fb  Sdílet
   Informace    Komentáře    Obsazení    Hodnocení    Ukázka    Fotky    

dokument, Česká republika/Slovensko, , 80 min.
Kinopremiéra v ČR 9.7.2020 v SK 16.7.2020

Režie:



Ukázka
01:47



Miro Žbirka zblízka.
Byl to tehdy jeden z největších šoků naší populární hudby, po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích Karla Gotta v anketě Zlatý slavík mu tuhle nejprestižnější hudební cenu Československa vyfouknul brýlatý outsider, zpěvák Miro Žbirka. Psal se rok 1982, Meky zažíval svou vlastní beatlemánii, psal hity, které žijí doteď. Mimo reflektory měl za sebou už řadu bolesti, před sebou měl dlouhou cestu až k natáčení ve vyhlášených studiích Abbey Road. Co všechno potkalo Mekyho Žbirku od chvíle, kdy poprvé vzal do ruky kytaru, až do momentu, kdy svůj život odhalil filmařům? Býval dlouhovlasým rockerem i britským elegánem, ještě před plnoletostí hrával jako námezdní muzikant ve Švýcarsku, zažil ztrátu bratra, vyhazov z kapely stejně jako davy fanynek, slávu a hudební triumfy, má za sebou odchod do ústraní i velký návrat. Jak se vyrovnal s havárií blízké osoby a se svody všemocné komunistické strany v době socialismu? Film Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. O tom, jak s elegancí překonat velké společenské revoluce i životní zvraty.
Uprav informace o filmu

+ Napiš komentář k filmu a získej DVD



Šimon Šafránek o filmu
obrazek
O filmu

V Mekym jsme se snažili udělat filmový portrét, jaký tu není. Bez sentimentu a patosu, zato s humorem. V obraze blikavý, energický a podvratný. S hlasitou muzikou, a především pokud možno upřímný a emocionální, lidský.

Mekyho jsme sledovali téměř rok, od ložnice po nabitý koncert v Londýně až ke koncertnímu zákulisí ve vyprodané pražské O2 Areně. Dostali jsme se k neviděným soukromým archivům, a také k neznámým verzím Mekyho pozdějších hitů.

A celou dobu jsme pátrali po tom, kdo je tenhle muzikant, jehož písně zní z rádia přes 40 let, všichni je znají. Ale nikdo nezná jeho - „je to přece takový milý, nekonfliktní chlapík.“ A tak jsme se vydali po stopách tohohle „Angličana z Bratislavy,“ který v životě učinil několik pozoruhodných rozhodnutí i obětí a došel z jakési Gunduličovy ulice až do slavných londýnských nahrávacích studií Abbey Road Studios.

Jak to vzniklo

„Když jsem doma sám, pouštím si to hodně nahlas,“ říká Meky Žbirka s pohledem na gramafon, kde se točí raritní placka od The Beatles. Meky mačká tlačítko a hudba zaplňuje celý prostor. Stačilo pár tónů a on omládl o 50 let. Hudba je Mekyho živou vodou. Tahle, viditelná proměna mě přitahuje. I kvůli ní jsem chtěl dlouho natáčet muzikantský portrét. Pokusit se o to znova, od dávného prokletého projektu s Nickem Caveem s dneska asi už příznačným názvem The Myth. Dokončil jsem ho v roce 2004, ovšem měl jsem dohodu s manažerem, kterého Cave vzápětí vyhodil, takže od kapely jsem už nikdy nedostal svolení k hudebním právům.

Moje první filmové práce byly videoklipy, hudební svět jsem z druhé strany poznal jako DJ a promotér, což byla taky nakažlivá zábava.

K Mekymu jsem se blíž dostal, když jsme společně s Martinem Přikrylem vybírali písničky do dokumentu King Skate (2018) o zrodu skateboardingu v socialistickém Československu. Hledali jsme osmdesátkovou novou vlnu, a tak jsme narazili na Pekného chlapce, ale i na temnou elektroniku Do člna nebo rapový V klub.

Producentka Kateřina Černá pak shodou okolností zmínila, že by se o Mekym mohl natočit film. Neváhal jsem. Meky se přišel podívat na premiéru King Skate do Karlových Varů. My jsme to tam pustili dost nahlas, zdi se otřásaly. A jemu se to líbilo. A to se zase líbilo mě, do kina si prostě nechodím povídat.

