fb  Sdílet
   Informace    Recenze    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Videoukázka    Fotky    

79% 192 hlasů
drama, Česká republika/Polsko, , 100 min.
Kinopremiéra v ČR 24.4.2008 v SK 16.10.2008, DVD od 8.12.2008 Bontonfilm

Režie:
Herci: , , , , , více...

Ocenění: 2008, Český Lev, Film, Režie (P. Zelenka)


Ukázka
02:02



Do polského Krakova přijíždí pražský divadelní soubor, aby na alternativním festivalu v netradičním prostoru místních oceláren uvedl jevištní adaptaci Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Na pozadí divadelní zkoušky sledujeme nejen příběh nabitý emocemi a řešící otázky víry, nesmrtelnosti a spásy lidské duše, ale i vztahy uvnitř hereckého souboru, svébytně zrcadlící Dostojevského „velká“ témata. Skutečné drama se z jeviště do reality přesouvá ve chvíli, kdy do zkoušky zasahuje osobní tragédie jednoho z diváků.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Herecké výkony jsou úctihodné od všech herců, to každopádně a nápad na scénář taky zajímavej, ale jinak mě to nijak neobohatilo. 38%
Všechny komentáře k filmu 35+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky, Oficiální stránka    Videotéka: přidat si do ní film

Recenze

Divadlo se už od dob starověkých těšilo takové oblibě, jaké se dnes dostává snad jen filmovému plátnu. Proto je snaha některých filmových režisérů propojit oba tyto světy dalším logickým vývojovým článkem, jehož uskutečnění se ovšem rozhodně ne každému a vždy podaří. Petr Zelenka však uspěl s "Karamazovými" na jedničku s hvězdičkou.    Herecký soubor Dejvického divadla (doplněný o pár hostů) přijíždí na alternativní polský festival, aby zde odehrál inscenaci Dostojevského románu „Bratři Karamazovi“. Hra, umístěná do prostoru tovární haly v komplexu krakovské Nové Huti však potřebuje zkoušku, a tak herci v kostýmech rozehrávají příběh prostopášného Fedora Pavloviče Karamazova (Ivan Trojan), a jeho čtyř synů Ivana (Igor Chmela), Aljošy (Martin Myšička), Dimitrije (David Novotný) a levobočka Směrďakova (Radek Holub). Generálku sledují i zaměstnanci ocelárny, a pozvolné prolínání rolí diváků a herců na sebe nenechá dlouho čekat. Ty nejtragičtější obraty nakonec proběhnou tam,... Celá recenze
Tma, 9 z 10

Popis filmu Karamazovi

Příběh se odehrává v současném Polsku. Do Krakova přijíždí skupina pražských herců v čele s režisérem hry, aby na alternativním festivalu v netradičním prostoru oceláren uvedla jevištní adaptaci Dostojevského hry Bratři Karamazovi. Divadelní hra, jejímž základem je vyšetřování otcovraždy, vypráví příběh prostopášníka a cynika Fjodora Karamazova a jeho čtyř synů - živelného Dmitrije, intelektuála Ivana, pokorného Aljoši a nevlastního potomka, zakomplexovaného Smerďakova. Ze zabití otce a zpronevěry peněz je obviněn nejstarší syn Dimitrij. Do případu jsou zapleteny i dvě ženy - vášnivá Grušenka a ctnostná Kateřina. V divadelním dramatu, nabitém emocemi - láskou, žárlivostí, nenávistí, se řeší otázky víry, nesmrtelnosti a spásy lidské duše. Je zde nastoleno téma hledání Boha, snaha prokázat či zavrhnout jeho existenci. S tím je spojena úvaha, že pokud neexistuje Bůh, vše je dovoleno.


O filmu

obrazek
Režisér a scenárista Petr Zelenka natočil celovečerní hraný film Karamazovi, který vznikl na motivy legendárního románu Fjodora Michajloviče Dostojevského Bratři Karamazovi. Petr Zelenka napsal scénář na základě dramatizace Evalda Schorma, kterou bylo inspirováno i pražské Dejvické divadlo, kde je hra Bratři Karamazovi uváděna již osmým rokem v režii Lukáše Hlavici a herecky v ní exceluje Ivan Trojan v roli starého Karamazova. Petr Zelenka vytvořil originální adaptaci Dostojevského, v níž nechybí typicky Zelenkův humor, nadsázka a mystifikace. Svébytnému filmovému tvaru předcházely tři verze scénáře. Karamazovi, jehož podtitul by podle režiséra Petra Zelenky mohl znít „Žijeme jak zvířata, ale chceme se modlit“, je dramatem o morálce, povaze člověka, lidském svědomí, vině, trestu a odpuštění. Film není jen psychologickou sondou do zpustošené ruské duše, ale reflektuje aktuální téma odpovědnosti člověka za své činy. Realizace filmu probíhala loni v létě. Točilo se pouhých dvacet dnů, což byl pro Petra Zelenku osobní rekord. První klapka padla 2. července a natáčení skončilo 25. července 2007. Většina filmu vznikala v Hrádku u Rokycan, kde se nachází Železárny Hrádek - funkční fabrika soustředěná na výrobu ocele. Filmaři přes den využívali hlavní halu (tzv. úpravnu), kde si postavili pódium. Během noci (od 22 hodin až do rána) v této hale pracovali dělníci. Ve filmu vidíme prostor gigantické továrny, kde herci zkouší své představení. Stírá se zde rozdíl mezi umělci a diváky, mezi divadelní fikcí a skutečným životem. Rovněž obrazová koncepce snímku je podřízena prostředí továrny. Jde o film natočený na klasickou filmovou surovinu 35 mm v širokoúhlém formátu. Hudbu k filmu složil polský oscarový hudebník Jan A. P. Kaczmarek, žijící v Americe, který byl oceněn Oscarem za film Finding Neverland /2004/.

obrazek
Fanoušci Dejvického divadla se v případě filmové podoby můžou těšit na podobné herecké obsazení jako na jevišti. Ve snímku se představí: Ivan Trojan, Igor Chmela, Martin Myšička, David Novotný a Radek Holub. Ženské postavy ztvárnily Lenka Krobotová a Michaela Badinková, která v divadelní hře nevystupuje. Film Karamazovi je mezinárodním projektem. Producent Čestmír Kopecký spolupracuje s Petrem Zelenkou již poněkolikáté. Za polskou stranu se koproducentkou stala Karolina Ochab. Ve štábu se na natáčení sešlo 60% Čechů a 40% Poláků. Zajímavostí je, že na „place“ byli v technických profesích zastoupeni Poláci, kteří měli zkušenost s natáčením pro slavného režiséra Romana Polanského.

