fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Ukázka    Fotky    Podobné filmy    

61% 199 hlasů
film / komedie, drama, Česká republika, , 98 min., od 12 let
Kinopremiéra v ČR 6.9.2007 v SK 24.1.2008, DVD od 15.4.2008 2media

Režie:
Herci: , , , , , více...


Ukázka
02:02



Hořká komedie o světě, ve kterém je ženský princip mocnější než mužský, měkké je mocnější než tvrdé a voda je mocnější než kámen.
Přes poetický název půjde opět o tragikomedii sázející především na skvěle napsané postavy a jejich dialogy. „Pokud bychom měli žánrově film přirovnat k některému dílu světové kinematografie, mohla by to být Americká krása nebo Hana a její sestry. Je to hodně konverzační film, který zkoumá z mnoha úhlů fenomén manželství a vše, co k němu patří. Tedy mateřství, otcovství, nevěry… To, jak je někdy manželství rozkládáno plíživě, nebo naopak, jak i velké zásahy zvenčí ho nerozklíží. Těžiště je tedy v postavách a jejich psychologii,“ vysvětluje Jan Hřebejk. Petr Jarchovský k tomu podotýká, že kdyby neexistoval film Tajnosti a lži, jeden z jejich nejoblíbenějších filmů, nynější Medvídek by se takto mohl jmenovat. „Zajímají mě příběhy, ve kterých věci nejsou pod povrchem takové, jaké se jeví navenek,“ dodává Jan Hřebejk.
Uprav informace o filmu

Komentář k filmu Nebýt Jiřího Macháčka, asi by tenhle film stál za nic už naprosto tutově. Ale takhle je to opravdu, opravdu někde na středu toho, co se snést dá a nedá. Prostě, novodobé české filmy mají asi nějaký problém být dobré. Nelíbilo se mi to příběhově, blbost, a zpracování jakbysmet.
Všechny komentáře k filmu 47+ Napiš komentář k filmu a získej DVD

Web: IMDB, Titulky    Videotéka: přidat si do ní film

Popis filmu Medvídek

Bývalé spolužáky z gymnázia zavál život každého jinam. Jirka je majitelem galerie a jeho žena Vanda vede cukrárnu. Ivan je ambasador v Itálii a je ženatý s nenápadnou Johankou. Roman je gynekolog a manžel zdánlivě ušlápnuté Anny, která ráda peče dorty s medvídkem. Postupně se ukazuje, že každý před ostatními něco tají. Například Vandina plachá sestra Ema by chtěla dítě, ale bojí se navázat vztah, a tak přemlouvá nejprve Jirku a poté Romana. Slovenka Jutka udržuje několik let milenecký poměr s Romanem a má s ním dceru Natálku. Situace se vyhrotí, když navštíví Annu a vyjde najevo, že jim oběma Roman osm let lhal. Obě ženy ho vyhodí a totéž vzápětí potká i Jirku. Zdá se, že jen Ivan je v pohodě, i když zjistí, že jeho děti nejsou jeho, ale řidiče limuzíny Dina. Mrzí ho však, že mu to nikdo z přátel neřekl. Když partnerské krize vyvrcholí, ukáže se, že silnější a odolnější jsou v krizových situacích ženy.


Jan Hřebejk (rozhovor)
obrazek
Odhalíte nám, proč se váš nejnovější film jmenuje Medvídek?

Medvídek - to může být roztomilá plyšová hračka, ale medvídek umí být taky divokou šelmou. Chtěl jsem, aby film v sobě měl všechny polohy, aby se pohyboval po linii od laskavosti k dravosti, aby byl nabitý emocemi i humorem. Abychom dokázali jak potěšit, tak vzrušit.

Jsou takové základní věci, jimiž lze publikum strhnout: Buď ho lze oslnit výpravnou podívanou, nebo mu odhalit, co nevěděli, nebo je pobavit tím, že jim předvedete něco, co důvěrně znají. Proč se divákům tak líbily Pelíšky? Jsou tam totiž v poutavé formě zahalené příběhy, které nemusí být zábavné, když je člověk prožívá. Ale když se o nich vypráví nebo se na ně vzpomíná či dívá zvenčí, pak jsou nesmírně humorné. To je princip, o jaký nám jde.

Jak byste svou komedii charakterizoval?

Je o různých podobách lásky. Tři partnerské dvojice, ztvárněné Jiřím Macháčkem s Táňou Vilhelmovou, Romanem Luknárem s Aňou Geislerovou a Ivanem Trojanem s Natašou Burger, prožívají odlišný typ vztahu. Dá se říct, že film může být přínosný pro šestnáctileté, protože uvidí celkem spolehlivě, co je čeká. Můžou se bavit tím, že to ještě není na spadnutí!

Hlavními hrdiny jsou tři kamarádi z gymplu (a jejich manželky), a už tím jsme se snažili evokovat prvek klukovského přátelství, ať už v přátelském mejdanu, nebo v hádkách - vzdálenost od klukovských let je skutečně relativní. Třicátníci zase uvidí, jakým způsobem žijí, takže si můžou s hrdiny poplakat, a pokud takovým způsobem nežijí, taky se pobaví. Pro starší generaci to zase může být příjemná vzpomínka, protože už to mají za sebou.

<>Obrázek nenalezen<> Jako filmová dvojice zosobněná Věrou Křesadlovou a Jiřím Menzelem?

S paní Křesadlovou jsem se seznámil, když jsme natáčeli australskou část Horem Pádem. Jiřího Menzela obdivuji, je to jeden z mých režisérských vzorů. Obdivuji i jeho herectví. Viděl jsem kdysi v Činoherním klubu několikrát Penzion pro svobodné pány v režii Jiřího Krejčíka. Menzelova kreace tam byla nezapomenutelná. Věra Křesadlová a Jiří Menzel jsou svým způsobem zároveň symboly 60. let - člověk s nimi má nějak spojené tohle světlé období české kinematografie. Zároveň je v obou přítomna laskavost a životní nadhled, jak jsem mohl osobně poznat. V postavách Romanových rodičů, jak je napsal Petr Jarchovský, je zřetelně znát právě takový nadhled nad vlastními slabostmi. Je to velice pozitivní dvojice. A pozitivního není nikdy dost.

Nejenže si užijeme klukoviny dospělých chlapů, i ženský živel je působivě zastoupený, ne? Lze tam cítit i ženskou solidaritu!

Kromě nejčastěji citovaných hereček Ani Geislerové a Táni Vilhelmové bych ještě připomněl Kláru Issovou, Natašu Burger a slovenskou herečku Zuzanu Fialovou. Že se to této ženské sestavě tak povedlo, je i zásluhou Petra Jarchovského - píše ženské postavy čím dál líp. Už od Pelíšků, kde byla nezapomenutelná Simona Stašová nebo Emília Vášáryová nebo Kristýna Nováková, se vlastně stále zdokonaluje. Mně pak komunikace s herečkami vyhovuje, protože nestavíme na vodě, stavíme na něčem, co je pravdivé v základech. Aňa se v Medvídkovi představí v tak protikladné roli, v jaké ji ještě nikdo neviděl.

obrazek
Tušil jste předem, že tak věrohodně ztvární i postavu tak protikladnou k jejím předešlým?