Na scénáři Mekyho jsem spolupracoval s Honzou Vedralem, který mu napsal poutavý životopis Zblízka. Z něho vyplývá osud toho zapáleného muzikanta, který prošel několika hudebními i společenskými revolucemi, stejně jako osobními krizemi. Fascinovalo mě zejména, jak dokázal změnit hru - právě jako když na začátku 80.let vyhrál toho Zlatého slavíka - místo aby si tu pozici popového hitmakera upevňoval, vrhli se s Lacem Lučeničem na elektroniku, na novou věc. A byli v tom zatraceně dobří! Takových momentů má Meky přitom v životě víc a mě lákalo prozkoumat hlouběji, co vede člověka k tomu vydat se jinudy, než se od něj čeká.

obrazek
Překvapení ve filmu

Byl to výchozí bod na cestě, která nás zavedla z Prahy do Bratislavy, ale také do Londýna, odkud pocházela Mekyho matka a strýcové, kde má kořeny. Navštívili jsme Mekyho oblíbená místa - bratislavský byt, ve kterém složil některé ze svých hitů, jeho londýnskou čtvrť a rozhovor jsme vedli na lavičce na jeho pražské zahradě během horkých letních večerů. Na podobné, kde s hudbou v bratislavském parku začínal, na podobné, kde se poprvé setkal s komunistickou normalizační mocí.

Připadá mi, že Meky žije ve svém vlastním světě, kde hraje hlavní roli hudba. Pořád si prozpěvuje, notuje. A nemusí to skutečně být jen ti The Beatles, se kterými je až příliš snadno spojován. Má osobitý, velmi nakažlivý hádankovitý smysl pro humor, v němž kombinuje slovenštinu, angličtinu a bohatou znalost pop music. Ale když s ním vydržíte o něco déle, než on nebude chtít, protože už bude chtít jít skládat, dočkáte se i nečekaně břitkých postřehů k lidskému chování a společnosti jako takové.

Jedním z překvapení bylo pro nás sledovat Mekyho zahraniční kariéru. Už v 80.letech nahrával pro export anglicky, v rakouském Villachu vyhrál pěveckou soutěž. Když zpívá anglicky, má to pro mě ještě větší odpich, než slovenské verze.

Od samotného Mekyho osudu jsme se pak přirozeně dostali i k obecnější úvaze nad populární hudbou v Československu. I tam vyšly najevo dosud nepříliš známé věci - jak se čeští zpěváci spoléhali na přepisy zahraničních hitů, zatímco Slováci se pokoušeli o původní tvorbu.

O natáčení s Mekym

Portrétovat živého člověka má jedno úskalí. Může se bránit, může odmítnout vaše nápady. Portrétovat člověka, který se 40 let pohybuje mezi reflektory má další úskalí: moc dobře ví, kdy ho kamera natáčí a dokáže toho využít. Měl jsem na výběr buď líčit pasti, nebo k Mekymu přistupovat úplně otevřeně. A to jsem udělal. Věřím, že to byla správná cesta, neboť i Meky mi připadal otevřený. I když mu třeba došla slova při vzpomínce na brutální životní zvrat. Jenom jednou nás vypnul. „Zpěvák by neměl mluvit, ale zpívat,“ řekl těsně před svým výročním koncertem ve vyprodané O2 Areně. A vyšel na pódium.

Příběhy životních písní Mekyho Žbirky
obrazek
Za každým dobrým hitem je příběh. A v případě těch od Mekyho Žbirky jsou to často příběhy životní i velice osobní.