Petr Zelenka (rozhovor)
obrazek
Kdysi jste prohlásil, že Vám vadí „pomíjivost divadla“. Co bylo důvodem k natočení filmu a prvním impulsem pro napsání filmového scénáře Karamazovi?

Prvním impulsem byla snaha skutečně archivovat a nějak zaznamenat představení Dejvického divadla v Praze. Přišlo mi škoda, aby za lidé za dvacet let nevěděli, jak krásně hráli Dejvičtí divadlo tenkrát, na začátku třetího tisíciletí. Přitom jsem si uvědomoval, jak je těžké divadlo zaznamenat na pevném nosiči, jakým je film nebo magnetický pásek. Velice si vážím televizních záznamů divadelních představení, ale je to většinou jen velice neúplné svědectví o představeních samotných. Proto jsem se rozhodl vytvořit kolem divadelních Karamazových ještě jinou realitu, jiný příběh, jehož součástí budou i diváci takového představení.

Jaký byl výběr herců?

Respektoval jsem obsazení Dejvického divadla, až na malé výjimky, kdy do role Kateřiny jsem obsadil Michaelu Badinkovou, do role Lízy Lucii Žáčkovou a přidal roli kapitána Sněgirova v podání Jana Kolaříka z brněnského Divadla Husa na provázku. A diváci zde uvidí i mého oblíbeného Ivana Trojana, kterého pro mne kdysi v Samotářích objevil David Ondříček, nebo Radka Holuba. Tihle dva jsou hlavními komiky filmu.

Film Karamazovi vznikal v koprodukci s Poláky. Proč jste přizvali ke spolupráci právě polskou stranu?

Asi před dvěma lety jsme s producentem Johnem Rileym začali uvažovat o tom, jak takovýhle film natočit. Uvažovali jsme o koprodukci s Německem, Ruskem nebo Polskem. V Polsku byla největší ochota ke spolupráci. Karolina Ochab, naše budoucí polská koproducentka, se přijela podívat na představení v divadle a řekla, že na takovém filmu se chce podílet, a že sežene peníze z polského filmového grantu. Z českých producentů se nám zdál nejvhodnější Čestmír Kopecký také proto, že má k divadlu vztah. Tak to celé začalo. Teprve později jsem se dozvěděl, že společnicí v polské produkci je dcera slavné režisérky Agnieszky Holland. Ukázalo se, že v Polsku je pro mne paradoxně snazší sehnat peníze než zde v Čechách. Celý příběh jsem tedy zasadil do polské ocelárny, do krakowské Nové huti, kde se odehrává třeba i film režiséra Andrzeje Wajdy Člověk z mramoru /1976/.

obrazek
Na filmu Karamazovi se tedy opět setkáváte s Čestmírem Kopeckým, který byl producentem Vašich filmů Mňága Happy-end, Knoflíkáři a koproducentem Roku ďábla. Co Vám na této spolupráci vyhovuje?

Zaprvé: Má dobrý nos na projekty. Zadruhé: Nedělá svým filmům ostudu. Nebo dalo by se říci, že obecně „nedělá ostudu.“ To je víc, než se dá říct o většině producentů.

Proč jste se rozhodl realizovat dramatizaci Evalda Schorma?

Znám tři dramatizace: Evalda Schorma, Zdeňka Kaloče a Jan Antonína Pitínského/Vladimíra Morávka. Schormova je velice přímočará, je to v podstatě taková detektivka, a proto je pro film schůdná. Doplnil jsem ji jen některými motivy z Pitínského (postava Sněgirova). Znám ruský film Bratři Karamazovi z roku 1969 režiséra Ivana Pyrjeva, ale to je spíš ukázka starého typu filmu, s přehnaně deklamujícími herci a marnou snahou dostat na plátno „všechno“.

Proč si myslíte, že se nikdo před Vámi u nás nepokusil o natočení Bratrů Karamazových?

On se v českém filmu už dost dlouho nikdo nepokusil o nic, o Bratrech Karamazových nemluvě. Mám dojem, že ambice českých filmařů jsou strašně malé. Všichni stále mluví o tom, jak jsou nebo nejsou české filmy „úspěšné“, ale mě daleko víc zajímá, jak a zda jsou „ambiciózní“. Ale jak jsem již řekl, já se nepokusil o Karamazovi, ale o to zaznamenat jedno malé představení jednoho malého pražského divadla. A musím tady zmínit, že velikou inspirací mi byl film režiséra Louise Malleho Vanya on 42nd Street.

Román F. M. Dostojevského Bratři Karamazovi je nabit filozoficko-náboženskými úvahami. Jaký motiv Vás z Dostojevského díla fascinuje?