Aňa je univerzální herečka. Může hrát fatální krásky i intelektuálky i přihlouplé cuchty - jako ve vynikající česko-anglické komedii Sklapni a zastřel mě nebo patologicky nemocného člověka jako ve Slámově Štěstí. Ale to není hlavní hodnota jejího herectví. Ta hlavní je v tom, že divák zapomene, že je to jen herec. Dociluje se toho třeba i drobnými detaily. Například Táňa Vilhelmová, která je nedlouho maminkou, mohla uplatnit detaily mateřství. Ve filmu hraje celá řada dětí, i náš tehdy dvouměsíční Jonáš. Poměrně velkou roli dostala dcera Jiřího Macháčka Berta, tehdy čtyřletá. Autenticky působí na plátně okamžiky, kdy spolu hrají skutečný táta a skutečná dcera.

Nebyla z toho vaše manželka vyplašená, že bude Jonášek hrát?

On nehraje, on účinkuje! V břevnovském klášteře, kde se točila také část Medvídka, jsme potom Jonáše skutečně křtili - Prokop Siostrzonek, který ho filmově křtí, ho pokřtil o dva měsíce později i ve skutečnosti. Tamní prostředí máme rádi. Když jednou přišla manželka Lenka s Jonášem do kláštera, malý začal plakat. A tak ho v sakristii nakojila. Málokdo měl asi to štěstí, že kojil nebo byl kojen v sakristii břevnovského kláštera! A dnes nás těší, že máme malinkého Jonáška natočeného ve filmu.

obrazek
Z filmu se zdá, že při natáčení byla pohoda a že jste se všichni dobře bavili.

Chtěl jsem herce maximálně zapojit. Točil jsem například v bytě přátel, kde jsem zažil lecjakou oslavu, takže jsem věděl, že si majitelé potrpí na klasickou hudbu. Když si tedy Aňa jednou zabroukala melodii z Čajkovského, lehce jsme tam našli CD s touto hudbou. Aňa si tím rozhodla stimulovat psychický stav své postavy - jakmile bude potřebovat plakat, pustí si to. A Čajkovského jsme pak ve filmu také použili. Totální improvizací byla též scéna chlapského mejdanu. Pouštěli jsme si v tom bytě Suzi Quatro a kluci při ní začali řádit a blbnout. Připadalo nám to tak unikátní, že jsme hned pustili kameru a nechali kluky improvizovat. Pak jsme už jen dotočili scénu, jak se k tomu chystají. Takovými detaily herci ovlivňovali konečnou podobu filmu. Je příznačné, že si tam každý mohl dát něco osobního, že se účastnila malá Berta nebo že jsme natáčeli v bytech přátel. Prozradím něco, co je trochu košilatější, ale vlastně symbolické. Táňa Vilhelmová nechtěla být zcela ztotožňována se svou postavou, a tak už na kostýmových zkouškách prohlásila: „V žádném případě nebudu hrát ve svém oblečení!“ Nakonec skoro všechno hrála ve svém. Snažil jsem se totiž herce přesvědčit, že film zasáhne tím víc lidí, čím bude osobnější.

Postavy v Medvídkovi v sobě nesou optimistický náboj. Jako by říkaly: Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.

Pozitivní je to jistě v tom, že si tam najdete humor a nadhled a nadhled postav nad sebou samými. Holky tam své přátelství ještě utuží a na všem je znát osobní vklad.

K charakterizaci snímku jste jednou užil také bonmotu: Medvídek je o Samotářích, kteří se oženili. Stojíte si za tím stále?

V Samotářích se podařilo zachytit mladistvost postav, proto asi ten film oslovil publikum i o generaci mladší. Znáte přeci lidi, kteří se chovají celý život jako důchodci, a pak takové, kteří si mladistvost dlouho udržují! A jsou v tom třeba i směšní. Tím jsou naši hrdinové Samotářům podobní. Napadlo mě to i proto, že hlavní role mají taky Jiří Macháček a Ivan Trojan. I když hrají něco jiného, mladistvost zůstává. Proto jsem použil té nadsázky.

Už v mottu Medvídka se mluví o mužském a ženském principu. Znamená to, že spolu oba principy bojují?

Měl jsem hezký zážitek, když jsem viděl před patnácti lety komedii Woodyho Allena Manželé a manželky. V kině se vždycky strhl smích, za chvilku další. Zdálo se mi, že každé to zasmání se liší od předešlého. Dal jsem si pozor a zjistil, že se smáli jen kluci, když padl určitý fór, a holky vedle mě jen koukaly, čemu se asi smějí. Pak zase propukly ve smích holky a kluci si říkali: Co může být zrovna na tomhle vtipného! - A mým přáním je, aby tak působil i Medvídek, aby nabízel specifickou zábavu pro všechny.

Petr Jarchovský (rozhovor)
<>Obrázek nenalezen<> O čem je pro vás scénář i film Medvídek?

Soukromě si myslím, že je takovou ztišenou pravdivou zprávou o lásce a přátelství.

Jak vymýšlíte prostředí pro postavy? Prostředí diplomata, prostředí galerie… Jsou to pro vás nějak přitažlivá místa?

Člověk se pohybuje mezi nějakou vrstvou lidí a my o ní podáváme zprávu. Samozřejmě je to odpozorováno ze života, aby každé postavě odpovídalo, čím se zabývá. První rodinka jsou nám mentálně blízcí lidé - hraje je Jiří Macháček s Táňou Vilhelmovou, tedy „plebejci“. Pak přichází „buržoazie“ - Aňa Geislerová a Roman Luknár, a pak marťani - „feudálové“, šlechta, nevím jak je nazvat - ztělesňují je Ivan Trojan a Nataša Burger. Takhle jsme si pomáhali, když jsme stavěli schůdky těm třem kamarádům.

Říkal jste, že inspirací k tomuto filmu byl krom vašich životů a životů kamarádů i film Woodyho Allena Manželé a manželky. Projevilo se to v Medvídkovi i konkrétně?

Je to nepřímé ovlivnění. Allen vyprávěl vtipně a pravdivě o partnerských vztazích. Určitě nás ovlivňuje fakt, že lze vyprávět vtipný, štiplavý a zároveň zábavný a pravdivý příběh o mužích a ženách.

Myslíte, že by se měla kamarádovi říci trpká pravda? Ve filmu se přátelé radí, zda to udělat.

Ale Aňa ve filmu pěkně říká, jak by to mělo být! Já na to nemohu odpovědět, vždyť ten film je takový rébus! Nemůžete chtít odpověď. Každý si musí odpovědět sám. Jako v životě.

<>Obrázek nenalezen<> Zobrazujete s Janem Hřebejkem mužský svět, ale vciťujete se i do ženských duší, až se zdá, jako byste si více vážili ženských schopností. Je to tak?

