Něžné vlny

Vojta je nesmělý mladík, žijící v poněkud svérázné rodině. Už od dětství je tajně zamilován do své spolužačky Ely. Jeho rodiče s ním mají velké plány. Krásná a něžná maminka do něj vkládá umělecké naděje, cholerický a notně bláznivý otec, který zažil asi největší životní zklamání a zároveň trapas, když se pokoušel přeplavat kanál La Manche, zase ambice sportovní. Jenže Vojta má docela jiné priority, tou je samozřejmě rusovlasá Ela, okouzlující akvabela, která v listopadu odjíždí do Francie. Jestli Vojta rychle nepodnikne něco opravdu zásadního, zmizí mu dívka jeho snů navždy za železnou oponou.

Vzpomínky nepolíbeného

„Něžné vlny jsou příběhem první osudové lásky. Zatímco Ženy v pokušení a Muže v naději jsem psal a točil už jako někdo, kdo za sebou přeci jen má pár milostných zkušeností, Něžné vlny jsou vzpomínkou na mé dětství a dospívání, tedy dobu, kdy jsem byl dosud nepolíbený a ve věcech lásky ještě pouhý samouk,“ představuje svůj nový film scenárista a režisér Jiří Vejdělek. „Možná proto jsou oproti předcházejícím peprným a pikantním komediím přeci jen jemnější, laskavější a jak název napovídá, něžnější,“ dodává režisér, který Něžnými vlnami navazuje na své úspěšné příběhy o lásce a naději, které se nikdy nesmíme vzdát.

„Věřím, že se mi Něžnými vlnami podaří diváky okouzlit stejně tak jako mě kdysi svým vlnami okouzlila moje první láska,“ říká Jiří Vejdělek. „Byl bych rád, kdyby naše nová komedie divákům polechtala bránici, rozněžnila srdce, oči naplnila krásou a hlavu myšlenkou, že s námi strávili příjemný čas, a že alespoň na dvě hodiny mohli pustit své starosti k vodě.“

Příběh aneb co se děje pod sukní

Něžné vlny jsou o první lásce. O všech těch úskalích, kdy se zamilovanost objevuje v našem životě jako něco nového nepoznaného, o všech trapasech, které ji provázejí i o tom, že na tu první lásku se nikdy nezapomíná. Něžné vlny nás vrací do časů nedávno minulých, kdy život se zdál být beznadějný a přece plný snů a lidských radostí. „První zamilovanost si nevybírá a uhodí, kdy se jí zachce, bez ohledu na stávající politický režim. Mně, stejně jako celé mé generaci, bylo souzeno, aby naše první láska byla láskou za časů totality. Mne ale stejně vždycky víc zajímalo, co se skrývá za oponou dívčích sukní, než co se zrovna děje na jevišti dějin. Takže politiku v Něžných vlnách nenajdete. Spíš než přednáškou z historie, jsou Něžné vlny kronikou milostných karambolů a trapasů. Jak mých vlastních, tak těch, kterými mě počastovali mí rodiče. Není divu, schopnost náležitě se ztrapnit, je v naší rodině po generace dědičná. A já jsem v této oblasti naprostý šampión,“ vysvětluje tvůrce časové ukotvení nového příběhu.

<>Obrázek nenalezen<> Jak vznikali ti krásní blázni… Hrdličkovi

Lesní dělník Jan Hrdlička poctivě trénoval, aby se mu podařilo uskutečnit svůj velký sen - překonat kanál La Manche. „Můj filmový tatínek má v Něžných vlnách velký sen - přeplavat kanál La Manche. To je fantazie, ve které se odráží má vlastní touha, kterou ale cítím i v mnohých lidech kolem, dokázat něco výjimečného, překonat sám sebe a naplnit své sny bez ohledu na to, kolik lidí v okolí vás kvůli tomu považuje za blázna a kolik překážek musíte překonat a kolika rozbouřenými vlnami musíte proplavat,“ vysvětluje Jiří Vejdělek.

Lesní dělník Jan Hrdlička je trochu pruďas a trochu ten krásný hrabalovský blázen. Jeho představitel Hynek Čermák je naopak klidný typ, ale postava si získala jeho sympatie: „Na něm je přitažlivá ta zaujatost, ta jasná černobílost, ta jednoduchost toho, co je dobré a co je špatné. Tenhle chlap nemá pochyby o tom, co je dobře a co je špatně, což je úplně skvělý stav a bylo fajn se do něj vžít,“ říká herec.