Balada o pol'ných vtákoch (1980, Doktor sen)

Tuto ikonickou skladbu Meky na první sólové album vytáhnul z šuplíku, aniž by i pamatoval, kdy a jak ji vlastně napsal. „Je zajímavé, že když jsme chystali písně na nahrávání, tahle na desce vůbec neměla být,“ vzpomíná Žbirka, kterého nakonec přemluvil bubeník Dušan Hájek. „Za odměnu“ si v ní ani nezahrál, protože ve studiu nakonec Miro nechal vyhodit všechny nástroje, až zůstal jen zpěv a „huslostroj“. To byla tehdy novinka, která dala písničce originání a vzhledem k textu až filozofické vyznění. Jak špatný odhad měl tehdy Meky na potenciální hitovost je patrné i z úspěchu pozdější německé verze. „V ten den, kdy jsem v Hamburku zapnul rádio a z něj skutečně hrála Balada o poľných vtákoch v angličtině, mi připadal jako sen,“ vzpomíná na období, kdy jezdil hrát i do Francie či Rakouska. Melodii z Balady si dokonce pro svého svěřence bez dovolení „vypůjčil“ i jistý Dieter Bohlen, který později proslul v kapele Modern Talking. Protože skladba bodovala, německé vydavatelství to začalo řešit a oba muzikanty konfrontovalo. „Dieter na mne kouknul a ptal se: A odkud ty kradeš svoje písničky? A já na to: No určitě ne od tebe!“ vzpomíná Meky na stručnou výměnu názorů. „Upřímně mi tehdy bylo jedno, že mi ukradnul písničku, já se hlavně potřeboval dostat do obchodu s deskami! Laco Lučenič si u mne objednal Kinks, výjezdní doložka měla krátkou platnost a poslední, jak jsem ji chtěl plýtvat, bylo chození po nějakých kancelářích!“

Biely kvet (1982, Sezónne lásky)

Také jeden z největších Mekyho hitů vůbec málem nespatřil světlo světa. Tentokrát kvůli cenzuře. Původně ho totiž textař Kamil Peteraj pojmenoval Čierny kvet. „Někdo nahoře se okamžitě leknul, že je to smutné. Jako zpěváci jsme tehdy přeci měli šířit pozitivní nálady, ne zpívat o nějakém černém květu!“ vzpomíná Meky. Vyznění textu se ale vzdát nechtěli, a tak přišel Peteraj s řešením, které kupodivu prošlo: „Kamil zjistil, že může v té písničce vytvořit větší napětí, když ji přejmenuje na Biely kvet a dál bude pokračovat, jako by byl černý.“ Proto v textu nakonec stojí: Biely kvet, dlhá ihla smútku v ňom. „Smutek nám zůstal, ale najednou to bylo ještě dramatičtější,“ vzpomíná dnes pobaveně Meky, jak cenzory nakonec převezli. O skladbu přitom musel bojovat i se zbytkem své kapely a vydavatelstvím. Ve chvíli, kdy byla nahrávka dokončená a připravovala se k vydání, si totiž uvědomil, že Biely kvet má špatné tempo. Když si vzal Meky něco do hlavy, jen tak se toho nevzdal. Šel do telefonní budky a začal všechny obvolávat, že musí znovu do studia. „V sluchátku bylo strašně dlouho ticho. Pak mi řekli, že to nemůžu myslet vážně. A já trval na svém: Ano. Musíme to přetočit.“ Taková byla od začátku muzikantská tvrdohlavost Mekyho Žbirky, která je k pochopení jeho úspěchu klíčová… A mimochodem, i skladba Biely kvet uspěla v zahraničí. Pod názvem Top Model ji natočil francouzský zpěvák Joel Prevost.

Denisa (1983, Roky a dni)

Po svém vítězství ve Slavíku v roce 1982 a na rakouském festivalu ve Villachu měl Miro nakročeno i ke kariéře v západním Německu. Základy hitu Denisa natočil v hamburských studiích s muzikanty, kteří se proslavili se Sandrou, The Rattles nebo kytaristou Nilsem Tuxenem, který později nahrával s Depeche Mode slavnou desku Violator. Písnička vznikla na Mekyho druhé anglicky zpívané album Giant Step. Když se rozhodl udělat její slovenskou verzi, musel před komunistickým vydavatelstvím utajit, že veškeré hudební základy ve skutečnosti nahráli muzikanti ze západu. Denisa je zároveň jediná skladba, v níž se rozhodl změnit text svého tehdy dvorního textaře Kamila Peteraje. „Dal jsem mu melodii a on přišel s písničkou, která se jmenovala Odchod. A mě to prostě nešlo do pusy,“ popisuje Meky, jak přišel se spontánním nápadem zazpívat o své první dceři Deny. „S Denisou jsem trávil málo času, s tím co jsem věnoval později Lindě a Davidovi se to nedá srovnat. Neměl jsem k ní ale jiný vztah, já jsem jednoduše nebyl doma,“ přiznává zpětně. „V osmdesátých letech bylo třeba vydělat na nájem tak, že musím odjet na zájezdy, o tom nebyla diskuse. To byla moje práce, takhle jsem živil rodinu. První tantiémy přišly až po deseti letech manželství. A to nestačilo.“