Myslím, že film nenadržuje ani jedné, ani druhé straně. Aspoň to nebyl náš záměr. Ale protože jsme s Honzou Hřebejkem chlapi, snažíme se, abychom se nějak vcítili do toho druhého světa. Abychom nepodváděli a nedělali rychlé závěry. Jsou fáze života, kdy vás napadne, že ke střídání stráží došlo, aspoň na úrovni domácností. Kdo má větší životaschopnost, kdo se dokáže zvednout a ustát náročné životní situace - to jsou vlastně holky.

V čem jsou muži jednoznačně lepší než ženy?

To je otázka, na kterou neumím odpovědět. Chlapi si asi dokáží udržet přátelství z dětství, přátelství mezi ženskými je možné a může být velmi silné, ale není stejného druhu. A to je taky báze filmu. Zrada, pokud se stane, nebo konflikt mezi mužem a ženou kontaminuje pak i starší přátelství.

Jednou ze stěžejních scén je mejdan, kde si tři kamarádi spolu zatančí. Je to běžná zábava?

Víte, to jsou kluci, kteří se znají od gymplu. A když se seznámili, bylo jim čtrnáct a půl. To je doba, kdy něco takového může být celkem běžné, když jsou na mejdanu stádečka koloušků a holky se tam nevyskytují. A třicátníci čtyřicátníci si mohou vzpomenout na svá raná léta, kdy byli ve stádečku koloušků.

Jste rozjetý tvůrčí tým. Sotva dokončíte jeden film, už pracujete na druhém. Co to bude?

Oslovily nás tři staré povídky Petra Šabacha z předrevoluční sbírky Jak potopit Austrálii, kde jsme našli námět pro náš společný film Šakalí léta. Ještě jsme v té knížce měli schované tři povídky. Takže v létě podle nich chystáme točit čistou komedii s řadou skvělých herců. S mnohými z nich jsme ještě nespolupracovali. Na to se velice těším.

Retro?

Ano, ale jenom lehké - 90. léta, období vlčího kapitalismu u nás.

Ondřej Trojan (rozhovor)
obrazek
Tým Hřebejk - Jarchovský je obrovsky úspěšný. Určitě už není složité sehnat peníze na jejich filmy, je to tak?

Představte si, není to tak. Více jak třetinu rozpočtu musím pokrýt z takzvaných měkkých, tedy neinvestorských peněz, které nám neseberou procenta z výnosů. A ty se nehledají na ulici. Je to dřina a stres z nedostatku času. Už ze scénáře lze ovšem vytušit, kolik film může utržit, a kolik tedy do něj můžeme investovat vlastních peněz. K filmům této dvojice přistupuji jako investor, a tím se doba na shánění financí hodně krátí.

Jako producent jste tentokrát spolupracoval s televizí Nova. V čem byla ta zásadní změna oproti spolupráci s Českou televizí?

Bylo to velmi pružné, rychlé jednání. Domluvili jsme se vlastně během hodiny. Smlouva je jednoduchá, to jsou velká pozitiva. Navíc Nova není koproducent, jenom si předkoupila práva na televizní vysílání. Veškerá zodpovědnost za film tedy leží pouze na bedrech naší společnosti.

Pro vás jako pro producenta je dobré, že máte takto nakročeno a že můžete obě televize třeba střídat jako koproducenty…

Pokud jde o tvůrčí stránku, nechceme si do práce nechat mluvit od žádné televize. Tak byla pravidla nastavena i v minulosti a to je u obou televizí obdobné.

Jste nejen producentem, ale zároveň také režisérem. Když tedy za vámi přijdou pánové Hřebejk s Jarchovským se svou vizí, přijmete je bez připomínek, nebo máte nějaké dramaturgické připomínky?

Film je od začátku do konce tvůrčí proces, oba ti kluci si přejí vzájemnou komunikaci, film je dílo kolektivní. Každý film má jiný vývoj, u každého se objeví v různém stupni vývoje jiný zádrhel, kterým Honza říká skryté pasti. U Medvídka byl tentokrát dlouhý, ale o to zajímavější proces ve střižně. Zkrátka dlouho se hledala přesná míra, jak příběh vyskládat, aby proporčně dobře fungoval. To je ale při paralelním rozvíjení více dějů běžné. Medvídek je o příbězích dvojic. Každá si svůj život šmodrchá tak nějak po svém a na konci se ty šmodrchanice pěkně propletou. Aby emocionálně fungovaly, museli jsme hledat, jak se mají příběhy vedle sebe skládat, kdy je ideální se od jedné dvojice odpoutat a navázat se na jinou. Honza se často nechává inspirovat situacemi, které vznikají přímo na place, a tak se někdy ukáže, že scény, které působí ve scénáři jako stěžejní, třeba vlastně nejsou tak důležité. A naopak. Scéna, která je ve scénáři přechodová, může docílit daleko silnější nebo pravdivější emoce, většího humoru, napětí, absurdity. To se ve filmu stalo na několika místech. Bylo to dobrodružné a zajímavé. Osobně mě tato etapa stála dost velké úsilí, protože jsem jí chtěl být přítomen a nápomocen. Velkou výhodou Honzy Hřebejka je, že umí tyto situace předvídat, takže pro střih jsme si tentokrát už dopředu stanovili více času, což se nám, věřím, vyplatilo.

obrazek
Co se vám například na Medvídkovi líbí? Třeba pojetí mužského světa, anebo ženského?

Líbí se mi, že je tenhle film bipolární, že je v něm svět mužský a svět ženský. Vlastně mě baví, že mužský svět dostává v Medvídkovi trošku za uši. Ženské se ukazují jako odolnější plemeno. Mě sebeironie vždycky bavila a v Medvídkovi je. Což je velmi humorné.

Jste objevitel Ani Geislerové, která poprvé hrála ve vašem filmu Pějme píseň dohola. Co říkáte jejímu vývoji?

Je v ní velmi přirozený talent a postavy, které hraje, velmi přirozeně vytváří. Přitom její role jsou neobyčejně pestré. Mně se moc líbí oblouk, jakým se vypracovala v Medvídkovi. Začíná jako odevzdaná manželka ňochňající teploučký domov pro svého chotě, ale je v ní skryta touha se realizovat. K tomu nakonec dojde. Stane se z ní úspěšná a životem naplněná mladá žena, a to je velmi povzbudivé.

Věra Křesadlová se komedií Doblba! a Medvídkem vrátila k filmu. Jak ji v Medvídkovi vnímáte?

Mám typ razantních ženských moc rád. Vytvořili s Menzelem kontrastní, zajímavý, a přitom harmonický pár, takže se pěkně doplňují. Znám několik takových párů, kdy je ženská razantní a chlap zase spíše přemýšlivý, takže si dokážu představit, že jim to spolu ladí. Jang a jing, oheň a voda….

V Medvídkovi jsou nejrůznější typy mužů a žen. Také se vám to jeví tak, že každý jednotlivec reaguje na problémy odlišně?

Každé pohlaví má jiný úhel pohledu na věci, na jejich důležitost, na žebříček hodnot. V řešení každodenních drobností se toho nasčítá víc, než když se řeší problémy zeměkoule. Obojí se doplňuje nebo někde kříží. A také o tom je náš film. Samozřejmě, že osobní naturel při tom hraje podstatnou roli. To říkám proto, aby to nevypadalo, že Medvídek pouze generalizuje ono Ženské a Mužské.