Je jasné, že dostat do vody Jana Hrdličku, nebyl problém, ale jak dostat do vody Hynka Čermáka? Byly tam scény, které dělal nerad? „Nerad, to je špatné slovo, ale Jirka se mě před natáčením ptal, jestli umím plavat, tak samozřejmě jsem řekl: umím. Ale nenapadlo mě, že otázka umíš plavat, měla být položená jako spíš: uplaveš kilometr kraulem v šestnáctistupňové vodě…?A to je trošku něco jiného. Tak to jsem byl hodně překvapený, ale musím říct, že během natáčení jsem se toho kraula skoro naučil a budu ho dál pilovat,“ přiznává herec. Jak už bylo řečeno, v hlavní roli je ve filmu krásná a povznášející záležitost zvaná „první láska“. Nicméně…

„Něžné vlny nejsou jen o první lásce, ale také o lásce manželské a rodičovské a také o mužském přátelství a spojenectví, které dokáže zatočit se syčáky v okolí,“ připomíná režisér. „Mě bavila a fascinovala ta Jirkova něžná představa o mamince, protože těch představ o maminkách je hodně, já sama mám taky úplně jinou a diametrálně odlišnou představu o maminkách. Ale ta Jirkova maminka byla něžná, romantická, příjemná a taková starostlivá a citlivá. A ve mně se asi otevřelo takové to něžné a romantické, což běžně až tak nemám a bylo mi to velmi blízké. Měla jsem pocit, že takového něčeho jsem neměla možnost se ještě ve svojí branži dotknout, a tak jsem si řekla, že tohle bude velká výzva a že do toho ráda půjdu,“ vzpomíná herečka Táňa Pauhofová, na první setkání s rolí.

„Vztah tatínka s jeho ženou je úplně kouzelně vykreslený. To pro mě bylo inspirativní, ten pohled na takové to manželství, o němž si říkáte: oni jsou spolu 50 let a vy se ptáte - proboha, jak to udělali? A díky tomuto filmu a tomuto filmovému manželství jsem se potkal s Táňou Pauhofovou a to mimochodem taky stálo za to…“ souhlasí Hynek Čermák.

„Jedna z nejpříjemnějších věcí na natáčení pro mě bylo setkání s Hynkem a práce s ním. Protože on je pro mě symbolem chlapa, s nímž má žena pocit, že se má o co opřít a má se ke komu schoulit. A na druhé straně do té postavy Hynek dal tu dvojlomnost - i přestože postava tatínka je opravdu velmi impulsivní a lehce ztratí nervy, je to zároveň velký snílek a romantik a je něžná duše. A Hynek to má očích, to něžné a krásné. Já si myslím, že nám to absolutně fungovalo a byla jsem skutečně nadšená, že můžeme spolu dělat základ rodiny pro toho našeho filmového syna,“ říká Táňa Pauhofová.

<>Obrázek nenalezen<> Jak najít ňoumu…

Natočil režisér Jiří Vejdělek příběh o sobě? Tak trochu ano, ale velkou roli v tom hraje samozřejmě autorská licence. Jiří Vejdělek je známým fabulátorem, a tak mu jen můžeme nebo nemusíme věřit, když říká: „Některé epizody jsou ve filmu dost podobné tomu, jak se opravdu odehrály, jiné jsem komediálně nadsadil, abyste se na můj účet více pobavili. Někdy se v hlavním hrdinovi poznávám, jindy si říkám, co je to za ňoumu, který se mnou nemá moc společného… Já jsem totiž v jeho věku býval ňouma ještě větší.“ A pak přišel casting:

