím a okouzlujícím postavám se specifickými nedostatky byl proto film Kamarád taky rád z tohoto pohledu přesně tím pravým. Dylan a Jamie jsou soudobými ekvivalenty postav, které představovali Hepburn s Tracym, a dívají se tedy na svět našima očima, sdílejí naše touhy a především představy současné generace o rodině, přátelství, lásce a sexu.

Gluck věděl, že pro úspěch filmu je důležité obsadit herce, jejichž filmový vztah plný dynamiky a flirtování bude schopen konkurovat vztahům mezi postavami v oněch legendárních filmech. „Justin a Mila jsou vedle sebe skvělí, je to neuvěřitelné,“ popisuje Gluck. „Bylo to jako kouzlo. Mohou na plátně společně dělat naprosto cokoliv a vy jen se zatajeným dechem přihlížíte. Nejdůležitějším prvkem tohoto filmu je atmosféra toho, když se na plátně objeví společně. Vybrat si tyhle dva byla skvělá volba, nemohl jsem si zvolit lépe. Mila je vtipná, chytrá, charismatická, krásná i hravá. Sledovat ji je obrovská zábava, zejména společně s Justinem.“

Gluck si vzpomíná, že Timberlakea spatřil v pořadu Saturday Night Live a byl z něj unesen. „Udělal na mě velký dojem, a pak se v tom pořadu objevil znovu a byl ještě zábavnější. A důvodem, proč je tak zábavný, je to, že je to skvělý herec. Tohle je jeho první čistě komediální role. Dokáže cokoliv. Je tak charismatický, že z něj nemůžete spustit oči.“

Timberlake byl nadšený nejen z dospělého humoru celého filmu, ale zaujal ho také úvod filmu, kdy jsou divákovi oba hlavní hrdinové představeni a vidíme, jak žili, než se poznali. Oba jsou mladí a úspěšní ve své práci, ale současně jsou velice obezřetní, co se týče lásky, a neumějí se příliš vyrovnat s představou založení rodiny. „Prostě věci, které se vám dějí, když se dostanete do určitého věku, například toho mého,“ míní Timberlake, „kdy víceméně zpochybňujete smysl 'toho všeho', v čem jste sami vyrostli - tedy co se týče vztahů - a co to vše znamená.“

„Naše postavy se potkávají právě v takové fázi svých životů, kdy za sebou mají čerstvě rozchod a oba procházejí onou fází, kdy v zásadě toužíte být zase sami,“ pokračuje herec. Mila Kunis chápala svou postavu Jamie jako někoho, kdo „věří ve skutečnou lásku a věří, že existuje nějaký princ na bílém koni a zoufale ho touží najít.“ Jamie se ale svými skutečnými city příliš nechlubí. „Je to typická Newyorčanka,“ směje se Kunis. A má pravdu - je bystrá, upovídaná, rozhodná a mnohem spíše realista než snílek.

Jamie je také zábavná a je to příjemná společnice. Takže když se Dylan přestěhuje do New Yorku, poté, co ho přiměje vzít lukrativní místo v GQ Magazine, se oba velice rychle spřátelí - oba vidí svět cynickýma očima a ochotně se vysmívají šílenosti světa a svým slabostem.

Jelikož Timberlakeův Dylan se ze všech sil snaží vybudovat si na svém novém místě dobré jméno a Jamie Mily Kunis potkává až příliš mnoho „milých chlapců“, kteří nakonec nejsou až tak milí, dospějí oba společně k rozhodnutí, že překročí hranice obvyklého kamarádství, aniž by si přitom život komplikovali emocionální zátěží partnerského života. Protože, jak se usilovně přesvědčují, všichni přece máme jisté potřeby. Co by se tak asi mohlo stát?