Myslíte, že lze Medvídka označit jako komedii?

Je to film udělaný s velkým nadhledem, k němuž jsme svými životními zkušenostmi dorostli. Určitě se při něm diváci nasmějí, přestože se herci nekopou do zadků a ani nekloužou po banánových slupkách. A zároveň se v Medvídkovi i trošku poznají. A koneckonců v Medvídkovi se trocha opravdové grotesky, či jak mi říkáme nefalšované švandoprdky, taky najde!

Jiří Macháček (rozhovor)
obrazek
Představíte nám svého Jirku?

Můj čtyřicátník Jirka si pronajal galerii a doufá, že bude galeristou. Díky své katolické výchově je nucen setrvávat v požehnaném manželském svazku, i když ten svazek nefunguje. Z mého pohledu je film nejvíc o lásce a o tom, jestli přátelství není někdy víc než láska. I přátelství je ovšem poznamenané těmi všemi problémy, jimiž se prokousávají jednotlivé rodiny.

Pan režisér vás donutil k docela velké změně image - máte vousy a silné brýle. Jak jste se líbil sám sobě a jak dcerce, která si ve filmu taky zahrála?

Vousy nemám moc rád, ale přivítal jsem je, protože jsem se cítil jako někdo jiný, přestože má postava má stejné křestní jméno. Vždycky vítám, když se můžu na roli lehce zprznit. I brýle jsem přivítal - ještě nikdy jsem v nich nehrál. Fyzické změny se mi líbí. S dcerkou jsem začínal natáčet v obavách, protože bych nechtěl, aby se z ní stalo takové herecké rozmazlené dítě, o které se celý štáb bojí a všichni mu říkají, jak je úžasné. A ono pak začne být ve svých šesti letech závislé na hraní a obtěžuje rodiče tím, že chce další natáčení. Toho jsem se obával, ale musím říct, že mi byla nakonec lepší partnerkou, než jsem čekal.

Co je typické pro režijní práci Jana Hřebejka?

Hrdinové filmu se věkem přiblížili Hřebejkovu reálnému věku a on se možná snaží čím dál tím víc vyprávět příběhy, které jsou bližší jeho vlastnímu životu. Nakolik je to naopak vzdálené jeho soukromému životu, to ví lépe on než já. Mně se natáčení líbilo, měl jsem z té práce radost. I lidi, které Jan Hřebejk obsazuje, mám rád. Dokonce jsme s Romanem Luknárem opravdu během natáčení bydleli spolu. Nejdřív v jednom, pak v druhém penzionku. Abychom se sžili. Možná jsme se až trochu vymkli režii, že jsme šli dál, než režisér předpokládal.

obrazek
Ve filmu se vyhraňují oba póly - ženský i mužský. Ale jako by Jan Hřebejk trochu nadržoval ženám…

Může se to tak zdát. Ale na druhou stranu o něm vím, že je gentleman a že to není jen tak pronic zanic. A druhou pravdou je, že je to vlastně žena, kdo řídí svět. Muži se ovšem umějí lépe vestoje vyčůrat a ženy zase rodí děti, takže i kdybychom čůrali za letu, nikdy je nepředstihneme!

Ve filmu máte skvělou příležitost užít si pánský mejdan. Vypadá to opravdu na pánských mejdanech tak, že nakonec tančí muži sami se sebou? Není to neobvyklé?

Vycházeli jsme z toho, že jsou ti kluci spolu už od školních lavic, tak jsme si povídali o tom, jaké to bylo na gymplu, jaké jsme měli spolužáky a jak jsme se bavili. Přitom jsme vymýšleli, jak se lze různě odreagovat a co všechno by se dalo na takovém večírku dělat. Napadaly nás takové věci, které šly kolikrát ještě dál, za hranici scény, která se dostala do filmu. Myslím, že je normální, když se sejdou tři kluci, že se třeba takhle baví. Na konci té scény je vidět, že ti kluci spolu končí dokonce v posteli!!!

Poslyšte, jste známý vtipálek a recesista, nevymýšlíte si trochu? Raději řekněte, jak jste docílili pohodové atmosféry filmu, přestože v něm jsou dramatické situace. Dokážete být celá skupina těchto herců pohodovou partou i ve skutečnosti?

Pokud se naše vztahy zdají pornografické, tak je to jenom v rámci pohody, abychom si zahráli a abychom v tom filmu byli tak nějak přirozeně … v pohodě…

Táňa Vilhelmová (rozhovor)
obrazek
Představíte nám vaši roli?

Moje Vanda je manželka Jirky, kterého ztělesňuje Jirka Macháček. Moc jsem chtěla, aby byla taková živočišná, aby působila jako neřízená střela. Úklid a podobné drobnosti Vanda nebere vážně. Má malé dítě, ale už by se ráda po mateřské zase dostala mezi lidi, chce žít a podnikat, třeba v cukrárně, nebaví ji být ženou v domácnosti. Cítila jsem ji jako energickou ženu, velmi „svou“.

Neměla byste chuť do podnikání jako vaše postava?

Myslím, že ne. Potřebovala bych k tomu parťáka, který by uměl všechno to papírování a vyřizování. Mě by možná bavilo stát za pultem… S tím mám zkušenost - s Aňou Geislerovou a Petrem Butkem míváme Vánoční bazar, kde tři dny prodáváme. Zjistila jsem, že je to pěkná dřina, stát každý den za pultem, být neustále mezi lidmi, nabízet a prodávat. Takže už nemůžu říct s takovou jistotou, že bych opravdu ráda každý den prodávala. Asi je nejlepší být jen majitel a chodit ráno zkontrolovat, jak jdou kšefty. A na všechno mít lidi.

Ale takhle to Vanda ve filmu vyřešila!

…což je fajn. Možná by se mi líbilo jen jeden den prodávat jen tak pro potěšení, že bych tam potkala štamgasty a kamarády.

Proč asi není filmové manželství Vandy a Jirky právě nejharmoničtější?

Zřejmě se potkali dva lidé zcela odlišní. Zpočátku je to přitahovalo. On pro ni musel mít přitažlivost svou precizností, smyslem pro řád, ona zase lákala svou živočišností. Neměli však vůbec nic společného, takže okouzlení rychle vyprchalo. Vanda by se asi hodila víc k nějakému trampovi, kterému by nevadilo, že je doma nepořádek.

Jaký máte vy vztah k pořádkumilovnosti?

U nás doma máme pořádek. Není to díky mně, ale díky paní, která u nás uklízí. Dobře jsem si to zařídila! Kdybychom ji neměli, vypadalo by to u nás možná jako u Vandy… jenomže nepořádek mi přece jen vadí. Kdybych přišla domů a bylo by všechno vzhůru nohama, nedalo by mi to. Ne že bych byla pořádníček - jsem něco mezi tím. Jsou dny, kdy je mi to jedno, a pak najednou bouchne kotel - a všichni musí uklízet. Teď, hned. Abych předešla tomu, že všechny budu komandovat a dirigovat, máme na úklid paní.

obrazek
S Aňou Geislerovou už jste leccos společně odehrály a taky jste spolu ve Vánočním bazaru. Musíte být báječně sehrané.

