Krev zmizelého

Krev zmizelého začíná po vypuknutí 2. světové války milostným příběhem baltského šlechtice Arna von Lieven a Češky Helgy. Arno odchází před sovětskou hrozbou do finské války. V jednom z bojů je raněn a převezen do německého lazaretu, kde mu Helga zachrání život. Prožívají vášnivou lásku, ale Arno je povolán do boje proti dřívějším spojencům. Volí dobrovolnou smrt. Z krátkého vztahu se Helze narodí dcera Dorli. Právě dítě se pro Helgu stává jediným smyslem života. Musí svou dceru ochránit a pokusit se přežít navzdory všem útrapám složité doby... Děj Krve zmizelého je rozvržen do čtyř ročních dob, které jsou pozadím pro strhující dramatický příběh, odehrávající se v divoké přírodě moravských hor, ale také v exotickém belgickém Kongu. Režisér Milan Cieslar barvitě a citlivě vypráví příběh žen ve vyhrocené historické situaci.

Vilma Cibulková (rozhovor)
Pamatujete si na Vaše první setkání s Milanem Cieslarem?
Vůbec poprvé jsem s Milanem točila někdy před patnácti lety film Někde je možná hezky (1991). Hrála jsem v něm trhlou výtvarnici Jarmilu, ale to je asi tak všechno, co jsem dneska schopná k tomu říct. Přiznám se, že ten film jsem dodneška neviděla.

Za těch patnáct let jste s Milanem natočila čtyři celovečerní filmy a jednu pohádku. Jaký je Milan Cieslar režisér?
Já si Milana netroufám hodnotit a myslím, že ani on nijak zvlášť nehodnotí mě. Má ve mě důvěru, kterou se mu snažím svou prací vracet.

Dá se říct, že si navzájem vyhovujete?
To není o nějakém vyhovování si. Vždycky je to především otázka nabídky a momentálního pracovního vytížení. Pokud se mi námět líbí a je v mých možnostech nárokům natáčení časově dostát, tak není co řešit. A přesně tohle byl případ posledních tří scénářů, které mi Milan nabídl. Pramen života (2000), Duše jako kaviár (2004) i Krev zmizelého byly natolik kvalitní látky, že nebylo nad čím přemýšlet.

Poznáte už během natáčení, jestli vzniká kvalitní film?
Víte, od takových úvah, jaký film bude, jaký je nebo dokonce jaký mohl být, se snažím držet si dištanc.

Proč?
Protože takové úvahy jsou až příliš ošidné. Samozřejmě, že mám po přečtení scénáře o výsledné podobě filmu nějaké představy, samozřejmě, že během natáčení získám k některým scénám srdeční vztah, ale tím rozhodujícím, kdo to všechno skládá a drží pohromadě je přece jen režisér a ne já. Právě na jeho oku a citu výsledek záleží. Navíc já jsem jako herečka přítomná jen na natáčení, kdežto režisér pak s materiálem žije dalšího půl rok nebo rok ve střižně. Nezbývá mi proto než doufat, že ví proč scény skládá tak jak skládá resp. proč některé scény vyhazuje.

Dobrá, ale už během natáčení se snad dá vycítit, jestli je projekt na dobré cestě nebo ne. Co Vy osobně považujete za základní předpoklady dobrého výsledku?
Zajímá mě, jak velký talent nebo štěstí má režisér na to obklopit se dobrými herci a spolupracovníky vůbec, jakého kameramana si pro danou práci vybral a jak moc se během natáčení sahá nebo spíš nesahá do scénáře.

Vzpomínáte si, jak jste se dozvěděla o Krvi zmizelého?
Milan mi zavolal, že by měl pro mě jednu moc hezkou postavu. Poslal mi scénář, já si ho přečetla a musím říct, že ve mně zabřinkalo snad úplně všechno. Říkala jsem si: "Proboha, vždyť já jsem nikdy lepší scénář nečetla."

Máte slabost pro scénáře pana Körnera?
Slabost je slabé slovo. (smích) Já považuji Vladimíra Körnera za jednoho z největších filmových básníků, jaké kdy český film měl. Jeho scénáře jsou díla, která stačí jen dobře přečíst a naplnit. Není třeba žádných dalších fint a fíglů.

Krev zmizelého se odehrává v průběhu 22 let, je v ní řada emotivně vypjatých scén, Vaše postava za tu dobu značně zestárne. Co jste před začátkem natáčení považovala za nejtěžší a co se nakonec tím nejtěžším skutečně ukázalo být?
Vyloženě obtížným se mi z hereckého hlediska nezdálo nic. Náročným však jistě bylo, jak už to u filmu bývá, že se nejednou nasadily do jednoho natáčecího dne obrazy z let čtyřicátých a hned zas šedesátých. Pohlídat nejen reálie, ale samotné návaznosti situací, kupříkladu s měsíčním odstupem, byla bezmála heroická zkouška, ovšem na všech stranách se staženými půlkami. Pro český film se stává bohužel charakteristickým také zoufale nízký finanční rozpočet, takže jsme často sami herci riskovali vlastní dopravu bez ohledu na nepřízeň počasí, velké vzdálenosti a pokročilou noční hodinu. I proto chvála za nasazení všech sil a porozumění pro dobro věci.

Měla jste nějaké problémy s maskou?
Mám díky ní jednu milou vzpomínku na vedoucího našeho cateringu, u kterého se jinak těším velké oblibě a úctě, ale tentokrát mi ani kávu nepodal, protože mně prostě nepoznal. Zřejmě mě považoval za jednu z místních starých horalek, kterou sem přitáhla vůně polévky. Moje stárnoucí maska je vskutku výborným dílem Lukáše Krále.

Do jaké míry byla pro výsledek filmu důležitá vaše spolupráce s Ester Geislerovou, představitelkou Vaší filmové dcery?
S Esterkou jsme už u Milana pracovaly zhruba před čtyřmi lety na pohádce Jabloňová panna (2000), takže jsme se nemusely nijak "ohledávat". Esterky si moc vážím, je to hluboce přemýšlivá a krásná bytost. Nemusely jsme hledat výrazné podobnosti, snažily jsme si najít společné rysy ve vnitřním založení obou žen, ať šlo o osudové kroky, vědomí souvislostí, krevní pouto, sounáležitost ...

Docházel pan Körner na natáčení?
Přišel jen jednou a pro mě zrovna v tu nejchoulostivější chvíli, kdy mě po odsunu naši lidi a ruští vojáci znásilnili. Ležela jsem tam v příkopu pomlácená, špinavá, zkrvavená.

Myslíte si, že o témata války, odsunu a poválečných křivd mají diváci dneska ještě zájem?
Na tohle můžu s klidným svědomím říct, že jsem ráda už jenom za to, že ten film vůbec vznikl. Kdyby Krev zmizelého viděl jen jeden divák, kterému by něco připomněla a něco nového otevřela, tak to všechno mělo smysl.

Údolí včel (režie František Vláčil, 1967), Adelheid (režie František Vláčil, 1969) - to jsou tituly, které ve své době moc dobře přijaty nebyly a dneska je řadíme k tomu vůbec nejlepšímu v českém filmu. Myslíte, že bude tato körnerovská tradice dodržena i u Krve zmizelého?
To je největší kvalita Körnerových látek - neprohrávají v souboji s časem. O to víc mě mrzí, že dneska se český film nachází v takové finanční situaci, že bereme za úspěch vůbec to, že se jeho scénář povedlo natočit.

A ještě jedna körnerovská tradice platí: Představitelky hlavních hrdinek v jeho filmech zpravidla sbírají na festivalech jednu cenu za druhou. Bude to platit i ve Vašem případě?
(smích) Takové ambice si nedělám. Do Krve zmizelého a vůbec do kteréhokoliv filmu nebo divadelní inscenace nevstupuju jenom kvůli sobě, ale především kvůli celku. Netěší mě, když někdo z celku trčí. Nejšťastnější jsem, když to celé funguje tak, že není možnost zamýšlet se nad tím, jestli byl ten nebo onen lepší. Snad se nám to povedlo i v Krvi zmizelého, kde se podle mého názoru sešlo nejen kvalitní obsazení herců, ale všech spolutvůrců za kamerou.

Ester Geislerová (rozhovor)
Dají se nějak shrnout emoce, které jste prožívala při prvním čtení scénáře?
Byla jsem dojatá i rozčílená. Asi jsem to nějak hodně prožívala. Rozčilovali mě ty nespravedlnosti. Četla jsem to víckrát a představovala jsem si to, užívala jsem si to. Líbila se mi ta drsnota. A dojala mě smrt.

Jak byste charakterizovala postavu Dorli, kterou ve filmu hrajete?
To je těžký, ve filmu roste a vyvíjí se. Já ty postavy tak nerada charakterizuju. Asi to neumim, já to dělám pocitově a pak si to nepamatuju. Tak přibližně ... V mládí je plachá, čistá, vzpurná, naivní, dětsky odvážná ... Časový skok, pak je jako zvířátko zahnána do pasti a je vystrašená, pak smířená, odevzdaná, stále toužící po otcových odkazech jako v mládí, osamělá, ale silná. A obětavá.

Co bylo na jejím ztvárnění pro Vás osobně nejtěžší?
Mluvit plynule německy a hrát opilou najednou, těžká scéna, ale to mě bavilo. Těžký jsou většinou nějaký maličkosti, který jsou pak v celku důležitý. Pro mě bylo občas nejtěžší, neprožívat to tolik vnitřně. Z natáčení jsem se často vracela smutná a vyčerpaná.

V čem spočívala Vaše příprava na roli?
Tak různě ... Nejdřív se točila ta část, kde jsem dospělejší, takže jsem chodila hodně do hospod a málo spala, abych vypadala trochu vyžilejší, jenže to jsem pak dělala dál ... Pak se točila část, kde jsem mladší, ale naštěstí to Dorli dodalo větší uvěřitelnost, má v očích takové čerty mládí a vzpurnost.

Měl k Vám nějakou promluvu před nebo během natáčení scenárista Vladimír Körner?
Neměl ke mně žádnou promluvu, před ani během natáčení. Ptala jsem se, ale asi to nechával na Milanovi.

Jaká byla spolupráce s Milanem Cieslarem?
Sehraná, už ví, jak na mě, že stačí někdy jemně naznačit a hned vím, co zlepšit ... Pak jsem to poznala jenom na tom, jakým tónem řekl "stop". Poznala jsem, jestli je nadšený a chce to ještě lépe dotáhnout, nebo jestli budou další verze nebo jestli je to chyba technická, nebo jestli je to úplně vedle ... Ale to naštěstí nebylo často. (smích)

Vaším nejbližším hereckým partnerem je na plátně Vilma Cibulková, jaký je to herecký parťák?
Jako partner je úžasná, nemusely jsme spolu nic řešit. Vše bylo jasné.

Natáčení filmu Vás zavedlo i do exotických končin Afriky. Předpokládám, že práce tam asi byla hodně specifická, pletu se?
Nepletete. Pod vrcholky Kilimandžára je to divoké ... Museli jsme ujíždět před rozzuřenou sloní samicí. Málem mě snědl lev, když jsem se šla vyčůrat, vážně, nekecám. Opiem zfetovaná mladá černoška mě obtěžovala. Divoký skákavý mravence jsem si i s masem musela vytrhávat z nohou a jednoho jsem měla až na břiše. A v deštném pralese byla spousta jedovatých rostlin, naštěstí nám je náš průvodce před nosem kácel mačetou ...

Zajímali Vás někdy rodinné ságy a válečné příběhy? Má vůbec podle Vás příběh z druhé světové války a období bezprostředně po ní šanci zaujmout dnešního mladého diváka?
Šanci má určitě, budu ráda, když zaujme nejen ty mladé ale i ty, kteří tuhle dobu zažili. Přeju si, aby to aspoň viděli, a když je to zaujme, bude to fajn. Smutné je, že většina lidí se dneska chce spíš bavit, než přemýšlet.

Vás osobně rodinné ságy a válečné příběhy zajímají?
Většina mých oblíbených filmů se motá kolem války. Rodinné ságy a válečné příběhy jsou pro mě zárukou těch nejšťavnatějších filmových zážitků. Krev zmizelého má pro mě navíc smysl i v tom, že bychom neměli zapomínat na to, čeho všeho jsou lidi schopní. Lidi jsou totiž svině, teda občas.

Milan Cieslar (rozhovor)
Kdy, kde a jak se začala rodit Krev zmizelého?
Bylo to jednodušší, než se na první pohled možná zdá. Za Krev zmizelého může úspěch našeho předchozího filmu, který jsme s Vladimírem Körnerem natočili, Pramenu života (2000). Po Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně, kde Pramen života získal jednu z cen, za námi přišel pan Aujezdský, dnešní šéfdramaturg brněnského studia České televize, s otázkou, jestli bychom nechtěli s Vladimírem pokračovat ve vzájemné spolupráci.

Krev zmizelého je ale přece jenom výrazně náročnější projekt, než jakým byl Pramen života.
Nebýt České televize Krev zmizelého by nevznikla. Tahle země nemá moc autorů, jako je Vladimír Körner. Dá se na prstech jedné ruky spočítat, kdo u nás píše, vesměs je to generace starších pánů, o to víc bychom si měli cenit čehokoliv, co ještě napíší. Proč to říkám? Protože nerozumím lidem, kteří rozhodují o grantech Státního fondu na podporu a rozvoj kinematografie, kteří nám na projekt přispěli poloviční částkou, než jakou přispěli na výrazně levnější Pramen života. Od počátku se počítalo s tím, že kromě celovečerní verze pro kina vznikne i čtyřdílný televizní seriál. Každý z těch dílů má sedmdesát minut, což dohromady obnáší 280 minut vysílacího času.

Neměli jste s panem Körnerem strach, že ve filmové verzi se budete muset na rozdíl od verze televizní dopouštět řady zjednodušení a krácení?
Přiznám se, že trošku jsem se toho bál, ale skutečnost moje obavy ještě mnohonásobně předčila. Nechci tím říct, že bychom se ve filmové verzi dopouštěli nějakých nežádoucích zkratek, spíš to, že filmová a televizní verze jsou dva naprosto rozdílné filmy.

Ale s tím jste přece museli od začátku počítat, ne?
Samozřejmě, že počítali. Od počátku jsme se s Vladimírem snažili na tuto situaci připravit a už ve scénáři jsme rozdělovali, co se bude točit na šestnáctimilimetrový negativ tedy pro televizi a co na pětatřicetimilimetrový negativ, tedy pro film. Připomínalo mi to Kinoautomat. Nešlo o to natočit čtyřhodinový příběh na pětatřicítku a pak z toho tvůrčím způsobem skládat jednak televizní miniseriál a jednak celovečerní film. Takový způsob natáčení by celý projekt výrazně prodražoval, bylo potřeba už dopředu rozhodnout, co bude ve filmové i televizní verzi, co jenom ve filmové a co jenom v televizní. Jako režisér jsem nenosil v hlavě představu jednoho výsledného tvaru, ale hned dvou. Někdy to zavánělo těžkou schizofrenií a věřte, že nebylo lehké už předem rozhodovat, co kam půjde, protože po takovém rozhodnutí už nebylo cesty zpět.

Jak se rodilo herecké obsazení?
Od začátku jsme já i Vladimír nějak automaticky počítali s tím, že hlavní roli bude hrát Vilma Cibulková. Oba jsme věděli, že je to part pro excelentní herečku a oba jsme mj. i díky Pramenu života (2000), ve kterém nám hrála, věděli, že ona tou excelentní herečkou opravdu je. Dá se říct, že roli Helgy jí Vladimír psal na tělo. U ostatních už to tak jasné nebylo. Viktor Preiss se role, kterou jsme mu nabízeli, zalekl. Čtrnáct dní před natáčením nám ji odmítl, o to víc si cením velkorysosti Martina Huby, který se v takto šibeničním termínu rozhodl do toho s námi jít. Troufnu si tvrdit, že je to největší role, jakou zatím v českém filmu hrál.
Dlouho otevřené pro mě zůstávalo obsazení postavy Čevory, což je velká negativní postava, která prochází prakticky celým příběhem. Nakonec jsem vsadil na jakousi vnitřní intuici a svěřil ji Igoru Barešovi.

Igor Bareš, který dosud hrál samé dobráky od kosti, poprvé jako záporák?
Proč ne? Zaujaly mě jeho oči. Zdá se mi, že je v nich něco netušeného. Myslím, že Igor hodně lidí překvapí, zvlášť ty, co viděli jenom Výlet (režie Alice Nellis, 2002) nebo Pojišťovnu štěstí (režie Jiří Adamec, 2004).

Co další role?
Jirka Lábus hraje Pepka, což je prototyp české "potvory", která prochází historií trošičku jako Švejk. Jeho ženský protipól hraje Simona Stašová, další vynikající herečka, k níž není potřeba nic dodávat.
Při castingu na Duši jako kaviár (2004) jsem se seznámil s Vaškem Jiráčkem. Říkal jsem mu, že je to sice fajn, ale že pro něj v Duši nic mít nebudu, jestli by ho zajímala postava baltského šlechtice v Krvi zmizelého a on bez problémů souhlasil. Když jsem ho pozval na jednu zkoušku s Vilmou Cibulkovou, tak se jen tak mezi řečí zmínil, že před kamerou takový nováček zase není, protože hrál hlavní roli ve filmu Agnieszky Hollandové (smích), což mě trochu zamrzelo, protože jsem měl radost, že to budu já, kdo tohohle kluka viscontiovskýho typu se zvláštní melancholií a tragikou ve tváři objeví pro film.

Ale Jánošík (2003), v němž hrál titulní roli, má velké problémy s dokončením, takže nakonec to budete přece jen Vy, kdo ho uvede na filmové plátno.
To je sice pravda, ale je třeba férově přiznat, že Agnieszka Hollandová Vaška našla dřív než já.

Co Ester Geislerová?
O Esterce jsem ani na okamžik nezapochyboval. Dělali jsme spolu už dvě pohádky a obě jsem bral jako přípravu pro nějaký film, který jsem tušil, že by v budoucnu mohl přijít. Jakmile se ve scénáři objevila postava dcery Vilmy Cibulkové, tak jsem okamžitě věděl, že je to role přesně pro Ester.

Podílel se na obsazování rolí pan Körner?
Ne, snažím se, aby mi do obsazování rolí nikdo nemluvil a už vůbec ne autoři. (smích). Ne, vážně, Vladimír v tomhle dá na názor režiséra a nesnaží se mu nic vnucovat. Dokonce bych řekl, že v té naší dvojici jsem to já, kdo má tendenci jednotlivé role obsazovat nejednoznačnými typy. A Vladimír naštěstí slyší na to, neobsazovat herce "po srsti", hledali jsme takové, kteří jsou schopni do postavy přinést i určitý protipól, jistou nejednoznačnost. Některé körnerovské postavy svádějí k typologickému, jednoznačnému obsazení, což je ale podle mě vždycky na škodu, proto se toho snažím vyvarovat.

Co pro Vás bylo na tomto projektu nejtěžší? Jak moc Vám například komplikoval situaci fakt, že pan Körner při psaní zabrousil až do Afriky?
O africké scéně jsme dlouho hovořili, protože dává celému příběhu určitý obecný přesah. Mně se takový konec líbil, ale přiznám se, že v prvním okamžiku mě to taky přece jenom zaskočilo. Točit český film v Africe? To je přece jen představa z říše snů. Jako režisér jsem ale řekl: Ano, tahle scéna ve filmu být musí, přes ni nejede vlak. Jako producent jsem se ale nad ní potom pořádně natrápil. Nebylo snadné ji produkčně zajistit a jsem moc rád, že jsme z toho dokázali vyjít se ctí.
Víte, celý projekt byl mimořádně náročný. Vyprávění začínáme v Evropě roku 1939 a končíme roku 1961 v Africe. Ve filmu je 600 rolí, kostýmní výtvarnice Evženie Rážová musela připravit 2 500 kostýmů, které jsme do Liberce, kde jsme převážně natáčeli, museli vozit náklaďáky ... Musím se přiznat, že jsem měl místy velké obavy, jestli moje sázka s osudem vyjde. Nakonec sněžilo, jak mělo, pršelo, jak mělo, sluníčko svítilo, jak mělo ... Kdyby tohohle štěstíčka nebylo, nevím, nevím, co bychom si počali. A ještě jedno velké štěstí jsem měl - v Honzovi Kadlecovi. Ačkoliv je to mladý kluk, který má zatím větší kumštýřskou než filmařskou zkušenost, jako vystudovaný sochař si s výtvarnou stránkou takto rozsáhlého a mimořádně náročného projektu poradil na výtečnou.

Co Vám udělalo ještě radost?
Bezesporu herecké výkony, to je, troufnu si tvrdit, velká kvalita našeho filmu. A pak mi znovu a znovu dělal radost příběh. Je fajn zpoza kamery sledovat akci a cítit, jak vám u toho běhá mráz po zádech. To je motor, který vám říká, že to, co děláte, má smysl, a že je potřeba nárokům látky se ctí dostát.

Stačil jste jako extrémně vytížený producent a režisér zažít vůbec nějakou veselou historku z natáčení?
(smích) Nejveselejší historku jsme zažili v Tanzánii, kde jsme natáčeli velmi blízko národního parku. Našli jsme si nádherné krajinné partie, kudy Esterka odchází do misie. Natočili jsme to, všechno se zdálo v pořádku a po fajn večeři u táboráku jsme šli spát do stanů. Spíme a najednou někdy kolem půl druhé v noci se ozval příšerný křik. Vyletěl jsem a křičím do vedlejšího stanu na našeho afrického průvodce: "Josephe, co se děje?" A on mi povídá: "To byl pavián, někde blízko chodí predátor." (smích)

Usnul jste, když Vás takhle uklidnil?
Právě že ne, do rána už jsem neusnul a hodně si rozmýšlel, jestli si odskočím na záchod v půl šesté, v šest nebo až ve čtvrt na sedm. Když se konečně rozednilo a my rozepnuli stan, tak jsme viděli našeho domorodého průvodce i s kuchařem, jak sedí zavření v autě. (smích) Takže jsem si říkal, jak bylo dobře, že už jsem neusnul. (smích)

Jak se cítíte teď, krátce před premiérou?
Cítím se děsně unavený, ale snad šťastně unavený. (smích) A také cítím velkou vděčnost vůči všem, kteří nám pomohli tenhle film natočit. Ať už je to společnost Barrandov Studio nebo letecká společnost Swiss International Airlines, která nás do Tanzánie dopravila. Víte, producent českého historického filmu musí být nekonečně vděčný právě těmto menším partnerům a sponzorům, protože u nás jsou dva druhy filmů - jedny mají schopnost oslovit tři sta, čtyři sta, pět set tisíc diváků, druhé takový divácký potenciál nemají, ale snad se mohou stát o to větší filmovou událostí pro užší okruh diváků i odbornou veřejnost. Proto si je třeba považovat firem, které se nebojí podpořit tyto menšinové nebo náročnější, nevím, jak to mám přesně nazvat, filmy, zvlášť když stát se k nim chová tak macešsky.

Vilma Cibulková
Narozena v roce 1963 v Ostrově nad Ohří jako nejmladší ze tří sester. Po absolvování střední pedagogické školy byla hned napoprvé přijata ke studiu herectví na pražské DAMU (absolvovala v roce 1985). Už během studií ji provázela pověst výjimečného hereckého talentu. Od 3. ročníku hostovala v Divadle na Zábradlí, v roce 1984 získala angažmá v Národním divadle, kde působila až do roku 1990. Nastudovala tu řadu významných rolí, mj. Ludmilu, Kristu (Věc Makropulos), Šuru (Jegor Buličov), Rossalindu (Marná lásky snaha), Josefínu (Chuť medu). V letech 1992 - 1998 byla členkou hereckého souboru Divadla pod Palmovkou (od roku 1998 pokračuje ve spolupráci s tímto divadlem jako host), zda nastudovala mj. Nastasju Filippovnu (Idiot), titulní roli ve Slečně Julii, Curlieovou (O myších a lidech), Annu Vojnicevovou (Platonov), markýzu de Merteuille (Nebezpečné vztahy), Helenu Sinclaire (Výstřely na Broadwayi). Mezitím hostovala také v Divadle v Řeznické a ve Viole. Loni se stala členkou souboru Divadla na Vinohradech, kde jako první nastudovala lady Macbeth (Macbeth). Jednou byla nominována na cenu Thálie (Nebezpečné vztahy).
Věnuje se rovněž dabingu (získala Cenu Františka Filipovského za dabing filmu Lepší už to nebude/Something's Gotta Give, režie Nancy Mayers, 2003) a práci v rozhlase (třikrát získala cenu Neviditelný herec). Je držitelkou jednoho Českého lva (Pupendo, režie Jan Hřebejk, 2003) a jedné další nominace (Výchova dívek v Čechách, režie Petr Koliha, 1997).
Jejím manželem je herec Miroslav Etzler.

Ester Geislerová

Ester, narozena roku 1984 v Praze, nejmladší sestra z tria umělkyň - herečky Ani Geislerové a malířky a zpěvačky Lenky Geislerové, studovala na výtvarné škole propagační design, ale věnuje se hlavně herectví a modelingu. Jako dítě si zahrála např. ve filmu F. A. Brabce Král Ubu. V roce 2002 se stala vítězkou Elite Model Look pro ČR. K jejím nejvýznamnějším rolím patří postava německé dívky z televizního filmu režiséra Viktora Polesného Hodina tance a lásky a hlavní role Agnes v experimentálním snímku F.A.Brabce Krysař. Naopak v teenagerovské komedii Snowboarďáci si zahrála proradnou sestru jednoho z hlavních hrdinů. Krev zmizelého, v níž ztvárňuje postavu Dorli, považuje zatím za svůj nejvýznamnější film.

Martin Huba
Syn herce Mikuláše Huby. Absolvoval herectví na bratislavské VŠMU roku 1963 a na tři roky se stal členem činohry Státního divadla v Košicích, odkud roku 1967 přešel do Bratislavy, kde působil nejdříve na menších scénách, až se roku 1971 stal členem Nové scény a roku 1976 členem činohry Slovenského národního divadla. Zde působí dodnes nejen jako herec, ale také jako režisér (např. Tančírna). Z jeho mimořádně bohaté divadelní tvorby zmiňme alespoň Hamleta, Tuzenbacha v Třech sestrách, Alcesta v Misantropu, doktora Ranka v Noře, Clavija či Cyrana z Bergeracu.
Před slibně započatou filmovou kariérou dal v polovině 70. let po svém příchodu do Slovenského národního divadla přednost práci na jevišti. Svět filmu ho tak objevil zase až na přelomu 80. a 90. let díky českým tvůrcům. Letos se objeví hned ve třech českých filmech.

Vladimír Dlouhý
Ve filmu začínal jako představitel hlavní role ochrnutého chlapce ve snímku Už zase skáču přes kaluže. Původně se učil na zedníka, ale z popudu režiséra Petra Schulhoffa nakonec vystudoval pražskou konzervatoř. Postupně působil v Divadle Na zábradlí (1980 - 1991), v Divadle Bez zábradlí (1991 - 1994) a na scéně Rokoka (1994 - 1997). Od roku 1997 je členem souboru pražského Divadla na Vinohradech. Na jevišti ztvárnil celou řadu velkých rolí, mj. Macbetha, Caligulu, Arbenina v Maškarádě, Raskolnikova ve Zločinu a trestu, Chlestakova v Revizorovi, Nera v Hostině u Petronia, Algernona v Jak je důležité míti Filipa, ... Jako dítě patřil k nejvyhledávanějším hercům své generace, posléze nacházel uplatnění především v televizi, v poslední době dostal opět několik výraznějších filmových příležitostí.
Z jeho práce pro televizi zmiňme alespoň seriály Arabela (režie Václav Vorlíček, 1980), Dobrá voda (režie František Filip, 1982), Sanitka (režie Jiří Adamec, 1984), ...
Jednou byl nominován na Českého lva (Bumerang, režie Hynek Bočan, 1996).
Jeho bratr Michal je rovněž hercem.

Igor Bareš
Rodák z Olomouce se nejdřív přihlásil na střední zemědělsko-technickou školu, obor chovatelství. Když však na brigádě v ZOO zjistil, že mezi ošetřováním žiraf a provozem kravína není zásadní rozdíl, začal uvažovat o dalším studiu. Na JAMU se naštěstí dostal hned na první pokus. Už během školy dostal nabídku vystupovat na půl úvazku v Divadle bratří Mrštíků (dnes Městské divadlo v Brně). V letech 1991 - 2002 působil v Mahenově činohře Národního divadla v Brně. Hostoval také v divadlech v Příbrami, Šumperku a komorním brněnském Divadle U stolu. Od roku 2002 je na volné noze. Na divadle ztvárnil řadu velkých rolí, mj. Tomáše Becketa, Hamleta, Edmunda v Králi Learovi, Raskolnikova ve Zločinu a trestu. Jednou byl nominován na cenu Thálie (Zločin a trest), jednou na Cenu Alfréda Radoka (Hamlet).
Ačkoliv před filmovou kamerou debutoval už roku 1989, na další filmovou roli si musel počkat plných třináct let. Ale stálo to za to. Za roli v road movie Výlet získal nominaci na Českého lva a cenu za nejlepší mužský herecký výkon na newyorském festivalu Tribeca.

Milan Cieslar
Absolvoval produkci na Střední průmyslové škole filmové v Čimelicích a vystudoval režii na pražské FAMU (1979 - 1984), kterou ukončil diplomovou prací "Strach a napětí ve filmu" a snímkem Mistr Bída (1984). Po vojenské prezenční službě nastoupil v roce 1986 do Filmového studia Barrandov, kde začínal jako pomocný režisér na filmech Věry Chytilové (Vlčí bouda, 1985) a Petra Tučka (Copak je to za vojáka..., 1987). Mezitím externě spolupracoval s Československou televizí, pro niž natočil například inscenaci Ruce, která roku 1987 získala na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha Cenu OIRT a Cenu Svazu českých dramatických umělců. Samostatně debutoval dobrodružným snímkem ze zákulisí dostihů Dynamit (1989). Díky privatizaci barrandovských studií byl na počátku 90. let stejně jako ostatní tvůrčí pracovníci z Filmového studia propuštěn. Roku 1993 založil vlastní produkční společnost Happy Celluloid. Jeho zatím nejúspěšnějším snímkem je drama Der Lebensborn - Pramen života (2000), které kromě jiných cen získalo jednu nominaci na Českého lva za nejlepší scénář, Zvláštní cenu na festivalu Finále v Plzni, cenu za nejlepší film a nejlepší scénář na festivalu Carrousel v kanadském Quebecu a čestné uznání na festivalu středoevropského filmu v německé Chotěbuzi.

Vladimír Körner
Na samém sklonku války, 7. května 1945, padl v Uhřičicích u Kojetína jeho otec, vedoucí ilegální vojenské organizace v Kojetíně na Hané. Rodina se po válce vrátila do Zábřehu na Moravě, odkud oba rodiče pocházeli a odkud museli po Mnichovu 1938 odejít. Vladimír Körner se původně hlásil na gymnázium, tam ho ale nevzali, proto se rok učil na sedláře a podkováře. Po absolvování střední průmyslové školy filmové v Čimelicích (1954-1958) se hlásil na filozofickou fakultu v Olomouci, ale ke studiu nebyl přijat, nakonec vystudoval dramaturgii na pražské FAMU (1958-1962). Od roku 1961 pracoval ve Filmovém studiu Barrandov jako dramaturg, od roku 1971 jako scenárista. V roce 1990 byl po privatizaci filmových studií spolu s ostatními tvůrčími pracovníky propuštěn pro nadbytečnost.
První jeho scénář, který byl v realizaci, snímek Tichá zimní hora (režie Jiří Sequens) byl ve výrobě z ideologických důvodů zastaven. Prosadit se a stát se renomovaným a vyhledávaným scenáristou se mu povedlo hned po návratu ze základní vojenské služby v polovině 60. let. Proslavil se hlavně díky filmům Údolí včel a Adelheid, které natočil režisér František Vláčil. Odjakživa se potýkal se zákazy svých scénářů, nejhorší to bylo v 70. letech, kdy prakticky žádná z jeho prací nebyla zfilmována. Teprve po odchodu ústředního barrandovského dramaturga Ludvíka Tomana roku 1981 se některé jeho scénáře přece jen mohly natočit.
Je autorem řady novel a románů. Od počátku 60. let byl členem Komunistické strany Československa, na podzim roku 1967 požádal o vystoupení ze strany, roku 1969 legitimaci vrátil a byl vyškrtnut, v roce 1975 pak pro jistotu ještě vyloučen.
Dvakrát byl nominován na Českého lva za nejlepší scénář (Anděl milosrdenství, Der Lebensborn - Pramen života). Patří mezi nejlepší české scenáristy všech dob.