„Jde o příběh dvou lidí, kteří žijí víceméně paralelní životy,“ vysvětluje Timberlake. „Poznají se a přijdou s bláznivým plánem, že budou přátelé i po fyzické stránce, ale nebudou do toho motat city. A právě to je pochopitelně zdrojem spousty bláznivých situací. Je sympatické, že je tenhle film mládeži nepřístupný, protože se v intimních scénách objevují jisté specifické vtipy, které jsme vymysleli. Když máte dvě postavy, které k sobě nejsou vázány po citové stránce - nebo se alespoň domnívají, že nejsou - dává to prostor k zajímavým situacím.“

Jamieina matka, Lorna, kterou brilantně ztvárnila Patricia Clarkson, nabízí divákům nejen slušnou porci humoru a koloritu, ale také některé velice trefné postřehy o Jamieině povaze. „Lorna je svobodná matka,“ vysvětluje Will Gluck. „Taková, co pravděpodobně v sedmdesátých a osmdesátých letech dělala groupie nějaké kapele. Je hodně svérázná a skutečnou roli matky pravděpodobně plnila spíš sama Jamie.“ Ve spojení s několika neúspěšnými vztahy není příliš těžké pochopit, proč Jamie dospěla k názoru, že je lepší se v případě emocí k nikomu příliš nevázat a nespoléhat na něj.

Zatímco Gluck, který s Clarkson už spolupracoval na filmu Panna nebo orel, herečku dobře znal a věděl, jak geniální umělkyně to je, Kunis s ní spolupracovala poprvé. A doslova ji uchvátila. „Je to jedna z nejlepších hereček, s jakými jsem kdy spolupracovala,“ žasne Kunis. „Moc bych si přála, abychom měli víc společných scén, protože se mi s ní hrálo naprosto skvěle.“

Dylanova rodina bydlí v Los Angeles. Jeho otce, uznávaného novináře, který je nyní již v důchodu a prochází prvními fázemi Alzheimerovy choroby, si citlivě zahrál na Oscara nominovaný herec Richard Jenkins. Dylanova sestra Annie, kterou představuje Jenna Elfman, začíná pociťovat tíhu toho, že se musí o otce starat sama a současně vychovávat svého syna.

„V tomhle filmu se objevuje spousta skvělých herců,“ míní Timberlake. „Ale mít za otce Richarda - se kterým je každý společný záběr hotovou radostí - to na něm bylo z mého pohledu asi to nejlepší.“

Není obvyklé, že se v komediálním žánru objevuje tak vážné téma jako Alzheimerova choroba, ale Gluckovi se takový kontrast líbí a vysvětluje ho: „Mám rád příběhy, které mají emocionální náboj. Nejde tu jenom o Alzheimera, ale i o vztah mezi Dylanem, panem Harperem a Annie, a také o komplikovaný vztah Jamie se svou matkou. A pokud se náročným situacím, ve kterých se ocitají, stále dokáží smát, je to ještě lepší.“

Gluck také vzpomíná na to, jak došlo k obsazení Jenny Elfman. „Přišla na konkurz, přečetla nám kus dialogu a už během prvních pár vteřin se zdálo, jako by Jenna a Justin byli sourozenci odjakživa. Jenna tu představuje poměrně mateřsky působící postavu, ale přesto dokáže Justinovi pořádně zatopit. Působí dojmem, že si v dětství jeden s druhým dost užili. Působí velice přirozeně.“

Pro Elfman role představuje Dylanovo svědomí. „Moje postava se domnívá, že mu naprosto přeskočilo a není schopen vidět to, co má přímo před sebou, tedy úžasnou dívku se skvělým smyslem pro humor.“

Zmiňuje, že rodinné scény jsou pro chápání poselství celého filmu o tom, co je v životě důležité, naprosto zásadní. „Když se Justin vrátí a stráví víc času se svou rodinou, tak ho to dost probere, protože zkrátka nemůžete nic brát jako jistotu. Ve svém jádru je tenhle film právě o tom.“

Richard Jenkins má na film podobný názor. „Na onemocnění Alzheimerovou chorobou je zásadní to, že si uvědomíte, že nemáte moc času. Pokud k někomu něco cítíte, neměli byste si s ním zahrávat.“

Roli šaška i rádce v Dylanově newyorském životě ztělesňuje jeho nový kolega Tommy, atletický a hýřící umělecký vedoucí GQ, kterého s ojedinělým humorem zahrál Woody Harrelson. „Tommy je pro herce zvláštní postava a nemyslím, že někoho takového Woody už hrál,“ domnívá se Gluck. „Nemyslím, že takovou postavu hrál jakýkoliv herec. Tu dokáže zahrát jen někdo jako Woody.“

Harrelson přiznává, že přijít na to, jak svou roli pojmout, mu chvíli trvalo. „Musel jsem se nad tím trochu zamyslet,“ vysvětluje Harrelson. „Na Tommym Bollingerovi mi přišlo zajímavé to, že je to svým způsobem takový ten klasický chlap. Jeden z těch, co o dívkách mluví hodně natvrdo, jenom v jeho případě je navíc gay. Občas říká věci, u kterých pořád nemůžu uvěřit, že jsme je skutečně natočili,“ směje se Harrelson.