Myslím, že jsme každá jiná. Rozumíme si zřejmě právě proto, že jsme dva protipóly. Zdá se, že si všichni představují, že bez sebe neuděláme ani ránu, ale byli by překvapeni - my se spolu zase tak často nevídáme. Po filmu Štěstí od Bohdana Slámy jsme se dlouho neviděly. Proto bylo příjemné, že jsme se setkaly u Honzy Hřebejka. Každá má úplně jiný přístup k herectví a zvláštním způsobem se to doplňuje, prolíná. Asi nás baví jedna druhou sledovat. Kromě Vánočního bazaru nebo toho, že obě máme děti, by se nenašlo moc společného. Máme tak rozdílné životy, že je pak fajn, když se setkáme při práci.

Medvídka si vysloveně užíváte, třeba ve scéně holčičího tajnůstkaření s Natašou Burger… Jako byste to znala i ze skutečného života.

V naší rodině jsme my ženy velcí spojenci - já s mojí mámou, moje máma s její sestrou, její sestra se sestřenicí - jsme zkrátka tlupa. Zvláštní je, že i můj bratr si vybral za ženu úplně stejný typ. Ne nadarmo se říká, že muži si vybírají manželky podle své matky! On přitom nikdy nesnášel dámské rodinné večírky, kde ženské řešily, jak to mají doma s manželem, jaký je který manžel nebo která kamarádka je slepice. Takové klasické drbání on nesnášel. A nakonec si vybral ženu, která to miluje! Když se všechny ženské sejdeme, zajedeme do Aše, odkud pochází celá naše rodina. Bratr už tam radši vůbec nejezdí - a i můj muž už začal ubírat, je to totiž jen o ženském krafání a chlapy tam nikdo nepustí ke slovu. Takže si dovedete představit, že u té tajnůstkářské scény bylo úplně jasné, z čeho můžu čerpat! Už když jsem si to četla, říkala jsem si: Přímo to vidím! Nemůžu sice říct, že bychom v rodině měli takové velké tajemství, jaké ve filmu na mě vybalí Nataša Burger, ale styl svěřování znám moc dobře - jak se jedna druhé svěřuje a ta druhá to s tou první prožívá a už se těší, jak to pošle dál!

S Natašou jste jediné, které jste si pro roli nenechaly své pravé křestní jméno. Proč?

Mně to vadí z technického důvodu, vyhazuje mě to z role. Pravda, když jsme točili s Jiřím Strachem televizní drama Operace Silver A, moje postava se jmenovala Táňa. Protože film byl podle pravdivé události, jméno stejné, jako je moje, jsem si výjimečně nechala. V Medvídkovi Honza Hřebejk původně jména postav proházel, třeba Ivan Trojan hrál Romana, Roman Luknár měl hrát Jirku. Pak v tom ale nastal zmatek - mluvilo se o postavě a třeba Jirka Macháček si myslel, že se mluví k němu.

obrazek
Co je vám sympatické na režírování Janem Hřebekem, v čem je jiný než ostatní režiséři?

U něj je dovoleno úplně všechno. Myslím, že se natáčením baví, že si ho užívá. Má rád herce. Ať si někdo z nás vymyslí cokoliv, Honza se úplně tetelí, jak rychle to chce na place realizovat. Dává velký prostor improvizacím a to je vždycky příjemné. Režiséři buď improvizace nechtějí, nebo jim prostor sice dají, ale ve střižně vezmou zpátečku a ufiknou je. Dnes už si málokdo dovolí improvizovat.

Takže jste si filmování vychutnala!

Bodejť by ne, vždyť Medvídek měl takové hráče, že byla hned odezva na každý nápad. Víte, existuje plno výborných herců, ale mnozí neumějí improvizovat, zatímco tady byli všichni na improvizaci přímo nadržení!

Máte raději filmové, nebo divadelní role? V obojím jste obdivována.

Divadlo je pro mne náročnější už proto, že mám malého Františka. Do filmového natáčení jsem zase skočila po hlavě, ale k divadlu mám respekt, tomu je nutné se věnovat ještě víc než filmu. Tři měsíce zkoušení na divadelní představení je náročné na čas. U filmu můžou hrát i naturščici, když mají smysl pro rytmus a jsou fyzicky zajímaví. U divadla je důležitá technika i dostatek energie. Jsou to rozdílné světy. Pro mě je hlavně důležité, aby mi zůstalo to „hraní si“, pohrávání.

Na to potřebujete energii. Kde ji nabíráte?

Jsem asi energický člověk, myslím, že mám od přírody energie docela dost. Nebaví mě být chcíplá. Někdy musím energii i brzdit. Ale teď mi asi můj jeden a půlletý František přebytek energie vezme, takže se to zkoriguje samo.

Klára Issová (rozhovor)
obrazek
Mohla byste představit dívku, kterou hrajete?

Moje postava Emy je tak úzkostná, až má určitý komunikační problém. Nechtěli jsme s Honzou Hřebejkem stanovit nějakou diagnózu, ale říkali jsme si, že je to hodně citlivá bázlivá osoba, uzavřená do svého vnitřního světa, která má pak i problém jít mezi normální lidi, vyjít ven. Proto se raději pohybuje jen v kruhu svých blízkých, své rodiny. K její rodině patří její sestra Vanda, kterou hraje Táňa Vilhelmová, a sestřin manžel, jehož představuje Jiří Macháček.

Muselo být obtížné převtělit se do takové zvláštní, ale přitom přeci jen trochu pochopitelné postavy…

Bylo to těžké, protože Ema je někdy až trochu blázínek. Museli jsme s režisérem ve velice krátké době najít hranici, kam až v její přecitlivosti zajít a jak to všechno věrohodně vyjádřit. Musím říci, že mi hodně pomohlo, že jsem se celý den soustředila v posteli, takže na natáčení už jsem jezdila velmi do sebe uzavřená, schoulená. Chtělo to hlavně ponořit se do nitra postavy - a nevystupovat z postele.

Nemusela jste tedy studovat knihy o psychických problémech, nepotřebovala jste se nechat zavřít někam na kliniku a neměla jste ani žádný vzor, podle něhož byste si střihla tak obtížnou roli?

Konkrétní vzor jsme neměli. Měla jsem jednu schůzku s psychologem, s nímž jsme si upřesnili nějaké věci. Říkal mi, jaký je rozdíl mezi schizofrenií a úzkostnou osobou, kdy člověk už má opravdu stanovenou diagnózu, a kdy ještě ne. Učil mě, jak si představovat takové úzkosti, jak takoví lidé přemýšlejí, jak vypadá jejich vnitřní svět. Na příkladech jsme si ukázali, jak takoví lidé mohou jednat a co jim asi běží v hlavě, že ta úzkost je tak veliká, že ji nemohou překonat, ale jinak žijí normálním životem.

O čem pro vás Medvídek je?