„Protože jsou Něžné vlny tak trochu příběhem mého dětství a dospívání, byl jsem poprvé postaven před zvláštní úkol, obsadit někoho, kdo bude svým způsobem hrát mě samotného. No jo, ale kde sehnat takového neuvěřitelného troubu, kterým jsem býval? Na castingu jsem potom viděl víc jak 1 500 mladých lidí. Nakonec má volba padla na Roberta Cejnara. On sice není ani zdaleka takový ňouma jako já, ale dokázal ho uhrát. A tady se také ukazuje jedna z výhod být režisérem - zatímco já jsem v pubertě řadu let vedl místní hitparádu v ohyzdnosti a mou legendární fotku z maturitního tabla prodávali v lékárnách jako laciné dávidlo, do role mého alter ega jsem mohl obsadit pohledného sympaťáka, od kterého jsem pak v průběhu natáčení musel odhánět rostoucí zástup ctitelek a obdivovatelek. Bylo to nutné, v Něžných vlnách Robert hraje stydlivého, trochu zakřiknutého, ve věcech milostných neznalého kluka, který teprve postupně mužní a stává se znalým. Kdybych na něj ty slečny, které se kolem něho začaly rojit, pustil, tak by mu nepochybně ten panický pel, pro který jsem ho do role obsadil, nadobro setřely. Takovou ztrátu nevinnosti bych už ani sebelepší režií nezakamufloval.“

Vojtu v dětských letech hraje Jan Maršál, známý divákům z úspěšného seriálu TV Nova Gympl. Zhruba v patnácti letech přebírá postavu Robert Cejnar, který studuje střední filmovou školu Michael a role v Něžných vlnách byla jeho první velkou zkušeností s herectvím. „Vojta mi je blízký v tom, jak poznává nástrahy života a žen a taky protože jsem v něm viděl maličko sám sebe,“ přiznává se mladý herec. Rodiče chtějí mít z Vojty velkého sportovce nebo slavného hudebníka. Také v Robertovi se prolínají tyto dvě linie.

„Máma mě vedla od mala k judu a ještě k dalším sportům jako třeba taekwondo, a taky k americkému fotbalu, kde jsem nakonec zakotvil. Ale já sám jsem se rozhodl, že se chci věnovat herectví a později možná i režii,“ říká Robert.

Pomohlo mu to, že je aktivní sportovec, že má fyzičku, nějakým způsobem při natáčení? „Filmový Vojta je naopak na sport trochu nešikovný, což jeho tatínka přivádí k zoufalství. Takže jsem vlastně musel spíš ubrat, aby ta moje neohrabanost působila věrohodně.“

Ve filmu se tvoje postava zamiluje do zrzky. Jakému typu dívek dáváš přednost v osobním životě? “Nemám přesně vyhraněný typ dívek, pro mě je důležité, aby byla milá, příjemná, chytrá a měla smysl pro humor. A věřím, že ta pravá se objeví ve správný čas.” Objekt Vojtovy touhy je krásná akvabela Ela v podání Lucie Šteflové.

Lucie patří k výrazným talentům mladé herecké generace. Ke své první úloze v úspěšném televizním seriálu Místo nahoře se dostala rodačka z Mostu úplnou náhodou. Filmaři ji objevili v časopise Praktická žena, kde si jí všimla dcera spolupracovnice režiséra Karla Smyczka. „Fotila jsem tam tehdy módu dětských svetrů,“ vzpomíná Lucie na své modelingové počátky. Díky nim se stala seriálovou dcerou Simony Stašové a Miroslava Táborského, kterou ztvárnila i v pokračování seriálu s názvem Místo v životě. Na velkém plátně debutovala ve filmu Krev zmizelého, zahrála si v televizní adaptaci románu Ireny Obermannové Divnovlásky, filmové krimi Vendeta a excelovala v úspěšných televizních seriálech Vyprávěj nebo Život je ples. Lucie je přirozený talent, herectví nikdy nestudovala a rozhodnutí věnovat se mu profesionálně nelituje: „Určitě bylo správné a nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného,“ říká mladá herečka.

„Myslím, že příběh bude lidem blízký, protože každý má někdy problém udělat ten první krok. A právě o tenhle první krok se hrdinové filmu snaží…“ říká Lucie a to ji vede k tomu, v čem je jí postava blízká. „Asi právě v tom, že má kolem sebe takové ňoumy, co nedokáží udělat první krok, ale zároveň je to roztomilé. Nejbližší mi byla tím, že si na nic nehraje. Má tam pár spolužaček, které si hrají na něco, co nejsou, ale Ela je taková svá. To se mi na ní líbí a myslím, že se to i filmovému Vojtovi na Ele nejvíc líbí…“ Ela však má nad sebou velmi přísný dozor, svou babičku, která to nemá ani se svou vnučkou ani v životě vůbec lehké..

„To teda nemá…“ souhlasí její představitelka Taťjana Medvecká. „Ale musím říci, že díky této roli jsem se setkala s opravdovou trenérkou akvabel a ta mi byla teda sympatická velice, a jenom jsem si říkala, že je škoda, že tam ta moje role nemá trochu větší prostor. Protože ta paní představovala za prvé úžasnou zkušenost, kterou má, za druhé jak to dělá ráda, jak jí ty holky respektují. Kdybyste viděli, jak byla studená voda v tom bazénu v Šárce… a ona prostě nesmlouvavě: a do vody a šup a tak a rozplavat a otáčet a pořádně, no prostě úžasná osoba, silná persona, takže pro mě bylo lidsky zajímavé třeba tohle setkání.“

„Já na rozdíl od Ely mám velmi benevolentní rodiče, takže hodně nechávají volby na mně,“ srovnává Lucie Šteflová. „Jako malá jsem hrála na flétnu i na housle, tak v tom mě vedli, ale jinak já nejsem moc sportovně nadaná, takže kdyby mě chtěli vést v téhle oblasti, asi se jim to moc nepodaří,“ směje se herečka.

Mezi přátele rodiny Hrdličkových, kteří trochu zamotají city a popostrčí Vojtův osud, patří přitažlivý mladý hudebník Aleš v podání Vojtěcha Dyka, který je na venkov „uklizen“ pro svou slabost pro hezké ženy. Ta ho však neopustí ani na zdravém vzduchu. “Moje postava není typický svůdník, ale svůdník sympaťák, který se dokáže i zamilovat. Ne, že by měl každý den novou dívku, ale má jí každý druhý den. A dokáže se taky každý druhý den opravdu zamilovat. Myslím, že má fakt rád život.” Druhým je pak doktor Lipský, lékař, který léčí na zapřenou, glosátor života, kterého hraje Jan Hartl. „Abych Vám řekl pravdu, mně se na tom líbil takový sarkasmus, ale přitom je to sarkasmus, který aktéry dějů má rád, nedělá si z nich legraci.“

<>Obrázek nenalezen<> Moje první láska…

„První láska je zlomový okamžik, kdy většinou poprvé v životě pocítíme, že nám na někom jiném záleží víc, než na nás samotných. To s člověkem zacloumá a hlavu mu to zamotá tak, že je schopen udělat cokoli, dopustit se jakkoli velkých hrdinských činů, nebo naopak neskutečných trapasů, jen aby svou vyvolenou zaujal a získal,“ vypráví režisér Jiří Vejdělek. „Na první lásce je nejkrásnější ta ryzost a neochvějná víra, že je tou pravou a jedinou. Nejkrutější je pak zjištění, že tomu tak není. Nejtrapnější, alespoň z mužského hlediska, je na první lásce to, že nás postihuje příliš brzy, jako kluky, kteří nemohou dívkám ani ženám v podstatě nic moc nabídnout, protože veškerá jejich přitažlivost většinou sestává z tváře plné pupínků a rozpačitého koktání.“

Na první lásku snad nikdo nezapomene. Nevěříte? Zde je důkaz: „První lásky jsou ty nejkrásnější, ta moje byla v mateřské školce. Pamatuji si, jak jsem se odhodlala dát svůj první polibek na záchodech svému spolužákovi, který se tvářil samozřejmě absolutně zděšeně a já potom taky a na nějakou dobu jsem s takovými srandami přestala. Ale byla to první láska a bylo to krásné,“ vzpomíná Táňa Pauhofová.

„No jasně, to si vzpomínám, to bylo v mateřské škole a přetáhlo se to až na základní školu, a pak taková ta první vážná láska - bylo mi asi 16 a byli jsme spolu téměř sedm let, to bylo fajn,“ přidává se Hynek Čermák.

Také jejich filmový syn Robert Cejnar si nese svou vzpomínku ze školky: „Ve školce to bylo, ona byla starší, jí bylo asi sedm, blondýna, šatičky, jako princezna… Ale vzpomínám i na tu vážnější první lásku, to mi bylo takových 16 nebo 17, jako Vojtovi.“

„Na první lásku se přece nedá zapomenout,“ přidává se Lucie Šteflová. „Moje první láska byl Vojta Novotný, byl to náš soused a bylo nám pět. Kupoval mi prstýnky v automatech a sliboval, že se jednou vezmeme.“

A nezapomněla ani Taťjana Medvecká: „První platonická láska se odehrávala v karlovarském hotelu Pupp, kam moje maminka chodívala na výpomoc do francouzské restaurace jako servírka a já jsem se tam občas objevila za ní, no a nejenom za ní - byl tam velký svět toho hotelu a taky číšník Milan Bureš, co se mi líbil. Měl myslím černé kučeravé vlasy, no řekla bych oči modré, a velké řasy.“ A režisér Jiří Vejdělek přidává ještě jednu praktickou zkušenost, kterou objevil při obsazování filmu: „Myslím, si, že se prožívání první lásky časem nějak zásadně nezměnilo. Mladí dnes řeší stále tytéž starosti jako kdysi my. Jen kulisy toho příběhu se trochu mění. Třeba, když jsem při castinzích dal mladým klukům úkol, aby dívku, se kterou hrají ve dvojici, pozvali na rande, některé to zaskočilo.

„Teď hned? Naživo?“ divili se.
„Jo, proč ne?“ divil jsem se pro změnu já.
„To s ní mám jako mluvit? Přímo?“
„Jak jinak?“
„Přes internet. Napsal bych jí, ne?“
„To je lehčí?“
„Jasně. Můžu si to rozmyslet.“

Možná se dnes kluci při namlouvání vyhnou potupnému breptání z ostýchavosti, ale tím se v tom také nezocelí, jako k tomu byla nucena naše generace. Ale možná budou zase lepší v psaní a pravopise.“

<>Obrázek nenalezen<> To slovo je něha…

Co by si měli lidé říkat po shlédnutí filmu? „Já doufám, že jim především bude dobře, že se budou usmívat, že budou mít pocit takového pelíšku vevnitř. Já jsem při čtení scénáře tento pocit upřímně měla, usmívala jsem se a říkala jsem si, že v tom filmu je všechno, v tom smyslu, že je tam napětí i láska, i úsměvné věci a těžké věci, i přátelství, že je to náš život,“ říká Táňa Pauhofová.

„Jako na první dobrou, mě napadá slovo něha a to mě napadalo i po přečtení scénáře. Něha je to správné slovo, i když ta figura, kterou hraji já, je brutální blázen, tak i přesto něha,“ dodává Hynek Čermák.

„Hlavně by si měli něco říkat! Aby ten film v nich zanechal nějaký otisk, aby si z něj odnesli nějaký pocit. Nejhorší je, když člověk vyjde z kina a začne hned přemýšlet o běžných věcech. Takže je jedno, jestli v lidech film vyvolá vzpomínky na vlastní první lásku, na dobu, ve které vyrůstali, hlavně, aby jim to nebylo lhostejné,“ přeje si Lucie Šteflová.

„Na mě to působilo hrozně mile a Něžné vlny mi přišly jako trefný název. Víte, jak dneska té něhy trošku ubývá, a všecko je to takové drsné a akční a já nevím jaké. A tady to je taková milá a něžná vzpomínka na něco křehkého, hezkého. Třeba Táňa Pauhofová to je půvabná mladá žena, která tam určitě tu něhu přinese, nebo Lucie - říkala jsem si, kde se tady objevila v české kotlině takováhle dívka s alabastrovou pletí - to je typ Angličanky, mladá Cate Blanchettová, taková trošku víla, trošku čarodějka a navíc pro toho chlapce inspirace..,“ říká Taťjana Medvecká.

„Věřím, že se mi Něžnými vlnami podaří diváky okouzlit stejně tak jako mě kdysi svým vlnami okouzlila moje první láska,“ říká Jiří Vejdělek. „Byl bych rád, kdyby naše nová komedie divákům polechtala bránici, rozněžnila srdce, oči naplnila krásou a hlavu myšlenkou, že s námi strávili příjemný čas, a že alespoň na dvě hodiny mohli pustit své starosti k vodě.“