Můj život Cuketky

Cuketka není žádný padavka, ale malý čiperný chlapec. Když přijde o maminku, má pocit, že je sám na světě úplně sám. To ale ještě neví, s kým se ve svém novém životě - v dětském domově - setká. Simon, Ahmed, Jujube, Alice a Béatrice: ti všichni si prošli peklem, i když to jsou malé bezbranné děti. A pak je tu ještě Camille. Když vám je 9 let a máte partu kamarádů, je snadné se zamilovat a objevovat nové věci. A co takhle být kromě toho ještě šťastný?

Postavy

Cuketka
Vlastním jménem Ikar, ale všichni mu říkají Cuketko. Přezdívku mu dala maminka a on na ní velice lpí. Jako sirotek se učí, co znamená přátelství v sirotčinci ve Fontaines, kde je obklopen dětmi stejnými jako on a stejně jedinečnými jako on. Díky dobráckému policistovi Raymondovi, který ho vezme pod ochranná křídla, se naučí věřit dospělým a s Camille objeví i lásku.

Camille
Je jiná než ostatní holčičky a asi právě proto jsou do ní všichni zamilovaní… Hrát si s panenkami? To moc ne, ale fotbalový míč a drzé odseknutí, to je něco pro ni. Je sluníčkem celého sirotčince, který bude možná muset opustit, protože její teta požádala o svěření Camille do péče, aby se snadněji dostala k příspěvkům na jídlo a bydlení…

Simon
Tvrďák sirotčince s laskavým srdcem. Poté, co se k Cuketkovi choval hrubě během přijímací šikany, se z něj stane věrný kamarád.

Ahmed
Naivní snílek, který je proti své vůli duší celé dětské party. Zbožňuje nejrůznější převleky: za dinosaura, za robota nebo za dinosaura přestrojeného za robota.

Jujube
Hypochondrický žrout je Ahmedův nerozlučný parťák. Jujube slupne i zubní pastu, protože „je zdravá”.

Alice
Tichošlápek s tváří schovanou za pramenem vlasů. Camille se ale postupně podaří vytáhnout Alici z její ulity.

Béatrice
Je něžná a vždy připravená postavit se na obranu druhých.

Raymond
Značně zavalitý a velmi laskavý policista, kterému Cuketka od první chvíle důvěřuje. Raymond k němu také velmi přilne, až natolik, že si uvědomí smysl „rodiny.” Rodiny, kterou si člověk sám vybere.

Teta Ida
Teta Camille je prospěchářka jdoucí po penězích, jež by získala v případě opatrovnictví své neteře. Camille je ale připravená udělat cokoliv, aby s ní nemusela žít.

Paní Papineau
Ředitelka sirotčince, přísná ale spravedlivá, nezpochybnitelná autorita pro děti v domově.

Pan Paul
Hodný a práci oddaný učitel, který děti v sirotčinci nejen učí, ale dokonce je vezme na lyžařský výlet.

Rosy
Energická a vždy dobře naladěná sociální pracovnice. Je velkorysá a velice starostlivá. Její specialitou jsou pusinky na dobrou noc. Děti zjistí, že se brzy stane maminkou.

Režisér o filmu

„Je nezbytné mít přátele, na které je spoleh, zamilovat se, a být dokonce i šťastný…”

„Zamiloval jsem se do knížky Gillese Parise, Autobiography of a Courgette, něžného a poetického příběhu o dospívání. Jeho vyprávění a nálada příběhu mne přenesly zpět do mého vlastního dětství a připomněly mi mé první citové záchvěvy, když jsem jako filmový fanda sledoval třeba Nikdo mne nemá rád, seriál Nobody’s Boy: Remi, Bellu a Sebastiána, Heidi, děvčátko z hor nebo Bambi. V této animované filmové adaptaci jsem chtěl s diváky sdílet alespoň část těchto mých okouzlujících a pro můj vývoj určujících pocitů, jež mne formovaly. Můj život Cuketky je ale především poctou zanedbávaným a týraným dětem, které dělají, co mohou, aby přežily a dokázaly se svými ranami dál žít. Náš hrdina Cuketka prožil těžké časy a po ztrátě maminky je přesvědčen, že na světě zůstal úplně sám. Vůbec nepočítal s lidmi, které mu přinese nový život v sirotčinci: mít partu přátel, na které je spoleh, zamilovat se a proč nebýt dokonce jednou šťastný? Pořád se má v životě co učit. To je sdělení, zároveň jednoduché i hluboké, které jsem pokládal za zcela zásadní našim dětem předat. A přání sdílet toto poselství mne provádělo celou mojí prací na filmu. “