Zajímá mne motiv odpovědnosti intelektuála za myšlenky, které sám hlásá a to ve společnosti, která ztratila víru v Boha a tím i základní morální instinkty. Co se stane, když ve jménu našich idejí, podle „našeho návodu“, někdo zavraždí jiného člověka? Jsme za to zodpovědní? Jednoduše řečeno: Je inteligent odpovědný za chování blbců? Dá se to aplikovat i na současnou společnost. Čeští politici a velkopodnikatelé to jsou takoví Smerďakovové, kteří se pod pláštíkem zneužité ideje demokracie dopouštějí těžkých zločinů. A co my? Jsme za to odpovědní? V širším kontextu je to film o rozporuplné povaze člověka. A konec konců je to i výpověď o společnosti, kde neplatí klasická křesťanská morálka. Ale zachrání nás pak „obyčejná lidská slušnost“? Rozum nám říká, že zbavit svět veskrze zlého a špatného člověka, je dobrý skutek. Západní křesťanství oproti tomu říká, že vražda je zločin a žádný člověk nemá právo rozhodovat o životě nebo smrti jiného člověka. A to je ústřední téma Karamazových. A i když člověk nemá přímo právo zabít, má právo si „přát něčí smrt“? To už současný zákon nepostihuje.

obrazek
Pokud by jste měl pro diváky Dejvického divadla srovnat divadelní a filmovou verzi, v čem se zásadně liší?

Ať přijdou do kina a uvidí. Film je sevřenější, silnější, a také jednodušší a tím i údernější než divadlo. Je to „to“ nejlepší, co ze sebe Dejvické divadlo vydalo. Až diváci uvidí tento film, pochopí, co to znamená, když se mluví o „divadelním souboru“. V jistém smyslu to může připomínat dobře sehranou rockovou skupinu.

Fanoušci filmů Petra Zelenky budou od dalšího snímku očekávat oblíbené mystifikace, bizarnosti, úchylky, hlášky, nadsázku a humor. Dá se to vše vtěsnat i do Dostojevského?

Hláška je tam jen jedna: „Vzkřísil jsi mě!“ Ale protože se nedá vyslovit, asi nezlidoví. To ostatní tam samozřejmě je. Dostojevskij byl veliký podivín, kam se na něj hrabu.

Ve filmu se objeví informace o pravnukovi Dostojevského, který dělá řidiče tramvaje v Petrohradu. Nepátral jste při psaní scénáře po skutečných žijících příbuzných Dostojevského?

Ne. Zde cituji dokumentární film Pawla Pawlikowského, v Anglii žijícího Poláka, který tak krásně shrnuje kulturní dějiny Evropy posledního století.

Proč jste zvolil jako prostor pro natáčení tovární halu - omezený prostor s minimem rekvizit?

Příběhy obyčejného šílenství /2005/ byl film z letištního skladiště. Karamazovi jsou filmem z oceláren. Industrie mne vždy přitahovala. A Karamazovi evidentně do továrny patří. Je zajímavé, že se v Čechách již netočí filmy z dělnického prostředí, z továren. Možná je to technicky příliš náročné, možná příliš drahé. Ale každopádně je to škoda. Stejně jako to, že katolická církev nedovoluje točit v kostele. Za padesát let zjistíme, že nevíme, jak vypadala česká továrna a český kostel na přelomu tisíciletí.

Co Vás na natáčení mile překvapilo?

Byl jsem nadšený z toho, že se podařilo uvést do chodu skutečně mezinárodní filmový štáb. V našem případě nešlo o formální koprodukci, jak tomu většinou bývá, ale o štáb složený ze 40% z Poláků a 60% z Čechů, s herci z obou zemí. Myslel jsem, že to nebude fungovat, ale právě naopak, byl to nakonec nejrychlejší štáb, jaký jsem kdy zažil. Natočili jsme film za 20 dní, což je můj rekord. Je pravda, že z polské strany jsme měli například osvětlovače a grip, kteří točí s režisérem Romanem Polanskim. A ono je to na těch lidech poznat. Tak dobré maskérky jsem také nikdy nezažil. To, že maskovaly perfektně herce, bylo samozřejmost. Ale to, že je také po dlouhém čekání psychologicky připravovaly na záběr, dávaly jim speciální masáže tváří a pouštěly relaxační hudbu, na to nebyli připravení ani herci sami. Mimochodem herci byli dalším příjemným překvapením.

obrazek
Jste scenáristou a režisérem v jedné osobě, jaké to má výhody a nevýhody při natáčení?

Při natáčení už to má samé výhody. Nevýhody tohoto sloučení profesí spadají do fáze psaní scénáře: tam se sám zbytečně cenzuruji. Píšu prostě jen takové scénáře, o kterých se domnívám, že bych je dokázal natočit. To je obrovské omezení. Také nedokážu realizovat svoje projekty tak často. Napsání a zrežírování filmu mi trvá minimálně tři roky.

Jaká je obrazová koncepce snímku?

S kameramanem Alexandrem Šurkalou jsme od začátku věděli, že film musí být technicky perfektní, abychom předešli tomu, co by si někdo snad mohl myslet: že to bude usmolená divadelní adaptace z ateliéru, natočená na video za pár dnů. Výsledkem je obrazově krásný a bohatý film v širokoúhlém formátu, stylově čistý. Saša odvedl skvělou práci, toho si není možné nevšimnout.

Hudbu k filmu Vám složil Jan A. P. Kaczmarek, polský oscarový hudebník, žijící v Americe. V lednu tohoto roku jste ho navštívil v USA a byl jste v nahrávacím studiu přítomen vzniku hudby pro film Karamazovi. Jak reagoval Jan A. P. Kaczmarek na projekci pracovní verze filmu Karamazovi?

Jan Kaczmarek byl z filmu nadšený. To byl také hlavní důvod, proč s námi spolupracoval. Doma jsem Jana a jeho ženu přistihl, jak spolu mluví některými dialogy z Karamazových. Myslím, že se jim nejvíce líbily herecké výkony. Říkali, že v Americe už tak dobře nikdo nehraje.

Pokud by jste měl charakterizovat snímek Karamazovi, jaký je to film?

Hodně emotivní, napínavý a silný film s nejlepšími herci, kteří v současné době v Čechách hrají. Nic víc a nic míň. Jsou to silná slova, ale mohu si je dovolit, protože zde, u jako jediného ze svých filmů, nejsem výhradním autorem scénáře a nechválím tedy práci svoji, ale práci druhých. Jsem pouze adaptátorem geniální předlohy a pokračovatelem toho, co na jevišti tak skvěle zrežíroval Lukáš Hlavica. Můj příspěvek spočívá snad jen v tom, že jsem rozpoznal potenciál tohoto textu a tohoto představení a přesvědčil pár desítek lidí, aby tomu věnovali svůj čas a energii.