Podle Kunis byl smích při natáčení velice častý, zejména když točil Harrelson. „Woody mě rozesmává jako nikdo na světě,“ svěřuje se herečka. „Nemůžu s ním vůbec točit, protože se prostě hned začnu smát. Jenom se na mě podívá a já se už směji.“ Timberlake měl v jedné scéně s Harrelsonem podobný problém, prostě se nedokázal nesmát. „Je opravdu hodně těžké tvářit se jako Buster Keaton, když ve skutečnosti umíráte smíchy,“ říká.

Ačkoliv se američtí diváci do Harrelsona poprvé zamilovali ve velice oblíbeném sitcomu Na zdraví, v poslední době sklízí nemalé úspěchy především svými dramatickými rolemi, například nedávnou na Oscara nominovanou rolí ve filmu The Messenger. Práce na filmu Kamarád taky rád znovuoživila jeho vášeň pro komedii. „Je to jako pracovat v obchodě s hračkami, chápete?“ vysvětluje. „Takhle silně jsem to nevnímal pravděpodobně od seriálu Na zdraví. Všichni se snažili přijít na nové způsoby, jak scéně dodat na humornosti. Will je skvělý režisér. Opravdu má pro komediální filmy cit, který je úžasný, a za pochodu je schopen přicházet s ohromnými nápady.“

Gluck prohlašuje, že to vše je pouze zásluhou herců, kteří jsou podle něj velice tvůrčí. „Snažím se točit podle scénáře tak, jak byl napsaný, a pak, po prvním nebo druhém záběru se zkrátka pustíme do různých experimentů,“ popisuje. „Hodně to záleží na dobrých hercích. Je to s nimi velice snadné, protože prakticky cokoliv, co řeknou, dokáží podat poutavě a vtipně.“

Timberlakeovi se takový tvůrčí proces ihned velice zamlouval. „S Willem jsme v mnoha ohledech spřízněné duše,“ objasňuje. „V takovém prostředí je mi velice příjemně, pravděpodobně proto, že jsem původem divadelní herec, takže jsem zvyklý na to, že se leccos během chvilky změní. Ve světě improvizace se cítím velice příjemně.“

Kunis se s chválou na Gluckovu režii připojuje. „S Willem se pracuje úžasně. Mám dojem, že jsme snad žádnou scénu neukončili dřív, než jsme měli. Určitě jsme vypotřebovali našich pětačtyřicet minut na záběr a i pak Will stále pobíhal sem a tam...dokáže přemýšlet hrozně rychle a pořád něco zkouší.“

Gluck ale upozorňuje na to, že nejde ani tak o dvě hodiny nonstop humoru. „Je to také film pro dospělé. Film o tom, jak vypadají současné vztahy. Snad se nám to podařilo zpracovat dostatečně inteligentně. Doufám, že pokud by dnes Hepburn s Tracym natáčeli film, že by vypadal nějak takhle.“

Ve filmu se objevují spousty odkazů na klasické filmy současné generace - nemluvě o fiktivním filmu ve filmu, na který se Jamie s Dylanem opakovaně dívají a který úžasným způsobem shrnuje všechna klišé romantických komedií, která existují. Film Kamarád taky rád tak pokládá důležitou otázku: pokud vnímáte klišé spojená s láskou cynicky, stáváte se slepými k lásce samotné? „Ty dvě postavy vědí, že procházejí něčím, čím už lidé v minulosti procházeli,“ vysvětluje Gluck. „Současně si velice uvědomují skutečnost, že v jejich vztahu neexistují závazky, že si jenom užívají sexu a že to pravděpodobně nedopadne dobře.“