<>Obrázek nenalezen<> Do člna (1984, Nemoderný chalan)

Album Nemoderný chalan byla pro Mekyho velká změna a odvážný krok od zavedeného „slovenského Slávika“. Už žádné košaté texty Kamila Peteraje. Už žádné brýle. Právě tady fanoušci poprvé slyšeli Mekyho „druhou tvář“. Písničky, které jsou v přímém rozporu s romantickými, šťastnými a pozitivními skladbami prvních třech desek i tvorby Modusu. „Do člna mi stále tečie voda, neviem kam skôr skočiť mám, sotva mi už ktosi ruku podá, skúsim si však pomôcť sám,“ zní ve skladbě Do člna skoro jako volání o pomoc. Když Meky ten text sepisoval, shodou okolností mu přes rameno kouknul kytarista a producent Laco Lučenič. Divil se, co to píše, že to mu určitě nikdo neschválí, protože na popového zpěváka je to příšerně depresivní. „A přesně tomuhle pohledu jsem se chtěl vzepřít: Tak když jsem to napsal, tak to i nahraju! Byl to až rebelský čin. Jasně, když člověk nemá úspěch, nestojí to za nic. Ale když ho má velký, snaží se ho všichni okolo udržet v nějakém modelu. A já jsem se osvobozoval. Kdybych tehdy neudělal, co jsem udělal, netočil bych dnes v Abbey Road. Potřeboval jsem přerušit niť slavíkovských alb a všem ukázat, že u mne nemohou mít jasné, jak to bude příště,“ vysvětluje Meky. Součástí přerodu byly nejen velmi osobní texty, ale také čím dál větší využívání dobové elektroniky.

Katka (1986, Chlapec z ulice)

Průzračný love song Meky napsal hned na začátku svého vztahu se svou budoucí druhou ženou. „V jednu chvíli jsem si uvědomil, že jsem v Bratislavě a Katka v Praze a že je to strašně daleko. Říkal jsem si: Sakra, to je situace, je mi z toho nějak smutno. Začal jsem hrát a naprosto cíleně z toho vznikla písnička pro jednoho konkrétního člověka. Byl to opačný postup než u většiny mých skladeb, kde jsem většinou text dopisoval. Tady bylo první emocí ono: Catherine, píšu ti písničku…“ vzpomíná Meky na vznik svého patrně nejslavnějšího love songu vůbec. Z textu, ve kterém přímo komentuje nálady a útržky ze svého předchozího alba, je každým slovem patrné, že vztahu s Katkou propadnul naplno a skutečně v něm našel několik východisek z depresí a úzkostí, v nichž se podle nálady předešlé desky potácel. „Je jednoznačné, že jsem se tak tehdy musel cítit. Hned jak jsem tu písničku dopsal, udělal jsem demo a to jsem Katce druhý den pouštěl do telefonu. Oslovilo jí to,“ vzpomíná Meky na vznik skladby, která už nikdy nezmizela z jeho repertoáru.

Co bolí to přebolí (2001, Modrý album)

