Křídla Vánoc

Je čas Vánoc, čas nákupů i spěchu, ale i neočekávaných situací, které postoje a naděje čtyř přátel náhle jako zázrakem změní. Optik Tomáš je nedostudovaný oční lékař, který má rád volnost. Žije v obytném přívěsu na poli nedaleko obchodního centra, kde se prohání jeho kůň, střídá vdané milenky. Hezká Nina balí dárky ve stánku a provokuje výstředním oblékáním i přidrzlou otevřeností. Jejím krédem je nemilovat, aby nemohla být zraňována. Ráďa, nejstarší z přátel, pracuje v supermarketu jako manažer prodeje a bydlí s početnou rodinou v malém bytě. I když je má všechny rád, často by nejradši od toho chaosu utekl někam daleko. Zajíc, čerstvě vystudovaný herec, marně obchází castingy a vlastně málokdo ví, jak se doopravdy jmenuje. Všichni ho vnímají jen v kostýmu ušáka, který rozdává dětem balonky. Každý z nich má své touhy a sny a právě Vánoce jsou časem, kdy se přání mohou plnit..

Karin Babinská (rozhovor)
Váš celovečerní debut Pusinky z roku 2007 byl dost drsně realistický obraz světa teenagerů. Váš nový film Křídla Vánoc, i když v něm nechybí dramatické momenty, se nese v poetice jiné. Je romantičtější, až by se chtělo říct pohádkově vánoční... Proč ta změna?

Od Pusinek uplynulo hodně času, porodila jsem dítě, mnoho v životě se změnilo, i úhel pohledu na spoustu věcí. V Pusinkách jsem si odžila nějaké své teenagerovské období, byla to jakási vzpomínka na tu dobu, a teď jsem měla chuť vyprávět příběh. Nejenom se babrat v pocitech a emocích. Zdálo se mi, že tahle doba je momentálně tak smutná a pesimistická, lidi tak plní deziluzí, že jsem měla chuť natočit film, který by je potěšil a dal jim nějakou naději, že život má smysl, že jsme schopní s naším osudem hnout a posunout se v životě dál podle svých představ.

Ten film je taky o víře, ale je i trochu mystický...

Je to přece vánoční film a já myslím, že k Vánocům patří i zázraky. Chtěla jsem postavit do kontrastu, že v dnešní době většina lidí vnímá Vánoce už jenom jako ten příšerný shon a stres při shánění dárků a všichni, místo aby se těšili, už dlouho předem s hrůzou říkají: „Ježíš, už zase budou Vánoce!“ Jako bychom úplně zapomněli na to, že je to taky čas zklidnění, lásky, nějakého pozastavení a právě těch zázraků. A proto náš film o zázracích a andělech je. Zároveň jsou tam věci, ve které já osobně věřím. Třeba věřím tomu, že když člověk něco opravdu chce, tak toho může dosáhnout. Věřím, že nic nemusíme, ale všechno můžeme. A věřím tomu, že síla myšlenky, síla slova a přání je natolik mocná, že nám formuje život. A je jen na nás, jak myslíme, jak cítíme a co si přejeme - a podle toho se náš život odvíjí. Což si lidi často neuvědomují, takže všechno, co se jim v životě děje špatného, svádějí na okolí, na rodinu, na vnější podmínky a už se nedívají na to, jak oni sami přispěli k tomu, jak se věci dějí.

Jedna etapa natáčení probíhala za plného vánočního provozu obchodních center - ať na pražském Chodově, nebo v Globusu. Jak to bylo vůbec zvládnutelné?

Původně jsem chtěla, aby se všechny scény z obchodního centra točily za běžného provozu, protože z toho dýchá ta neopakovatelná vánoční atmosféra. Ale už při prvních obhlídkách na Chodově mi bylo jasné, že při takovém množství návštěvníků a vzhledem k bezpečnostním omezením ze strany střediska to nebude možné realizovat. Takže nakonec se skoro 90 % záběrů z obchodního centra točilo v noci, po jeho uzavření, a ty davy „kupujících“ jsou naši komparsisté. Ale on si člověk nevybere. Sice jsme měli ochoďák pro sebe, ale tolik nočních natáčení po sobě bylo dost příšerné. Já osobně jsem skřivan a nemohla jsem si na ten převrácený režim zvyknout, a když už to jakž takž šlo, zase jsme jeli několik denních směn. Organismus z toho byl úplně zblblej a občas se to projevilo i na práci štábu a herci toho taky měli dost. Ještě náročnější ale bylo noční natáčení venku, když bylo mínus 17. Richard Krajčo musel například nejen ležet na sněhu jen ve svetru, ale ještě jsme na něho propelerama foukali sníh. A ta scéna na střeše nákupáku, kdy sice bylo „jen“ mínus 8, ale zato foukal ledový vítr, byla taky dost extrémní.

Lze k těm „extrémním“ podmínkám počítat i práci s koněm?