„Takže ačkoliv se tu objevuje podtext romantických komedií, obě hlavní postavy ho vnímají velice cynicky,“ pokračuje Gluck. „Jamie se na romantické komedie dívá ráda, ale nevěří tomu, že něco takového skutečně mohou lidé prožít. Je přesvědčená o tom, že filmy jsou jenom pohádky pro dospělé.“

Kunis se směje ironii toho všeho. „Tenhle snímek odkazuje na ostatní filmy tak moc, že se jim životy těch dvou skoro začínají podobat, ale oni jsou tak cyničtí, že si toho ani nejsou vědomi.“ V zásadě se ale domnívá, že „je docela dobře možné, že takovou pohádkovou lásku skutečně neprožíváte. Jedná se tu o velice přirozený příběh seznámení dvou lidí a vývoje jejich vztahu. Do značné míry je velice reálný,“ pokračuje.

Timberlake se domnívá, že si vás tenhle film dokáže nevědomky získat. „Myslím, že jeho duše vás osloví,“ shrnuje Timberlake. „Myslím, že právě to na diváky zapůsobí: než se nadějí, budou je osudy těch postav velice zajímat, protože jsou zkrátka tak sympatické.“

A co názory na koncept „vztahu bez závazků“? Je skutečně možné, aby nějací dva lidé prožívali opravdu velice, velice intimní vztah, s jehož pomocí se snaží uniknout před možností, že by jim někdo ublížil nebo že by někomu ublížili oni sami? Po citové stránce si Timberlake není jistý, ale po fyzické má k tomu jistý názor: „Sex bez emocí je bolestivý,“ směje se.

Kunis se smíchem souhlasí. „Myslím, že jsem si něco udělala se zády. Chcete slyšet o těch nejméně erotických erotických scénách? My dva po dva týdny. Došlo i na situace, kdy jsem prohlásila něco jako 'Ani nevím, co ti mám teď říct, mám úplně zdřevěnělou nohu.' Takže si myslím, že ve skutečnosti žádný vztah bez závazků neexistuje!“ Snímek Kamarád taky rád se natáčel v létě 2010 na těch nejklasičtějších místech v New Yorku a v Los Angeles.

Gluck věděl, že pokud si v komedii z New Yorku máte pohrávat se stereotypy, promlouvá film k divákovi velice zaběhlým filmovým jazykem. V případě New Yorku toužil Gluck po malebných místech jako Central Park, řeka Hudson, Times Square a Grand Central Station. Realizovat něco takového přímo uprostřed turistické sezóny ale nebylo vůbec jednoduché.

„Natáčet na těch místech je obecně velice komplikované,“ vysvětluje Gluck, „ale když k tomu přidáte Justina Timberlakea a Milu Kunis a Woodyho Harrelsona, tak je to hotové šílenství. Během deseti minut se seběhly tisíce přihlížejících. Každý natáčecí den byl dokonale zdokumentován na internetu.“

Vezměte si například úplně obyčejný záběr Justina Timberlakea, který jde po Páté Avenue - chodníky po obou stranách ulice jsou tím na dvě hodiny zcela zablokovány. .Stejně tak scény na Grand Central Station a na Times Square přilákaly stovky fanoušků, kteří ochotně postávali a sledovali natáčení až do brzkých ranních hodin. Scény v Central Parku byly doprovázeny obřím davem lidí, naproti tomu na lodi na řece Hudson se natáčelo vcelku bezproblémově.

Natáčení v Grand Central Terminal začalo ještě v době, kdy byla stanice otevřena pro veřejnost. „To bylo příjemné,“ popisuje Gluck, „protože jsme měli spoustu přihlížejících.“ K natočení zdejší scény bylo třeba asi pět set statistů, ale „v jednu chvíli se tu pohybovala dobře tisícovka lidí plus přihlížející turisté. Byla to divočina. Bylo úžasné ty lidi sledovat, zejména proto, že jsme v New Yorku vyrostl a když jsem chodil do školy, tak jsem Grand Central procházel každou chvíli. Nikdy by mě nenapadlo, že v ní jednou budu režírovat tančící dav.“

Po půlnoci byla ale stanice pro veřejnost uzavřena a historickou budovou se rozprostřelo ticho. Podle Mily Kunis nastaly teprve tehdy skutečně magické chvíle. „Grand Central Station byla skvělá, protože jsme ji měli pro sebe,“ říká. „Je tam tajné schodiště, po kterém jsme sešli dolů a prozkoumávali ji. Nikdo tam nebyl. Bylo tam naprosté ticho. Úžasné.“

Natáčení u řeky Hudson tohle kouzlo postrádalo. Běžci v Battery Parku se tu lehkovážně proplétali kolem herců a techniky, zatímco Woody Harrelson a Justin Timberlake hráli ve vlhkém letním horku basketbal.