O námětu

„Chtěl jsem adaptovat knihu Gillese Parise, protože jsem chtěl udělat film o dětech, který by se věnoval špatnému zacházení s nimi a také možným řešením zneužívání dětí v dnešním světě; zábavný film, který by vás rozesmál i rozplakal, ale především film, který by byl pevně zakotven časově i prostorově v současnosti a vyprávěl o síle houževnatosti v rámci skupiny přátel a zasazoval se o empatii, kamarádství, sdílení a toleranci.

V současné kinematografii jsou sirotčince typicky zobrazovány jako místa zneužívání a týrání dětí a vnější svět jako prostor svobody. Můj život Cuketky tento vzorec obrací: utrpení se odehrává ve vnějším světě a sirotčinec je místem smíření a znovunalezení pevné půdy pod nohama. Díky tomu je vyprávění zároveň klasické i moderní.

Poté, co jsem strávil nějaký čas v sirotčinci, jsem si uvědomil, jak je důležité zobrazit velmi citlivě téma adopce, protože je srdcem vztahu, který mají děti postrádající lásku a náklonnost, ke světu dospělých. Zobrazil jsem adopci ve dvou jejích současných podobách: pěstounská péče a opatrovnictví příbuznými. V závislosti na věku dítěte a motivaci dospělých zde adopce představuje jak riziko návratu do destruktivního koloběhu zneužívání, tak možnost smíření se se světem. Připadalo mi zvlášť důležité zdůraznit obraz smíšené rodiny v naší společnosti, kde je nyní základní struktura rodiny různorodá.“

O scénáři

„Protože kniha Autobiography of a Courgette na některých místech explicitně zobrazuje násilí páchané na dětech, je určena především dospívajícím a rodičům. Když jsem příběh adaptoval pro animovaný snímek, chtěl jsem okruh diváků rozšířit také o mladší děti. Po relativně dlouhé počáteční fázi psaní a ořezávání příběhu mi moji producenti navrhli spolupráci se Céline Sciamma. Přirozeně jsem byl hned nadšený. Před několika měsíci jsem viděl její film Tomboy, který mne zasáhl. Začali jsme se pravidelně scházet a vyměňovat si nápady a velice rychle se stalo, že místo sklouznutí do deníkové formy, která se nejdříve zdála zjevnou volbou pro adaptaci, Céline dokázala najít a dát scénáři klasickou a pevně ukotvenou stavbu, ale také pravou rovnováhu humoru a emocí, dobrodružství a sociálního realismu. Úspěch scénáře se také odvíjí od velice pečlivé práce s postavami, která rafinovaně odkazuje na temné, tragické události minula tak, aby je zapudila světlem právě se probouzejícího přátelství.“

O práci s herci

„Obsazení a práce s herci Marie - Eve Hildbrandové byly klíčové pro režijní práci. U dětských postav jsme pracovali s neprofesionálními herci. Vybírali jsme je na základě hlasů a také schopnosti zůstat před mikrofonem spontánní. Jejich osobnost a věk hrály rozhodující roli, protože jsme chtěli vytvořit skupinku, která by fungovala maximálně přirozeně, a kterou by tvořili herci, jež by opravdově prožívali nahrávané scény.