Jednoznačně o komplikovaných vztazích. Když jsem četla scénář, hned jsem viděla, že je hodně ze života. Nacházela jsem tam podobnosti ze svého okolí. Každý člověk má svůj život, prožívá jinak životní komplikace a někdy je těžké porozumět i těm nejbližším. Nedá se odhadnout, kam až lidské jednání dojde. Mně se líbí i motto. Jak ve filmu říká Ivan Trojan: Někdy stačí vlastně jenom věci přijmout a nesnažme se je pochopit.

Zdá se, že ženský živel má ve filmu trochu navrch. Myslíte, že ženy jsou lepší než muži?

Jistě by se našlo hodně rozdílných věcí. Muži i ženy umějí být skvělí. Muži neumějí rodit, v tom jsou ženy lepší - pokud ovšem nejde o film s Arnoldem Schwarzeneggerem.

Hrajete s mnoha předními českými režiséry. Co vás zaujalo na práci Jana Hřebejka, v čem je výjimečný?

Práce s ním je samozřejmě jiná než s jinými režiséry. Já ho vlastně paradoxně znám už z divadla, on mě jako první oslovil a vlastně dostal k divadlu. První věc, kterou jsem po studiu divadla dělala, byla právě s Honzou Hřebejkem. Takže jsem trochu věděla, jak se s ním pracuje. Výhodou tedy bylo i to, že jsme se znali, vždyť jsem do týmu kolem Medvídka vstoupila těsně před natáčením. Je příjemné, že rád vyhledává improvizaci, že si vybírá herce a pak s nimi opakovaně spolupracuje. Lidé se pak už znají a on už jim může dávat volnost.

Anna Geislerová (rozhovor)
obrazek
Na jakou postavu se ve vašem podání mohou diváci těšit?

Hraji Annu, manželku Romana, kterého ztělesňuje Roman Luknár. Anna je, řekla bych, v pozitivním slova smyslu pokorná, ale má své limity. V jistém směru dokáže velmi racionálně uvažovat. Co si vysnila, to se jí nepovedlo: toužila po dítěti. Když se to nepodařilo, soustředila se na péči o manžela a zcela se mu podřídila. Možná kdyby se na svého muže zavčas vybodla, dopadlo by to lépe…

Je film nejen o lásce a zklamání, ale i o naději?

Film je o vztazích mezi lidmi, mezi partnery i přáteli. A ve vztazích je všechno to ostatní, láska, deziluze a zklamání, emoce i něco komického… Všechno tam patří, těžko lze ze života něco vyjmout.

Jste jako herečka schopna velkých proměn. V Medvídkovi jste se skvěle zhostila i zcela odlišné role, než v jakých jsme vás dosud viděli. Pro diváky to bude překvapení. Vaše Anna je tady pečlivka, tichá a řádná manželka, která sama sebe potlačuje… Bylo to obtížné?

Mě to moc bavilo. Navíc mám pocit, jak se u mě mění náhled na život, že jsem do určité doby potřebovala, aby všechno vycházelo ze mě, abych se s postavou identifikovala. Takže mě vždycky oslovovaly ty role, které nějak rezonovaly s mým životem - neříkám, že ho opisovaly, protože to by bylo hrozné. Teď už se ale zbavuji potřeby investovat do role sama sebe. Dokážu si teď s rolí víc hrát - tak trochu jako se stavebním materiálem. Můžu ji stavět z jiných detailů, z cizích životů - proto mě ta postava moc bavila, líbilo se mi na ní, že je taková pozitivní.

Ženy jsou ve filmu schopny se domluvit a dát dohromady, i kdyby třeba byly sokyně. Co si o tom myslíte?

Nedávno jsme měly na to téma debatu s mojí maminku. Maminka tvrdila, že je žena vlastně primitivní, když není schopna přijmout sokyni. A mně zase připadá, že je vlastně přirozené, chová-li se člověk instinktivně. V podstatě ti ostatní - samci a samičky - ohrožují jeho vztah. Ale protože se učíme být slušní a tolerantní, umíme to nakonec překousnout. Přirozené však je sokyně nebo soky od sebe odhánět, člověk je nechce ve svém životě mít. Řekla bych - netolerovat. Netolerovat ani nevěru. Tak jsme to s maminkou nechaly jako remízu. Každý k tomu má jiný přístup, podle vlastního založení. Která cesta je správná, to nevím. Jen sama moc neuznávám odpouštění sokyni, přestože v životě se to objeví. Ve filmu je také vidět, že se názor na věci, které si člověk odžije, mění s věkem a dospěje do věku, kdy určité věci nemůže skousnout.

<>Obrázek nenalezen<> Proč by neměl být smířlivý…?

Protože vytvoří svoji rodinu, postaví si svoje hodnoty, které musí obhajovat už kvůli svým dětem, a proto nemůže tyhle věci přecházet. Dokud je člověk nezodpovědný, sám za sebe, tak je to celkem jedno, to se s tím musí vyrovnat jenom sám, ale pak už v tom sám není. Proto nastávají chvíle, kdy se začínají jakoby čistit vztahy. Člověk už najednou nemůže být s někým, o kom ví, že podvádí svoji ženu. Jak se s tím mám vyrovnat, když vím, že kamarád je nevěrný manželce a já mám ráda jak jeho, tak jeho ženu! Myslím, že je to otázka věku, kdy dospějeme k ostřejšímu a jednoznačnému rozhodnutí.

Z filmu je patrné, že na problémy reagují muži i ženy jinak…

Snad je před ženami lepší budoucnost, protože nejsou moc dlouho na velící straně. Sto let se dostávají nahoru, před stovkou let ještě nemohly volit. Tak teď se třeba ukáže, jak to může vypadat, když něco vedou ženské. Je kolem toho víc otázek - zda jsou ženy schopné, zda jsou silnější. Ženy by měly o své moci mlčet - a v tom je asi jejich největší síla.

Už jste podruhé hrála v Hřebejkových filmech partnerku Romana Luknára. Jak to funguje?

Funguje to výtečně, i když teď jsme byli dost jiný pár než v Krásce. Roman je takový Románek. Jak ho vidím, už se musím smát. S ním se úžasně pracuje, musím ho i chválit - všeho je schopný.

Máte za sebou spolupráci snad se všemi českými věhlasnými režiséry. Jaký způsob režijního vedení je typický pro Jana Hřebejka?

Každý režisér je úplně jiný. A natáčení Medvídka pro mne bylo ještě lepší než natáčení Krásky v nesnázích, protože už jsem věděla, jak Honza postupuje a čím vším se zabývá. Že je to společné hledání, jsou to detaily, drobnosti, pohrávání si. Byli jsme na sebe pracovně silně napojeni.

V čem se to konkrétně projevilo?

Když jsme točili jednu scénu, zpívala jsem si melodii od Čajkovského. Neposlouchám úplně často klasickou hudbu, ale někdy mi to proběhne hlavou. Honzu to hned zaujalo. Byl si jistý, že v bytě, kde jsme točili, určitě CD s tou skladbou bude. A taky bylo. Pak jsme si ho k té scéně pouštěli, už proto, že na mě účinkovalo tak, že jsem hned brečela. Pak jsme si jen tak nezávazně říkali, že by se taková klasika k obdobným scénám mohla pouštět - a přesně ta skladba tam nakonec zůstala! Zdá se mi ideální, když se takhle s porozuměním vnímají dva lidi, herec a režisér, a dokáží reagovat na popudy, které přiletí a ani se neví odkud. Je moc prima, že je Jan Hřebejk trochu hračička (a to nemyslím nijak záporně) a když se objeví něco náhodného a má to pro celek smysl, že to nechá i v hotovém díle.