Ve zdejším přístavišti se pak herci nalodili na historickou dřevěnou loď, zatímco štáb, složený z těch nejnutnějších osob, nasedl do člunu, ve kterém se hnal po řece za Timberlakem, Harrelsonem a Richardem Jenkinsem. Natáčení na vodě přináší specifické problémy. „Pokaždé, když kolem projel nějaký obří trajekt, se celá loď příšerně rozhoupala,“ vzpomíná Gluck.

Jednalo se o den, na který Harrelson podle svých slov nějaký čas jistě nezapomene. „Byli jsme na Hudsonu v malé lodi z roku 1927. Říkal jsem si, že to nemůže být nic těžkého,“ krčí rameny herec. „Nenapadlo mě, že by s tím mohl být problém. Já tu loď řídím a v jednu chvíli byl na řece opravdu velký provoz. Projel kolem nás remorkér a vidím, že je za ním dost velká brázda a my sedíme na vodě hodně nízko. Bylo mi řečeno, že když k tomuhle dojde, mám loď směrovat přímo proti té brázdě. Ale ten chlápek, co je tam s námi schovaný pod hromadou dek, se na to dívá a povídá 'Tohle budu muset vyřídit sám.' A já se divil, o co jde. Chopí se řízení a nás doslova spláchne obří vlna. Byli jsme mokří od hlavy k patě. Naprosto. Bylo to těžké, ale současně hodně vzrušující, to se musí nechat. Točím všechny své kaskadérské scény, pokud nejsou nebezpečné,“ směje se herec.

Když nastal čas natáčení v Los Angeles, došlo k velmi viditelné změně atmosféry. „New York byl nabitý energií,“ shrnuje Gluck, „a já tam natáčím moc rád, ale v Los Angeles se tak nějak můžete soustředit na práci a nemusíte řešit takové ty věci kolem.“

Timberlake vysvětluje rozdíl mezi těmito dvěma lokacemi následovně: „Los Angeles je odjakživa filmovým městem. Lidé se zastaví a chvíli přihlížejí. Ale myslím, že je to rychle přestane bavit, protože se pravděpodobně hned za rohem točí nějaký jiný film. New York je v tomhle ohledu náročnější. Je to hrozně kompaktní město a je nabité lidmi. Zastavují se a shlukují se, což je vzrušující, a pak najednou máte dojem, jako že hrajete v parku divadelní představení. Myslím, že jsme byli první dva dny v Los Angeles trochu v šoku, protože jsme kolem sebe neměli šest tisíc přihlížejících.“

V Los Angeles bylo naplánováno zhruba dvoutýdenní natáčení v ateliérech, ale velká část filmu se natáčela v exteriérech, což zahrnovalo lokace jako Mann's Chinese Theater, pláže Malibu, Hollywood's Pantages Theater, historická Union Station, mezinárodní letiště Los Angeles a také nejklasičtější kulisu Los Angeles, nápis Hollywood.

Když se štáb přesunul do Malibu, bylo už podstatně chladněji než během parných dní v New Yorku. Dokonce i v kompletním neoprénu nebylo Timberlakeovi příliš velké horko, když společně se štábem znovu absolvoval natáčení na lodi.

