Magnólia

Co už víme o "božím plánu"? Určujeme si svůj osud sami, anebo jsme jen hříčkou zlomyslné náhody a černým humorem obdařené prozřetelnosti? Co ten mladík, který skákal ze střechy, aby se zabil, a místo co by upadl do vhodně umístěné sítě, skonal bludným výstřelem své matky, která chtěla trefit otce a omylem skolila syna, který právě letěl okolo? Nehledě na to, že tu pušku před časem nabil on sám! A co ten nešťastný potápěč, kterého našli v plné výzbroji na stromě? Divné věci se stávají pořád... Úvod nového filmu Paula Thomase Andersona (Gambler, Hříšné boogie) ovšem není jen samoúčelnou sbírkou kuriozit. Určuje pravidla hry, jejímž základním pravidlem je, že žádná pravidla nemá. V tomto světě náhod a shod okolností nelze spoléhat na logiku a pravděpodobnost a vy na to buď přistoupíte a užijete si následující tři hodiny bez trýzně zpozdilé touhy po realismu, anebo nepřistoupíte a tatáž touha vás pravděpodobně během první půlhodiny vyžene z kina.

Takže - místo děje: losangeleské San Fernando Valley. Čas: jeden den a jedna noc. Protagonisté: devět. Mediální magnát Earl Partridge (Jason Robards), jenž umírá na rakovinu. Jeho žena Linda (Julianne Mooreová). Jeho ošetřovatel Phil (Philip Seymour Hoffman). Jeho "ztracený" syn Frank (Tom Cruise). Moderátor jedné z Partridgeových show, kvízu "Co děti vědí?", Jimmy Gator (Philip Baker Hall), rovněž umírající na rakovinu. Jeho "ztracená" dcera Claudia (Melora Waltersová). Dětská hvězda kvízu, geniální Stanley. Bývalá hvězda kvízu Donnie Smith (William H. Macy). Policejní důstojník Jim Kurring (John C. Reilly). Ti všichni se během onoho bouřlivého deštivého dne budou setkávat - doslova i symbolicky, neboť kromě společného životního prostoru je povětšinou pojí i hledání téhož - odpuštění, vykoupení a lásky. Jejich příběhy se totiž (a zdaleka ne náhodou) zrcadlí jeden v druhém. Otcové se dávno odcizili svým dětem (všichni tři včetně otce malého Stanleyho, který je na nejlepší cestě) a usilují o odpuštění svých hříchů. Jejich děti v sobě nesou různě maskované trauma - Frank píše a prodává příručky typu "sveď a znič", pozvedávající mužskou sebedůvěru v jednání se ženami, Claudia je závislá na drogách a neví, co slovo sebedůvěra znamená, Stanley hledá jistotu odpovědí v knihách - aniž má šanci ji kdy najít (jak je vidno u jeho "předchůdce" Donnieho). Manželky trpí zpochybněním svého vlastního přesvědčení - Jimmyho žena se ocitá v troskách jistoty své lásky, Linda naproti tomu přehlíží zbytky svého cynismu, z nějž neočekávaně vyrostla láska.

Jen dva lidé se vymykají tomuto vzorci rodinného smutku - dobrácký ošetřovatel Phil, usilující zprostředkovat svému umírajícímu pacientovi poslední setkání se synem, a mírumilovný policista Jim, jehož snaha pomáhat lidem překonává i jeho profesionální neschopnost. Tito jediní šťastně nevinní vstupují z vůle autora jako ¨čistí anděléˇ do spleti traumatizujících mezilidských vztahů, aby konali dobro. Nebeská terminologie přitom není zdaleka náhodná, protože vyšší moc má v tomto příběhu (neboť jde vlastně o příběh jediný) své podstatné slovo. Den, v němž osudy všech hrdinů začínají, rozvíjejí se, kulminují i doznívají, je totiž frázován v kapitolách uvedených údajem o počasí, které předznamenává další fáze (melo)dramatu, a katarze je vyprovokována a provázena už nepokrytým, takřka apokalyptickým zásahem nebes (neprozradím, jen pro vzdělané napovím - druhá kniha Mojžíšova, kapitola 7, verš 26).