S koněm byl taky problém. Nejdřív jsme měli jednoho opravdu nádherného závodního koně, ale ten nebyl zvyklý na natáčení. Byl nádherný při běžeckých scénách, ale jakmile se třeba ocitl v uzavřených prostorách, nebo měl „zahrát“ nějakou komornější scénu, nešlo to s ním a museli jsme ho vyměnit za „hereckého“ koně, který byl ovšem neuvěřitelný. Jako by věděl, že hraje, cokoli jsme požadovali, předvedl, dokud se neřeklo stop. Prostě věděl, že je v roli. A dokonce pokaždé danou akci klidně zopakoval.

Film je do velké míry postaven na Richardu Krajčovi - jednak jako na hereckém protagonistovi, jednak jako autorovi hudby. Jak to vlastně bylo s tou písní Cesty, která ve filmu zazní a jejíž klip je už od září hitem....

Richard Krajčo byl první volbou na hlavní roli Tomáše. A to z toho důvodu, že od samého začátku, když jsme se s producentkou Veronikou Schwarczovou začaly o filmu bavit, jsme chtěly natočit něco, co by lidi potěšilo - třeba muzikál. A já jsem přišla s tím, že mám na muzikál dobrý námět. Takže jsem začala psát synopsi Křídel Vánoc - pořád ještě jako muzikál, a když jsme přemýšlely, kdo by měl hlavní postavu hrát, obě nás napadl téměř současně Richard Krajčo. Takže on tam byl od začátku. Když jsem pak začala psát scénář Křídel, psala jsem to přímo na něj. I když při tom psaní mi začalo být jasný, že to vlastně muzikál nebude. Ale Richard zůstal.

On je známý jako svérázná osobnost s vyhraněnými názory. Jaká byla v tomto případě spolupráce režisérka - herec?

Richard je úžasný, během natáčení chtěl hodně precizní režijní vedení a myslím, že ho ode mne dostal. On i všichni ostatní herci a tvůrci. Jako herec byl velice pokorný, chodil připravený, nikdy si na nic nestěžoval, i když musel při natáčení vydržet leccos. Dokonale postavu Tomáše pochopil, vzal ji za svou a přinášel i vlastní nápady. Záběry s ním pak byly tak vyrovnané, že jsme neměli problém materiál ve střižně kompletovat.

A jak to bylo s tou písničkou Cesta?

Když si Richard přečetl scénář, moc se mu líbil a nabídl mi do filmu píseň Cesta ještě předtím, než vyšlo skupině Kryštof album Inzerát, jejíž je součástí. Že by se do filmu hodila. Když jsem ji slyšela, úplně mi to vyrazilo dech - jako by byla pro ten film napsaná. Přitom ji skládal asi ve stejné době, kdy já psala scénář k filmu. A pak se nám to osudově takhle sešlo. Takže Cesta ve filmu zazní. Pak jsem Richarda poprosila, jestli by se nepostaral o celou hudební složku filmu. V  první fázi oslovil asi deset mladých kapel, velmi dobrých - od známějších jako Charlie Straight až po zatím skoro neznámé, vybral nějaké jejich písničky a chodil pak do střižny a tematicky mi je vybíral do scén, u kterých jsem věděla, že tam má písnička být. A pak jsme obraz stříhali přímo na hudbu. Ve druhé fázi jsem ho přesvědčila, aby složil i scénickou hudbu, což nikdy předtím nedělal. Na začátku července jsme se sešli u Richarda na statku ještě s Daliborem Cidlinským a s hudebníky ze skupiny Nebe - Štěpánem Petrů a Petrem Harazinem. Týden jsme si pouštěli film a kluci přímo na obraz skládali hudbu, ve které pak znovu zazní i motivy z Cesty. Všechno to do sebe dokonale zapadlo. Myslím, že se hudba hodně povedla. Mám z ní radost. Takže sice muzikál Křídla Vánoc nejsou, ale nakonec je to vlastě hodně hudební film.

A co další herecké obsazení - hlavně ta další trojice Tomášových přátel?

O roli Rádi jsme měla prakticky představu taky hned. Tam jsem si Davida Novotného začala dosazovat už během psaní té postavy. A když jsem dopsala, bylo rozhodnuto. Vtipné bylo, že scénář četl jako první Richard, a zajímal se, kdo bude ve filmu hrát další role. A sám řekl, že si pro postavu Rádi nedovede představit nikoho jiného, než Davida Novotného. Pokud jde o postavu Niny, představitelku jsem hledala hodně dlouho. Váhala jsem, aby se hodila k Richardovi a hlavně aby byla v té postavě uvěřitelná, aby se hodila k typu dívky, který není úplně jednoduchý - taková drsňačka s velmi křehkou duší. Hodně jsem tápala. Udělala jsem docela velký casting a pozvala jsem si jak všechny naše věkově odpovídající hvězdy, tak úplně neznámé herečky, ale pořád jsem nebyla spokojená. Až jako s poslední, pár dní po castingu, jsem se pak setkala s Vicou, která právě přijela do Prahy, udělala jsem s ní kamerovou zkoušku a ještě ten večer, když jsem viděla, jak na kameru funguje, jsem se rozhodla. Nejen že je neuvěřitelně fotogenická, ale hned pochopila roli. S rolí Zajíce to taky bylo složitější. Původně jsem chtěla, aby ji hrál Tomáš Klus, s kterým jsme se na tom domluvili, ale čím jsme se blížili termínu natáčení, tím bylo zřejmější, že to časově nezvládne. Měl v té době před turné, nezvládal by kostýmní, ale hlavně herecké zkoušky, což jsem cítila, že by bylo velmi potřebné. Takže jsem se trápila dál, koho do té role obsadit, natáčení se blížilo. Nakonec jsem se rozhodla pro Jakuba Prachaře, kterému jsem skutečně věřila neprotřelost a čistotu. A vůbec té volby nelituju. Jakub o tu roli stál, chodil neskutečně připravený a zahrál to hodně dobře.

Jakými slovy byste pozvala diváky na svůj film?

Pojďte se podívat na vánoční film o splněných přáních, o lásce a naději v nás. Na film, kde je hodně skvělé muziky a kde nakonec všechno dobře dopadne. A s otevřeným srdcem možná uvěříte i v zázraky.

Veronika Schwarczová (rozhovor)
Proč jste si pro další film Cineartu vybrala tuto látku Karin Babinské?

Já jsem si látku tak úplně nevybrala... Spíš jsem Karin požádala, zda by se nezamyslela nad námětem na muzikál, který byl mým velkým snem natočit. Mám ráda všechny naše filmy, ale nacházím se v určité fázi života, kdy mám velkou touhu vyprodukovat film, který by diváky pohladil, potěšil, vyvolal v nich široké spektrum emocí a přitom jim nevzal naději a neuvrhl je do deprese. ALE zároveň, aby film nebyl povrchní a aby při odchodu z kina měli diváci o čem přemýšlet....To všechno pokud možno zabalené do zajímavé hudební formy. Stály jsme tedy s režisérkou před náročným zadáním. Karin přišla se základním námětem, který postupně rozvíjela směrem, jenž byl nám oběma blízký, a tak jak se příběh postupně skládal, měly jsme naprosto přesnou představu i o hereckém obsazení, reálných prostředích a nakonec i o konečné formě filmu, kdy se z muzikálu stal film téměř hudební.

Jak náročný byl z hlediska producenta tento projekt a co konkrétně vám dalo nejvíc zabrat?

Z producentského hlediska byla Křídla Vánoc víc než náročná a bez podpory našich koproducentů a partnerů nerealizovatelná. Natočit kvalitní mainstreamový film se vším všudy, tak aby na něm nebylo vidět nedostatek financí, bylo pro všechny velmi obtížné. Naštěstí všechny oslovené tvůrce i většinu štábu film natolik zaujal, že odvedli práci, která i když nebyla ohodnocena tak, jak by si zasloužila, byla víc než perfektní a na filmu je to vidět. Produkčně byly v Křídlech všechny těžké filmařské oříšky, jaké si lze jenom představit... Měli jsme jedny z nejvytíženějších herců, náročné sfx záběry, natáčení z velké většiny v noci, v extrémních mrazivých podmínkách, muselo nám přát počasí, co se týče sněhové nadílky, natáčeli jsme s koňmi, hrály nám i velmi malé děti, mimořádně náročné bylo natáčení reálů v Obchodním centru Chodov a v Globusech - s velkým počtem komparzistů. V našich podmínkách nadstandardní byly i požadavky na světelný park a další technické zabezpečení, které bylo potřebné pro udržení vysokého standardu celkového obrazového pojetí, pro něž jsme se rozhodli....a to vše za velmi omezené finanční prostředky.

Jaké filmy se vám osobně líbí?

Mně osobně se líbí všechny filmy, které zpracovávají lidské příběhy a osudy, a v poslední době jsem vděčna za každý nový film, který mě potěší a po kterém vzápětí neupadnu do těžké deprese.

Založila jste novou společnost Lumiere Film. Jaké má plány?

Lumiere Film s.r.o. by se měla soustředit, jak již bylo zmíněno, na dokumentární tvorbu a komerční činnost - reklamní spoty, korporátní videa, virální videa a další. Chceme se věnovat výhradně kvalitním projektům s velkým důrazem na kreativitu a technologické zpracování. Díky vlastní střižně, technickému vybavení a dlouholetým zkušenostem u filmu si myslíme, že klientům můžeme nabídnout více než konkurence, a zajistit profesionalitu, která se z tohoto odvětví tvorby poslední dobou zcela vytrácí.

Richard Krajčo (rozhovor)
Když jste si poprvé přečetl scénář Křídel Vánoc, neřekl jste si k vaší postavě - zase další outsider!

To ani ne. Tomášova životní cesta je totiž daná, jen se trochu vymyká klasickým společenským normám. A to mě naopak přitahovalo. Vlastně mi to bylo blízké.

Karin jako autorka a režisérka dala svému filmu podtitul: Zimní příběh o splněných přáních a o naději v nás. Jaké největší přání se splnilo vašemu hrdinovi Tomášovi?