Timberlake prohlašuje, že v průběhu natáčecích příprav herci někdy zcela nedocházejí všechny souvislosti, když si pročítá scénář. „Ve scénáři něco vidíte a říkáte si, že by bylo zábavné, kdybyste v tu chvíli řekli nebo udělali to či ono. Pak se ale najednou ocitnete na moři, teploměr klesá k nule a vy na sobě máte neoprén. A pořád si jenom říkáte, proč vám tohle nedošlo.“

Zatímco Timberlake si s vodním skútrem poradil jako profesionál, štáb měl s natáčením trochu větší problémy. „Museli jsme být hodně daleko,“ vysvětluje Gluck. „Štáb se nacházel na obrovském prámu asi kilometr od pláže. Na ten prám jsme se mohli dopravovat jedině malými motorovými čluny, které nás tam dopravily. U břehu byly tak silné vlny, že se spousta členů štábu uhodila o kymácející se čluny,“ směje se. „Velká část z nich právě dokončila natáčení akčního filmu. Říkali mi, že tohle natáčení bylo desetkrát horší, protože jsme dělali šílené věci.“

Celý štáb se těšil na natáčení u legendárního nápisu Hollywood. S natáčením na tak světoznámém místě a symbolu vaší profese se pojí jistá osobní hrdost, která je o to silnější, že tato lokace není veřejnosti přístupná. Ale když na natáčení došlo, připomínali členové štábu, zavěšení v komplikovaných soustavách provazů a horolezeckého vybavení, spíše nějaké výzkumníky.

„Jak se zdá, jsme podle všeho vůbec první, kdo se rozhodl umístit své herce přímo do konstrukce nápisu samotného,“ podivuje se Gluck. „V jeho okolí se sice natáčelo, ale my skutečně vytáhli Justina a Milu do druhého O v nápisu. Strávili jsme tam dva dny a houpali jsme se šest metrů nad zemí.“

Mount Hollywood má výšku 499 metrů a nápis samotný se nachází na vrcholku úzkého hřebenu. Už sám o sobě tam fouká poměrně silný vítr, ale štáb navíc používal dva vrtulníky pro natáčení leteckých záběrů. „Ještě nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak promrzlý jako naši dva herci,“ prozrazuje Gluck o Timberlakeovi a Kumis. „Po těch dvou dnech ze mě neměli příliš velkou radost.“

Bez ohledu na to, kolikrát jste ho viděli na fotografiích, z hollywoodské střechy nebo z nějakého jiného místa v okolí, teprve když stojíte přímo vedle něj vám dojde, jak obří onen nápis ve skutečnosti je. „Když se podíváte na ten nápis z Hollywoodu, působí na vás dojmem, že byste se mohli pověsit na nožičku toho L a vylézt na něj,“ podivuje se Timberlake. „Ale pak se k němu postavíte a podíváte se nahoru a zatočí se vám hlava.“ Herec kroutí hlavou. „Bylo to velice, velice vzrušující. Byla tam příšerná zima. Vůbec mi nevadilo, že byl ten den za námi,“ usmívá se.

Ačkoliv Mila Kunis nemusela čelit studeným vlnám Pacifiku či řeky Hudson, přesto se může pochlubit drobnými úrazy a nepříjemnostmi. V jedné scéně například šplhá po žebříku „v botách s dvanácticentimetrovými podpatky a pokaždé jsem se uhodila do přesně stejného místa na holeních.“

„Počítala jsem všechny své úrazy,“ pokračuje herečka, „a při natáčení tohohle filmu jsem se zranila víckrát než v případě všech mých předchozích filmů dohromady, ať už jde jenom o puchýře,“ směje se. Míní tím scénu, ve které se vyhýbá zavazadlům na pásu se zavazadly na losangeleském letišti. Kunis, která většinu filmu nosí vysoké podpatky, tuhle scénu musela točit bosa. Jak se pás pohybuje, běží po něm, chytá zavazadla cestujících, která na pás padají, a hází jim je. Celý den. „Nedokážete si představit, jak černé nohy jsem od toho měla,“ směje se. Štáb, ohromený její výdrží a odvahou, jí po skončení natáčení této nekonečné scény kolektivně zatleskal.

Gluck přiznává, že i přes všechny velkolepé scény a pozoruhodná místa - od tančící Grand Central Station po prolézání nápisem Hollywood - se nejvíce ze všeho těší na scény, v nichž Dylan a Jamie prostě sedí v místnosti a povídají si, zkoumají své přátelství a bezděčně se stávají hrdiny své vlastní romantické komedie.

„Pro mě je nejzábavnějším prvkem filmu část, kdy se začínají navzájem doopravdy poznávat,“ prohlašuje Gluck. „Vidíte je, jak se do sebe zamilovávají, ačkoliv oni sami o tom nemají nejmenší tušení.“