Jaké máte další filmové plány?

Od prosince loňského roku píšu film o filmovém průmyslu. O přátelství podvodného mladého producenta a devadesátiletého režiséra, kterého všichni mají za mrtvého, ale který ještě vstane z mrtvých a řádně všem zkomplikuje život. Bude to portrét jednoho filmaře, takového Otakara Vávry nebo Jiřího Weisse.

Ivan Trojan (rozhovor)
obrazek
Popište ve stručnosti charakter Vaší postavy starého Karamazova.

Zhýralec, prostopášník, zlý šašek, nevyzpytatelný s velkým talentem využít vše ve svůj prospěch, žít na cizí účet a hlavně dokonale se postarat o své záležitosti - především ty majetkové, i za cenu ztrát, ale jen pro ty ostatní. Komediantství dohnané často až do absurdity a nesmyslu, které dokáže i pobavit, tedy ty cyničtější a otrlejší diváky. Setkání se starým Karamazovem jen na vlastní nebezpečí.

Může být tato „komická“ postava cynika a prostopášníka v něčem sympatická?

Petr tvrdil, když mě viděl na divadle, jak to hraji, že lidem je mě na konci po smrti trochu líto a podle něho by to tak nemělo být. Prý bych měl být více zlý. Ale já si to tak úplně nemyslím.

Jakou to znamená pro herce příležitost zahrát si starého Karamazova?

Herectví jako takové je hra a tenhle starý Karamazov je velký hráč. Zahrát si takového velkého hráče s tak rozmanitým charakterem, postavu zlého klauna, je nádherná příležitost.

Čím se Vaše filmová postava liší od divadelního pojetí v nastudování Dejvického divadla?

Nic zásadního se neměnilo, snad kostým prošel největší změnou. Navíc ve filmu hraji částečně sám sebe, Ivana Trojana herce, který zde hraje starého Karamazova a čerta. Jak už bylo řečeno, Petr chtěl, aby má filmová postava starého Karamazova byla ve srovnání s divadelním představením ostřejší a zlejší.

Co Vás fascinuje na Dostojevského románu Bratři Karamazovi a jak reagují diváci na uvedení hry, kterou v dramatizaci Evalda Schorma a v režii Lukáše Hlavici uvádíte v Dejvickém divadle již osmým rokem?

Všechny otázky, které si citlivější člověk za svůj život položí, jsou v tomto románu obsaženy. Hlavně otázka o smyslu našeho bytí na tomto světě, a to z různých úhlů pohledu a přes různé charaktery. Osm let máme stále vyprodáno, tak nepředpokládám, že k nám chodí jen tak ze slušnosti.

Petr Zelenka o souboru Dejvického divadla prohlásil, že hrajete jako „dobře sehraná rocková skupina“. V čem tkví profesionální sladěnost vašeho souboru - síla vaší karamazovské rodiny?

Jsme skupina poměrně talentovaných lidí, kteří spolu rádi dělají divadlo. Za ta léta, co spolu hrajeme, se známe natolik, že víme, co jeden od druhého můžeme očekávat, ale zároveň se ještě pořád umíme překvapovat i po těch deseti letech, a to je u dobré rockové kapely podobné.

Pokud zavzpomínáte na natáčení filmu Karamazovi v prostoru tovární haly, co se Vám vybaví?

Špína, sajrajt ve vzduchu, děsný horko od slunce a světel, i z kostýmů. Dlouhé směny, protože jsme měli málo natáčecích dní. A tohle všechno Dostojevskij potřebuje. Bylo to mile obtížné natáčení.

obrazek
Již poněkolikáté se setkáváte se scenáristou a režisérem Petrem Zelenkou, jak probíhala spolupráce na filmu Karamazovi?

Narozdíl od předchozích věcí, které jsme s Petrem dělali (Powers, Příběhy obyčejného šílenství, na divadle Teremin), Petr vždy přinášel nedokončený tvar, který s námi konzultoval a pak ho společně s námi na zkouškách dotvářel. V případě filmu Karamazovi byly divadelní texty dané a škrty si dělal Petr víceméně sám. Věci, které Petr přidal, nám dával přečíst a kdo k tomu měl nějaké připomínky, tak mu je řekl a on je buď zapracoval anebo ne. Ale tím to končilo. Před natáčením jsme si s Petrem procházeli škrty s vysvětlením a zdůvodněním, proč některé scény změnil či přepsal. Měli jsme deset dní zkoušek přímo v prostoru továrny, které byly určeny nám hercům, režisérovi a kameramanovi, abychom stihli film za dvacet dnů natočit.

Petr Zelenka, jaký je typ režiséra?

Petr je výborný ve fázi přípravy, je velmi otevřený, tolerantní, ždímá z herců, co se dá. Zároveň tam cítím velkou spřízněnost a vzájemnou potřebu. Ve chvíli, kdy se začíná točit, je Petr více diktátorštější, není už tak otevřený ani určitým změnám, ale je to tím, že má jasnou režisérskou představu, jak to má vypadat a na natáčení není tolik času, aby se věci měnily.

Vymysleli jste nějakou filmovou situaci s Petrem Zelenkou společně?

Byly situace, které jsme společně domyslely. Určitě by se našly i věci, které se vymyslet ještě daly, ale už pro ně nebyl na natáčení čas. Tento film byl lehce atypický v přípravě. Celkově to bylo velmi náročné, řekl bych až na dřeň, ale ve výsledku to fungovalo všechno dohromady.

Proč by měli jít diváci do kina na film Karamazovi?

Napadají mě tato jména: Zelenka, Dostojevskij, Dejvické divadlo, Schorm, Hlavica. Já bych na to určitě šel, co chcete víc. Těšit se můžete na mnohovrstevnatý scénář, podpořený skvělou režií, nádherné obrázky díky kameře Saši Šurkaly a výborné herecké výkony.