Asi zůstat sám sebou nikým neohrožen. Ale o tohle ve filmu nakonec nejde, protože Tomáš své přání nespojí se sebou, ale s někým, na kom mu záleží a to aniž by si to uvědomoval. Tím se trochu roztočí kolotoč událostí nejen kolem jeho života.

Křídla Vánoc jsou příběhem o lásce a přátelství - a taky o tom, za co můžeme vděčit andělům. Jak vnímáte mýticko-pohádkové ladění filmu?

Síla myšlenky je neuvěřitelná. To ví snad každý z nás. Jen na to někdy ve spěchu doby zapomínáme. Já jsem vždy říkal, že vše je tak, jak má být, že i zdánlivé pády na dno přicházejí proto, že mají svůj smysl a mají člověka obohatit. Ten nad námi, ať už mu říkáme Bůh nebo „síla“ nebo „anděl“ ví, co potřebujeme. Jen jsme se odnaučili sami sobě, respektive tomu, co bysme rádi, věřit a naplnit tu touhu energií. Tenhle film může dávat naději i v tomto. Nebát se. A jelikož už dvě desítky let žiju v „kartářském“ prostředí, vím, že se věci nedějí náhodou.

Váš hrdina vědomě odmítá konformní existenci. Není mu už rebelských dvacet, ale stále dělá jen to, co ho baví, nedodržuje pravidla, žije ze dne na den v obytném přívěsu, nechce se vázat…. V čem mu rozumíte a v čem ne?

Není moc věcí, ve kterých bych mu nerozuměl. Pár se jich samozřejmě najde, život Richarda Krajča je přece jen jiný, ale ten pocit „svobody“, svobody duše, ten jsem cítil dost intenzivně stejně. Tomáš ho hledá v karavanu a já na svém statku, on má vedle sebe koně, já děti, ale někde uvnitř té metafory máme společný základ. Chceme svobodně někoho milovat a být svobodně milováni. Chceme být přijímáni takoví, jací ve skutečnosti jsme. Bez podmínek, zdvižených prstů, bez tlaku na hrudi. Jestli se to povede mé postavě Tomáše, diváci uvidí ve filmu.

Prý jste napsal píseň Cesta (z alba Inzerát), která se stala ústředním hudebním motivem filmu, asi ve stejné době, kdy Karin psala scénář k filmu. Nemohl jste ani tušit, že takový film vzniká a vůbec ne, že v něm budete hrát. To, že se tyto dva umělecké počiny protnuly, zařídili andělé?

O pár řádků výš říkám, že vše je tak, jak má být. Asi se ta píseň s filmem měla takhle spojit, možná proto vznikala ve stejnou dobu, ač o tom „nevěděla“. Oba výtvory v sobě nesou stejnou myšlenku, když jsem scénář dočetl, hned jsem měl touhu jim tu píseň poslat. Takže odpověď - ano, možná to zařídili andělé.

Kromě písniček z různých kapel, které jste pro film vybíral, jste pro Křídla Vánoc zkomponoval i první scénickou hudbu. Jaká to byla zkušenost?

Zvláštní. A krásná. Věděl jsem, jakou hudbu do filmu cítím, ale právě jsem ji jen cítil. Neměl jsem ani tón, když jsme přijeli s kamarády na statek hudbu skládat. Pořád se mě ptali, jak si to představuju, a já jim řekl, že až jim pustím film, tak pochopí, co chci. A to se taky stalo. Šel jsem po emocích, které se na mě z filmu valily, a přelil je ještě na Dalibora Cidlinského, Štěpána Petrů a Petra Harazina. Zvláštní bylo, že pak už slova nebyla důležitá. Jen piano, elektrické a akustické kytary a vokály, které jsem vymýšlel jako zpěvy andělů. Velmi vysoké falzety, po kterých jsem vždy toužil na našich deskách s Kryštofem. Za pět dní jsme měli hotovo.

Muži většinou romantizující poetiku vánočních filmů moc nemusejí, existuje nějaký, který vám utkvěl v paměti?

Určitě bych nesouhlasil, jen se tak někteří tváří, aby byli drsňáčtější, než jsou. Já takové filmy miluju, pěkně se u nich brečí. A s vánoční tématikou rozhodně vede Láska nebeská.

Když porovnáte vaši hereckou práci na Křídlech Vánoc s vašimi dosavadními zkušenostmi před kamerou, ať ve filmech či seriálech, lišila se v něčem?

V jasné, ale opravdu jasné představě režiséra. Karin si taky napsala scénář, takže věděla dopodrobna nejen o situacích z papíru, ale hlavně vše o lidech, jimž se snažila vdechnout na plátně život. Nepamatuji si třeba, že bych dostal kdykoliv předtím životopis postavy. Byla to zkušenost jako na divadle. Proto mám divadlo obecně radši. Sáhnete si hloubš. Více se ponoříte. Tady se to tomu velmi podobalo.

Dala vám režisérka možnost promluvit do podoby svého hrdiny? Byly nějaké vzrušenější debaty ohledně jeho podoby?

Nebyly. Vzal jsem Tomáše takového, jaký byl. A i když není zcela jednoduchý typ, plně jsem mu rozuměl.

Křídla Vánoc jsou nejen o lásce, ale hodně i o přátelství. Máte při tom všem shonu čas na své přátele?

Přátel má člověk pár a musím říct, že mám kolem sebe ty opravdové, což jsem měl možnost v posledních dnech poznat. Máme na sebe čas tak, jak nám to naše volné chvíle umožní, ale důležité je, že o sobě víme, že víme, kam se obrátit, když to jeden či druhý potřebuje. Víte, že jsou lidé, co se jen netváří jako kamarádi, ale dokážou být opravdovou oporou.

Vica Kerekesová (rozhovor)
Jak jste vlastně přišla k roli Niny ve filmu Křídla Vánoc?

Pro mě je vždycky důležité, jak se s tou svou postavou setkám. Ještě dřív, než si vůbec přečtu scénář. Tentokrát to bylo skoro osudové. Když mě režisérka Karin Babinská a producentka Veronika Schwarczová pozvaly na casting, běžel výběr na tuto postavu už dlouho. Slyšela jsem o té roli a věděla jsem, o co se asi jedná. Dostala jsem do ruky nějaký textík a společně s režisérkou a producentkou jsme debatovaly, jak by měla ta postava vypadat. Vydala jsem ze sebe všechno, abych co nejlépe vyjádřila, jak si ji představuji. A vytvořila se tam nějaká úžasná atmosféra, že jsem si řekla, že to musím být já, kdo bude Ninu hrát. Najednou jsem neměla vůbec pocit, že dělám nějaký casting, necítila jsem nervozitu ani stres, najednou jsem v sobě měla takový vnitřní klid. Ani si to sama nedokážu vysvětlit. Protože jsem to velice moc chtěla, jako bych cítila, jako bych věděla, že to prostě musím dělat já. A ony mi ještě ten večer zavolaly, že jsem roli dostala.

Jako že by to byli už ti imaginární andělé z filmu?

Já na to věřím. Musela v tom být nějaká silná energie, že mě režisérka s producentkou našly, že jsem zrovna byla v Praze, že jsem měla čas, jako bychom byly na sebe napojené. A to, že mi zavolaly ještě ten samý večer, co jsem dělala kamerovky, bylo úžasné. Takže jsem do toho šla s plným nasazením.

Jak jste si se svou hrdinkou rozuměla? Jak jste ji vnímala na základě scénáře a jak případně sama formovala?

Já ji docela dobře znala. Karin je tak připravená režisérka, že každému herci dala papír, na kterém byl napsaný život té jeho figury. A to herci moc pomáhá, když ví, odkud jeho hrdina vyrůstá, jaké má kořeny. Takže jsem jen neodříkávala nějaké věty nebo hrála nějaké situace, ale věděla jsem, jaká ta moje Nina je, co všechno má v životě za sebou, proč se chová tak, jak se chová a co právě prožívá - a to mi dost pomáhá hrát. Velmi mě vzrušovala ta postava samotná - ona má totiž nejméně dvě tváře. Ostatně každá žena má několik podob. To se m líbilo, že můžu něco hledat i v sobě, vyhrabat ze svého nitra a dát to postavě, že není jen prvoplánově povrchní. A také se v průběhu příběhu šíleně mění. Mění ji okolnosti, lidé kolem, situace a hlavně láska. Pro herečku je to velká výzva. Já ráda vystupuji ze své komfortní intimní zóny. Mám ráda herecké výzvy, díky nimž se můžu dozvědět víc o sobě samé. Třeba i to, jestli se pro tuhle profesi vůbec hodím.

Ale to už jste přece dokázala v mnoha rolích divadelních i filmových…

Ale každá práce je pro mě v podstatě nějaký nový začátek. Sama sebe chci překvapovat.

Jak jste se těšila na to, že budete hrát společně s naší rockovou a hereckou hvězdou Richardem Krajčem? Už předtím jste hrála dvakrát milenku našeho jiného populárního muzikanta Jiřího Macháčka ve filmech Nestyda a Muži v naději?

Musím se přiznat, že ta jeho muzikantská sláva mi tak trochu unikala. Znala jsem samozřejmě Richardovu tvář, ale jako muzikanta jsem ho moc nevnímala. Já vůbec neznám moc českých muzikantů. Když jsem v Čechách, tak hlavně točím a tenhle český hudební kulturní okruh moc neznám. Tak jsem ani v podstatě neměla žádný velký respekt z jeho popularity.

A jak jste navazovali partnerský kontakt coby protagonisté filmu spojení milostnou linkou?

Musím říct, že od první chvíle, co jsme měli čtené zkoušky, to fungovalo super. Pochopila jsem, že Richard má svůj vlastní svět, a to jsem akceptovala. Herecké partnerství funguje tak trochu jako odraz v zrcadle. Když ty akceptuješ toho druhého, on akceptuje tebe. Co vidí, co cítí. Neměli jsme spolu žádné problémy. A shodli jsme se i ve vnímání a pojetí našich postav, které jsme viděli podobně.