Věra Křesadlová (rozhovor)
obrazek
Jaká postava vám byla v Medvídkovi přidělena?

Hraju maminku, maminku Romana ztělesněného Romanem Luknárem, a manžela mi představuje Jiří Menzel. Já už teď pořád hraju maminky! Vzájemný vztah těch dvou rodičů je jako ze života po třicetiletém manželství, takže mi to nedělalo žádné problémy. Navíc Jirku Menzela znám dlouhá léta, protože režíroval v Semaforu, kde jsem účinkovala, a také jsme spolu točili Skřivánky na niti.

Měla jste od začátku z natáčení dobrý pocit? Na diváky z vašich scén zavane atmosféra 60. let…

Moc mě na tom těšilo už to, že jsem nemusela na žádný casting. Snad to bylo tím, že jsem někde prohlásila, že nesnáším castingy. Když z nich odcházíte, potkáte vždycky tři čtyři známé, kteří mají v ruce tentýž text. To mě vždycky naštve. Vzpomínala jsem, jak to bylo dřív, kdy jsme točili jenom s kamarády, všichni jsme se znali, žádné castingy neexistovaly, bylo to takové domácké a sympatické, bez trémy. Nevím, jestli to pan režisér Hřebejk někde slyšel, ale každopádně mi zatelefonoval, jestli bych si chtěla zahrát s Jirkou Menzelem. Samozřejmě jsem neodmítla. Dodatečně jsem si uvědomila, že je to pěkně hozená rukavice.

Proč? Jiří Menzel, dávný kamarád, byl přece vaší oporou.

Znám ho dlouho, takže jsem neměla tak velkou trému. Ale Jirka je známá osoba, takže jsem se spíš bála, abych mu to nějak nezkazila. Jenomže už jsem dlouho nic nedělala, naposledy s panem Vachlerem v komedii Doblba! - tehdy jsem taky představovala maminku. Opět zahrála náhoda. Tenkrát pan Dušek hledal tatínka, nakonec zvolil svého vlastního, a tatínek zas měl strach z profesionální herečky. Pan Dušek si vzpomněl, že jsem taková herečka neherečka, tak jsme to nějak spolu spáchali. Tak jsem se dostala zpátky k filmu. A takhle to dopadlo…

Máte s Jiřím Menzelem skvělou scénu, právě když o štědrovečerní večeři řešíte, zda si mají lidé říkat pravdu o své někdejší nevěře.

Je to hlavně bezvadně napsáno. Po svých životních zkušenostech bych řekla, že by si lidé měli říkat pravdu, je to lepší. Stejně se lež vždycky nějak prozradí. Je to hodně ze života. Nedělalo mi to problém, protože jsem nějakou podobnou scénu v životě zažila. Byli jsme asi dobrá kontrastní dvojice - Jirka je takový kliďas a já jsem zase útočnější typ.

Ženský princip je podle motta filmu mocnější než mužský. Myslíte, že ženy jsou vůbec silnějším pohlavím a něco umějí lépe?

Řekla bych, že ženské dovedou lépe řídit auto! Jsou tolerantnější, chlapi si potřebují neustále něco dokazovat, to ženské nepotřebují. A ženské jsou vychytralejší. Chytrá ženská to dokáže dotáhnout hodně daleko. Není to můj případ. Mám asi v sobě víc mužského principu, ze života však vím, že je to možné, že se dá zvítězit s poměrně malou námahou nad chytrým chlapem.

Ve filmu jste matkou Romana Luknára a ve skutečnosti máte dva syny. Podobá se i vaše role trochu tomu, co jste zažila s dětmi sama?

U nás doma naštěstí nenastala taková situace jako ve filmu, že by museli jít spát k mamince nebo si přišli stěžovat na manželku, jako musel můj filmový syn. Ale přesto vím, že je taková situace reálná, chlapi jsou někdy zahnáni do kouta a nezbývá jim než jít k rodičům. Aspoň se mají kam vrátit. Na výchově svých synů jsem se tolik nepodílela, hrála jsem v Semaforu, musela jsem jezdit na zájezdy. Měla jsem kluky - dvojčata (bratry Formanovy, pozn. red.) - ve dvaceti. A nebyla jsem taková ta kvočna, takže výchovnou roli převzali moji rodiče. To bylo báječné, měli starou školu a velice se dětem věnovali, četli jim pohádky do usnutí. Já jsem převzala spíš otcovskou roli, protože otec byl skoro pořád pryč.

V čem vidíte největší klady filmu Medvídek?

Vztahy mezi lidmi jsou zkoncentrované do malé plochy, ale přitom se podle mého názoru každý, kdo něco obdobného zažil, v některé postavě pozná. Takže si myslím, že to diváky zaujme.

Nataša Burgerová (rozhovor)
obrazek
Co vás zaujalo na vaší postavě?

Johanka je manželkou českého velvyslance v Římě. V průběhu filmu se mi narodily tři děti. Zaujala mě na ní její slunečná povaha. Je to typ ženy, která si v sobě nese tajemství. Myslím, že během filmu může divák to tajemství jenom tušit, není vysvětleno naplno. Johančina kvalita je v tom, že umí přijímat věci tak, jak přicházejí. Samozřejmě se dostává do krizí, ale nebojí se kráčet nestereotypní cestou. I když se pohybuje ve vyšších společenských kruzích diplomatů, kde se vyžaduje bonton, přesné chování, uspořádaný rodinný život. To Johanka tak úplně nemá, ale ani ona, ani její muž z toho nejsou zmateni, spíše matou všechny okolo. Žijí si ve svém světě a i když mají problémy, vyřeší si je mezi sebou.

Ve filmu mluvíte nejen česky, ale i italsky. Bylo to pro vás obtížné?

Jsem Slovinka, Slovinsko je blízko Itálie, takže tam mám i příbuzné. Mám italštinu hodně odposlouchanou, moje máma i tatínek mluví plynně italsky. Zajímavé je, že jsou ve skutečnosti opravdu velvyslanci Slovinska v Římě. Sama nemluvím italsky úplně na výtečnou, i když jsem se na střední škole dva roky tento jazyk učila. Zase jsem ho zapomněla, protože jsem ho nepoužívala, ale přece jen mám italštinu zažitou.

Čeho si nejvíc vážíte u Jana Hřebejka? Jak pracuje s herci?

Vážím si toho, že cítí vůči hercům sympatie, že jim nechá otevřený prostor. Nezasahuje do hereckých výrazů, dá každému možnost vývoje, aby si vytvořil vlastní způsob, jak svou postavu nakonec pojme.

Ženský i mužský svět se ve filmu zajímavě prolínají. Musíte tedy jistě i z profesních důvodů přemýšlet i o tom, který z těch světů má větší sílu…

Řekla bych, že na pochodu kupředu je teď ženský princip. Ale obě pohlaví v sobě mají mužský i ženský princip. Ženy asi umějí lépe vnímat, nestydí se za své emoce, zatímco muži je okamžitě zahalují do racionálních vysvětlení. Tato doba je jakousi výzvou, aby každý v sobě nechal víc proudit ženský princip, tj. princip intuice, iracionality. Intelekt, racionalita už nevystačí. Nemyslím si, že jde o nějaké ženské hnutí. Je to spíš výzva mužům, aby se nechali řídit vnitřní ženou v sobě.

Odhalila jste ve filmu také něco o mužském světě?

Není to pro mne nic nového, třeba pánský večírek ve filmu je až trochu dětinský. Myslím, že by ve skutečném životě muži už mohli z toho dětinství vyrůst, být trošku dospělejší.

Čím vás oslovil scénář či film?

Všimla jsem si, že Medvídek je dost přesný odraz skutečnosti, jakou vidíme všichni kolem sebe. Nemůžu říct, že se mi taková skutečnost zrovna líbí. Ale vím, že by se měla ukazovat taková, jaká je.

Ivan Trojan (rozhovor)
obrazek
Co si myslíte o svém hrdinovi?

Moje postava se jmenuje Ivan - stejně jako já. Je to český velvyslanec v Itálii, člověk velmi nejednoznačný, do kterého není vidět, člověk s tajemstvím. Má ženu, kterou má rád - hraje ji Nataša Burger. Má děti a očividně mu na nich záleží. Zdá se, že jeho rodinka výborně funguje, ale není to tak úplně pravda.

Patří ale také k partě tří dlouholetých kamarádů…

Podob kamarádství je celá řada. Můj problém s kamarádstvím byl ten, jestli s tím člověkem, kterého představuji, je možné kamarádit. Jestli ti dva druzí kluci vůbec můžou takového člověka brát. Snažil jsem se dopátrat přes Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, jak to vskutku je. Hodně jsme hledali, co ty tři kluky spojuje. Myslím, že jsme na to nějak přišli - o tom je scéna na mejdanu. Už to vypadá, že se jejich parta rozpadla, ale na večírku se ukázalo, že jsou pořád kamarády.

O čem vy si myslíte, že je film Medvídek?

O naší střední generaci, a právě také hodně film o kamarádství. Myslím, že hloubka přátelství se ve filmu pozná v momentě, kdy jeden z těch mužů na sebe nechce prozradit, že má v sobě třináctou komnatu, a je na kamarádech, jestli to přijmou, nebo ne. A takový opravdový, silný vztah, kdy člověk přijme toho druhého, ačkoliv ho zcela nechápe, je mezi lidmi myslím docela vzácný. A o tom to je.

Nicméně taky je to o tom, zda je potřeba říkat v každé situaci a za každou cenu kamarádům pravdu. Jaký na to máte názor?

Co to je ta pravda… Kde je to moje tajemství, moje hájemství, které já prostě nedám… Jsou přeci lidé, kteří ty nejintimnější věci neprozradí, a přesto kamarádství může fungovat. Ale může být těžké tajemství toho druhého respektovat.

Tvůrci už nadsázkou v mottu vyzvedávají ženskou sílu. Jak vy to cítíte?

Chlapi jsou všeobecně takoví čimbuláci a holky to s námi umějí. Když si žena něco zamane, tak se to stane. Chytrá žena to udělá tak, že o tom ani nevíme. Znám ale dost chytrých chlapů, kteří tohle vědí, a vlastně na to přistoupí - ženy s námi manipulují, a my děláme, jako že o tom nevíme.

Vaší filmovou partnerkou je Nataša Burger. Ve filmu jste jejím zbožňujícím manželem. Jaké bylo vaše herecké souznění?

Natašu jsem viděl ve filmu Horem Pádem, ale potkali jsme se až na zkouškách k Medvídkovi. Přátelíme se dodnes. Řekl bych, že filmové partnerství způsobilo, že jsme se stali kamarády, že jsme se sblížili.

obrazek
Jste tak dobrý herec, že nepotřebujete být s hereckými partnery dobrý kamarád, nebo je to lepší naopak?

Myslím, že to funguje lépe, když si mám s tím člověkem co říct i osobně, pokud s ním mám ve filmu sdílet tak intimní věci, jako je rodina. Profesionalismus je nezbytný, ale tohle je ta lepší varianta.

V čem je specifikum Jana Hřebejka, co ho charakterizuje? Je puntičkář, nebo naopak dopřává hercům svobodu?

Je svobodomyslný puntičkář. Dává hercům velkou svobodu, ale zároveň je na spoustu věcí puntičkář. Asi se to dá říct ještě jinak: Honza má nějakou vizi, představu, a do ní bere herce jako partnery. Takže máme možnost výsledek ovlivňovat a on to má i rád. Je v tandemu s Honzou Malířem, kameramanem, a ten je ze stejného těsta. Honza rád věci dodělává na place, což je výhoda, protože lze leccos ještě ovlivnit, přijít na nějaký nápad. Toho jsme využívali, to mě na tom bavilo. Pro mě to ale byla zároveň komplikovaná cesta. Když totiž hrajete diplomata, člověka, který vás intelektuálně přesahuje, pak je těžké v takové pozici improvizovat.

Vaše postava bere svůj vztah k nevěrné manželce jako zodpovědnost za rodinu…

Určitě je film o několika podobách toho, jak může, nebo nemůže fungovat rodina. Jde v něm i o rozpad vztahů, jak se to děje všude kolem nás - aspoň já to tak vnímám. V mé generaci to tak je a v té mladší ještě daleko víc. Lidé spolu přestali umět žít. Jak dojde k nějakému problému, velice rychle to končí rozpadem nebo rozvodem. Tahle tematická linka je důležitá. A moje postava reprezentuje až neuvěřitelnou, nepochopitelnou vůli a přesvědčení, že rodina se má zachovat za jakýchkoliv okolností. Když jsem si přečetl scénář, bylo pro mě velkým problémem, jestli právě tohle lze uvěřitelně vybalancovat. Záleželo mi na tom, aby ten můj Ivan nebyl jen člověk, který říká nějaké fráze a mluví jen o vážných věcech. Hodně jsem se upínal ke scéně setkání tří kamarádů ve vinárně a k tomu jsem se snažil upínat celou postavu, která má v sobě něco zásadnějšího. Není jen panákem ženoucím se za kariérou.

Podobné filmy

Se slovníkem v posteli
(The Sleeping Dictionary) Krásná domorodkyně Jessica Alba se stává učitelkou jazyka a záro...
dnes 18.00
Nova Cinema
Sidney Hall
(The Vanishing of Sidney Hall) Kontroverzní spisovatel Sidney Hall vydává román, inspirova...
dnes 20.00
Nova Cinema
Krokodýl Dundee
(Crocodile Dundee) Reportérka Sue odjíždí do Austrálie, aby napsala článek o místním hrdin...
dnes 20.15
Prima
Podobné filmy
Jestli se ti nelíbí naše nabídka podobných pořadů napiš nám.

logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Sobota 24. 7. 2021 Svátek má Kristýna
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz