Návrat blbýho a blbějšího

Uběhlo přesně 20 let od chvíle, kdy jsme Lloyda s Harrym opustili, a změnilo se toho opravdu hodně, s výjimkou jejich tuposti. Když se Harry, který nutně potřebuje novou ledvinu, dozví, že kdesi, neznámo kde, žije jeho dcera, musí Lloyda probrat z kómatu, ve kterém se nachází od chvíle, co ho Mary odmítla, a vydat se na cestu, aby svou dceru požádal o pomoc. Křížem krážem celou Amerikou v těch nejbizarnějších dopravních prostředcích je jejich cesta zavádí do ústavu pro duševně nemocné, kam nepochybně patří i na setkání těch nejinteligentnějších lidí světa. Tedy původně..

Premiéra filmu Blbý a blbější z roku 1994 je v historii kinematografie poměrně unikátní událostí: s takřka 250 miliony dolarů tržeb se tento snímek stal skutečným kasovním trhákem, ale přesto je kupodivu stále velice často označován jako kultovní. Jak se tato komedie stávala povinnou součástí každé domácí filmové sbírky a pravidelně byla k vidění na kabelových stanicích, podařilo se jí udržet si své fanoušky ze sálů kin a současně získat další generaci, která se nemohla nabažit památných hlášek a přátelství dvou prosťáčků na cestách.

Ačkoliv tvůrčí tým, zodpovědný za první snímek, už záhy zvažoval, přemítal a hloubal nad možností předložit divákům další kapitolu dobrodružství obou neobvyklých hrdinů, ta správná konstelace hvězd nastala až o dvě desetiletí později a pokračování se začalo skutečně natáčet.

Co se Jeffa Danielse týče, byl fenomenálním úspěchem původního snímku střídavě zcela ohromený a současně ho vůbec nepřekvapoval. „Blbý a blbější nebyl film pro každého, ale každý ho viděl,“ prohlašuje Daniels. „Když jsme ho natáčeli, říkali jsme si, že z něj budou u vytržení čtrnáctiletí kluci, ale kdo mohl tušit, že si najde příznivce ve věku od 8 do 80 let? Stává se mi, že ke mně na letišti přijdou seriozně vyhlížející podnikatelé, aby mi řekli, že tenhle film je jejich nejoblíbenějším filmem vůbec, a myslím, že se tak děje proto, že se bratrům Farrellyovým podařilo využít Lloydovy a Harryho nevinnosti. Pokud jsme někdy měli natočit druhý díl, znamenalo to ocitnout se pod obrovským tvůrčím tlakem.“

Když se ohlíží na uplynulých 20 let, přiznává Daniels, že se mu společně s Jimem Carreym a bratry Farrellyovými podařilo v případě prvního filmu trefit naprosto přesně hřebíček na hlavičku. Přesto se ale nikdo ze zúčastněných nechtěl na vzniku pokračování podílet dříve, než nastane ten správný čas a budou mít k dispozici přesně ten správný příběh. „Peteovi a Bobbymu se v případě prvního filmu podařilo trefit většinu věcí správně,“ míní, „ale teď mají naprosto jasno v tom, co je vtipné a co funguje a proč.“

Práce na pokračování nabraly na obrátkách před několika lety, když Jim Carrey jednoho dne v hotelovém pokoji v televizi narazil na původní film. „Nejrůznější útržky Blbého a blbějšího jsem už viděl mnohokrát,“ vysvětluje, „ale tentokrát jsem se usadil a sledoval jsem ten film v kuse a smál jsem se u něj a nemohl uvěřit některým věcem, které jsme v něm vyváděli. Podařilo se nám chytit blesk do láhve.“

V posledních letech se Danielsovi s Carreym často stávalo, že je oslovili teenageři, kteří byli nadšeni z filmu, jenž jim ukázali jejich rodiče. „Lloyd a Harry zkrátka mezi diváky žili dál a měl jsem k nim ještě mnohem blíže, než jsem si uvědomoval,“ vysvětluje Carry. „Je skvělé vnímat lásku, kterou k nim lidé cítí. Tyhle postavy se staly součástí většiny domácností, takže jsme je nemusely divákům nijak představovat.“