Igor Chmela (rozhovor)
obrazek
Jak byste charakterizoval svoji postavu Ivana, kterou ve filmu hrajete?

Ivan je intelektuál, programový ateista, který si rozumově vystavěl konstrukci, jejíž pomocí se bouří proti Bohu a na jejímž základě dochází k přesvědčení, že vše je dovoleno. Uvízne ovšem v pasti vlastní teorie a rozum mu už nedokáže najít východisko ze situace, kterou svým intelektuálním postojem zapříčinil. Nakonec zešílí. Tolik ve zkratce. Co se jeho charakteru týče: je poměrně nevyrovnaná osoba. Je to přemýšlivý, nešťastně zamilovaný a chudý mladík, který o sobě nerad mluví.

Je Vám tato postava ve své racionalitě a intelektuálním pohledu na svět něčím osobně blízká?

Jeho důslednost vzbuzuje zároveň obdiv i odpor. Myslím, že nejsem tak radikální, abych dospěl k názoru, že není-li Boha, pak je vše dovoleno. Párkrát jsem si už myslel, že jsem přišel na podstatu „všehomíra“, ale nikdy to netrvalo moc dlouho - většinou to opadlo krátce po probuzení v „pangejtu“. V podstatě tam, kde Ivan už udělal tečku, já mám stále spoustu otazníků.

V traileru k filmu Karamazovi zazní: „Všichni jsme Karamazovi“. Co Vás na Dostojevského hře fascinuje?

Román Dostojevského je tematicky tak mohutné dílo, že teoretikové ho mohou rozebírat donekonečna. Fascinující je to, jak Dostojevskij vtěluje v podstatě filozofické otázky do lidských příběhů svých postav. Je otázka, co vše může být aktuální pro dnešního diváka a nakolik se liší dnešní divák od diváka z dob Dostojevského. Samotný fakt, že ovládáme nanotechnologie nás nezbavuje odpovědnosti za naše názory a skutky. Navíc román byl inspirací pro několik dramatizací i pro film, jehož příběh se odehrává v současnosti.

Pokud by jste měl srovnat divadelní a filmovou postavu, v čem je jiná?

Zásadně tím, že na divadle hraji postavu Ivana, kdežto ve filmu navíc herce, který hraje Ivana. Na divadle hrajeme hru, ve filmu je to zkouška divadelní hry, ze které se postupně stává představení.

Kdy jste poprvé začali s Petrem Zelenkou hovořit o filmu Karamazovi?

Kdy přesně mě Petr oslovil, to si už nepamatuji. Ale vzpomínám si, jak nás pozval k sobě domů, kde jsme společně diskutovali o jeho scénáři a o tom, jak ve filmu zahrát divadlo, které hrajeme v Dejvickém. Role ve filmu nám Petr v počátku nabídl takříkajíc hromadně. Skoro všichni z dejvického představení v tom filmu hrajeme a byl jsem rád, že se toho mohu zúčastnit. Nebyl jediný důvod, proč takovou nabídku odmítnout.

Co bylo na natáčení nejnáročnější?

Asi nejobtížnější se zdál převod divadelních prostředků do filmového jazyka, ale díky dobrému scénáři a Petrovým režisérským zkušenostem z filmu i z divadla se to myslím povedlo. Prostředí továrny se pro příběh Karamazových náramně hodí. Vše je tam velké, různé mašiny a pece, háky. Člověk sám se v tom kolosu ztrácí a nemůže odtamtud odejít, aniž by se nezašpinil.

obrazek
Na natáčení jste hodně fotil, díky tomu vznikla kvalitní dokumentace z natáčení, neláká Vás v budoucnu věnovat se profesionálnímu fotografování?

Fotografování je můj koníček a v současné době hodně fotím kamerou obscurou, což je natolik prehistorická technika, že uživit se tím, je asi nemožné. Dnes jsou foťáky v každém mobilu, fotit může každý, ale málokdo se tím dokáže uživit. Tužku a papír má k dispozici také kdekdo, ale neznamená to, že každý může být spisovatelem, dramatikem nebo scenáristou… Takže zůstávám u herectví.

Film vznikal jako koprodukční projekt s Poláky, jak se Vám spolupracovalo s polskou stranou?

Pro mne bylo velice milé potkání s Andrzejem Mastalerzem (postava Údržbáře). Ve filmu spolu máme dialog v polštině. Pocházím z Ostravy a s polštinou jsem byl skrze televizi v kontaktu často, takže mě potěšilo, že jsem znalost polštiny mohl po letech oprášit, jak v hospodě, tak dokonce i na plátně, to byla má osobní radost. Kdyby nic, alespoň je pro mé potomstvo zaznamenáno, že jsem uměl polsky. Pokud ovšem nenastane změna režimu a film nepůjde do trezoru.

Jak Petr Zelenka vychází s herci?

Petr je neagresivní člověk i režisér, po celou dobu natáčení byl poměrně v klidu, přestože čas na natočení filmu byl trochu šibeniční. Před samotným natáčením jsme poctivě zkoušeli přímo v prostoru továrny a společně jsme museli reagovat na vše, co takové prostředí přináší. To bylo poměrně dobrodružné. Zažili jsme spoustu legrace a jeden ošklivý úraz, naštěstí s dobrým koncem.

Na čem právě teď pracujete?

Převážně pracuji v divadle Na zábradlí, kde právě pracujeme na nové inscenaci, která se jmenuje Komplic. Hru napsal Friedrich Dürrenmatt a kromě jiného pojednává o prorůstání organizovaného zločinu do státní sféry. Moje filmové plány závisejí na tom, jestli mi někdo nabídne práci ve filmu. Mám štěstí, protože mě oslovil režisér Robert Sedláček v souvislosti s jeho novým filmem a nedávno i režisér Zdeněk Tyc. Je možné, že budu hrát i ve filmu režiséra Marka Najbrta.

Martin Myšička (rozhovor)
obrazek
Představte svoji postavu Aljoši.

Aljoša je nejmladší z bratrů, který podle slov starého Karamazova se dal k mnichům. Je to člověk, který je schopen soucitu, umí druhé vyslechnout a přitom nikoho neodsuzuje a asi také proto se mu každý svěřuje, a to i s tím, co by rozhodně nikomu jinému neřekl. Aljoša je velmi zbožný a touží po světě, ve kterém „síla srdce způsobí, že se budou všichni milovat“. Každým okamžikem je mu ale stále více zřejmé, že to je pouze nedostižný ideál.

Je Vám tato postava ve své pokoře a víře něčím blízká?

Aljoša se na konci příběhu rozhodne odložit sutanu. Jak sám říká: „odcházím z kláštera a přede mnou je život. Bojím se ho, protože jsem také Karamazov“. Uvědomuje si, že se už nemůže zavřít za jeho zdi, aby mohl v klidu spočinout v meditaci, protože už ví, že by to byl útěk před reálným životem, útěk před sebou samým. Vykračuje vstříc světským radostem a starostem a klade si otázku, zda je možné žít takový život, a přitom nerezignovat na jeho duchovní kvalitu.

V traileru k filmu Karamazovi zazní: „Všichni jsme Karamazovi“, jak si tuto větu vykládáte?

Větu: „Všichni jsme Karamazovi“ chápu tak, že všichni do jednoho jsme lidé z masa a krve. Všichni máme v sobě temná zákoutí chtíče, vášní a odmítaných stránek svojí bytosti. A je jen na nás, jak s tím naložíme. Zda se necháme vláčet vlastními stíny v bláhové naději, že to, co není vidět, neexistuje nebo si na ně vědomě „posvítíme“a pokusíme se je kultivovat a integrovat do svého já.

Odlišuje se Vaše divadelní a filmová postava?

V divadle mám větší svobodu postavu hrát tak, jak se to v ten večer urodí. Ve filmu je to jinak, scény se točí po jednotlivých záběrech, mnohdy na přeskáčku, něco odpadne ve střižně. Záleží na pohledu kamery, výběru záběrů, střihu a to všechno může vyznění postavy dost pozměnit. Stručně řečeno: při filmování nabízím režisérovi „materiál“, který pak on použije podle své představy. Všichni jsme také oproti divadelní inscenaci omezeni délkou budoucího filmu, a proto není možné, aby se všechny scény, témata z představení dostala i na plátno. Je tedy nutné celou hru i jednotlivé postavy zhustit, aby to bylo kratší a přitom tam bylo všechno. Výrazový jazyk filmu je ale na druhou stranu více obrazový, umožňuje větší zkratku, takže já doufám, že se nám to pod vedením Petra Zelenky a Saši Šurkaly snad povedlo.

Proč jste se rozhodl hrát ve filmové verzi?

Celý projekt rozhýbal Petr, když chtěl původně „pouze“ zaznamenat divadelní inscenaci Lukáše Hlavici na film. Takže od první chvíle mi přišlo samozřejmé, že bych v tom měl hrát, chtěl jsem v tom být, protože jsem již s ALJOŠOU srostlý. Naopak by mne asi dost bolelo, kdyby se Petr rozhodl do té role obsadit někoho jiného. Petr scénář postupně upravoval a zvolil princip divadla ve filmu, prolínání dvou světů, Karamazovů a generální zkoušky divadelního souboru na festivalu v Polsku. To se mi jevilo jako velmi zajímavé a zároveň dost riskantní. Před vlastním natáčením jsme měli možnost zkoušet a především tu „přidanou“ část scénáře Petr dotvářel do poslední chvíle. Myslím si, že tím film získal další zajímavý rozměr. Nejenom že divák bude mít možnost ponořit se do děje divadelní inscenace, ale uvidí i „realitu“ herců, kteří vstupují a vystupují ze svých rolí. Obě roviny se tím vzájemně posilují a dávají divákovi možnost pocítit kouzlo divadla a zároveň sugesci filmové reality.

Jak by jste zhodnotil natáčení v prostoru tovární haly?

Natáčení pro mě mělo tři základní aspekty. Za prvé jsem pracoval s lidmi, které většinou dobře znám a je pro mě radost s nimi spolupracovat. Za druhé, měli jsme na vlastní natáčení pouze dvacet dnů, takže bych to přirovnal k běhu na osm set metrů, což je trať, kdy závodníci musí prakticky celou dobu sprintovat a přitom je to na sprint „strašně dlouhý“. A za třetí, ještě před první klapkou jsme intenzívně zkoušeli, což je pro filmování v našich podmínkách dosti neobvyklé, ale pro ten již zmíněný sprint to byl ten nejlepší trénink.

obrazek
Jak se Vám pracovalo s filmovými partnerkami s Lenkou Krobotovou, se kterou hrajete ve hře Bratři Karamazovi a s Michaelou Badinkovou?

S Lenkou Krobotovou spolu hrajeme v několika inscenacích v divadle, takže se výborně známe a natáčení bylo tak říkajíc v pohodě. Michaela Badinková zapadla do karamazovské rodiny naprosto přirozeně a setkání s ní bylo příjemné.

Film vznikal jako koprodukční projekt s Poláky, bylo to na natáčení znát?

Určitě, všichni osvětlovači, maskérky a samozřejmě někteří herci byli z Polska, tak jsme si mohli dosyta užívat jazykového guláše. Někdy bylo jednodušší komunikovat anglicky, i když to platilo jen v prvních dnech, pak už jsme pochytili pár důležitých slov. Spolupráce s polskými kolegy byla příjemná a zároveň velmi profesionální, protože to byli profíci na svém místě s „hollywoodskými“ zkušenostmi.

Jak probíhalo natáčení pod vedením Petra Zelenky?

S Petrem se znám dlouho a již jsme spolupracovali na dvou inscenacích, takže víme jak na sebe. Je skvělé, že můžeme spolu otevřeně komunikovat. Petr při zkoušení provokuje herce k tomu, aby nabízeli nápady k napsanému textu, a on má ten dar oddělit zrno od plev a zakomponovat to nejlepší, co se urodí, do textu hry nebo scénáře filmu.

Proč se vypravit na film Karamazovi do kina?

Diváci se můžou těšit na divadlo ve filmu, na Dostojevského i Zelenku, na výborné herecké výkony a na krásnou ocelárnu.

Jaké máte filmové plány a zda do nich patří i Petr Zelenka?

Mám v plánu natočit velmi náročnou, ale zároveň krásnou a zajímavou roli v jednom skvělém filmu, ale jestli bude mít takový plán někdo z tvůrců se mnou, to je ve hvězdách. Jinak stále pracuji v Dejvickém divadle, které považuji za svůj herecký domov. Nedávno jsme zde uvedli Dostojevského Idiota, takže nás tento autor rozhodně neopouští. Začal jsme pracovat se studenty na DAMU, což je pro mne velká výzva „podívat“ se na divadlo z druhé strany. Chtěl bych se také pokusit o divadelní režii. O další spolupráci s Petrem Zelenkou v tuto chvíli nevím, ale pokud se mu již nějaká rýsuje, budu tomu velmi rád. Také doufám, že se blíží doba, kdy Petr do Dejvic znovu zavítá, aby mohl po Příbězích obyčejného šílenství a Tereminovi dokončit svůj, ale i náš všech společný hatrick.

Lenka Krobotová (rozhovor)
obrazek
Prozraďte něco více o charakteru Vaší postavy Grušenky.

Grušenka má ve své původní podstatě ve filmu (na rozdíl od předlohy i divadelního zpracování ) daleko menší prostor, ale o to zajímavější bylo nahlížet na její rozporuplné „torzo“ skrz Zelenkův scénář, který nám mimo jiné nabídl i pohled na sebe samé - jako jednotlivce i partu herců zasazenou do určitého prostředí a okolností. Vlastně jsem měla možnost zkoumat určité styčné body mezi Lenkou a Grušenkou, které se prolínají.

Je Vám tato postava ve své vášnivé povaze něčím blízká?

Určitě. Mám sklon pouštět emoce hodně ven. Pracovat s vášní v různých podobách je pro herečku snad vždycky vzrušující. Je ale pravda, že tady jsme se v rámci prostoru a času trochu tlumili. Petr chtěl, aby některé momenty zůstaly víc pod pokličkou a myslím, že to bylo dobře. Je mi blízká i její netrpělivost a zvědavost.

V traileru k filmu Karamazovi zazní: „Všichni jsme Karamazovi“. Jaký motiv z Dostojevského dramatu je pro Vás zásadní?

Často si vzpomenu na citát z románu, na který jsme narazili už při zkoušení: „to Ďábel zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce...“.

Kdy Vás Petr Zelenka oslovil s nabídkou scénáře a proč jste roli ve filmu přijala?

Oslovil mě na zájezdu v Moskvě u „vodkové party“, což je pro GRUŠENKU nádherně příznačné. Ale abych řekla pravdu, nečekala jsem to, myslela jsem, že pro film bude mít zase trochu jinou představu. Protože si jeho práce vážím, nebylo nad čím přemýšlet.

Co bylo na natáčení nejobtížnější?

Jednou z náročnějších věcí bylo zvládnout letní vedro a dusno haly v těžkých dobových kostýmech, ale vzhledem k nečekaně tvůrčí, pozitivní a přátelské atmosféře všech zúčastněných -včetně polské sekce- nebyl čas se tím nějak zvlášť trápit…

Jak jste to zvládala být na natáčení v těchto těžkých dobových kostýmech?

Bylo to pro mě lehké a ten nádherný fascinující kontrast jsem si užívala. Jak říkám, jen občas bylo vedro a měla jsem obavu, aby se kostýmy nezanesly až příliš špínou.

V Karamazových dominují muži, jak se Vám žilo v této filmové karamazovské rodině a jak se Vám spolupracovalo s Michaelou Badinkovou, která s vámi v divadelní hře nehraje?

Jako doma. Karamazovi se v Dejvicích hrají osmý rok, na kluky - jejich humor i práci jsem zvyklá, takže mě jen příjemně překvapilo, že nedošlo k žádné ponorce. Naopak je to pro mě další kapitola, na kterou budu určitě vzpomínat. Myslím,že i Michaela Badinková mezi nás svou přirozeností a otevřeností bez problémů zapadla.

Jak fungovala spolupráce s Petrem Zelenkou?

Petra jsem sice do určité míry znala ze zkoušení v divadle, ale tady jsme se myslím poznali daleko víc. Strávili jsme přece jen tři týdny v extrémnějších podmínkách a zkoušeli trochu jinak. Řekla bych, že dává herci hodně prostoru a pak ho nenásilně usměrňuje. Ale vychází z toho, co nabízíte vy. Čím více nabízíte, tím je šťastnější… Měla jsem radost z pocitu, že jsme k sobě otevření, a to i po stránce lidské.

Pokud by jste měla zhodnotit film Karamazovi, co můžou diváci v kině očekávat?

Netradiční pojetí Dostojevského klasiky, stírání hranic mezi skutečnem a neskutečnem, téma víry, lásky, odpovědnosti, viny a vůbec smyslu lidské existence zasazené do současného příběhu několika lidí. Na krásný i strašlivý scénář Petra Zelenky.

Co právě teď chystáte a zda by jste ráda pracovala znovu s Petrem Zelenkou?

Víte co má herečka v mém věku filmových plánů? Horší je to už s jejich realizací. V současné době se připravuji na roli matky v režii přírody, ale ani Petr Zelenka by mě nemusel dlouho přemlouvat…

Michaela Badinková (rozhovor)
obrazek
Představte svoji postavu Kateřiny, kterou ve filmu hrajete.

Scénář je upravený od divadelní předlohy. Z filmových obrazů jsem si poskládala, že jde o ženu plnou rozporu. Osobu, která chce vládnout mužům a přes tu její starostlivost mužům skutečně vládne, proto ji chlapi nemají rádi. I Dimitrij jí unikne. Je šíleně starostlivá, možná až usurpátorská. Vše vnímá přes lásku, která až někdy dusí.

Je Vám tato postava ve své ctnostné povaze něčím podobná?

Možná každá žena zažila okamžik, kdy se zamiluje do chlapa a na muže tlačí. Tento okamžik trochu znám. Ale v její postavě vidíme i zlom, když se lásce obětuje. Sledujeme to na vztahu k Ivanovi, kdy se o něj chce starat a být jeho bohyní, a tento moment je mi cizí.

V čem se Vám zalíbil scénář Petra Zelenky, že jste se rozhodla roli přijmout?

Mně se strašně líbilo, jak Petr ve scénáři propojuje reál s divadelní hrou. Absolutně mě scénář vtáhl a smála jsem se chování herců, protože ty věci, které herci žijí ve skutečném životě mně přišly vtipné. V momentě, kdy to na „place“ předváděli herci z Dejvického divadla, tak to bylo ještě humornější. Překvapil mě, až zamrazil neočekávaný konec filmu, ale pointu s Údržbářem nebudu prozrazovat. Celkově mě nejvíce oslovilo přirozené propojení historie se současností a přitom jde o stylizované divadlo.

Viděla jste nastudování hry Bratři Karamazovi pražského Dejvického divadla, kterou se inspiroval Petr Zelenka?

Stále ještě ne. Čeká mě to a těším se na ni.

Kde a kdy při jaké příležitosti Vás Petr Zelenka objevil?

Petr Zelenka mi telefonoval s prosbou, že by mě chtěl obsadit do filmu, ale v té době nevěděl, zda se podaří film natočit. Pak na zkouškách jsem se dozvěděla, že ho inspirovala moje role Anny Kareniny, kterou hraji v MDP v ABC. Zřejmě ho zaujala má fotka na plakátu - vizáž mé postavy. Zajímavé je, že obě ženy mají něco společného, Anna Karenina i Kateřina milují a porušují konvence své doby. Jinak, Petr mě poprvé uviděl hrát před rokem v Divadle Na Fidlovačce, když jsem byla nominována na cenu Thálie za muzikál a on seděl v porotě.

Jak se Vám spolupracovalo s herci z Dejvického divadla?

Báječně. Měla jsem trochu obavu z toho, jak do jejich souboru zapadnu, protože Dejvičtí hrají hru jíž osmým rokem, jsou absolutně sehraní a mají zažité texty. Neměla jsem oproti nim takovou jistotu a oni naopak byli mistrovští, suverénní. Na natáčení jsme bydleli na krásném statku, který byl vzdálený osm kilometrů od prostoru fabriky v Hrádku u Rokycan, kde jsme točili. Večery jsme trávili dohromady u dobrého jídla a láhve vína. Bylo to hezké setkání se správnými lidmi.

Zavzpomínejte na natáčení, jaké to bylo hrát v prostoru tovární haly?

Industriální prostory mají v sobě obrovskou sílu. Igor Chmela udělal na natáčení úžasné fotky a když je vidím, tak se mi stýská po tomto prostředí. V prostoru jsme si museli postupně zvyknout na špínu a vedro. Nakonec nám toto „peklo“ nevadilo a když jsme poslední den dotočili a odjížděli točit do Polska, společně s Lenkou Krobotovou a Lucií Žáčkovou jsme se šly do prostoru rozloučit. Byl to pro nás divadelní prostor - jakýsi chrám, umocněný o fakt, že všechny nápisy zde v továrně byly v polštině, protože děj se odehrává v Polsku.

Neměla jste problém na natáčení pohybovat se v dobových kostýmech v prostoru fabriky?

Kostým byl fantastický. Obtížné bylo, když jsem měla korzet utažený, nemohla jsem dýchat, několik hodin jsem byla nucena stát a bylo mi na omdlení. Z tohoto důvodu jsme si dávali pravidelné pauzy. V prostoru továrny jsme museli být opatrní, bylo to nebezpečné, staly se i úrazy. Například Ivan Trojan prodělal při hraní povrchový úraz. V jedné scéně třískal hlavou do plexiskla, kde omylem bylo sklo, které hlavou prorazil a odnesl to zašitou hlavou.

Jak probíhala spolupráce s Petrem Zelenkou, jak komunikuje s herci?

S Petrem je příjemná forma komunikace, moc mě to s ním bavilo. Má dar lidi stmelovat. Věnoval se nám i po natáčení, probírali jsme denní práce. Také jsem poznala, pokud je Petr nervózní, je to člověk, který nekřičí. Což je dobře, to mám ráda. Zároveň dokáže říct věci rázně a ví, co chce. Například začali jsme točit scénu s Igorem Chmelou a já jsem jedno slovo úplně dobře nevyslovila a říkám: „Pojďme ještě jednou“. Skutečně se natáčení zastavilo. Petr za mnou přišel a poznamenal:„Od teď budu říkat stop já“. Člověk si pak uvědomí, jak je materiál na natáčení drahý. Došlo mi, jaká na něm byla tíha, natáčecí den měl dvanáct někdy i třináct natáčecích hodin a vše musel Petr korigovat, což je obrovské vypětí.

Pokud by jste měla diváky nalákat na film Karamazovi, co je čeká?

Umělecký počin, který se vymyká z běžné filmové produkce. Lákavé je zde propojení divadla s životem v továrně.

Jaké máte filmové plány?

V létě jsem točila v Brně s režisérem Pavlem Jandourkem dvoudílný televizní film Velkofilm odehrávající se po válce. Je to příběh českého Ed Wooda na poli animovaného filmu. Teď se řeší, zda to půjde i samostatně do kin.


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo najdemese
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Čtvrtek 4. 6. 2020 Svátek má Dalibor
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz