Kniha rekordů Šutky

Obyvatelé Šutky, hlavního města všech Romů, mají jednu společnou vášeň: stát se šampiónem. Místní si libují ve zdolávání rekordů všeho druhu, jako je prvenství v nejrůznějších pěveckých oslavách, ve vyhánění zlých duchů, v husích a psích soubojích nebo honech na upíry. Soutěží se tu o nejlepší sváteční oděv či sbírku turecké populární hudby.

Hravý film plný humoru nás tak v několika příbězích zavede na místo, kam se člověk zvenčí běžně nedostane. Jak pomalu odkrýváme pestrobarevnou mozaiku světa Šutky, ptáme se sami sebe:

V čem vlastně spočívá tajemství radosti a štěstí? Nejsou to právě podobné maličkosti, které z lidského života dokáží učinit nezapomenutelný zážitek?

Šutka - město šampiónů

Šutka je městečko kdesi na Balkáně, které řada lidí považuje za jedno z nejchudších míst na světě.

V Šutce se však majetek neměří penězi. Tady je boháč ten, kdo je dostatečně podnikavý a vynalézavý, kdo na sobě neustále pracuje a kdo chce být jednoduše nejlepší v tom, co dělá.

A snad proto se říká, že v Šutce se koná více mistrovství než kdekoli jinde a počtem šampiónů tu předčí všechny země světa. Tady lidé cvičí dokonce i kanáry, holuby a housery, aby soupeřili o trofej pro nejlepšího zpěváka, letce či boxera.

Upíry a zlé duchy vyhánějí místní ohněm, pouhou silou vůle a populárními písněmi, které tu skládají za méně než 15 minut.

Šutka slovy režiséra Maniče:

„Nehledejte město Šutka na mapě. Šutka je stav mysli. Všichni v tomto městě žijí velmi chudobně a společně sdílejí osud všech, které zasáhl rozpad Jugoslávie. Je to jedno z nejchudších míst v Evropě. Nachází se kousek od Skopje, hlavního města Makedonie. O svém filmu říkám, že je to antropologická dokumentární komedie o lidech, kteří chtějí být nejlepší v tom, co dělají. Ať už je to vyhánění upírů, cvičení poštovních holubů nebo sbírání kazet s tureckou populární hudbou. Romové ze Šutky se nemohou volně pohybovat po ostatních zemích, které byly dříve součástí velké Jugoslávie, na jakou byli zvyklí. Ze Šutky se stává ghetto, v němž ale panuje veselý život, mísí se zvyky, pěstuje se tolerantní náboženství a v němž žijí vedle sebe v míru, přátelství a sousedských vztazích křesťané i muslimové. Vlastně je tam možné najít všechna náboženství: jehovisty, adventisty sedmého dne, pravoslavné, katolíky, derviše, muslimy. Derviši se považují za náboženství v Šutce ze všech nejmystičtější. Tanečníci v obřadním tanci se například propichují jehlami. Přitom tvrdí, že nemají žádnou bolest a v tom okamžiku že se cítí nejblíže Bohu a jsou nejšťastnější.“

Manič připravoval film se svým štábem celkem osm let. Dlouho se nevědělo, jak se bude film jmenovat, navíc Šutka je v makedonštině velice sprosté slovo. Nakonec i jako vyjádření tématu scénáře (po stopách šampiónů města) dostal film název The Shutka Book of Records (Kniha rekordů Šutky) a přímo tak odkazuje na The Guiness Book of Records (Guinessovu knihu rekordů).

Manič začal film točit zcela mimořádně, bez scénáře. Natáčení trvalo plných třicet dní. „Bylo to v srpnu a všichni trpěli ve čtyřicetistupňových vedrech. V autě bylo jako v sauně, a celá práce postupovala velmi pomalu a byla nesmírně náročná. Navíc s balkánskými Romy se nedá spolupracovat organizovaně a systematicky. I když je všechno domluvené předem, mají svoji práci, náhle není čas a všichni musejí čekat, až se například odvezou odpadky za celý den. Jakmile se lidi ze štábu spřátelili s místními Romy, rázem ztratili soukromí a začali žít všechny životy lidí v Šutce. Po večerech, po práci řešili jejich rozvody, lásky, děti a po ukončení natáčení měli pocit, že tam prožili celý život.“ (Alexandar Manič)

Romové režiséra přijali také proto, že je Srb a mluví srbochorvatštinou: „Jejich nostalgie a touha po bývalé Jugoslávii je velká. Říkají, že to pro ně byl ráj na zemi. Mentalita ztracené Jugoslávie se v Šutce zachovala a všechno, co si Srbové, jako jsem já, tedy lidi středního věku a starší, pamatují z dětství, se dá nalézt právě tam,“ říká Manič.

Alexandar Manič na MFF v Lublani při přebírání ceny Slovinské Amnesty International za nejlepší filmový počin v oblasti lidských práv: „Kdybych vám řekl, že tento film dokazuje, že člověk může být šťastný i bez peněž, jeho hrdinové - obyvatelé Šutky (Romové) by mě zajisté ukamenovali.“

Doktor Koljo
Romská filmová hvězda a hlavní protagonista dokumentu, nás zavede až na samý okraj Evropy. V jeho doprovodu potkáváme na cestě šutskými uličkami jednoho šampióna za druhým, o nichž nikdo nikdy neslyšel a na které nezapomene do konce života. Alexandar Manič dodává: „Tři týdny před plánovaným natáčením jsem odjel do Šutky, chodil od domu k domu a vybíral si typy lidí a sbíral historky, které bych mohl použít. Když gadžo přijde do takové komunity, Romové se na něj dívají velmi nedůvěřivě. Dveře do důležitých rodin otvíral slavný romský herec a komik, kterému se říká Doktor Koljo a který je v Šutce slavný stejně jako Robert de Niro v Itálii. Hrál ve filmech Emira Kusturici. …Po dvou týdnech jsem Kolju už nepotřeboval, lidé mi důvěřovali a zvali mě k sobě samotného. Ale Koljo se mnou stejně trávil natáčení, hrál ve filmu, vyprávěl anebo alespoň přenášel techniku a pil se mnou kávu.“

Muzafer Bisli
Bezpochyby geniální muzikant a spisovatel skládá písně pro místní pěvecké hvězdy, které ho jednoduše zbožňují. Muzafer jim totiž dokáže složit hit na místě během několika minut. Muzafer tvrdí, že za veškerým jeho konáním stojí Bůh. Byl to právě Bůh, kdo mu před lety určil, aby sepsal romský slovník a přeložil Bibli do svého rodného jazyka. Neúctu k Bohu nehodlá Muzafer tolerovat ani v nejmenším…

Jashar Destani
Derviš a duchovní léčitel vyhání pacientům zlé duchy z těla, především tedy pacientkám. Jasharův „tělesný“ i „duchovní“ život je úzce spjat s ohněm a žárem: pracuje s roztaveným kovem, hmotou podobnou tekuté lávě a ocelový mlýn, kde si na živobytí vydělává, se podobá příbytku démonů, před jejichž silami se snaží své rodné město ochránit…

Didara
Nejmladší příslušnice dervišského řádu v Šutce. Didara odmítá v jakémkoli ohledu respektovat církev a její řád. Nedokáže se ovládat a velmi snadno se dostane do potíží. Kdykoli se tak stane, vstoupí do ní zlý duch a začne mučit její duši…

Veso-Alfonso
Prohlašuje se za majitele nejrozsáhlejšího a nejskvostnějšího šatníku ve městě, což z něj činí vždy nejlépe svátečně oblečeného člověka v Šutce. Ale nejen tam. Alfonso je zároveň i mistrem světa v této disciplíně. Říká si „Alfonso“ podle bohatého protagonisty jedné populární mexické telenovely. Jeho žena Cassandra netuší, že jí už Alfonso zamluvil místo na hřbitově; hned vedle hrobu své první manželky. „Chci, abych si i po smrti mohl vybrat. Když mi jedna žena začne lézt na nervy, tak se prostě jen převalím a můžu se muchlovat s tou druhou,“ vysvětluje Alfonso.

Refet
Je proslulý disko tanečník. Sedmdesátiletý veterán tvrdí, že je skutečným mistrem Šutky úplně ve všem. Jeho bohatý šatník plný elegantních oděvů prý předčí i ten Alfonsův. Refet je nepochybným šampiónem v bezstarostném způsobu života, v kavárenském povalečství, v pití cappuccin a tančení na diskotékách mezi mladými lidmi. Ze zásady tak odmítá mluvit se starými lidmi, protože se mu z nich zvedá žaludek. Refeta mají v Šutce rádi všichni, až na Vesa-Alfonsa.

Aleksandar Manič
Srb, původem z Vojvodiny, který je už více než patnáct let úspěšným dokumentaristou. Věnuje se celovečerní filmové tvorbě, ale stejně často natáčí také dokumenty pro televizi. Studoval filozofii v Německu na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem V roce 1994 zakončil studia na FAMU, obor Dokumentární tvorba; diplomová práce (oponent prof. Jiří Cieslar) o transpozici sémantiky literární do sémantiky filmové řeči na příkladu filmu Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách (část této práce publikována v časopise Film a doba); absolventský film Natáčecí dny (portrét Emira Kusturici je zároveň analýzou jeho režijní metody během natáčení filmu Underground) měl premiéru v soutěži na mezinárodním filmovém festivalu IDFA v Amsterdamu, byl promítán na řadě dalších světových festivalů a setkal se značným úspěchem u kritiky i diváků ve více než 15 zemích. Produkční společnost Cabiria Films založil (mj. na výrobu dokumentárních filmů) spolu se svou manželkou, dokumentaristkou Juditou Křížovou (tragicky zahynula v roce 2005). • Aleksandar Manič se na svých filmech podílí coby režisér, scénárista, producent a často také jako střihač i kameraman.

Dominik Miškovský
Navzdory mladému věku je Dominik Miškovský již zkušeným kameramanem. Nasnímal celou řadu dokumentárních filmů, hudebních klipů. Nejčastěji se věnuje natáčení reklam, které i sám režíruje. Je jedním z letošních držitelů mezinárodní ceny Young Guns udělované v oblasti reklamní tvorby.

Ivana Davidová
V České republice je díky své čtyřicetileté střihačské praxi uznávanou profesionálkou v oboru. Podílela se na více než 500 dokumentárních a celovečerních filmech, z nichž řada byla nominována na mezinárodní filmové ceny. Dvakrát byla nominována na Českého lva a to za střih filmů Ivana Fíly Lea a Král zlodějů. Ivana Davidová vyučuje Střihovou skladbu na FAMU.

Judita Křížová
Absolventka FAMU, držitelka několika ocenění, zkušená scénáristka, producentka a především režisérka Judita Křížová spolupracovala několik let s Českou televizí a podílela se i na projektech pro zahraniční televizní stanice ABC či BBC. Tragicky zahynula v roce 2005. Plzeňský filmový festival Finále 2006 věnoval její tvorbě jednu ze svých sekcí.