Boží vůle jako přijatelná varianta náhody tak více či méně zjevně prolíná celým filmem ve výsměšném kontrastu k pochybné víře v racionalitu, tak jak ji ad absurdum demonstruje obludná vědomostní soutěž ¨geniálníchˇ dětí. Relativní cenu ověřitelných faktů si proto nejbolestněji uvědomuje právě Donnie, jemuž kdysi encyklopedické znalosti přinesly slávu, ale nedaly mu návod na život, v němž tragikomicky selhává ve všem včetně pošetilé touhy po lásce pohledného barmana. Andersonův příběh má své oprávnění právě jen v onom dokonale stylizovaném světě melodramatu, plném vypjatých emocí a velkých gest, v němž se hrdinové úlevně osvobozují od tíživé povinnosti ¨společenské přijatelnostiˇ a jsou dokonale upřímní. Jen v tomto světě mohou zcela legitimně pronášet pravdivé banality, kýčovité monology a sentimentální vyznání. A ono to funguje, dokonce lépe než v jiných podobných "kolektivních filmech z amerického života" - Robert Altman promine. Důvody jsou celkem tři. Prvním je dokonale promyšlený scénář, jemuž se (vedle již zmíněné důsledné stylizace a zřetelného odstupu od a nebo spíše nad realitu) daří udržet v dokonalých proporcích všech devět minipříběhů. Ty nejenže se (jak bývá občas zvykem) z filmu postupně nevytrácejí, ale dokonale fungují i navzájem, neboť jejich určitá příbuznost dovoluje Andersonovi volně přecházet mezi postavami i v rámci jedné situace (tak Jimmy Gator například mluví o své dceři, ale divák sleduje Franka, pro něhož platí totéž apod.).

Druhým nepřehlédnutelným pozitivem Magnolie je hudba, která je dílem jak skladatele Jona Briona, tak písniček Aimee Mannové. Její skladba Wise Up nejenže Andersona inspirovala při psaní scénáře, ale jí patří i jedna z nejpůvabnějších sekvencí filmu. Oné deštivé smutné noci si ji pouští zfetovaná, zoufalá Claudie a začne si zpívat s ní, aby se k ní postupně přidali všichni ostatní, včetně umírajícího Earla, a předávali si ji na znamení své vnitřní příbuznosti. Magické. Posledním (ne však nejmenším) kladem filmu je herecké obsazení, v němž se sešli z velké části Andersonovi oblíbenci z předchozích snímků - William H. Macy, Melora Waltersová, John C. Reilly, Philip Seymour Hoffman, Philip Baker Hall či Julianne Mooreová - a nově především Jason Robards a Tom Cruise. Je nemožné hodnotit jednotlivě výkon každého z nich, spokojme se tudíž s konstatováním, že tu nenajdeme slabé místo, a zmiňme se jen o Julianne Mooreové coby překvapeně zamilované nastávající vdově, už kvůli její velké hysterické scéně z lékárny, kde se snaží získat půl vagonu opiátů, a především o Tomu Cruiseovi. Nejen proto, že byste od něj hereckou účast v tomto typu filmu nečekali, ale především proto, že v postavě Franka Mackeyho podává svůj životní výkon, právem oceněný Zlatým glóbem a nominovaný na Oscara. Těžko rozhodnout, zda je lepší v neodolatelné sekvenci své sexuálně agresivní přednášky anebo dramatického rozhovoru, v němž svádí souboj se zvídavou reportérkou, jež touží odhalit jeho minulost. Je-li možné Magnolii něco vyčíst, pak snad jen drobnost, která je zřejmě nevyhnutelným důsledkem natolik široce rozvětveného dějového schématu a tříhodinové stopáže - a totiž určitou ztrátu tempa někde na konci druhé hodiny. Ovšem vedle potěšení, které lze pociťovat z Andersonova filmařského talentu, je to jen nepatrná vada na kráse.

Text: Iva Hejlíčková

Recenzi poskytl měsíčník Cinema

Postavy, které zápolí s nedostatkem lásky a nadbytkem nevysvětlitelných událostí, kladou vysoké nároky na herecké obsazení. Paul Thomas Anderson svůj film psal pro tým herců, které zná a důvěřuje jim, a přibral i pár nových tváří.
Průsečíkem všech příběhů v Magnolii je Earl Partridge, umírající muž, který chce v posledních okamžicích svého života napravit chyby, kterých se dopustil. Partridge ztvárnil JASON ROBARDS, který předtím s Andersonem nikdy nepracoval. Robardse překvapila hodnověrnost scénáře. "Ten scénář mě zaskočil, protože tak upřímně vypovídá o životě, o odcizení a vztazích s rodiči a dokonce i o smrti," říká. "Ta jeho až románová podoba mě uchvátila. Žádná z rolí nebyla pro hvězdu. Všechny postavy byly rovnocenné. Byl to prostě kus každodenního života."
Role umírajícího muže Robardse, který se sám zrovna vyléčil z téměř smrtelné choroby, zaujala. "Bylo to něco jako proroctví, že mi nabídli roli člověka, který odchází ze života," dodává. "Bylo to pro mě jako dělané, že tu roli vezmu a vnesu do ní to, co tom vím."

Earl Partridge chce před svou smrtí vidět svého zavrženého syna, Franka T. J. Mackeye, který se - stejně jako jeho otec - dostal do světa televize, i když na dosti odlišnou pozici. Frank T. J. Mackey je guru ve svádění, kouzelník s thymolinovým úsměvem, který prodává drahé, ale oblíbené kurzy, kde se muži učí, "jak to zvládnout se ženami". Mackeye hraje TOM CRUISE, který se na Paula Thomase Andersona s nabídkou spolupráce obrátil poté, co viděl Hříšné boogie. Anderson napsal roli Mackeye Cruisovi přímo na tělo. Producentka JoAnne Sellarová uvádí: "Tom na scénář reagoval velmi pozitivně. Po několika setkáních s Paulem řekl, že do toho půjde. Podle mě to bylo vážně úžasné, že do toho šel s takovou důvěrou, protože Frank Mackey je velmi riskantní role."

O zprostředkování setkání mezi Earlem Partridgem a Frankem Mackeym se snaží Partridgeův oddaný ošetřovatel Phil Parma, ztvárněný PHILIPEM SEYMOUREM HOFFMANEM, který hrál již v Andersonových předchozích filmech Hard Eight a Hříšné boogie. Hoffman nabízí překvapivé pojetí citově zaujatého ošetřovatele, který se ze všech sil snaží, aby se jeho pacient mohl před smrtí smířit se synem. "On má k Earlu Partridegovi velice silný citový vztah," vysvětluje Hoffman. "Od té chvíle, kdy Phil pochopí, že Earl už brzy zemře, stane se z něj doslova citová troska, protože se to toho člověka skutečně platonicky zamiloval."

Hoffman dodává: "Líbilo se mi, že to není takový ten typický ošetřovatel v bílých kalhotách a nemocniční košili, který se v okamžiku, když dostane zaplaceno a vyjde ze dveří, už o nic víc nestará. Tenhleten chlap je vážně hrdý na to, že každodenně přichází do styku s událostmi okolo života a smrti. Líbilo se mi, že po mě Paul chtěl něco úplně jiného - a tenhle film JE něco úplně jiného. A to je něco, čeho se člověk vážně rád zúčastní."

Hoffman si byl výjimečnosti své role v rámci filmu vědom. "Má postava je ve filmu jediná, která se nesnaží začínat znovu, která se nezabývá svou minulostí. Ale i já jsem vtažen do těch snah o nápravu věcí," vysvětluje. "Celý ten film je prostoupen tím pocitem, že se každou chvíli může stát cokoliv. Takže pokud si myslíte, že byste měli něco konkrétního v životě vykonat, raději s tím začněte hned."

Stejně tak se do Earla Partridge zamiluje jeho mladá žena Linda, což je pro ni značně překvapivé, protože si ho brala jen a pouze pro peníze. Nyní je nervově labilní Linda závislá na lécích, zpytuje své svědomí a snaží se napravit chyby, jichž se ve svém manželství dopustila. Lindu ztvárnila JULIANNE MOOREOVÁ, která byla za svou roli ve filmu Hříšné boogie nominována na Oscara.
Mooreovou na roli v Magnolii přitahovalo to, že hraje osobu, která je "skoro půl filmu hysterická". Mooreová se chtěla dostat pod vnější přecitlivělost své postavy tak, aby byla, jak říká, "doopravdy lidská". "Víte, je to žena, která má na první pohled všechno - velké diamantové prsteny a kožich -, ale která odvrhla všechno duchovní. A nyní, v tom vrcholném okamžiku, si uvědomuje, že zůstane sama, že ve skutečnosti nemá vůbec nic a že v životě učinila několik velmi špatných rozhodnutí. Svým způsobem je to až operní postava," poznamenává Mooreová. "Přitahovalo mě na tom, že mám hrát velmi přirozeně a zároveň velmi citově, s velkými gesty, avšak přesto jaksi s nohama na zemi."
Vliv Earla Partridge sahá i mimo hranice jeho rodiny, až k muži, který moderuje nejoblíbenější televizní soutěžní pořad. Je to Jimmy Gator ze soutěže "Co vědí děti?" I přesto, že je jedním z nejlépe vypadajících televizních idolů v Americe, Jimmyho skutečný život by jeho image dokázal v mžiku zlikvidovat. PHILIP BAKER HALL, který zaujal filmové kritiky už svou rolí hazardního hráče z Hříšného boogie, ztvárnil Jimmy Gatora jako člověka, jehož televizní maska vezme rychle za své.
Hall vysvětluje: "Jimmy po celý svůj život lidi zesměšňoval a tyranizoval, ale na veřejnosti je znám jako laskavý a přátelský, až otcovský typ člověka, jako televizní zdroj dobré zábavy. Nyní se jeho život chýlí ke konci a stojí před otázkami, na které nezná odpověď. Má tak asi dvanáct hodin na to, aby napravil chyby za šedesát let, aby se pokusil dát do pořádku to, co ho trápí, a aby mu jeho dcera odpustila."

Jimmy Gator zároveň i dál moderuje soutěž "Co vědí děti?", která z mladého Stanleyho Spectora udělala dětského televizního hrdinu. Stanley je geniální dítě hnané neukojitelnou touhou po vzdělání a zná odpověď na každou věcnou otázku. Na otázku, proč ho jeho otec nemá rád, však odpověď nezná. Filmaři dlouho hledali dítě, které by působilo intelektuálně sebejistým a zároveň dětsky bezbranným dojmem. Nakonec jej našli v JEREMYM BLACKMANOVI, pro kterého se Magnolia stala celovečerním debutem.
Sám Blackman je držitelem ceny udělované prezidentem Spojených států za vynikající akademické výkony, a měl tudíž možnost značně se do své role vcítit. "Stanley už je génius, ale podle mě by se mu žilo mnohem lépe, kdyby mu jeho otec umožnil více se projevovat. Podle mě má Stanley dobré srdce, ale teď se právě ocitá v krizi," říká Blackman.

Problémy Stanleyho Spectora jsou podobné problémům Donnieho Smitha, který kdysi též zazářil jako známá dětská hvězda z televizní soutěže a pak rychle upadl v zapomnění. Roli Donnieho Smitha pojal jako jednu ze svých dalších dokonale prokreslených kreací WILLIAM H. MACY, včetně oné scény, kdy v nevzhledném baru vede samomluvu o životních obsesích a absurditách. Macyho přitahovala možnost, že by mohl znovu spolupracovat s režisérem Andersonem. "Podle mě se Paul už jako vynikající režisér narodil," říká. "Ten člověk má filmové myšlení. Naprosto vyčerpávajícím způsobem ovládá filmovou techniku a jeho scény jsou zábavné a plné života."

Na další spolupráci s režisérem Andersonem se těšil i JOHN C. REILLY, který ztvárnil klíčové role v obou předešlých Andersonových filmech. V Magnolii však Reilly jako strážník Jim Kurring předčil veškerá očekávání, když jej ztvárnil jako tvrdého losangelského policajta, který chce především pomáhat lidem.

Reilly vzpomíná, jak na něj scénář zapůsobil: "Opravdu mě to dojalo. Myslím, že Paul má tu zvláštní schopnost zachytit všechny drobné detaily ze života a zároveň nabídnout zeširoka pojatý pohled na lidstvo jako celek. Podle mě je to dokonalý příklad filmu z konce tisíciletí; do hloubky se zabývá tím, co nás doopravdy ovládá a rozdílem mezi tím, kdo si myslíme, že jsme, a tím, čím jsme ve skutečnosti.
Reilly již předtím několikrát policisty hrál, ale žádný z nich nebyl tak dokonale vykreslený jako Jim Kurring. Ta postava se zrodila během improvizačních setkání Reillyho a Andersona, kteří si vymysleli průměrného policistu, který se ocitá v "akčních" situacích. Pro Reillyho byla hlavní motivací práce s Andersonem. "Dnes nikdo netočí takové filmy jako Paul," tvrdí Reilly. "Ale pokud člověk do filmu chce vážně vnést svou představu, musí být neuvěřitelně vytrvalý a neodbytný. Chcete-li aby vaše představa zůstala nedotčena, musíte být tvrdošíjní, a nikdo není tvrdošíjnější než Paul."

Ke zvratu v Jimově životě dochází ve chvíli, kdy prohledává byt patřící Claudii, ženě, která je sužována svou minulostí a která je také dcerou moderátora Jimmyho Gatora. V celé té přehlídce opuštěných duší Claudie jasně hraje prim. V podání MELORY WALTERSOVÉ je roztomile nerozhodnou bytostí.
"Měla jsem z té role strach," přiznává Waltersová, "protože jsem věděla, do čeho všeho budu muset jít, abych byla jako Claudia. Musela jsem se skutečně ocitnout v té situaci, kdy máte v každém okamžiku pocit, že je to otázka života a smrti." Stejně jako i ostatní herci dodává: "Podle mě má Paul neuvěřitelnou schopnost vidět i to, co lidi skutečně udržuje v běhu, co stojí v pozadí, jak dochází k rozhodování a jak to ovlivňuje váš život i životy těch okolo vás."

Další role těch, kdo ovlivňují životy lidí z Magnolie, ztvárnili MICHAEL BOWEN, MELINDA DILLONOVÁ, HENRY GIBSON, FELICITY HUFFMANOVÁ, RICKY JAY, EMMANUEL JOHNSON, ALFRED MOLINA a MICHAEL MURPHY.

Výtvarníci MARK BRIDGES a WILLIAM ARNOLD a kameraman ROBERT ELSWIT se výrazně podepsali na výsledné podobě filmu. "Dívali jsme se na filmy, které měly opravdu nepříliš širokou barevnou škálu, na nádherné filmy v teplých barvách, a snažili se přijít na to, jak toho bylo docíleno a jak bychom to mohli vizuálně využít v Magnolii," vysvětluje Bridges. "Šlo o to, mít doopravdy kontrolu nad barvami a stíny, aby se textury stávaly sytějšími, s tím, jak se budou v průběhu filmu charaktery osob prohlubovat."
Výtvarné pojetí filmu vychází z kontrastu ve scénáři, z protikladu mezi chladnou modří televize a teplými barvami dřeva a ženské pleti v prostředí domovů. Bridges s Arnoldem chtěli též evokovat barvy květu magnólie - zelené, hnědé a šedobílé tóny. Navíc z toho všeho mělo být cítit časové zařazení filmu - současnost. Jak shrnuje Bridges: "V tomto filmu jde hodně o čas - rok 1999 - a o místo - San Fernando Valley. Přestože je to film ze současnosti, přistupovali jsme k němu jako k historickému, protože jsme chtěli postihnout to, jak dnešek vypadá - individualismus a odcizení, vliv médií a používání oblečení jako úkrytu."
Bridges byl i návrhářem kostýmů, z nichž každý přizpůsobil té které postavě při zachování jednoho společného rysu: "Každý v tomto filmu nosí oblečení jako mimikry, každý ukazuje svému okolí něco, co je odlišné od toho, co je uvnitř." To samé platí o písničkách AIMEE MANNOVÉ, které se k intimnímu stylu Magnolie dokonale hodí. "Hledám verše, které oslavují jazyk a sdělují něco zajímavým a osobitým způsobem," říká písničkářka. "Láká mě psát o lidech, v jejichž osudech se takové motivy objevují, protože to jsou motivy, které se objevují v celé řadě životních osudů. A to podle mě platí i o Magnolii."