O to, že se na přelomu milénia s Modrým albumem Meky vrátil na výsluní, na kterém už zůstal dodnes, se postaral právě tento hit, jehož refrén s notnou dávkou ironie zpívají i fanoušci na sportovních utkáních při zranění protihráče. A přitom album natočil s o generace mladšími muzikanty a docela jiným, svěžím zvukem. „Celé to drží pohromadě, nikomu to nevadí a splňuje to jeden můj pohled: Proč bych měl na svých albech jenom opakovat vlastní postupy z minulosti? Proč by to zase naopak nemohlo znít úplně jinak?“ shrnuje Meky. Na úspěchu skladby se znovu podepsala i náhoda. Žbirka až do poslední chvíle nechával otevřené, kdo s ním duet nakonec nazpívá. „Producent Honza Horáček už u mě klečel na kolenou a říkal: Meky, už nám to musíš říct, už budeme točit! A pak, nevím, zda mne chtěl vyprovokovat, přišel s tím, že zná jednu zpěvačku z Pardubic a že snad řekne jí,“ popisuje Žbirka bizarní konkurz. „Já mu na to k jeho překvapení odpověděl: Tak ať to zpívá ona, v pohodě. Koukal na mne, že jsem zešílel. Pak tedy přivedl zpěvačku, která si říkala Martha, ta písničku zazpívala, já si ji poslechl a souhlasil: Vždyť jsem vám to říkal, je to dobrý! A tak se narodilo Co bolí to přebolí.“ Marthu, která s ním později začala jezdit i na koncerty, tedy Meky Žbirka před setkáním ve studiu nejen vůbec neznal, ale dokonce ani nikdy neslyšel zpívat. „Všichni čekali, že přijde nějaká hvězda a rozbalí to. Ale já jsem jim zapomněl říct o tom svém konceptu s duety. Že jsem do nich nikdy nechtěl tahat nějaké známé hlasy nebo tváře a točit se na tom. Tvůrčím činem pro mne je, že v písničce ukážu ještě na někoho dalšího, nového: Podívejte, jak zpívá. Zrovna v téhle skladbě jsem měl fantastické štěstí.“

Fair Play (2015, Miro)

Další z Mekyho skladeb, které na počátku neměly hitové ambice. Fair Play je jednou z těch typických smutných a melancholických písní, ze kterých jde mráz po zádech. Navíc vznikla k filmu o mladé sprinterce Anně, kterou v 80. letech v Československu zařadili do státem řízeného dopingového programu a bez jejího vědomí jí začali podávat anabolické steroidy, aby se mohla zúčastnit Olympiády. Než šel natáčet, dal si Meky jedinou podmínku a to, že vše musí vzniknout ve studiích Abbey Road, kde tehdy už spolupracoval s producentem Robem Cassem. „Bylo to neuvěřitelné. Zpěv jsme natočili na jediný a ještě k tomu první náběr,“ popsal Rob Cass, jak nevšední bylo už samotné natáčení. Platilo to o anglické i slovenské verzi skladby, která se ukázala být výjimečná. Všechny včetně vydavatelské firmy i filmařů překvapilo, že právě po ní ochotně sáhla tuzemská rádia. A v jejich rotacích se z písně, v níž se neodolatelně míchá smutek s nadějí, stal populární song, který později bodoval v různých výročních anketách. „Bral jsem to tak, že jsem pořád hybrid a lidi často nevědí, jakou skladbu ode mne očekávat. A pak jsem najednou slyšel Fair Play v rádiu. Píseň, kterou jsem dělal jako nekomerční věc k filmovým titulkům, u níž jsem čekal, že se znovu bude líbit jenom mě. Že ji budu hrát na koncertech jako hit, to mne vážně nenapadlo,“ ohlíží se Meky do nedávné minulosti. Mimochodem, i klip, zavedl Miro Žbirku a filmařský tým na jedno zvláštní místo - do Kongresového centra v Praze. Právě tady dvaatřicet let předtím přebíral Zlatého slavíka, trofej, která mu taky změnila život. „Říkal jsem štábu: Teď tu stojím, všechna sedadla jsou prázdná a jsem v totálně jiném světě. Tehdy se právě tady pořádaly sjezdy komunistické strany. A kdybyste mi v roce 1982 řekli, že to bude trvat už jenom osm let a všechno bude jinak, odpověděl bych vám, že je to science fiction. V hlavě se mi rozběhl film, všechny ty věci, které ten sál představuje. A do toho jsem zpíval Fair Play…“


logo horoskopy
logo humor
logo studentka
logo nejhry
logo sms
logo tvp
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce... Filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
hledat filmy, osoby, kapely, kulturní akce...
    Přihlášení
    Registrace


    Pondělí 14. 6. 2021 Svátek má Roland
    Vyhrávej v casino.cz nebo na vyherni-automaty.cz   Prodávej s Plať-Mobilem.cz