Sdílet
Recenze
David Fincher má pověst podivína a tu si pěstuje pečlivěji než Japonci bonsaje. Žádný z jeho filmů nezáří pozitivními emocemi a radostí ze života, naopak, všechny do jednoho ukazují, že sebevražda vlastně není zas tak špatný nápad a že nejlepší dárek k vánocům je pevná konopná smyčka. Už jeho první velký film Vetřelec 3 se topí v bezvýchodnosti jak zlosyn v bažině - bezbranní odsouzenci jsou masakrování nezničitelným monstrem a co víc - na závěr si pozve zubatá na kobereček i samotnou Ripleyovou. To ovšem byla ještě přímo apoteóza rozjásaného optimismu proti tomu, co přišlo s jeho dalším filmem, hyperponurým thrilerem Sedm, ze kterého tryská bezvýchodnost jako ropa z čerstvě načatého vrtu. Fincherovi bylo jasné že takhle pokračovat nemůže, že by rychle uvízl ve stereotypu (To je vod Finčra? Tak to špatně skončí, to vám povídám.) a rychle se omrzel, takže v následující Hře divákům ucukl a místo klasické katastrofy nabídnul happyend - čímž spoustu svých fanoušků nahrknul. Mám pocit, že podobná situace nastane i u jeho nejnovějšího filmu, jménem Klub rváčů. Pravda, diváci se happyendu rozhodně bát nemusí, ale nedá se ani říct, že dostanou to, co chtějí a čekají.
Hlavní hrdina Klubu rváčů je velmi osamělý člověk. Nemá rodinu, nemá přátele, nemá city, nemá jméno. K tomu všemu trpí chorobnou nespavostí. Když člověk trpí insomnií, nikdy nespí, ale ani nikdy není úplně vzhůru, tvrdí bezejmenný hrdina a stále víc se propadá do podivného polohalucinačního stavu. Jenže pak objeví spásu - začíná navštěvovat srazy pro lidi postižené rakovinou, AIDSem, ztrátou varlat a všemi ostatními katastrofami. Ne že by hrdina něčím trpěl, jen mu dělá dobře ta atmosféra bolesti obnažených citů, kterou může nasávat a spoluprožívat. A pak za něj osud udělá další krok - hrdina se setká s pološíleným Tyle Durdenem a v touze překlenout emoční vakuum si rozbijou držky. Tenhle způsob psychoterapie se jim zalíbí, a tak si to zopakují, pak znovu a zase a než se jim stačí zahojit monokly, najednou zjistí, že se k nim přidávají další a další vyvrženci doby, a než jim stačí opadat náplasti z obličeje, je tady Klub rváčů. Klub má jednoduchá pravidla - proti sobě stojí dva muži, kteří do sebe řežou tak dlouho, dokud nejsou úplně na hadry. Nejde o vítězství, jde o bolest. Klub rváčů se stává čím dál populárnějším, přicházejí noví a noví členové, začíná mít vlastní pravidla a pobočky. Rvačky už nejsou jeho jedinou náplní, jeho členové začínají provádět první akce - zpočátku ryze recesistické, ale postupně začínají čím dál víc přitvrzovat. Vyděšený hrdina najednou zjišťuje, že ho to všechno kolem začíná přerůstat přes hlavu a že vystoupit už není kam.
Klub rváčů se nestal kasovním trhákem a je to docela pochopitelné - na to je ten film příliš divný. Po klasickém nájezdu, kdy si člověk začíná říkat, no jasně, to je film o klukovské recesi, která se vymkla z rukou a skončila tragicky, nastává další úhyb a celý příběh bere na dvou kolech zákrutu a mizí v postranní uličce, z čehož se někteří diváci nestihnou vzpamatovat až do závěrečných titulků a pořád překvapeně hledají někde na dálnici klišé.
Co se týče režie, tak alespoň v první polovině snímku řádí Fincher jako šílený a vyžívá se v těch nejefektivnějších a nejpodivnějších záběrech, aby posléze trochu zklidnil a nechal větší prostor příběhu a hercům. A ačkoliv hereckou star snímku je Brad Pitt v roli charismatického Tyla Durdena (jeho výkon hodně připomíná kreaci šílence Dvanácti opic), skutečnou hvězdou filmu je odtažitě ironický studený čumák Edward Norton (Kult hákového kříže, Hráči, Prvotní strach) jako bezejmenný vypravěč.
Fincher nezklamal a natočil další film, o kterém se bude hodně mluvit a hádat se o něj, který bude mít fanatické přívržence a stejně zavilé odpůrce. Jistě se O Klubu rváčů dá říct jen jedno - je skvěle natočený, výborně zahraný, úchylný a fincherovský a radši vám doporučím knihu.