Jak je pro vás obecně důležité dobré naladění na hereckého partnera, ať na jevišti, či před kamerou?

To je těžké. Každý herec má vlastní klíč, každý jinak funguje. Pro režiséra je moc důležité, aby našel ten individuální klíč „fungování“. Každý se otevírá jinak i na place. Já vždycky s obdivem a zvědavostí sleduji, když čekáme mezi jednotlivými obrazy a scénami, co dělají ostatní kolegové. Já sama si buď čtu, nebo jen tak jsem, nic nedělám a pozoruji okolní svět a dění na place. Jiný musí hrát neustále nějaké hry, další se dívá na filmy. Zezačátku, když jsem u filmu začínala jako taková dychtivá, energická a zapálená herečka, jsem si říkala, proč se ti mí kolegové víc nesoustředí na práci, proč víc nestudují svou roli a nepromýšlejí situaci, kterou mají zahrát, ale potom jsem zjistila, že je to jakási psychická sebeobrana. Že se herec musí odreagovat od toho permanentního a šíleně vysilujícího vypětí. Takže vlastně herecké partnerství je postaveno na akceptování toho druhého. Potom by neměl být problém. Ale i když problém je, a to se taky stává, že si někdo prostě s tím druhým nesedne, musíte vytvořit svůj kruh a hrát jako by pro sebe, nevnímat tolik partnera. Když se herec, jak říkáme, rozhodí, jen těžko se vrací k soustředění. Ale naštěstí - klepu na dřevo - zatím jsem takový zásadní problém s kolegy neměla. Věřím, že jak se k druhému nastavíš, tak to bude, jak se otevřeš a nemáš ve vztahu ke svému protějšku nějakou stěnu, bariéru, tak nemůže nastat zásadní chyba.

Ve Křídlech Vánoc vám ale nestačily běžné herecké zkušenosti - musela jste se naučit dokonale balit dárky a taky jezdit na koni? Co z toho bylo těžší?

Já jsem už dlouho toužila jezdit na koni, takže jsem měla velkou radost, když jsem s touhle rolí dostala i tuto možnost. V tom je herectví nádherné, že vám plní sny a přinese do života něco, na co bych jinak neměla ani možnosti, ani čas. S tím balením to bylo samozřejmě jinak - to nebyl můj životní sen, ale musela jsem se to naučit. Ale říkala jsem si, přicházejí Vánoce, tak se alespoň naučím krásně balit dárečky pro své blízké. Myslela jsem si o sobě, že to nebude velký problém, jsem totiž dost zručná, sama jsme si třeba šila šaty, ale když jsem přišla na tu lekci „balení“, pochopila jsem, že to není tak jednoduché. A do toho balení musím říkat dialogy, soustředit se na herecké gesto. A ještě si dávat pozor na český jazyk. Sice jsem chodila na nějaké hodiny češtiny, ale je to vždy jiné, než když „vstoupíš do terénu“ - a zazní tam čeština. Nakonec ale stejně Nina mluví oběma jazyky, což ostatně není v našich končinách nic neobvyklého.

Když se na začátku natáčení režisérka Karin s producentkou Veronikou rozhodovaly, jestli mám mluvit česky nebo slovensky, zvítězila slovenština. Poslechly si obě varianty slovensky i česky. A shodly se, že to bude slovensky. Kdyby ta postava nebyla tak expresívní, tak svérázná, tak by postačila jenom čeština, ale aby ty emoce fungovaly, muselo by to být víc zažité. Takže nakonec jsme to daly „česko-slovensky“, protože i v realitě se tyhle jazyky u nás často prolínají. I tak to pro mě nebylo jednoduché, protože jsem vlastě Maďarka.

Ve vaší filmografii se nenajde moc filmů, které režírovala žena. Je to rozdíl, když vás vede něžná ženská ruka, nebo když je režisér muž, který na vás nahlíží vždy jako na atraktivní ženu?

Jen jednou jsem dělala na Slovensku jeden bakalářský film se studentkou, to ani nešlo do kin, takže jsem se na práci se svou první režisérkou moc těšila. Ona je úžasná žena, trochu záhadná a krásná čarodějnice, v tom dobrém. Pracovat s ní bylo skvělé a určitě jiné, než když točím s režisérem. Tam víc funguje ta mužsko-ženská chemie. Někdy je to dobře, jisté chemické jiskření je ku prospěchu oběma stranám. Víc se snaží. Na druhé straně myslím, že žena vůči ženě ani nemusí mnohé věci vysvětlovat. Stačí pohled a obě vědí, co tím je myšleno. To souznění tam mezi námi bylo vlastně od chvíle, kdy jsme se s Karin poprvé setkaly.

Takže v tomhle ohledu bylo natáčení radost? Objevil se i nějaký problém?

Za problémy mohla hlavně strašná zima. Bylo těžké natáčet celou noc venku na sněhu nebo na střeše obchoďáku. V Liberci jsme točili třeba v minus deseti, ale zase se to jisté strádání a nepohodlí - musím popravdě říct - vyplatilo. Vznikly krásné obrázky se silnou atmosférou. Věřím, že není dobré, když se herec chová za každých okolností jako v bavlnce. Myslím, že je to vidět a cítit, že když naši hrdinové jdou na tu střechu, kde fouká ledový vítr, musí to být z jejich tváří, výrazu a nálady znát. To se úplně zahrát nedá. Vždycky se proto na tyhle situace, které natáčení občas přináší, těším jako malé dítě. Nejdřív se třeba člověk lituje a je naštvaný, ale potom, když vidí výsledek, je to radost. I jen když přijdu po takovém drsném a nepohodlném natáčení domů, dám si sprchu, odlíčím si tvář a mám pocit, že jsem udělala maximu. Hodně to očišťuje.

Křídla Vánoc jsou o zázracích a víře v anděly? Věříte v něco mezi nebem a zemí? Že člověk může ovlivnit svůj osud, když hodně chce?

Jinak to ani nemůže být. Téma filmu je o tom, že hrdinové mají šanci si něco přát, ale člověk by měl vědět, že takovou šanci musí využít obezřetně. Aby se pak nedivil, co se mu vlastně splnilo. Aby toho nemusel litovat. A že žiješ v podstatě sám se sebou. Musíš mít v nitru víru, naději a radost, protože to všechno pak z tebe vyzařuje.

Takže jste film nebrala tak trochu jako pohádku?

Jistým způsobem to může být trochu infantilní, je to trochu pohádka, ale my v životě potřebujeme, aby existovaly dobré konce jako v pohádkách. Přece se i v životě zázraky a nádherné věci. A v tom je ten film pro mě úžasný, že nemůžeme jednoznačně říct, že je to drama, že je to komedie, romance nebo pohádka, má ze všeho něco. Tolik barev, jako má i náš život.

David Novotný (rozhovor)
Jak vzpomínáte na natáčení Křídel Vánoc?

Bylo to prima. Sice jsme byli unavený, protože jsme hodně točili nočky a někdy byla strašná zima, ale seznamoval jsem se s lidmi, které jsem neznal, a to mě vždycky baví. Podívám-li se na to natáčení trochu jiného pohledu, tak jsme se tam sešli, taková nesourodá partička. Jakub Prachař je zarytej slávista už po dědovi, Richard zase baníkovec a navíc patetickej Ostravák, no a já jsem já, odjakživa sparťan. A Vica je Maďarka a tvrdí, že ji fotbal „nezaujíma“. Což je pěkná kravina, protože fotbal zajímá všechny. Takže se prostě vymlouvala.

Když jste si přečetl scénář, pomyslel jste si o svém hrdinovi: Proboha, to je chudák, mít na krku takovou famílii?!

Když jsem to přečetl, první, co mě napadlo, bylo: Tak tohle jsem ještě nedělal, to si zkusím. Mám rád nejednoznačné figury, to je vždycky lákavý. Pak mi byl Ráďa blízký tím, že má nějaký humor, trochu dementnější, než mám já, ale to mi nevadilo: Říkal jsem si, ježíš, ten Ráďa je takový hovado, tak on chodí v těchhle kalhotách, v téhle bundičce, nalepí si na auto samolepku taxíka… to je teda dílo! Ale já ho mám tak rád! Člověk musí mít své postavy asi rád, aby je udělal dobře. Třeba i ty záporáky, co mám za sebou v divadle nebo ve filmu, tak i ty se musíte aspoň pokusit mít nějakým způsobem rád.

Ale Ráďa přece není záporák…

To ne, ale každá z figur filmu má něco, co skrývá, co nechce, aby bylo vidět a vyšlo najevo. Takže Ráďa není lenivej, snaží se po svém zaopatřit rodinu, ale každopádně mu tam vázne nějaký druh komunikace s rodinou, zvlášť s tou širší. Myslím, že to, oč nakonec žádá „anděly“, mohl dosáhnout snáz během dvou tří obědů…. Takže tam trochu zaváhal. Ale jinak je to pán svého království - Glóbusu, se všema se rád seznámí a každému rád pomůže. Je pyšnej, kam to dotáhl - a já myslím, že já pýchu umím! Čím hůř je ta Ráďova práce vnímaná od okolí, tím větší ta jeho důležitost. A když má stříbrnej řetěz a hodinky, tak každopádně důležitej je.

Víte, že Richard Krajčo potom, co kývnul na roli Tomáše, doporučil režisérce na roli Rádi právě vás?

Ano, Karin mi to řekla. Že aniž bychom se osobně znali, když si Richard scénář přečetl, přišel s tím, že bych to měl bejt já. A já jsem bez velkého rozmýšlení tu roli vzal a jsem za to oběma velmi vděčnej, zvlášť když jsem nemusel absolvovat ponižující castingy.

Nechala vám Karin prostor dotvářet svou postavu, vnést do ní něco jiného, co ve scénáři nebylo?

Jiného rozhodně ne, to nebylo ani třeba. Ale protože se snažím vždycky při natáčení bavit, tím spíš, že tohle bylo únavný a samý nočky, dělal jsem tak trochu „vedle“ legraci. A když jsem pak dělal postsynchrony, překvapilo mě a vlastně i potěšilo, kolik těch mejch blbostí tam Karin nechala. Takže to nebylo o diskusi ve stylu - tady to bych ti, Karin, navrhnul, ale spíš šlo o takové lehké improvizované košacení té struktury Rádi.

Křídla Vánoc jsou vánoční film a asi byste byl jako muž výjimka, kdybyste měl ten předvánoční chaos a pseudosentiment rád. Nebo ne?

Asi by to pro mě platilo taky. Ale mám tři děti a kvůli nim se snažím být v tom čase Vánoc nějakej alespoň přijatelnej otec.

Tedy víc komunikativní než Ráďa?

No, upřímně, já si myslím, že jsem ještě míň komunikativní, než on. Já totiž Vánoce zapíchl, když mi umřel táta. Bylo mi šestadvacet a pak už ty Vánoce nebyly nikdy takový. Tak jsem je odříznul. Díky dětem se to ale změnilo. A musím říct, že žena umí udělat krásný Vánoce. Neřeší, jestli to budeme slavit přesně 24., nebo trochu jindy. Naše Vánoce mají posouvací mantinely. Mně se totiž nedaří vyrážet do světa v létě, kdy často točím, a ani mě to moc nebaví, protože jsem světlej typ, hned spálenej a čtyřicítky jsou na mě zbytečně moc. Takže se snažíme vycestovat v zimě. A pak záleží na termínech v divadle, jak hraju, a rodina je tak skvělá, že je jim jedno, kdy Vánoce doma oslavíme. Uděláme si je klidně 20. nebo 27. - prostě až se vrátíme. Nemá smysl se někam ve stresu a spěchu doškobrtat, ale v klidu jako rodina spočinout a uvědomit si, za jakých okolností a proč jsme se dali dohromady a jak jsme spolu rádi. Asi by se mi líbilo lehce nahlížet do nějaké venkovské chalupy, kde se slaví takové ty staročeské Vánoce s tradicemi, na nějaké vesničce zasypané sněhem… Ale v Praze? Tady není velká šance si je užít, když už dva měsíce předem vás atakujou masáže „dvě za cenu jednoho“ a podobné finty. A vadí mi, že lidi, místo aby se zklidnili a těšili se, aby se na chvíli zastavili a uvědomili si, o co vlastně v životě jde, jsou pořád stresovanější. I když uvědomit si, o co v životě jde, by si měl člověk i v červnu nebo září.

Proč by se měli diváci vydat do kina na Křídla Vánoc?

Myslím, že to bude hlavně film pro ženský, a já bych si přál, aby ty chlapy ukecaly, aby šli s nimi.

Jakub Prachař (rozhovor)
Režisérka Karin Babinská dala svému filmu podtitul: Zimní příběh o splněných přáních. Jaké přání se splní vašemu hrdinovi Zajícovi?

Nakonec vlastně úplně všechna.

Vlastně se teď bavíme o práci, kterou jste dělal před rokem, mezitím jste se věnoval muzice, moderoval Talent. Je vám bližší být sám za sebe, muzikanta a moderátora, či se schovat za filmovou postavu?

Je mi blízké oboje, ale když je filmová postava zábavná, tak je skvělé se za ni schovat.

Režisérka si chválila, že jste přicházel na plac skvěle připravený. V čem příprava na tuhle postavu hlavně spočívala?

Já nevím, mě to strašně bavilo a má jediná touha byla nepokazit to. Možná jsem měl po delší době možnost o něčem přemýšlet, tak jsem přemýšlel.

Příběh Křídel Vánoc vypráví o láce a přátelství. Jak se spřátelila vaše ústřední herecká čtyřka - Richard, Jakub, David a Vica?

Já myslím, že to šlo dobře. David sledoval fotbal na internetu a občas sledoval filmy na počítači. Richard hrál na telefonu skoky na lyžích a zároveň sledoval výsledky Baníku Ostrava. Já jsem pospával na zemi a občas také hrál skoky na lyžích a Vica se pořád ptala, jestli už si budeme povídat.

Většinou bývají podobně romanticky či vánočně laděné filmy oblíbenou podívanou ženských divaček - jak jste na tom vy? Existuje nějaký, který vezmete na milost?

Ano, Křídla Vánoc a Láska nebeská.

A co Křídla Vánoc - nebudou pro mužské diváky moc sentimentální?

Myslím, že ne. A navíc i muži mají rádi Vánoce, akorát o tom málo mluví.

Strávil jste před kamerou hodně času v neohrabaném a jistě nepohodlném kostýmu zajíce. Bylo hodně protivné se do té chlupaté kombinézy soukat a pak se v ní ještě pohybovat?

Já ji miloval, hrozně mi pomáhala. Zvlášť, když se můj hrdina měl cítit mizerně. Teplota v obleku mé roli hodně pomohla.

Jak byste pozval diváky do kina na film Křídla Vánoc?

Přijďte, doma na počítači se umí dívat každý, ale v kině jen málokdo…