Producent Charles B. Wessler, který s Farrellyovými spolupracuje už přes 20 let - na filmech jako Něco na té Mary je či Bratři, jak se patří nebo Tři moulové - vysvětluje, proč přesně oslovil první film takové množství diváků: „Jednou z klíčových věcí, díky kterým Blbý a blbější tak skvěle fungovali, bylo to, že Lloyd a Harry jsou příliš staří na to, aby byli tak hloupí a přesto byli schopni v normálním světě stále ještě žít a fungovat.“

O dvě desetiletí později pochopil i Wesslerův produkční partner Bradley Thomas to, co fanoušci původního filmu chápali od samého počátku: „Od prvního setkání s herci vás zajímá to, jak vedle sebe budou na plátně působit. V případě Jima a Jeffa jsme už měli naprostou jistotu, že se budou naprosto skvěle doplňovat. Zúčastnil jsem se natáčení prvního záběru, sledoval jsem ho a z nich se ihned stali Harry a Lloyd.“

Peter Farrelly prozrazuje, čím jsou pro nás osudy těchto postav tak zajímavé a proč nám přijdou tak legrační: „Lloyd a Harry se zcela bezelstně radují ze života a diváci něco takového vidí moc rádi. Ačkoliv si Lloyd a Harry jeden druhého neustále dobírají, záleží jim na sobě a ani jeden z nich nikoho jiného nemá. To dokáže otvírat lidská srdce a diváci je proto opravdu zbožňují.“

V průběhu let Peter a Bobby Farrellyovi mnohokrát probírali nejrůznější nápady na pokračování, ale měli vždy jasno v jedné věci: dokud se jim nepodaří získat naprosto dokonalý scénář, pokračování nevznikne. Ačkoliv 20 let se většině zúčastněných zdálo jako ta pravá chvíle, kdy by mělo pokračování vzniknout, tvůrci filmu si byli velice jasně vědomi důvodů, proč je první film tak zbožňovaný, a nechtěli divákům tento zážitek pokazit.

Peter Farrelly oslovil Bennetta Yellina, který s nimi spolupracoval na původním filmu, a prodiskutovali s ním nápad na příběh, ve kterém Harry s Lloydem hledají Harryho potomka, protože Harry potřebuje ledvinu. Ve spolupráci s Seanem Andersem a Johnem Morrisem, kteří napsali scénář nedávného rodinného filmu Jima Carreyho Pan Popper a jeho tučňáci, a s Mikem Cerrone, se kterým oba bratři spolupracovali na filmech Já, moje druhé já a Irena a Tři moulové, a příběh nového filmu začal nabývat konkrétnější podoby. Základ tvůrčího týmu pod vedením producentů Wesslera a Thomase byl pohromadě a práce na filmu rychle pokračovaly.

Bratři Farrellyové se později spokojili s prostší zápletkou, která by Carreymu s Danielsem umožnila věnovat se naplno tomu, v čem jsou nejlepší: příběh se odehrává o 20 let později a naši hrdinové jsou ve středním věku a jsou stále stejně hloupí. „Vzhledem k tomu, co Jim s Jeffem vyváděli v původním filmu, jsme věděli, že laťka je nasazená velice vysoko a dlouhou dobu jsme pracovali na scénáři a poté povolali na pomoc přátele, a následně vše ještě nějakou dobu konzultovali s Jimem,“ vzpomíná Bobby Farrelly. „Pro diváky je klíčová informace, že Lloyd s Harrym jsou stále dobrosrdeční. Ale od doby, kdy jsme se s nimi viděli naposledy, se duševně naprosto nikam neposunuli, nijak se nezměnili. Ale mají stále jeden druhého a to jim v životě postačuje.“

„Pete a Bob pracují skvěle jako tým, a když jsme se všichni tři sešli a pracovali na scénáři, připomněl jsem si, jak úžasná zábava to je,“ vysvětluje Carrey přípravné práce. „Všichni jsme se divili, proč něco takového neděláme neustále, protože to je fantastické.“

Yellin, který byl spoluautorem scénáře prvního filmu a vrací se i v tomto, přišel s výstižným přirovnáním: „Stejně jako dobré víno, jako nakládané okurky, jako sýr, i náš film musel nějakou dobu dozrávat, aby byl přesně takový, jaký má být. Čas strávený na přípravách a psaní scénáře se nám jednoznačně vyplatil.“

Vedoucím společnosti Red Granite Pictures Rizovi Azizovi a Joeymu McFarlandovi se zamlouvalo to, co měli možnost během přípravné fáze spatřit, a domnívali se, že by pro ně tento projekt byl ideální příležitostí pro vstup do světa komedie. Připojili se k produkčnímu týmu a měli možnost na filmu spolupracovat tvůrčím i fyzickým způsobem. Zatímco první film do kin uvedla společnost New Line Cinema, pokračování našlo svůj domov u společnosti Universal Pictures. „Návrat blbýho a blbějšího si zachovává ducha původního snímku, ale bratři Farrellyové ho obohacují o další prvky, které původní koncept dále rozšiřují,“ říká Aziz. „Nesnažíme se diváky přesvědčit o tom, že se stále píše rok 1994. Jak ve skutečnosti, tak ve filmu jsme se v čase posunuli o 20 let.“

Producent McFarland oceňuje, že se tvůrčí tým držel toho, co je na obou hrdinech tak oblíbené a současně absurdně zábavné. „Harry a Lloyd jsou politicky nekorektní, chovají se velmi trapně a pochopitelně přihlouple,“ míní, „ale to všechno jim jen dodává na nevinnosti, kterou si zachovávají zkrátka proto, protože nic lepšího k dispozici nemají.“

Tvůrčímu týmu nešlo o to, aby původní snímek překonal. Šlo jen o to, aby se jak filmu samotnému, tak zástupům jeho fanoušků pokračování nezpronevěřilo. To znamenalo, že bratři Farrellyovi museli na scénáři pracovat mnohem delší dobu. „Věděli jsme, že musí být výjimečný,“ říká Bobby Farrelly. A za těch správných podmínek je Jim Carrey bezpochyby nezastavitelným komediálním velikánem, kterého scénáři komedií zbožňují. „Skutečným důvodem je to, že Jim není nikdy spokojený s tím, co má k dispozici. Neustále přemýšlí, přechází po place sem a tam a snaží se přijít na něco dalšího kromě toho, co jsme mu poskytli.“

Carrey tento postup vysvětluje: „Moje pracovní nasazení vychází z toho, že se naprosto zoufale snažím o to, aby se v každé scéně odehrálo něco zajímavého. V případě tohoto filmu jsem v tom nebyl ani zdaleka sám, zejména Pete a Bob se na tom podíleli velice aktivně, i když se jejich přístup od toho mého naprosto liší. Jsou těmi nejpodivnějšími vedoucími, jaké si dovedete představit, ale jsou ke všem ohromně vstřícní a přátelští.“

Carrey našel ochotného partnera také v Danielsovi, který velice metodicky usiloval o to, aby postava, která navenek působí velice nelogicky, měla přesto pokud možno alespoň nějakou logiku. „Neustále Jima následuji a reaguji na něj a na jeho geniální komediální nápady, a právě tak je tomu i s Lloydem a Harrym. Harry je vždy o zlomek sekundy pozadu za Lloydem, a funguje to naprosto skvěle,“ podotýká Daniels. „Vytvořili jsme mezi těmi postavami vztah a přátelství mezi nimi přetrvává i mimo záběry kamer, protože jsme si navzájem skutečně velice sympatičtí. Když se rozběhnou kamery, je to poznat.“

Carreyho obdiv k Danielsovi se příliš neliší od toho, co mnozí jiní obdivují na něm samotném. „Na Jeffovi je výjimečné to, s jakým nasazením pracuje. Nebojí se riskovat. To je důležité, protože v případě takovéhoto filmu nejde o to, co se v něm odehraje, jde o to, jak k tomu dojde a jak to proběhne co nejlepším způsobem tak, aby si divák v duchu říkal, že není schopen uvěřit tomu, co se na plátně děje.“