Abychom dětem poskytli společnost a povzbudili je, role dospělých jsme obsadili profesionálními herci. Toto rozhodnutí fungovalo dokonale. Herci si skvěle sedli a dodali filmu výjimečnou emocionální pravdivost, během každé scény, sekvence, během celých šesti týdnů nahrávání. Dialogy, přirozené, stručné a funkční, se prokládají chvílemi ticha a jsou navázané na děj, který občas dokonce popírají, čímž prohlubují psychologii postav. Ticho je významové a poskytuje prostor letmým pohledům i výměnám beze slov. Ve střetu s přirozenou dětskou mluvou během nahrávání, byly dialogy obohaceny a přiblížily se k poetickému naturalismu, který vyznívá v pocitové rovině vzácně autenticky.“

O režii

„Můj život Cuketky se měl soustředit na vnitřní životy postav. Bylo pro mne důležité dát prostor drobným gestům, výrazům obličeje, mrknutí očí, chvílím očekávání. Podlé chování dvojice ptáků, která si buduje hnízdo, městské scenérie, oblačné nebe, bouře a projasnění na horizontu - to vše zrcadlí duševní otřesy postav. Často jsem používal dlouhé sekvenční snímání pohledů a emocí. To dodává filmu jedinečné, spíše pomalé tempo.“

Estetické rozhodnutí

„Kreslíř Hergé tvrdil, že čím jednodušší je výtvarné pojetí obličeje, tím snadněji na něj může publikum projektovat svoje vlastní emoce a identifikovat se tak s postavou. Jsem o tom také přesvědčen a pracuji tak při animování loutek, aniž bych měl ambici reprodukovat skutečnost. Místo toho divákům nabízím “posunutou skutečnost.” Užitím spojení přirozených, realistických hlasů se silně stylizovanou výtvarnou podobou postav jsem se pokusil do filmu vetkat jedinečně poetický způsob psaní Gillese Parise. Klíčem k tomuto světu jsou oči postaviček: veliké a doširoka otevřené vůči světu, které výrazně přispívají pocitům i empatii.

Z filmu dýchá městská, kontrastní a postmoderní poezie. Scenérie jsou spíše smutné a pochmurné, symbolizují sociologický obsah týrání, které ve filmu však není přímo zobrazeno. Nejživější a nejjasnější barvy odrážejí houževnatost a optimismus postav. Tváří v tvář překážkám, které jim osud postavil do cesty, se postavily na odpor.“

O hudbě

„Hudba se pohybuje na škále s omezeným užitím a minimem zvukových efektů k emocionálním pasážím, které jsou otevřenější a doprovázené jemnou, něžnou hudbou Sophie Hunger. Citlivost jejích hudebních kompozic i okouzlující hlas doplněný kytarou, basou a vibrafonem dokonale sedí k dětskému světu filmu. Sophie Hunger o sobě jednou prohlásila: “Kdysi pro mne bylo složité být sama se sebou. Dnes je to snazší, cítím se plná světla. Lidé se mění a to je dobře,” což jaksi zrcadlí cestu, kterou projde náš malý hrdina.“

O loutkách a animaci

„Loutková pookénková animace je rukodělné dobrodružství, kdesi na pomezí fikce a animace, a má blízko k hodnotám, které se snaží film sdělit. Především zahrnuje sdílení znalostí a utváření společných cílů všech složek v duchu vzájemné spolupráce, která je jádrem tohoto snažení. Bylo potřeba vytvořit a namalovat kolem šedesáti kulis a padesát čtyři loutek ve třech různých kostýmech. Poté jsme za osm měsíců natočili sedmdesát minut filmu, rozdělených mezi patnáct filmových prostředí, přičemž na jednoho animátora připadaly tři vteřiny za den. Bylo potřeba dalších osm měsíců na vytvoření zvukové stopy k filmu a složení záběrů na zeleném pozadí se záběry popředí, pozadí, nebe, oblaků a dalších počítačově vytvořených scenérií. Přestože výroba a samotné natáčení filmu vydaly nakonec na dvouletý maraton neochabujících výkonů více než padesáti “řemeslníků”, tak jsme, díky našemu efektivnímu týmu, dokázali vše zvládnout a udržet se v produkčním módu, který měl po celou dobu natáčení lidský rozměr.“